Zadní strana nejnovějšího románu Chiny Miévilleho láká čtenáře na mrazivou lovecraftovskou zápletku. Tak jsem se nechala zlákat. Jaké to bylo? Mrazení v zádech? Napětí, které nutí člověka probdít noc? Znepokojení? Příliš reálná fantasy?

Nenechte se vysmát… Mrazivého tam nebylo nic a na Lovecrafta řada narážek, které při několikerém opakování už působí, jako kdyby autor chtěl stůj co stůj upozornit kritiku, že si přeje být spojován s tímto autorem. Zápletka ano, ta byla řádná. Ta byla zapletená důkladně. Její kvality jsou ale velmi zastíněny zklamaným očekáváním, neboť jinak kniha inzerovala něco, co nemohla ani v nejmenším dodat.

Zpočátku se příběh vleče a tak si říkáte, že se to rozjede do padesáti stran. Po stopadesáti stranách začíná být jasné, že nasazené tempo už je na maximu. Vzhledem k tomu, že je stejné jako na začátku, to není zrovna dobrá zpráva.

Pak je tady styl, kterým je Kraken napsaný. Osobně jsem si na něj musela zvykat skoro celou knihu. Časté střídání dějových linií, kterých je v knize povícero, patří k tomu lepšímu. Je poměrně vyvážené, i když někdy seká příběh na malé kousky. A každopádně je to něco, na co má autor nárok. Dál už je to slabší. Jde zejména o množství krátkých vět na místech, kde není potřeba umocňovat napětí, neboť není nic, co by ho vyvolalo. Těch krátkých vět je tolik, že kazí atmosféru a to, co někomu může připadat jako originální styl, mně přišlo zbytečné a rušivé. Nejspíš to souvisí i s Miévilleho výraznou snahou o zobrazení niterních pohnutek hrdinů. Nebudu hledat na 505 stranách konkrétní citát, ale ilustrativně, je-li hrdina nerozhodný, upřednostním popis této skutečnosti před: Ano. Ne. Jo. Totiž ne. Vlastně ano. „Ano!“ Důvody jsou snad zřejmé. Na druhou stranu ale nutno přiznat, že nejvýraznější charaktery jsou vykresleny tak, že si danou osobu skutečně dokážete představit jako někoho, kdo mluví a dýchá. To je určitě plus.

Jako velký problém vidím prostředí. Městská fantasy se pochopitelně musí odehrávat ve městě, a pokud je to reálnéměsto, je zřejmé, že své abnormálnější stránky svým normálnějším obyvatelům skrývá. Je to tedy již vžitý instantní modul ve stylu „Dodej vlastní gangy.“ Nic proti němu nemám, ba naopak. Často jde o příjemnou oddechovou četbu. Jenže je tu vždy velká konkurence a zrovna Londýn je opravdu profláknutý. Vynechám Harryho Pottera a za všechna zpracování jmenuji autora Simona R. Greena s jeho cyklem Noční strana. Ačkoliv mi vždy přišel jen jako slibné béčko, jeho pojetí skryté tváře Londýna mi přijde propracovanější a upřímnější než to Miévilleho. V Krakenovi působí nadpřirozeno velmi všedně, což je v ostrém kontrastu s tím, jak se mu některé postavy podivují.

Když najdete vhodné internetové fórum, dostanete doporučení na místa, kde nemáte co pohledávat. Záhady Londýna připomínají v tomto pojetí záhady obyčejného černého trhu. Nádech čehosi zcela nefantazijního na mě zapůsobil dojmem, že autor bez hlubšího vztahu k fantasy leč s jistými zkušenostmi ohledně psaní si sedl, zamyslel se a řekl si: „Hm, mohl bych napsat třeba fantasy. Je to populární.“

Jenže podle všeho už autor s fantasy pracoval již dříve (Král krysa, Un Lun Dun), takže po bližším ohledání příběhu jsem dospěla k závěru, že jde o fantasy detektivku. Ukradená krakatice tak významná, že ji každý chce pro sebe, skutečně skýtá výborný základ pro detektivní zápletku. Její zpracování je bravurní. Hlavní hrdina Billy řečený Zkumavka pracuje jako kurátor muzea a k detektivní práci se dostane jaksi omylem. Neboť to byl on, kdo krakatici konzervoval a rovněž byl tím, kdo zjistil, že zmizela. A aniž by o to stál, začnou se o něj zajímat podivní lidé, kteří si myslí, že o všem ví víc, než říká. To bohužel není pravda, spíše polopravda, a když mu kvůli tomu začne jít o život, nemá na výběr. Musí krakatici najít, protože je po uši namočen v soukromých válkách, o jejichž existenci se dozvěděl často až v okamžiku, kdy do nich spadnul. Zabránit apokalypse, kvůli které už většina hybných sil města šílí, se jeví jako rozumný způsob, jak z toho ven. Ostatně Billy má dobrého spojence, který disponuje užitečnými kontakty i bojovými dovednostmi. A tak se společně pouštějí do nekonečného pátrání po krakatici. Krůček po krůčku postupují k rozřešení záhady a záchraně světa. Půda pod nohama jim přitom hoří čím dál tím víc, jak se objevují další a další skupiny nepřátel.

Zdá se tedy, že žánrově je vše vyřešeno. Mohlo by, ale s tou fantasy stránkou díla stále není něco v pořádku. Přemýšlela jsem, co to je, a dospěla jsem k závěru, že je to přeplácané. Autor pracuje s kvalitními fantasy prvky jako nezkušený kuchař s kořením. Motto „čím víc tím líp“ se ale neosvědčuje. Snaha obsáhnout vše je ubíjející. Chtěl snad Miéville ukázat, kolik toho dovede vymyslet? Kraken po přečtení zanechá dojem, že musíte být slepí hluší blbí, pokud si v Londýně nevšimnete všech těch tajných spolků, protože prakticky nic jiného v něm snad ani není.

Také překlad se mi nelíbí. Narazila jsem na několik míst, kde je vyloženě špatný. Uvedu příklad ze začátku knihy, kde Billy mluví s protivnou mladou policistkou a pokusí se o nepříjemnou poznámku právě upozorněním na její nízký věk. Cituji: „Vy si na nějaké milénium vzpomínáte?“ podivil se Billy. „Copak jste se ještě nedívala na Teletubbies?“ První dojem? Zní to, jako kdyby Billy chtěl říct, že on Teletubbies zbožňuje a dívá se na ně pravidelně. Jistě ta věta jako taková není špatně. Ani v daném kontextu není úplně nepoužitelná. Problém je, že by to šlo vyjádřit mnohem lépe, aby se čtenář nemusel zarazit a zamyslet, co to chce básník říci.

Netroufám si pouštět se do spekulací, co je vina překladatele a co autora. Výsledkem ale jsou mizerné dialogy. Taková třešnička na dortu. Suma sumárum jsem tak hroznou knihu nečetla už několik let a to do toho počítám i povinnou četbu. Nemám prostě ráda, když se kritika může přetrhnout, aby vychválila knihu, která nestojí za vydání. Možná je v originále lepší, to nemohu posoudit. V češtině ji však rozhodně nedoporučuji.

Autor: China Miéville
Nakladatelství: Laser–books
Rok vydání: 2010
Překlad: Milan Žáček

Komentáře

komentářů

About The Author

13 komentářů

  1. Josef

    Knihu mám rozečtenou a nevím, zdali ji chci dočítat. Nápad mi ze začátku přišel zajímavý, ale čím dále jsem v knize, tím hůře se čte. Jestli je chyba na straně překladatele nebo autora, je mi jedno, jistě, vždy je lepší pracovat s originálem (jako čtenář i recenzent), ale já si radši přečtu knihu česky a pokud tam jsou nějaké chyby (či jiné věci, které mi jsou proti srsti) nepotřebuji se pídit po tom, zda je chyba v překladu, či originálu.
    Co se týče atmosféry, žádná zvláštní na mne nedýchla. Nejspíš tomu nenapomáhal fakt, že dílo bylo, dle mého názoru, přeplácané. Ze začátku dobré, chvíli příjemné a poté se na čtenáře během pár stránek vyvalí příliš nadpřirozena bez žádného vysvětlení. Podobně jako v knížce Štvanice. Jistě, v knize se objevilo i několik světlejších momentů, ale osobně jsem zvyklý na jiný styl, u horroru více horrorový.

  2. Katriška

    Hm, zajímavé, jak se diskuze rozjede vždy jen u negativně hodnotících recenzí 😉 Je to pochopitelné, ale je to škoda.
    Každopádně mně nevadí, že autorka něco hodnotí negativně. Možná by vyznělo lépe nechat si soud až na závěr a nezačínat jím (pokud to není teda myšleno jako perex, což se mi moc nezdá). Spíše bych na začátku položila otázky a až po zdůvodnění bych vynesla „rozsudek“ 🙂 Závěr „kniha neměla nikdy vyjít“ mi přesto přijde dost radikální. Takové hodnocení bych dala opravdu jen málo dílům a ještě bych vážně přemýšlela, zda a jak to napsat. To si nezaslouží kniha, která je jen nic moc nebo špatná, ale pouze opravdu naprostá zhovadilost, která nemá hlavu ani patu, myšlenku či styl a nedá se vůbec číst.
    Kritizovat překlad je samozřejmě oprávněné (pokud je to tak zásadní), ovšem v tomto případě autorka recenze dle mého zvolila problematický příklad, který jednoznačně neukazuje nějakou výraznou nekompetentost překladatele. Možná by chtělo najít něco očividnějšího a samozřejmě porovnat s originálem.

    Jinak je to opravdu spíše recenze – „četla jsem takovou knihu, chceš říct jaké to bylo?“ Což je taky možnost a rozhodně bych to nijak zásadněji neodsuzovala, i když dobrý recenzent podle mne nepíše jen svůj pohled, ale snaží se z větší míry o objektivní náhled…ale třeba si to myslím špatně…

    • KAT

      No možná jsem se nechala unést, ale to je také důvod, proč to podat tak neobjektivně. Smazat pár vět a pár si vymyslet, byl by to funus knihy jak vyšitý.
      Ostatně překvapilo mě, že si nikdo nevšiml na kolika místech Krakena chválím. Několika příznivcům jsem očividně šlápla na kuří oko.
      Hm, nerozdělíme si tu na zinu role? Já budu psát destruktivní kritiku knih a ty konstruktivní kritiku mojí kritiky 😀

  3. Kat

    1. Za kritikou překladu si stojím.

    2. Chápu, že první osoba čísla jednotného působí méně objektivně. Ale já nerada vnucuji čtenáři dojem, že jde o jediný správný náhled. Považuji za důležité zdůrazňovat, že mně se nelíbilo a já chválím… Někdo jiný to třeba může cítit úplně opačně. Přeci případnému dotyčnému nebudu svým textem podsouvat, že si má myslet něco jiného, než si myslí? Ráda bych, aby mi někdo osvětlil, co je na profesionalitě tak skvělého.

    3. Odlišuji fantasy na všední a nevšední. Fantasy je pro fantázaky základní úroveň, ve které se pohybují ne? Když půjdu po ulici a vedle mě pojede álfka na koni a lidi se budou tvářit stejně, jako kdyby tam šel larper ve zbroji, ani si nevšimnu, že jde o něco fantastického.

    4. Přijímám veškeré výhrady ohledně opakování slov. Otevřeně přiznávám, že jsem si to po sobě vůbec nepřečetla.

    5. Být zajímavá? Toto je soutěžní kousek. V porotě sedí 3 lidé, z toho dva v recenzi kritizuji (vydavatel a překladatel). Nezdá se mi, že by mi vznesená kritika mohla zajistit více slávy než by svedlo dobré místo v soutěži…

      • KAT

        Čo ty vieš, čo ja chci robiť. Môžno, že porotca v Superstar.

  4. Henry

    Bomba, vše co se mně líbilo, ty trháš na kusy 😉

    konec třetího odstavce: jasně, že si těch spolků nevšimnete! Má běžný obyvatel Londýna ponětí o jeho Noční straně, ví něco běžný obyvatel Londýna o jeho druhé tváří v Nikdykde? Jasně, že neví, protože neví kam a na co se dívat, stejně jako v Krakenovi. Musím ale uznat, že podobný, i když ne až tak drtivý, dojem ve mně zanechalo Nádraží Perdido. Teď jsem byl ale připraven jak na styl, tak na jazyk jakým je kniha vyprávěná. Kraken rulezzz 😉
    ( má odpověď přijde 13.2. 😉

  5. Tereza Matoušková

    Musím se ztotožnit s Hufnagelem a Pecem, podobná recenze by se hodila na blog, na server jako je Mfantasy je dle mého amatérská, až to hvízdá.

    1. autorka si několikrát výrazně protiřečí, jednou je Kraken všední, podruhé je přeplácaný fantasy prvky.

    2. V češtině existují i jiné slovesa, než oblíbené být…
    „Pak je tady styl, kterým je Kraken napsaný… Časté střídání dějových linií, kterých je v knize povícero, patří k tomu lepšímu. Je poměrně vyvážené, i když někdy seká příběh na malé kousky.“
    Čtyřikrát na tak malém úseku to vypadá skutečně nehezky.

    3. první osoba čísla jednotného, mi přijde na tom všem asi nejvíc neprofesionální. Kdyby to byl jenom povzdech na konci beru to, ale autorka sklouzává do první osoby opakovaně.

    Knížku jsem zatím nečetla, takže soudit nemohu, ale v tomto případě kniha spíš nesedla, než že by byla vyloženě špatná, takže celou kritiku beru jako velice subjektivní názor.

  6. Peco

    Súhlas s HUFNAGEL-om. Autorka recenzie používa výborné výrazivo, ale jej názory, a to, ako ich podáva, sú absolútne amatérske. Je to všetkými chválene dielo, tak prečo nebyť zaujímavá a znosiť ju pod čiernu zem? A niektoré prehlásenia sú výslovne over the top a dokazujú, že recenzentka o tvorbe Chinu Miévilla nemá ani šajnu. Avšak je demokracia – na vlastný názor máme právo všetci. 🙂

  7. Jan Vaněk jr.

    Kritika je v uvedeném příkladu oprávněná: „ještě“ znamená „že do něj. časové meze něco trvá, pokračuje n. nenastalo“ (SSJČ) a ve spojení se záporovou otázkou není (napřed, bez uvážení kontextu) jasné, který z těch dvou odlišných případů to je, protože taková vazba se používá v obou smyslech a nad „není snad pravda, že tehdy jste se dosud dívala (a později přestala)?“ snad dokonce převládá „co, vy jste se tehdy zatím nedívala (a začala s tím až později)?“

  8. Hufnagel

    Hmm, vyhlásíť na konci, že „tak hroznou knihu nečetla už několik let a to do toho počítám i povinnou četbu“ na základe toho, že ju kritici vychvália ale mne sa nepáči, túto recenziu dosť zhadzuje a pôsobí veľmi amatérsky.
    Až do tech chvíle to vyzeralo, že autorka svoj postoj vie obhájiť.

    Tak nič, stále si myslím, že to bola jedna z najlepších kníh v poslednom čase. A štýl aj dialógy som si vyložene vychutnával 🙂

Leave a Reply