Kristýna Rosecká: Stín mezi životy

Ilustrace: Věra Dupynová

Dnešní ráno bylo až nezvykle slunečné a já se cítila být míň, než kdy dřív. Bála jsem se, že by to mohl být můj poslední den.

Snažila jsem se nevycházet na přímé sluneční světlo, místo toho jsem se držela pod stromy, ale i tak jsem cítila, jak mým tělem prochází paprsky a celé jej prozařují, mohlo by se zdát, že ani není. No ano, pořád jsem si byla vědoma jeho přítomnosti. Vnímala jsem, jak se mi vítr dostává do těla a prohání tam mé molekuly jako vždy. Rozhání je do stran a já se třepotám jako motýl. Taky tu byl ten šepot, který jsem vydávala, nikdy neumlkal.

Prostě jsem se bála světla.

„Ahoj Luiso,“ uslyšela jsem říct. Otočila jsem se po hlase. Stál, pokud tomu tak budu říkat, hned vedle mě. Mohl přijít před chvílí, nebo se vznášel po mém boku již delší dobu a nemusela jsem si ho všimnout. Sotva jsem ho viděla nyní. Byl tak… průsvitný. Paprsky přes něj pronikaly až ke mně a já intuitivně uskočila.

„Nelekla ses, doufám,“ zasmál se, smích měl jako zvonečky a já se při tom zvuku trochu rozplynula, načež jsem si zas uvědomila svoji a jeho přítomnost, zpříma jsem se na něj podívala. Jeho oči se třpytily ve sluneční záři, v tu chvíli mi připadaly jako dvě malé disko koule. Usmála jsem se.

„Vše zapomenuto?“ oplatil mi úsměv a vzal mě za ruku. Jenže já si najednou vše uvědomila. Proč se jen ptal, proč mi to jenom připomínal?

„Ne Leo, ale díky za připomenutí.“ Otočila jsem se rozhodnuta odplout, ale držel mě za ruku. Pokusila jsem se vysmeknout, ale držel mě pevně. Nedá se nic dělat, nechala jsem si ruku odhmotnit, nebylo to zrovna nejpříjemnější, ale zrovna teď jsem neměla náladu s ním mluvit. Uvolnila jsem se a soustředila se na každou částečku ve své dlani, ta se na můj pokyn změnila v lehká chmýří a proplula kolem jeho semknutých prstů. Leo zavrčel zlostí, ale to já se už unášela pryč nevšímajíc si jasného slunce ani Jeho pohledů.

Možná jsem udělala chybu. Měla jsem zůstat v úkrytu pod stromy. Když jsem vyšla do plné záře, měla jsem pocit, že, kdyby to šlo, uhořím. Vše ve mně vřelo. Jenže když jsem se podívala na to vše, co vřít mělo, skoro jsem to neviděla. Tak jsem zesvětlala! Na chvíli mě zaplavil strach, že ani nejsem! Ale zasmála jsem se vlastní hlouposti: Jako kdybych někdy byla úplně! Jsem jen stín, jen temno, které tě obklopí na tvé pouti.

Za sebou jsem uslyšela křik, vlastně to byl pro lidi jen šum, kterému jsem já rozuměla. „Luiso, počkej přece!“ Jenže já se nezastavila a vletěla jsem dál do přeplněné ulice. Dav jsem nečekala, takže jsem prošla hned několika šoky za sebou, když mnou prošli zcela hmatatelní lidé a mé tělo se muselo změnit v šedou mlhu, aby jim dovolilo projít. Ten pocit se mi hnusil, stejně na tak lidem, ale oni mě spatřit nemohli! Zmateně zavrávorali, ale šli dál.

Vznesla jsem se nad ně, abych se jim mohla vyhnout. Než jsem našla cestičku z davu, chvíli mi to trvalo. Leo byl rychlejší. Strhl mě stranou dřív, než jsem se stačila rozprostřít jako mlha, a usedl se mnou na parapetu jednoho okna v prvním patře.

„Prosím, vyslechni mě,“ řekl rychle a doufal, že poslechnu. Neměl jinou možnost, jak si mě tu udržel. Mou schopnost zmizet nijak ovládat nemohl. Mohl jen doufat.

Slitovala jsem se. „Poslouchám.“ Předstírala jsem však, že mě něco velice zaujalo na protějším domě. Všechnu svou pozornost jsem soustředila tam. Prostě jsem se na Lea nemohla dívat.

„Víš, že jsi jediná, koho mám…“ neptal se, proto jsem neodpovídala. Nejvyšší okno domu, který jsem tak bedlivě sledovala, se otevřelo. Objevila se tam postava. „Nevěděl jsem, že to pro tebe tolik znamená.“ Blbá výmluva. „Měl jsem ti ji nechat. Já… myslel jsem, že to bude pro tebe těžké, že to nezvládneš -“

Vyletěl jsem. „Šššš…“ pěnila jsem vzteky. „Nezvládnu! Já? Byla to má sestra!“ Zastavila jsem se před ním, chytla ho za ramena a přitiskla ho ke sklu zavřeného okna. „Moje sestra!“ křičela jsem. Lidé se otáčeli po šumu, který tentokrát nešel přeslechnout. „Leo, moje sestra!“ šššš. Trochu jsem ho litovala, že se neumí odhmotnit tak snadno jako já.

„Nevěděl jsem… Promiň,“ zašeptal a sklopil hlavu, nechtěl se mi dívat do očí. Zdál se mi ještě bledší. Dostala jsem podezření, že to není jen tím světlem. Chvíli jsem ho pozorovala.  Zdálo se mi, že ramena pod mými dlaněmi trochu povolují, rozpouští se a navzdory okolnímu teplu jsou stále ledovější. Začal mizet, ztrácel se čím dál víc. Došlo mi –

„Leo, ty mě opouštíš?!“ zalapala jsem po dechu. Zvedla jsem mu hlavu, abych viděla do jeho tváře. „Říkal jsem, že mám už jen tebe…“ zašuměl.

„No právě! Máš mě!“ objala jsem ho, nechtěla jsem dovolit, aby odešel, aby se jen tak vypařil, jako mlha. Jenže jsem nevěděla, jak mu to dokázat. Někdy jsem litovala, že v této podobě nejsem schopna pláče. Když jsem si ji vybrala, nevěděla jsem to, a kdyby snad ano, zvolila bych jinak? Tolik jsem chtěla, aby právě teď viděl moje slzy.

I přes všechnu mou pozornost směřovanou Leovi jsem zaslechla křik. Lidský křik. Příliš hysterický než aby mě zanechal nečinnou. Musela jsem se ohlédnout. Stejně tak zareagoval i mizející Leo, nabral trochu síly – barvy, jen aby mohl pohlédnout k ječící ženě. Ve vzduchu visela smrt a my, stíny, jsme byli připraveni skočit a nárokovat si ji jako šelmy svou kořist.

Obhlédla jsem celou situaci. „Pojď, přišla naše chvíle,“ chytla jsem Lea za ruku, on se nebránil, usmál se a společně jsme seskočili z parapetu. Rychle jsme překonali celou šířku ulice a zamířili k nejvyššímu oknu budovy lemující pravou stranu. Stál v něm kudrnatý mladík, vypouklýma očima koukal dolů, nerozhodností se kousal do rtu. Stoupli jsme si k němu, já z jedné strany, Leo z druhé, i když jsme věděli, jak negativní energii s sebou donášíme. I tak může couvnout, toto byla prostě jen naše práce, naše povinnost, i kdybychom sebevíc odporovali, bylo to naše vykoupení.

„Ještě máš na výběr,“ přitiskla jsem své rty k jeho uchu. Mohl mi rozumět. Mohl, pokud byl už rozhodnut… Zavřel oči, udělal krok vpřed. Ten krok už nemělo co podepřít. Byl to krok do prázdna. „Leť!“ vykřikla jsem.

„Ach…“ vzdych Leo slastně „šššš…“

Padal. Skočili jsme s ním. Roztáhli jsme svá těla a obepnuli jej, aby to měl snadnější. Bezbolestnější.

Pod námi opět zaječela ona žena, dav ustoupil. Padali jsme tak rychle, že bych se divila, kdyby ten pád lidé vůbec postřehli. Zato pro nás to bylo snášení lehké a něžné, jako když se snáší peříčko. Vlnili jsme se, houpali mladíka ve své náruči. „Šššš…“ zpívali jsme mu.

Pak jsme dopadli. Měl to být náraz a byl, díky nám se však mladík cítil, jako by skočil do vody.

Odstoupili jsme od těla ležícího na chodníku v nepřirozené poloze. Vyčkávali jsme docela dlouho, ale byli jsme zvyklí. Mezitím se začaly ozývat sirény sanitky a policejního auta. O sebevraždě se brzy dozvědělo nejbližší okolí a všichni se hrnuli právě sem, chtěli snad přes dav uvidět tělo, aby se mohli při pohledu na něj zase odvrátit?

Zatímco já proklínala kolemstojící, Leo mi prostě sdělil: „Už.“ Podívala jsem se na tělo a spatřila, jak z něj vzlétá duše, nezřetelný obrys postavy. Rozhlížel se. Velice zmaten.

„Erik,“ šeptl směrem ke mně Leo, „jmenuje se Erik.“ Velice dobrá vlastnost. Vždycky věděl, jak se kdo jmenuje.

„Eriku,“ oslovila jsem mrtvého mladíka, „pojď k nám.“ Erik se otočil za mým hlasem, který už pro něj nezněl jako šepot, zato velice sladce, medově.

„Kdo jste?“ přiblížil se o pár kroků k nám. Leo se pousmál, někdo se nechce vzdát svého těla. Bylo však zřejmé, že tento chlapec ho opustí snadno, vždyť s ním chtěl sám skoncovat!

„Já jsem Luisa a on je Leo,“ ukázala jsem tím směrem, „máme za úkol tě doprovodit.“

„Kam jdeme?“ zajímal se. Nebál se. Odvážný chlapec, skoro mi ho bylo líto.

Chtěla jsem mu vše povědět, ale s řečí mě předběhl Leo: „Zavedeme tě za skutečné brány tohoto života, do světa Mrtvých.“ Erik nejdříve vytřeštil oči, potom se pousmál, zaleskly se mu oči. „Kudy se tam jde?“ začal se rozhlížet. Možná žertoval. Připadal mi vyrovnaný, proč skočil? Tolik mě to zajímalo, ale mým úkolem nebylo vyptávat se.

„Za mnou,“ nastavila jsem rámě. Bez řečí mě uchopil. Leo mě napodobil z chlapcovy druhé strany. Začali jsme se opět rozplývat, sebou jsme tentokrát unášeli i Erika. Ztráceli jsme se, ale ne tak, jako by nás rozpouštělo slunce, místo abychom byli světlejší, naše částečky se postupně úplně ztrácely, aby se mohli objevit na jiném místě.

Pro mrtvého to byl vždy šok, nebo zážitek, záleželo na povaze. Erik se rozplýval, hlavně radostí. Když jsme se opět zhmotnili na jiném místě, zdálo se mi, že přes jeho obličej přelétlo zklamání. Pokud ano, rychle zmizelo, protože se jeho oči zvídavě začaly rozhlížet okolo, jak jen to šlo. Spíš nešlo. Stáli jsme v temném tunelu. Že to byl právě tunel, šlo poznat se světlého bodu na jeho konci, tam kam jsme mířili. Jen záhadou jsme se my tři mohli vidět jasně.

„Takhle to končí?“ zeptal se Erik po chvíli cesty, ke které nemusel nikdo pobízet. Těšil se?

„Takhle to začíná,“ s nuceným úsměvem jsem odpověděla.

„Kdo jste?“ řekl znenadání. „Už jsem říkala, já jsem -“chtěla jsem zopakovat, ale přerušil mě. „Myslím, co jste zač? Také mrtví?“

Vnímavý chlapec, pomyslela jsem si. Vysvětlení jsem však nechala na Leovi.

„Zemřeli jsme, ale mrtví nejsme. Nikdy jsme nevstoupili do jejich světa. Nedokázali jsme opustit tento život, proto jsme uvízli zde. Na přechodu dvou životů. Naším úkolem je doprovázet.“

„Jsme jen stíny předešlých životů, převozníky, uvězněné duše,“ doplnila jsem.

„Vy nemůžete dál?“ vyptával se dál, „budete zde navždy?“

Zavřela jsem oči, už dlouho se mě nikdo nezeptal. Kdybych byla ještě živá, po tváři by mi stékala slza. Leo můj smutek vycítil, ale jen sklopil hlavu. „Můžeme jít dál, ale pokud se dokážeme odpoutat od tohoto světa, dokážeme odolat síle, která nás tu drží. Nebo jednou budeme příliš slabí a… a vytratíme se.“ Povzbudivě na mě pohlédl a chytl mě za ruku.

Erik nevěděl co říct, proto šel jen dál a mlčel, ale viděla jsem, jak se usmívá. Trochu se mě to dotklo, posmíval se snad našemu osudu? Pak jsem si uvědomila, že konec tunelu je už na dosah. Těšil se. Zastavili jsme se.

Brána byla ve skutečnosti hladina. Hladina jakési zlatavé tekutiny, lehce se třpytila a vysílala teplo. Byla neodolatelná! Nebo tak Erikovi alespoň připadala.

„Můžu?“ zeptal se, i když ani záporná odpověď by mu ve vstoupení nedokázala zabránit. Nemuseli jsme ani kývnout. Svými prsty se přiblížil těsně k bráně, možná měl trošku strach. Pak se dotkl, ponořil celou dlaň následovanou předloktím a celou paží. Tolik lidí jsem viděla na poprvé ucuknout.

Chystal se vejít celý. Nakročil první nohou, obličejem napřed, když se naráz rozmyslel, otočil se zpět k nám: „Nepřidáte se?“ zeptal se s nadějí.

Nervózně jsme na sebe pohlédli.

„Co vás tu ještě drží?“

„Je tu ještě jeden problém… Potřebujeme za sebe náhradu,“ dodala jsem.

„Aha,“ koutky mu poklesly. Milý mladík.

Podíval se směrem do světa mrtvých, přestože nemohl nic vidět. Nebo snad ano? Chystal se navždy odejít, protože neměl co dál říct.

„Počkej!“ znenadání jsem ho zadržela. Proč vlastně? „Přijdeme. Čekej nás.“

Usmál se. „Budu se těšit.“

„Na viděnou Eriku,“ jen jsem šeptla, protože už byl pryč. Výjimečně jsem byla ráda, že mi nemohou téct slzy. Záviděla jsem mu.

Mířila jsem přes starou čtvrt do nitra zapadajícího slunce. Záře mě trochu oslepovala, takže jsem nemohla spatřit pár posledních domů nejen ulice, ale i města.

Ráda jsem sledovala západ, i když jsem se svou kariérou neměla tolik času. Ale teď byla právě jedna ta výjimečná chvíle. Musela jsem se usmát. Mířila jsem v nejmilovanějším okamžiku na nejmilovanější místo.

Všude byl naprostý klid. Květiny lemující silnici, plnící malé předzahrádky, se nestačili ještě zavřít, takže poslední paprsky odrážely jejich barvu, proto květy vypadaly sytější a krásnější. Paprsek občas zasvítil tu nebo támhle podle toho, jak lehké, nadýchané mráčky pluly po obloze a zakrývaly rudou kouli. Byly narůžovělé a sametové. Do všeho štěbetaly vlaštovky, létaly v té sladké večerní záři a doplňovaly podvečerní atmosféru svým švitořením. Ach…

Doplula jsem k předposlednímu domu po levé straně. Z neznámých důvodů jsem si stoupla před branku z oprýskaných původně zelených latěk. Dosahovala mi pouze po hrudník, klidně jsem ji mohla přelézt. Já si zatím prohlížela stavení, které se tolik změnilo. Původně bílou omítku porůstal tajemný břečťan, jen občas se vyhnul oknům. V dolním patře se nechal dobrovolně ostříhat kolem hlavních dveří, avšak ve zbylých poschodích se bránil všemi silami a nenechal nikoho prosvětlit malé balkónky nad vchodem. Nebo se snad o to nikdo nepokoušel?

Měla jsem podezření, že střechou zatíká. Sice byla porostlá mechem, ale na některých místech byla tak temná, že jsem nerozpoznala, zda to jsou zašlé tašky, nebo díry. Celkově jsem měla strach, aby dům nespadl, i když jsem netušila, proč by měl po těch několika století padat právě teď. Opravdu prastarý dům.

Naklonila jsem se přes vchodovou branku, zašátrala po květináčku, který měl být postavený vedle z vnitřní strany. Pod listy nějaké přerostlé květiny jsem nahmatala klíč. Soustředila jsem všechnu svou energii na to, abych ho dokázala svou rukou zvednout. Považovala jsem to za mnohem těžší než odhmotnění, ale s léty cviku jsem to zvládla. Klíč byl hračka… přestože jsem mohla branku jen přeskočit!

Když jsem jím otočila v zámku, čekala mě další zkouška vůle. Popadla jsem tedy za kliku a vešla. Klíček jsem skovala na původní místo.

Vyšla jsem si po dlážděném chodníčku přímo ke vchodu. Přitom jsem se rozhlížela zahradou. Dlouho jsem tu nebyla. Neskutečně zarostla, tráva a kdejaký plevel mi sahal až po pás. Stromy byly obsypány plody a hustě propletena do sebe. Občas jsem ještě zahlédla kousek původního záhonku, spíš to byly jen odolné květiny, které se po ta léta dokázala v půdě udržet.

Proletěla mnou pavučinka. Babí léto. Poslední náznaky tepla… Ucítila jsem v zátylku pohled. Pokud to tedy bylo možné, prakticky jsem žádný zátylek neměla. Přesto jsem se otočila. Ovšem, nikoho jsem neviděla. Jenže jsem zaslechla známé: „Šššš.“

Očima jsem prozkoumala celou zahradu, pak ještě jednou. Na zídce seděla postava. Šla jsem blíže, v mém stavu jsem se neměla čeho bát.

Poznala jsem ženu, byla – jako já, stinná. Jenže obličej jí na rozdíl ode mne ozařovaly rudé paprsky. Vůbec nebyla šedá. Ale barevná – oranžová, červená, růžová, něžná, fantastická… „Jsi krásná, Mel!“ vydechla jsem.

„Věděla jsem, že se tu jednou objevíš,“ nereagovala na mou pochvalu. Vystavila tvář k zdroji tepla… Jako by ji mohl hřát!

Sedla jsem si vedle ní nevšímaje si plané růže, která se pnula pod mýma nohama. „Co tu děláš?“ zeptala jsem se.

„Čekám na tebe,“ odpověděla, jako by to věděl každý.

„Proč?“

„Chtěla jsem vědět, jestli se stále zlobíš,“ odvrátila pohled od nebe, odvážně se na mě podívala.

„Ne,“ řekla jsem prostě. Ticho. Čekala, že budu pokračovat? „Uznávám, Melanie. Bylo to tvé rozhodnutí.“ Ještě chvíli a slunce dočista zmizí. Dívaly jsme se tedy na něj. Mlčky.

Pak… zapadlo.

„Víš, Luiso,“ pokračovala moje sestra, „říkala jsem si, že bych to mohla napravit.“

Udiveně jsem na ni pohlédla. Ústa se mi zkřivila v otázce: Jak? Jak chce pokračovat, když nemá náhradu?

„To právě ještě nevím. Už jsem se však rozhodla.“ Opět jsme pohlédly na nebe. Šla vidět Večernice. Nějakou dobu jsme ji pozorovaly a přemýšlely.

Pohlédla na mě, jako by ji právě něco napadlo. „Proč jsi vlastně tady?“

Sklopila jsem hlavu. Vlasy mi přepadli přes tvář, iluze. Normálně by mě začaly pálit oči, v krku. Nic, jako vždy. „Já…“ snažila jsem se začít, ale ztrácela se mi řeč. „Chtěla jsem se naposledy rozloučit s rodiči…“ vykoktala jsem ze sebe.

„Ách!“ zavrtěla sebou, jako by ze sebe chtěla setřást přebytečné myšlenky. „Půjdeme spolu!“ radovala se. Skočila mi po krku, dřív bych se bála, že mě rozmáčkne. Nyní jsem se snažila, abych se tou tíhou nerozplynula. „Najdeme někoho, kdo se bojí, kdo nás vystřídá!“

Jak krátký rozhovor nám dvěma stačil. Pár slov. Naprosté porozumění. Jako bychom byly napojeny na stejnou myšlenkovou vlnu…

Chvíli jsme tam v objetí seděly, společně se usmívaly a v mysli vytvářely plány. Ten nejreálnější, ten uskutečníme.

Když se na nebi objevilo více hvězd, našly jsme Velký vůz a společně, za ruce, jsme se rozběhly k domu. Potichoučku, i když to nebylo potřeba, jsme prošly jedním z oken. Nacházely jsme se v malé ložnici. Uprostřed stála manželská postel. Okolo bylo mnoho věcí, skříní, prádelníků, zrcadel, stolečků, vše namačkané na sobě. Takto přesně mi to připadalo útulně!

Pod peřinou pochrupovali dva lidé. V ojetí. I po tolika letech a tolika útrapách se měli rádi. Milovali se víc, než kolik vrásek měly na obličejích, ale ty věk nevytvořil. Ti lidé nebyli staří, byli v nejlepších letech. Ty vrásky jim na tvářích vyryl smutek. A tolik jsem si vyčítala, že ten smutek jsem způsobila právě já. Přesněji má smrt. Ovšem a Mel. Smrt dvou dcer.

Přešla jsem po pokoji blíže k nim. Chtěla jsem se jich naposledy dotknout. Pohladila jsem mámu po vlasech, co nejcitlivěji, skoro jsem se jí nedotýkala, abych na ni nepřenesla další smutek. Ona se po mém dotyku zatřásla, zimou. Neodvážila jsem se dotknout táty.

Melanie jen smutně koukala. Stoupla jsem si teda vedle ní, nemohla jsem je tak narychlo opustit. Prostojím tu celou noc!

Ucítila jsem známé škubání na srdci.

Nic mě tuto noc nemohlo dostat od mých rodičů! Škubání pokračovalo. Pouze smrt… Někdo potřeboval dovést k bráně. A já musela jít.

Rodiče nemají přežívat své děti!

„Sbohem, rodiče,“ plakala bych, kdybych mohla, „brzy se sejdeme.“ Doufala jsem, že se jim do snu vloudí alespoň to konejšivé: Šššš…

Pak jsem se přenesla na jiné místo. Ocitla jsem se v nemocničním pokoji. Docela časté. Tělo jsem našla hned. Leželo na bílé posteli, kolem něj stály postavy v bílých pláštích – doktoři. Přistoupila jsem blíž, abych se podívala, koho právě dostihl osud. S překvapením jsem vyjekla.

Ležela tam holčička, asi šestiletá. Přestože jsem již viděla její duši vylétat z těla, doktoři se ji pokoušeli znovu a znovu oživit. Marně. Holčička se nehodlala vrátit do těla. Zmateně se rozhlížela a plakala. Tedy spíše štkala. Pláč již nebyl dostupný.

Pak spatřila mě, poznala, že nepatřím k doktorům. „Kde je maminka?“ zeptala se. Smutně jsem na ni pohledla, třeba z mých očí pochopí, že pro ni už není. Jenže děvčátko na mne s prosebným výrazem dále koukalo. Chtěla jsem ji obejmout.

Seskočila z postýlky a stoupla si vedle mě. „Co to dělají?“

„Nevím,“ zalhala jsem. Potom jsem ji chytla za ruku. „Pojď.“ Mizela jsem, nebyl důvod zůstávat, ta síla stáhla i děvčátko. Společně jsme se zhmotnily v temném tunelu. „Jak se jmenuješ?“

„Sára,“ špitlo děvčátko, začalo se rozhlížet, vystrašené, nevědělo kam utéct. „Kam jdeme? Kdy uvidím mámu?“

„Vedu tě do nebe. Máma přijde brzy,“ usmála jsem se na ni a pohladila po plavých vláscích. Šli jsme dál, Sára si začala pobrukovat melodii, pak přidala slova. Písničku jsem neznala, ale původně veselý text zněl smutně. Vztekem se mi roztřásla kolena. Je to tak nespravedlivé!

„… z rozmlácenýho kostela hmm mm anděla, polámaly mu křidla…“ broukala si. Přestala, když všechnu svou pozornost soustředila na bránu. „Co je to?“ ptala se.

„Vchod.“

Když jsme překonaly zbylou vzdálenost, stoupla si k hladině, natáhla konečky prstů a dotkla se. Neopatrné dítě. „Je to…“ zamyslela se, „neskutečné!“

„Tak zkus vejít,“ pobídla jsem ji s úsměvem.

„Sama?“ ujelo ji vystrašeně. „Co ty? Co máma? Vrátím se?“

„Bohužel…“ sklopila jsem tvář. „Tak já nechci!“ dupla si jak umíněné dítě, já však věděla, že ona jen chtěla, abych ji doprovodila až dovnitř, zůstala s ní, místo mámy.

„Přijdeme,“ povzbudila jsem ji. „Už brzy!“ pohladila jsem ji mezi lopatky a jemně požďuchla. Na viděnou!

Vypadalo to, že jsem ji přemluvila, když se za mnou ozvalo známé: „Šššš…“ Otočila jsem se s výrazem: Co se děje?

S širokým úsměvem na rtech tam stál Leo. Zářil štěstím. Co?

„Sáro, počkej!“ zavolal na holčičku. V tu chvíli jsem měla chuť mu dupnout na nohu. Škoda, že by nic necítil.

Sára se otočila, ale on si jí nevšímal, přistoupil blíž ke mně. Nahnul se nade mnou a zašeptal mi do ucha: „Našel jsem náhradu!“ Divila jsem se, že to štěstím nevykřikl. „Je zatím jedna, ale to hned napravím. Co třeba tahle malá?“ podíval se mi do očí pln naděje.

„Co?! Jak bys mohl?“ odstrčila jsem ho. Ohlédla jsem se po holčičce. Vyděšeně na nás koukala. Tušila, že se jedná o ni.

„Sáro, utíkej!“ křikla jsem směrem k ní, ona se podívala na Lea, který se k ní rozběhl: „Ne!“ snažil se ji zadržet. Sára vystrašeně skočila blíž k bráně, nadechla se, jako kdyby se potápěla, a rychle vplula pod hladinu. Ta se po ní zavlnila, lehce zajiskřila. Šikovné děvče.

„Co tě to napadlo?“ vyčetl mě Leo.

„Takto jsi našel náhradu? Nestydíš se? Využívat lidi?!“ vplivla jsem mu otázky do obličeje. Tvářil se dotčeně. Nechtěla jsem ho vidět, bylo to již podruhé za tři dny. Začala jsem se rozplývat – utíkat před ním. Než jsem zmizela úplně, stačila jsem zaslechnout, jak si šeptá pod vousy: „… urážlivá…“

Po pár dnů mě neustále stíhal. Nejdřív jsem se vypařovala, doslova. Potom mě omrzelo neustálé střídání míst. Vyslechla jsem si, co má na srdci. Stále dokola mě přesvědčoval, že na tom, co provedl, není nic špatného. A já mu stále opakovala, že takhle využít lidi nehodlám.

„Chtěl bys nechat někoho nevinného, aby zažil to co ty? Bez možnosti rozhodnutí? Bezohledné!“ drmolila jsem si.

On na mě dorážel: „Nikdy se odsud nedostaneme!“

Chvíli jsme mlčky seděli, kolečka v hlavě nám kmitaly na všechny obrátky.

„Kde ho vlastně držíš? Myslím – tu náhradu,“ zeptala jsem se. Podíval se na mě pohledem, který by mi za živa způsobil mrazení v zádech. Domníval se, že ji snad chci osvobodit?

„Neuteče, přitom se má nejlépe, jak je to možné,“ potvrdil mou domněnku. Místo mi prostě nehodlal prozradit.

„Takhle to už dál nejde!“ založila jsem ruky do sebe. „Měl by si ho pustit, nebo… odejít!“

Dotklo se ho to. Seskočil z větve, na které jsme seděli. „Hned?“ hlas mu zněl povýšeně.

„Pokud chceš…“

„Nechci,“ odpověděl zklamaně. „Víš, nejspíš máš pravdu… Počkám, než si najdeš někoho, kdo tě zastoupí. Pak půjdeme.“

Usmála jsem se na něj. Sice jsem nedosáhla úplně svého, Leo se nehodlal vzdát toho ubožáka, ale já odejdu bez hříchů. „Nezapomeň ne Mel,“ dodala jsem, než jsem seskočila též ze stromu. „Pojď, čeká nás práce.“ Chystala jsem se být u všech odchodů, které se v tomto městě najdou. U všech smrtí, předběhnout ostatní stíny a ujišťovat se, že se nikdo toho, co jej čeká za branou, nebojí.

Čekala nás velká práce.

Po týdnu… Nic. Ztrácela jsem naději. Uvíznu tu navždy?

Zrovna jsem stála u dvou nabouraných aut. Naštěstí, všichni přežili. Na smůlu? Z kabin vozidel však nadále vycházel kouř, kolem se ozýval křik. Z ničeho nic se vedle mne objevila Mel, sledovala se mnou sanitku odvážející zraněné.

„Pořád nic?“ zeptala se jen tak mimochodem. Zakroutila jsem hlavou a pohlédla na nic. Malinko jsem se vylekala, nebyla sama. Vedle ní stála jakási žena, přes třicet let. Měla dlouhé rovné vlasy, velké oči. Jakou měly barvu dříve, jsem poznat nemohla. Nyní byla bezbarvá – stín.

Mel sledovala můj pohled. „To je Klára,“ představila ji, „měla jsem štěstí.“

„Nechceš jít dál?“ vyjekla jsem trochu nezdvořile na neznámou. Bylo mi souzeno zde zůstat.

Oči se jí po mé otázce zaleskly, kdyby mohla, brečela by? Impulsivně si otřela naprosto suché líce. „Mám desetiletého syna,“ vzlykla.

Zastyděla jsem se. Být jí, taky bych zůstala. „Ach, chápu… Taky jsem zůstala kvůli rodině.“

Mel se na mě usmála. „Víš, trochu jsem přemýšlela. A vyptávala jsem se. Na něco jsem přišla.“

Mezitím jsem si sedla na obrubník a na obě jsem se s nezájmem koukala. Mel poznala, že se mnou není kloudná řeč. „Něco jsem se doslechla. Někdy se stane, že mrtví zůstane, přitom místo něj nejde dál nikdo jiný, žádný průvodce. Potom tu máme o stín víc. Někdo se domnívá, že právě pro to se vytrácíme. Je nás hodně.“

Nevěřícně jsem se na ni podívala.

Pokrčila rameny. „Za zkoušku nic nedáš.“

„Ale co když se něco stane? Co když mě brána nepustí a já… já nakonec zmizím!“ Bála jsem se.

„Je to možné,“ přiznala. „Ale nemohli bychom to zkusit?“

Zamyslela jsem se. Co mě tady drží? Proč bych tu měla zůstávat, dále zdržovat mé přátele před štěstím? Třeba mě brána nepustí, nebo mě odhodí někam jinam. Nebo počkám a dojdu za nimi později. Jak řekla Mel, za zkoušku nic nedám. Nemám se čeho bát.

Kývla jsem. „Za zkoušku nic nedám,“ opakovala jsem. Sestra se rozzářila, usmála se i Klára: „Kdy vyrážíte?“

„Třeba hned!“ smála se Mel, tomu smíchu bylo těžké odolat. Začala jsem se radostí smát s ní. Brzy tento svět opustíme. Měla jsem strach…

„Kde je Leo?“ zeptala jsem se. Melanie nás chytla za ruce. Pokaždé věděla, kde se kdo nachází, její schopnost byla ve chvílích, jako je tato, velice užitečná. Ucítila jsem známé škubnutí, jak mě síla přenášející Mel táhla s sebou.

Překvapilo mě, že jsme se zhmotnily v lese. Co tu mohl Leo dělat? Mel nás vedla kousek ze svahu, než jsme došly k malému bublajícímu potůčku. Na jednom větším kameni někdo seděl, zády k nám. Nejdřív jsem si myslela, že to je Leo, mohl se tak zdát. Ale postavou si vůbec neodpovídal. Ten někdo zaslechla naše kroky a otočil se. Byl to dospělý muž, dost podsaditý a svalnatý. Zmateně na nás civěl.

„Leo?“ volal, „Leo! Je tu někdo… jako ty…!“ Ten z ničeho nic seskočil z nedaleké borovice. Při pohledu na nás zaklel. „Zapomněl jsem, jak snadno mě umí Mel najít!“

Zasmála jsem se, stále si myslel, že chci osvobodit jeho vězně? Uraženě se na mě podíval. „Co je?“ Potom pohlédl na Kláru, pozvedl obočí v otázce: A kdo je toto? Neptal se na jméno, to věděl sám.

Mel přitáhla Kláru blíž k sobě. Pokoušela se, možná nevědomky, za nás skrýt. „To je moje náhrada,“ pochlubila se Mel.

Leo se zazubil. „A Luisa?“

Melanie mu zopakovala, to co řekla prvně mě. O pokusu dostat mě dál. Ale on se zamračil. „Nesouhlasím, kdyby to nevyšlo, nechci ji ztratit.“ Zaťal ruce v pěsti. Tentokrát to byl on, kdo protestoval.

„Ale Leo,“ přistoupila jsem k němu, pohladila jsem ho po paži, „přece si nenecháme utéct takovou příležitost!“ Stále se mračil. „Půjdu první, pokud mě brána pustí, vše je v pořádku.“ To už se mu zamlouvalo o trochu víc.

Zakončila to Mel: „Takže vše domluveno?“ Leo si uvědomil, že je rozhodnuto, i kdyby nesouhlasil. Zasmál se svým líbezným smíchem, všude kolem se rozeznělo tisíc zvonečků.

„Jdeme?“ Popadla jsem oba dva za paže. Natočila jsem se na Kláru a toho druhého. Automaticky jsme je vyčlenili z rozhovoru. Teď stáli pár metrů od sebe, čišela z nich nejistota. „Co my?“ špitla Klára. Všichni tři jsme se po sobě podívali, ještě nebyl čas odejít, čekala nás malá lekce.

Poposedali jsme si na kameny. I když se něco málo už dozvěděli, začali jsme jim vysvětlovat jejich úkol.

„… a nemusíte být u všech odchodů, je nás spousta. Řekněme, že každý má své teritorium a tam doprovází své mrtvé,“ dořekl Leo. Petr, tak se jmenoval ten muž, přikyvoval.

„A jak se k nim dostaneme?“ strachovala se Klára.

„Ucítíš, až bude potřeba. Oni si tě přitáhnou sami,“ odpovídala jsem.

„A kam je máme vést?“

„Vzpomeň si na tunel, uvolni se. Mysli na přenos, potom ucítíš sílu, která tě bude táhnout jako lano. Zachytni se ho,“ radila jsem. „Je to snadné, jen to chce cvik.“

„A co si to takhle vyzkoušet? Myslím, že právě někdo umřel,“ normálně by se neusmíval. Chápala jsem jeho radost, náš poslední doprovod!

Dopravili jsme se k tělu. Nacházeli jsme se v malém pokoji, sotva jsme se tam mohli vlézt. Byl prostý. Celou stěnu naproti okna zabírala skříň. Na vedlejší stěně byly dva obrazy krajinek a pod oknem se stáhnutými žaluziemi stála postel. V ní ležel stařeček, nespal… Postrčili jsme je, Kláru a Petra, už v tak stísněném prostoru dopředu. Zmateně se na nás podívali, co mají dělat?

„Pane?“ špitla nesměle Klára. Nic se nestalo. Opatrně do něj strčila. Zvedl ruku, ale ne tu z masa, tu svoji posmrtnou, mlhavou. Udiveně zírali. Už nevypadal staře. Jako by omládl o několik let. Všichni vypadali po smrti krásně.

Pán se posadil. Nechápal to. „Co chcete?“ zavrčel. Vyskočit na nohy, pak si uvědomil, co udělal a zapotácel se. Pohl nohama, překvapeně na ně koukal. Nemyslel si, že by ještě někdy dokázal vstát. „Co?“

„Ehm…“ pokusil se o něco Petr, marně.

„Pane,“ oslovila ho Klára, nejspíš odvážnější. „Podívejte se.“ Chytla ho za rameno a pootočila ho, čímž ho donutila, aby spatřil svou postel a tělo v ní. „Bohužel, musím vám oznámit, že jste právě před chvílí umřel.“ Zasmála jsem se, před smrtí musela být nějaká úřednice.

Pán byl naprosto zničený, skleslý. Možná nechtěl opustit své tělo. Nebo netušil, co ho čeká dál.

„Vezmeme vás do Světa Mrtvých, chcete?“ usmála se na něj Klára. Pak ho a Petra chytla za ruku, nic se nedělo. Soustředila se. Nechali jsme ji, ať se snaží. Muž se zmateně vrtěl, házel pohledy i po nás. Někdo zazvonil, cukl sebou, chtěl otevřít. Klára vytřeštila oči. Co teď?

„To nic,“ špitla Mel. „Oni nás neslyší ani nevidí. Zkus to ještě.“ Muž stále zmatenější.

Trvalo to už jen chvíli, potom začali mizet. Měla jsem však podezření, že je táhne Petr. Nevadí. Klára na to taky přijde.

Chvíli jsme čekali. Dali jsme jim náskok. Vyhlíželi jsme z okna, abychom si navždy zapamatovali tento svět. Potom jsme se mlčky přemístili. Ne hned před bránu. Naposledy jsme chtěli projít trasu, kterou jsme znali na paměť, teď se však zdála jiná. Možná proto, že až teď to byla naše poslední cesta.

Když jsme došli k bráně, starý muž, který starý už nebyl, zrovna prošel.

„Jste na řadě,“ usmála se Klára.

Leo se na mě pohlédl. Já však zírala na hladinu, co když potom už nic není. Nebo aspoň pro mě ne? Někdo říká, že tam spatřil obrysy skal. Já neviděla nic. „Jdeš první,“ postrčil mě Leo, smál se, ničeho se nebál.

Vykročila jsem. Chytla jsem Mel za ruku, ta jeho. Druhou jsem se přiblížila k bráně. Tak blízko… jako nikdy dřív. Hřála. Ukazováčkem jsem do ní šťouchla. Nic se nestalo. Nepustila mě, byla tvrdá. Co teď. Zkusila jsem prostrčit celou dlaň. Prošla, bez problému.

Málem jsem ucukla, nakonec jsem se ovládla, nechtěla jsem projevit slabost. V obličeji jsem měla šok. Ta voda, jinak se to nazvat nedalo, byla tak chladná! Pomalu jsem ponořovala celou paži, v zádech mě mrazilo.

„Dobré?“ ujišťoval se Leo. Kývla jsem. Udělala jsem krok vpřed a rychle vešla, abych to měla za sebou. Mel jsem táhla s sebou dovnitř. Vlastně šla celkem dobrovolně.

Když jsem vešla dovnitř, vše se změnilo.

Pohltilo mě teplo, přejelo mi po těle, uvolnilo jej. Rozplynula jsem se do všech stran, cítila jsem se úžasně. Doufala jsem, že toto je ten konec. Že právě tato šťastná melancholie mě bude unášet po zbytek… všeho.

Nic jsem neviděla, ale nebyla tu tma, bylo tu zlato! A najednou se kolem mě začaly míhat postavy, siluety, obrysy… Domy, stromy, silnice… Uviděla jsem svou mámu, jak mi před spaním čte. Svoje první morče, tátu, kterému jsem tančila na nohách… Právě mi před očima probíhal celý život!

Vzpomínky netrvaly dlouho. Můj život skončil tak brzo. Poslední vzpomínka… dvacet pět let… rychlá jízda na motorce… pád z útesu…

Potom to přestalo. Chvíli jsem se jen tak zmateně vznášela, než jsem si vzpomněla na ty dva. Otočila jsem se. Zlato už šlo prohlédnout, vše bylo průhledné s romanticky nasládle žlutým nádechem. Právě se ke mně blížili. Usmívali se. Zato já zalapala po dechu! Jak se změnili!

Nejdříve mě zaskočil obličej, z očních důlků koukaly skleněné koule větší a blyštivější. Nos se zmenšil, zploštěl, ústa se zostřila. Uši neměli, nebo byly tak malé, že je přes vlasy nešlo vidět. Vlasy též zhoustly, prodloužily se. Ramena se zužila, hrudník zmohutněl, mezi prsty se objevili blány… Tělo bylo nazlátlé, lesklo se a zářilo! A kdo ví, co se skrývalo pod oblečením! Vypadala jsem stejně? Chtěla jsem se nadechnout, ale jen jsem nabrala vodu. Ucítila jsem, jak vychází pod trikem, z plic. Měla jsem žábry!

„My jsme ryby!“ chtěla jsem vykřiknout, ale z úst mi vyšly bublinky. Mel s Leem se zasmáli.

Vodní svět, náš nový domov, vyskočilo mi v hlavě. Udiveně jsem na Lea pohlédla. Poslal mi myšlenku!

Bože, to je dokonalé! radovala jsem se.

Lásko, žádný Bůh není, smál se. Toto není nebe, to je náš druhý život!

Teď víme, že se nemáme čeho bát, až příště zemřeme, čeká nás další překvapení! vložila se do toho Mel.

Stoupli jsme si vedle sebe a začali se rozhlížet. Něco jsem uviděla, obrysy skal, skalního města.

Je tu někdo?! vykřikla Melanie do prázdna.

Jdeme to prozkoumat? navrhla jsem. Rozvlnili jsme se ve zlatu směrem do neznáma. Míjeli jsme skály připomínající strážní věže. Světýlka držící se jen tak v neurčitu, označující cestu. Potom jsme propluly obrovskou kamennou branou do podvodního útesového města, tak majestátního, tak neuvěřitelného, a spatřili jsme miliony tváří všechny, jako ty naše, a dvě, které mě potěšili nejvíc.

Malou. Zamávala nám. Rozkošná Sára.

Druhou. Bylo na čase, zasmál se Erik.

Komentáře

komentářů

About The Author

3 komentáře

  1. Daletth

    Nápad byl dobrý, i když mi dost připomínal seriál „Mrtví jako já“, přesto podle mého dobře zvládnutý. Pesimismus a deprese, které z toho teda tečou po hektolitrech, mi zpočátku nevadily. Ta deprese člověka dokázala dobře vtáhnout a vyvolat jisté emoce, ovšem v závěru to bylo již dlouhé a veškeré emoce se jaksi rozplizly do snahy o vyvolání předešlého dojmu. Je tam spousta scén, které kdyby tam nebyly, vůbec by to příběhu neuškodilo. Také jsem narazila na poměrně velké množství stylistických neobratností a překlepů. Pak bych jen podotkla, že slova používaná v jiných dialektech („skovala“, založila jsem „ruky“ do sebe) nemají v textu co dělat, pokud tam nejsou záměrně nebo není takovým stylem psán celý text – ani jedna z možností zde nenastala – protože to pak čtenáře vytrhne ze soustředění, alespoň mě podobné výrazy dost rozptylovaly…
    Za mě 7 – za atmosféru.

  2. Tereza Matoušková

    Musím se přiznat, že tohle mi příliš nesedlo. Myšlenka, nápad, všechno skvělé, ale nemohla jsem zkousnout podivný kostrbatý styl. Hrozně špatně se mi to četlo, chvílemi jsem ztrácela pozornost.
    Trochu mě to mrzí, ale nic mi to nedalo. Celé je to ve velice vážném tragickém stylu, bez sebemenšího odlehčení, ale přesto jsem to nějak nedokázala prožívat.
    Teda jedno odlehčení tu bylo, ale dost nechtěné:
    „Pod peřinou pochrupovali dva lidé. V ojetí.“
    První část mě vyloženě nebavila a četla jsem ji se zaťatými zuby, takže za tu 5 nebo 6, druhá už plynula o něco lépe a konec mě příjemně překvapil, za tu 7.

Leave a Reply