Autor: Zuzana Vašíčková

Ilustrace: Kohan

Nerghan seděl opřený zády o strom a v ruce svíral dva zlaté kroužky ozdobené mistrně tepanými ornamenty. Byl unavený, ale šťastný.

Podíval se na rozverně mrkající hvězdy na obloze. Únava ho pomalu začala zmáhat. Měl by si ošetřit rány, ale byl unavený…, tak unavený… Teď chtěl jen jediné – spát…

***


Pomalu se snášel soumrak. V chladném večerním vzduchu se dech obou soupeřů srážel v chomáčky bílé páry. Zhluboka oddechovali a krváceli z četných ran, ale souboj nepřerušili. Byl to Souboj cti a ten mohl skončit pouze smrtí jednoho z nich. Nerghan se nebál, že by souboj nevyhrál…

Prudce se rozmáchl dvouhlavou sekerou. Dragh se ráně zčásti vyhnul, ale stejně ho sekera poranila na hrudi. Nedostal šanci úder vrátit. Nerghan na něj dorážel, až se Dragh dotkl zády stěny srubu, v němž se předtím ukrýval. Další ránu se pokusil vykrýt, ale topor sekery nápor nevydržel.

Nerghan neplýtval dalším úderem a soupeře kopl. Dragh se vpotácel do srubu, zakopl a upadl. Nerghan se nad ním vztyčil, zbraň připravenou k poslednímu úderu.

„Odvolávám!“ zachroptěl poražený.

„To sis měl rozmyslet dřív!“ Sekera uvízla v dřevěné podlaze, když Draghovi čistým pohybem oddělila hlavu.

Oddechl si. Další souboj byl za ním. Mechanickým pohybem si vzal trofej a začal čistit sekeru kusem látky sebrané ze stolu. Krev byla mastná a nešla dolů.

Vlastnil nádhernou zbraň stvořenou rukou mistra svého řemesla. Byla zhotovena z jednoho kusu slitiny, jejíž tajemství si kovář vzal do hrobu. Váha byla snížena vypilováním ornamentů do listů. Dokonale vyvážená. Obyčejný člověk by ji sotva uzvedl; pro Nerghana nebyla její váha ničím neobvyklým.

Náhle ho vyrušil tichý zvuk. Okamžitě byl ve střehu, připraven ukojit krvelačné choutky své zbraně. Chvíli bylo ticho, až si začal myslet, že ho pouze oklamala jeho znavená mysl. Pak se ale ve dveřích, v pruhu zbývajícího světla, objevila postava.

Nerghan sklonil zbraň – bylo to dítě. Vyděšeně těkalo očima z bezhlavé mrtvoly na Nerghana a zpět. Chvělo se.

„Byl to tvůj otec?“ zeptal se bezvýrazně. Dítě zamítavě zavrtělo hlavou a opatrně k němu přišlo blíž. Nerghan si všiml odřených zápěstí. „Ach tak.“

Upevnil si sekeru do postroje na zádech a vyrazil ze srubu. O kus dál nechal přivázaného koně. Došel k němu a ze sedlové brašny vytáhl kus čistého plátna, kterým si chtěl vyčistit rány. Když se otočil, dítě stálo za ním.

Hodil mu kus chleba. „Tady máš a utíkej domů.“ Dítě chleba sice chytilo, ale nevypadalo, že se chystá někam jít. Nerghan si netrpělivě povzdechl. „Co ještě chceš?“ Odpovědí mu byly pouze dvě natažené ruce.

„Chceš ošetřit rány?“

Přikývnutí.

Sáhl do sedlové brašny pro malý kožený váček s léčivou mastí. „Dobrá, ale pak bys raději měl jít… domů.“ Byl si vědom, jak absurdně to zní.

Sklonil se nad dítětem a opatrně mu zápěstí omyl zbytkem vody, co měl. Poté je natřel hojivou mastí a zlehka zavázal. „Máš ještě nějaká zranění?“ zeptal se. Dítě mlčelo. Nerghana to rozčilovalo. Vzal jeho obličej do dlaní a násilím mu rozevřel ústa. „Jak je vidět, jazyk ti nevyřízli, tak bys mi mohl odpovědět na jednoduchou otázku.“ Dítě se na něj odevzdaně podívalo velkýma hnědýma očima. To Nerghana přesvědčilo, že má zranění mnohem více.

Roztrhl zbytek tuniky, kterou na sobě dítě mělo. Naskytl se mu pohled na různé ornamenty a symboly vyřezané do kůže – Dragh chtěl dítě rituálně usmrtit a poté sníst. Občas se stávalo, že starší pojídali mláďata, aby získali jejich sílu a mládí…

Znechuceně se nad tím projevem šílenosti a krutosti ušklíbl. „Ty… jsi dívka…,“ zamumlal překvapeně a rychle zmučené tělo zakryl. Povzdechl si. „Nechat tě tady nemůžu… Ale co s tebou?“ Dívka rozhodla za něj. Přiskočila k němu a chytila ho za ruku. Nerghan se jí pokusil vysmeknout, ale ona jeho ruku chytila ještě pevněji a opřela si tvář o předloktí, kde mu zaschlá krev slepila chlupy.

„Se mnou jít nemůžeš!“ Dívka nereagovala. „Nemůžeš! Jsem válečník, žoldák. Živím se zabíjením. Nemůžu cestovat s holčičím mládětem!“ Pohled do jejích očí ho ujistil, že dívka před ním rozhodně není mládětem, jakým by správně měla být… Nebylo divu… „Dobrá, ale jen do nejbližšího města!“ svolil neochotně.

Dívka se ho pustila, ale pohledem se jasně ptala, zda svůj slib dodrží. „Má čest je můj život! To si pamatuj. Na můj slib se můžeš spolehnout.“ Pohled těch očí byl pronikavě inteligentní, až si připadal nesvůj.

„Zatím ti bude muset tohle, pak ti něco seženeme.“ Podal jí svůj cestovní plášť, aby se zakryla a nebyla jí zima. Opatrně ji vzal kolem pasu a vysadil na hřbet koně. „Drž se, ať tě nemusím za chvíli sbírat ze země,“ zabručel. Odvázal koně a vedl ho do přibývající tmy.


V bezpečné vzdálenosti od místa Souboje cti se utábořili. Nerghan rozdělal oheň a dal opékat zajíce, kterého předtím ulovil. Mezitím, co se maso peklo, vyndal přikrývky a jednu hodil dívce. Odstrojil a napojil svého koně a nechal ho, ať se pase opodál. Pak se pustil do jídla.

Dívka se po masu nedočkavě dívala, ale Nerghan jí podal jen suchary a scvrklé jablko. Po chvilce okusování dal maso opět nad oheň. Dívce došla trpělivost a natáhla se po zbytku zaječí mrtvolky. Nerghan ji klepl přes prsty. Jí to ovšem nestačilo a pokusila se maso znovu ukořistit.

Tentokrát ji Nerghan chytil za zápěstí a bolestivě jí ho zkroutil. „Maso si musíš zasloužit!“ Nechápavě na něj hleděla. Nerghan její ruku pustil, ale stále sledoval, zda se znovu nepokusí dostat k masu. Nepokusila, místo toho začala natahovat.

„Nepláčeme. Nikdy! Je ti to jasné?“ Dívka si otřela oči a přikývla. „Jsme čestní – naše čest je pro nás vše. Jsme silní a zdatní válečníci. Umíme být zlí, až krutí, ale také laskaví a dobrosrdeční. A nikdy nepláčeme…“ Pokusil se na děvče povzbudivě usmát a odhalil tak zašpičatělé zuby. „Jak se vůbec jmenuješ?“

Bylo vidět, že dívka přemýšlí. Nepromluvila zatím ani slovo. Nerghan už o tom slyšel – když někdo zažije něco tak hrůzného, jako tohle děvče, může přijít o řeč. Většinou to bývá jen dočasné. Nebo byla dívka skutečně němá.

Ukázala na strom. Nerghan chvíli přemýšlel. „Traea?“

Zavrtění hlavou. Ukázala na kámen. „Krastea?“

Další zavrtění hlavou. Tentokrát prst nasměrovala k trávě. Pak rychle k obloze, k Nerghanovu koni a nakonec ke zbytkům zajíce nad ohněm. Zmátlo ho to. Přemýšlel. Dívka stále dokola ukazovala na tatáž místa a poté spojila ruce.

Celek, svět, příroda… „Unifarea?“

Nadšeně přikývla.

„Já jsem Nerghan. Nebude ti vadit, když ti budu říkat Uno?“

Zavrtění. „Ne.“

„Teď jdi spát. Vstávám brzy a na nikoho nečekám.“ Una zalezla pod přikrývku a závistivě pozorovala zbytek masa. Když se vzdala poslední naděje, že jí Nerghan kousek dá, konečně usnula.


Nerghana vzbudil nepříjemný pocit, že ho někdo pozoruje. Otevřel oči. Těsně u obličeje měl tvář Uny, která si ho zkoumavě prohlížela. „Co to provádíš?!“ obořil se na ni.

Zuřivá gestikulace.

„Pomalu!“ okřikl ji. „Začni ještě jednou.“ Una vypadala bojácně, ale nakonec začala znovu s vysvětlováním.

„Já… jít,“ musel se usmát jejímu cupitání prsty po dlani. „Dobře, znovu. Já jít… ne… s… tebou. Ty… spát… Ne, vstát. Chápu – vstala si, abych neodešel bez tebe.“

Přikývnutí.

Pokýval hlavou. Začínal těm jejím pohybům a pohledům rozumět. „Dneska jdeš ale po svejch.“

Když na něj u večeře opět závistivě zírala, rozhodl se jí vysvětlit, jak to chodí. „Maso si musíš zasloužit. Musíš sama lovit, abys mohla jíst maso. Podívej,“ ukázal znak na jednom z nátepníků, které mu zdobily zápěstí, „to znamená, že už jsem lovil; úspěšně. Až budeš lovkyně, můžeš si vzít, co sama ulovíš – maso. Dřív ne. Takový je zvyk.“

Ukázala na kus masa v Nerghanově ruce a pak na jeho sekeru.

„Kdy můžeš lovit?“

Přikývnutí.

„Kolik máš za sebou zim?“ Dívka vyryla drápem do země několik čar. „Čtrnáct zim? Jsi starší, než jsem si myslel.“ Pousmála se. „V tom případě se už můžeš vydat na lov.“


Una ho vzala za slovo.

Ráno seděla u vyhaslého ohniště a Nerghanovým nožem se snažila z jasanové větve vyrobit provizorní oštěp. Musel se usmát. Nechal ji celý den se potulovat kolem stezek a hledat stopy zvěře. K večeru už byla mrzutá, ale stále se nevzdávala. To se Nerghanovi líbilo. Slitoval se nad ní a vysvětlil jí, co dělá špatně a dal jí několik rad. Nakonec ji vzal s sebou, aby viděla, jak se líčí pasti a loví zvěř.

Když pak jednoho večera opět připravoval tábořiště, Una se vytratila do noci. Neměl o ni obavy. Jedinou emoci, kterou pociťoval, byla lítost. Dragh ji musel držet v tom srubu už hodně dlouho, možná několik let – vyčkával na ten pravý okamžik. Napovídaly tomu starší jizvy, které zpozoroval na jejím těle. Jednoho dne je bude moci vydávat za tetování, ale nyní ještě ne… Kdyby ji teď v lese zabila a sežrala divoká zvěř, ani by si toho nevšiml…

Ve chvíli, kdy ulehl ke spánku, se Una vrátila. V ruce držela svůj úlovek – hubeného zajíce. Maso bylo zoufale rozbité a bylo vidět, že zvíře nezabila na první pokus. Ale na první samostatný lov to nebylo nejhorší. Nerghan ji nechal, ať se o vše postará a předstíral spánek.

Vzala si nožík a jala se zvíře stahovat. Pozorovala Nerghana, když stahoval zvěř a teď ho napodobovala. Chvíli kouřící se mrtvolku očichávala a pak jí rozřízla břicho. Odskočila stranou, když ze zajíce začal kromě krve téct na zem ještě obsah břišní dutiny.

Pokoušela se rozdělat oheň z řeřavých uhlíků, ale marně. Vztekle syčela, ale ani ji nenapadlo vzbudit Nerghana, aby jí pomohl. Potichu se usmál. To ho ale rychle přešlo. Una mrtvolku odvázala a beze všeho se zakousla do syrového masa.

Nerghan byl okamžitě na nohou. Maso jí vytrhl a zahodil mezi stromy. „Zbláznila ses?! My nejsme zvěř, abychom jedli syrové maso, i když si to o nás někteří myslí!“ Začala opět natahovat. „A nebul.“ Dal jí pohlavek. Tentokrát se na něj vztekle podívala. „Běž si umýt tlamu!“ Una odpochodovala do tmy.

Když se vrátila, byla čistá. Nerghan jí podal kus sušeného masa, které s sebou vždy vozil. Podezřívavě se na něj podívala, ale když ruku nestáhl, vzala si proužek masa a hladově se do něj zakousla.


***


Sigur – náčelník spojených klanů se mračil. Ani jedné výpovědi nevěřil, ale Nerghan se neměl jak obhájit – neměl svědky; Ajirghan ano. Byl ve velice obtížné situaci. „Trváte na svých výpovědích?“ zeptal se a předem věděl, že to byla zbytečně vyřčená otázka. Všech sedm válečníků pokývalo souhlasně hlavou. „Jste si doufám vědomi, že kdyby se ukázalo, že vaše obvinění bylo falešné, čekala by vás poprava?“  Jeden z mužů zaváhal. To ho jen utvrdilo v domněnce, že byl Nerghan očerněn neprávem. Ale nikdo své tvrzení nestáhl. Nemohl nic dělat. Jediný z vyšších důstojníků, který proti Nerghanovi nakonec nepromluvil, byl Gurghan…


***


Nerghan přemýšlel, kde by mohl Unu nechat. Byla už dost stará, aby se o sebe dokázala postarat sama. Jak dlouho ji mohl Dragh držet v tom srubu zavřenou? Určitě se učila. Uměla počítat, možná zvládla i číst a psát. Nerghan pochyboval, že by ji učil Dragh, ale možné bylo vše. Byla učenlivá, dokázala se ovládat a byla inteligentní, měla velkou šanci žít normální život… Ale kde?


Tak tady rozhodně ne, bylo první, co ho napadlo, když přišli do té zaplivané díry. Stěží se tomu dalo říkat vesnice. Několik domků namačkaných na sobě, náměstíčko se studnou a hromada páchnoucích odpadků. Byla tu jedna krčma. Nerghan k ní zamířil – potřeboval se pořádně najíst.

Všichni na něj a Unu zírali. Už si zvykl – se svou výškou budil pozornost. Una se krčila a vypadala vyplašeně. Nedivil se. Bůhví, kdy naposledy viděla lidi…

Nečekal, že by tu mohl potkat někoho ze svých… Ve stejnou chvíli, kdy chtěl vejít do krčmy, se z ní někdo vypotácel.

Nerghan rozepnul jeden z řemínků, které přidržovaly sekeru. Gurghan se usmál, když ho poznal. Vesničané se začali pomalu vytrácet.

„Nerg-Nerghane, jak je to dlouho?“

„Ne tak dlouho, abych zapomněl.“

„Ale, já jsem ti přece nic… nic… neudě-neudělal.“

„Záleží na úhlu pohledu. Jsi opilý. Kliď se mi z cesty!“

„Nebo co?“

„Nebo tě zabiju už jen proto, jakou ostudu děláš našemu rodu!“

Chvilku se měřili pohledy, pak ho Nerghan obešel a měl se k odchodu – raději si odpustí teplé jídlo a postel, než tu být s Gurghanem. Musel se držet, aby ho nepřipravil o hlavu. Tím by se ale prohřešil proti své cti… opět… Věděl, že Gurghana tehdy před jedenácti lety držel zpátky jen strach. Strach, že Sigur nerozhodne ve prospěch vyšších důstojníků a nechá Nerghana naživu…

Pak si Gurghan všiml Uny, která se držela v Nerghanově těsné blízkosti. Kdyby tolik nepil, určitě by lépe volil slova, nebo alespoň mluvil tišeji…

„Tak Nerghan nám šuká malý holčičky,“ rozesmál se. Una viděla, jak se Nerghanovi zlověstně zablýsklo v očích. Otočil se. Během té chvilky vytáhl sekeru z postroje, který si předtím uvolnil.

Vzduchem zasvištěla ocel a vzápětí se zbarvila do ruda.

Gurghan spadl do bláta se sečnou ranou na hrudi. Nezabilo ho to. Nerghan stál nad ním. Něco mu to připomínalo… „Takhle už jsem zabil šest zrádců…“

„Na mě nemáš právo, nemluvil jsem proti tobě!“

„Ale teď jsi mě právě hluboce urazil…“ Gurghan viděl v Nerghanových očích svou smrt.

Sekera opět prolétla vzduchem, ale Nerghan na poslední chvíli ránu stočil. Gurghan zařval bolestí. Nerghan mu ukázal trofej, o kterou ho připravil. „Abys měl památku na to, že tě někdo připravil o čest, tak jako kdysi ty svou nečinností… Když nedoděláš někde ve stoce, budeš s tím muset žít.“ Schoval si trofej a pokynul Uně. Tady už neměli co dělat.


Una sledovala, jak Nerghan čistí sekeru. Obdivovala ji.

„Je jediná svého druhu. Udělal ji pro mě můj přítel, než zemřel. Je to vlastně jen takový pokus. Jednou ji měl dostat můj syn…“ řekl, když spatřil její zájem.

Podívala se na sekeru a pak ukázala na sebe.

„Copak maličká, chceš, aby z tebe byla válečnice?“

Přikývnutí.

„Dobrá, ale nejprve musíme začít něčím jiným…“


Tenhle kovář byl pověstný. Nerghan u něj nechal okovat koně a mezitím si prohlížel kožené nátepníky pobité kovovými cvočky. Ano, tyhle vypadají dobře. Zaplatil a vrátil se zpátky do stáje, kde měli s Unou nocleh. V hostinci je spát nenechali.

Nožem do jednoho z nátepníků vyrýval obrazec. Una mu zaujatě koukala přes rameno.

„Tady máš.“ Podal jí nátepník a pomohl jí ho připevnit. Zkoumavě si prohlížela obrazec, který tam vyryl. Pak si prohlédla ten Nerghanův a zajásala.

Musel se usmát. „Ano, je z tebe lovec.“ Pohyb ruky naznačující hod oštěpem byl pro něj chvíli tvrdým oříškem.

Ukázala na ostatní symboly.

„Tenhle,“ ukázal na podivnou spirálu, „říká, že jsem porazil svého prvního nepřítele. A tenhle, že jsem zabil svého nepřítele v čestném souboji. Až jednou porazíš čestně svého soupeře, dostaneš tohle…“ vyndal z vaku dva zlaté kroužky a podal jí je. Zkoumala jemné znaky po jejich obvodu. Byly pořádně těžké. „To je znak cti každého válečníka,“ vysvětlil. Natáhla směrem k němu dlaň s kroužky, v očích jasnou otázku. Nemusela dělat nic víc, aby pochopil. „Proč je nenosím? Byl jsem zbaven cti. Ale teď se ji snažím získat zpět. Proto jsem zabil Dragha – toho muže, co tě věznil.“

Chtěla se na něco zeptat a přemýšlela, jak to vyjádřit. Nakonec ukázala na Nerghana a rukama udělala pohyb, který byl výrazem pro muže. Dlaní si přejela po krku a zavrtěla hlavou. Ukázala na kroužky a pak za sebe.

Nerghan nechápal. Una mu své němé divadlo předvedla ještě jednou, ale když ani pak nepochopil, sebrala klacík a začala jím něco kreslit na zem – dvě hrubě načrtnuté postavy. Jedna stála a něco držela, druhá ležela. Nerghan se poznal ve stojící postavě. Opět si přejela dlaní po krku a zavrtěla hlavou.

Teprve teď pochopil výraz pro smrt. „Proč jsem toho muže před hospodou nezabil, ale zbavil cti? Když tě někdo urazí na cti, neváhej a vyzvi ho na souboj, nebo na něj rovnou zaútoč. Ale ta urážka za to musí stát, jinak nebudeš v právu a budeš potrestána. Kodex cti je velmi složitý…“

Ukázala si na ústa a pak rozhodila rukama v náznaku něčeho velkého.

Od srdce se zasmál. Opravdu byla ještě mládě. „Ano, tahle urážka za to stála…“


Ať se snažil, jak chtěl, v každé vesnici nebo městě bylo něco, co ho přinutilo vzít Unu opět s sebou. U lidí ji nechat nemůžu, došlo mu nakonec. Mohl ji buď nechat volně se potulovat krajem a nechat někoho, aby ji zase chytil, nebo ji odvést do rodné země. Mnoho jedinců jejich druhu se zde nepotulovalo. A měl to při cestě… Navíc musel být sám k sobě upřímný – nebyla pro něj zátěží, ba naopak. Zlepšila se v lovu, takže teď Nerghan nemusel obstarávat večeře sám a pomáhala mu se stavbou jejich provizorních úkrytů před rozmary počasí. Nerghan jí na oplátku vyprávěl o zvycích svého druhu, o jeho historii a rituálech. Učil ji stopovat a zdokonalovat lovecké metody. Snažil se ji přimět k řeči…, ale jediným výsledkem byly neartikulované skřeky, za které se Una sama styděla.

Přesto, že ji učil a snažil se ji svým způsobem vychovávat, nechával jí svobodu. Bylo na ní, kdy a kam půjde.

Jednou vyvolal její návrat od kováře v Nerghanovi vlnu upřímného smíchu.

„S tím kroužkem v čumáku…“ zalykal se, „vypadáš, jak kráva na pastvě!“ Musel si rukou otřít oči. Uně to vtipné nepřišlo, ba naopak. Vzala svůj provizorní oštěp a gesty vyzývala Nerghana k boji.

„Copak, maličká, urazil jsem tě?“ ptal se stále se smíchem.

Přikývla a koukala na něj vztekle zpod přimhouřených víček.

„Tak do střehu!“ zavelel. Una se nejprve podivila, že si nevzal zbraň, ale nakonec na něj přeci jen zaútočila.

Nerghan jejím výpadům lehce uhýbal. Una byla tím vzteklejší, čím víc se jí Nerghan smál. V jednu chvíli, kdy ho zmohl obzvlášť silný záchvat smíchu, ho zasáhla. Legrace skončila. Nerghan jí během mžiku vytrhl oštěp z rukou. „S výzvami na souboj to nesmíš přehánět.“ Už beze smíchu jí oštěp vrátil. „Jen, když ta urážka za to bude stát. Až budeš větší, tak si nenech nic líbit, ale teď nemáš na výběr.“ Ve tváři se mu opět usadil pobavený výraz.

„Ale musím uznat, že vypadáš jako bojovnice. Pokud se jí chceš skutečně stát, musíš se nejprve naučit bojovat… A s tím ti můžu pomoct.“

Nechtěl si to přiznat, ale nějak si na to mládě zvykl…


Una se protáhla. Spát na posteli bylo opravdu pohodlné. Chvíli jen tak ležela a vychutnávala si měkoučkou matraci. Když otevřela oči, vyděsila se. Nerghan tu nebyl… a nebyly tu ani jeho věci.

Okamžitě vyskočila na nohy. Ani se nenamáhala s balením toho mála, co měla. Seběhla schody dolů do výčepu, čímž si vysloužila pohoršené pohledy lidí sedících nad svými snídaněmi. Vyběhla ven. Chtěla zakřičet Nerghanovo jméno, ale vyšel z ní jen jakýsi nejasný zvuk. Byla zoufalá, vyděšená…

Doběhla do stáje. Nerghanův kůň tam stál, zjevně připraven na cestu.

Vyběhla zpátky před hostinec a spatřila jeho mohutnou postavu v davu. Rozběhla se k němu. Nevypadal, že by spěchal. Brzy ho dostihla.

Nerghan se otočil právě ve chvíli, kdy se na něj Una vrhla a objala ho kolem pasu.

„Co se děje, maličká?“ zeptal se, když se mu podařilo ji od sebe odtrhnout.

Její hrůza byla hmatatelná. Stále dokola zamítavě vrtěla hlavou.

„Nemám v plánu tě tu nechat, maličká…“ Viděl, jak se jí ulevilo. Chtěla ho znovu obejmout, ale ovládla se. Pak se pomalu vrátila do hostince.


Nerghan na ni čekal ve stáji. Una mu podala malý uzlíček věcí, které s sebou měla, aby je dal do brašny. Trochu se ho dotklo, že si myslela, že ji tu nechá, ale chápal ji. Taky by se bál.

„Půjdeme na sever, takže si budeš muset pořídit něco teplého na sebe,“ řekl jakoby náhodou. „A ještě něco,“ klekl si, aby byl Uně blíž. „Jakožto lovec bys měla mít svou vlastní zbraň.“ Podal jí krátký oštěp. List byl z oceli, ratiště z jasanového dřeva omotané pruhy černé kůže, aby po něm neklouzaly prsty.

„Není to nic moc. Časem si pořídíš lepší zbraň…“ Una se na něj vděčně usmála.


Až mnohem později se dozvěděla, že Nerghan pro ni tento oštěp vyhlédl, už když přijeli. Ráno zmizel proto, že ho šel koupit. Jen ji nechtěl budit…



O tři roky později


Štvali ho jako zvěř.

Hodně cestoval, nikde se dlouho nezdržel, říkal si jinými jmény, schovával se… Jeho cti to nijak neprospělo, ale to ho už dávno nezajímalo. Už dlouhých čtrnáct let mu jeho čest byla ukradená. Zajímalo ho jediné – přežít. Ale stejně ho našel…

Nerghan.

Jak to jméno nenáviděl!

Jeho plán byl brilantní, zbývajících sedm důstojníků souhlasilo. Jedině ten pitomec Gurghan nakonec nepromluvil – strach mu svázal jazyk. A to se jim stalo osudným.

Mělo ho napadnout, že Sigur využije jakoukoli skulinu, aby Nerghana nemusel popravit – byl jeho oblíbencem. A tou skulinou se stal právě Gurghan.

Sigur zbavil Nerghana cti na deset let. Pak se mohl očistit – vyzvat všechny, kdo ho obvinili, na Souboj cti. Pokud by je porazil, byla by mu čest navrácena.

A teď zbýval už jen on sám… Ajirghan.

Někde uvnitř ho chápal. Bylo pochopitelné, že se bude mstít, jestli to bylo to správné slovo. Ale ani pochopení nedokázalo zakrýt strach…, strach ze smrti.

„Já ti krk dobrovolně nenastavím!“ zavrčel a zvedl se od pasti, kterou právě dokončil. Bylo to nečestné…, ale když zabije i tu jeho malou děvku…, kdo se o tom dozví?


Stopa nebyla úplně z nejčerstvějších, ale stále byla dostatečně čitelná. Una si ji pečlivě prohlédla a dala znamení Nerghanovi, kterým směrem se mají dát.

Byla nervózní. Věděla, že se blíží k cíli a naskakovala jí z toho husí kůže. Moc dobře věděla, čeho všeho je Ajirghan schopný a měla strach. Ne o sebe, ale o Nerghana…

Další stopa. Byla stejná jako všechny ostatní, ani více skrytá, ani více na očích…, přesto se Uně zježily chlupy na zátylku. Na mýtině, která se před nimi otevřela, někdo tábořil… Dnes ráno…

Nerghan uvázal koně a společně s Unou tábořiště a jeho okolí opatrně procházeli. Ajirghan musel vědět, že jsou blízko, a tak pospíchal. Proč jinak by se nenamáhal ani s uklizením ohniště? „Zbabělec,“ odplivl si.

Tábořiště vypadalo bezpečně. Una polevila v ostražitosti. Sebejistým krokem se blížila k vyhaslému ohništi. V tu chvíli si Nerghan uvědomil, že něco není v pořádku. Ajirghan nebyl zbrklý… Ale Una v poklidu došla k ohništi a začala ho upravovat. Bylo to rozumné – blížila se noc a tohle bylo příhodné tábořiště. Nemělo smysl hledat jiné…

Po skromné večeři se Una zvedla a vzala si zbraň. Pár pohyby Nerghanovi sdělila, co má v plánu.

„Dobrá, porozhlédni se tu, ale dávej pozor.“ Una odešla a Nerghan osaměl. Sledoval skomírající plamínky a přemýšlel. Nakonec se zvedl a protáhl si ztuhlé svaly. Tohle Ajirghanovi nebylo podobné. Šlo o léčku, tím si byl jistý. Někde tu něco musí být…, ale co?

Odpověď dostal ve chvíli, kdy pod ním náhle zmizela pevná zem a on se zřítil do hluboké strže…


Una opatrně procházela houštinami. Po zvěři ale nebylo ani památky. Nedivila se, jestli tu včera tábořil Ajirghan a dnes oni, bude se tu ještě chvíli držet jejich pach a zvěř se tomu místu bude vyhýbat. Z úvah ji vytrhl výkřik – Nerghan.

Když doběhla do tábořiště, rozhlížela se po nebezpečí, ale nikde nic neviděla. Opět zaslechla Nerghanův hlas. Několik stop od ohniště se rýsovala temná skvrna – jáma, kterou někdo šikovně zakryl. Nepochybovala, o koho šlo. Ajirghan musel zůstat poblíž, aby se přesvědčil, že mu lest vyšla. Při představě, že se možná při lovu nacházela pár stop od něj a nevšimla si ho, ji zamrazilo.

Přišla blíž a opatrně se naklonila přes okraj. Nerghan ležel podivně zkroucený. Přemýšlela, jak ho odtamtud dostat. Měli s sebou silné lano, snad bude stačit.

Přivázala lano k nejbližšímu stromu. Několikrát vyzkoušela pevnost uzlu a pak pomalu začala sešplhávat dolů. Šlo to až překvapivě snadno.

Během chvilky byla Una dole a skláněla se nad zraněným Nerghanem. Rozhlédla se kolem. Její přítel ležel u ústí nějaké chodby. Vchod do ní byl podepřen silnými trámy, ale další pohled prozrazoval, že o několik stop dál je chodba zavalená. Došlo jí, kde se zřejmě nacházejí.

Kolem byl bezpočet skal. Některá z nich určitě skrývala žíly kovu, jedno jakého. A tohle byl zřejmě vchod, nebo naopak úniková cesta, do jedné ze štol. Mohlo také jít o zřícený strop. Věci poházené okolo tomu nasvědčovaly – zbytky nástrojů určených k těžbě, kostra olejové lampy… Una raději nechtěla vědět, co se tu odehrálo…

Pro Ajirghana jistě nebyl problém splést z mladých poddajných větví okolních stromů síť a upevnit ji pod okrajem šachty. Síť, která udrží mech a trávu, ale ne lesní zvěř…, natož Nerghana. Spletla se ve čtení stop – Ajirghan tábořiště musel opustit mnohem později, než myslela. Jinak by si přece všimli, že je tráva nad šachtou značně povadlá…

Ze zamyšlení ji vytrhlo Nerghanovo zasténání. „Mně si nevšímej, jen si tu tak odpočívám,“ zachrčel sarkasticky.

Una vypadala starostlivě.

„Jsem dost potlučenej, ale snad nic zlomenýho.“ Pokusil se postavit, ale bolest v levé noze mu v tom zabránila. Una prohlédla zranění a naznačila na své noze, jak vypadá.

„Takže mám v noze kus klacku.“ Rozhlédl se. „Aha, zbytek nějaký násady, mnohem lepší.“ Una několikrát po sobě prudce vztyčila prsty. Pochopil. „Jo, asi budu mít potrhanej sval. Nevytahuj to, nadělala bys víc škody než užitku. Zadřela bys mi třísku, a co pak?“ pokusil se situaci odlehčit.

Una vytáhla nůž.

„Souhlasím, to bude nejlepší,“ odpověděl na nevyřčenou otázku. Zhluboka se nadechla a rozřízla Nerghanovu kůži v místě, kde se pod ní rýsovalo dřevo. Poté zakrvácený kus násady opatrně vyjmula a zaškrtila nohu koženým řemínkem, aby tolik nekrvácela. Zbývala už jediná věc – dostat Nerghana nahoru.

„Pořád mám ruce, můžu vylézt nahoru po provaze, budu jen potřebovat jištění.“ Tím byla situace vyřešena.

Una vyšplhala zpět pod hvězdnou oblohu a pomalými pohyby začala přitahovat provaz k sobě. Nerghan si ho mezitím uvázal kolem pasu a začal po něm ručkovat nahoru. Neubránil se odřeninám, ale musel se odtud nějak dostat. Jen doufal, že až mu podklouznou ruce, Una ho udrží a nenechá ho znovu spadnout až na dno šachty…

Nerghan konečně dýchal čerstvý vlhký vzduch teplé noci. V pažích mu bolestivě škubalo a noha pekelně bolela. Obzvlášť teď, když mu ji Una ošetřovala. Zranění před rozhodující bitvou mu věc nijak neusnadní, ale konec konců, vyhrál i beznadějnější bitvy…


Ajirghan pozoroval Nerghana s Unou, jak procházejí tábořiště, které v prozřetelnosti opustil teprve před pár okamžiky. Věřil, ne, doufal, že alespoň jeden z nich spadne do jeho léčky. Když se ale dlouho nic nedělo, rozhodl se neriskovat a raději utekl…, zase. Připravil ohniště dostatečně blízko ústí šachty, je jen otázkou času, než ji objeví. Jakým způsobem, to už záleží na nich…

Měl strach. Věděl, že tenhle pocit stravující jeho vnitřnosti by mu nedovolil nad Nerghanem zvítězit. Proto raději zvolil útěk. Mohl jen doufat, že se jeho pronásledovatelé zdrží natolik, aby mohl zmizet. Tentokrát už nadobro.

Pár dnů se pohyboval stejným tempem, jako doposud. Nerghan vždy vycítil, když byl blízko svému cíli a dokázal v tu chvíli udělat cokoli, aby dosáhl svého. Ale ještě tu nebyl… Znamení, že alespoň jeden z nich musel do pasti spadnout. Pokud by to byla ta holka a zemřela by nebo se zranila, ležela by tu jen Ajirghanova chladnoucí mrtvola. Mohl tedy doufat, že past sklapla nad Nerghanem.

Přemýšlel… Pokud byl Nerghan zraněn, nemusela by se mu už nikdy naskytnout taková šance k vítězství…

Měl už dost utíkání. Byl z hrdého rodu! Je načase, aby splatil dluh, smyl vlastní vinu krví, ať už svou nebo Nerghanovou….


Ráno Una přistihla Nerghana, jak se pomalými kroky prochází po tábořišti. Snažila se ho dotáhnout k přikrývce, aby si sedl a odpočíval…, marně.

„Nechápeš to?! Když teď budu sedět a nechám ho jít, už ho nikdy nemusím najít! Sama víš, co nás stálo najít alespoň nějakou stopu. Tři roky jsme po něm pátrali a našli jsme ho až teď. Nedovolím, aby mi nějaké zranění zabránilo v získání trofeje, na niž mám právo! Nenechám ho vyhrát…, tentokrát už ne!“

Una rozhazovala rukama. Ukazovala na Nerghanovu  zraněnou nohu. Pak vzala do dlaně trochu hlíny a vztekle ji po něm hodila.

„Ano, může mě zranit, nebo zabít. Tak ať! Hlavně, když nejdřív zabiju já jeho!“

Mlčela – hledala správná slova. „Tvá… čest je tvůj… život.“

Nerghan překvapeně zamrkal. „Správně, maličká, správně…“ zašeptal a objal ji.

Bylo rozhodnuto…


Díky Nerghanově paličatosti se svému cíli přibližovali den ode dne víc a víc. Podle stop Una čekala, že na Ajirghana narazí hned za dalším ohybem cesty. Ale trvalo ještě další tři dny, než mohl Nerghan vyrovnat svůj účet se starým zrádcem…


Snášel se soumrak, obloha získávala nádech rudo-zlaté a cesta vedoucí mezi stromy se pomalu ztrácela. Nerghan přesto odmítal zastavit. Pak Una pochopila proč – pár mil před nimi stoupal k obloze světlý proužek dýmu. Viděla, jak Nerghanovi září oči touhou po Ajirghanově smrti. Bylo to správné? Na tom nezáleželo – bylo to jeho rozhodnutí a ona ho jako takové respektovala. Kdyby Nerghan padl… Nemožné! Měla v plánu Ajirghana vyzvat na souboj a zabít ho. Byla zdatná bojovnice. Že by na to dle Kodexu cti neměla právo…? Myslela i na to.  O Nerghanovi posledních čtrnáct let nikdo nic nevěděl…, klidně mohl mít dceru. Měla vymyšlenou lež o tragické smrti své matky i výmluvu, proč vypadá starší… Ale doufala, že k ničemu z toho nedojde…


Byli blízko. Koně uvázali o kus dál, aby je neprozradil. Ajirghan seděl nad svou večeří a ani v nejmenším ho nenapadlo, že za pár okamžiků bude bojovat o život.

Nerghan měl na sobě jen koženou suknici a na zádech postroj na sekeru – dva silné kožené řemeny pobité kovovými cvočky se mu křížily na prsou. Když Una viděla, jak se mu pod jemnou zlatohnědou srstí rýsují svaly, zastyděla se, že ještě před chvílí pochybovala o jeho vítězství…

Zhluboka se nadechl a vyrazil. Una pevně svírala v dlani dva zlaté kroužky, znak Nerghanovy cti, a modlila se ke všem bohům, v něž nevěřila, aby zvítězil…


Ajirghanovi zaskočilo, když si všiml mohutné postavy, která se k němu blížila. Hrůzou vytřeštil oči. Nečekal, že se setkají tak brzy…

Nerghan nic neříkal. Sedl si naproti němu a pozoroval ho skrze nízké plameny. Šlechetné gesto – nechal ho v klidu se najíst a uklidnit se… Jenže ho to spíš znervózňovalo. Vrcholem výdrže pro jeho nervy byl okamžik, kdy Nerghan sundal ze zad svou sekeru a položil ji vedle sebe – známka netrpělivosti.

Ajirghan už o té zbrani slyšel… Trestající… Jak příhodné jméno. Výjimečná zbraň zhotovená trpasličím mistrem. Nerghan si ji nechal udělat poté, co byl zbaven cti. Už podle jména bylo zřejmé, jakému účelu má sloužit…

Bylo to nevyhnutelné již od chvíle, kdy Nerghana zradil… Jen ten okamžik oddálil. Pohlédl mu do očí a spatřil tam krutou pravdu – dnes v noci zemře.

Už nemohl déle čekat. Vstal, sebral ze země svou sekeru a postavil se tváří v tvář svému soupeři… a svému strachu.

Zpočátku kolem sebe jen kroužili. Pak Ajirghan udělal první výpad. Nerghan ho bez problémů vykryl. Souboj chvíli pokračoval v podobném duchu – výpad, kryt. Oba zjišťovali jak je na tom ten druhý, jak pracuje se zbraní, kde má nějakou slabinu. Občas jeden z nich utržil lehký škrábanec, ale nic víc.

Oba byli stejně dobří a byli si toho vědomi. Důležitou roli sehraje výdrž. Budou se takhle „škádlit“ dokud se jeden z nich dostatečně neunaví a neposkytne tak soupeři výhodu. Una věděla, že první se unaví Nerghan kvůli svému zranění. On sám si to zřejmě uvědomil také a se zuřivým výkřikem se vrhl do útoku. Naznačil ránu ne levé rameno, ale nakonec sekl níž. Rána nebyla hluboká, přesto se Ajirghanův bok zalil krví. Nenechal však Nerghanovi nic dlužen a v sérii výpadů ho zranil na hrudi.

Uně se svíralo hrdlo nervozitou. Rány, které si mezi sebou vyměňovali, byly ohlušující, stejně tak jejich hrdelní řev. Sekery se do sebe čas od času zaklesly a Nerghanovi se tak několikrát téměř povedlo Ajirghana o zbraň připravit.

Oběma se srst leskla potem a krví z četných, více či méně hlubokých ran. V chladném vzduchu od jejich těl stoupala pára. Jestli souboj brzy neskončí, oba padnou vyčerpáním…

Nerghan pokulhával a Ajirghan toho využil. Podařilo se mu zraněnou nohu zasáhnout a Nerghan padl na jedno koleno. Byl vyčerpaný, všechny svaly v těle ho bolely a ze ztráty krve mu bylo mdlo. Ajirghan se napřáhl k poslední ráně.

Una vykřikla.

Ajirghan na okamžik ztratil koncentraci… Na osudný okamžik. Nerghan sebral zbytek sil a sekl zespoda. Ajirghan jen nevěřícně zíral na obsah své břišní dutiny, který se právě poroučel do prachu pod ním. S tupou ránou dopadla jeho sekera na zem. Nerghan se namáhavě zvedl a sekl ještě jednou.

Ajirghanovo tělo dopadlo vedle jeho zbraně. Nerghan se zhroutil o kus dál…


Una k němu přiběhla a podepřela ho. Pomohla mu posadit se ke stromu.

„Mohla bys prosím za mě vzít trofej? A postarej se o mou zbraň.“

„Samozřejmě. Neměla… neměla bych ti… ošetřit rány?“

„Ne, to je v pořádku, zvládnu to sám. Jen si na chvíli odpočinu,“ usmál se na ni. Zvlhly jí oči, ale nakonec přikývla a šla splnit oč ji Nerghan požádal…


Nerghan seděl opřený zády o strom a v ruce svíral dva zlaté kroužky ozdobené mistrně tepanými ornamenty. Byl unavený, ale šťastný.

Podíval se na rozverně mrkající hvězdy na obloze. Únava ho pomalu začala zmáhat. Měl by si ošetřit rány, ale byl unavený…, tak unavený… Teď chtěl jen jediné – spát…


Una si dala pozor, aby nepoškodila zlaté, ornamenty zdobené kroužky – bez nich by trofej neměla cenu, a pak uložila Ajirghanovy rohy k ostatním, které Nerghan za poslední čtyři roky získal.

Pohlédla ke stromu, kde seděl. „Všichni se dozvědí o tom…, že ti čest… byla navrácena…“ slíbila šeptem. Pak přišla blíž a přitulila se k Nerghanovu chladnoucímu tělu. Na čumák jí stekla drobná slza. Nechala ji vpít se do srsti. I když by chtěla, nedokázala už uronit další slzy. Kvůli Nerghanovi…, kvůli tomu, co ji učil.

Byla válečnice… Byla minotaur! A ti přece nepláčou…

Komentáře

komentářů

About The Author

Redaktor MFantasy od roku 2006. Kromě vlastní povídkové tvorby se věnuje i publicistice a především knižním recenzím. Pokud narazíte na jeho tvorbu, můžete očekávat vše od temné po humornou fantasy. Za největší výzvu považuje historickou fantasy a vystupování před větším než malým množstvím lidí. Až ho budete žádat o autogram, nedivte se, že hrozně škrábe a namalovat umí jen sluníčko. Všechny články autora zobrazíte kliknutím na jméno v záhlaví článku.

10 komentářů

  1. Jitka

    Povídku jsem nečetla, protože mě odradil už její název. Nevím, kolik ti je a jestli jste to už brali ve škole, ale před větnými členy jako je který, co, atd. se píše čárka. Proto, když si přečtu nadpis a je v něm chyba, znevažuje to pro mě celý zbytek.
    Navíc jsem tvou povídku našla zveřejněnou na internetových stránkách, což (pokud si dobře pamatuju) je proti pravidlům soutěže o Dračí řád.

    • Daletth

      No, ze základky už jsem pár let venku a ne vždy se před „co“ musí psát čárka… Povídka prošla korekcí a bylo mi řečeno, že je to těsný přívlastek a čárka tam být nemá (což si myslím taky), ale jelikož se mi na tom dvě korektorky nedokázaly dohodnout, tak jsem z toho sama už celkem zmatená…
      Nicméně díky za poznámku…

Leave a Reply