Autor: Václava Molcarová

Ilustrace: Bohumila Andrýsková

Ještě ho zvuky rána dokázaly překvapit. Dosud nenavykl holubímu chorálu na střeše ani zdejšímu prudkému slunci. Hřejivé paprsky přímo propalovaly jeho kůži. Polehával se zavřenýma očima, ačkoli tu nebyl nikdo, kdo by jej nepodezíral, že je vzhůru. Malá, ale úporná vzpomínka na dětství.  
Jakmile pak vyšel ze dveří, sehnutý a bosý, pokorně se usmál. Na všechen ten bující zelený život kolem, který po něm nic nežádal a vesele se rozmáhal a rostl. Jakub rozlil mléko do misek kočkám a upil zbytek z modré krabice. Měla barvu letního nebe.
Ale už se stahovala mračna, už se po něm zdi stavení sápaly jak šlahouny jedovatého břečťanu. Jakub zavřel oči, připraven k obraně. Naučenými pohyby začal uskutečňovat svůj plán. Sebral zednické náčiní, kyblík a cihly, oklepané od staré malty, a vše naložil na kolečko. Nejistě se ohlédl. Dům na něj vyčkávavě hleděl. Odřené okenice jak zlověstně přimhouřená víčka.

Prašná cesta k nedaleké kapličce se vinula mezi lukami. Náklad nadskakoval po kamenech a držadla kolečka Jakuba pálila do dlaní. Byl rád. Bolest je znamení života.
Nápad dozdít chatrnou památku tam, kde jí zub času ukousl část zdi, se v jeho mysli urodil nedávno. Jen pár týdnů poté, co se přistěhoval. Z počátku těch dnů jen ztraceně bloudil cizím krajem a jednoho dne se unaven posadil na mezi. Usnul a probudil se bezstarostně šťastný. Jako by z něj studená země vysála všechnu bolest a žal. Lepší než pilulky. Mnohem lepší. Vlastně se před poničenou smutnou kaplí až styděl za své nalezené štěstí.
Dnes si vše pečlivě připravil a rozmyslel si postup oprav. Práce mu šla od ruky, cihla po cihle. Kříž na střeše kapličky se v občasném větru otáčel a skřípal. Jakuba mnohokrát zamrzelo, že není věřící. Rád by se tomu kdysi posvátnému místu více přiblížil. Nikde jinde se necítil tak spokojeně. Marná snaha, navždy zůstane jen divákem.
Nespěchal, celý den vracel cihly tam, kde bylo jejich odvěké místo. Zítra bude pokračovat. Až při odpočinku na mezi, tam, kde vedle kapličky stál smírčí kámen, si Jakub všiml své zakrvácené dlaně. Překvapeně se usmál. Přišlo mu příznačné, že ve své snaze o osvobození platí vlastní krví. Krůpěje padaly do trávy, barvily trojlístky jetele do ruda.
Pobaveně pozoroval řidiče aut, co projížděli starou silnicí kolem. Zírali na něj jako na zjevení. Jiný živočišný druh. Vzájemný pocit.
Z nebe náhle spadlo pár dešťových kapek. Jakub vyklepal sny a stébla trávy z kalhot a vypravil se k domovu. Ještě byl málo unavený, ještě mu v žilách proudila síla. Ta z rodu dračích. Potěžkal na dvoře sekeru a postavil první kus dřeva na špalek. Pak druhý, třetí, desátý, dokud necítil bolest v rameni a mozoly na dlaních.
Doma čaj z bylin zapomnění, postel a konečně tma.
Stála ve svitu měsíce, tvář nakloněnou k rameni. Usmívala se? Spíš se očima dotýkala míst ve své paměti. Probuzená ze snu, odpočatá a silná. Nasála mízu rostlin, vůni trávy, krev do svých žil. A pak se pomalu otočila. Kývla prstem a bublavě se zasmála mužově zmatku.
„Pojď ke mně, člověče. Zachránče můj.“
„Jsi víla?“ podivil se Jakub.
„Jsem tvůj osud.“
Ona se smála a on si, udiven, její podobu maloval pod víčka, aby už nikdy nezapomněl.  
Ráno nahlíželo protivně do oken. Jakub si přál dál snít. Co snít… žít v tom přízračném snovém světě. S ní. Ať už byla kýmkoli.
Zamlada nemíval sny. Až později, potom… Objevovaly se upředené do nočních můr. Vyčítaví pavouci, v sítích páchnoucích po vině a trestu. Zkroutil ho strach. Co když se už neukáže? Nejraději by zpátky padl do náruče peřiny a prosil a prosil…
Polknul slinu bolesti. Ruce má přece v pořádku. Kaplička čeká. Jako by mu dnes kupodivu šla práce víc od ruky. Oškrabat, začistit, nahodit. Pískal si melodii, ani nevěděl, kde se vzala. Vítr trápil rezavý křížek a po obloze letěla tmavá oblaka.
„Také nemám rád rozbité věci,“ ozvalo se mu za zády.
Jakub strnul, ale zpět se otočil s úsměvem. Neslyšel toho muže přicházet. Žádný div, nespustil oči z díla. Příchozí byl starší muž. Šedivé vlasy na ramena, hubená tvář, klidné oči.
„Nejsem zedník, ale mrzelo mne, jak vypadá,“ pokrčil Jakub rameny a mimoděk pohladil zeď kapličky.
„Místa vykoupeného smíru přitahují…“
„Dobře se tu přemýšlí,“ souhlasil Jakub a pak se opravil, „ne, spíš sní.“
„Sny matou, ale práce, to je dílo boží.“
Jakub potřásl hlavou. Kdo to je? Pamětník mládí na čundru? Děda z vedlejší vsi na zdravotní procházce? Bezdomovec hledající nocleh v náruči teplého letního dne? Cizí muž chvíli upřeně pozoroval krajinu s kaplí a smírčím křížem a pak se vzdálil. Vlastně zmizel, uvědomil si Jakub. Nebylo po něm ani památky. Sním snad i ve dne? Ptal se sám sebe. Nedokázal si vybavit mužův oblek ani jiné poznávací znamení. Jen ty pátravé šedivé oči, jako by je stále cítil vzadu v hlavě.
Domů se odebral brzy. Čaj pro klidné spaní a touha po tmě. Kdyby mohl, natahoval by ruce, tak nedočkavě upadal do spánku.
Procházela se loukou bosá, cesta necesta. Dlaně s napjatými prsty obrácené k zemi, hlavu zvrácenou k nebi. Viděl ji už zdálky. Vypadala jako anděl.
„Pozor, tam je dnes silnice!“ chtěl Jakub zavolat, ale z úst mu nevyšel ani hlásek.
Myšlenka stačila. Žena, krásná v měsíčním svitu, se k němu obrátila s dychtivým výrazem ve tváři. Obcházela jej, prohlížela ze všech stran, a jeho mrazilo z takového daru.
Jakub potlačil touhu se jí dotknout, rozum mu jistě radí dobře. Trochu ho mrzelo, že kráska nevěnuje pozornost opravené kapličce. Marnivec jsem, káral se pak v duchu a šel jí naproti. Co bude, až se setkají? Přestal hlídat její oči a ty se na okamžik zapřely do paty smírčího kamene. Ztuhla, tvář jí potemněla, náhle plná vrásek a slz. Jakuba roztřásl chlad. Dva kroky a obejme ji, pohladí, utěší. Dva kroky…
… a bylo ráno.
Chodil jak mátoha, kočky se mu pletly pod nohama a účastně kňouraly. Bezmyšlenkovitě je hladil a přemýšlel, jaké by to bylo, dotknout se té neznámé. Zbláznil jsem se, smál se sám sobě. To je dobře. Všichni budou spokojeni.
Cestou ke kapličce si nepískal, už zdálky jej zarazilo srocení lidí nedaleko jeho oblíbeného místa. Zvědaví vesničané, čumilové, náhodní svědci. Policista upřel zkoumavý pohled na kárku s omítkou a přísně Jakuba vykázal z místa neštěstí. Na louce za kapličkou se válelo stříbrné auto, změněné k nepoužití jak zmačkaný staniol.
Roztřásl jej nelogický strach, že uvidí svou neznámou ze snu ležet pohozenou vedle. Mrtvou.
„Taková rovná, přehledná cesta,“ rozumoval jeden z občanů.
„Jen jestli nepil. A vůbec, tihle mladíci, silný auta a zodpovědnost nikde!“
„Chudák kluk, až se to dozví jeho máma. Ach bože.“
„Hej pane, tam nemůžete,“ volal naštvaně policista na staršího muže.
Ten toho však nedbal a pokračoval skrz diváky a vozidla zdravotníků i hasičů dál. U smírčího kříže poklekl a kladl ruce na hlínu, jež jej obklopovala. Nikdo si podivína dál nevšímal. Jen Jakub rozmrzele pozoroval záda v zašedlé košili. Jako by neznámý svou přítomností znesvěcoval jeho oblíbené místo.
„Život nestojí za nic, když ho jeden nežije.“
Ke komu mluví? Ke kříži? Další blázen?
„Co vlastně hledáš, Jakube?“
Jmenovaný jen couvl a prchl do bezpečí. Toho odpoledne naštípal dříví na půl zimy. Večer ani nepotřeboval mámivý čaj. Prázdnotu napojil slivovicí.
Přišla. Měla snad ještě zářivější oči než minule. Nadechl se a začal jí vyprávět. O svém životě v jiném světě, v jiné době. Kdy ještě měl rodinu. A lásku a naději. Svěřil se jí se svými úzkostmi a s neměnností trestu, který sám sobě uložil.
Poslouchala jej, to je jisté. Povzbudivě kývala hlavou a obcházela Jakuba kolem dokola. Točila se mu hlava. Snad to bylo tím, že se mu zdálo, že spatřil v jejích očích slzy. Pro ten okamžik celý prorostl vděkem. Zapomněl na sebe a toužil znát její příběh, ale když na ni promluvil…
… vzbudil se vlastním hlasem.
Jakub onemocněl. Bylo mu zle a bylo mu blaze. Láska je divotvorný jed. Ve dne trávil hodiny na mezi vedle kapličky, a jakmile se sešeřilo, spěchal do náruče snů.
Změnil se. Co to se mnou provedla, smál se sám sobě. Odvážil se znovu pohlédnout do zrcadla. Došel si do vsi koupit vejce a cestou se pozdravil se dvěma sousedy. Poslouchala jej kosa na zahradě i kamna v kuchyni. Dům jej přestával považovat za vetřelce. Jakub se přistihl, jak se před spaním češe. Pečlivě se obléká. Vysmíval se sám sobě.
Jak by jí na něm mohlo záležet?
Noc na černém koni přiletěla tryskem. Jakub nedočkavě vyhlížel svůj sen. Nezklamal jej. Kráska běžela loukou k mladíkovi, jen co jej spatřila. Vítal ji pohledem, v tmavých očích zadřené třísky nejistoty. Dělalo mu nečekaně dobře, že se má komu svěřit. Bez odsuzování.
Nepátral po jejích citech, stačilo mu ujištění, že se k němu neznámá noc co noc vrací. Jediný nesoulad mezi nimi nastal, když ji prosil, aby promluvila. Zprvu na něj hleděla nechápavě, pak zlostně a nakonec smutně. Výčitkami si rval vlasy. Nesnesl by její pláč.
Ráno se probudil unavený, ale šťastný. Kaplička novotou zářila do daleka. Ale Jakub se nebál draka nečinnosti. I kdyby měl projít světa kraj a zdolat všechny nástrahy života, on najde způsob, jak neznámou přivést k životu. Tajně přijal slavnostní slib.
Kolem kříže vysadil trvalky ze zahrady. Kulaté žluté kvítky, odrazky slunce na zemi. Bývala to přece místa tragedií, místa smrti. Ten, jež se provinil vraždou, vztyčil kamenný kříž jako znamení pokory. Prosby o odpuštění. Copak ale lze odpustit hrdelní zločin? Vzpomínka bodla Jakuba nečekanou silou. Sám sobě odpustit? To možné není.
Smírčí kámen sám jako by Jakuba odháněl. Ač nakloněný, zašlý a zarostlý, nevzbuzoval v něm soucit ani touhu po nápravě. Snad zloba a nenávist prorostly až do hloubi země. Ráno všechny květy klonily uschlé hlavy k zemi.
„Prý sháníte sazenice,“ prohodil k Jakubovi kdosi před hospodou.
Cesta pro pivo, jeho nové soukromé vítězství. Otočil se za hlasem. Ani nebyl moc překvapen. Šedé vlasy, šedá košile, oči jak dvě propasti do pekla.
„Potřebuji nějaké květiny, ty překryjou všechno, dokonce i hroby.“
Samotného jej vlastní slova udivila. Jeho noční známost byla všechno, jen ne pohřbená mrtvola. Věta klasika rozplakala počasí. Muži se před deštěm schovali pod střechu 
nedaleké zastávky.
„Obcházíš kolem smírčího kříže jak uhranutý. Hledáš odpuštění?“
„A když ne? Odpuštění je jen slovo. Zapomenout stejně nelze,“ nesouhlasil Jakub.
„Není moudré rušit klid dávno mrtvého místa.“
Hlas šedovlasého nabýval na naléhavosti a důrazu. Jakubovi to bylo až nepříjemné. Muž v něm vzbuzoval důvěru, nečekanou náklonnost, ale proč by měl mít právo hodnotit jeho činy? Kritizovat jeho konání? Co on věděl! O bolesti, Jakubově družce. O lásce, noční naději.
„Zvelebení kapličky a okolí není žádný zločin,“ pravil Jakub mírně, ale rozhodně.
„Zlé síly se lehko vyvolají, mladíku, ale jen zřídka se jim lze ubránit.“
„Já zde cítím jen dobro. Dobro a lásku. Myslete si, co chcete.“
„Co já chci?“ usmál se starý muž unaveně, „už jenom klid.“
„Já bych chtěl znát příběh zdejšího smírčího kamene. Kdo jej vztyčil? A jméno té, která…“ zadrhnul se Jakubovi hlas.
„Anabel, žena Milivoje, syna rychtáře. Historie praví se, že byla zavražděna otcem svých dvou dětí. Milivoj byl uvězněn, mučen a později ve městě sťat. Krutý příběh.“
„Krutý osud. Myslím ten Anabelin. Jak asi skončily její děti?“
„Vypadám snad, že jsem s nimi pásl husy? Chodil do školy?“ rozesmál se šedovlasý nahlas.
„Jasně, že ne… nevím, co mě to napadlo,“ mávl mladík rozpačitě rukou.
Přestávalo pršet. Jakub vystrčil ruku, dlaní k nebi, a vyšel ven. Neotočil se. Věděl, co by spatřil. Prázdnou zastávku. Anabel je můj noční sen, šedovlasý zase ten denní. Jsem asi skutečně blázen. Zjištění jej upřímně pobavilo.  
Dobrá nálada mu vydržela po zbytek dne. Pozoroval sám sebe jako pokusné zvíře. Všiml si, že chodí s narovnanými rameny, má jistý krok a očima dokáže oplatit pohled kolemjdoucímu. V duchu si opakoval její jméno. Anabel. Anabel. Anabel.
„Anabel,“ šeptal okouzleně její jméno, jen co přivřel víčka.
A ona přitančila jako víla. To láska ji přivolala, věřil. Dovolila mu setřít slzy ze své tváře. Dotek jej studil a zároveň rozpaloval.
„Jsi jako krůpěj živé vody,“ šeptala Anabel.
Jakub skoro nedýchal. Sám sebe jí předestřel, teď toužil znát její příběh. Rozuměl jejímu zdráhání, ale nemohl si pomoct. Vyprávěla s pohnutím a zastřeným zrakem.
„Zlá nemoc sklátila mé děti a mne, nebohou, v hněvu zabil muž – násilník. Má drahá Róza, můj malý Mikuláš…“ vzdychala.
„Anabel…“
Člověku by se nad ní srdce ustrnulo. To Jakubovo málem zkamenělo smutkem. Nabídl jí svou dlaň, ostrov záchrany. Nemusela by žádat. I svůj život by dal rád.
Ráno si Jakub pamatoval její nefalšovanou lítost a srdcervoucí smutek. Den nestál za nic. Trápil kosu, podtínal stébla trav, jako by to byli sveřepí nepřátelé. Když k polednímu vzhlédl do dálky, směrem ke smírčímu kříži, lekl se. Modré majáčky oznamovaly špatné zprávy. S podivnou předtuchou se Jakub zařadil mezi vesnické zvědavce.
„Takové neštěstí, tři děti seděly v autě!“
„Caparti jsou snad v pořádku, vezla je sanitka, ale jejich otec…“
„Jedou sem černí, to je jisté, tomu už nic nepomůže.“
„Neměl předjíždět, dejte na mě.“
„Ale blbost. To se měl táhnout za tím dědkem na kole?“
„Stará Potočníková to ještě neví, chudák. Furt mu říkala, ať ten bicykl vyhodí a chodí do hospody pěšky. Neposlechl ji a teď to má.“
„V jeho věku byl jura, ale našinec neví dne ani hodiny. Srdíčko je prevít.“
„Jen aby, jen aby to nešněroval po silnici napitej. Co si teď počnou děcka bez táty?“

Jakuba roztřásla zimnice. Jako by jej sama smrt brala kolem ramen. Tolik bolesti všude. Nerozuměl a trápil se tím. Jak může jeden malý kousek země pro jednoho znamenat nejvyšší štěstí a lásku, a současně být pro jiné místem zmaru?
„Sem slyšel, že tu probíhají ty geopra-… geopatogenní zóny. Čet´ jsem to v Blesku. Někde pod námi je Země roztrhaná a nahoru proudí škodlivá energie,“ rozhazoval rukama jeden z místních.
„Něco jako Bermundský trojúhelník? Že by tu autům přestávaly fungovat brzdy, myslíš?“
„Mlčte, takový hovadiny! Celý roky tu pamatuju maximálně přejetou slepici. Ty bouračky se dějou až dneska. Všichni jezděj jak blázni.“
„Máš pravdu, Blážo, chlapi jsou v tomhle stejní. Silný auto, krátkej rozum.“
„Ty tomu tak rozumíš, stará. Počkej, až budeš chtít odvízt k holiči do města.“
Jakub, bílý jak stěna, zmateně couval pryč. Anabel, pomyslel si, Anabel je zakletá a tohle místo s ní. Ale já ji vysvobodím a přinesu zdejším lidem pokoj a klid. Rozhlédl se kolem, chtěl všechny ujistit, že se postará. Nebyl však nikdo, kdo by se zajímal…
Až na šedovlasého muže s pevně sevřenými rty. Ten bez povšimnutí proplouval mezi lidmi, bral do rukou hlínu na mezi, dotýkal se povrchu silnice a s nenávistným pohledem se ohlížel ke kříži. Mumlal si pod vousy znepokojená slova. Něco zajisté přehlédl. Nepochopil. Zklamal?

Když padla tma, odebral se Jakub ke kapličce místo do postele. Neměl představu, co provede. Nemyslel, necítil chlad a nevšímal si mlhy, halící krajinu do přízračného hávu. Dnes přespí zde, s hlavou u kříže. A něco se změní…
Čekala jej. Líce jí zalil měsíc jasným třpytem tam, kde jí zdobil nevinný úsměv. To mluvila Anabel o dětech, milovaných ač nevlastních. A náhle celá potemněla hněvem, jakmile vzpomenula pomstu. Skoro nepustila Jakuba ke slovu. Nezlobil se. Stačilo mu jen se na ní dívat.
„Zachraň mne, jistě to dokážeš. Znám kouzla…“
„Udělám cokoli, vysvobodím tě. Zlomím tu zdejší kletbu,“ kasal se Jakub statečně.
„Vstávej, probuď se,“ škádlila ho.

„Vstávej, probuď se!“ cloumal s ním šedovlasý a štulci se jej snažil vyrvat spánku.
„Anabel… co? Nechte mě být…“
„Dal´s jí napít krve? Slyšíš? Dal?“
„Cože? Nechápu… kdo jste?“
„Tvůj strážný anděl,“ odsekl starý muž a pokračoval, „hm, anděl není to správné slovo.“
„Já už anděla mám,“ usmál se Jakub zasněně.
„Houby máš, ty nedochůdče. Má tě ve své moci, už jsem na to přišel. Hloupý, naivní blázen, takové ona přitahovala vždycky. Tak jak je to s tou krví?“
„Mojí krví? To je nápad. Dám jí vlastní krev a ona bude žít.“
„Anabel je mrtvá, jasné? Navždy. Leží na ní hlína už víc jak sto let. Ale jestli budeš dělat tyhle hlouposti, budeš brzo na krchově taky. A ne sám.“
„Klidně mi vyhrožujte,“ odtušil Jakub klidně, „já nemám, co ztratit. A jestli není jediná možnost, jak se s Anabel setkat než zemřít, rád to podstoupím.“
„Nejsi na světě přece sám,“ zašeptal šedovlasý.
Muži se ostražitě pozorovali a skrývali před sebou své záměry. Tedy šedovlasý je skrýval, Jakubovy myšlenky se daly snadno přečíst z jeho tváře. Starý muž na něj upíral zkoumavý pohled. Jak je podobný… a nepochopitelně odevzdaný. Jak lehce zaslepí touha po naději lidské oči, že nevidí zjevnou pravdu?
„Nedošlo mi to,“ přiznal Jakub, „zranil jsem se při práci na kapličce, tekla mi krev. Kolik by jí bylo třeba, aby Anabel mohla žít?“
„Ani na to nepomysli,“ důrazně mu doporučoval ten druhý, „nevíš, co bys stvořil.“
„Miluju jí.“
„To nestačí. To nikdy nestačí… ale možná je to jediná cesta. Poradím ti, jak přivést Anabel do tvého světa, ty blázne.“
Jakub byl v klidu, někde v hloubi duše věděl, že to celé je jen sen. Že ve skutečnosti nesmíchal svou krev s nějakými páchnoucími ingrediencemi v mosazné misce podivného muže, že nevypil hořký elixír a nekropil svou krví trávu u smírčího kříže. Jenom sen. Nebo halucinace? Možná neměl přestat brát své léky. Byla to ale neuvěřitelně krásná vidina, jít za svým cílem a vysvobodit svou milovanou ze spárů tragického osudu. Těšil se jak malé dítě, ani stopa po strachu. Ani náznak podezřelého tušení.
Šedovlasý jej koutkem oka pozoroval. S lítostí, ale i pochopením. S pochybami, ale i soucitem. Pamatoval si ten pohled, kdysi ho vídal… Zavrtěl hlavou, vlasy se mu rozvlnily. Jako tenkrát kruhy na hladině rybníka.
„Jsi připraven?“
„Na všechno,“ pokynul Jakub odhodlaně.
„Tak zítra.“
„Teprve svítá…“
„Buď rád, ještě máš čas vše uvážit. Dokud nenastane noc.“
Na Jakuba padala únava. Párkrát zamrkal víčky, a když se rozhlédl, byl opět na cestě sám. Zajatý představami o věcech budoucích se šoural domů. Mléko došlo, omluvně před kočkami pokrčil rameny a vydal se do vesnického krámku. U pokladny ležely noviny. Na první straně fotky ze silniční katastrofy spolu se spekulacemi o geopatogenních zónách v podání psychotronika. Jakub koupil jeden výtisk. Ani pořádně nevěděl proč.
Článek pročítal stále dokola, ale odpovědi v něm nenalezl. Místa, kde vyvěrá dračí žíla na zemský povrch? Prý pochází původní myšlenky o škodlivých zlomech ze středověké geomantie. Čekal na nějaký náznak mezi řádky, ale o souvislosti neštěstí s dávnými neblahými událostmi, souvisejícími se smírčím křížem, nepadlo v textu ani slovo.
Jakub složil hlavu do dlaní.
Proč on neměl tolik štěstí? Proč on sám nezemřel, zatímco by ostatní přežili? Náhlé zoufalství rozbilo jeho pracně budovaný klid na střepy. Byl hotov noviny odhodit… když si v poslední chvíli všiml dalšího řádku.
„… viděli jsme tam uplakanou paní, úplně jako by z té silnice najednou vyrostla. Táta zařval, lekl se jako my, a pak strhnul volant doprava… a dál už si nic nepamatuju.“
Jakub zesinal. To není možné! Nepochyboval, že se jednalo o Anabel. Vidí ji i druzí? A nejen ve snu? Snažila se tu rodinku v autě varovat. To je ono. Tolik se už těšil na večer, nemohl se dočkat, až jí vše vypoví. Ona je nemohla zachránit, ale on, Jakub, to dokáže. Sejme z ní kletbu věků a rázem se zde přestanou dít nešťastné události! Ať si psychotronici říkají, co chtějí.

Celý den neměl nikde stání. Bral práci do ruky a zase ji odkládal. Přecházel ze dvora do domu a naopak. A pak mu to došlo. Co když to vyjde? Vždyť nemá nic připraveno, uklizeno a vůbec. Co si Anabel pomyslí, až vejde? Zbytek dne pak věnoval horečným přípravám. Práce dokázala zaplašit jeho úzkost spolehlivěji než léky. S houstnoucím šerem se usadil na schody před dům a čekal. Když se zpoza plotu vynořil šedovlasý muž, nebyl Jakub ani trochu překvapen.
„Půjdeme? Pokud sis své přání nerozmyslel…“
Jakub se jen usmál a hbitě vstal. Opustila ho beznaděj i oprávněné obavy, že vše bylo jen pouhým snem. Vykročil pravou, ani se neohlédl.

Mezi trsy trávy u smírčího kříže vyrostla zatím nová bylina. Pnula se po kameni, tulila se k němu a šplhala stále výš. Šedovlasý nevesele pokýval hlavou, utrhnul jeden z listů a podal jej svému společníku.
„Poslední krok, nemrač se, je příjemně kyselý… a já tě neotrávím,“ dodal trpce.
„Kdo jsi? Ani jsem se nezeptal. Až se zjeví ona, nebude čas se ptát.“
„Jsem… ty, nikdo, to není důležité. Jakmile se ti ukáže Anabel, budu daleko odsud.“
„Jako bych tě znal odjakživa, a ty mě. Víš, co jsem provedl. Přesto mi věříš?“
„Věřím. A věz, že nejsi na světě sám a já nejsem sám, kdo ti může věřit.“
Jakuba píchla ta slova u srdce. To ne… Pryč s minulostí a vzpomínkami! Na bolest jsou léky a zapomnění. Na vinu nepomáhá nic. Nežádal pomoc pro sebe, byl šťasten, že smí zachránit jiného.
„Děkuju,“ zašeptal Jakub.
„Polib Anabel za mne,“ stiskl mu starý muž pravici a odcházel.
Noc přišla rychle a na jejích křídlech přitančila ta, jež byla očekávána. Bez okolků vzala Jakuba za ruce. Její dotek už nechladil, naopak, jemně hladil a hřál. Zorničky jejích očí hrály všemi barvami a Anabel si zkusmo jazykem vlhčila rudé rty. Jakub by rád děkoval osudu, ale nemohl ze sebe vypravit ani slovo. Nevadí, ještě bude tolik příležitostí. Díval se a díval, chtěl si tu chvíli navždy vrýt do paměti. Nakonec neodolal, přibližoval se k jejím ústům snad věčnost, než jejich rty splynuly spolu v jednom dlouhém něžném polibku…
„Neee! Ty zrádče! Otrávil´s mne!“
„ Anabel, mýlíš se, já tě jen políbil. Omlouvám se, jestli jsem tě polekal, ale já…“
„Jsi stejný jako ostatní, potomku Milivojův. Proklínám tě!“
„Ani nevíš, jak ti rozumím, chápu tvůj strach. Znám ho sám dobře. Ale mně můžeš důvěřovat!“
„Kdo ti radil? Kdo vedl tvou ruku, ubohý hlupáku? Kdes vzal lístky Hadího jedu?“
„Jedu? Já si jen přál, abys žila. Zažila jsi kruté časy a já doufal, že ti mohu… nějak…“
„Co? Zabít mne znovu? Ale pleteš se. Mně ublížit nedokážeš!“
„Potomku Milivojův?“doběhla Jakubovu mysl vyřčená slova.
„Co sis myslel, kdo jiný by mne směl spatřit?“
„Ty děti tě přece také viděly, v tom autě, co zde před pár dny havarovalo. Nejsi zlá, Anabel, jen zakletá. Vím, že jsi je chtěla varovat.“
„Varovat chci hlavně tebe. Možná jsi teď vyhrál, ale já už jsem takových viděla! Mrtvých. Tohle místo je mé, krajina, kde jsem žila a zemřela. A každý tu zaplatí za můj nešťastný osud! Nebudeš prstem mého osudu, Jakube. Ani Milivoj to nedokázal. Hlupák, co si představoval, že mě sváže nevlastními dětmi. To hádě Mikuláš! Potají mne špehoval a otrávil mne mými lektvary. To jeho svědomí tíží smrt Milivoje, jež se nechal zatknout místo synáčka.“
„Anabel,“ zaprosil Jakub, „mlč…“
„Přísahala jsem, že se pomstím všem potomkům toho nevděčného ro- rodu a s- s- svůj slib j- já spl- splním…“
„Anabel, netuším, co se tu děje, ale já přísahám, že se ti pokusím…“
„Nechci n- nic od po- po- potomka toho parch- parchant- a, bu- buď proklet!“
Roztaženými prsty mířila na jeho krk, ruce víc podobné pařátům než něžným dlaním. Ženiny oči vrhaly blesky a nebe ji brzy napodobilo. A v řevu hromů a v proudech deště zmizela před Jakubovýma očima silueta Anabel.

Díval se, jak si voda vybírá cestičku strouhou a odplavuje spadané listí. Seděl na dešti nekonečně dlouho, aniž vnímal zimu a nepohodlí, snad celou noc. Kapky vody se smíchaly se slzami a zlými vzpomínkami a odpluly pryč. Vstal, až když vlídné ráno převzalo vládu nad krajem. Jakub pohlédl do kaluže a strnul. Měl šedivé dlouhé vlasy.

„Je mi to líto,“ ozvalo se od kapličky, „a dovol, abych se představil, jmenuji se Mikuláš.“
Hlas přicházel od kaple. Na její zdi se černal stín.
„Zabil jsem ji?“ zeptal se ho Jakub tiše.
„Ne. Ano. Ale až po mně. Pokoušela se nás otrávit, mít otce jen pro sebe, zdědit grunt. Róza to nepřežila. Vypadalo to na dětský mor, jenže… otec mi nevěřil. Ještě mě zbil, když jsem za ním běžel, že Anabel míchá pro sestru podivné léky.“
Jakub se zprudka otočil. Bylo to jako hledět do zaprášeného zrcadla. Stejné oči, šedivé vlasy, mírný úsměv. Podoba viny a trestu.
„Anabel… pověděla mi, že ty jsi ji zabil jedem a Milivoj vzal vinu na sebe.“
„Co ona věděla…“ ozvala se bolest hlasem přes dvě staletí.
„A ty? Taky se mi jen zdáš?“
„Odpusť, Jakube, potomku našeho rodu. Nevěřil bys, kdybych ti řekl pravdu, ještě před pár dny… Anabel byla tak celá prolezlá jedy, že podivným způsobem tehdy smrt z mých rukou přežila. Jako duch, zrůda, mátoha. Nehmotná, ale schopná ovlivňovat jiné. Čekal jsem dlouho, věříš? Na někoho, kdo ji probudí vlastní krví a silou své lásky.“
„Lásky? No ano. Miloval jsem ji a zabil polibkem, jsem zoufalec,“ odtušil Jakub nešťastně.
„Bez lidského přičinění, bez nenávisti, jsou jedy jen neškodné šťávy z rostlin. Čekal jsem, na ničem jiném nezáleželo. Pomsta je síla, která jednoho udrží při životě i po staletí,“ ušklíbl se šedovlasý.
Jakub zaklonil hlavu a rozepjatýma rukama sevřel obzor.
„Nic mi nezbylo… a každému přinesu jen neštěstí. Já měl zemřít, tehdy a možná i dnes.“
„Život je volba.“
„Cože?“
„Můžeš si vybrat. Rozhodnout se sám, anebo se nechat vláčet osudem. Vykonat čin okamžitě, anebo čekat na příležitost dvě staletí.“

Sebelítost ho ohlušovala, dokonce přeslechl poslední “sbohem“. Než se nadál, stál Jakub na rozcestí sám. Auta vesele projížděla kolem, kaplička se pyšnila novým kabátem a smírčí kámen se dál tyčil v zemi bez popínavého zla. Nic z toho nepřipomínalo krajinu bolesti.  
Jakub pohodil hlavou a vzpurně se usmál. Potomek Mikulášův, to zní dobře. Nerad by své náležitosti řešil po smrti jako jeho předek. Nastal čas vypořádat se s minulostí. Dokud je s kým. Jak to říkal šedovlasý? Na světě přece nejsi sám.
Déšť jako zázrakem nesmyl jeho vinu, ale někde uvnitř dal růst odvaze. Odvaze oslovit tu, jež přežila a pochovala jejich dítě. Jakub se rozešel k domovu pevným krokem.
Má před sebou dlouhou cestu.      

Komentáře

komentářů

About The Author

3 komentáře

  1. Tereza Matoušková

    Povedená záležitost. Občas mě zaskočila větná stavba, tu a tam jak místo jako, ale jinak se to četlo dobře. Žádné další zásadní výtky nemám.
    Na mě to bylo jen moc roztažené, takže sem se místy nudila, konec mi přišel trochu nedovysvětlený, myslím, že by si i postava Jakuba zasloužila více prostoru. Proto nedávám 10.
    Líbil se mi přechod z reality do snů, Jakubovo šílení, poetický popis prostředí.
    Jinak asi bych to úplně neoznačila za fantasy, spíš mi to přišlo jako takové duchařské vyprávění s prvky fantastiky nebo něco na ten styl.
    Každopádně dobře napsané. Za mě 9.

Leave a Reply