Ticho netrvalo dlouho. Ezio zrovna kontroloval kanóny na hradbách a ujišťoval se, že jsou správně nasměrovány a nabity, když masivní dřevěnou bránu citadely rozrazil mocný výbuch, odhodil obránce dozadu na nádvoří pod cimbuřím, na kterém stál Ezio, a mnoho jich zabil.

Když se kouř rozplynul a prach usadil, spatřil Ezio v bráně skupinu lidí. Zdálo se, že v čele stojí strýc Mario, ale něco bylo očividně strašlivě v nepořádku. Obličej měl šedý a bezkrevný. Vypadal také mnohem starší než na svých šedesát dva let. Ezio se obrátil, aby se postavil novému nebezpečí, a strýc na něj pohlédl. Pak Mario klesl na kolena a padl na tvář. Pokoušel se vstát, ale ze zad mezi lopatkami mu trčel dlouhý, tenký meč – bilbao. Mladík za ním ho špičkou černé boty srazil zpátky na štěrk a starému muži vytryskla z koutku úst krev.

Mladík byl oblečený do černého a zlovolnou tvář mu zčásti zakrývala černá maska. Ezio na jeho obličeji rozpoznal vřídky Nové nemoci. Uvnitř se otřásl. Nepochyboval o tom, kdo před ním stojí.

Vedle muže stáli dva další, oba středního věku; a krásná blondýna s krutými rty. Další muž, také v černém, stál kousek stranou. V pravé ruce držel krvavý meč, v levé řetěz, který byl připevněný k těžkému obojku na krku Cateriny Sforzy. Byla spoutaná a v ústech měla roubík. Oči se jí blýskaly neuhasitelnou zuřivostí a vzdorem. Eziovi se zastavilo srdce – nemohl uvěřit tomu, že ji to ráno držel v náručí a nyní je zajatkyní úskočného vůdce Borgiů. Jak se to mohlo stát? Přes krátkou vzdálenost nádvoří se jí na okamžik zahleděl do očí a pohledem jí slíbil, že nezůstane v zajetí dlouho.

Ezio neměl čas zjišťovat, co se vlastně děje, rozhodl se proto řídit instinkty vojáka. Musel jednat, jinak přijde o všechno. Zavřel oči, skočil dolů z hradeb a pláštěnka mu přitom vlála ve větru. S nacvičenou ladností dopadl na nohy na nádvoří a postavil se nepřátelům s chladným odhodláním ve tváři.

Přikulhal k němu zraněný zbrojmistr a postavil se vedle něj. „Kdo jsou ti lidé?“ zašeptal.

„Ach,“ řekl mladík v černém, „nepředstavili jsme se. To od nás bylo nedbalé. Tebe, Ezio Auditore, samozřejmě znám, i když jen podle pověsti. Je mi nesmírným potěšením. Konečně odstraním největší osinu ve své zadnici. Samozřejmě až po tvém strýci.“

„Ustup od něj, Cesare!“

Mladík povytáhl obočí a tmavé oči v pohledné, i když zohavené tváři zahořely. „Ach, lichotí mi, že jsi uhádl mé jméno. Ale dovol, abych ti představit svoji sestru Lucreziu.“ Otočil se, přivinul si ji k sobě až nebratrským způsobem a ona ho políbila nebezpečně blízko rtům. „A své společníky, Juana Borgiu, bratrance, přítele a bankéře; svého drahého francouzského spojence, generála Octaviena de Valoise, a v neposlední řadě svoji pravou ruku, Micheletta da Corellu. Co bych si počal bez přátel?“

„A bez otcových peněz.“

„Hloupý vtip, příteli.“

Zatímco Cesare mluvil, jeho muži se jako duchové vplížili do citadely. Ezio byl bezmocný, nemohl je nijak zastavit. Jeho vlastní muži čelili obrovské přesile a byli rychle přemoženi a odzbrojeni.

„Jsem ale dobrý voják a výběr zdatných posil patří ke hře,“ pokračoval Cesare. „Musím přiznat, že jsem nečekal, že bude tak snadné tě dostat. Ale přece jen nemládneš, že?“

„Zabiju tě,“ řekl Ezio vyrovnaně. „Vymažu tebe i tvé společníky z povrchu zemského.“

„Dnes ne,“ řekl Cesare s úsměvem. „A podívej, co jsem díky tvému strýci získal.“ Rukou v rukavici sáhl do vaku u boku a k Eziově hrůze vytáhl Jablko!

„Pěkná hračka,“ řekl Cesare a tence se usmál. „Leonardo da Vinci, můj nový vojenský rádce, říká, že už toho o ní hodně ví, a já doufám, že mi poví víc. Určitě to udělá, pokud nechce přijít o hlavu. Umělci! Na každém rohu je jich tucet, jak určitě souhlasíš.“

Lucrezia se bezcitně zachichotala.

Ezio na starého přítele pohlédl, ale da Vinci se mu odmítl podívat do očí. Mario se pohnul a zasténal. Cesare mu šlápl na hlavu, zatlačil ji do země a vytáhl zbraň – byla nová, jak Ezio ihned poznal, a znovu zalitoval, že při prvním útoku přišel o většinu kodexových zbraní.

„Není to mušketa,“ poznamenal zbrojmistr bystře.

„Není,“ řekl Cesare. „Očividně nejsi hlupák,“ dodal. „Je mnohem šikovnější a účinnější než staré zbraně. Vyrobil ji pro mě Leonardo. Taky se dá rychle nabít. Mám ti to ukázat?“

„Ano!“ odpověděl zbrojmistr, jehož profesionální zájem překonal všechny ostatní instinkty.

„Jak si přeješ,“ řekl Cesare, namířil na něj a zastřelil ho. „Nabít, prosím,“ pokračoval, podal zbraň generálu Octavienovi a vytáhl zpoza opasku její dvojče. „Máme za sebou velký masakr,“ řekl, „takže mi představa, že ještě není po všem, působí nesmírnou úzkost. Nevadí. Ezio, chci, abys to bral tak, jak je to myšleno – od mé rodiny té tvé.“

Sehnul se, zapřel se nohou Mariovi o záda a vytrhl meč z rány, ze které ihned začala prýštit krev. Mario vytřeštil oči bolestí a pokusil se odplazit k synovci.

Cesare se znovu sehnul a vypálil zblízka přímo do Mariovy lebky. Rozprskla se.

„Ne!“ vykřikl Ezio, protože si vzpomněl na brutální vraždu otce a bratrů. „Ne!“ Zaslepen agonií ztráty zaútočil na Cesareho.

V tu samou chvíli ale generál Octavien, kterému se mezitím podařilo znovu nabít zbraň, vystřelil. Ezio klopýtl dozadu, zalkl se a svět okolo něj zčernal.

přeložila: Kateřina Niklová

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply