Kamila Turečková: Mešchety

Ilustrace: Martin Velek

„Jdi mi z cesty, hlupáku, nesu zprávu ze Síwy,“ křikl na překvapeného vezíra mladík a strčil do něj tak prudce, že tlouštík zavrávoral a upadl na zem. Rychle prošel dvojitými dveřmi, které stráže tak tak stihly otevřít, a směle vstoupil do soukromých komnat Amenhotepa IV Achnatona.

„Nechť Aton září navěky,“ posel se před králem obřadně uklonil, aniž dal na sobě jakkoli znát své hluboké zděšení a vnitřní odpor, který jím otřásl, když uviděl, jakou kratochvílí si Achnaton krátí horké odpoledne, a pevným hlasem pokračoval: „vaše výsosti, přináším věštbu ohledně královnina požehnaného stavu.“ Nato se odmlčel a vyčkal, až mu faraon pokyne, aby opět pokračoval. „Královna porodí své sedmé dítě v den svátku deště. Bude to chlapec.“ Po posledním slově Tarche vědomě ustoupil o několik kroků dozadu. Čas v místnosti jakoby se na okamžik zastavil. Faraon zrudnul a mrštil pohárem, který držel v ruce, o nejbližší stěnu. Červená tekutina se ještě nestačila ani rozprsknout po zdi, když neuvěřitelnou silou odhodil bezvládně ležící tělo otroka, nebo spíše to co z něj zbylo, stranou a vstal.

„Zabiju ji, mrchu, zabiju ji,“ vztekle křičel pořád dokola a nahý pobíhal po pokoji sem a tam. „Musí chcípat pomalu, děvka jedna!“ Trhal závěsy a rozbíjel všechno, co mu přišlo pod ruku. Když už se zdálo, že mu musí každým okamžikem dojít dech, zarazil se, přistoupil těsně k poslovi a chraplavým hlasem zašeptal: „chci mešchety, Tarche, sežeň mi mešchety. Předhodím tu kurvu mešchetám, ať ji roztrhají zaživa!“ Achnaton se spokojeně zašklebil a propukl v šílený záchvat smíchu, ze kterého šel mráz po zádech.

Mladík naprázdno polkl: „pane, mešchety už nežijí, vymřely před tisícem let.“ Tarchemu se poprvé za celou dobu, co byl v králově blízkosti, strachem podlomily nohy. „Lvi by jistě mohli stačit,“ dodal potichu. V tu chvíli měl pocit, jako by mu na zpocený krk dýchla sama smrt. Za jakýkoli nesouhlas s faraonem se platila vždy jen ta nejvyšší cena.

Místo rozkazu k popravě se však Achnaton zatvářil vítězoslavně: „tak mi sežeň nekromanta! Ti snad ještě žijí, ne? A teď vypadni, mám hlad!“ Dál si už Tarcheho nevšímal. Místo toho se zadíval na krvavou louži u svých nohou a v očích mu dychtivě zajiskřilo: „dalšího!“

***

„Pořád trváš na své odměně, Ašchare?“ Faraon se už dlouho necítil tak rozpačitě. Drobný mužík s ním jednal povýšeně a troufale, s neskrývanou nadřazeností. Protože si Achnaton moc dobře uvědomoval, že jeho moc je ničím v porovnání s tou, kterou má nekromant, musel všechna příkoří trpce snášet a ještě se u toho tvářit přátelsky a vlídně. Kdyby se spokojil se lvy a netrval na těch prokletých mešchetách, nemusel by tu teď ze sebe dělat šaška a zcela evidentně tomuhle odporně slizkému skrčkovi lézt do zadku.

„Výsosti, je to jen drobnost v porovnání s tím, kolik mi dalo práce najít a probudit k životu něco, co dnes považujeme za pouhé legendy.“ Ašchar se spokojeně zašklebil. Lhal, protože cena, o kterou si za své služby faraonovi řekl, daleko převyšovala veškerou námahu a útrapy, které musel během posledního půlroku, kdy po celé zemi hledal pohřbené mešchety, snášet.

„A kde je vlastně máš, nekromante?“ Zeptal se nevěřícně Achnaton.

„Nedaleko hradeb, výsosti,“ usmál se Ašchar: „čekají v rozvalinách starého města, asi dvě hodiny chůze od paláce. Chceš-li se přesvědčit, že nelžu, mohu je přivést.“

„Ne ne! Už dost, že si po městě chodíš ty! Od té doby, kdy tě vyhnali z Chrámu, nejsi v zemi vítán, mírně řečeno, to jistě víš. Lid se tě bojí, duchovenstvo tě nenávidí, a pokud se o tvé přítomnosti v Achetatonu dozví Maathajové, je se mnou konec.“ Faraon zmlkl a naprázdno polkl.

„Bude to tisíc let, co jsem bojoval s Meretem, lidé už dávno zapomněli. Nikdo neví kdo jsem, ani proč jsem tady. Buď klidný Achnatone, o svou podívanou nepřijdeš.“ To poslední co nekromant chtěl, bylo, aby faraon ze strachu změnil plány. Svou odměnu musel dostat stůj co stůj. Jen tak se veleknězi z Chrámu konečně pomstí.

Achnaton si představil mešchety trhající královnu na kusy a zvráceně se zasmál: „dobře, dobře. Zítra ráno si udělám s Nefertiti krátkou vyjížďku. Buď připravený nekromante! Až bude po všem, vezmi si, co ti patří, a zmiz na nějaký čas z Egypta. Někteří nejsou hloupí a můžou si dát dvě a dvě dohromady.“ Faraon už při posledních slovech vstal, a když domluvil, letmo pohlédl nekromantovi do popelavé tváře a rychlým krokem vyšel z místnosti ven. Ašchar se obřadně uklonil a počkal, až se mu Achnaton ztratí z očí. Pak se překvapivě mrštně narovnal, přehodil si přes hlavu tmavou kápi, aby mu nebylo vidět do obličeje a spěšně opustil palác.

***

Taila, mladá otrokyně, lapala po dechu, ale nepřestávala utíkat. Často se ohlížela, ale ani jednou neviděla nikoho, kdo by ji z paláce sledoval. Přesto z hlavní ulice několikrát vběhla do labyrintu natěsnaných domů, dílen a úzkých uliček, aby z něj vyběhla jista si, že pokud jí kdokoli pronásledoval, dávno se v té změti chodbiček a lidí, ztratil. Uvědomovala si, že tím ztrácí drahocenný čas, ale na druhou stranu si v duchu říkala, že je lepší dorazit k Thutmosovi později než nikdy. Naposledy odbočila do spleti průchodů a dvorů, aby do jeho dílny nevstoupila předním vchodem, ale méně nápadně – zezadu, přes dvorek za domem. Věděla, že královnu doprovází jen stará Mabta a dvojice vojáků, kteří čekají před domem. Proběhla kovotepeckou dílnou, otevřenou brankou vběhla do malé stinné zahrady zarostlé pnoucí se révou, přeskočila nízkou zídku a celou vahou svého těla vrazila do závěsu zakrývající zadní vstup do Thutmosovy dílny. Vpadla dovnitř tak prudce a nečekaně, že sebou královna, sedící na nízké stoličce uprostřed místnosti, překvapením trhla a svou téměř hotovou bustu, kterou si právě se zájmem a ještě větším potěšením prohlížela, upustila z rukou. Ta naštěstí dopadla do záplavy jejích šatů v jejím klínu a nerozbila se. Zato Mabta leknutím ztratila rovnováhu a nemotorně přepadla přes dřevěnou polici vsazenou do výklenků ve zdi. Cosi zapraskalo a na udusanou podlahu se sesypala změť hliněných střepů. Thutmose stojící v rohu místnosti, zděšeně vykřikl a vrhl se ke zbytkům rozbité sochy.

„Královno, královno! Musíte utéct!“ Sípavým hlasem ze sebe vyrazila klečící Taila.

Nefertitina tvář potemněla. Odložila bustu vedle sebe na zem a pomalu se postavila. „Kolik mám času, Tailo?“ Přestože se snažila vypadat vyrovnaně, hlas se jí zřetelně chvěl. Už delší dobu tušila, že ortel nad jejím životem byl vynesen.

„Čaroděj byl právě u faraona. Dostane vás zítra.“

„Zítra?“ Hrdlo se jí stáhlo strachem a zděšením. Nefertitino čelo pokryly krůpěje studeného potu. „Půjdeme hned. Znáš to tady Tailo, vyvedeš nás nepozorovaně z města.“ Královna se mírně sklonila a pomohla dívce vstát. Obě si v ten okamžik uvědomily, jak se jim třesou ruce.

„Výsosti,“ promluvila za jejich zády chraplavým hlasem Mabta: „kam půjdete? Stmívá se! Dítě už má brzy přijít na svět! Vždyť ….“ Vrásčitá otrokyně se zarazila, protože její veškerou pozornost upoutal shrbený vzlykající sochař u jejích nohou.

„Zabijí mě, zabijí mě.“ Šeptal vyděšený Thutmose, který seděl před hromádkou sesbíraných střepů a plakal. „Faraon mě popraví, jeho socha, jeho socha…“ Sochař se zajíkal slzami a tupě zíral do zdi před sebe.

„Odejdi hned z Achetatonu,“ královna k němu udělala několik kroků a položila mu ruku na jeho rameno: „zůstat by byla hloupost. Smrt by byla to nejlepší, co by tě čekalo, kdyby o tvém osudu měl rozhodnout samotný Achnaton. Vyhledej moje opatrovníky, ctihodného Teje a jeho ženu, a pověz jim, co se stalo. Pomohou ti. My tři půjdeme na východ, do pouště.“

„Výsosti, v poušti jistě brzy zemřeme! Ztratíme se, sežerou nás píseční hadi, naši krev vysají duchové.“ Myšlenka na cestu do pouště přivedla Mabtu na pokraj šílenství.

„Jen tam můžeme hledat pomoc. Vím, co dělám.“ Nefertiti se smutně usmála. Pokud existovala naděje na jejich záchranu, pak to bylo překvapivě na tom nejméně pravděpodobném místě v Egyptě. „Dej nám všechnu vodu co máš, Thutmosi, a nějaké jídlo. Půjdeme.“ Otočila se k zamlklé Taile a podívala se do jejích vyděšených očí. „Do hodiny musíme být za hradbami, to mě začnou hledat stráže.“ Taila souhlasně přikývla, popadla nabízený měch s vodou a vak s datlemi, naposledy se kolem sebe rozhlédla, otočila se a rychlým krokem prošla zadním východem ven následována vystrašenou Mabtou. Nefertiti popadla ze země kus jakéhosi hadru, přehodila si ho přes hlavu, sebrala ze země košík s ječnými plackami a vyběhla za oběma ženami. Thutmose osaměl. Notnou chvíli si prohlížel svoji dílnu, jakoby si ji chtěl navěky uchovat ve své paměti, pak přistoupil ke střepům z rozbité královy sochy a pečlivě je rozšlapal v prach. Pak, aniž se znovu otočil, opustil svůj dům, nikdy však už samo město.

***

Tu noc královna porodila. Daleko od paláce, uprostřed nehostinné pouště, sama, jen v doprovodu dvou vyděšených žen.

Tu stejnou noc opustil Achetaton i mladý posel. Štval svého koně až na pokraj sil, protože musel co nejdříve doručit naléhavý vzkaz.

Té noci putovala pouští pod rouškou tajemství také skupina lidí. I oni spěchali, snad ještě více než Tarche k muži ukrývajícímu se v ruinách starého města.

***

Východ slunce na horizontu zbarvil jemný písek do ruda. Byla to nevyřčená předzvěst toho, co mělo brzy následovat. Mrazivý vzduch, poslední připomínka uplynulé noci, prohřály během chvilky první ranní paprsky slunce, kapky rosy vysrážené na studeném povrchu kamenů se v mžiku vypařily a nad planinou se rozhostilo dusivé horko.

Mabta lapala po dechu, nohy se jí podlamovaly stále častěji. Více ležela na zemi, než utíkala. Už dávno zůstala pozadu a jen se dívala, jak se jí královna a Taila vzdalují. Když znovu uslyšela ono děsivé chraplavé zavřeštění, zděšením s sebou trhla. Znělo nezvykle, až neuvěřitelně, blízko. Nestačila se už ani otočit, když jí cosi tvrdého uchopilo v pase a obrovskou silou zvedlo do vzduchu. Spatřila zbytek svého rozpůleného těla dole pod sebou, uslyšela skřípavé cvaknutí a ucítila, jak se jí do krku zarývá ostrý dráp. Hned nato se její znetvořená hlava skutálela k ještě naprázdno škubajícím nohám.

Ticho písečné pustiny přerušilo hlasité zapištění doprovázené sípavým chrčením. Nefertiti se ještě nikdy necítila tak zoufalá. Rychle se rozhlédla po okolí a zamířila k blízké hromadě kamenů. Do jedné větší mezery uložila dítě, a co nejrychleji od něj odvrátila pohled. Oči měla zalité horkými slzami, které ji stékaly po tváři a pálily ji na rtech. Rychle se rozeběhla dál poháněna vírou, že pomoc není daleko.

Taila už běžet nedokázala, bezmyšlenkovitě šla pořád dopředu, oči upřené na své rozdrásané chodidla. Ani si nevšimla, že se s královnou rozdělily a zůstala sama. Temnota zahalila její mysl a mimo své střídající se nohy bořící se do jemného písku nic nevnímala. Vlastně si ani neuvědomila okamžik své vlastní smrti. Napříč jejím trupem projel tam a zpátky dlouhý špičatý osten a mohutné klepeto ji srazilo k zemi. Mešcheta ji sežrala skoro okamžitě.

Přestože už nenesla dítě, běžela Nefertiti stále pomaleji a pomaleji. Až se nakonec musela zastavit. Už dál nemohla, zradil jí vlastní dech i síla. Její pevné odhodlání přežít za každou cenu se zhroutil jako domeček z karet. Pochopila, že tohle je skutečný konec a zcela vyčerpaná se zhroutila do teplého písku. Zoufalé mužské volání zaniklo v příšerném kvílení blížících se mešchet. Ani nevěděla proč, ale najednou cítila uvnitř své duše hluboký klid. Zvedla hlavu a rukou si ze zaprášeného obličeje shrnula mokré vlasy, aby se podívala k obzoru. Šestice postav ve větrem vzdouvajících pláštích se rychle přibližovala. Rozpoznala je všechny. Pak se upřeně podívala na jednoho z nich. Měl dlouhé bílé vlasy a pronikavé oči.

Pohlédl na ni ve stejný okamžik. Byla pořád daleko, sotva rozpoznal rysy její tváře, přesto jasně slyšel, oč ho žádá. Souhlasně pokynul hlavou. Přestala šeptat a naposledy se usmála. Kdesi na západě zahřmělo a obloha se zatáhla těžkými mraky. Vítr se ztišil a čas se na malou chviličku zastavil. Hranice světa mrtvých a živých, sotva znatelná, se propojila. Nefertiti vrávoravě vstala, když děsivé ticho a reálná přítomnost smrti objala celou náhorní plošinu a všechno živé s ní, a udělala několik kroků směrem k západu. V okamžiku, kdy kleslo bezvládné Nefetitino tělo zpět k zemi, se brána do podsvětí zase zavřela.

***

Meret bezmocně vykřikl. Víc v tu chvíli udělat nestačil. Když totiž mešchety poznaly, že je jejich kořist už mrtvá, obrátili svou pozornost ke skupině čarodějů a vyrazily jejich směrem. Pohybovaly se neobvykle rychle. Vypadaly jako kříženec přerostlé ještěrky a škorpióna a třebaže byly několik stovek let pohřbené v zemi, bylo jejich tělo pozoruhodně zachovalé. Jen tu a tam chyběla část svaloviny, která odhalovala mohutné bílé kosti. Našedlá kůže byla svraštělá a vysušená, na několika místech byla potrhaná s hrubými cáry visícími k zemi. V místě očí planula červené světla. Široká hlava s tlamou plnou špičatých a ostrých zubů přecházela v úzký krunýřovitý trup s ocasem opatřeným jedovým ostnem. Za hlavou měly k trupu připojeny na dlouhých kostěných článcích velká klepeta, hned za nimi dva zakrnělé pařáty zakončené špičatými drápy následované čtyřmi páry kráčivých nohou. Zarážející nebyl ani tak jejich děsivý vzhled, jako jejich velikost, byly asi osm loktů vysoké a čtrnáct loktů dlouhé.

Čarodějové se mírně rozestoupili a s obavou hleděli k obzoru. Na planinu se vrátil vítr, látka jejich plášťů prudce třepotala a odhalovala složité tetování rukou, které pokrčovalo na krk a většinu tváře. Všichni byli vysocí a jejich pronikavé oči pozorně sledovaly přibližující se mrak zvířeného písku a prachu, který obklopoval běžící dvojici obřích mešchety. Součastně si všimli ještě něčeho jiného. O kus dál za mešchetami stáli dva lidé. Byli to Ašchar a Heta, Mistr nemrtvých a Mistr pohybu, bývalí členové klanu Maathajů, kteří kdysi dávno toužili získat všechnu moc kněžstva z Chrámu pro sebe a ovládnou tak svět. Nakonec však byli v bitvě ostatními čaroději poraženi a odsouzeni k věčnému vyhnanství z Egypta.

Iuff, Mistr klamu, se pohnul jako první. Rukou nakreslil ve vzduchu před sebou magický obrazec, kterého se dotknul jedním koncem své hole. Ve stejnou chvíli co zhmotnělý znak pohltily plameny se před mešchetami zvedla ohnivá zeď. Příšery vyděšeně zaječely a instinktivně se zastavily. Pořád ještě měly pozůstatky vlastního vědomí. Ašchar vztekle švihl holí. Síla jeho vůle je přinutila znovu se pohnout. Proběhly šlehajícími plameny a pokračovaly k šestici mužů. Iluze ohně a žáru zmizela s mávnutím Iuffovy ruky.

Mezitím Neru sebral ze země hrst písku, přiložil si ji k vytetovanému znaku na pravé straně tváře a vyhodil ho vysoko do vzduchu. Padající písek se nad jejich hlavami rozprostřel do tvaru široké poloprůhledné pavučiny. Pak síť zmizela a zrnka písku spadla po jejím okraji na zem. „Na chvíli je to zastaví,“ zašeptal Mistr ochrany. Věděl, že aktivní ochranu proti nemrtvým neudrží dlouho.

Když mešchety vrazily do ochranného kruhu, síla nárazu je odhodila dobrých padesát loktů zpět. Těla se jim svíjela v křeči a na chvíli je paralyzovala.

Juha, Mistr přeměny, se chytil Tejova ramene a zavřel oči. Holí prudce uhodil do skály pod svýma nohama. Příšery pronikavě zavřískaly, když se pod nimi začala propadat pevná zem. Pod jejich těly se měnila skála v drobné kamínky, které se jako podivná řeka roztékaly na všechny strany. Dno jámy klesalo hlouběji do nitra náhorní plošiny, zatímco na okrajích kolem ní se hromadily hory štěrku a kamení. Ašchar v dálce zlostně zaklel.

Proud kamení ustal. Příšery okamžitě využily příležitosti k získání rovnováhy a začaly se pokoušet vylézt z díry. Díky řadě pružných nohou, nízkému těžišti svého plochého těla a mohutnému ocasu skutečně začaly po nerovném povrchu skály stoupat vzhůru.

„Zahrň jámu, než vylezou. Rychle!“ křikl kdosi.

Juha se zapotácel a vyčerpáním klesl na kolena. „Ze štěrku se ty potvory vyhrabou, potřebujeme …“ Juha už nestačil dokončit větu, protože ztratil vědomí. První klepeto se přehouplo přes okraj propasti a dotklo se magického štítu. Mešcheta ucukla a zřítila se zpátky do díry. Ochranný plášť se zachvěl a pak natrvalo zmizel. Současně s tím poklekl Tej, Mistr kamene, a začal dlaní hladit povrch skály. Drsné stěny jámy se postupně vyhlazovaly, až byl jejich povrch lesklý jako vyleštěná mramorová deska. Nestvůry sklouzly po hladké skále na dno jámy, kde se bezmocně převalovaly jedna přes druhou.

„Dostaň je odtamtud, Heto! Hned!“ Nepříčetně řval Ašchar dívaje se na kvílející mešchety neschopné pohybu. Než však Heta stačil cokoli udělat, znehybněl překvapením. I Ašchar se zarazil a sledoval jak se hromady kamenných úlomků a suti z okraje jámy spojují do jednolitého kamenného monolitu, který se před nimi rychle zvedal do závratné výšky.

Meret klečel vedle Juhy, jednou rukou se dotýkal jeho hole a druhou kreslil něco v malé vrstvě písku před sebou. Současně s tím se masa nahrubo slepeného kvádru kamene začala tvarovat do podoby mohutné desky tyčící se vysoko nad jámou s kvílejícími mešchetami, které usilovně cvakaly ve vzduchu svými ostrými klepety. Pak Meret nastavil svou ruku větru, sevřel ji v pěst, natáhl jí směrem k bloku kamene a otevřel dlaň. Zhluboka se nadechl a opatrně fouknul. Deska se pohnula a překvapivě jemně dopadla na zem. Tehdy vřískot nemrtvých mešchet náhle utichl, a na planině se opět rozhostilo ticho.

„Tak to bychom měli,“ zašeptal s úlevou Juha a lehce se usmál.

Ašchar zavyl a hlasem plným nenávisti křikl směrem k veleknězi: “brzy Merete, velmi brzy, pochopíš, že dnes to nejsem já, kdo byl poražen!“ Když se pak unavení mágové nechápavě podívali jeho směrem, už tam nebyl ani on, ani jeho druh. Jen v dáli se cosi zvláštního mihlo a rychle zmizelo.

***

„Merete, její tělo zmizelo.“ Tej obcházel místo, kde Nefertiti naposledy upadla, a kroutil nechápavě hlavou. Zřetelně viděl, kde se zastavila, kudy vedly její poslední kroky i kam dopadlo její mrtvé tělo. Když se však podruhé podíval pozorněji, všiml si i dalších stop. Byly po dvou párech nohou, ale odnikud a nikam nevedly. Tej se tázavě podíval na Darua.

Darue souhlasně přikývl. „Ašchar,“ řekl tichým hlasem a mírně se podíval na velekněze. Meret sevřel ruce v pěst, zmítán zoufalstvím i rostoucím hněvem. Mlčel dlouho, oči upřené do prázdnoty pouště věrně zrcadlící prázdnotu v jeho srdci. Napjaté ticho konečně přerušil Darue: „vidím, kam šel, můžeme se hned za ním vydat a vzít si tělo tvojí dcery zpět. Najdeme ho, i kdyby se schovával na samém konci světa.“

Všechny překvapilo, když se k nim Meret náhle otočil a zavrtěl hlavou. „To musí chvíli počkat. I pomsta musí přijít ve správný čas. Ašchar si počkal a vyhrál. Příště za to ale zaplatí přinejmenším vlastním krkem, to mu slibuji!“ Pak se Meret odmlčel a překvapivě klidným hlasem pokračoval: „tak a teď mi Darue ukaž, odkud sem Neferititi přišla.“

***

Už tehdy, když opatrně vytáhl ze skuliny v kamenech spící novorozeně a láskyplně ho pohladil po tvářích, Meret věděl, že to nebude on, kdo svou dceru pomstí jednou pro vždy.

Komentáře

komentářů

About The Author

5 komentářů

  1. Katriška

    U této povídky chválím styl psaní. Nedrhne, moc dobře se čte. Zápletka – příběh, proč ne..ALE…popravdě ve většině případů nefandím tomu, šroubovat na „existujcí“ postavy dějin naprosto zcestné příběhy jdoucí proti „logice originálu“ (pokud se nejdená např. o styl „odehrálo se za časů…“). Tohle je bohužel jeden z nich. Nevím, někdy to na mne působí jako lenost vymyslet si vlastní prostředí, někdy jako parazitování na obecně známých/slavných názvech, jménech… (Možná mi to u této povídky vadí tím víc, že 18. dynastii považuji za je jedno z nejpřitažlivějších období staroegyptských „dějin“ 🙂 a už jí mrzačilo tolik autorů šestákových románků)
    Každopádně bych doporučovala když už Egypt, tak vlastní jména, vlastní osudy. Takhle se do příběhu prostě absolutně nemohu vžít, užít si ho…Ale to je jen můj pohled na věc.

  2. Ranad

    Nic nového – od názvu po útěk do pouště tajuplná paráda. Dál očekávání, co zajímavého zamýšlí královna, kde se vzali čarodějové, co se ještě dozvíme o králi… A ono nic. Musím ještě prohledat net, jestli někde nenajdu autorčiny stránky s předcházejícím nebo následujícím dějem. Jinak kruci, jako by mi ucukla s voňavým soustem od otevřené huby!

  3. Daletth

    Já nevím, mně se to líbilo. Mám ráda příběhy, kde se kloubí historie s autorovou fantazií. Tady mi to přišlo tak akorát, bylo to zase něco nového. Konec byl poněkud slabší, ale přehlídka magických schopností mi zas tolik nevadila. Naopak se mi líbilo, jak to má autorka vymyšlené a že z mágů nejsou nějací extra bijci – udělají jedno pořádné kouzlo a je šlus. Ovšem nebyla bych to já, kdybych nepoukázala na gramatiku – časté překlepy. Ke konci jich je čím dál více, takže to v závěru vypadá, že se autorka snažila příběh co nejrychleji ze sebe dostat na papír a nezkontrolovala to po sobě (i když mně v mé povídce chybí celé slovo a určitě tam bude spousta dalších chyb, takže radši asi mlčím… :-D).
    Já bych dala pěkných 8.

  4. Karel Doležal

    Abych pravdu řekl, z téhle povídky jsem měl docela dost rozporuplné pocity. Začátek mě nadchnul, a to nemálo. Prostředí starého Egypta, kontroverzní faraon Achnaton… zajímavé prostředí, zajímavé postavy, četl jsem dál, abych věděl, jak to dopadne. Ovšem druhá půlka povídky na mě působila skoro jako když autorka slepila dva různé příběhy dohromady. Vše, co načrtnula první půlka, je najednou zahozeno, na scénu přijíždějí nové postavy, a ze zajímavého příběhu se stane jenom akční scéna a výčet speciálních schopností jednotlivých mágů.

    Takže když jsem četl první, dost originální půlku, těšil jsem se, jak budu udílet mraky bodů, ale druhá půlka mě příliš nenadchla, protože se z toho stala fantasy, jakých člověk vidí spoustu.

Leave a Reply