Mumlání čarodějnic pronikalo chladným lednovým mrazem, který pokryl neopracované kameny místnosti jako jinovatka a na stropě roztával v teplu stoupajícím z mís a těl do váhavých kapek. Rozlehlým klenutým prostorem se rozléhaly slabiky drsného, hrubého jazyka, podmalovávány jen příležitostným zarachocením povozu, který prodrkotal po ulici nad jejich hlavami.

Hagen si prohlížel šest žen uprostřed „ztracené místnosti“, jak Pražané nazývali všechny ty sklepy a spižírny, které byly po nějakém požáru, válce nebo povodni přebudovány a pak zapomenuty.

Pět z žen se zahalilo do tmavých rouch, pod nimiž se jejich postavy jen nejasně rýsovaly. Tváře měly skryty za bizarními maskami hanby, aby je nikdo nemohl poznat; vzájemná důvěra ještě nezapustila příliš hluboké kořeny. Z ptačích zobáků a dlouhých prasečích rypáků železných tváří, jimiž jinak byla nalévána do úst odsouzenců vařící smůla nebo hnojůvka, se jen tlumeně drala bezbožná slova rituálu.

Pouze Anelmin hlas se zřetelně a melodicky zvedal z temného mumlání, stála koneckonců navzdory ledové zimě uprostřed pentagramu nahá. Z její štíhlé postavy stoupaly výpary potu a krve jejich oběti. Pomalými, ale mocnými pohyby tančila kolem muže spoutaného u jejích nohou.

Hagen trhl pohledem k vlčí mršině, která ležela v koutě místnosti. Také z ní se ještě kouřilo. Vlk měl otevřený hrudník a krev nahrnutá do dutiny ukazovala, kde bývalo srdce. Hagen stiskl rty. Jak nestálá je mysl, pomyslel si. Příliš mu nevadilo, že hrubiánský kočí tam na podlaze skoro šílí strachem a bolestí z nesčetných drobných bodnutí, která mu způsobovala Anelma úzkým nožem. Stáhl toho chlapa z děvčátka, kterému mohlo být sotva víc než deset.

Vlka mu ale bylo líto a Anelma se víc než bavila tím, že v boji trhal protivníkům hlavu, nemohl se ale přimět, aby skoncoval se zvířetem.

Fasti, sagwja, uzbeitan,“ zvolala teď Anelma hrdelním hlasem a vrazila muži nůž do hrudi. Spoutaný řval do roubíku a svíjel se, ale provazy držely pevně. Ježaté vousy mu skropily slzy a sliny a zamrzly. Hagen hleděl muži do panicky se koulejících očí a cítil, jak se v něm vzmáhá náznak soucitu, teplý a hnilobný jako poslední vydechnutí umírajícího. Ale zaplašil ten pocit vzpomínkou na tiché naříkání děvčátka, které se mu zarylo hluboko do paměti. Její roztrhané šatičky ležely na ledové zemi jako roztažené peří mrtvého ptáka. Muž byl její vlastní strýc.

Mužovy pohyby ochably. Mezitím se z jeho krví zbarvené hrudi začalo kouřit stejně jako z pánví na uhlí, které stály u nohou zahalených čarodějnic a šířily kolem sebe štiplavou vůni hořících bylin.

„Je čas, sestry!“ zaječela Anelma. Zakrvavenou rukou si vzrušeně přejela po hrudi a zanechávala při tom na bledé kůži rudé, krvavé šmouhy.

Čarodějnice si povolily šňůrky na krku svých rouch, aniž by přerušily mumlání, a nechaly oděv sklouznout k zemi. Pod ním byly také nahé. Hagen sklouzl pohledem po jejich tělech jen krátce. Nebyla to jejich nahá kůže, co ho zneklidňovalo – byla to citelně se hromadící moc. Těžká, pučící či povadlá ňadra žen různého věku ho nemohla vzrušit, ale z krátkého zakolísání v nekonečném taktu osudu, který se vznášel v místnosti jako blažený příslib, mu samým očekáváním přejel po zádech mráz.

Anelma se náhle dala do pohybu, přebíhala od ženy k ženě a bez milosti či váhání jim přejížděla úzkou čepelí po kůži. Na břichu a ňadrech se rozevíraly hluboké řezné rány a Anelma se jen krátce zastavovala, aby si potřísnila ruku krví svých sester a pak si jí pomazala tělo. Hecetissy nevydaly jediný bolestný výkřik; nevyhýbaly se ranám, nýbrž jen jako duchem nepřítomné zavrávoraly dopředu a zpátky a neochvějně mumlaly slova svého rituálu.

Hagen nasál nosem vzduch a nechal se na chvíli spoutat nádhernou vůní čerstvé krve. Jaké plýtvání nechat všechnu tu drahocennou tekutinu kapat z holých těl na podlahu!

Herton, wundra, wulfa,“ vykřikla Anelma slova stará stovky let. Horní polovinu těla teď měla skoro úplně hnědočervenou. Sklonila se k bronzové míse, v níž vlčí srdce ještě stále nepřirozeně tepalo pravidelnými údery. Bez váhání je vyňala a silou, která nemohla být tak štíhlé ženě dána do vínku, vrazila druhou ruku do mužova hrudníku, až žebra s praskáním uhnula.

Hwurfti!“ zasípala a jediným pohybem vyškubla muži srdce z hrudi. I když bylo prokláto nožem, i ono ještě bilo. Čarodějnice lhostejně upustila kus masa na zem, kde se zhroutilo do sebe jako vyprazdňující se vinný měch, dřepla si a strčila ruku s menším vlčím srdcem do mužovy hrudi.

Se zasténáním zaklonila hlavu a pak vzala malou fiólu, v níž se nacházela upravená Hagenova krev. „Knewabedo!“ zavelela a čarodějnice klesly v kalužích vlastní krve na kolena.

Hagenovi se z vůně krve úplně zatočila hlava. V lebce mu hučelo a představoval si, jak popadá nejbližší maskovanou čarodějnici a tiskne jí rty na řeznou ránu těsně nad jejím těžkým, oblým ňadrem, aby do sebe vsál horkou tekutinu. Jak to vyjádřila Anelma? Čarodějnická krev má zvláštní sílu. Přejel pohledem po rudém proudu na kůži směrem dolů; skoro cítil krev na jazyku a tak tak se mu podařilo potlačit tiché zasténání, zatímco se chvěl rozkoší.

Gabindan!“ zvolala nyní Anelma velitelsky a nalila Hagenovu teď už stříbřitě-černou krev do mužovy otevřené hrudi. „Gabindan!“ zopakovala. Náhle se ve sklepě ještě víc ochladilo. Ale nebyl to mráz, kvůli němuž se Hagenovo mrtvé tělo roztřáslo, i když ten se teď zmocnil dokonce i potu na kůži čarodějnic. Byla to jistota, že ledový dech je předzvěstí děsivých kleteb.

Rychlý dech čarodějnic maloval do vzduchu chladem praštící obláčky a nahých, zakrvácených těl se zmocnil nekontrolovatelný třas. Zuby žen drkotaly o sebe a odsekávaly slova, která ještě stále v nekonečném procesu opakování mumlaly.

Anelma se zapotácela a Hagen se už chtěl vrhnout vpřed, aby jí zabránil v pádu, ale vzpomněl si na její jasný pokyn, že nesmí vstoupit do kouzelného kruhu, než rituál skončí. Opět se vzchopila a sňala si z krku tenký stříbrný řetízek. „Waldan!“ vydechla a upustila řetízek do rozervané hrudi. Stříbrný šperk zůstal viset na úlomku kosti na okraji rány a Anelma ho ostentativně uvolnila nehtem ukazováčku. Hluboká dutina pohltila třpyt a jako by s sebou odnesla i něco ze světla v místnosti.

Náhle sebou mužovo tělo škublo. Jeho oči bez jasu zapátraly kolem sebe jako oči slepce, pak se rozjasnily. Roubíkem se prodralo ztýrané zasténání a muž se opět vzepjal v poutech.

Daujan! Ferhwa! Nedaujan!“ zaječela Anelma vítězoslavně a tak hlasitě, až se Hagen lekl, že by to mohlo být slyšet v ulici nad nimi. Pak vyrazila protáhlé zavytí, opět uchopila nůž a vrazila ho do bijícího vlčího srdce v mužově hrudi.

Hagen sebou skoro trhl, když čepel pronikla do tlustými žilami protkaného, tmavě červeného masa. Muž se znovu vzepjal a Hagen viděl, jak se stříbrný řetízek ovíjí kolem ochabujícího srdce, jako by ho vedla neviditelná ruka.

Anelma teď klesla na krví zbrocené kameny a zůstala se zavřenýma očima ležet. Její tělo se stále lehce zachvívalo a už při této minimální námaze sténala.

Hagen odtrhl pohled od její bílé pokožky, na niž byl jako na jemné plátno nanesen děsivý rudý obraz, a napjatě si prohlížel mrtvého kočího.

Z tmavé tekutiny v mužově otevřeném hrudním koši se v hrozném, nepřirozeném chladu místnosti kouřilo.

„Jest dokonáno,“ zašeptala Anelma a překulila se na bok, aby mrtvému jemně přejela rukou po tváři. V jejích velkých očích se odrážela rudá záře pánví s uhlím.

Jako by to bylo svolení, klesly i ostatní čarodějnice na zem. Jejich masky kovově zařinčely. Hagen se rozhlédl. Hecetissy byly zesláblé, některé dokonce v bezvědomí, jejich mysli zdrcené velkými kouzly, která provozovaly. Nikdy se už nejspíš nenaskytne taková příležitost… Klouzal pohledem po jejich tělech, z nichž stoupala pára, vnímal jejich rychlý puls, cítil krev, v níž se vznášel nádech, který nedokázal nikam zařadit. Mohl by je vysát, všechny, a dosáhnout tak moci, kterou ještě nikdy žádný blecr…

„Ať tě to ani nenapadne!“ zasmála se Anelma ostře, s námahou se posadila a smyslně vydechla: „Raději koukni sem!“

Ukázala na mužův hrudník, kde se teď okraje rány pohybovaly, jako by žily vlastním životem. Kůže směrem ke středu dorůstala, žebra se skřípavě klenula vzhůru.

„Začíná to!“ pronesla Anelma s nezvyklým klidem. Pak se kočí vzepjal a pouta s rachotem praskla. Nepřirozeně ostré zuby, které se vysunuly přes mužovy vlastní, rozdrásaly roubík a kočí se napřímil. Při tom pohybu vyšplouchla z rány, která se dál zavírala, krev.

„Žízeň!“ zasípal muž a jeho nevýrazný pohled přejel po čarodějnicích na zemi.

V Hagenovi se svářila hrůza s radostí z úspěchu. Podařilo se to, cíle bylo dosaženo! A přece, neznamenalo to, že tento muž nikdy nestane před soudem? Místo oprátky ho teď čekal život věčný…

Vtom kočí náhle zaskučel, jak se mu spodní čelistí a rty vydraly v divokých úhlech další ostré zuby. Rána se už dál nezavírala a pojednou mu z hrudi začal stoupat kouř. Muž s jekem klesl na kolena a drásal si čerstvou pokožku na prsou nehty, které se změnily v drápy. Ještě stále křehká žebra se zlomila dovnitř a Hagen spatřil, jak se stříbrný řetízek vpaluje do zvířecího srdce, jako by žhnul. Kočí chtěl hmátnout dovnitř, vyrvat si řetízek i srdce, ale už se k tomu nedostal. Jeho bolestný křik náhle oněměl a on padl jako mokrý pytel přímo na tvář.

přeložila: Svatava Kretková

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply