Autor: Michaela Schwarzová

 

Anděl a slunce

 

Kdyby zemřeli všichni andělé

hvězdy by žalem na chvíli pohasly

a po minutě ticha

by nás spálily v prach

 

0.

Když zakrýváš tmu

voníš nezralým vínem

 

Minulou noc jsem tě chtěl spatřit

Už nesmím

 

 

…Světlo se rodí z temnoty. Když tma zhoustne natolik, že se v ní cosi začne hýbat, po čase vzplane – pozře zbytek temnoty a vzejde nová hvězda. Ale ty mě vůbec neposloucháš, Maen,“ zašeptal tiše mladý muž, když přestal předčítat. Na hladké dřevěné lavici vedle něj ležela dívka s otevřenýma očima, upřenýma do dálky, a ve tváři se jí nezračilo vůbec nic. Pomalu a pravidelně dýchala, jako by spala. Polovina oválného obličeje odrážela světlo tlusté čadící voskovice, zatímco druhá tonula ve tmě.

„Maen, Maen,“ s lehkým podtónem strachu to zkusil znovu. Do jejího zamyšlení však žádný hlas nepronikal; náhle se nad ni nahnul a lehce ji políbil na rty – jako by se potřeboval ujistit, že je skutečná. Do obličeje vysokého štíhlého mladíka padl pramen tmavých polodlouhých vlasů.

Přivřela víčka a proti všem předpokladům jeho polibek opětovala. Když si ho však chtěla přitáhnout blíž, vzpamatoval se a jemně ji odstrčil. „To nesmíme, Maen, ty víš, že nesmíme,“ připomněl jí lítostivě.

„Nechceš mě, protože pro tebe budu vždycky jenom malá holka!“ vyhrkla uraženě.

Oči se jí leskly a zorničky měla rozšířené, ale hlas pevný. Zachvěl se jen plamen svíce, jak za sebou zavřela dveře o něco důrazněji, než bylo nutné.

O pár chvil později zaznělo nádvořím divoké zaržání koně a klapot podkov. Dívčí stín se vyřítil na černé klisně do noci, aby splynul s tmou a neviděn ukojil svůj hněv a touhu a žár. Ráno byla oblaka stejně růžová a hebká jako její ústa a vítr si pamatoval vůni tmavých vlasů.

„Maen,“ zašeptal do ticha, když ty červánky vklouzly oknem do jeho ložnice a vyrušily ho ze spánku. „Maen!“ vykřik z výšky věže a jeho hlas se k němu obloukem od okolních kopců vrátil. Dívka se pro sebe usmála. Pak se odrazila a skočila.

 

I.

 

Píšťalko vábničko z černých kostí

kohopak přivoláš ze svých hostí?

Dvě kočky z kamene

z temného plemene

 

 

Projela vodní hladinou podobna bílému šípu s černým peřím. Napnutýma rukama se dotkla dna, nahmatala sklovitě hladký kámen velikosti lidské hlavy, zavázala jej do sítě a vyplavala nahoru. Pak se ponořila znovu a za hrubý konopný provaz jej poponesla. A znovu. A ještě. Byla opatrná, jako by její břemeno bylo ze skla. Cítila, jak se jí svaly na nohou napínají, ale po pár tempech se už mohla postavit na větší kameny, vodu po krk, ztěžka oddychujíc. Tohle pro ni nebyla neznámá voda, za poslední dny tu znala každý metr. Tváře zrudly námahou a přes chlad vody jí bylo horko. Jakmile se dostala na mělčinu, postavila se a kámen vzala do náručí jako dítě. Došla až na břeh a svalila se do trávy, kámen stále v síti, z níž nemohl vyklouznout. Tam, kde setřela vrstvu zeleného rybničního povlaku, prosvítalo temně rudé jádro, obklopené půlnočně modrými liniemi a lahvově zelenou, nepravidelně zvrásněnou skořápkou. První paprsky slunce se leskly a uvnitř kamene rozehrávaly pozoruhodné tóny. Vydechla úžasem, když na něj přitiskla dlaň.

 

„Tatínku, mám to,“ vypískla nadšením, když rozrazila dveře prostorné pracovny, obložené světlým dřevem a zařízené v honosně účelném stylu – vyřezávaná knihovna zcela zakrývala dvě stěny, lakované parkety se leskly pečlivou údržbou, veliký stůl byl pokryt stohy pergamenových svitků s obchodními smlouvami, pod nimiž se skrývaly nádherné vykládané obrazce mytických zvířat. Nad krbem visely portréty dvou žen, světlovlasé Tiny a černovlasé Alice.

Za stolem naproti dveřím seděl ve vyřezávaném křesle muž, jemuž už sice věk postříbřil vlasy, ale nesebral mu ještě sílu sedět vzpříma, a ani jeho modrý zrak, prozrazující bystrost, neztratil nic ze své pronikavosti. Měl stejné oči jako ona.

„Máš co, Maen?“ zeptal se opatrně a podezřívavě. Neuniklo mu, že jeho dcera má sice upravené tmavomodré šaty, ale zato vlasy zmáčené, a to, co svírá ve svých čtrnáctiletých ručkách, patrně dlouho leželo ve vodě. Nejistě přešlápla. Když se rychle neměla k odpovědi, pobídl ji ještě jednou: „Co máš, Maen, že mě rušíš, když pracuji?“

„Kdysi se ti u jezera polámaly loukotě vozu, na němž jsi vezl zboží. Většina z něj se našla, ale jeden kámen,“ pozdvihla svůj nález do výšky, „tenhle kámen, se nikdy nenašel. Pokud vím, zájemce o koupi z toho byl tenkrát náležitě roztrpčen.“

„Ukaž…“ vybídl ji. „Je nějaký větší, než jak si jej pamatuji. Inu, bez onoho sběratele kuriozit je bezcenný. Nikdo jej nekoupí. Je to spousta let.“ Dívka zasmušile svěsila koutky; byla přesvědčena, že našla poklad nesmírné ceny.

„Ale je zvláštní, otče. Když na něj položíš dlaň,“ vzala jeho velkou čistou ruku do své drobné špinavé, „můžeš si všimnout, že tepe. Jako kdyby uvnitř něj bylo něco živého.“

Tatínek jej utřel z nejhoršího hadříkem na inkoust a zadíval se do něj proti slunci.

„Víš, myslela jsem… Byl dovezen z hor, kde podle pověstí sídlili velcí létající plazi. Nevím, dost možná to byli jen létavci, ale i kdyby se mi vylíhl létavec…“ zasnila se dívenka.

„Nechci tu žádné podobné zvíře. Chtěla jsi kočku, máš kočku. Chtěla jsi psa, máš jich už celou smečku. Chtěla jsi koně, máš tu nejdivočejší kobylu, jakou znám. Nechal jsem tě chovat čolky, žáby, sokola, veverku, kolouška, dokonce ani netopýry jsem ti z podkroví nevyhnal. Ale jednou pro vždy – nechci tu nic, co je velké, masožravé a létá!“ zamítl rychle bláznivý nápad.

„A krom toho, poraď se se svou sestrou, ale myslím, že tohle nevypadá na vejce létavce.“

Dívka si jen ztěžka povzdychla – dospělí jsou vždycky tak přízemní – vzala si své břímě, broukla cosi na pozdrav a vydala se za Taitin.

 

Viktor trávil většinu času ve své pracovně. I tato místnost byla po stěnách obložena policemi s knihami, které byly v pravidelných intervalech přerušeny okny, měla však kulatý tvar. Měl zde několik stolů – dva, na nichž psal (na každém něco jiného), další, na němž zhotovoval zmenšené modely, a pak ještě jeden, který si pro sebe zabrala jeho sestřička. Dále zde bylo několik židlí, jedno pohodlné křeslo a dlouhá lavice, které byly neustále chaoticky přesouvány. Veškerý nábytek byl vyroben z kvalitního dřeva, ale bez jakékoli výzdoby. Naproti schodišti nechal postavit velký kamenný krb, v němž za chladného počasí příjemně hřál oheň. V noci sedával nahoře na ochozu a pozoroval oblohu. Stejně jako otec se zabýval čísly, ale teoretičtěji než on; jeho vášní byla astronomie, kterou na jaře dostudoval, a nyní se věnoval samostatnému zkoumání jejích zákonitostí. Výborně se vyznal i v matematice a fyzice, které s jeho oborem úzce souvisely. Kde byly ty časy, kdy nevěděl, jak malé Maen správně zkonstruovat křídla! Při té vzpomínce se zachmuřil, vzpomněl si na devítileté děvčátko, malou nevlastní sestřičku, jak dlouhé měsíce po úrazu ležela celá bledá v posteli a nesměla se hýbat. Narodila se s jednou nohou kratší a od mala špatně chodila, ale ne natolik, aby ji to zřetelně omezovalo; po pokusu o let na umělých křídlech se však stala takřka vězněm vlastního pokoje. Tehdy začala žadonit o ptáčka a kočku a další zvířátka. A on, tehdy osmnáctiletý mladík, jí začal vyprávět o dracích.

Jenže po létě musel odjet studovat a vracel se jen zřídka a nakrátko. Maen mezitím přestala být malou sestřičkou – když ji na počátku léta uviděl, byla z ní náhle sebevědomá pohledná dívka se zřetelně se zaoblující postavou, která u něj trávila spoustu času a dívala se na něj způsobem, který ho místy vyváděl z rovnováhy.

Ale když se ráno přihnala, večerní události byly ty tam a jí zářily oči, ačkoli se tvářila nejistě.

„Viki, něco jsem našla. Myslím, že je to dračí vejce, ale tatínek tu žádného draka prý nechce,“ upřela na něj modré oči, v tu chvíli dojemnější než pohled štěněte. Na tatínka to dávno nefungovalo, moc dobře věděl, že je po mamince kvítko z čertovy zahrádky, ale nevlastní bráška pro ni měl neovladatelnou slabost.

„Ukaž to,“ zabručel, když se pro ono diskutované „cosi“ neochotně natáhl. „Nevím, jako vejce to zas tak moc nevypadá, ale působí to tak nějak… organicky. A má to krásnou kresbu,“ uznal.

„Chtěla jsem s tím jít za Taitin, ale nenašla jsem ji, asi je na bylinkách. Ach jo, jste oba tak šíleně cílevědomí… A já se jen toulám po kopcích,“ přiznala se naoko kajícně.

„Poslední dobou spíš cílevědomně zacláníš v mé pracovně,“ zasmál se mladý muž. Byl si vědom toho, že od něj i od Taitin mimoděk pochytila spoustu znalostí, a těšilo jej to.

„Když já se sama nudím. Je to o moc lepší, když jsi zpátky,“ vytáhla se na špičky a pověsila se mu na krk. Projevy náklonnosti té malé (bohužel už ne dost malé) žáby ho pokaždé znervózňovaly a obával se, že si toho je vědoma.

„No, pokud nemáš nic jiného na práci, tak tamhle máš rozdělané modely planet – měla bys je domalovat,“ mrkl na ni. Byl to ostatně její nápad – když jí vyprávěl o modelech sluneční soustavy u nich na katedře, chtěla mít také takový. Zahrnovalo to spoustu ozubených koleček, jeden stojánek na svíčku uprostřed a několik dřevěných koulí různých velikostí.

Zabraná do barviček, zase jednou se na chvíli odmlčela. Tušil, že to dlouho nevydrží, tak se honem vrátil k původním výpočtům. Jen co domalovala bílou Venuši a rudý Mars, zaváhala. „Jakou barvu má Země zdálky?“

„Zemi nikdo dalekohledem vidět nemůže, to dá rozum,“ zasmál se.

„To vím, ale chci vědět, jakou barvou ji mám omalovat.“

„Namaluj ji nějakou, kterou máš ráda,“ usmál se.

„Tak bude zelená,“ rozhodla s pohledem upřeným na kámen.

Byl letní slunovrat.

 

 

II.

 

Setne nás slunce

svým posledním srpkem svistne nad stromy

Setne nás slunce a my

poslušně budeme krvácet

Není větší oběti

 

 

Kámen byl na několik dlouhých měsíců zapomenut, když ji Viktor začal učit o gravitaci, která stahuje vše k sobě, a která působí, že se planety nerozletí od Slunce. Také způsobuje příliv a odliv a obíhání bělostné Luny. Dívka se naučila, jak spočítat, kdy dojde k zatmění, kdy bude úplněk a jak správně nastavit model, aby dřevěné planetky obíhaly správně rychle. Další zajímavou věcí na gravitaci bylo, že je to ta síla, která jí brání létat. Na její straně však byl odpor vzduchu, který ptáky vynášel do nebes. Když však jednou zmínil ve výkladu ptáky a draky, cosi jí to připomnělo, ačkoli draci by se nejspíše mohli vznášet na oblacích magie. Tato síla evidentně gravitaci také nepodléhala a Viktor ji za to neměl rád, protože ji neuměl spočítat. Pegasové by správně vůbec neměli létat.

 

„Ne každý tepající kámen v sobě skrývá létajícího ještěra. Ve skutečnosti jsou létavci vejcoživorodí a na stvoření draka potřebuješ především tak dva až tři středně dobré mágy nebo jednoho výborného. To, co jsi našla, je prostě jen tepající kámen. Není z hor, musí být dovezen z ostrova Toko-ho někde na jihu. Je celkem k ničemu. Když ho rozbiješ, zčerná a tepat přestane. Ani šperky z něj dělat nejdou. Zajímá tak akorát lovce kuriozit,“ ubezpečila ji trochu opovržlivě její sestra, kterou nezastihla v té nejlepší náladě. Měla za sebou dlouhou noc, během níž úspěšně pomohla přivést na svět dvojčata, a teď byla unavená k smrti. Světlý cop měla rozcuchaný a pod stejně modrýma očima, jako měla Maen, se rýsovaly tmavé kruhy od nevyspání.

„Ale proč tepe? Jak může kámen tepat?“

„Vím já? Proč slunce svítí? Proč voda teče z kopce dolů? Prostě tomu tak je,“ ušklíbla se Taitin z výšky svých pětadvaceti let. Cokoli, co neumělo pomoci lidem, považovala za ztrátu času.

 

„Kdyby slunce někdo dost miloval, stal by se z něj fénix? Možná ano, ale nikdo to nezkusí,“ pronesla, když některý večer vrátila k Viktorovi.

„Znám jeden příběh o andělech a Slunci,“ usmál se. Když si všiml, jak mu visí na rtech, možná se trošku začervenal, ale v šeru matného svitu svíčky to nemohlo být vidět.

Když andělé poprvé spatřili hvězdy, zalíbil se jim jejich třpyt, který byl jediným světlem v nekonečné tmě prvotního stvoření. Báli se však přiblížit – byly tak horké! Žhnuly na tisíce kilometrů, žhnuly přes ohromný prázdný prostor až k nim. Tančily a cinkavě zpívaly andělům, aby přilétli blíž. Srdce andělů jsou z ledu; to proto, aby byli spravedliví. Spravedlnost je vždy chladná, nesmí cítit lásku ani nenávist. Jeden z andělů – nikoli nejmladší, protože andělé žijí mimo čas, ale ten nejzvědavější – byl však neopatrný a přiblížil se příliš blízko té nejkrásnější hvězdě, našemu Slunci. A jeho srdce začalo pomalinku tát, což ve svém okouzlení ani nepostřehl.

Horké srdce anděla se náhle zachvělo, začalo horce bít a on se do právě vzniklé hvězdy zamiloval. Když ji vášnivě objal, vznikl bájný tvor, pták Fénix, který nosí štěstí, odvahu a moudrost, i když vznikl z lásky dvou pošetilců. A když se za jasné, bezměsíčné noci zaposloucháš, uslyšíš, jak hvězdy cinkavě zpívají, aby anděly přivábily blíž.

„Krásný příběh,“ usmála se a opřela mu hlavu o rameno. „Závidím Slunci,“ dodala ještě.

Když mohl anděl milovat neživé Slunce, mohu já milovat kámen, pomyslela si s nezvratnou čtrnáctiletou logikou. Byla podzimní rovnodennost.

 

III.

 

Jsi přestárlý fénix

znavený podzime

Se zimou shořím na popel

Znovu se zrodím až s jarem

 

 

Když maminka tenkrát odjela – zjistila, že potřebuje město a ruch a že správa tatínkových obchodů v hlavním měste bude pro ni to pravé, stejně byli vždy spíše obchodní partneři – připadala si Maen stejně osiřelá jako její nevlastní sourozenci. Plachá Taitin to viděla jinak; ve svých jedenácti letech dostala mladší sestřičku a když impulzivní a energická Alice, k níž nikdy nepřilnula, o dva roky později odjela, nijak zvlášť ji neoplakávala. Malé dítko bylo něco jako krásná živá hračka a spolu s otcem a bratrem ho milovali – o to víc, že holčička nebyla zcela zdravá. Snažili se ji nerozmazlit, ale dbali, aby se necítila sama. S panenkami si nikdy nehrála, zajímala ji zvířata, která jsou živá a nepředvídatelná. Fascinovali ji ptáci – kreslila si tvar jejich křídel, napodobovala jejich volání, chtěla vědět, jak se dokáží udržet ve vzduchu.

Ale nejvíce Maen hltala příběhy o dracích, těch velikých bájných tvorech. Jak se rodí z kamení a magie, jak nejsou na obloze vidět, protože mají modrá břicha, jak jednou za tisíc let se najde někdo, kdo draka osedlá a pak moudře vládne velké říši. Jak draci vládnou plamenem a jsou těmi nejlepšími kováři, jak se ukryli do podzemí před lidskou nenávistí a strachem a hamižností. Jak jednou dračí plémě opět  povstane. Umět tak létat!

 

Viktor nebyl jediný, kdo si všiml, jak je náhle nezvykle tichá a že se zdá drobnější než v létě, ale jediný tušil proč. Pleť jí zprůsvitněla, ale rty si uchovaly barvu, a když si učesala dva tmavé copánky, vypadala jako modrooká panenka. Kámen nedávala ani na okamžik z ruky. Někdy měla pocit, jako by k ní mluvil, jako by šeptal cosi, čemu nemohla rozumět. Celé hodiny se jen mlčky dívala, jak Viktor pracuje; sedávala tak klidně, až zapomínal, že není v pracovně sám. Říkal si, že je to jen melancholie dospívání, ale sám tomu tak docela nevěřil. Začala být zimomřivá a choulila se do tlusté houně, když za ním chodila do věže.

 

„Maminko!“ proťal nádvoří výkřik, když se dvacátého prosince slunce pomalu klonilo k západu. Maen spatřila velkou šedou kobylu, na níž se lehce držela v sedle ženská postava v tmavém kožichu s kapucí, lemovanou dlouhými lesklými chlupy. Alice. Působila tak majestátně a elegantně, že Maen na chvíli couvla, ale když matka slezla z koně a rozpřáhla nářuč, láskyplně ji objala. Kámen nechala v pokoji.

„Tak jsem tady, děvčátko moje.“

Následujícího dne jely na soukromou vyjížďku. I stromy se vystrojily do svátečního, bílé jíní obalilo sebemenší větvičku a proměnilo ji v dokonalou krajku. Oběma brzy tváře zčervenaly mrazem a mráz zalézal pod nehty i přes silné rukavice. Byly takřka k nerozeznání, jak měly obě rozpuštěné tmavé vlasy a oblékaly se podobným způsobem. Aliciny oči však zářily sytě zelenou barvou a rysy Maeniny tváře byly o poznání měkčí. Opět si začínaly uvědomovat, jak moc se sobě podobají, a když se Alici tento pocit začal zdát nesnesitelným, pokaždé odjížděla. Stále se nedokázala cítit jako něčí matka. A ačkoli to navenek nepřiznávala, znervózňovala ji dívčina kulhavá chůze. Na koni si však byly rovnocenné – obě měly slabost pro divokou jízdu. Pokud ovšem nebyl sníh jako právě teď, to se držely známých cest a nepospíchaly, aby někde kobylky neuklouzly po zmrazcích. Maen se nejspíše jednou začnou líbit večírky a tanec stejně, jako je zbožňuje její maminka. Ale o těch doma nevyprávěla – protože se vždy našel muž, který ji rád doprovodil. A kdo ví, zda se vůbec dívka může naučit tančit. Tak nač jí plést hlavu. Pravidelný krok koní křupal v umrzlém sněhu a za nimi ubíhaly dvě cestičky obloučků od kopyt.

„Tak co chlapci, nezlobí tě?“ zeptala se do ticha.

„Ale mami, to je hloupá otázka, vždyť tady žádní kluci v mém věku nejsou,“ odvětila Maen snad až příliš rychle. Alice se jen pousmála – kdo ví, co za tím vězí. První lásky jsou tak sladké! A ve čtrnácti letech je na ně právě tak čas.

Maen pobídla kobylku do vršku, aby byly doma dřív, než se setmí. Ze šera se záhy vynořil hrádek, jehož okna už přátelsky jiskřila světly. Čekala je společná slavnostní večeře, kterou svorně ctili astronom Viktor i vědma Taitin. Byl to jeden z mála bodů, v nichž se jejich světy protínaly – tím dalším byla bezesporu Maen.

Večer se dívenka přišla Taitin schoulit do náručí. „Alice mě nemá ráda, je úplně cizí,“ rozeštkala se. Starší sestra nevěděla, jak ji utěšit, protože věděla, že má pravdu. Maen jí vždycky říkala Alice, když o ní mluvila, protože maminka by ji přeci nenechávala samotnou.

„Dokud máš nás, žádnou cizí ženskou nepotřebuješ. Je hloupá, když se vzdá takového dítěte.“

„Kdybych nekulhala…“ vysoukala ze sebe mezi vzlyky.

„Tak by tě nechala stejně. Není tvá vina, že v sobě nemá žádnou mateřskost,“ ubezpečila ji.

„Slyšela jsem ji říkat, že byl bláznivý nápad pořídit si dítě, když se nedokáže postarat ani o kočku.“

„To pro ni jistě byl. Ale já jsem moc ráda, že mám malou sestričku, víš?“ Otřela jí uplakanou tvář a políbila do vlasů. Pak ji držela, dokud neusnula. V duchu trochu žárlila, že se Maen tolik trápí pro Alici.

Byl zimní slunovrat.

 

 

IV.

 

Zranil jsi nebe světlem

umírá ti s hlavou v klíně

Chce dýchat, jen chrlí růžovou pěnu

 

Polámaná stébla voní hořkým pelyňkem

Stejně se už nedokáže vznést

 

 

Po klidných Vánocích měl Viktor pár týdnů pocit, že se Maen do tváří vrátila barva a její energičnost se znovu probudila, ale během března začala být tak slabá, že sotva chodila. A tehdy narazil na zbytek oné pověsti o Slunci a Fénixovi.

Když se anděl hvězdy dotkl, shořel na popel. Hvězda ho oplakávala hořícími slzami, až se v nich celá rozpustila. Smísila se s popelem, až z ní nezbylo vůbec nic, jen žár.

Andělé jsou však nesmrtelní a tak se zrodil v nové podobě. Zůstala mu křídla, ale tělo je zvířecí, protože podlehl svodům hvězdy. Žár ho stravuje tak dlouho, až se jeho tělo poddá a prohraje boj s ohněm hvězdy. Protože však ani hvězda ani anděl nemohou zemřít a protože se milují (a láska je věčná), jsou takto navždy spojeni – bojem a vášní a láskou.

„Dětinská Maen…“ povzdychl si, když mu došlo, o co se Maen chce pokusit. „Nikdy z tebe nebude Fénix, je jen jeden a ty nejsi anděl. Ani ten kámen není čistý jako novorozená hvězda, kdo ví, co je zač.“ Za okny, jako už mnohokrát té zimy, zahlédl tmavou postavu, brodící se sněhem k jezeru.

 

Téměř to dokázala. Když ji našel, měla na tváři nepřítomný úsměv, oči vytřeštěné do prázdna a ruce rozhozené do stran jako loutka. Ležela na zádech v rozmrzlém sněhu pod příkrým srázem. Kámen ji tížil na břiše a hrudníku; byl několikanásobně větší, než když s ním přišla poprvé, a vypadal dutě. Dýchala namáhavě a tvář měla bílou chladem. To nejhorší však málem přehlédl – nad ní se vznášel průsvitný přízrak, jehož přesné obrysy nedokázal rozeznat. Věděl jen to, že měl křídla a že jeho malá sestřička touží po drakovi. A cítil, že se jí to může povést, ale pouze za cenu její krve. Někdy není potřeba magie, někdy stačí zoufale chtít a kouzlo si najde cestu.

„Maen!“ vykřikl, ale věděl, že mu neodpoví. Vzal tedy kámen – žhnul, že jej skoro neudržel v rukách – a s rozmachem ho roztříštil o skálu. Kdyby na jeho místě byla Taitin, ucítila by palčivý dotyk cizího vědomí, který by jí v něčem takovém zabránil.

Přízrak, který bral dívce život, se rozplynul. Když však procitla, viděl jí v zelených očích, že tohle mu nikdy neodpustí. Děti neodpouštějí zkázu zázraku. Oba se roztřásli chladem.

Byla jarní rovnodennost. Kruh slunce se pootočil a Fénix znovu vstal z popela.

Komentáře

komentářů

About The Author

3 komentáře

  1. Daletth

    Celé je to zajímavě rozehrané. Napsané je to velice slušně, bez chyb, dobře se to čte. Charaktery jsou celkem příjemné. Nezdá se mi, že by to nemělo náplň nebo pointu, jen mi přijde, že je to jen začátek něčeho většího… Pokud ne, doufám, že o tom, rozvést to, autorka alespoň vážně uvažuje. Je tu spousta detailů, které by se jinak do takhle krátké povídky ani nehodily – zbytečně moc údajů o postavách, jejich značné množství, kámen/vejce a spousta možností, co by z něj mohlo být (jen ne další Eragon!!) a docela dobře propracovaný svět (na takhle krátkém úseku už víme, co funguje a co ne – alespoň z části…), legendy a příběhy…
    Dala bych 8-9 a doufám, že to má nějaké, stejně dobré, pokračování… Jestli se k němu autorka dozná a bylo by stejně dobré, hodnotila bych klidně i za deset.

Leave a Reply