Zde si můžete přečíst všechny zveřejněné soutěžní povídky.


Autor: Martin Vršecký

Ilustrace: Kara

Kolikátá už je to noc? Strach ze spánku. Nervozita. Třes. Pak do ledničky pro další flašku vodky a následné delirium. Jen vstupní brána ke spánku. Po vodce nejtvrdšímu. Přináší sen, krutý sen, který se neustále opakuje. Copak není úniku? Psycholog? Pche!

„Vaše problémy jsou niterního charakteru. Nechcete si o něčem pohovořit?“ ozývá se Zdeňkovi v uších od první a zároveň poslední návštěvy.

O čem pohovořit? Není o čem! Deviace v rodině? K čertu. Otec mi neubližoval. Byl to rovný chlap. Neměli jsme mezi sebou žádná tajemství, žádné křivdy. Matka? Průměrná kuchařka, zato skvělá žena. Podporovali mě, chtěli, abych se do života poučil z jejich chyb a nenatropil si ještě větší. Oba, ač chytří a životem otesaní lidé, neměli vyšší než základní vzdělání. A já měl ten přerušený metr dohnat. Snažil jsem se. Makal jsem na sobě i na svém postavení. Neměl jsem na nic jiného čas. Na holky, diskotéky, drobné přestupky nebo opice po mejdanech. Nejsem jako moji spolužáci, říkával jsem si a ponořoval mozek do Tomase Kuhna a post-kuhnovského vědozpytu nebo menšinové politiky v dnešní Evropě. Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Práce na ministerstvu sociálních věcí. Nejrůznější náměstci a předsedové se přede mnou střídali a vítali mne jak figurky na orloji. Všechno klapalo. Doma samota. Ale co? Po práci jsem únavou téměř neviděl. Ženu a nedej bože ještě děti s ní bych zanedbával. O to více jsem se těšíval do práce. Než přišel ten sen.

Zdeněk přemítal na podlaze poloprázdného pokoje. Jen broušený servis a ručně řezaná obývací stěna dávají znát, že jde o příbytek kdysi vysoce postaveného a bohatého muže. Zbytek rozprodal krátce poté, co přišel o práci a prostředky začínaly pomalu řídnout, na rozdíl od stále se zvyšující chuti po alkoholu, rostoucí souběžně s intenzitou noční můry.


Když vysál poslední kapku čirého zabijáka, sesunul se na proleželou matraci a hlasité oddechy prozradily jeho odevzdání se tvrdému spánku. Příběh se začíná opakovat. V temném, měsíční září prosvíceném dětském pokoji. Působil starobylým dojmem. Podobné pokoje vídával v muzeích. I ve tmě rozpoznatelné látkové tapety se světlým květinovým motivem. Uprostřed zdi se na tapetě škodolibě usmíval klaun. Ve dne byl zřejmě roztomilý. V noci působil spíše děsivě. Velký koberec s třásněmi a komplikovaným vzorem. V koutě na vše dohlížela velká skříň se všemožnými zaobleními na rozích a bocích a na ní zavěšená dřevěná plešatá loutka. Uprostřed tohoto snad středověkého pokoje se tyčila postýlka, jejíž zakulacený tvar obtahovala jemná nebesa, tkaná téměř z pavoučích sítí. Okno do pokoje bylo otevřené a vlahý vánek pohyboval nebesy. Vlály jak lodní plachty či napnuté sukno. V malé postýlce slabě oddychovala drobná dívka svírající světlovlasou porcelánovou panenku. Nehybně ji pozoroval. Ve smrtelném tichu zaznamenával, jak jejím droboučkým tělíčkem prochází čerstvý vzduch přicházející z okna. A zase ta touha. Ta odporná touha. Příčila se mu, bojoval s ní, ale neubránil se pocitu blaženosti z představy, že je naplněna. Přistupoval k postýlce. Opatrně. I malý dívčin úlek by znamenal prozrazení.

Otevřené okno! K čertu – to otevřené okno! Uslyší ji? Zavřít ho! Co když ji tím probudím? Co když toho nechám a uteču? Ne, je to tak blízko. Šlápnout té prohnané chuti na ocas. Zahnat touhu. Nepřemýšlet co bude potom, honilo se Zdeňkovi hlavou, zatímco se prsty dotýkal dívčiných hebkých vlásků.

Cítil, že jej to vzrušuje. Touha překročila limit sebeovládání. Dívka se probouzela. Švitořila cosi německy. Snad volala otce. Slovo „fátíí“ si Zdeněk z hodin němčiny pamatoval, přestože zbytek mozkové kůry mu sžíral alkohol. Dívčiny rozespalé oči se v okamžiku naplnily děsem. Otevírala ústa.

Chce křičet, blesklo mu myslí.

Popadl dívku za hlavu a velkou mužnou dlaní pevně stiskl její tvář. Dívka se vzpírala, kopala kolem sebe. Strach, afekt a potlačené vzlykání v něm míchaly koktejl extáze, jenž mu napínal svaly po celém těle.

Dokončit to! Mít z toho aspoň něco!

Na stoličce pod postýlkou ležel kovový nočník. Jednou rukou jej uchopil, zatímco druhou svíral dívčino hrdlo. Dívka popadala dech, sípala a hrabala prsty, jakoby chytala poslední stébla života. Dokud nepadla smrtící rána do hlavy. Stružky krve malovaly na děsem pokrouceném obličeji tmavé cestičky. Pohled na mrtvé tělo jej zbavil pocitu uspokojení. Vyděsil se. Na ukojení svých potřeb ztratil nejmenší pomyšlení. Byl oslepený tou krvavou hrůzou, která se před jeho zrakem rozestupovala po postýlce a stékala na koberec. Smyslů zbavený běhal po pokoji, bil se pěstmi do hlavy a hlasitě naříkal.

Vrzání, klapnutí a ve dveřích se objevila postava v bílé košili. Vystrašený a pološílený Zdeněk ztratil poslední zbytky sebereflexe. Srdce cítil až v mozku. Pocit viny jej doslova spaloval. Náhle jakoby jej spoutal a vyklopil z okna. Poslední, co se mu ve snu vyjevovalo. Vylezl na parapet a skočil do černé tmy. Pád. Tak dlouhý a děsivý. Trval snad celou noc. Vnitřnosti se tlačily do krku. Cítil se jak peří propadající se do prázdného nekonečna. Místo dopadu tvrdé procitnutí.

Zvonek. Ostré cinkání se ozývalo z dáli a líně se přibližovalo. Náhle bylo k nesnesení. Zdeněk zvedal ovíněnou hlavu a dlaní z pomačkané tváře stíral lepkavé sliny. Ještě přiopilý se došoural ke dveřím. Svět v mlhavém oparu.

„Co … Kdo je?“ zamumlal a skelné oko od lihu nalepil na kukátko.

Mirek! Co chce? Do hajzlu! Uvidí tu spoušť a všem chlapům rozkecá v jaký jsem prdeli.

Zdeněk otevřel dveře, avšak zlatý řetěz ve škvírce vypovídal o jeho nejistotě.

„Čáu!“ rozmáchl se Mirek, „Co s tebou je? Pavel s Oldou se na tebe ptali. Prej jim nebereš mobil a na ministerstvu si zavřel krám. Seš v pohodě?“

Přikývl. Na víc se nezmohl. Lhát nedokázal. Sám věděl, že pojem „pohoda“ je pro jeho současnou životní situaci nanejvýš ironický.

Hlavně se držet. Nic nepozná. Opilost není nenormální. Kolikrát jsem za Mirka převzal řízení, když na zadním sedadle ležel jak podťatej kanec.

„Nešel bys někam?“ optal se vesele Mirek.

Ten jeho úsměv značící ledovou vyrovnanost. Nikdy mi nevadil, ba naopak. Měl jsem ho ze všech kluků nejraději. Konflikty řešil s glancem, zbytečně se nehádal. A když? Nasadil úsměv. Jeho odporný úsměv. Štve mě teď na něm víc, než cokoliv jiného. Co ví o životě? Co ví o pláči? A chlastu?! Napít se jen tak pro radost a vyspat se z toho. Sladké sny.

„Pudem do Domina. Bude tam Olda. Dělá tam teď barmana. Z vedoucího odboru ho vyšoupli. To víš – krize,“ usmívá se dál.

Krize… Průser, chlapečku. A ty jsi si vším tak jistej. Jen se usmívej. Kdo se směje naposled… Ale Olda… Dlouho jsem ho neviděl. Jak se má? Co Dáša? Jejich klukovi můžou bejt nejméně dva roky. Dva podělaný roky už trčím v týhle díře a nevytáhnu paty. Snad jen do Tabáku pro flašku. Copak už nevím, co znamená život? Láska? Děti? Prachy? Práce? Když nevylezu teď, kdy jindy se mi to podaří? Spíš kdy opět někdo zazvoní a navrhne mi výlet z jedné velké noční můry?

„Proč ne? Dej mi deset minut,“ pokývl Zdeněk a zabouchl dveřmi.

Deset minut na to udělat ze sebe člověka. Alespoň polovičního z takového, jakým byl dřív, pomyslil si.

Jedna čistá košile ve skříni. Zbytek v koši. Už několik měsíců tlející špína. Spodní prádlo? Žádné. Obleky prodané. K čemu by alkoholikovi byly? K smíchu. Jedny džíny a sešlapané tenisky.


Zachrastil řetěz a ve dveřích stanul celkem čistě oděný, avšak k nepoznání pohublý. Jak dlouho nejedl? Živí ho jen vodka. A jeho mozek se tučně živí odporným snem.

Nemyslet na něj. Zbavit se úzkosti. Vyrazit si.

Zdeněk si dodává odvahu jako malé dítě v první třídě před vstupem mezi ostré tlapy vypočítavých dětských spolužáků. Toho pocitu se nezbavil. Alespoň do doby, než získal společenský status, s jehož růstem nabýval sebevědomí.

Proklatej život – věčnej boj.


V Dominu byli všichni. Pavel, Radek, Jára, Denisa, Lenka, Mirek, Zdeněk a Olda s Dášou a jejich ratolestí. Zdeněk neklidně zasedl do staré party. Jako za starých časů. Jako by se nic nezměnilo. Jen mají k dobru několik časových záseků v obličejích. Od úsměvů, zdá se. Někteří povýšili, jiní ztratili, co tak pracně dohledali. A pátrali znovu, od píky.

Začít znovu? Protialkoholický systém za stěnou psychiatrické léčebny. Možná i nová práce. Mám přece vysoké vzdělání. Mám svou cenu. Možná cejch potencionálního sexuálního devianta společnosti nebezpečného. A pak? Z ústavu do ústavu. O práci nezavadím. Snad jen to přiznání by znamenal pokrok z místa. Pak se ale jednou vyspím a jsem opět na startovní čáře. Jako šachetní kůň. Ovládán něčím, co nemohu ovlivnit. A co když skutečně nejsem blázen? Co když jsem opravdu úchyl?! Zatracenej chlípník! Jen žádné holčičky, prosím. Váš starý známý by vám je nejraději…

„Zdeňku… Jak se daří tobě?“ vytáhla jej ze zalykavého dumání Lenka. Vytáhlá bruneta. Na střední škole mistryně v basketbalu. Momentálně bez chlapa a bez naděje na nějaká další životní mistrovství. Proslýchá se, že má potyčky s alkoholem. To Zdeněk dobře znal.

„Ale jo…“

Co sakra říct? přemýšlel Zdeněk

Notorickej alkoholik bez možnosti nápravy, kterej ve snech vraždí nezletilý holčičky?

„Hledám práci. Na ministerstvu jsem skončil. Práce od nevidím do nevidím a žádnej čas na soukromej život. Teď se blýská na lepší časy…“


Zdeněk mluví, spíše drmolí a fantazíruje. Očima neklidně těká po lokále. Pak cosi neobvyklého zbystřilo jeho pozornost. Za skleněnými průhledy protkanými paprsky odpoledního slunce a sytě oranžovým nátěrem téměř dštícím ze stěn lokálu spatřil bílý obrys. Žena. Ovšem v noční košili. Neobvyklý pohled. Zdeněk zmlkl a škubl sebou.

Halucinace? Možná z chlastu. A když ne? Co to bylo za bytost? Vypadala jak… Ta žena zjevující se ve dveřích, rozpomíná se na úseky vytržené z kontextu děsivé noční můry. Ta mrcha mi proniká i do bdělosti!

V nervózním mihotání Zdeněk rozlil sklenici Stocku.

„Co je, chlape?“ optal se podezřívavě Mirek. Jako vždy s úsměvem. Nesundat tu lišáckou masku.

„Jsem jen unavenej,“ hájil se Zdeněk.

Určitě mě teď máte za úplnýho cvoka. Jen blbec by nepoznal, že mezi vámi sedí alkoholik. Třes rukou, nepřítomné pohledy a snížená hladina vnímání. Absťák. Teď už i s halucinacemi. Paráda.

„Běhám z pohovoru na pohovor,“ pokračuje, „ale už to začíná vypadat, že se něco rýsuje. Chce to čas,“ završil.

Přetvářka mu vydržela do podvečerních hodin. Olda s Dášou šli uspat malého syna. Ostatní se rozprchli do zaměstnání nebo svých domovů. K televizi. K manželovi. Nebo dětem. Zdeněk si cestu naplánoval od Domina k Tabáku a od Tabáku domů k flašce. Nic nového. Stejný stereotyp jako u ostatních. Jen bez sebemenší obměny. Rozloučil se s Mirkem a nepravidelným krokem opustil lokál. Abstinenční příznaky vrcholily. Celou dobu se držel. Jako poslušný hoch. Nedělat ostudu. Nezhulákat se jak kára a nebýt ostatním na obtíž. Nebo k smíchu? Sám sobě připadal k pláči.


Po východu na pustou ulici, na níž zpoza špiček střech se vyklánějící měsíc rozhodil tmavomodrou síť, se opřel o zábradlí zavěšené o plexisklový průhled restaurace. Únavou sklonil hlavu. Na zemi zahlédl tmavý obdélník. V potemnělém světle měsíčního svitu a zapadajícího slunce nedokázal identifikovat oč jde. Tmavý obdélník nehybně ležel na místě, kde stála ta záhadná postava ženy zjevující se ve snu. Rozhlédl se, zda ulicí nepřešlapuje rozčíleně strádající majitel. Ulice byla pustá jak po vymření nebo poplašné siréně. Neváhal a shýbl se pro předmět.

Notes? Dost omšelý. Zřejmě pozůstatek bílého týdne, v němž lidé vyhazovali staré harampádí. A v něm? Jistě stará klasika. Obrázky brouků Pytlíků a kačerů Donaldů a pod nimi „v upomínku Tobě věnuje…“ Nic víc, nic míň, pomyslil si.

S nervózním očekáváním přešel pod nejbližší lampu, aby rozkryl odložené tajemství starých a otrhaných desek.

 

Bilder

aus der

Gejchichte von Dejterreich

für die vaterlälndische Jungend

von M. A. Becker

 

Wien

1863


Švabach, problesklo mu hlavou. Stáří knížky čítá dobrých stočtyřicetšest let.

Tý vado! Celý tři generace obtiskly prsty do těchto vázaných cárů. A teď je řada na mě.

Pomíjivost, bylo druhé slůvko, jež Zdeňkovi vytanulo na mysli.

Až skončím tuhle pouť, neštěkne po mě ani pes, jako po této knize. Ale já žiju! Vlastně žil jsem. A nikde není k čertu napsáno, že už nikdy nemůžu.

Oči mu rozjasnil záblesk nové naděje. Nových předsevzetí. Jak dlouho mu vydrží? Možná do příští korkové zátky. A cíl? Zbavit se toho snu – to je jednoznačné. Jakýmkoliv způsobem.

Zdeňkovy představy roztříštil černobílý papír vystrkující růžek zpod úvodní stránky. Otočil listem a ztuhl. V prstech pevně svíral tvrdé desky a netušil, zda má věřit vlastním očím. Sladký úsměv a blonďaté kudrlinky jako z cukrkandlu. Něžný fotografický výjev malého děvčátka s panenkou, stojícího na světlém kožichu před tapetou stromových kmenů. Obrátil fotografii.


Kleine Anitta – 10 Jahre – 1909.


Zdeňka se zmocnila hrůza.

Děvčátko ze sna. Přináší mi poslání? Ale jaký?! Nebo další halucinace?

Rozrušeně prolistoval knihou. Tištěné písmo zasahovalo zhruba do poloviny svazku. A dál jen čisté … a popsané papíry. Popsané zjevně dětskou rukou. Německy. Knihu si uschoval do kapsy a nyní už večerní ulicí se rozběhl domů. Na zakoupení vodky v Tabáku dnes dokonale zapomněl. Tak přece obměna.


Brýle, světlo a slovník bylo vše, co teď potřeboval. Plný nervozity zabouchl dveře a boty neklidně odkopl do kouta předsíně. Urychleně usedl za psací stůl a jal se prozkoumávat několikaletý nepořádek stolních zásuvek, v nichž hlavní úlohu sehrával německo – český slovník, na nějž od odevzdání studijního průkazu usedal prach, a brýle – poslední pozůstatek intelektuálně výkonného muže.

„Mám ho!“ zakřičel vítězoslavně, jako by zapomněl, že je v bytě sám.

Stářím prokřehlé listy deníku nesly stopy promočení a nešetrného archivování. Ostré světlo lampy prosvítilo zaschlé otisky mastnoty a vlhka čeřící krasopisné záhyby dětského písma. Ze slovníku se vířil prach při každém listování slovíčka vypláchnutého z paměti. Přeložený německý text zvolna přepisoval na nový čistý papír a skládal tak mozaiku dávno nečtené zpovědi desetileté dívky.


14. 5. 1910

Dneska je mi 11 let. Maminka říká, že už jsem velké děvče a brzy jí budu pomáhat v obchodě. Rodina slavila mé narozeniny. Dostala jsem spoustu dárků. Dřevěný kočárek s panenkou, houpacího koně, knížku a památník … und mehr… Přijel i tatínek. Nemám ho ráda. Maminka říká, že je zlý.


Zbytek textu v odstavci byl rozmočený.


16. 5. 1910

Tatínek ještě neodjel. Maminka říkala, že s ním musí vyřídit nějaký rozvod. Bojím se, že mě teď místo maminky bude uspávat. Vždycky se mě divně dotýká. Když u nás byla sestřenice Charlott, říkala, že za ní tatínek v noci přišel a chtěl ji uspat. Prý jí sahal na místo, ze kterého čůrá a bolelo to. Bojím se, že mi tam bude sahat také a bude to bolet.

Byla jsem s maminkou v obchodě. Přišel tam vousatý pán v obleku a představil se jako pan Advokát. Měl velké zlaté hodinky s blýskavými ručičkami. Prý mi příště přinese taky takové.

17. 5. 1910

Včera v noci za mnou přišel tatínek. Hrozně jsem se bála. Říkal, že ho maminka poslala, aby mě uspal. Lehl si ke mně a vyprávěl mi o Paříži. Když se prý budu dobře učit, o prázdninách mě do ní odveze. Zase mě hladil. Měla jsem strach, že to bude bolet. Vyrušila nás maminka. Byla jsem ráda, že přišla.


Konec zápisu.

A pak? Jistojistě smrt. Ale proč já? Asi budu tím povedeným tatínkem, pomyslil si ironicky. Ale proč mi to všechno vstoupilo do života právě teď? A jak odvrátit takovou hrůzu?

Ne! Vlastně je to senzace! Putování mezi životem a smrtí. Odčinění minulých hříchů a vin. Blázinec by byl. A svěrací kazajka zaručena.

Bezradně se smál a s očima plnýma slz nepřítomně hleděl do rozžhaveného stínítka stolní lampy.

Co si myslet? Co si o tom všem myslet…


Probudil se, až když světlo lampy splývalo s prosluněním poloprázdného pokoje. A před ním opět ležel malý památníček s fotografií. Realita. Vše je zpět.

A sen? Nezdál se mi! Vlastně ano… Vzpomínej…

Odsunul židli a zamyšleně přešlapoval po místnosti.

Okno, parapet… Jako vždy. Ta dívka! Byla tam. A… Ano, nějaká… asi kaple. Vedla mě k ní. Had. Obtočený kolem kříže. Kde byl? Ten kříž… Kruci!

Zbytek se roztříštil ve snové šedi.


Zdeněk vlétl do kuchyně. Do úst zakousl torzo okoralého chleba, do kapes zastrčil papírové poslání v deskách a úprkem vyplul z bytu, dokud nevyprchá hluboká paralýza spalující nesrozumitelnými odkazy jeho neklidný mozek.

Svižným krokem na trolejbusovou zastávku.

Peníze! K čertu.

Prohrabával kapsy. Bezúspěšně.


Černá jízda skončila na Masarykově třídě. Z Náměstí svobody se vydal Duchcovskou ulicí k Řetenicím. Za hustými porosty nezastavěné plochy se rozprostírá hřbitov. Poslední stanoviště lidské pouti. Obřadní síň. Bílá, nově nahozená. Zelená vrata. Vstupné je dobrovolné. Cena nebožtíků relativní. Zdeněk nesměle otevíral bránu do mrtvého království. Nic se nezměnilo. Alespoň od dob, kdy toto pro něho nevlídné místo démonů a zlých sil navštěvoval s babičkou. Později mu dětské představy tajemných sil připadaly směšné. Zejména, když za hřbitovní zídku oklepával popel z první cigarety. Ten klid. Na první rande. Na spichy s partou. Nebo krácení cest ze školy. Klenby náhrobních kamenů pro laskání očima, pro ochranu před údery dešťových kapek i pro skrýš před krutými spolužáky. Život tu kvetl. Pro mladého člověka teprve začínal. Umrlci? Nanejvýš v pohádkách. Kdo by na ně věřil?


Pokorně prošlapával travnatou cestičku mezi náhrobními kameny a vzpomínky se mu s každým krokem promítaly na pochmurné plátno mlhavého odpoledne. V momentě, kdy téměř zapomněl s jakým záměrem překročil brány kamenných přístavů, nebe potemnělo a rozlilo olovnatý vodopád hustých mračen. Za nenápadnou zídkou obrostlou břečťanem, z níž vyčnívaly zbytky pantů – kovových tesáků, jež naznačovaly doby, v nichž nebyl vstup povolen nezvaným, se vynořila mezi hustě posetými náhrobními deskami kaple menší stavby. Neklidně sebou škubl. Srdce opět až v mozku. Pocit nejistoty násobil slabý slunečný svit ředěný mraky a košatými korunami stromů. Tentokrát je obtáhl nepřátelský stín.

Zmizni, kreténe! Vypadni odsud, dokud je čas! Takovej nápad…

Nepravidelnými krůčky se s napětím přibližoval ke kamenné indicii. Vstupence…

Kam vlastně? Mám já co ztratit? Podle všeho tady mám bejt. Jestli tu má všechno skončit, tak ať.

Myšlenky mu mihotaly hlavou jak šílené.

Nad vstupními vraty vzpínal paže malý kříž obtočený hadem. Za ta léta si s ním roztodivně zahrál čas. Přesto byl k poznání a Zdeněk tušil, že je na správném místě. Zastavil se v očekávaní, že přijde cosi. Cosi nečekaného. Vystoupal po třech časem pokřivených schůdcích a utišil se. Ticho. Jen kos pípá jako splašený. Možná semotam projede vlak na nedalekém železničním mostě. Jinak ticho. Vrývá se pod kosti. Ten klid stupňoval napětí vrchovatou měrou.

Dveře… A co za nimi? Urny. Pár pavoučích sítí. Obvyklé.

Opatrně se dotkl prorezlé kliky. Bylo otevřeno. I přes značné stopy chátrání šly otevřít jako po másle. Zaražený nečinně civěl do černých spárů.

Jak dlouho ji nikdo nenavštívil?

V oknech dřevěné neprůsvitné výplně. Tma. Vždycky se jí bál. Otevřené hrobky byly jeho noční můrou. A kaple? Děsivé až k zbláznění. Jako dospělý k nim opět nabyl respektu a raději se jim vyhýbal. A teď tohle.

Nohou našlápl přes práh. Pocit pevné půdy mu dodal jistotu potřebnou k překonání největší zábrany. V zoufalé tmě vyšátral z kapes zapalovač a rozhlížel se po stěnách kaple, ozvěnou navracejících kroky bot a stínem prolínajících zažehnutý plamínek, jímž skromně osvětloval zašlé náhrobní desky.


Familie Gebauer, rýsovalo kdysi zlaté písmo.

„Tady!“ tlumeně zakřičel.

Anitte Gebauer, narozena 4. 1. 1899, den úmrtí 18. 5. 1910.

Z kapsy vytáhl notes, aby ověřil, zda datum úmrtí je blízké datu posledního zápisu.


Vrznutí pantů, a prudká rána Zdeňkovi zachvěla celým tělem. Běžel k vratům, která se zničehonic zabouchla a zatemnila místo, v němž se najednou beznadějně zmítal. Zapalovač zapadl bůhvíkam. Klekl na všechny čtyři a dlaní probíral stoletou špínu. Zapalovač nikde.

Hlavně klid! Zapomeň na horory. Vyrazíš dveře a bude po všem, tišil vědomí, ačkoliv cítil, že je v průšvihu.

A co když to nepůjde? Kolem kaple určitě cvrká provoz jak na Václaváku. Někdo mi otevře, že? Já sem takovej… Dyť já už ani nevím, kde ty zatracený dveře jsou. Copak se v týhle díře někdo vyzná?

Pod nohou mu cosi hbitě prosvištělo.

Krysy. Skvělý. Sežerou mě tu zaživa. Určitě jsou tu všude hejna pavouků.

Horký předmět v dlani. Zapalovač. Konečně úleva, alespoň malá útěcha.


Bezděčné ticho a tmu rozestoupil záblesk světla. Škvírka mezi vraty Zdeňka orientovala k východu z temného vězení. Přistoupil k dřevěné hradbě a odsunul ji. Strnul v překvapení. Před kaplí bylo rozestoupeno šest neidentifikovatelných postav. Stály organizovaně. Jedna vedle druhé. Obličeje bez náznaků lidské tváře. Rámovaly je jen dlouhé stříbřité vlasy. Dlaně sevřené v nenávistné gesto obepínaly rukávy bílých šatů, pod pasem splývajících s okolím.

Kaple za Zdeňkem nenávratně uzavřela své útroby a šest podivných bytostí se přibližovalo pomalým krokem. Panická hrůza mu velela „uteč!“. Končetiny měl těžké jako z oceli. Jen drobné pohnutí by bylo nemožné. Postavy připluly do bezprostřední blízkosti. Pohled do prázdných obličejů mu zrychlil tep jako nikdy v životě. Srdce vyskakovalo z hrudi a s každou slinou polykal hroudy kamení.

„Co chcete? Co mi chcete?!“ rozléhalo se bez odezvy do dalekého liduprázdna.

Jedna z bytostí vztáhla ruku. Křečovitá bolest v hrudníku, z něhož se začaly řinout stroužky krve spojující se na košili v rudé fleky. Křeč ho zhroutila tak bolestivě, že mu tělem projely tisíce jehel. Sledoval kapky krve pleskající o kamenné schody a cítil, že toto je konec. Opona padá. Koruny stromů mizejí v záblescích ostrého světla. Chlad v břiše postupně se měnící v teplo střídající se opět s chladem. Dlaně přitiskl na prsa, v nichž ho teď bolelo k nesnesení. Byl by křičel na celé to pusté místo, ale životní síla jej zrazovala. Slévající se cestičky krve, lemující záhyby mezi kameny, lačně polykala suchá a rozpraskaná zem.


Z vyšetřovacího protokolu:


Tělo Zdeňka Bartoše, nar. 17. 3. 1977, nalezeno Oldřichem Malým, nar. 20. 1. 1975, s bodnými ranami kuchyňským nožem, zasazenými do trupu a břišní oblasti, nejevilo žádné stopy po cizím zavinění. Předmět doličný svíral Z. Bartoš v dlani. Zemřel na následky vnitřního krvácení. Motivem sebevraždy byla konzumace přemíry alkoholu, zejména však halucinace a depresivní stavy z ní vyplývající…


Komentáře

komentářů

About The Author

4 komentáře

  1. Daletth

    Tak tohle teda bylo správný psycho. Líbila se mi autorova práce s jazykem. Všechny ty příměry, hlášky hlavního hrdiny…, vše mi sem sedlo. A ten závěr, kdy si člověk přese všechno nemůže být tak úplně jistý, jestli jen Zdeněk vážně neměl halucinace a neudělal si to všechno sám, byl skvělý. Celá forma povídky se mi zamlouvala, včetně deníkových zápisků. Ani moc chybek jsem tu nenašla.
    Tohle by pro mě byla první čistokrevná desítka.

Leave a Reply