Rolan na něj nečekaně mrknul, začal kroutit rukama a zároveň roztahoval prsty a ohýbal palce. Pak Alek zaslechl od protější zdi tiché, nepříjemné lupnutí kloubu. Rolanovy ruce vyklouzly z pout. Spadl dopředu, opřel se o lokty a rychle vrátil klouby obou palců zpět na místo.

Lemem rukávu si otřel slzy z očí. „Tak a teď nohy.“ Strhl svršek levé boty a z vnitřního švu vytáhl dlouhý nástroj podobný šídlu. Po chvilce práce na zámcích okovů, které mu poutaly nohy, byl volný. Zvedl Mordenův i svůj vlastní pohár s vodou a přešel k Alekovi.

„Vypij to. Jenom pomalu, pomalu. Jak se jmenuješ?“

„Alek z Kerry.“ Vděčně vypil příděl navíc, jakkoli stěží dokázal uvěřit tomu, co právě viděl. Poprvé od chvíle, kdy ho chytili, ucítil závan naděje.

Rolan si ho pozorně prohlédl a zdálo se, že dospěl k ne zcela snadnému rozhodnutí. Povzdechl si a pravil: „Nejspíš bys měl jít se mnou.“ Netrpělivě si odhrnul vlasy z očí a se slabým, nepřátelským úsměvem se obrátil k Mordenovi.

„Ale ty si, příteli, jak se zdá, ceníš svého života pozoruhodně málo.“

Morden zakoktal a přikrčil se: „Jsem jenom neurozený rolník, ale život pro mě znamená jistě stejně…“

Rolan ho netrpělivým gestem přerušil, natáhl ruku a sáhl pod mužovu umouněnou halenu. Strhnul tenký stříbrný řetízek a zahoupal jím Mordenovi před obličejem.

„Víš, nejsi moc přesvědčivý. Asengaiovi muži jsou sice hlupáci, ale takovouhle cetku by rozhodně nepřehlédli.“

Změnil se mu hlas! pomyslel si Alek, zmateně sledující podivnou hádku. Rolan už vůbec nešeptal; jeho hlas zněl nebezpečně.

„Měl bych ti připomenout, že lidé, kteří byli mučeni, jsou obvykle neobyčejně žízniví,“ pokračoval bard. „Pokud z nich ovšem netáhne pivo jako z tebe. Řekl bych, že jsi s dozorci příjemně povečeřel. Rád bych věděl, čí krev máš na sobě.“

„Krámy tvý matky!“ vyštěkl Morden a jeho přihlouplý výraz rázem zmizel. Vytáhl z kalhot dýku a skočil po Rolanovi. Bard se útoku vyhnul, sevřenou pěstí se rozpřáhl proti protivníkovu krku a udeřil ho do hrtanu. Hbitou ranou loktem do spánku Mordena složil jako dobytče; ten se skácel do slámy Rolanovi k nohám a z úst i uší mu crčela krev.

„Tys ho zabil!“ řekl Alek bázlivě.

Rolan přiložil prst na Mordenův krk a přikývl. „Zdá se, že ano. Ten hlupák mohl přivolat stráže.“

Když se k němu Rolan otočil, přitiskl se Alek ke slizkému kameni.

„Už se uklidni,“ řekl bard. Aleka překvapilo, když viděl, že se usmívá. „Chceš se odsud dostat, nebo ne?“

Alek bez hlesu kývl, a zatímco mu Rolan odmykal řetězy, strnule seděl. Když s ním bard skončil, vrátil se k Mordenovu tělu.

„Teď se podíváme, kdo jsi vlastně byl.“ Zastrčil si mužovu dýku do boty a vyhrnul mu špinavou halenu, aby si zarostlé tělo prohlédl.

„Hmm, to není moc velké překvapení,“ zamumlal, když zkoumal levé podpaždí.

Alek, navzdory strachu zvědavý, se přisunul tak blízko, aby mohl Rolanovi nahlížet přes rameno.

„Vidíš tohle?“ Rolan mu ukázal trojúhelník ze tří tenkých modrých kroužků, vytetovaný do bledé kůže v místě, kde se ruka napojovala na tělo.

„Co to znamená?“

„To je značka cechu. Byl to kejklíř.“

„Mastičkář?“

„Ne,“ zavrčel Rolan. „Špeh, špicl. Kejklíři udělají za správnou cenu jakoukoliv špinavou práci. Hemží se kolem bezvýznamných pánů, jako je Asengai, víc než mouchy kolem mršiny.“

Stáhl mrtvému halenu a hodil ji Alekovi. „Na, oblékni se. A pospěš si! Říkám ti to jenom jednou – jestli zůstaneš pozadu, budeš se o sebe muset postarat sám!“

Oděv byl špinavý a na zádech nasáklý krví. Alek se otřásl, když si ho natahoval, přesto rychle uposlechl. Zatímco se oblékal, Rolan už pracoval na zámku.

„Rezavý zkurvysyn,“ poznamenal, když plivl do klíčové dírky. Konečně zámek s cvaknutím povolil a bard vyhlédl ven.

„Vzduch je čistý,“ zašeptal. „Drž se u mě a dělej, co ti řeknu.“

Když se Alek vydal chodbou za Rolanem, bušilo mu srdce až v krku. Jen pár yardů od nich byla místnost, kde pracovali Asengaiovi kati. Za ní zely otevřené dveře strážnice, takže slyšeli hluk jakési probíhající hlučné hry.

Když se plížili k otevřeným dveřím, nebyly Rolanovy boty o nic hlučnější než Alekovy bosé nohy. Rolan pootočil hlavu a zvedl čtyři prsty. Rychlým mávnutím naznačil, že má Alek kolem otevřených dveří hbitě a tiše projít.

Chlapec kradmo nahlédl dovnitř. Na podlaze kolem pláště klečeli čtyři dozorci. Jeden hod kostkami a mince za šťavnatého klení změnily majitele.

Alek počkal, až se začnou plně soustředit na další vrh, a proklouzl kolem na druhou stranu. Rolan se k němu nehlučně připojil, rychle zahnuli za roh a po schodech dolů. V mělkém výklenku na úpatí schodiště hořela lampa. Rolan ji sebral a pokračoval v cestě.

Alek o uspořádání podobných míst nic nevěděl, a když postupně procházeli stáčejícími se chodbami, rychle ztratil jakoukoliv představu o směru, jímž šli. Nakonec se Rolan zastavil, otevřel úzké dveře, a než zmizel v temnotě za nimi, zašeptal, ať Alek dává pozor, kam šlape – právě včas, aby chlapce uchránil pádu ze schodů, které začínaly ani ne o krok dál.

Dole bylo chladněji a vlhko. Mihotavý kruh světla vycházející z Rolanovy lampy se letmo dotýkal lišejníky porostlých kamenných zdí. I podlaha byla kamenná, hrubá a neudržovaná.

Poslední, rozpadající se schody je přivedly k nízkým, železem pobitým dveřím. Bosé nohy Aleka na dláždění studily. Rychle dýchal a vydechoval z úst malé obláčky páry. Rolan mu podal světlo a začal se vrtat v těžkém zámku, visícím na oku petlice u rámu dveří.

„Tak,“ zašeptal bard, když zámek odemkl, „zhasni lampu a nechej ji tady.“

Vyklouzli do stínu zdí kolem nádvoří. Měsíc se skláněl nízko k západu; na obloze se vedle hvězd objevovaly první ranní červánky. Celý dvůr pokrývala silná jinovatka: hranice dřeva, studna, výheň podkováře – všechno se v měsíčním světle mírně lesklo. Zima letos přichází brzy, pomyslel si Alek. Už ji cítil ve vzduchu.

„Tohle je dvůr dolní konírny,“ zašeptal Rolan. „Za hranicí dříví je brána a vedle ní postranní branka. Zatraceně, to je ale zima!“

Prohrábl si směšné kudrny rukou a znovu si Aleka prohlédl. Chlapec byl až na špinavou halenu nahý. „Takhle celou zemí cestovat nemůžeš. Jdi tamhle k brance a otevři ji. Neměla by tam být stráž, ale měj oči otevřené a buď zticha! Hned jsem zpátky.“

Než mohl Alek cokoliv namítnout, Rolan se vytratil směrem ke stáji.

Alek se chvilku krčil u dveří a tiskl ruce k hrudi, aby mu nebyla taková zima. Zatímco postával sám ve tmě, odvaha ho opouštěla. Díval se ke konírně, ale po jeho podivném příteli nebylo ani stopy. Pod křehkou slupkou chlapcova odhodlání vřel nefalšovaný strach.

Přemohl obavy a přiměl se k soustředění, aby odhadl vzdálenost k temné straně hranice dříví. Nedostal jsem se tak daleko, aby mě tu kvůli slabosti nechal, huboval sám sebe. Stvořiteli Dalno, teď nade mnou drž ochrannou ruku!

Tiše, zhluboka se nadechl a vyrazil vpřed. Byl už téměř u dřeva, když se ze stínu u výhně, pouhých několik stop vedle něj, vynořila vysoká postava.

„Kdo jsi?“ dožadoval se muž odpovědi, zatímco něco vytahoval zpoza opasku. „Stůj a mluv, hned!“

Alek se vrhl na zem, za hranici dříví. Když přistál, uhodil se do prsou o něco tvrdého. Sáhl po tom a ruka se mu sevřela kolem hladkého topůrka sekery. Odkutálel se, aby unikl těžké holi, kterou muž napřahoval nad hlavou. Alek držel sekeru jako obušek. Podařilo se mu vyhnout strážcovu úderu, byl však mnohem slabší, a jak dopadala rána za ranou, zbytky sil ho opouštěly. Uskočil zpět a blízko dveří do stáje zahlédl Rolana. Místo aby mu přišel na pomoc, bard ustoupil zpět do stínu.

Tak takhle je to, pomyslel si. Dostal jsem se do nesnází a on mě opustil.

Veden vztekem zrozeným z naprostého zoufalství se Alek vrhl na překvapeného strážného a divokými rozmachy dvoubřité sekery ho donutil k ústupu. Pokud má na tomhle příšerném místě umřít, padne pod širým nebem, v boji.

přeložila: Hana Vlčinská

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply