Autor: Veronika Klápšťová

Ilustrace: Martin Málek


Kdyby bylo moře živé, dalo by se říct, že je to pěkně komplikovaná osobnost. Jediná svého druhu na světě, samotářská a především náladová. Většinou se tváří laskavě. Tohle moře zbožňují davy turistů, kteří se rozhodnou trávit svojí dovolenou na pláži. Ale někdy se oceán začne bezdůvodně vztekat. Vlny divoce narážejí do útesů, voda pění, šumí, bouří se, naříká. Takhle ho milují jen opravdoví dobrodruzi, blázni, nebo stejně osamělé duše jako je vodní živel sám.

A právě v takovém rozpoložení zahlédlo moře na svém břehu dívku, svírající v dlani malé ohlazené sklíčko. Ten střípek minulosti, kterým to všechno začalo.


Některé části mého života jsou už skryté za šedou clonou zapomnění – stěží si vybavím, co jsem měla dnes ráno k snídani a každou chvíli se ptám ošetřovatelky, jaký je vlastně den. Ale to, co jsem prožila před skoro šedesáti lety, si pamatuji, jako by to bylo včera.


Tehdy mi bylo čtrnáct a byla jsem nezkrotná jako bouře. V dešti jsem chodívala tančit na útesy. Zůstávala jsem tam až do úplného promrznutí. Musela jsem vypadat jako kříženec jezinky a mořské panny – mokré vlasy se mi lepily na záda a ze šatů mi crčela voda. Lidé si o mně mysleli, že jsem šílená, ale já věděla, že s mořem tvoříme nerozlučný pár. Jak jinak. Jako dcera místního rybáře jsem vlastně neměla na výběr.

Nikdy jsme nebyli moc bohatí, naším nejcennějším majetkem byl asi tátův člun, se kterým za časného rána vyrážel na ryby. Ty pak maminka nosila na trh. V sobotu a neděli, kdy jsem nemusela do školy, jsem chodívala s ní. Trhy pro mě vlastně představovaly jednu z mála možností, jak se dostat mezi lidi. Ne že bych po tom někdy zvlášť toužila, ale milovala  jsem tu změť zvuků a vůní, zkrátka atmosféru tržnice.

Nedostatek setkání se skutečnými lidmi jsem si vynahrazovala četbou knih. Literární hrdinové mě odváděli od reality a díky nim jsem mohla snadno zapomenout na problémy, které se mě týkaly. Mého zájmu o knížky si všimla naše paní učitelka, a tak mi dovolila půjčovat si něco ke čtení ze své knihovničky. Na vlastní knihy jsem totiž neměla peníze.

Časem se přihlásila o slovo moje fantazie a nutila mě vytvářet si různé postavy a vymýšlet jejich osudy. A tak, zatímco jsem zaměstnávala svoje ruce při práci doma, moje myšlenky se toulaly někde daleko, v imaginárním světě.

Myslím, že jsem měla šťastné dětství, ačkoliv to zčásti bylo nejspíš proto, že jsem nemohla srovnávat. Nenapadlo mě, že někde si děti hrají s něčím jiným než s tím, co přinese moře. Měla jsem svoje kamínky, mušle a ohlazená sklíčka a za nic na světě bych je neměnila. Byla jsem spokojená.

Asi nejvíc ze všeho mě fascinovaly vyplavené skleněné střípky. Postupně jsem si doma vytvořila celou sbírku, utříděnou podle barev a tvarů. Vždycky jsem přemýšlela, odkud je voda přinesla, a představovala si ty cizí kraje.


Tohle sklíčko, nalezené při jedné z letních bouří, bylo jiné. Poznala jsem to na první dotek. S ním jsem měla pocit, že cestuji doopravdy. Viděla jsem všechno jasně, cítila jsem i vůně těch míst, co jsem navštívila. Někdy mi lehounký vánek čechral vlasy, jindy jsem se opalovala pod tamním sluncem. Snila jsem s otevřenýma očima. Častěji, než kdy předtím. Prožívala jsem opravdová dobrodružství a spatřila jsem víc míst, než většina lidí za celý svůj život. Každá moje návštěva ve snovém světě byla jiná, ale všechny měly jedno společné. Všude tam, kam jsem vstoupila, bylo moře.

Nevím, možná se mi tímhle cestovním sklíčkem mohlo stát kterékoli z těch, co jsem kdy našla. Snad to byl jakýsi posun v mé mysli, v mé fantazii… Ale roky strávené na pobřeží mě naučily jedné věci – že moře, ať už se tváří jakkoli, má svou vlastní vůli. A věřila jsem, že mě tak odměnilo za mou věrnost.

Po všech těch letech, které od té doby uplynuly, vidím, že jsem se tehdy nemýlila. Ale trvalo velmi dlouho, než jsem si to uvědomila.


Netuším, kolik zemí jsem takhle navštívila, kolik různých krajin jsem spatřila, ale jednoho dne se moje cesty změnily. V té době jsem už byla na tom sklíčku dokonale závislá. Zanedbávala jsem své povinnosti, utíkala jsem před lidmi víc než dřív, jenom abych mohla prožít další dobrodružství ve snové krajině.

Svůj výlet jsem mohla kdykoli přerušit, kdyby bylo potřeba, ale většinou jsem to nedělala. Věděla jsem totiž, že když se od toho krásného pohledu odpoutám, už nikdy se na to místo nepodívám.

Ten den, kdy jsem zpozorovala změnu, byl jako každý jiný. Seděla jsem na útesu a v rukou svírala cestovní střípek, nedočkavá, kdy se v něm objeví první obrysy krajiny. Dlouho se nic nedělo. Zadržela jsem dech a soustředila se na to, odkud asi sklíčko pochází. V tu chvíli začalo mléčně bílé sklo temnět a já měla pocit, že padám. Svět kolem mě se zamlžil a roztočil. Zalapala jsem po vzduchu, protože můj přechod do snové reality býval vždy plynulý, že jsem si ho kolikrát ani nevšimla.

Když jsem otevřela oči, zvědavě jsem se rozhlédla. Na tom místě, kam jsem se přenesla, byla už téměř tma. Hvězdy nesvítily, takže jsem se musela nejdřív trochu rozkoukat. Za zády mi šplouchalo moře a pobřeží vybíhalo do strmého srázu. Spatřila jsem uzounkou pěšinku, která se klikatila svahem. Byla jsem zvědavá, kam asi vede, a tak jsem se po ní vydala. Pohyb v téhle realitě mě ani trochu nenamáhal. Postupovala jsem rychle a za chvíli se přede mnou vynořila zřícenina jakéhosi hradu. Zbyly jenom obvodové zdi a část věže. Trochu jsem se divila tomu, co jsem viděla. Na svých cestách jsem nikdy nikoho nepotkala a na stavbu jsem narazila doposud jen jednou. Téměř vždy jsem se ocitala v  neporušené krajině, kam jsem vstoupila jako první člověk.

Přiblížila jsem se ke zbořenině a najednou jsem zaslechla hlasy, které odtamtud vycházely. Nebylo pochyb, že v pozůstatcích hradu jsou nějací lidé. Neviděla jsem je, protože zdi byly přece jen ještě dost vysoké, ale aspoň jsem si mohla vymýšlet, kdo jsou ti tajemní návštěvníci zač. Byla to taková hra. A já se nemusela bát, že mi krutá realita, která nám často ničí naše iluze, zkazí zábavu.

Byli dva, muž a žena. Žena měla melodický, sopránový hlas, který zněl poměrně mladě. Skoro jako by zpívala. Mluvila rychle, ale přesto jemně. V hlavě jsem si rychle načrtla její obraz. Seděla tam na kameni, oblečená do zelených hedvábných šatů a dlouhé vlasy barvy slunce měla rozprostřené přes ramena. Těžko říct, proč jsem si ji představila zrovna takhle. Ale to už jsem se v duchu přesunula ke starci, jenž seděl na balvanu naproti ní. Povídání ho unavovalo, každé slovo jako by chvíli převaloval v ústech, než ho chraptivě vyslovil. Vypadal jako poutník, ze zacuchaných šedých vousů mu trčely větvičky a těžký modrý plášť, který měl nedbale přehozený přes ramena, byl dávno prošoupaný. Jeho vrásčitá, podmračená tvář působila dojmem, že se usmívá jen výjimečně.

Musí být hodně starý, napadlo mě. Ti dva byli tak odlišní, ale přesto je něco spojovalo. Jen jsem nemohla přijít na to, co to je.

To už jsem se ale dostala dostatečně blízko, abych dokázala rozeznat jednotlivá slova. Zřetelně jsem rozuměla tomu, co si povídají.

„Tak co dělá tvoje malá přítelkyně?“ ptala se právě ta žena. Zdálo se mi, že to říká trochu pobaveně.

„Zkoumá ten dárek, co dostala,“ odpověděl.

„A ty si opravdu myslíš, že jsi jí dal to nejlepší?“ nadhodila a odmlčela se. „Je to pro ni příliš nebezpečné a nemůže to chápat.“

„Neboj se, pochopí to velmi brzy,“ snažil se ji uklidnit.

„Ale vážně tvůj dárek ocení?“ řekla s jemnou ironií.

„Jsem přesvědčený, že ano,“ uzavřel stařec celou věc a bylo znát, že už se o tom nehodlá dál bavit. Následoval okamžik ticha.

„Tak pojď, půjdeme zas o dům dál,“ vyzvala žena poutníka.

„Jsi si jistá, že se bez nás nesesype?“ opáčil. Přemýšlela jsem, jestli mluví o té věži.

„Udělal jsi pro ni, co jsi mohl. Je čas pokračovat v cestě.“ Stařec si zhluboka povzdechl a nejspíš se s námahou zvedl.

Přepadl mě strach. Co by udělali, kdyby mě tu objevili a zjistili, že jsem je poslouchala? Byli snad výplodem mé fantazie a nebo jsem se já nějak dostala do jejich snového světa? Nebyl ale čas na přemýšlení, musela jsem rychle zmizet. Rozhodla jsem se vrátit. Soustředila jsem se na důvěrně známé pobřeží u nás doma, jenomže ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, zůstávala jsem pořád v krajině s hradem.

Zpanikařila jsem. Všechny obvyklé způsoby, jak se dostat zpátky, selhaly. Ani nevím proč, ale rozběhla jsem se nazdařbůh. Utíkala jsem z kopce, skoro nadpozemskou rychlostí. Vtom mi podjely nohy a začala jsem padat. Zem mě však nezastavila. Všechno se kolem se rozhoupalo, jako bych byla na lodi za bouře.

A najednou bylo po všem. Pod sebou jsem ucítila ostré kameny. Ležela jsem na útesech, nedaleko našeho domu.

Svůj výlet na pobřeží se zříceninou jsem odstonala. Skoro jsem neměla sílu se zvednout a když jsem se konečně dovlekla domů, tváře mi hořely a třásla jsem se zimnicí.

Za dva dny mi lékař diagnostikoval zápal plic.


Naštěstí jsem od přírody odolná, a tak měla moje nemoc lehčí průběh, než se čekalo. Nejvíc jsem se těšila na to, až zase budu moct chodit k moři a sklíčkem si prohlížet cizí kraje. Pravda, moje poslední cesta mě trochu vyděsila, ale nepřikládala jsem těm událostem žádný větší význam. Považovala jsem vše za náhodu.

Nadešel dlouho očekávaný den, kdy jsem byla oficiálně prohlášena za zdravou. Jednoho odpoledne jsem utekla k moři, abych se konečně vydala na další cestu. Malinko mě hryzalo svědomí. Připadala jsem si jako narkoman, toužící po další dávce svojí drogy.

Netrvalo dlouho a znovu jsem začala ztrácet pevnou půdu pod nohama. Bylo to horší než posledně. Udělalo se mi špatně a křičela jsem strachy. Ani to, co jsem spatřila na druhé straně mi na náladě nepřidalo. Z ocelově šedého nebe padaly těžké kapky, nad obzorem se blýskalo a rozbouřené moře bičovalo skály, které vystupovaly z vody.

Za sebou jsem uslyšela hluk. Otočila jsem se a to, co jsem uviděla, mi úplně vyrazilo dech. Vysoké vlny právě zalévaly nějakou vesnici, strhávaly ty chatrné domky v údolí a pohřbívaly prchající lidi pod těžkou masou vody. Dlouho jsem tam stála a zírala na obraz té hrozné zkázy. Muži na sebe pokřikovali nějakým neznámým jazykem a ženy se snažily z vody zachránit tonoucí, naříkající děti.

Udělala jsem něco, co bych od sebe vážně nečekala. Zbaběle jsem utekla a donutila se procitnout z toho snu. Ani mě nenapadlo, že bych těm lidem, postiženým hněvem moře, mohla nějak pomoci.

Později jsem se ospravedlňovala tím, že ta země existuje jen v mojí hlavě a ti chudáci stejně nejsou skuteční. Nevím, nakolik to fungovalo, ale jedno je jisté. Toho dne byly moje poklidné výlety navždy ztraceny.


Zpočátku jsem doufala, že příště se už určitě všechno vrátí do starých kolejí. Jenže s každou další cestou tahle naděje slábla a slábla, až se ztratila úplně. Byl to příšerný pocit, seděl mi někde hluboko v hrudníku a dusil mě. Došlo mi, že se něco změnilo. Že jsem se nejspíš takhle změnila já.

Už nikdy jsem se neobjevila v překrásném exotickém ráji, vzdáleném přes půl světa, pokaždé tolik odlišném od těch předchozích. Ať jsem se dostala kamkoliv, vždycky tam rozběsněný oceán bořil domy, topil lidi a zaplavoval zemi smrtonosnými vlnami. Brzy mi všechny tyhle hrůzostrašné výjevy splynuly v jeden jediný. V obraz čirého strachu.

Všude moře ukazovalo svoji obrovskou ničivou sílu. Bylo to jako zjistit, že váš milovaný kamarád po nocích krade a zabíjí.

Samozřejmě jsem moc dobře věděla, nakolik moře ovlivňuje životy obyvatel pobřeží. Ale vidět toho tolik za krátký čas jsem prostě nezvládla. Musela jsem s tím nesmyslným cestováním přestat.


Dlouho jsem jen tak stála, dívala se na vodu a přemýšlela, jak může být můj jediný přítel tolik krutý. Po hladině přebíhaly jemné vlnky a vypadalo to, že se mě snaží uklidnit.

„Nezkoušej mě ukolíbat, jako bych byla malé děcko!“ zavolala jsem. Odpovědí mi bylo jen chechtavé zaskřehotání racka.

Vzala jsem svoje cestovní sklíčko do ruky a chystala jsem se ho vrátit  tam, odkud přišlo. Napřáhla jsem se, abych ho mrštila co nejdál, někam do hlubin, kde by už zůstalo navždy.

„Nedělej to!“ rozkázal mi hlas, ozývající se někde z hloubi mojí hlavy. „Tolik jsme toho spolu prožili.“ Poslušně jsem spustila paži podél těla a nerozhodně přešlápla.

Hlásek pokračoval v přemlouvání: „Kdybys chtěla, může být všechno jako dřív. Vezmu tě, kam si jen řekneš.“

V tu chvíli promluvil můj zdravý rozum. „Jsi na něm úplně závislá. Vážně to nevidíš? Zbav se ho, dokud můžeš.“

„Jestli to uděláš, budeš už úplně obyčejná holka, divoška z mořského pobřeží. Copak nechceš být výjimečná, jiná než ti druzí? Lepší je cestovat na zničená místa, než se nedostat vůbec nikam.“

Dlouho jsem sváděla boj s tím hlasem, nebo možná sama se sebou. Jenže já opravdu chtěla mít nějaké tajemství, které by mě odlišovalo od ostatních.

A tak jsem se stala otrokyní malého skleněného střípku.


Ať to bylo cokoliv, co mě přinutilo si ten ďábelský kus skla nechat, svoje sliby to samozřejmě nesplnilo. Pořád jsem se v té druhé realitě objevovala tam, kde moře řádilo a běsnilo.

To, jak jsem při svém prvním setkání s neštěstí působícím živlem utekla, se už zdálo jako zamlžená minulost. Pořád mi v hlavě zněla věta: „Radši cestovat na zničená místa, než se nedostat vůbec nikam.“ A tak jsem tam teď setrvávala co nejdéle a namlouvala si, že tam hledám alespoň trochu přírodní krásy. Skutečnost byla ale mnohem děsivější a já si ji dlouho nechtěla přiznat. Začala jsem totiž pociťovat jakési zvrácené potěšení, když jsem sledovala topící se lidi a zpustošené vesnice.

Jako bych to už ani nebyla já. K nepoznání se změnila především moje osobnost, ale také můj vzhled. Rysy mi zhrubly, obličej jsem měla hranatější a na tváři se mi usadil podivný ztuhlý výraz, který působil jako nepovedená maska. Zhubla jsem a ruce vypadaly tak nějak kostnatě.

Snažila jsem se doma pomáhat jako vždycky, ale nešlo to. Nedokázala jsem udržet pozornost, takže odvedená práce stejně nestála za nic.

Moje starostlivá maminka si brzy všimla, že se mnou něco není v pořádku a i když jsem se bránila, poslala pro doktora. Ten ale žádný neduh nenašel, prohlásil jen, že mám jíst výživnou stravu a trochu se šetřit.

Ve skutečnosti jsem nemocná byla. Byla jsem závislá.

O odpočinku jsem samozřejmě nechtěla ani slyšet, ve volných chvílích jsem naschvál pobíhala sem a tam a v duchu se vysmívala rodičům, že se o mě strachují.

Ani nevím, jak dlouho se to vleklo. Setrvávala jsem totiž ve zvláštním netečném stavu a dobu, kterou jsem strávila bez sklíčka v dlani, jsem považovala za bezcennou.


Naštěstí jsem svoje původní já ještě tak docela nezničila, i když jsem na něj bez soucitu vršila kupy odpadků. Čím dál tím častěji jsem mívala pocit, že se sebou musím něco udělat. Cesty byly pořád těžší – zatímco moje nelítostná část dychtila podívat se na smrt, druhá jí v tom vytrvale zkoušela bránit.

Neustálé vnitřní bitvy mě vyčerpávaly. Hubla jsem a chřadla, ale po čase tenhle boj přece jen přinesl ovoce. Ta lepší stránka mojí povahy konečně získala navrch.


Rozhodla jsem se svůj problém jednou provždy vyřešit. Znovu jsem se pokusila ono sklíčko utopit, aby už nikdy nikomu neškodilo.

Ten den jako by i počasí odráželo moji náladu. Bylo těsně před bouřkou, nebe se výhružně černalo těžkými mraky a tvářilo se, že se z něj každou chvíli spustí přívaly deště.

Rozevřela jsem dlaň a nechala po ní sklíčko pozvolna klouzat do vln. Jenomže než se mi ho podařilo upustit, pocítila jsem závrať, která teď běžně doprovázela moje výlety do snové reality.

„Ne!“ vykřikla jsem a v marné snaze zůstat na místě jsem se chytala všeho, co jsem nahmatala. Nebylo to ale nic platné. Už jsem byla na cestě.


Chvíli mi trvalo, než jsem zjistila, co odlišuje tohle místo od těch předchozích. Když se zpěněné vlny začaly rozlévat jen pár metrů ode mě, s hrůzou jsem se podívala na své oblečení a pak mi pohled sklouzl na ruce. Ty vrásčité, mozolovaté ruce určitě nepatřily mně. Vybavily se mi tisíce různých vzpomínek na něco, co jsem v životě neprožila. Zapomněla jsem, kdo jsem byla před pár hodinami. Stala jsem se jednou z obyvatelek právě ničené vesnice.


Mysl mi zaplavila nepředstavitelná hrůza. Takový strach jsem ještě neměla. Škrtil mi plíce a skoro mi bránil se nadechnout. Jediné, na co jsem si vzpomínala, bylo, že v našem domku na pobřeží je moje jediná dcerka. Představila jsem si, že zpěněný příboj dosahuje až na úroveň dveří a náhlá panika mě přinutila dát se do běhu. Byla jsem matkou, strachující se o své dítě.


Prudce jsem zalapala po dechu. Přes hlavu se mi přelila další vlna a já jen s námahou udržela nos nad vodou. Moje ruce, které za šest let života ještě nestihly nabrat potřebnou sílu, bezmocně bojovaly proti vlnám. „Pomoc! Pomozte mi!“ volal tonoucí chlapec, kterým jsem se pro tu chvíli stala. Nikdo ho neslyšel.


Otevřela jsem a zase zavřela pusu. Pokusila jsem se odstrčit ocáskem a ploutvemi, ale nepomohlo to. Pořád jsem zůstávala na suchu a ve skřelích mě pálilo. „Vodu! Vodu!“ žadonila jsem a mé rybí myšlenky patřily jenom tomu, jak se dostat pryč z ostrého kamení.


Zvolna jsem začala pociťovat tupou bolest, která přicházela z povrchu mého obrovského, zjizveného těla. Za tisíciletí svojí existence jsem si už dávno zvykla na rozmary moře i na to, že sůl pomalu, ale jistě ukusuje kousky mojí kůže – asi tak jako člověk, který opatrně ujídá koláč, aby mu vydržel co nejdéle. A tak mi nezbývalo, než se přizpůsobit přírodním podmínkám a doufat v další staletí klidného života v symbióze s mořem. Jakožto útes s kamenným srdcem jsem viděla tolik bouří, ztroskotaných lodí a lidského neštěstí, že už jsem mohla přihlížet a nic necítit. A jen si stěžovat na svoje věčné nepohodlí…


Pak jsem se stala rybářskou bárkou, klesající ke dnu, topícím se námořníkem, zrnkem písku na dně. Byla jsem také planktonem, unášeným divokým proudem, nicotnou kapkou vody v oceánu, rybou umírající v zobáku racka…

Strach, smutek, úzkost, vztek, zuřivost, síla, osamělost, zděšení, znechucení, otupělost… Tisíce emocí, které se hromadily v bouřlivém vodním živlu od počátku světa, mě měnily v bytí tak stará, jako je moře samo, nebo naopak v živočichy žijící jen několik hodin. Byla jsem vším a zároveň ničím. Vtělovala jsem se do žen, mužů i dětí, zvířat a mikroskopických organismů, suchozemských rostlin, chaluh a kamení. Výjevy z mých životů se střídaly jako krajina za okny rychle jedoucího vlaku. Ztratila jsem pojem o čase i o tom, kdo vlastně jsem. Věděla jsem jen, že nejsem tím, kým se právě zdám být.


Když ten neutuchající kolotoč proměn skončil, bezmocně jsem se svezla na kolena. Právě jsem si prožila pocity těch, na jejichž utrpení jsem hleděla jako na představení v divadle Svět, jako na tragédii, kterou se člověk může pobavit.

Svoje okolí jsem nevnímala. Až do chvíle, kdy se kousek ode mě roztříštila okenní tabule na množství nepatrných i větších kusů. Jeden ze střepů mi vklouzl do dlaně. Jeho hrany se začaly postupně obrušovat, průhledné sklo získalo mléčný nádech. Pak jsem ho poznala. Bylo to moje cestovní sklíčko.


Záhada byla vyřešena. Odtud tedy můj střípek pochází. A tady musí také zůstat.

Jistota mi zablokovala jakékoliv další výlety a umlčela moji fantazii. Znemožnila mi, abych si představovala exotické krajiny, když znám místo, kde se tohle sklíčko dostalo do vody. A tak realita bez slitování zničila mou závislost.

Usmála jsem se a nechala jsem ten předmět, který mě po tak dlouhou dobu svazoval, spadnout do písku. Potom jsem ztratila vědomí.


Když jsem se probudila, nad bouřkovými mraky vyšlo slunce.


V tu chvíli se v jedné zřícenině na konci světa objevil stařec. Posadil se na veliký balvan, zadíval se na hvězdnaté nebe a vyčkával.

Zanedlouho uslyšel tiché zašustění. Byly to zelené hedvábné šaty právě příchozí dámy.

„Pojď dál, čekám tu na tebe,“ řekl stařec.

„Omlouvám se, že jdu pozdě, jedno menší zemětřesení mi potrhalo plášť,“ ospravedlňovala se a přisedla si k poutníkovi.

„To nic.“ Povzdechl si. „Vidíš, nakonec to všechno dobře dopadlo.“

„Ale nemuselo… Tvoje přítelkyně mohla stejně dobře ten boj prohrát.“

„Vyhrála ho.“

„A teď, když už je po všem, mi můžeš říct, co byl ten střep vlastně zač.“

„Obyčejný kus skla,“ odpověděl s úsměvem.

„To vím taky, ale měla jsem na mysli, k čemu…“ Přerušil ji.

„Myslíš k čemu to vlastně celé sloužilo? No,“ začal stařec prohrábl si plnovous. „Nastavil jsem pokřivené zrcadlo její osobnosti. Z divokosti se stala krutost, z tvrdohlavosti neoblomnost, z vrozené odolnosti necitelnost a tak dál. Ukázalo jí to, jak by mohla dopadnout, kdyby nekrotila svoje vlastnosti a nesnažila se vyrůst v dobrého člověka.“

„To byl opravdu promyšlený tah… Takže jsi jí přece jenom dal dárek. Snad to jednou pochopí.“ Zasmála se. „Tak jako já.“

Neřekl na to nic, jen upřel zamyšlený pohled na hvězdy.

„Tak si říkám, jestli na tebe po tom všem nezanevře,“ nadhodila opatrně.

„Ona?“ Zdálo se, že ho to pobavilo. „Na přítele z dětství se nezapomíná. Uvidíš, že to nebude dlouho trvat a bude všechno zase jako dřív.“

„Když myslíš…“ pronesla pochybovačně.

S námahou se zvedl. „A teď, má drahá Země, když mě omluvíš, budu muset jít. K jednomu zalidněnému pobřeží se právě blíží obrovská přílivová vlna. Musím ji trochu zmírnit, aby nenapáchala takové škody.“

Nadzvedla obočí. „Milý Oceáne, že by tě ten tvůj experiment taky něčemu naučil?“

„Každý se musí učit, i když jsou mu skoro čtyři miliardy let. Ale to ty víš sama nejlíp, jsi přece ještě starší… A nedívej se na mě tak, vždyť já vím, že o věku dámy se ve společnosti nehovoří.“

Otočil se k odchodu a zvuk jeho hlasu se rozplynul ve vzdáleném šumění moře.

Komentáře

komentářů

About The Author

6 komentářů

  1. Daletth

    Poslední pokus zanechat tu komentář, jinak už to vzdávám… 🙁

    K tomu, co tu už bylo řečeno, nemám co dodat. Konec by to vážně chtělo nějak vychytat, ovšem zbytek byl parádní. Příjemně jsem se pobavila, líbil se mi styl psaní – barevné popisy, které dokázaly vyvolat skvělou představu, pestrost slov a musím říct, podle svého laického oka, také takřka absence chyb (hurá!). Nápad pěkný, velice povedené zpracování… Bála jsem se, aby to nebylo příliš moralistické, ale nebylo… 🙂
    Za mě 9.

  2. Katriška

    Pěkné, ale souhlasím s Terezou Matouškovu s hodnocením konce. Celé se to nese v „odhlehčeném“ vzpomínkovém duchu vyprávění staré ženy a tak by to mělo být i zakončeno. Takhle to ztrácí pointu – proč je to vůbec vyprávěno Ich formou a ještě navíc starou ženou…

  3. Tereza Matoušková

    Hezká povídka, určitě si své místo v první desítce zaslouží. Na mě to bylo celé takové splašené, jako by se autorka snažila vše odvyprávět co nejrychleji a u ničeho se nezdržovat. Docela dobře bych si dokázala tuhle povídku představit rozepsanou na delší novelu, ve které by byl prostor rozpitvat pocity hlavní hrdinky. Konec mi přišel takový násilný, čekala jsem něco přirozenějšího poetičtějšího, třeba návrat zpátky do přítomnosti a zakončení z pohledu staré ženy.
    Za mě 8.

Leave a Reply