Pamatujete si, když vám bylo čtrnáct let? Určitě jste měli spoustu velkých problémů, například akné, křivá záda a první poluce. Tyhle problémy má Trix Solier taky – a to není všechno. Jeho otec půlvévoda je zavražděn a Trix se rázem ocitá na útěku. Navíc v sobě objevuje magický dar, jenž se mu má pod vedením zkušeného mága Radiona Šťovíka stát nástrojem pomsty. Dospívání zkrátka nikdy nebylo jednoduché…

Sergej Lukjaněnko, autor veleúspěšné série Hlídek a mnoha dalších románů, přichází tentokrát s knihou spíše pro mladší čtenáře. Humor byl vždy nezbytnou součástí jeho knih, v Trixovi se ale posunul do role základního kamene celého díla. A jak to celé dopadlo?

Trix Solier je především satirickou parodií. Nemíří ovšem do pouze vlastních řad, tedy do fantasy jako takové. Především se vysmívá šlechtickému stylu života s jeho nablýskanou noblesou a jemnou dvorností vybraných mravů, za jehož maskou se schovávají obyčejní lidé – pyšní, trošku zbabělí, chybující, se svými malými problémy a radostmi. Není těžké si domyslet, že i když je políčeno na středověkou šlechtu, svými trefnými glosami autor naráží i na slabůstky „moderního“ lidstva.

Trošku paradoxní se pak může zdát, že Lukjaněnko pracuje s laskavým humorem, který na vaší tváři spíše než výbuch smíchu vyvolá potěšený úsměv. Říznou ironii také najdeme, ale rozhodně nehraje první housle. Díky tomuto stylu kniha působí příjemně a uvolněně, jako když si člověk hladí štěňátko a vzpomíná na šťastné mládí.

Pokud se bavíme o humorné fantasy, musí zaznít jméno Terry Pratchett. Tihle dva mají společnou jednu věc – oba do jisté míry kritizují společnost, ale oba to dělají velmi přátelským způsobem. Největší rozdíl mezi nimi vidím v myšlenkové hloubce a propracovanosti, na poli žánru se s Pratchettem v tomto ohledu nemůže měřit nikdo a ani mistr Lukjaněnko není výjimkou. Na druhou stranu, Trix Solier je určen pro mladší čtenáře a už z tohoto důvodu je elegantní jednoduchost rozumnou volbou.

Originalita je další věcí, o které se musím zmínit. Samozřejmě ne v klasickém slova smyslu – příběh sirotka a čarodějnického učedníka je originální asi jako smažený kapr na štědrovečerní večeři. Bavíme se o originalitě magického systému. Tam, kde měla Rowlingová spoustu logických děr, přichází Lukjaněnko se svojí hravou a roztomilou koncepcí. Pokud mág čaruje kouzlo, musí (kromě víry v ně) přesně popsat jeho efekt. Háček je v tom, že čím častěji se kouzlo používá, tím více slábne, takže „v mé ruce se objeví ohnivá koule a zasáhne skřeta“ už nezapálí ani dvacet let vyschlou startku. Kouzelné souboje se tím pádem proměňují v nápadité a vtipné slovní bitvy. Jen škoda, že se jich neobjevilo v knize víc, stálo by to za to.

Slabší stránkou knihy je ovšem absence propracovanějšího příběhu. Tady si Lukjaněnko vážně mohl vyhrát víc; celý děj by šel pohodlně popsat v pěti větách a ani byste moc událostí nevynechali. Kniha je navíc tak trošku emočně prázdná. Postavy vám k srdci nijak moc nepřirostou, protože budí dojem šablonovitosti, a nic jiného, co by ve vás rozpalovalo dojmy, se zde zkrátka najít nedá. Bavíte se, ale když se dozvíte závěrečnou pointu (na kterou se také nedá říct nic jiného než ehm…), nejspíš už můžete počítat dny či maximálně týdny, než se vám dílko vykouří z paměti.

Některé knihy pro děti mají takovou moc, že si je zkrátka musí přečíst i nároční a věčně reptající dospělí. Trix Solier jí bohužel nedisponuje, ale i přes všechny chyby jde o knihu, která si drží svoji příjemnou, pohodovou tvář. Každému to stačit asi nebude, ale nepochybuji o tom, že své příznivce si dobrodružství pubertálního mága najdou. Koneckonců, všichni se občas chceme jen vypnout a uvolněně relaxovat – a v takových momentech je sáhnutí po Trixovi tou správnou volbou.

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply