Pokud si při zaslechnutí pojmu „magazín“ vybavíte pravidelně vycházející periodikum menšího rozsahu, tak první setkání s magazínem Fantasy & Science Fiction vaší představou pěkně otřese. Blíže než k standardním plátkům sloužícím k ukrácení času ve chvílích odstřižení od internetu má tenhle špalíček spíše k regulérní knize či povídkové sbírce, chcete-li. Z tradičních časopiseckých rubrik zde nalezneme pouze úvodník (klasicky plný bušení v hruď a slibů do příště) a pár reklam, z nichž minimálně jedna byla zcela passé již v momentě, kdy se mi magazín dostal do rukou.

Z publicistického soudku si pochutnají především milovníci teoretizování a filozofování. Trochu zklamáním jsou pouhé dvě srovnávací „recenze“. Více než o samotné knihy jde o prezentaci přispěvatelů, což jasně ukazuje fakt, že jména autorů článků vidíte na první pohled, zatímco názvy hodnocených děl jsou až na konci.  Jak Boris Hokr, tak Pavel Popiolek porovnávají dvě vybrané knihy především mezi sebou, což je fajn, pokud s nimi máte nějaké zkušenosti, ale v opačném případě trochu matoucí. Ale nechci se dostat do smyčky recenzování recenzí, takže se spokojme s tvrzením, že SF&F magazín je z pohledu knižní kritiky erudovaným, leč nijak komplexním subjektem.

Těžce intelektuální rozbor Holdstockova Lesu mytág od Františka Novotného je opravdu jen pro fajnšmekry a troufám si tvrdit, že psychologické rozpitvání oblíbené série plné odkazů na Jungovo kolektivní nevědomí drtivá většina vzdá nejpozději na třetí straně. Oproti tomu Pavel Renčín nabízí ve vcelku čtivé formě pohled do svých myšlenkových pochodů, jež se mu honí hlavou při psaní dosud nedokončené trilogie Městských válek. Člověk by mu po originálním leč obtížně uchopitelném Jménu korábu, které bylo ležákem i v Levných knihách, snad dal ještě šanci. Tematicky zde tedy nalezneme vysoce specializované, takřka až odborně teoretické články, které míří na to nejtvrdší jádro příznivců fantastiky a člověku neznalému kontextu nemají moc co nabídnout.

A ještě jedno rýpnutí si neodpustím. Je hezké, že nám redaktoři magazínu mentorsky ukazují, že se kratší textové útvary mohou dělit na povídky, novely a novelety, doporučil bych ale také si zjistit, co znamená pojem obsah a k čemu má sloužit. Vyčíst z přítomného zmatku, kde se co nachází a jak je to dlouhé, je téměř stejně náročné, jako si celý sešit ručně prolistovat.


Z předchozího textu by to mohlo vypadat, že jsem si na magazín SF&F zasedl a nenechám na něm stránku suchou, ale je to přesně naopak. Dosud popisované je naštěstí pouze nevýznamná omáčka okolo a to hlavní se nachází v obsažených pracích angloamerických autorů. Ve třech dílech svých Trochu divných kusů (mimo jiné) už Martin Šust dokázal, že má cit pro namíchání toho správného povídkového koktejlu, v němž spolu všecky ingredience dokonale harmonizují. Záběr celkem čtrnácti povídek je vskutku široký. Máme tu draky i setkání s mimozemšťany, alternativní historii i dalekou budoucnost, hard SF i pouhé lehké nadpřirozeno, vyhlášené autory i u nás dosud nevydané. Ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem rozpoznat jiný sjednocující faktor povídek než jejich vysokou kvalitu.

Sbírku otvírá trojice ženských povídek, z nichž hned ta druhá patří mezi to nejlepší, co se zde nalézá. Medaři Carolyn Gilmenové jsou strhující emotivní náloží z fantastického světa lidí, jejichž život je zcela závislý na včelách a medu. Depresivní povídka s tíživou atmosférou a mistrným finále probudí zvědavost. Co asi nabídne zbytek, když již na straně čtyřicet chrochtám nadšením? Nemá ale smysl zde popisovat všechny povídky takže se věnujme jen těm nejvýraznějším. Teritorium Bradleyho Dentona avizované již na obálce je slušně odvedenou řemeslnou prací z pro průměrného Evropana nudného prostředí americké občanské války. Nebýt sympaticky zbabělého hrdiny, jeho nevychovaného koně a prázdné pointy, po pár dnech bych si ani nevzpomněl, že jsem jí četl. To rozsahem nejrozmáchlejší příspěvek – Ztracený ráj Alberta E. Cowdreyho – je přes absolutní nedostatek originality asi vrcholem celé sbírky. Vtip, akce, ale i hlubší myšlenky, které by se daly tesat do kamene, mě donutily podívat se po ostatní tvorbě u nás nepříliš známého autora. Jeffrey Ford se svým Medovým uzlem o fantastiku otřel opravdu jen lehoučce, na to, aby ukázal, že je téměř geniální spisovatel, to ale bohatě stačilo. Z krátkých prací mě nejvíce pobavil vtipný pohled do budoucnosti internetové pornografie Terryho Bissona.

Abych ale jen nechválil – Z povídky O mládenci, který doplul na věčnost čouhá pointa jak sláma z bot vesnickému buranovi a rovněž ani hned následující Nepříjemná záležitost nadšení nevyvolá – je to ženská povídka v tom nejhorším smyslu. Takřka nulový děj a okaté ždímání čtenářových emocí mi prostě nesedlo, což ale neznamená, že by byla špatně napsaná.

Celkový výběr je prostě dostatečně pestrý, aby si každý našel ty své favority, a vyloženě špatnou povídku zde nenajdete. Ucelenost literárního zážitku na úrovni pak dodává také krátké info o každém z autorů. Vzhledem ke grandióznímu rozsahu (320 stran hustě popsaných drobnějším fontem) se z hlediska poměru výkon/cena jedná o jednu z nejlepších investic, jakou můžete vůbec udělat. Za směšných 189 Kč, pro členy klubu Trifid, opravdu není co řešit. Vzhledem k tomu, že dohromady nezabírá ani 10% celkového rozsahu, jsou mé výhrady k publicistické části pouze hnidopišským šťouráním. Jasně, většinový čtenář by asi uvítal nějaké pravidelnější rubriky věnované masovějším fenoménům než takřka vědeckému rozboru 20 let staré knižní série (ať je třeba sebekultovější) nebo náhled do hlavy českého spisovatele, který rozhodně nehraje první ligu, ale třeba to v někom zaseje semínko zvědavosti. I kdyby ne, skladba povídek je natolik působivá, že se pro každého milovníka fantastiky jedná o povinnost.


Autor recenze: Honza Srp

Komentáře

komentářů

About The Author

One Response

  1. Katriška

    Hezky napsaná recenze (co do stylu), snadno se to čte. S něčím nesouhlasím, něco nedokáži posoudit, ale pro Boha, termín „ženská povídka“ – co to jako má BEJT??? U prvního „výskytu“ jsem si řekla, že jde o neuváženě použití ve snaze naznačit, že autorkami jsou ženy, ale vzápětí jsi mě vyvedl z omylu a já pochopila, že v tvém podání to má hodnotící charakter. Ještě bych to chápala ve smyslu – primárně pro ženy určená – to existuje, uzávám, ale jako označení stylu psaní žen to teda těžce zavání genderovou bitvou a já budu feministicky stát na straně svého pohlaví. Za prvé si myslím, že nic takového není a i kdyby, proč mám pocit, že tomu přisuzuješ pejorativní nádech?? 🙂

Leave a Reply