Krásní

Scott Westerfeld

obálka knihy

Lidstvo konečně žije ve světě, kde heslo „nikdo není dokonalý“ neplatí. Po katastrofě, která zničila civilizaci, jak ji známe, vybudovali lidé společenství, v němž neexistují války, nemoci či chudoba. Všichni se mají rádi a díky vyspělé technologii má každý vše, na co pomyslí. Příroda kolem malých měst zdravě bují a fanaticky ekologický způsob života by si nedovolil zpochybnit ani prezident.

Že taková jásavá vize budoucnosti zavání celovečerním sledováním záznamu z Woodstocku? Žádný strach. Ač román Krásní (Pretties) zprvu možná nepůsobí zrovna příkladným antiutopickým dojmem, nic samozřejmě není tak růžové, jak se jeví. Překvapí však další příběh z postapokalyptických společností něčím novým? Zdá se jakoby ke skutečně šťastné budoucnosti postačila trocha uvědomělého technologického rozvoje, respektujícího ekologické principy a mimořádně dokonalá plastická chirurgie. Když je každý krásný, nemá proč by byl nespokojený. Idyla tu není uměle udržována žádným maniakálním Cocktoem s omezujícími pravidly a nesmyslnými zákazy solení. Dokonce tu chybí i Orwellovská nesvoboda a strach obyčejných lidiček tupě pracujících na krásných zítřcích pod taktovkou „vlídné“ totalitní vlády. Co je tedy shnilého v Království krásných?

Kniha je druhým dílem tetralogie Oškliví (Uglies) amerického spisovatele Scotta Westerfelda, který se v hojné míře věnuje tvorbě pro mládež. V první části série pod názvem Oškliví hlavní hrdinka Tally napjatě očekávala šestnácté narozeniny. Jako dárek neměla dostat štěně nebo značkové boty, ale celkovou proměnu vizáže. S nově upravenými kostmi, obličejem i kůží se pak jako všichni měla přestěhovat za řeku do města krásných, kde život plynul v radovánkách. V tom ale přišly problémy.

Teď by měli tuto recenzi přestat číst všichni ti, kdo ságu Oškliví neznají a chtějí si vychutnat od začátku. Komu se však bez znalosti prvního dostal do rukou díl druhý, nemusí vůbec zoufat. Westerfeld vychází takovým čtenářům vstříc a Krásní obstojí i jako samostatná kniha. Flashbacky a vysvětlování prostupují celým dějem a tu nenásilně, tu trochu kostrbatě přibližují předchozí události. I to má své kouzlo. Zcela pochopitelně si k některým postavám vytvoříte jiný vztah a pravděpodobně budete jinak vnímat i mnoho momentů zápletky. Právě z toho důvodu není vhodné více přibližovat děj „jedničky“. V Krásných je Tally dívka, které se splnily všechny sny. Absolvovala operaci, je dokonalá a má spoustu nových přátel. Snaží se zapadnout, ale pronásledují ji podivně znepokojující pochybnosti ohledně vlastních vzpomínek na minulost. Tu sice bere jako uzavřenou kapitolu, dobrodružství, které jí všichni závidí, ale nemůže se zbavit pocitu, že něco není, jak má. Její vrstevníci nic neřeší, všichni si jen užívají a Tally se trápí, proč to také nedokáže. Když ji však zkontaktuje přízrak z minulosti a osvětlí jí, jak se věci kolem krásných mají, váhá, zda chce poznat celou pravdu a vzdát se bezstarostného života. A stačí tak málo – spolknout pilulku.

Tento na první pohled Matrixovský motiv nakonec není až tak zajímavý a důležitý. Mnohem působivější je snaha o udržení tohoto prozření a Algernonovské uvědomování si možného návratu do nevědomosti.

Westerfeld v Ošklivých představuje budoucnost, která by se mnohým mohla vlastně líbit. A to i po zjištění, že je udržována jistými nestandardními zásahy do osobností operovaných. Odhlédneme-li od klasické snahy netolerovat odpadlíky( jejichž sledování mají na starosti tzv. speciálové), není společnost krásných bažících jen po zábavě, na rozdíl například od Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita, vykoupena viditelným útlakem, byť by „jen“ v podobě pálení knih. Jedná se o celkem jednoduše srozumitelnou preferenci – dokonalá společnost lidí, kterým nechybí nic kromě trochy kritického myšlení versus nestabilní a v mnoha ohledech nebezpečný svět jedinců sice s vlastním bystrým úsudkem, ale i všemi negativními vlastnostmi. Série je určena dospívajícím a není tak divu, že se ani nesnaží jít až na dřeň filozofických pojmů jakými je svoboda či utopie. Překvapivě však nepředkládá úplně černobílou volbu dobra a zla.

Jakkoli je pozadí existence krásné civilizace načrtnuto v hrubých obrysech bez hlubších souvislostí a detailního propracování, nevzbuzuje při troše shovívavosti nepříjemný pocit nedotaženosti. Jakmile se čtenář smíří s popisovaným prostředím jako konceptem dokonalého světa a oprostí se od šťouravých otázek, může se nechat unášet svižným tempem událostí. Autor se nebojí ani překvapivých zvratů a jak už je u teenagerovských ság zvykem, i Oškliví se s každým dílem stávají temnějšími a temnějšími (….a temnějšími a temnějšími, ale na poslední dva díly, Specials a Extras, si ještě musí český čtenář chvíli počkat).
V duchu přímočarosti je pozornost soustředěna na jasnou dějovou linku (rozdělenou do samostatných kapitol), osud jedné hrdinky, která kolikrát ani neví, jak  ke svému hrdinství přišla a jejích nejbližších přátel. V Krásných se objevuje podobné schéma revolty, zrady a lásky jako v prvním díle.  Opakuje se i moment putování, který však oproti Ošklivým působí násilněji a je mu věnován zbytečně velký prostor. Přesto ale Westerfeld skvěle udržuje napětí a děj graduje bez větších zádrhelů.
Už bylo zmíněno, že je kniha zaměřena na náctileté. To však vůbec neznamená, že by nezaujala starší ročníky. Může se zdát, že volba ženské hlavní postavy, akcentace romantické noty zápletky, nebo obálka připomínající ženské romány (což mnohé vyznavače sci-fi pravděpodobně donutí sáhnout po neprůhledném obalu) předurčuje Krásné zejména do dámských ruček. V dobrodružném příběhu si však své najdou i pánové.

Za mé jediné menší rozladění z četby Krásných, které stojí za zmínku, nemůže paradoxně Scott Westerfeld, ale, překladatel Uherčík promine, překladatel Uherčík. Horké chvilky mi připravil překladem v knize hojně užívaného výrazu bublly. Volba termínu epesní byla sice relativně vhodná, ale polemizovat by se již dalo se zvoleným skloňováním. Ačkoli znám absolventy žurnalistiky, kteří toto slovo nikdy neslyšeli, u nás doma se používá celkem běžně a to právě ve formě epesní. Zdeněk Uherčík však užívá podobu epesný. Skloňování ve stylu: „epesná dívka…. to je epesné…“ mě doslova rvalo uši. Zajímaly by mne důvody k takové volbě. Po konzultaci s jazykovou poradnou Ústavu pro jazyk český AV ČR, listováním ve Slovníku nespisovné češtiny a nahlédnutí do Českého národního korpusu jsem si potvrdila skloňování podle vzoru jarní jako přinejmenším jediné používané, pokud už ne přímo oficiální.

Resumé:

Krásní jsou napínavé čtení, které není snadné jen tak odložit. Rozhodně nevyvolávají dojem laciného slaďáku v netradičních kulisách a pohrávají si se závažnými otázkami. Ty jsou předkládány s ohledem na teenagerovské čtenáře a zarytého sci-fi fandu sice neohromí, ale ani neurazí. Inteligentních knih pro mládež bychom si měli vážit.

 

Autor: Scott Westerfeld
Překladatel: Zdeněk Uherčík
Obálka/Foto: Carissa Pelleteri
Nakladatelství: TRITON
Vydáno: 2010
288 str.

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply