Některé knihy by neměly zamořovat literární vody. Neříkáme, že by se měly přímo pálit, protože to není správné. A co není správné, to se nesmí. Ale co s knihami, které vyvolávají otázky, aniž by je zodpovídaly? Přece se nesluší psát díla, která nepotěší a vyžadují znepokojivou míru přemýšlení. Není správné nutit čtenáře k marnému hloubání nad během světa, nebo ho dokonce pobízet k úvahám o možnosti měnit zaběhnuté pořádky. A co není správné, to se nesmí!

Pomalu a neodbytně se vtírá pocit zmateného snu, z nějž nelze procitnout. Snu, ve kterém nohy ztěžknou tunou olova při každém zoufalém pokusu o útěk, a kde se známé tváře nečekaně mění ve zlé cizince. Neklidné převalování vedoucí k vytouženému probuzení se vzápětí ukáže jako falešný záblesk v temnotě. Sen pokračuje a trpělivě dusí veškeré výkřiky “jen se mi to zdá, je to jen sen…“ Vzpomínka na bdělý stav je najednou jen vzdálenou iluzí; sen se stává realitou.

Slušní lidé věnují svůj čas dílům, která díky všem svým kvalitám nemají potřebu vytvářet atmosféru, v níž se bude čtenář pohybovat ještě hezkých pár minut po zavření knihy. Není snad přímo žádoucí, aby byl text příjemný a svěží, dobře se četl a pokud možno ihned tišil žízeň po odpovědích na otázky, které klade? Takové knihy povznáší ducha v radostném pocitu zadostiučinění z uvědomělého prohloubení rozhledu a zdokonalování sama sebe.

Les je oproti tomu velmi nepříjemné, těžko dešifrovatelné čtivo, vyvolávající nespočet dohadů o otázkách, jejichž zodpovězení vlastně nikdo ani nečeká, a jehož dusivá atmosféra ulpí na nebohém čtenáři jak ledově mokrý hadr na zátylku.

Alenka by po návštěvě Lesa považovala Říši divů za nudný podnik. Nenechme se však mýlit. Román bratří Strugackých není defilé absurdních pokroucených obludek a halucinogenních barev. Je studený a šedý, vtíravý a neodbytný. Nesrozumitelné dialogy pokoušejí trpělivost a nelogické chování postav místy až nechutně rozčiluje. Ale to nic nemění na tom, že časem ta hra každého strhne. Stejně jako hlavní postavy – úředníček Perec a zmatený vězeň Lesa Candide, je i čtenář pohlcen nevyřčenými pravidly podivné společnosti a ve vleku událostí spěje k očekávanému konci, i když tuší, že neexistence konce je pravidlo číslo jedna.

Ač se může zdát, že je tento „sociální román“ vystavěn jen na hloubání o svobodě člověka, jeho hodnotě a právu na vlastní úsudek, není děj úplně podružný. Představuje se nám ve dvou liniích. Jednou z nich je putování zbloudilého trosečníka Candida, snažícího se přes ztrátu paměti dojít k tomu, jak a zda opustit své dočasné útočiště – vesnici, její bláznivé obyvatele a hlavně Les; to zvláštní, nebezpečné místo, kde se dá hlína jíst a ze země rostou nejen rostliny, ale i nejrůznější předměty. Neví, zda to něco přinese, ale ví, že to zkusí. Již brzy. Druhá dějová linka nám umožňuje nahlédnout mimo stromy na boj s větrnými mlýny, který vede nevýrazný Perec. Cítí se nicotný jak před obdivovaným Lesem, tak před ostatními zaměstnanci Správy Lesa, která tajemnou entitu zkoumá, kultivuje a vyhlazuje. Myslí si, že je zbytečný, ničemu a nikomu nerozumí a hodlá odejít. Již brzy. A právě bez děje, bez onoho epického odcházení by nikdy nemohl být řešen základní problém obou hrdinů – ta malicherně nabubřelá touha po vyniknutí, po seberealizaci a porozumění; hloupá snaha věci poznávat a nebo dokonce měnit.
Bouřit se proti předpisům a byrokracii? Neslýchané! Jít proti kolektivu a chtít ho opustit? Nemyslitelné!! Upozorňovat na zbytečnou nelogickou práci? Trestuhodné!!!

Kdo rád v dílech této ruské autorské dvojice hledá stopy toho kterého bratra, připíše možná podvědomě les Arkadijovi a jeho inklinaci k východním, konkrétně japonským, motivům (prvotní snaha připodobnit Les k dobrosrdečnému hvozdu z princezny Mononoke však povede k nemilému rozčarování) a technicky orientovanému Borisovi pak nejspíše přiřkne zázemí Správy. Zásadní však je, že dílo, ač původně vyšlo po částech a ne jako jeden svazek, je přes svou složitost soudržné a rukopis bratrů od sebe nepoznáte.

Stejně jako ve známějším románu Piknik u cesty se Les otírá o směšné lidské přesvědčení, že je možné vše pochopit. Staví vedle sebe bláhovou lidskou zvídavost a něco, co nás převyšuje způsobem, který dráždí a zaslepuje.
Svérázně se pouští do karikování poměrů, které nejsou vlastní jen sovětskému Rusku. Kniha jakoby drze naznačovala, že lidská malost nakonec není otázkou režimu, ale míry odhodlání k překonávání těžkostí a vlastní pohodlnosti. Je tak lehké podlehnout líbivým představám a snadným cestám. A vlastně nezáleží, zda je nabídne diktatura, komunismus nebo demokracie.

Resumé:
Kniha není po žádné stránce „krásné“ čtení. Ať už tato recenze vyznívá jakkoli, je to k ničemu. Stejně tak k ničemu, jako čekat od Lesa otevřenou náruč a konstruktivní dialog. Jen něco pošeptá a pak se nadobro odmlčí, nechávaje čtenáře nejisté a zahloubané.



Název: Les
Autoři: Arkadij a Boris Strugačtí
Překladatel: Libor Dvořák
Nakladatelství: Triton
Obálka: Marek Hlavatý
Počet stran: 280

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply