Hned v úvodu chci předejít zklamaným nadějím případného čtenáře – pokud prahnete po meči a magii, Mrtvý otec vaše očekávání bezpochyby zklame. Těšíte-li se na pohodové čtení, Mrtvému otci je to jedno, žádnou útěchu v sobě nemá. Ale v případě, že máte jen elementární smysl pro postmoderní román a nadto váš vztah s otcem vždycky poněkud „drhnul“, máte v ruce přesně tu správnou knihu. A možná vás přivede i k myšlenkám, které byste běžně nepřipustili. Třeba že s vaším zploditelem není všechno v pořádku – ale tak je tomu vlastně u každého otce, takže se vlastně neděje vůbec nic zvláštního.

Thomas má Otce. Mrtvého. Nevybral si jej, je to břemeno, jež s sebou vleče krajinou. Proč? Protože Otec je mrtvý. A kam? To vědí všichni, jen to nevyslovují. Ale Otec je nesnesitelné děcko i senilní stařec, je agresívní a oplzlý, je uzurpátor a přítěž na cestě, kterou všichni absolvují jen kvůli němu. Lásku chce jedině dostávat, nesnesitelně žárlí a vždycky chce víc pozornosti, než je mu věnováno. Má přeci právo na vše, protože on je Otec. Celý průvod dobrovolníků, táhnoucích svázaného Otce, syn Thomas s přítelkyní Julií, alkoholik Edmund a přitažlivá Emma, zjevivší se odnikud, jsou stejně archetypální jako titulní postava.

Zároveň se nám však nabízí pohled otce, neschopného porozumět svým dětem, chápajícího stěží vlastní emoce, uzavřeného do mikrosvěta svého chtění. Protože otcové pořád něco chtějí – cítit se součástí veškerého dění, být zodpovědni za cokoli, být svými dětmi považováni za Boha. Snad právě proto, že i oni bývali syny. A v empatičtějším čtenáři vyvolá úzkost představa, jak je tento kruh obtížně rozpojitelný.

Těžištěm textu není epická stránka, děj se přesunuje jen zvolna, podstatné jsou jednotlivé situace a následné rozkrývání typických vztahů. A stejně, jako věčné debaty mezi oběma ženami jsou vyhraňováním pozic, nikoli sdělením, je i celá kniha spíše nárysem typického otcovského selhávání než románem.

Nedá se říci, že by šlo o lehkou literární stravu. Prokousat se až ke konci chce kuráž. Podílí se na tom jak forma, které nejsme uvyklí, tak závažnost sdělení. Tisíckrát omleté milostné vztahy nás v próze nezatěžují ani zdaleka tolik, jako rozbor obecně problematického vztahu, který ale zdaleka není zpracováván tak často. Stejně nezvyklá je i otevřenost, až grotesknost načrtnutých situací. Ale seká-li Mrtvý Otec bezhlavě svým mečem do papírových postav hudebníků nebo dožaduje-li se sexuální přízně Julie, přítelkyně svého syna, jsme-li svědkem jeho neužitečnosti, neschopnosti, krutosti, selhávání v roli otce a zneužívání jí, je to esence negativních vlastností, které nám naši otcové mohou nabídnout, dovedená do karikaturní dokonalosti. Donald Barthelme svým postavám nedovolí žádnou přetvářku a právě proto je jejich platnost nadčasová (ačkoli místy jistě rozeznáme americká sedmdesátá léta) – způsoby ukrývání se časem mění, ale pohnutky jsou stále stejné, čímž toto soukromé absurdní drama získává absolutní platnost.

Pokud bych měla hodnotit dílo číselně, dostalo by jen čtyři body z pěti proto, že jakmile knihu jednou odložíte, bude dlouho trvat, než se k ní vrátíte – nikoli pro nezáživnost nebo nedostatek literárních kvalit, nýbrž pro zmíněnou formu, která bude pro masového čtenáře překážkou překonatelnou obtížně nebo vůbec ne, zatímco u odborné veřejnosti vyvolá jistě nadšení. Mrtvý Otec je jednou z nejlepších a nejoriginálnějších knih, kterou jsem za dlouhou dobu měla v ruce, právě proto, že není pouhou beletrií, ale sondou do dětských zkušeností, kterých se už nezbavíme.

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply