Tereza Matoušková: Kapky její rosy

Ilustrace: Věra Dupynová

Malé Ešky si obvykle nikdo moc nevšímal. Mámu neměla a otec se staral o celé divadlo. Přes den zůstávala u tety v šenku, kde si hrávala v kuchyni. Táta ji tam vodil každé odpoledne. Dnes na ni poprvé zapomněl. Celou noc proseděl v pracovně, pil a zíral do stolu. Když se mu Eška přišla připomenout, ani nezvedl oči. Začala zlobit a on jen, ať se utiší. Nerozčílil ho ani polštář umazaný od inkoustu.
Eška měla legraci z toho, jak mu přes noc zešedivěly vlasy.
Oba si pamatovali ráno, kdy je probudil knížecí posel. Milostpán čekal návštěvu svého mocnějšího souseda Javika a ten si poručil tragédii Chrabrý Gerd a tři panny. O tátově jevišti se kdysi šeptalo, že na něm hrají samotní bohové. Když Javik před deseti lety do země vtrhl, zvedla se proti tomu z okolních států taková vlna odporu, že radši se staženým ocasem zase odtáhl. Javik se teď zřejmě doslechl o problémech, se kterými se divadlo potýkalo.
Eščin otec měl slíbenou nemalou sumu za to, že nezklame a přes všechny vnitřní spory ukáže skutečné umění. Druhého dne našli prvního herce s dýkou v zádech. Soubor držel smutek, ale morálku to nepodkopalo. Zavraždili další dva a mnozí přestali chodit na zkoušky, ale věrné jádro zůstalo. Nakonec v knížecí herecké společnosti zbyli jen tři herci – jeden kulhal, druhý šišlal a ten třetí se nedokázal naučit text, ani když jste nad ním stáli s nasoleným bičem v ruce.
V podvečer za otcem chodíval vypasený komisař. Dnes dorazil už kolem poledne. Eška mezitím stačila pomalovat další tři polštáře. V těsném závěsu za vyšetřovatelem vešel knížecí tajemník a nedlouho po něm se objevila i šenkýřka. Eška se jí okamžitě pověsila kolem pasu a umazala od  inkoustu i její čerstvě vypranou sukni.
„Sehnal jsi nějaké ty holky?“ zeptal se táty tajemník. Jako kdyby se bavili nad skleničkou likéru a žádné ty ošklivé věci se nestaly.
„Ne, každá by si radši vypíchla oči, než by šla hrát,“ povzdechl si Eščin otec, „pokud chce mít kníže drama o krásných pannách, kamaráde, bude si je muset zahrát sám.“
„Něco nového, komisaři?“ obrátil se na vyšetřovatele.
„Nevíme nic, co bychom nevěděli včera,“ povzdechl si tlouštík, „kdo v téhle zemi uměl udělat obličej, je buď pod drnem nebo záhadně zmizel. Nikdo nic neviděl ani neslyšel.“
„Tak vidíte, můžeme rozmotat Javikovy vlajky.“ Táta měl v očích slzy. „Kdo to jde zapít?“
Ešce vyplašeně bušilo srdce. Nechápala sice tak docela, co se děje, ale vnímala, jakým tónem dospělí mluví.
„Jestli se do toho můžu vložit,“ ozvala se teta a odstrčila holčičku, která na ní visela, „pokud městu ukážete viníka a ukázkově ho popravíte, možná budete mít najednou víc dobrovolníků, než stačíte zaměstnat.“
„To víme všichni, Gramo,“ zabručel knížecí tajemník.
„Neřekla jsem, že to musí být skutečný viník.“
V místnosti se rozhostilo ticho. Tajemník s Eščiným otcem si vyměnili pohledy.
„Tohle ne.“ Táta rozhodně zavrtěl hlavou. „Nepošlu na katův špalek nějakého známého jenom kvůli pitomému představení. To tam tu hlavu radši položím sám. Ostatně tam patrně skončím tak jako tak.“
Grama si založila ruce na prsou.
„Taky jsem neřekla, že to musí být někdo odsud. Nějaký cizinec. Nebo cizinci. Když jim uděláte něco nepěkného, třeba se zalekne i skutečný pachatel.“
Komisaře to zaujalo:
„Povídej.“
„Nu, u mě v hostinci se občas ubytuje nějaká ta divná cháska,“ začala šenkýřka obšírně, „ale ti, co přišli předevčírem, to je něco jiného. Mrazí mě z nich. V kraji se o nich povídá, že jsou to čarodějové a že přišli z velkého světa. Místní kolem nich každopádně chodí obloukem. Uvěří nám, když je obviníme z těch vražd. Ani to nebudeme muset sáhodlouze vyšetřovat, stačí, když je obviníme z čarodějnictví. Pak je prostě jen dotáhneme na náměstí a dav už udělá své…“
Tajemníkovi při zmínce o čarodějnictví blýsklo v očích. Nikdy se nestavěl do cesty lovcům čarodějnic a naopak se zdálo, že upalování podporuje. Eška o něm slyšela, že sám před mnoha lety studoval ve velkém světě magii a proto jí to nešlo do hlavy. Táta se stále tvářil nesouhlasně:
„Nechce se mi zaplétat s nějakou divnou cháskou, obzvlášť pokud se o nich říká, že jsou to čarodějníci.“
Eščina teta nad tím mávla rukou:
„Jsou jenom čtyři, Barde, z toho dvě ženské a s těmi čárami… Když je vezmeš palicí po hlavě, bude jim to čarodějnictví víš k čemu. Netvař se jako nakopnutý kněz. Pokud je na těch řečech něco pravdy, stejně to musí být nějací zločinci. Co by tu takoví jinak dělali? Tak jaképak saky paky?“

***

Eška věděla, co znamená, že dav udělá své. Pamatovala si na tu paní, která v krčmě prodávala mastičky. Taky ji obvinili z čarodějnictví. Přivázali ji ke kůlu na náměstí, a když zapálili roští, Grama zakryla děvčátku oči. Než ta žena omdlela, hrozivě vřískala. Nikomu nezkřivila ani vlásek. Nezasloužila si takový trest a ti čtyři také ne. Pokud někde udělali něco zlého, tak rozhodně ne tady.
Vyklouznout potají v noci ven Ešce nečinilo nejmenší potíže. Strážní, kteří se zaručili za jejich bezpečí, si pokradmu přihýbali z korbele tak, že se za ně styděla i okolní tma. Otec se zavřel nahoře v pracovně a jejich služebná měla plné ruce práce s tím ho rozveselit – děvčátko slyšelo otcovo sténání až u sebe v pokoji. Grama trávila noc za barpultem. Eška tedy neslyšně vylezla oknem do zahrady, prolezla dírou v plotě a bez váhání se rozběhla k obdélníkům světla, které znamenaly okna hostince. Už z dálky ji vítaly důvěrně známé útržky opileckých popěvků. Na moment se zastavila a zaposlouchala. Zevnitř zrovna vyšel místní štamgast, aby si ulevil u zdi. Eška počkala, až zapadne dovnitř, opatrně se vyhnula jeho mokrému výtvoru a při zdi se doplížila až k oknu do kuchyně. Grama ho vždycky nechávala otevřené. Eška vyšplhala na parapet a hbitě se vsoukala dovnitř. Hodina příliš pokročila na nějaké to vyvařování a tak tu kuchyně opuštěně čekala jen na ni.
Apartmá pro hosty se nacházelo v prvním patře. Eška nahoře najde salónek, ze kterého vede chodba k ložnicím. Je rozumné budit čaroděje takhle v noci? přemítala holčička, zatímco se plížila po  schodech do patra. Salón tonul ve tmě, jen v krbu dohořívaly oranžové uhlíky. Na křesle, které si někdo přitáhl k ohni, ležela tlustá kniha. Eška po špičkách došla až ke krbu a zvědavě bichli zvedla. Váhala, jestli ji má otevírat.  Mohla by v ní být nějaká kouzla. Neznala pohádku, ve které by se podobná zvědavost vyplatila.
„Možná vás zklamu, slečno, ale nenosíme s sebou žádné cennosti. Pokud se ovšem nutně potřebujete na nás obohatit, můžu vám nějaký ten menší obnos věnovat. Nevidím rád, když jsou děti nuceny krást.“ Ten, kdo promluvil ze tmy ode dveří, měl velice melodický a příjemný hlas, ale děvčátko mu kvůli příšernému přízvuku téměř nerozumělo. Proto mu chvilku trvalo, než píplo:
„Já nekradu.“
V krbu to zahučelo a vyšlehly plameny.
„Nikoliv?“
Hlas zněl pobaveně a nijak nepřátelsky. Eška měla srdce zamotané až někde ve spodničce, ale stejně se otočila.
„Já… jenom jsem si chtěla číst. Nechtěla jsem nic vzít.“ Ukázala mu knížku. Čaroděj pozvedl obočí. Vlastně vůbec nevypadal jako správný kouzelník. Neměl špičatou čepici ani plášť a holčičce přišel moc mladý, vysoký a svalnatý.Vlasy měl dlouhé jako nějaký kejklíř a ve světle plamenů v nich  zahlédla modré pruhy. Nos měl zlomený, to ano, ale neměl na něm žádnou bradavici.


Možná vypadal jako princ. Ne ten dobrotivý, ale ten pyšný a krutý, který nikdy nedostane princeznu.
„Dovolíte?“ Vzal jí knihu z roztřesených rukou a otevřel ji. Obočí mu vystřelilo téměř až k lince barevných vlasů. V obličeji se mu vystřídalo několik barev, než znovu promluvil.
„Tohle jste si chtěla číst?!“
„Nevěděla jsem, co to je. Ještě jsem to ani neotevřela.“
„To je dobře…“ Modrovlasý si trochu zaraženě výtiskem listoval. Na jedné stránce ho očividně cosi zaujalo, protože jeho výraz na moment značně zjihl. Než knihu rázně zaklapl, dokonce si tu stránku založil ukazovákem.
„Teď by mě zajímalo, kde jste to vzala.“
„To je moje, Femoriane.“ V chodbě k ložnicím se objevila mužská silueta. „Strašíš tady děti?“ Druhý muž nevypadal o nic víc jako kouzelník, než první. Vlasy měl také dlouhé, ale obyčejně narezle hnědé, tělo vychrtlé a mluvil daleko srozumitelnějším dialektem.
„Ve skutečnosti spíš ona vystrašila mě,“ ucedil Femorian. „Kdopak že to má dneska hlídku? Atalan?“
„Máš pravdu, ten starý šupák. Místo, aby hlídal, válí se s tvou matkou v posteli.“
Femorian věnoval hubenému muži pohled, kterým by se daly louskat ořechy.
„To je kouzelná kniha?“ opovážila se Eška zeptat.
Čarodějové si vyměnili nečitelné pohledy. Ten s narezlými vlasy se posadil do křesla u krbu a zapálil si dýmku. Pokud jejich družinu tvořili dva muži a dvě ženy, tak jak tvrdila Grama, musel on být právě Atalan. V tom případě ale Eška nechápala, proč o sobě mluvil ve třetí osobě.
„No, ano – kouzelná.“ Atalan si zastrčil dýmku mezi zuby.
„Velice kouzelná,“ usykl Femorian.
„Takže jste skuteční čarodějové?“
Oba muži si znovu vyměnili naprosto nečitelné pohledy.
„Přišla jsem vás varovat,“ vyhrkla holčička.
Nečitelné pohledy se změnily v udivené. Eška jim tedy povyprávěla všechno od knížecího posla, který donesl objednávku, až po dnešní rozhovor v tátově pracovně.
„Nechci, aby vás upálili,“ zakončila svou řeč.
„Nemusíte se bát, slečno…,“ začal Femorian.
„Esabet… ale všichni mi říkají Eško.“
„…Esabet, Eško. Teď běžte domů a odpočiňte si. Věřím, že se zítra uvidíme. Ocenil bych, kdybyste o tomto setkání s nikým nemluvila.“
„To by nemluvila ani tak.“
Uklonila se jim a okouzleně vyklopýtala ze dveří ven.
„Tak vidíš, nakonec budeme mít i to představení na uvítanou,“ utrousil Atalan, jakmile s Femorianem osaměli.
„Troufám si tvrdit, že bych se i obešel bez něj. Kdybys něco potřeboval, budu u sebe v ložnici. Dobrou noc.“
„Dobrou noc a mohl bys mi vrátit mou kouzelnou knihu.“
Femorian se zarazil na prahu.
„Samozřejmě… moment.“ Nevšímal si Atalanova pobaveného výrazu a než mu ji hodil a s pohoršeným výrazem odkráčel, otevřel si knížku znovu na stránce, kterou si založil. Polonahá dívka tam nadšeně laskala svázaného démona v rozkroku.
„Příště bys ty své nemravnosti mohl ukládat alespoň mimo dosah dětí.“

***

Na Eščina otce od malička volali Barde. Rodičům to přišlo jako jméno ušité mu na míru. Když se toho rána Bard probudil na kupě pokaňkaných polštářů s chrápající služkou v náruči, proklínal je, že ho nepojmenovali Pekař nebo Rybář. Dole v kuchyni ho čekal rozespalý komisař.
„Čarodějníci si prý přáli snídat dole v šenku,“ ožil, když ho viděl, „už jsem tam nasadil naše chlapy. Uděláme jim menší překvapení. Je to jako loni s tou mastičkářkou. Upálili jsme jednu a ostatní rychle naházely ty svoje vodičky na hnůj a byl klid. Místní studovaní léčitelé mi posílají něco na přilepšenou ještě teď.“
Eščin táta zmučeně následoval komisaře k hostinci. To, že za ním ven vyběhla i Eška, nějak přehlédl.
Ne, tihle nepocházeli odsud ani z žádné okolní země. Když je spatřil, napadlo ho, jestli sem nezabloudili ze starých příběhů, z takových, které by měl předčítat dceři před spaním. Jako první k němu vzhlédla vysoká půvabná černovláska, která seděla v čele stolu.
„Vy jste asi poslední, že? Skvělé. Takže my bychom mohli přestat předstírat, že v klidu snídáme, vy byste na nás mohli přestat zírat jak čuráci na nové spodky a vybalit, co vlastně chcete,“ promluvila hlubokým dunivým altem. Bardovi poklesla čelist. Černovláska upřela pohled kamsi za něj. „Jo a řekněte tomu ocáskovi v rohu, ať se ani nepokouší po mě hodit tu dýku. Jsem dneska po ránu nějak špatně naložená a mohlo by mě to rozčílit.“
„Byli jste shledáni vinnými z několikanásobné vraždy a provozování čarodějnictví.“ Komisařovo sebevědomí, které z něj před okamžikem prýštilo všemi otvory, si zřejmě potřebovalo na rychlo někam odskočit.
„Z vraždy a provozování čarodějnictví? Větší hloupost jsem v životě neslyšel,“ ozval se hubeňour s narezlými vlasy, pro Ešku Atalan. „Cestuji s rodinou do Panského Dvora a ve vašem městě hledám jen průvodce, který by mě bezpečně převedl přes hory.“
„Tohle je vaše rodina?“ divil se komisař.
„Jistě,“ kývl hubeňour. „Moje partnerka…“ Vzal za rameno černovlásku, která si jako jediná okamžitě všimla Ešky. Dokonce, když se nikdo nedíval, se na ni usmála.
„…její syn…“ Kývl směrem k Femorianovi.
„…moje sestra a…“ Ukázal na nemocně vyhlížející zrzku v kabátku pošitém barevnými pentlemi. Váhavě se podíval znovu na Femoriana a zpátky na svou sestru. Každý seděl na opačného konci lavice. „…a to je všechno,“ zakončil radši.
„Rád vám budu jakkoliv nápomocen. Čarovat ale nedokážu.“
„Povídá se to v kraji.“
„Kdo to povídá?“ V Atalanově mírném výrazu se objevilo cosi dravčího.
„To by bylo na dlouho, pane.“ Komisař vypadal, že by se nejradši právě nacházel na opačné straně města.
„Máme čas.“ Atalan vytáhl ze záhybů svého pláště malé přesýpací hodiny. Položil si je na dlaň. Bard nechápavě sledoval, jak jemný písek přetéká z jedné baňky do druhé.
„Je tvůj, Zoreno,“ oslovil černovlásku a Bardovi se na moment zazdálo, že se mrňavá padající zrnka v hodinách zastavila.

***

Atalanova sestra, ta nemocně vyhlížející zrzka v kabátku pošitém barevnými pentlemi, se jmenovala Kerdea. Kvůli zkrvavenému kapesníku, který si držela před ústy, jí několik stařenek lelkujících v podloubí zahrozilo pěstí. Zdejší mládež se naučila čichat „matčin dech“, substanci, která dokázal obloudit mysl lépe než listí do dýmek. Jen vám po nějaké době rozežrala nos a hned nato i mozek. Kerdea nikdy neměla s matčiným dechem tu čest, trpěla vzácnou nevyléčitelnou chorobou. Zdržela se ve městě a ještě si dnes nevzala léky. K hostinci už to neměla daleko. Jen na moment se opřela o studenou zeď pekárny.
„Jsi pěkně v prdeli, co? Hele, dám ti trochu té sračky zadarmo, když mi tamhle za rohem pěkně vykouříš.“ Skláněl se nad ní jakýsi chlápek a mával jí před nosem lahvičkou s čirou tekutinou. Kerdee došlo, že dřepí u zdi a z nosu jí stéká pramínek krve.
„Slyšelas, ty čubko?“ Kerdee se jeho řeč slila v legrační huhlání. Hrozně ji z toho píchalo v hlavě. Zakňourala. Chlápek náhle nápadně zbledl a otočil se. Kerdea se natáhla po kapesníku, který jí vypadl z roztřesených prstů. Přinutila se vzhlédnout. Chlápek s lahvičkou zděšeně couval před Femorianovým drobným krutým úsměvem.
„Tak, promiň, kurva, promiň. Stačilo říct.“
Chlápek se dal na úprk. Kerdea se nechala vzít na ruce a odnést ten kus cesty do hostince. Spávala v menším pokoji s výhledem do Graminy zahrady. Femorian ji tam uložil do postele.
„Děkuji,“ šeptla.
Čaroděj místo odpovědi jen kývl. Počkal ještě, dokud se neobjevil Atalan s lékem a bez jediného slova odešel.

***

„Zatímco se Zorena probírala Bardovi hlavou a tys dělal ty svoje hlouposti s hodinami, zaskočila jsem na radnici. Úředníci toho moc neví, ale povedlo se mi tam zastihnout knížecího tajemníka. Je to Bardův dlouholetý kumpán. Divadlo prý mělo potíže ještě předtím, než se někdo pustil do herců. Javik se zřejmě přijel jen ujistit, že Bard skutečně končí. Jestli má prsty v těch vraždách, to je otázka.“
„Asi nemá cenu ti říkat, ať to teď vypustíš a odpočíváš, že?“ rezignoval Atalan.
Kerdea se místo odpovědi zašklebila a obrátila do sebe poslední doušek léčivého odvaru. Alespoň se jí do tváří už vrátila barva.
„Když v tom nemá prsty Javik, tak kdo?“ přistoupil bratr na její hru.
„Nevím a nelíbí se mi to. Celé město je proti nám. Nač pomáhat někomu, kdo o to nestojí?“
„Nejde o to pomáhat. Potřebujeme spolehlivého průvodce, přízeň zdejšího knížete, bezpečnou cestu přes hory a svobodný Dvůr. Pokud sem Javik vtrhne, nebudeme mít nakonec ani jedno.“
„Javik sem dřív nebo později stejně vtrhne,“ prorokovala Kerdea.
„Jestli si můžu vybrat, tak radši později.“
„Atalane, řekni mi, že se tady nezdržujeme jenom kvůli tvé lásce k jevišti.“
***

Ta holka pomáhala Gramě v šenku, víc o ní Atalan nevěděl. Poté, co Kerdea usnula, si zašel utřídit myšlenky dolů do lokálu a ona tam stála za barem. Po několika panácích místní kořalky jí navrhl, že ji po směně doprovodí domů. Takové mládě, sotva tomu prsa narostla, by se přece nemělo toulat po nocích samo. Cestou přes hlavní třídu se k němu začala podezřele tulit. Dokud mu nestrčila ruku do kalhot, neviděl v tom nic nevhodného. Potom už na tom nezáleželo.
„Vy tady vyšetřujete ty vraždy?“ špitla. To už se společně váleli na úzké posteli v jejím mrňavém bytě.
„Uhm,“ udělal Atalan, který právě vyšetřoval leda tak to, jak se rozepíná její korzet.
„Grama občas vede podivné řeči s podivnými lidmi. Myslím, že zrovna ona by uvítala, kdyby to tady Javik zabral.“
Hubenému čaroději se podařilo rozplést suk, kterým si dotyčná slečna zajistila korzet. Na nějaké Gramě mu právě záleželo asi tolik, jako na měsíčním výdělku horníka z Dolní Kutné. Rozčilovalo ho, že to jeho společnice necítí stejně.
„Když městem projížděl Javikův posel, proseděla s ním celý večer nahoře v salónku,“ pokračovala holka. Slečna k Atalanovu potěšení vrátila ruku tam, kde to s ní před nedávnem začala.
„Ta uřvaná čarodějnice vás drží pěkně zkrátka, že?“
Atalan ztuhl. Pomalu, jako by se probouzel ze sna, se od slečny odtáhl. Bez dalšího slova sebral ze země boty a plášť. Rozhodl se, že si to obleče až venku. Pro jistotu. Při odchodu, spíš ze zvyku, než že by tím myslel něco urážlivého, hodil slečně na stůl váček s mincemi.

***

To, že měl radši risknout vrzající dveře a nelézt do pokoje oknem, si uvědomil, až když doskočil na psací stůl, za kterým seděla jeho rozčílená družka.
„To máme dneska ale hezký večer. Jeden by si řekl, proč to nevzít po střeše,“ pokusil se nešikovně zachránit situaci, zatímco si oklepával boty od hlíny z rozbitého květináče.
Zorena ho zpražila pohledem.
„Byla dobrá?“
„Co tím myslíš?!“
„Ta ženská. Jestli byla dobrá.“
„S žádnou jsem nebyl.“
Čarodějka si založila svalnaté paže na prsou.
„Atalane, táhnu to s tebou už dlouho na to, abych poznala, že mi zahýbáš. Koneckonců děláš to docela často.“
„Ne tak často, jak si myslíš. Možná bych to ani nenazýval zahýbáním. Spíš momentální potřeba těla. Kdybych v tu chvíli potkal škvíru s nožičkami, strčil bych ho do ní taky.“
„Ty bys ho strčil i chiméře do tlamy, kdyby ji před tebou otevřela.“ Čarodějka nad ním zlomila hůl,  důstojně opustila bojovou pozici u stolu a šla si lehnout. Atalan nějakou dobu váhavě sledoval, jak se převaluje v peřinách a pak se opatrně připlížil k posteli – asi jako pavouk, který rozvažuje, jestli má pavoučice chuť se s ním pářit nebo ho sežrat.
„Zoreno?“
„Ano?“
„Miluji tě.“
„Lehni si, prosímtě, a spi.“

***

V salónku našel Atalan Femoriana zhrouceného v křesle u vyhaslého krbu. Modro-černě pruhované vlasy mu splihle visely do obličeje. Tupě zíral do poloprázdného květovaného šálku.
„Nemyslíš, že to s tím bylinkovým čajem v poslední době trochu přeháníš?“ promluvil na něj Atalan. „Všechny babky kořenářky v okolí tě musí milovat.“
„To není od kořenářky,“ odvětil Zorenin syn hluše, „zabavil jsem to při inspekci nějakého blázince. Dávali to tam těm ubožákům po kvantech. Začal jsem to užívat, když mě přepadlo jedno temnější období a od té doby to musím pít pořád.“
Atalan zvedl ze stolu konvici, kterou tam měl Femorian nachystanou – jako vždy stála mezi cukřenkou a ubrouskem, na který mladý čaroděj obřadně odkládal lžičku. Nadzvedl víko a začichal.
„Z čeho to je?“
„Upřímně nevím a nechci vědět, ale pomáhá to. Udrží tě to na suché zemi, když cítíš, že ti musí každou chvíli lupnout v hlavě a ty se začneš topit. Jenom toho nesmíš vypít moc. Při čtvrtém šálku začneš blouznit. Já osobně po pátém začínám vést filozofické disputace se svou levou rukou.“
„Ví kromě mě ještě někdo, že tohle bereš?“
„Mamka. Ta ví vždycky všechno. Občas o mě ví i něco, co o sobě nevím ani já.“
„Kerdea?“
„Ty bys jí něco takového řekl? Ona nechápe, že na tom může být člověk špatně i bez toho, že kašle krev. Je… Na tom vlastně už nezáleží.“
Atalan se rozhodl, že musí přerušit ticho, které nastalo a tak mu vyložil, co se dozvěděl v šenku. Graminu pomocnici pochopitelně vynechal.
Femorian odložil prázdný hrnek a promnul si spánky.
„Podle mě uvažujeme od začátku špatně. Pořád za vším hledáme někoho zvenčí, Javika, jeho pohůnky, nájemného vraha. Možná si ale město pod sebou podřezává větev samo a dobrovolně. Měli bychom si proklepnout zejména ty, kdo by měli z Javikovy nadvlády prospěch.“

***

„Kupec Rafin,“ četl Atalan z dlouhého seznamu podezřelých, který to dopoledne sestavil, „clo, rozšíření trhu, Javik slíbil, že opraví cesty.“ Procházeli s Femorianem hlavní třídou, jindy rušnou, dnes tichou jako ráno na mohylovém poli. Měšťané s obavami čekali příjezd cizího knížete. Čaroděje začínal tlačit čas.
„Ne,“ zamítl Rafina Femorian po krátké úvaze.
„Jozik a syn. Manufaktura na výrobu dřevěných hraček. Kupte svému dítěti roztomilé koťátko. Clo, rozšíření trhu…“
„Atalane?“
„No co? Říkal jsi všechny, kteří by měli z Javika prospěch.“
Volným krokem došli až k divadlu. Na ceduli „Veřejná generální zkouška“ nějaký vtipálek dopsal „jen na vlastní nebezpečí“.
Bardovi se nějakým zázrakem podařilo sehnat tři docela pohledná děvčata. Jedno z nich právě popotahovalo na jevišti. Vypadalo to, že dorazili pozdě a zkouška už začala. Čarodějové se tiše usadili do zadní řady polstrovaných sedaček.
„Tma. Proč… je tu náhle taková tma?“ deklamovalo uplakané děvče pisklavě. Náhle si uvědomilo, že znovu neví, jak dál. Nešťastně se podívalo Bardovým směrem a hlasitě se rozzvlykalo.
„Řekni mi, svíčko, kam se poděla tvá milá zář?“ zašeptal Atalan.
„Řekni, svíčko, kam se podělo tvo-tvoje světlo?“ roztřeseně opakovala herečka to, co jí mezitím poradila nápověda. „Tvůj knot vypadá bez pla-plamene stejně opuštěný, zbytečný… a… a studený jako mé zrádné srdce. Mé zrádné srdce bez něj.“
„Anyto!“ vykřikl kdosi, skrytý za oponou.
„Volá ji,“ pípla dívka.
„Vždycky volá jen ji,“ doplnil ji Atalan s povzdechem.
„Lásko, kde jsi?“ znovu se ozvalo za oponou.
„Zabila jsem ji.“ vykvikla herečka.
„Lásko!“ křičel ten za oponou.
„Pane Barde, já nevím. Já to prostě neumím.“ Další vzlykání.
„Zabila jsem ji, protože jsem tě chtěla mít pro sebe. Ta tma. To je moje vina.“ Atalan se plácl do stehen a směrem k vyjevenému Femorianovi dodal: „Asi půjdeme, ne?“
Nechali Barda, ať své nešťastné herečce horečnatě vysvětluje, co chce, a vrátili se do slunečného odpoledne.
„Ty to znáš.“ Femorian na něho stále zíral, jako by ho viděl poprvé v životě.
„Toto je velice očesaná verze Gerda a tří panen. Mám pocit, že každý dramatik si musí napsat svého Gerda. Přitom původní Předvečer slunovratu z počátku našeho letopočtu má v sobě cosi nepřekonatelného. Přečetl jsem všechny pozdější přepisy, ale žádný ve mně nezanechal tak hluboký dojem. Býval jsem do těchto věcí blázen už jako malý kluk. Dokonce jsem se tím jednu dobu živil.“
„Já vím. Jenom jsem nevěděl, že jsi tak dobrý.“
„Dobrý? Jak to můžeš vědět? Vzpomněl jsem si na několik vět, to je celé.“
Do hostince to neměli daleko. Kdo by při cestě z divadla nedostal chuť na skleničku dobrého likéru? Grama se živila z bratrova někdejšího úspěchu úplně stejně jako celé město. Teď ale stejně jako všichni ostatní pocítila jeho pád. Příjemně prosluněný podnik se změnil v zatuchlou díru, která zoufale potřebovala vymalovat.
Čarodějové si odnesli pití nahoru do salónku. Ani Atalanovi ale se dnes nechtělo zabíjet čas dole v šenku.
„Procházíš si znovu výpovědi? Nechápu, kde bereš energii na to, se v tom pořád dokola vrtat. Já osobně už jsem s rozumem v koncích.“ Atalan se svalil do křesla se skleničkou vaječného likéru v ruce.
„Někdo nechal dole v šenku položený scénář k té Bardově hře. Vypůjčil jsem si ho. Co kdybys mi kousek zahrál? Budu ti číst tu druhou postavu. Třeba… třeba… tuhle pasáž a budeš Gerd.“ Otevřel scénář přibližně v polovině a namátkou ukázal na kus textu prstem.
„Ukaž.“ Atalan mu vytrhl scénář z rukou. „Tady od té řeky?“
„Ano.“
„Nu, jak myslíš.“ Hubený čaroděj si odkašláním pročistil hrdlo. „Ta řeka, to pole a za ním ten les. Kolikrát vracel jsem se z daleka a pokaždé našel jsem to stejné. Dnes však nic z toho nepoznávám. Jsem jako slepec v cizím kraji.“
Vrátil scénář Femorianovi.
„Anyta pere v potoce prádlo. Ach, Gerde,“ přečetl modrovlasý čaroděj.
„To, že pere prádlo je scénická poznámka. To číst nemusíš.“
„Takže jenom to „ach, Gerde“? Ach, Gerde.“
„Zalykám se v tom čistém vzduchu. Jsem snad nemocen?“
„Jak ráda bych tě vyléčila, můj milý.“
„Femoriane, promiň, ale předčítáš to jako seznam součástek do magické chladící jednotky.“
„Jak to mám předčítat?“
„Trochu to prožívej. Jak ráda bych tě vyléčila, můj milý – ona. Jak rád bych se nechal vyléčit – on. Slyšíš to? No, pokračuj.“
„Připadám ti cizí i já?“ zakňoural modrovlasý čaroděj.
Atalan se poprskal vaječným koňakem.
„Stačí,“ uznal Femorian, „Je tam i nějaká jiná postava než Gerd a ty tři grácie?“
„Král, kupec, černokněžník a drak Gryfa,“ vykuckával Atalan.
„Černokněžník a drak Gryfa?“ nadchl se Zorenin syn.
„Černokněžník tam říká jen jednu větu a Gryfa představuje dřevěný špalek vyřezaný do tvaru dračí hlavy.“
„To je dvojrole jako stvořená pro mě!“ zaradoval se Femorian.
V tu chvíli zdola z kuchyně zavolala Kerdea: „Atalane!“
„Už běžím!“ Atalan do sebe obrátil zbytek koňaku a seběhl po schodech.
„Obešla jsem město a vyslechla nějaké ty vaše podezřelé,“ začala bez úvodu zrzka, která se opírala o pracovní stůl, na kterém chládly buchty. Do jedné mimoděk šťourala prstem. „Na, tohle jsou výpovědi. Tohle ti posílá Zorena. Co nového tady?“
„Ale tak,“ mávl její bratr rozjařeně rukou, „Femorian se práve rozhodl, že už nechce být zamilovanou pannou, že ho daleko víc láká žrát princezny.“ U slova žrát si docela pozdě uvědomil, co říká a hlavně komu to říká.
„Hlavně, že se skvěle baví.“ Kerdea naštvaně stiskla rty a odešla. Atalan si povzdechl a vrátil se nahoru za Femorianem.
„Máme práci.“ Když viděl, jak se Femorian tváří, dodal: „Donesu k tomu láhev něčeho ostřejšího. Nebo radši dvě.“

***

Zorena věděla, kdo klepe.
„Dobrý večer, zlatíčka,“ otevřela.
„Ahoj, mami.“ Femorian se držel na nohách a dokonce si ani nešlapal na jazyk.
„Ahój, Zorenko.“ Atalan by se na nohách neudržel, kdyby ho modrovlasý čaroděj nepodpíral a huhlal tak, že mu skoro nešlo rozumět.
„Polož to tamhle,“ poručila čarodějka svému synovi a ukázala na dvojlůžko. K tomu, aby vyhodnotila Atalanův momentální stav jí stačil jediný zběžný pohled. „Připravím mu takové probuzení, že z toho bude týden srát na tenko.“
„Je to jenom a pouze moje vina,“ ozval se Femorian.
„Svázal jsi ho snad, otevřel mu hubu páčidlem a lil mu ten chlast do krku násilím?“
„Potřeboval jsem se vypovídat. Proto vlastně Atalan donesl ty dvě láhve…“
„…a sám je zkonzumoval. To je mi vrba.“ Její rozezlený výraz ale už roztál. Nedokázala se v synově přítomnosti dlouho zlobit. „Stejně ho potřebuji probrat. Chtěla jsem jít ještě ven. Možná mám poslední příležitost něco zjistit.“
Zorena uměla číst v cizích myslích, Atalan dokázal ovládat tok času. Společně dokázali vyšťourat spoustu informací, aniž by si toho kdokoliv všiml.
„Nezvládneš to pro jednou bez něj?“
„Potřebuji hlavně někoho, kdo by mi kryl záda. Nerada bych, aby mi někdo zabodl kudlu do ledvin, zatímco se budu někomu hrabat ve vzpomínkách.“
„To bych zvládl i já. Udělám cokoliv, abych si nemusel jít lehnout vedle do té odporně studené postele.“ Sesumíroval si v hlavě to nejhorší, co by se mu v životě mohlo stát: „Bylo by mi milejší i obarvit si hlavu na růžovo a běhat po náměstí nahatý jen v Atalanových špinavých spodcích.“

***

„Podle mě to udělal někdo z Bardova okolí,“ spekulovala Zorena, „musí znát nejen skvěle divadlo a všechna jeho zákoutí, i Barda samotného. Zároveň to musí být někdo dostatečně mocný, aby si zaplatil anonymitu a nějaké ty pomocníky. Napadá mě jenom jedna osoba.“
„Asi vím, kam míříš. Jaký by měl ale motiv?“
Předvečer letního slunovratu v jejich rodné vlasti znamenal bujaré a nevázané oslavy. Tady se ale  i vlaječky s erbovním znakem knížete pohupovaly ve větru apaticky a bez jakéhokoliv veselí.
„Paní Zoreno! Pane Femoriane!“
Z náměstí sem doléhal tlumený zpěv. Někde za městem možná hořel tradiční oheň a tančilo se. Femorian ale pochyboval, že by se v tom skrývalo víc života, než v těch zplihlých zástavách.
„Paní, Zoreno!“ Eška, která se vynořila z nějaké boční uličky se vrhla Femorianově matce do náruče.
„Copak se děje, maličká?“
„Někdo zabil Gerda,“ fňukalo dítě, „chci říct toho pána, co hrál Gerda.“
„Viděla si ho?“ Zorena se snažila, aby to znělo něžně a zároveň naléhavě.
„Ne-e. Ale vím, kam má asi teď namířeno.“
„Mami, vrať se a pokus se probrat Atalana,“ vložil se do toho Femorian, „já půjdu s ní.“
„Ale…“
„Běž.“
Letní noc se kolem nich převalovala a sténala, jako by se i jí zdály zlé sny. Eška vedla Femoriana do jedné staré štoly za městem. Chodila si tam hrávat a prolezla ji téměř celou, než se začalo povídat, že tam žijí strašidla. Proto se jí nechtělo lézt dovnitř za čarodějem a docela se jí ulevilo, když jí poručil, ať zůstane venku.
Femoriana překvapilo, jak je vnitřek štoly prostorný. Vyčaroval si více světla. Ze stropu kapala voda a v prohlubních se tvořila malá jezírka. Femorian postupoval obezřetně, aby mu to nepodklouzlo. Zastavil se až na obrovském kluzkém balvanu nad propastí.
„Ta mrtvola, kterou hledáte, je dole. Budete si pro ni muset skočit, pane čaroději.“
„To si klidně odpustím, pane tajemníku,“ odvětil Femorian, „věřím ale, že vy už jste ji ohledal dostatečně.“
„Nehýbejte se, nebo vás zastřelím a jestli si myslíte, že vám ty vaše čáry máry pomůžou… Něco o té vaší magii vím. Jednu dobu jsem se jí totiž učil. Jestli si myslíte, že k vám proto cítím nějaké sympatie, tak ani co by se za nehet vešlo. Pořídil jsem si pro případ, že bych s některým z vás ještě setkal, tohle.“
Femorian se klidně otočil.
„Kuše nabitá šipkou, která odráží magii. Velice důmyslná hračka.“
„Řekl jsem, ať se, kurva, nehýbete! Zastřelím vás.“ Tajemníkovi se zatřásl hlas.
„Je to docela rychlá smrt, i když mi to střelíte třeba do břicha,“ pokračoval Femorian zamyšleně, „prožere mě to skrznaskrz. Jaký to asi musí být pocit mít díru v břiše? Všechny ty tělesné šťávy, střeva a tak. Musí to být zajímavý zážitek, nemyslíte?“
Nevzrušeně udělal několik kroků směrem k vrahovi.
„Já vás vážně zastřelím,“ zaječel tajemník.
„Do toho. Nemůžu se dočkat!“ Čaroděj teatrálně rozhodil rukama.
„Nepřibližujte se!“ Tajemník začal před Femorianem zděšeně ustupovat.
„Nebo co? Zastřelíte mě?“
„Nepřibližuj se, ty magore!“ Vrah se zády dotkl zdi. Uvědomil si, že už nemá kam ustupovat.
„To bolelo. Já se vždycky tak snažil být normální. Ale pane, upadla vám kuše. Tu máte, vemte si můj nůž.“

***

„…už nějakou dobu dělal sluhu dvěma pánům a špehoval pro Javika. Když to začalo vypadat bledě s divadlem a tím pádem s celou ekonomikou tohoto knížectví, rozhodl se, že své domovině do hrobu trochu dopomůže.“ Zorena s Atalanem seděli na Femorianově nenáviděné studené posteli. Modrovlasý čaroděj dřepěl na zemi a přehraboval se v jednom ze svých sedlových vaků.
„Cos mu teda udělal?“ ptal se Atalan už nejméně podesáté. „Ten chlap byl z tebe posraný strachy. Klepal se a jenom pořád dokola žvatlal: Nepouštějte ho ke mně! Pro smilování!“
„Vlastně jsem mu neudělal vůbec nic,“ pokrčil rameny Femorian.
„Každopádně si můžeme sbalit a říct tomuto prokletému městu sbohem,“ konstatoval Atalan, když viděl, že z Femoriana nic nedostane.
„Ne tak docela,“ nesouhlasila Zorena, „Bardovi teď chybí hlavní postava.“
„To už ale není naše věc.“
„Ne tak docela.“
„Jak to myslíš?“
„No…,“ začala Zorena.
„No?“
„Někdo se před Bardem zmínil o tom, že jsi hrával divadlo,“ doplnil matku Femorian.
„Kdo někdo?“
„My.“
Atalan přelétl pohledem ze své drahé polovičky na muže, který už byl téměř jeho nevlastním synem.
„Utahujete si ze mě, že ano? Femoriane…“ Náhle si všiml, jak se modrovlasý čaroděj tváří. „Co se děje?“
„Ty bylinky, které užívám. Musel jsem je někde vytratit. Nemůžu je najít.“

***

Femorian tvrdil, že to nic není a že měl s pitím toho utrejchu skončit už dávno, ale Zorena viděla, jak se mu třesou ruce. Když seděl vedle ní v poslední řadě úplně zaplněného hlediště, neustále si pro sebe nepřítomně mumlal:
„Něco jsem přehlédl. Něco jsem musel přehlédnout.“
Zorena se přistihla, že se stále více s obavami dívá na něj, než na jeviště.
„Zalykám se v tom čistém vzduchu. Jsem snad nemocen?“ ptal se sám sebe právě Gerd-Atalan.
„Já… já nevííím.“ zakňourala tiše herečka, která představovala Anytu.
„Třeba bys mě ráda vyléčila?“ nadhodil jí čaroděj.
„Ano, ráda bych tě vyléčila, můj milý.“
Zorena přemítala, na koho se to vlastně dívá. Dotyčný měl Atalanovu tvář i jeho pohyby, to ano… ale…
„Něco jsem musel přehlédnout,“ trval na svém Femorian.
Čarodějka sledovala, jak k sobě Atalan tiskne cizí ženu a vyznává jí lásku a musela si neustále dokola opakovat, že tohle není doopravdy. Přesto žárlila jako nikdy – ne na tu herečku – na všechny ty zírající tváře kolem.
„Něco jsem musel přehlédnout.“
Zorena na moment zavřela oči a k synovi se přitiskla. Bála se o něj a přála si, aby tu teď její partner seděl s ní.
„Zabila jsem ji.“
„Lásko!“
„Zabila jsem ji, abych mohla mít tebe. Ta tma. To je moje vina.“
„Něco jsem musel přehlédnout.“
„Pro všechny bohy, nic si nepřehlédl, zlatíčko.“
Gerd zemřel. Zorena přestala sledovat dění na jevišti.
Diváci začali tleskat.
„Zoro?“
Čarodějka překvapením nadskočila. Vzápětí už visela Atalanovi kolem krku a snažila se mu zulíbat celý obličej. Když se nabažila pocitu, že ho má zase jenom pro sebe, ukázala na jeviště, kde se právě ukláněli ostatní herci.
„Doprdele, neměl bys být tamhle!?“
„Asi měl, ale tak nějak jsem si řekl, že vy dva mě tady potřebujete víc… Kam se poděl Femorian?!“

***

Eška o té holce taky věděla jen to, že pomáhá tetě v kuchyni. Když ji našla ve sklepě mrtvou, pozvracela se.
„Eško?“
Holčička se otočila a spatřila ve dveřích do sklepa Gramu.
„Hledala jsem tě….“
„Teto! Ona je mrtvá. Musíme…,“ vypískla Eška
„…to říct paní Zoreně? Nebo panu Femorianovi? Asi ti budu muset taky vysvětlit, že o některých věcech je lepší držet jazyk za zuby. Pan tajemník kamarádil s tvým otcem, víš, …a dalo by se říct, že i se mnou.“

***

Femorian měl v hlavě zmatek. Když hleděl do potemnělého sálu, nepochyboval o tom, že tu něco nesedí, ale jeho rozjitřená mysl si odmítala dát dvě a dvě dokupy, dokud nedostane svůj dryák. Rozhodl se, že se vrátí do hostince, zkusí znovu projít všechny své poznámky, že ho možná něco praští do očí. Mimoto se chtěl ještě podívat po svých bylinkách. Cestou málem vrazil do Barda, který rozdával úsměvy a moudra na všechny strany. Město se náhle probralo z chmurných myšlenek a jeho obyvatelé si uvědomili, že je přece slunovrat a začali skutečně slavit. Salónek mu oproti přeplněným ulicím přišel jako velice útulné místo. Začal hekticky pobíhat po místnosti a přehrabovat se v papírech, které před nedávnem tak pečlivě roztřídil.
„Hledáš tohle?“
Femorian vzhlédl. Nad ním stála Kerdea a držela dvěma prsty kýžený váček. Natáhl se po něm.
„Je prázdný. Spálila jsem to.“ Chvíli mlčky sledovala jeho reakci, a když žádná nepřišla, klekla si k němu se slovy: „Nechci, aby sis kvůli mně něco takového ládoval do hlavy. Nechovala jsem se k tobě poslední dobou fér. Záleží mi na tobě.“
Samozřejmě. V Kerdeině malém přísně racionálním světě patřili všichni, kterým šplouchalo na maják, někam za vysokou zeď, kam se nekoukalo. Tam přece její přítel nemohl patřit, takže když bral ty ošklivé léky, muselo to být kvůli tomu, jak byl nešťastně zamilovaný.
Femorian si opřel hlavu o Kerdeinu hruď, ale místo očekávané a obecně užívané dvojice slov ze sebe vydal chabé ajk a vyzvracel se jí do klína.
Otevřeným oknem sem vítr donesl smích a potlesk. Eščinu otci se právě podařil jeho oblíbený bonmot.

***

Grama táhla Ešku po trávníku směrem ke staré studni. Bude to vypadat, jako že tam to malé hloupé štěně spadlo, zatímco se snažilo pomoct té její zatracené pomocnici, té prokleté rozhoďnožce. Eška už nějakou dobu nedýchala, kolem její rozbité hlavy chtivě poletovaly mouchy. Několik kapek její krve ulpělo na trávě. Jako rosa.

Komentáře

komentářů

About The Author

13 komentářů

  1. Indra

    uh..zacatek dobry,po 4te trojhvezdicce sem se totalne ztratil.u sceny s drogovym dílerem sem nepochopil co tam dela.a Nejsem si jisty jestly je dobry v 35 000 znakove povidce takhle skakat s hlediskama
    zbytek,jako ze nesnasim kdyz zeny klejou (s vetsi frequenci) nez muzi a ero sceny,je moje osobni „preference“.jinak prvni dilo co me zaujalo.

  2. Daletth

    Já nemám moc co dodat. Povídku jsem sice už četla, ale neodolala jsem a musela si ji přečíst znovu 🙂 S tím, co tu bylo souhlasím. Lidem, neznalých světa a postav, zde může chybět motivace postav či jejich nějaké hlubší charakteristiky. Stejně tak si myslím, že pořádně nedocení scénu s Kerdeou a prodejcem drog, přestože je dobrá a v kontextu ostatních příběhů z tohoto světa je skvělá. Vypsaná ruka, velice specifický styl s příjemným ironizujícím černým humorem… Bodové ohodnocení neuvedu, neboť znám povídku, svět, hrdiny i autorku samotnou a mé hodnocení by tudíž nemuselo být objektivní. Jen jedna věc ke gramatice – slovo chládlo (už jsem to ale určitě psala i k téhle povídce :-D) a nadměrné užívání dvojteček – i v místech, kam nepatří. Na závěr si ovšem nemohu odpustit jednu poznámku: OMFG!

    • Tereza Matoušková

      Děkuji, Zuzi! 🙂

      Na chladlo už jsi mě upozorňovala několikrát a slibuji, že příště už si dám pozor (Normálně, teď jsem psala jedno chladlo a čárku jsem tam neudělala, pokrok.) Dvojtečky mám poslední dobou jako takový zlozvyk. Něco jako když člověk pořád říka „vlastně“ nebo „viď“. Taky se pokusím pro příště mírnit. Nebo je nahradím trojtečkami. Čím víc teček, tím víc Adidas.

      OMFG je myšleno ve smyslu Oh my Femorian god? Bohové, to už jsem neslyšela věky! OMFG, Yeaaah! 😀

  3. Silblade

    Nevím ani, co bych tomu vytknul – taková detektivní fantasy povídka ze světa Podmoří, ochucená humorem. Některé pasáže mluvily za vše: „Zoreno?“ – „Ano?“ – „Miluji tě.“ – Lehni si, prosímtě, a spi.“ 😀
    Konec je trochu drsný, ale s tím už by čtenáři detektivek tak trochu měli počítat.:)
    Možná bych vynechal tu informaci, že je Zorena psychologický odborník a Atalan má zase čas v malíčku, protože tady to nehrálo zas tak moc roli, ale to je drobný detail.:)

Leave a Reply