Zde si můžete přečíst všechny zveřejněné soutěžní povídky.


Autor: Jakub Věžník

Ilustrace: Martin Málek

Pro mě i pro vás je stín pravděpodobně jen pokles světla oproti svému okolí, úkryt před sluncem, či zbytky noci uprostřed dne. Ať už je váš pohled na stíny jakýkoliv, pravděpodobně je nikdy neuvidíte tak, jak je viděla Miriam.

„Miri, pojď sem,“ zavolala doškářova žena Rugilda na desetileté děvče. Miriam k ní zamířila, nepospíchala, neměla žádnou radost z toho, že si jí žena všimla.

„Vem si Miri,“ řekla jí s vlídným úsměvem, v rukou držela pekáč buchet, „doufám, že se mi povedly, no tak zkus,“ přesvědčovala ji Rugilda. Miri její veselost ani trochu nesdílela, vlastně jí z toho bylo trošku špatně a víc se dívala za ženu, než na ni.

Miriam si vzala buchtu a pokusila se o vlídné díky, jak se od ní očekávalo, její úsměv však působil chladně a Rugildě pohlédla do očí jen na okamžik, pak se její zrak znovu vrátil na místo za ní. Ukousla si ten nejmenší ždibíček buchty. „Je dobrá, děkuju mockrát,“ poděkovala ještě jednou, tentokrát jí ani do očí nepohlédla. „Tak já půjdu, nashledanou,“ vypálila ze sebe Miriam a vyrazila na cestu.

„Pozdravuj rodiče,“ zavolala zaskočená Rugilda a smutně svěsila ramena. Děvče se na ni nikdy nedívalo, ať už na ni byla jakkoli milá. Nechápala, co jí udělala, jediné, čím se mohla utěšit, bylo, že se tak Miriam chová ke všem. S nikým se příliš nebavila, čas trávila sama, ani se svými vrstevníky si nehrála. Nikdo nechápal, proč je děvče ke všem tak odtažité, a proto se na ni všichni snažili být co nejmilejší, čímž se Miriam ještě víc protivili.

Souviselo to s tím, jak se na ně dívá, nebo spíš jak se za ně dívá. Miriam pozorovala jejich stín, poslouchala ho. Miriam dokázala vidět opravdový lidský stín, ne ten, který se skrývá za osobou před sluncem, ale ten, který si nese každá osoba s sebou, ten, který ukrývá všechny její hříchy.

Jak šla Miriam po prašné vesnické cestě, míjela desítky lidí. Někteří spěchali na trh, jiní si něco vyřídit do hostince, další se jen zastavili na slovo a diskutovali spolu. Všichni ji s úsměvem pozdravili a všichni za sebou měli ten stín. Neslyšně se plížil za každým a každý Miriam říkal přesně ty věci, které měly zůstat utajené.

Lhář, podvádí v kartách, zahýbá, každý si sebou nesl výčet svých špatností a ukazovali je Miriam v celé své kráse. Stíny se lišily, jak v barvě, tak ve velikosti. Barva se sice pohybovala v odstínech šedi, ale Miriam z barvy dokázala vyčíst, kdo svých špatností lituje a komu je to úplně jedno. Doškářova žena Rugilda byla manželovi věrná jen v určitých denních hodinách, občas si to vyčítala, ale jen někdy, proto v jejím stínu plavala směs šedi a černi, poměrně hustá, místy se mísící.

Velikost stínů nezáležela na postavení slunce, ale jednoduše na tom, kolik špatností se v nich topilo. Každý byl lhář. Miriam nikdy nepotkala nikoho, kdo by ve svém stínu neměl žádnou lež, k tomu se přidávaly další a další věci, se kterými stín rostl a sílil. Prošla kolem Bjofura, jeho stín byl skoro dvakrát tak veliký jako Bjofur sám, byl šedý, ale byla to spíš taková bledá šeď, zbabělecká, Bjofur o svých špatnostech dobře věděl, ale vždycky si pro ně našel nějaké ospravedlnění.

Když Miriam viděla, čeho všeho jsou lidé schopni, pochopila, že si svou schopnost musí nechat pro sebe. Děsila se toho, co by jí udělali, kdyby zjistili, co všechno o nich ví.

Cesta ji zavedla do lesa, do malého hájku, jejího útočiště, unikala tam od svých pěti let.

„Gilberte,“ zavolala, sedla si na pařez a čekala. Netrvalo dlouho, než přiběhl její jediný přítel. Daněk sklonil hlavu a nechal ji, aby ho po ní pohladila. Její ruka si musela opatrně hledat cestu parožím, to byla jediná chvíle, kdy se upřímně usmívala. „Donesla jsem ti jablka,“ zalovila v kapse a nastavila mu dlaň s jablkem, daněk ho vesele začal chroustat.

Tady si Miriam mohla odpočinout, zvířata neměla stíny, které by jí říkaly, co všechno zlé provedla, byla přirozená, přesně taková, jaké je příroda chtěla.

Čím víc chápala to, co jí říkají stíny, tím víc času trávila s Gilbertem. Trvalo jí, než zjistila význam některých slov. Nechápala podvádění, to nebyly věci, o kterých by se s rodiči doma bavila. Vyptávala se jich, ale odpovědi se vyhýbali, ptali se jí, jak na takové věci přišla. Miriam odpovídala většinou: „Zaslechla jsem to na trhu.“ Už tehdy chápala, že vysvětlení: „Řekl mi to stín,“ by nejspíš nepochopili, už tehdy chápala, že je jiná než všichni ostatní.

A pak zjistila, že stíny nemusí jen poslouchat, stín jí to mohl ukázat. Mohla v něm vidět jakoukoliv lež, dozvěděla se, co znamená podvádění a viděla i hostinského jak šidí pivo vodou. Stíny jí otevřely oči a ona viděla, že to všechno se kolem ní opravdu děje. Stíny říkaly pravdu.

Po hodinách strávených v hájku se rozhodla, že bude muset jít zpátky. Už nějakou dobu cítila, že dvě jablka a buchta nejsou dostatečný oběd.

„Přijdu zítra,“ oznámila Gilbertovi a zamířila domů, vyslechnout si, že jde zase pozdě na oběd, že už dávno vystydl. Miriam mířila nerozhodně k vesnici, její žaludek jí říkal, aby pospíšila, ale ona sama se vrátit nechtěla.

„Zpátky mezi lháře,“ povzdechla si, když dorazila k prvním domkům. Její cesta vedla až na druhý okraj vesnice, tudíž se směrem k trhu rozrůstala a pak zase hubnula. Dorazila k náměstí a tam se zarazila, spatřila člověka, který se od ostatních výrazně odlišoval. Pozorovala ho, spíš civěla a rozhodně nebyla jediná.

Někteří jenom pomrkávali a dělali, že mají důležitější věci na práci, jiní stejně jako Miriam prostě z muže bez jakýchkoliv okolků nespustili oči. Byl vysoké, statné postavy, měl na sobě fialový plášť, pod nímž se skrývalo stejně zabarvené oblečení, prošívané zlatavou nití, se zlatými knoflíky.  Cizinci ve vesnici nebyli neobvyklí, často se v ní zastavovali obchodníci s rybami cestující od pobřeží do Kolsy, největšího města v regionu. Ale jejich oblečení bylo skromné, byli rádi, že se svými rybami uživí.

Miriam opatrně zamířila davem blíž k muži, přecházel mezi stánky a prohlížel si zboží. Jeho opálená tvář odhalila četné vrásky, když se usmál na jednu z obchodnic.

Nic z toho co přitahovalo pohledy ostatních, nepřitahovalo pohled Miriam. Její oči hledaly jediné a nenalézaly to. Ten muž neměl žádný stín. Nemohla od něj odtrhnout oči, připadalo jí to nemožné, ale za mužem se neploužila ani nejmenší stínová postava.

„Muž bez stínu,“ napadlo ji. Muž bez špatností. V tu chvíli věděla, že ho musí poznat. Sledovala ho po celou dobu, kterou strávil na tržišti, dokonce zapomněla na svůj hlad. Netrpělivě čekala, kam zamíří a snažila se přijít na to, jak se o něm něco dozvědět. Opatrně jej sledovala až do hostince, kde byl pravděpodobně ubytovaný. Miriam se opatrně doplížila k otevřeným dveřím a opatrně nakoukla dovnitř. Muž zasedl ke stolu, zády k ní.

„Co si dáte, pane?“ zeptal se hostinský.

„Cokoliv co vám zbylo od oběda, k tomu pivo a nějakou limonádu pro dámu u dveří,“ odpověděl klidným příjemným hlasem. Hostinský vypadal stejně zaskočený, jako ona. Naprosto ztuhla, neschopná schovat polovinu své tváře nakukující dovnitř…

„Neboj se, nic ti neudělám, pojď sem,“ zavolal na ni muž přes rameno. Miriam se bála, ale rovněž věděla, že muže musí poznat. Nesměle vkročila do hospody.

„Mám docela hlad, jestli byste byl tak hodný a donesl mi to jídlo,“ řekl muž stejně klidně hostinskému, který zůstal stát u jeho stolu a zíral na Miriam.

„Jistě, pane,“ odpověděl hostinský s falešným úsměvem, odešel do kuchyně, a než stihla Miriam šouravým krokem dojít ke stolu, už byl zpátky u svého pozorovacího stanoviště za výčepním pultem.

„Posaď se a omluv mě, že nevstanu, když si dáma sedá. Příšerně mě bolí nohy,“ řekl s hřejivým úsměvem na vrásčité tváři.

„Jmenuju se Rufus,“ představil se muž, když si sedla naproti němu, „ale přátelé mi říkají Rufe, vyber si, co chceš.“

„Já jsem Miriam.“

„Moc rád tě poznávám Miriam.“

Hostinský jim donesl nápoje. „Jídlo bude za chvilku,“ oznámil.

„Díky, už se na to nemůžu dočkat,“ odpověděl Rufus a tak dlouho se na něj usmíval, dokud neodešel zpátky za pult.

„Takže Miriam,“ Rufus si z tváře otřel pivní pěnu, „všiml jsem si, že jsi mě sledovala.“

„Promiňte,“ Miriam sklonila zrak, tentokrát to však nebylo proto, aby si prohlédnula jeho stín, ale protože měla strach, že tím urazila prvního slušného člověka, kterého potkala.

„Asi jsem tě musel zklamat, když jsi zjistila, že nejsem příšera, co žije v jeskyni,“ smál se tomu Rufus.

„Ne, to ne,“ Miriam se oddychla, když zjistila, že ho neurazila. „Odpouštějí hodní lidé tak snadno?“ napadlo ji. Podle Rufusova chování to vypadalo, že ano. Než Rufus stihl odpovědět něco s veselým úsměvem, přistál před ním voňavý talíř s gulášem.

„Voní to úžasně, moc vám děkuji,“ znovu úsměvem odeslal hostinského pryč a pak zkusil guláš, „a taky to úžasně chutná,“ pochvaloval si s blaženým výrazem na tvářit. Podíval se na Miriam, jejíž žaludek dával docela hlasitě najevo, že by gulášem rozhodně nepohrdl. Stejně tak jí to šlo vidět na tváři.

„Máš hlad?“ zeptal se jí Rufus. Miriam jenom přikývla.

„Ale já taky,“ zasmál se, „tak víš co uděláme?“ Rufus nečekal, jestli mu něco odpoví a otočil se na hostinského: „Mohli bychom, prosím, dostat ještě jednu lžíci?“

Hostinský jim ji přinesl s podezíravým pohledem, jako vždy ho Rufus odháněl zářivým úsměvem.

„Tak dívej, uděláme to takhle, já, ty, pak zase já a tak dál, žádné předbíhání,“ Rufus jí podal druhou lžíci.

„Nechtěla bych vás připravit o váš oběd,“ Miriam dělalo obtíže odporovat nabízenému jídlu, ale nechtěla být před Rufusem nevychovaná.

„Stejně bych měl zhubnout, než ze mě bude koule kulatá, tak pojďme na to,“ vyzval ji a znovu se pustil do jídla. Miriam chvíli přemýšlela, ale nakonec ji přemohl hlad a přidala se k němu. Guláš byl opravdu dobrý, nebylo se čemu divit, když najednou zmizel z talíře a oba dva sice už neměli hlad, ale úplně plní taky nebyli.

„Teď už vím, proč jsem se nikdy nedal na dietu.“

„Promiňte,“ Miriam znovu sklopila oči.

„Ale to nic děvče, mně to rozhodně neuškodí,“ usmál se na ni Rufus a ona věděla, že to myslí upřímně. Byla to pro ni příjemná změna. Vytáhl dýmku a zeptal se: „Nebude ti vadit, když si zapálím?“

Miriam zakroutila hlavou.

„Co kdybychom se kousek prošli, ať trošku promícháme, co máme v žaludku?“ navrhl Rufus, když si popotáhl z dýmky, „víš, že ti neublížím,“ dodal a mrkl na ni.

„Dobře,“ svolila Miriam. Rufus zaplatil a společně vyšli na slunce.

„Kterým směrem je tvůj dům?“ zeptal se Rufus a Miriam ukázala na cestu napravo. Rufus vykročil tím směrem: „Tak mi tedy dovol, abych tě doprovodil domů.“

Když to Miriam slyšela, její úsměv se rozpadl na kousíčky a zmizel. Kromě jeho jména se o něm nic nedozvěděla, chtěla vědět, jak je to možné, že nemá žádný stín.

„Proč jste přijel k nám do vesnice?“ zeptala se ho.

„Hledal jsem jednu slečnu,“ odpověděl popravdě.

„A už ji nehledáte?“

„Už jsem ji našel, nebo spíš ona našla mě,“ mrkl na ni, „můžeš hádat, jak se jmenuje.“

Miriam se zastavila. „Vy jste hledal mě?“

„Jsi bystré děvče, ale pojď, drž se mnou krok, ať nemusím křičet na celou ves.“

Miriam ho rychle dohnala a stejně rychle vypálila další otázku: „Proč jste mě hledal?“

„Protože jsi výjimečná Miriam, vím, proč jsi mě sledovala,“ mrkl na ni, „vím, co ti říkají stíny.“

Miriam zbledla, srdce jí podstatně zrychlilo, na rukou měla studený pot, jednoduše začala panikařit. „Jak to jen ví?“ to ji vyděsilo. „Jak to víte?“ slyšela svůj roztřesený hlas, jak říká její myšlenky, jakoby sám od sebe.

„Někdo mi to řekl, neboj se Miriam, přišel jsem ti pomoci,“ poklekl si k ní, aby byl na úrovni jejích očí, „já patřím k těm dobrým, ale to myslím, že ty můžeš vidět.“

„Nemáte žádný stín,“ dostala to ze sebe konečně.

„Přesně tak,“ usmál se na ni, „tam, odkud pocházím, neučíme děti lhát.“

„Je tam víc takových jako vy? Bez stínu?“

„Všichni tam jsou bez stínu Miriam a přesně tam bych tě chtěl vzít.“

Znělo to pro ni jako sen, zbavit se přetvářky lidí, zbavit se strachu z toho, co jí mohou udělat.

„Co na to říkáš, Miriam?“

Miriam se nerozmýšlela dlouho, tady nebyla doma, neměla tu nikoho, koho by měla ráda a nevěřila, že ji tu někdo má doopravdy rád. Její rodiče nejspíš budou rádi, když budou mít další dítě z krku.

„Můžu si sebou vzít zvířátko?“

„To víš, že můžeš,“ řekl s úsměvem Rufus a pohladil ji po vlasech.



Starý Aethal vstal od stolu a zamířil ke dveřím.

„Už jdu, nedočkavče,“ zavolal, zatímco vypomáhal svým nohám dřevěnou holí. Aethal byl vesnický bylinkář, jeho stáří mu ukusovalo poslední roky života a Aethal spíš už jen dohlížel na svoji nástupkyni.

Za dveřmi našel Gregoryho, místního farmáře a hlavně otce Miriam.

„Vítej Gregu. Co tě sem přivádí v tuhle večerní hodinu?“

„Rád tě vidím Aethale. Mohu dovnitř?“

„Posluž si,“ řekl Aethal, ustoupil ode dveří a vrátil se zpátky ke stolu. Gregory si pověsil kabát a přidal se k němu. „Podej nám láhev vína, ať tu nesedíme nasucho,“ vyzval ho Aethal, než si k němu stihl usednout. Gregory dobře věděl, kde najde víno i sklenice. Aethal nepromluvil, dokud do svých úst nedostal první doušek červeného.

„Tak co tě trápí?“

„Miriam,“ přiznal se Gregory a pořádně si zavdal vína.

„Jako vždy,“ povzdechl si Aethal, Miriam byla tématem většiny jeho rozhovorů s farmářem. Obyčejný muž měl vskutku neobyčejné dítě. „Pověz mi, pořád ti říká otče?“

„Pořád,“ Gregory dorazil svou sklenici a nalil si novou, „a pořád s takovou nenávistí, jako kdybych jí byl úplně cizí,“ na chvíli se odmlčel, ale Aethal viděl, že má ještě něco na jazyku „někdy mi přijde, jakoby věděla, ten její pohled, přísahal bych, že mi to vyčítá.“

„Byly jí tehdy jen dva roky, víš, že si to nemůže pamatovat.“

„Někdy uvažuji, že bych jí to řekl, že kdysi měla sestru, ale bojím se, že by mě odsoudila.“

„Udělal jsi správnou věc, nic jiného jsi tehdy nemohl udělat.“

„Já vím,“ přesto si Gregory musel otřít slzu.

„Ale kvůli tomu jsi nepřišel,“ odvedl Aethal rozhovor k jinému, méně citlivému tématu.

„Viděl jsi toho člověka ve fialové? Toho, co dnes přijel?“ zeptal se ho Gregory rovnou.

„Nebyl jsem dnes ve vesnici.“

„Já osobně jsem ho zahlédl jen na chvilku, doprovázel Miriam domů. Měl jsem z něho divný pocit.“

„A kromě tvého pocitu, na něm bylo něco zvláštního?“

„Kromě toho, že byl celý ve fialové?“ Gregory zapátral v paměti, znovu se mu vybavilo obilné pole, prašná cesta, muž a dívka, která mu sahala sotva po pás. „Miriam se smála,“ vydechl ze sebe jakoby posledním dechem, v jeho oku se znovu zaleskla slza „Miriam se s nikým nesměje, vypadala prostě tak šťastná.“

„A to tě trápí?“

„Aethale, prosím tě,“ Gregory si promnul čelo a pročísl rukou řídnoucí vlasy, „víš, že bych si přál, aby byla šťastná, ale nikdo ji tak neviděl od jejích čtyř let.“

„Vím, že chceš pro dcerku jen to nejlepší.“

„Ale poslouchej, to není všechno. Byl u mě Samuel, ona toho muže sledovala k němu do podniku a on o ní věděl, přestože seděl zády ke dveřím.“

„Na tom není nic divného, prostě ji zahlédl, jak ho sleduje. Nalij mi ještě, prosím,“ vyzval ho Aethel.

„Možná,“ přikývl Gregory, zatímco mu naléval víno, „ale každý, s kým jsem mluvil, říkal, že je na tom muži něco zvláštního.“

„Lidi je lehké ošálit, někdy nepotřebuješ nic víc než kostým, abys je přesvědčil, že jsi králem. Kdyby přišel oblečený jako nuzák, nikdo by si ho nevšiml.“

„Možná, ale já si stejně myslím, že ten muž má moc.“

„Jsi si tím jistý?“ Aethalova tvář se zamračila, takže vypadal opravdu tak staře, jak se cítil.

„Víš, že si nemůžu být jistý, ale nelíbí se mi jeho zájem o Miriam, sám dobře víš, že je na tom něco zvláštního.“

„Jestli je to mág, tak na něj sami nebudeme stačit.“

„Proto jsem za tebou přišel pro radu.“

„Víš, že ti nemůžu poradit nic, co by tě už nenapadlo. Máš v plánu jet do Kolsy, že?“ zeptal se Aethal. Gregory přikývl. „Pak nevím, co bych ti poradil,“ pokračoval, „ dávej si pozor, jednou jsem potkal tamní mágy, nejsou to příjemní lidé. Můžeš jen doufat, že ten ve fialovém je jejich nepřítel, jinak ti nepomůžou.“

„Uklidňuju se tím, že oni fialovou nenosí.“

„Nenech se oklamat šatem, bílou róbu může nosit i špinavý člověk.“

„Vím to, díky, Aethale,“ Gregory vstal od stolu, „myslím, že bych měl vyrazit.“

„Šťastnou cestu příteli, budu se modlit, ať je z ní víc užitku než škody.“

„V tom případě doufám, že tvé modlitby budou vyslyšeny,“ Gregory na sebe navlékl kabát a otevřel dveře.

„A Gregu,“ zastavil ho ještě Aethal, „jeď starou stezkou. Pokud je ten muž opravdu nepřítel naší milované inkvizice, možná ho napadlo, že někdo z nás by ji mohl zkusit zavolat, ale pochybuji, že by se vyznal v místním kraji natolik, aby mohl čekat někoho u staré stezky.“

„Díky Aethale, přesně kvůli tomu jsem za tebou přišel, možná jsi mi právě zachránil život.“

„To teprve uvidíme.“



Miriam prolétlo kolem hlavy něco bzučivého, usedlo jí na tvář možná ve snaze ji naštvat a vyrušit ze spánku, nebo se to možná chtělo jen napít její krve.

„Komár.“ Její ruka se po tom ohnala a Miriam se přetočila na druhý bok odhodlaná pokračovat ve spánku. Komár jí nadále bzučel kolem hlavy, ohnala se po něm znovu, ale nepřestal.

Nakonec ji donutil otevřít oči, její zloba se vypařila ve chvíli, když zjistila, že místo komára jí kolem hlavy krouží malé fialové světýlko. Pozorovala, jak jí světýlko obletělo a pak zamířilo k oknu. Zvědavě vylezla z postele a následovala ho. Světýlko se sice rozplynulo, ale venku stál v ranní mlze muž stejné barvy. Miriam otevřela okno.

„Musíme odsud okamžitě zmizet, Miriam,“ začal šepotem naléhat Rufus, jen co do místnosti vnikl ranní vzduch podmáčený rosou, „špatní lidé si pro tebe přicházejí.“

„Špatní lidé?“ zeptala se Miriam.

„Zlí, moc zlí lidé, někdo od inkvizice, hledali mě v mém pokoji v hostinci, na poslední chvíli jsem unikl, všechno ti vysvětlím, musíme utéct.“

„Můj otec,“ uvědomila si Miriam, všechno jí to došlo, „proto nebyl včera večer doma, první moje sestra a teď se rozhodl, že se zbaví i mě.“

„Hned budu dole,“ oznámila Rufusovi.

„Pospěš si,“ zašeptal ještě, ale to jí nemusel říkat. Miriam dobře věděla, čeho jsou tito lidé schopni, čeho je její otec schopen. Musela utéct z tohoto vězení, teď když měla poprvé naději, že tam někde venku jsou i lidé bez stínů.

Bleskově na sebe navlékla své šaty a vyklonila se z okna.

„Skoč, chytím tě,“ zavolal šeptem Rufus.

„Lidé bez stínů,“ připomněla si znovu Miriam a skočila. Rufus ji bez nejmenších problémů zachytil a postavil na zem.

„Následuj mě Miriam, nejtišeji jak dovedeš,“ řekl jí a pak začal opatrně našlapovat uličkou. Mlha jim dovolovala vidět nanejvýš na dvacet metrů, všechno bylo ještě šeré.

„Co bylo to světýlko?“ neudržela svou zvědavost Miriam.

„Pak ti všechno vysvětlím, teď pojďme.“

Rufus se obratně přesouval od jednoho domu k dalšímu a neustále kontroloval každé zákoutí. Miriam se držela za ním, na chvíli se stala stínem, který Rufus postrádal.

„Kam jdeme?“ zeptala se Miriam, protože prostranství před nimi se stále rozšiřovalo, blížili se k prázdnému tržišti.

„Musíme se vrátit pro koně, jinak nemáme šanci zmizet, dívej, teď přeběhneme k tomu domku a už tam skoro budeme. Na tři, Miriam.“ Miriam přikývla, i když to Rufus neviděl.

„Raz,“ Rufus opatrně vystrčil hlavu a ještě jednou pořádně přejel očima otevřené prostranství před nimi.

„Dva,“ Miriam se z hluboka nadechla.

„Tři,“ oba dva vyběhli, přikrčení. Po pravé ruce měli tržiště, jehož půlka se stále skrývala v mlze, teď se nebylo kam schovat.

Zvládli to, doběhli až k domku na druhé straně tržiště a oba dva se schovali za jeho rohem.

„Miriam, dívej,“ vyzval ji Rufus a Miriam vykoukla zpoza rohu. „Vidíš ty dva koně?“ zeptal se jí Rufus.

„Uhmm,“ přisvědčila Miriam. Oba dva koně stáli před stájí u hostince. Jeden byl obyčejný hňedák, Miriam toho koně dobře znala. Ten druhý byl celý bílý, až na postroj, který byl naopak celý černý a vypadal draze.

„Půjdeme pomalu k těm koním, já je uklidním, aby nás neprozradili, a ty je pak podržíš, zatímco vklouznu do stáje pro svého koně.“

„Dobře.“

„Pojďme, Miriam,“ řekl Rufus a vykročil zpoza rohu. Udělal tři opatrné kroky, když se zprava mihl zářivý blesk a narazil do Rufuse. Miriam vyjekla, Rufus s třísknutím narazil do stěny domu. Vyděšená Miriam se ani nestačila podívat odkud ten blesk přilétl, někdo ji popadl, čísi ruce s ní nepříliš šetrně smýkly a táhnuly ji pryč od Rufuse.

„Ne, pusťte mě,“ bránila se Miriam, zkoušela sebou cukat, ale sevření bylo příliš pevné na desetiletou dívku.

„To jsem já, Miri,“ v hlase poznala svého otce Grega. Dostal ji.

„Pusť mě,“ křičela Miriam a dál se marně snažila vytrhnout. Před ní se objevil muž, celý v bílém, splýval s mlhou.Rufus se snažil vydrápat znovu na nohy, i když Miriam jasně viděla, že mu to dělá obtíže.

„Ani se o to nepokoušej,“ řekl muž v bílém a dalším bleskem srazil Rufuse zpátky na zem.

„NEEEE!“ zakřičela ze všech sil Miriam, Greg musel ovládnout pokušení zacpat si uši, tak jí aspoň zkusil zacpat ústa. Miriam ho kousla, ze všech sil zaryla své zuby do jeho dlaně a vyprostila se ze sevření. Muž v bílém se ji pokusil zachytit, ale byla na něj moc rychlá. Proběhla k Rufusovi, odhodlaná chránit svého přítele vlastním tělem.

„Ustup od něj, děvče,“ rozkázal jí muž v bílém. Teď měla teprve čas si ho prohlédnout, byl vysoký, měl bradku a byl mladší než by soudila podle hlubokého hlasu. Ji ale zajímal jen jeho stín.

„Nedovolím vám, abyste mu ublížil,“ křičela zoufale, i když nevěděla, jak to chce udělat.

„Snažím se ti pomoct, děvče, tak mi to neztěžuj,“ hřměl svým hlubokým hlasem muž, mezi prsty mu přeskakovaly malé jiskry. Miriam si dávala pozor, aby svým tělem chránila Rufuse, připravená skočit do rány dalšímu blesku.

„Miriam, ten muž je zlý čaroděj, černokněžník, nevěř ničemu, co ti řekl,“ snažil se ji přesvědčit otec. Držel si zkrvavenou ruku a na tváři mu šlo vidět, že přemáhá bolest.

„Ten muž má čisté srdce, narozdíl od vás dvou.“

„Poslouchej svého otce, je to dobrý muž, jde mu jen o tvé dobro,“ muž v bílém přešel o několik kroků doleva, ale Miriam si dala pozor, aby stála pořád mezi ním a Rufusem. Přitom si všimla, že z okolních domů pomalu vylézají lidé a opatrně se k nim blíží. Mlha se zvedala a oni nejspíš zaslechli jejich výstup.

„Stejně jako mu šlo o dobro mé sestry, když ji předhodil Irythejským kněžkám?“ odplivla si Miriam a věnovala svému otci pohled jiskřivější než mágova ruka.

„Ty to víš?“ na nic víc se její otec nezmohl.

„Znám všechny tvoje hříchy, všechny zlé věci co jsi udělal,“ děsivá přesvědčivost s jakou to říkala, zarazila i mága.

„Miriam, musíš pochopit, že jsem neměl na výběr, kněžky by jinak vyvraždily celou vesnici a vzaly si dítě násilím. Nemohli jsme jim vzdorovat, nevíš, jakou mají moc,“ Gregory měl v očích slzy, na vteřinu přes ně uviděl oči své dcery, než znovu uhnuly pryč.

„Nedívej se do očí, oči jen klamou, stíny mluví pravdu,“ připomněla si Mirian. „Měl jsi na výběr, jen sis vybral tu jednoduchou možnost, tak jako to dělá každý,“ plivala dál svůj jed, po všech těch letech, kdy to v sobě dusila, bylo uvolňující ze sebe dostat to, co si o lidech myslí. Lidé kolem nich pomalu vytvořili hlouček, držíce se v dostatečné vzdálenosti, jakoby oni čtyři byli na jevišti a tohle nějaké blbé představení. Naštěstí pro Miriam se Rufus za ní začínal hýbat.

„Děvče, ustup,“ vyzval ji mág, když si toho všiml, jeho tón hlasu jasně říkal, že tohle je poslední varování. Miriam věděla, že musí Rufusovi získat nějaký čas, aby se mohl postavit na nohy, jinak ji čeká velmi krátký soud.

„Proč? Abys ho mohl zabít?“ vyštěkla na něj Miriam a pak se obrátila na osobu za ním. Pozorně poslouchala celou tu dobu jeho stín, když se na něj soustředila, tak mohla slyšet, jak jí našeptává slova jako lhář, gambler a v neposlední řadě vrah. To však nestačilo, musela udělat něco, co nesnášela. „Ukaž mi to,“ pošeptala stínu a stín ji poslechl.

Z jejího světa zůstaly jen šedé siluety na pozadí, stíny, zatímco stín muže se před ní rozšiřoval, nabíral nové barvy, začal zaujímat určité tvary. Z tvarů se staly osoby na obrazech a každému obrazu vévodil ten stejný muž.

Jeho minulost byla doslova protkaná lžemi. Lhal své dívce.

„Neboj se, nikdy tě neopustím.“

Lhal u stolu s kartami.

„Mé rukávy jsou čisté, pánové.“

Seděl u stolu a prohrával peníze, zatímco jeho matka doslova hladověla. Lhal jí do očí, když se vrátil domů.

„Co se ti stalo, Leo? Proč jsi tak potlučený?“

„Vzali mi všechny peníze, matko, přepadli mě.“

„Hlavně, že jsi v pořádku, dítě mé.“

A zabíjel, měl bílý plášť a metal blesky na všechny strany, asi byly jeho oblíbené. Miriam toho už viděla dost. Viděla, jak silueta na pozadí na ni cosi křičí, jiskry jí odletovaly od ruky, její otec něco křičel na mága, musela se vrátit zpátky.

„Zabiješ mě, Leonardo?“ vykřikla hned, jakmile se Leonardův stín vrátil za svého majitele. „Tak jako jsi zabil svou matku?“

Její slova měla přesně takový účinek, v jaký doufala, ochromila Leonarda, tatam byly jiskry v jeho rukou. Jeho mozek se snažil pochopit, jak to všechno ví. Bylo to jako skládanka a když mu to docvaklo, připadal si příšerně tupý, mělo mu to dojít mnohem dřív. To, co mu o dívce řekl její otec, to, že věděla o své sestře. Čekal, že děvče bude něčím zvláštní, pokud se o ni zajímal Rufus, ale nečekal, že bude mít co dočinění s Princeznou stínů.

„Nezabil jsem svou matku,“ řekl dívce, teď totiž věděl, že mezi ním a Rufusem stojí osoba mnohem mocnější než oni oba dva dohromady. „Moje matka zemřela na nemoc.“

„Jen proto, že byla příliš slabá, aby s ní bojovala, neměla si za co koupit jídlo, když jsi všechny peníze prohrál v kartách. Hnusíš se mi a hnusil by ses i jí, kdyby věděla, co děláš, zatímco ona bojovala o svůj život.“

„Chtěl jsem ji dostat pryč z té špíny, nemohla tam přežít, proto jsem hrál,“ bránil se Leonardo.

„Všichni máte svou výmluvu,“ rozkřikla se, její slova teď patřila všem, „všichni máte svůj důvod, proč jste neudělali tu správnou věc. Máte málo lásky, tak podvádíte, cítíte se chudí, tak kradete, stydíte se říct pravdu, tak lžete.“

„A kdo jsi ty, že soudíš hříchy lidí,“ křičel na ni Leonardo, věděl, že přesně tohle je pro vládkyně stínů příznačné. „Jsi zaslepená tím, co ti ukazují stíny. Vidíš chlapce, jak krade jablko, odsoudíš ho jako zloděje, ale nevidíš, že ten chlapec má hlad a nemá co jíst.“

Leonardo jí vmetl do tváře to, co mu sama připomněla. Miriam přemýšlela co na to říct, dělalo jí to problém, ale držela se svého: „Lidé si volí jednoduchá řešení.“

„Když ten chlapec může ukradnout jablko, tak taky může pracovat, aby si na něj vydělal.“

„Ano, lidé volí jednodušší řešení, když jsou vysílení a hladoví, když nemají dost sil na ty složité. A znovu se tě ptám, kdo jsi, abys to soudila. Podívala ses někdy na svůj vlastní stín?“

„Žádný nemám.“

„Ale máš, jen ho nemůžeš vidět. Zamyslela ses někdy nad tím, jak se chováš? Tvůj otec denně pracuje, aby tě uživil, snaží se tě ochránit a tys mu nikdy neukázala špetku vděku. Nemáš žádný soucit k lidem, kteří se o tebe starají, a zeptej se sama sebe, jestli jsi nikdy nikomu nelhala.“

Leonardo zanechal Miriam zmatenou, jeho první dvě výtky ji příliš netrápily, ale věděla, že lhala. A Leonardo toho věděl o vládkyních stínů dost na to, aby věděl, že nejsou schopny ovládnout svůj vlastní stín, ten jediný se vymykal jejich moci.

„Přestaň jí plnit hlavu lžemi, ty prašivý pse,“ zahřměl Rufus, když konečně nabral dost sil na to, aby se postavil.

„Měl jsi zůstat ležet na zemi, Rufusi.“

„Jsem rád, že si pamatuješ mý jméno.“

Leonardo se obrátil zpátky k Miriam, dívala se mu do očí, věděl, že ji musí získat na svou stranu. „Ten muž tě chce jen pro své plány.“

„Neposlouchej ho, Miriam, ten prašivý mág by tě nejraději ovládal jen jako svou loutku.“

„To s tebou zamýšlí Rufus.“

„Neposlouchej toho lháře, sama dobře víš, že je lhář. Miriam, ty jsi princezna stínů, ty jsi důvod, proč se každý král bojí svého stínu. Mágové tě jen využijí pro své mocenské záměry, a když se náhodou zprotivíš jejich vůli, tak se tě zbaví. Zkus to popřít Leonardo, jen ukaž té dívce, že lžeš, ta dívka to pozná.“

„To není pravda,“ křičel Leonardo, ale jakkoli se to snažil popřít, hluboko uvnitř věděl, že přesně to by se stalo. A věděla to i Miriam.

„Vidíš, je to lhář,“ řekl triumfálně Rufus.

„Miriam, pověz mi, proč věříš vrahovi?“ zeptal se jí Leonardo.

„Lež,“ křikl Rufus, v ruce se mu fialově zablesklo.

„On není zabiják, jediný z vás nemá stín,“ bránila Rufuse Miriam. Leonardovi se na tváři objevil úsměv, znovu mu to dívka musela říct. Teď však neměl čas na to připadat si příšerně tupý.

„Viděl jsem toho muže zabíjet, jen se podívej do mého stínu a uvidíš, že je to pravda. Nebo pořádně zapátrej a možná ho tam sama zahlédneš, jak zabíjí.“

„Neposlouchej jeho lži,“ naléhal Rufus, ale dívka tentokrát nezaslechla ten tenký šepot: „Lhář,“ jako před chvílí, ani se Leonardův stín nezvětšil, i když jedna lež byla nepatrná změna. Podívala se Rufusovi do očí a našla tam něco zvláštního, něco jako strach. Dobře věděla, že oči matou, „Ukaž mi to,“ vyzvala znovu stín.

Začala od konce, poslední věc, kterou Leonardo říkal, byla: „To není pravda.“ To byla lež, jak dobře věděla, ale za ní nic dalšího nenásledovalo. To by znamenalo, že to co jí řekl, byla pravda, ale to nepovažovala za možné. Přece by viděla, kdyby Rufus někdy někoho zabil. Vrátila se k Leonardovým vraždám, tam kde minule skončila. Tři mrtví v lese, někdo v nočním městě a pak planina pokrytá sněhem. Byly tam desítky lidí, ale fialový plášť byl nápadný, našla ho tam, stál na druhém konci bojiště, běžel proti němu voják, fialový záblesk a voják byl mrtvý. A další. Byl sice jen na pozadí Leonardových vražd, ale ona dobře věděla, že je to on.

„Jak jsi mohl?“ obrátila se proti němu, na tváři měla slzu, věřila mu.

„To jsou všechno lži,“ přesvědčoval ji Rufus,  „viděla bys stín, kdybych někoho zabil, ty to víš.“

„Neviděla,“ odporoval Leonardo, věděl, že teď ji musí přesvědčit. Miriam jen věděla, že nic z toho nechápe.

„Stíny nelžou,“ opakovala sama sobě, ale teď si navzájem odporovaly. Leonardův stín říkal jednu věc a nepřítomnost Rufusova stínu to zase vyvracela.

„Podívej se na lidi kolem sebe,“ vyzval ji a ona ho poslechla, „a podívej se jim do očí, to co tam vidíš, není lež, ti lidé v sobě mají nějaké dobro. A jen díky tomu můžeš spatřit jejich stín, to, co by raději skryli. Bez světla není žádný stín, bez světla je jen temnota. Nemůžeš vidět Rufusův stín, protože v něm není žádné světlo, které by ti ho odhalilo. V jeho srdci je jen temnota, nikdy neudělal nic dobrého, nikdy ani ničeho nelitoval. Bez světla není stín.“

Miriam se podívala Rufusovi do očí a nenašla tam to, co si přála, aby tam bylo. Leonardova slova dávala smysl. Rozběhla se pryč, pryč od Rufuse.

„Kam si myslíš, že běžíš,“ zakřičel za ní. Ohlédla se přes rameno, jen aby spatřila fialový záblesk.

Leonardo se k ní vrhl, zakryl děvče svým tělem a vztyčil ruku. Po neviditelné bariéře se rozběhly fialové jiskérky, když se setkala s Rufusovou střelou, ale střela byla silnější. Prorazila bariéru a zasáhla Leonarda.

Miriam viděla v jeho tváři bolest. „Proč mě ochránil? Chtěl mě získat na svou stranu?“ Miriam lidem nevěřila, ale chápala, že nebýt jej, tak je to její tvář, která je zkroucená bolestí.

„Zpátky,“ zavolal Rufus na všechny lidi kolem, i když ti spíš vyděšeně postávali opodál. Kdyby si to náhodou chtěli rozmyslet, tak Rufus vytvořil kruh plamenů, do kterého uzavřel sebe, Miriam a Leonarda.

Jediné co Miriam napadlo, když pozorovala fialové plameny, bylo, že vážně začíná nenávidět fialovou.

„Pořád se ke mně můžeš přidat,“ řekl jí Rufus.

„Poté, co ses mě pokusil zabít?“

„Nikdy bych se tě nepokusil zabít,“ zasmál se Rufus, „ne dřív než bych si vzal tvé síly, ta střela tě měla jen omráčit,“ nohou šťouchl do Leonarda, „a jak vidím, tak fungovala přesně, jak měla.“

„Doufám, že zemřeš,“ na nic lepšího Miriam nepřišla. Rufus se tomu znovu jen zasmál.

„Všechno dobré musí jednou skončit, ale obávám se, že ty se mé smrti nedočkáš. Je to škoda, byla bys užitečný spojenec.“

Rufus si vyhrnul rukáv a stoupl si nad Leonarda. Na ruce se mu rozzářil fialový spletenec cév a žil. Leonardovo tělo sebou začalo trhat, opouštěly ho pramínky energie a stoupaly k Rufusovi. Jeho tvář se rozzářila štěstím.

„Je to úžasný pocit, škoda, že si to nikdy nevyzkoušíš,“ řekl Miriam. Ta se cítila ztracená, Rufus ji měl osvobodit a ne ji uvrhnout do ještě těsnějšího vězení z plamenů.

„Pomoc, pomožte mi, prosím, pomožte mi,“ začala volat přes plameny.

„Nikdo ti nepomůže,“ smál se jí znovu Rufus.

„Mýlíš se,“ oznámila mu s chladnou jistotou. Miriam dobře věděla, že jí žádný člověk nepomůže, ale nedožadovala se jejich pomoci. Uvědomila si, že stíny příliš dlouho jen poslouchala. Řekli jí, že je princezna stínů, že ona je důvod, proč se králové bojí vlastního stínu. Teď bylo načase, aby stíny poslouchali ji.

Vynořily se ze země a odpoutaly se od svých majitelů. Teď je mohli vidět všichni, šedočerné verze sebe samých. Některé byly menší než originál, některé větší, ale všechny se rozběhly k plamenům.

Ty menší se rozplynuly, už když se dotknuly plamenů, zasyčely a splynuly se vzduchem, ty větší však proskočily dovnitř a namířily si to přímo na Rufuse. A ten je všechny sežehnul plamenem. Do jednoho zmizely stejně rychle, jako se objevily.

„Snad sis nemyslela, že mě tvá armáda vesnických pomlouvačů, zahýbačů a lhářů zastaví,“ smál se Rufus, opíjen mocí, kterou si uzurpoval od Leonarda.

„Nemyslela,“ odpověděla Miriam. S jejími slovy začalo všechno černat, světla ubývalo, přestože slunce vykukovalo zpoza obzoru. Během sekund nešlo vidět na krok.

„Co to je?“ zeptal se Rufus. Miriam se v duchu musela smát jeho strachu v hlase.

„To je tvůj stín. Leonardo měl pravdu, když říkal, že nejde vidět,“ odpověděla mu s ledovým klidem.

„Odvolej ho,“ zakřičel Rufus, v rukou mu vzplály dvě fialové koule, neschopné však proniknout temnotou, neviděl si ani na špičku nosu.

„Nemyslíš si, že by muž měl být silnější než stín tvořený jeho hříchy?“ zeptala se ho Miriam.

Chvíli se nic nedělo, Rufus kolem sebe zběsile máchal rukama, když ho něco najednou zasáhlo. Nestihl ani vykřiknout. Miriam jen viděla, jak obě dvě koule bleskově letí, ozval se náraz, zapraštělo dřevo a jedna z chalup spadla.

Ve stejnou chvíli zmizely plameny a začalo se rychle rozednívat. Když temnota ustoupila z tržiště, odhalila desítky vesničanů, kterak se vyděšeně krčí na zemi. Miriam tam už ale nebyla, zmizela s posledními střípky temnoty.



Trvalo hodiny, než se Leonardo probral. Rufus byl mrtvý, nikdo nevěděl, kam zmizela princezna stínů. Nezbývalo mu, než se vrátit do Kolsy. Po cestě přemýšlel nad tím, co řekne velmistrovi, jeho myšlenky se málo soustředily na cestu.

Kdyby byl pozornější, možná by zahlédl včas šedou postavu mezi stromy. Ukázala se mu však jen na krátký moment, těsně předtím, než ho srazila z koně.

Všechno pak bylo rozmazané, bolestivé a hlinité. Skončil na zemi, když zjistil, že je relativně v pořádku, pokusil se vstát. Šedá bota ho však přimáčkla zpátky k zemi. Stál nad ním jeho vlastní stín.

„Nepokoušej se, je silnější než ty,“ řekla Miriam, když viděla malinkaté jiskřičky, jak běhají po Leonardově ruce, bylo jich však míň a byly slabší. „Přišel jsi o svou sílu?“ zeptala se ho.

„Většinu ji ze mě vysál,“ odpověděl popravdě Leonardo a nechal jiskřičky z rukou utéct, jen ho ještě víc vysilovaly.

„To mě mrzí, vím, že je to mou vinou.“

„Zabila jsi ho dřív, než jsem si je mohl vzít zpátky.“

„Jenže ty by sis stejně nevzal zpět jen ty své,“ odpověděla s chladnou přesvědčivostí Miriam.

„A co uděláš teď? Přišla jsi dokončit svou práci? Odsoudit i mě za mé hříchy?“

„Ne, v nečem jsi měl pravdu, ještě mi bude chvíli trvat, než si utřídím přesně v čem, ale nevím toho o tobě dost, abych tě soudila,“ to, že se ji pokusil zachránit a obětoval při tom část své moci, ji nechalo na pochybách. „Udělal by to znovu, kdyby věděl, co ho to bude stát?“

„Mám pro tebe otázku. Proč jsem jen princezna, proč nejsem královna?“

„Protože je ti jen deset?“

„Nepotřebuju pubertu k tomu, abych pochopila, čeho jsou lidé schopni, viděla jsem toho dost. Princeznou můžeš být jen, když královna stále žije. Tam někde venku je královna stínů, že?“

„Ano.“

„A víš kde ji hledat?“

„Nemám ponětí.“

„Lžeš,“ osočila ho, po krátké domluvě se stínem.

„Já vím,“ odpověděl s úsměvem.

„Jednou ji najdu a budu si pamatovat, kdo mi pomohl a kdo ne.“

„Tak si mě pamatuj jako člověka, který tě před ní varoval. Nehledej ji.“

„Budu,“ řekla po krátkém rozmyšlení a vyhoupla se na jeho koně, „zpátky do vesnice je to asi šest kilometrů, nesnaž se mě sledovat.“

„Nevíš nic o světě, sama nepřežiješ.“

„A svět zas nezná mě. Myslím, že máme rovné šance.“

Komentáře

komentářů

About The Author

4 komentáře

  1. Radim

    Skvělý nápad a podle mě jde v dobrém textu hlavně o dobrý nápad. Povídka o tom, že vše není jednoznačné a už vůbec ne lidské chování, že nic není buď bílé nebo černé a že vidět do lidí je spíše na škodu než k užitku. Povídka pěkně odsýpala, pisatel se vyvaroval té vyplňovací omáčky kolem, takže šel rovnou k věci a to se mi líbilo. Dal bych 8,5 z 10 :-). Dokonalost vypadá přeci jen trochu jinak.

  2. Tereza Matoušková

    Zde musím naprosto souhlasit s Daletth. I mě se líbil námět, ale zpracování mi přišlo dost odfláknuté. Světlý mág, temný mág, (vyvolené) děvčátko, konec á la „chystá se velké dobrodružství“. Postavy skutečně nedostávají tolik prostoru, kolik by si zasloužily – až tedy na Miriam, ale i ta by si zasloužila hlubší rozbor.
    Skutečně to rychle odsýpalo, i když styl mi moc nesedl. Přes všechny nápady a prvky, které vyzdvihovala Daletth, za mě 7.

  3. Daletth

    Námět byl dobrý, ale přišlo mi to celé trochu nedodělané. Všechno se dělo ráz na ráz a nedokázala jsem se pořádně sžít s hrdiny ani s jejich životními úděly. Styl vyprávění se mi líbil, celkem to odsejpalo. Podle mého by z toho šlo ale vytřískat mnohem víc. Takhle je nápad, který by spoustě lidí vystačil minimálně na novelu (a nebyl by rozplizlý do sáhodlouhého nudného textu), doslova vyplácán na několika stránkách. Navíc je to neuzavřené a to se mi nelíbí – když si něco takhle přečtu, chci se také dozvědět, jak to skončí (obzvlášť, když mě nápad nějak zaujme). Je to něco jiného, než záměrně otevřené konce, které tím zamýšlí vyvolat určitý dojem či pocity… Ale uznání má autor určitě za psychologii Miriam. Sem tam nějaký překlep, špatně umístěná čárka a nehodící se slovo.
    Mé hodnocení by proto bylo asi zvláštní – za námět a některé prvky a pasáže 10, ale za jistou odfláknutost bych dala 7… Celkem mi z toho bohužel vychází jen 8, přestože kdyby se to dobře pojmulo, mohlo by hodnocení být mnohem, mnohem, vyšší.

Leave a Reply