Nancy Farmerová

Země stříbrných jablek

Pega jim zazpívala jako poslední. Tak tomu bylo v kobkách Elfie a stejně tak i na pláži. Nikdo nechtěl vystupovat po ní, protože byla tak hrozně dobrá.

Jack to musel uznat. Žárlil na ni, což, jak věděl, bylo nedůstojné. Koneckonců neměla nic než tento talent. Myslím, že nejsem o nic lepší než Thorgil – chtěl bych, aby každý obdivoval mou poezii, přemýšlel. Jak se tak zadumal, nevěnoval pozornost písni, již Pega zpívala, dokud dívka nezaječela.

Jack vyskočil na nohy s napřaženou holí. Všichni ostatní se semkli dohromady. Světlo bylo náhle jasnější – houby teď opravdu vypadaly jako měsíce. A všude kolem viděl Jack, jak se boule ve stěnách – ty, které mu připomínaly kuličky chlebového těsta přimáčknuté k sobě – pomalu mění. Každá z nich byla omotána dlouhými hedvábnými vlasy barvy pšenice a uvnitř těchto zámotků spočívala schoulená tělíčka, hnědá jako čerstvě zoraná zem. Tváře bytostí byly nepředstavitelně staré, byly to záplavy vrásek tak hlubokých, že bylo těžko uvěřit jejich skutečnosti. A v každé tváři zářily dvě jasné černé oči, jež upřeně pozorovaly Pegu.

„Zeměduchové,“ šeptl Nemesis. „Dá se s nimi vyjít, dokud je nerozčílíte.“

„Co bychom měli dělat?“ zeptal se šeptem Jack. Byla jich taková spousta, všichni přilepení k sobě navzájem jako buňky ve včelí plástvi. Žádný z nich nebyl větší než roční dítě, ale dohromady mohli být nebezpeční.

„Být zticha,“ radil Bubák. „Pokud neuděláme nic, mohli by znovu usnout.“ Všichni velice tiše seděli na místě. Stěnami chodby se přehnal povzdech, tichý a vysoký jako štěbetání ptáčka. Jedna z hrudek se pomalu odlepila od stěny a s měkkým plácnutím přistála na podlaze.

Jack hleděl na něco, co vypadalo jako mužíček zahalený od hlavy až k patě do dlouhých vousů. Vypadal neškodně jako koťátko, ale Jack se nenechal ošálit. Měl až příliš mnoho zkušeností s kouzelnými bytostmi, než aby kterékoli další důvěřoval.

Zapěj, zamumlal zeměduch týmž vysokým štěbetavým hlasem.

Pega vrhla na Jacka znepokojený pohled. „Myslím, že bys to radši měla udělat,“ řekl tiše. A tak Pega zopakovala chvalozpěv, který jim před chvílí zpívala. Pokračovala jednou baladou a pak písní o trhání kvítí v máji. Odmlčela se, aby nabrala dech.

Zapěj, opakoval zeměduch.

„Potřebuju trochu vody,“ řeklo děvče. Zeměduch namočil svůj dlouhý vous do potoka. Zkroutil se jako koneček kapradiny. Zeměduch skočil k Peze a ta ucukla směrem k Bubákovi.

„To je v pořádku, drahá. Myslím, že ti nechce ublížit,“ zamumlal král skřítků.

„Zatím,“ dodal Nemesis.

Napřáhni rukou tvých, řekl zeměduch. Pega složila dlaně do tvaru misky a zeměduch zmáčkl konec svého vousu. Vytekla z něj spousta vody a šplíchla jí do dlaní. Pij.

Pega udělala znechucený obličej, ale byla příliš vystrašená, než aby neposlechla. Vypila vodu, kterou držela v dlaních, a na tváři se jí objevil nadšený výraz. „Je lahodná!“ zvolala.

Zeměduch kývl. Zapěj, řekl. A tak Pega přednesla „Proradného rytíře“ a „Veselého mlynáře“ a „Ženu od Dveřníkovy studny“. Začala se sotva znatelně třást a Jack si uvědomil, že je unavená. Jak dlouho po nich budou tyhle bytosti chtít, aby je bavili? Nepodobaly se ničemu ve Středozemi – nebo spíš, byly tím, co leželo pod Středozemí. Byly částí kamenů, vod a půdy.

Občas, když Jack vysílal svou mysl dolů k životní síle, cítil, kdesi mezi kořeny a zvířaty v norách, ještě další bytosti, jež stěží dokázal pochopit. Tohle byla jedna z nich. Jack měl podezření, že by mohly chtít naslouchat hudbě velice dlouho.

Pega dokončila píseň a Jack poklekl před zeměduchem a pravil: „Je to pouhá smrtelnice, duchu země. Přeje si tě uposlechnout, ale její síly jsou omezené.“

Tvor pozoroval Jacka svýma jasnýma očima a stěnami chodby přeběhlo štěbetavé zašumění. Zapěj, řekl zeměduch ze svého zámotku vousů.

„Zazpívám já,“ řekl Jack. „Můj hlas možná nebude tím, oč žádáte, ale Pega nemůže pokračovat celou věčnost.“

„Věčnost, o to tady právě kráčí,“ zamručel Nemesis.

Jack pátral v paměti, vzpomínal na všechno, co jej bard naučil o zvířatech, lidech, trollech a elfech, ale o zeměduších nevylovil nic. Pak zničehonic spatřil svou matku. Časně zjara, když byla půda dost zahřátá na to, aby se dala orat, a když šedá obloha zmodrala, kráčela po polích. Přitom zpívala:

Erce, Erce, Erce eorphan modor,

Geunne phe se alwalda, ece drihten…

 

„Erce, Erce, Erce…“ opakoval Jack prastaré vzývání země v jazyce tak starém, že nikdo neznal jeho původ. Možná takhle mluvil Muž na měsíci. Jack pokračoval lidskou řečí:

Matko Země, nechť všemocný

Pán života dá ti

pole rostoucí a vzkvétající,

zelený list i dlouhý stonek,

hrubý ječmen

i jemnou pšenici

a všechny plody země.

Erce, Erce, Erce…

 

Když zpíval, viděl Jack v duchu svou matku, jak se ohýbá nad každou brázdou, žehná jí a zasazuje do ní rostlinku. Zaříkávání bylo dlouhé a on je opakoval devětkrát. Když skončil, vzhlédl do tváří celého zástupu zeměduchů. Všichni se spustili dolů ze stěn chodby. Jackovi připadali jako moře miniaturních kupek sena. Byla v něm malá dušička. Co to provedl? I jediného zeměducha bylo těžké bavit. Co si počne, když jsou jich teď stovky?

Ale první bytost, jež stála před ostatními, promluvila: Dobrý jsi mládenec, Jacku, žes polím požehnal. A tys dobrá děvenka, Pego, žes jak země zpívala, jak země v časech, kdy jsme vznikli. Čím se vám odměníme?

„Raději neodpovídej,“ zašeptal Nemesis. Ale Jack si pomyslel, že to by bylo nevděčné. Kromě toho se mu ty malé kupky sena zamlouvaly, ať si byly jak chtěly cizí a podivné.

„Jen jsme vám děkovali za laskavost, již jste prokázali polím mé matky. Žádáme vás o svolení putovat dál do Din Guardi.“

Zástupem se rozlehl štěbetavý sykot, jako když vítr chřestí zralou pšenicí. Din Guardi místem stínů jest. Spočívá na něm prstenec Neživota.

„Je to tam odporné,“ přitakal Jack, „ale, víte, je tam můj otec, a také bard, můj učitel. Musím se přesvědčit, že jsou v pořádku. Nemějte obavy, odejdeme odtamtud co nejdříve.“

Zeměduchové mezi sebou rokovali za mnoha povzdechů a syčení a zastřeného burácení, jako když v dálce hřmí. To hřmění Jackovi radost nedělalo. Znělo jako hněv. Nakonec hlavní zeměduch odpověděl: Nebudeme tě zde držet, ale nezapomeneme na tě.

„Děkuji,“ pravil Jack nejistě. Nebyl si jist, zda chce, aby na něj nezapomněli. Zeměduchové se přikradli zpátky ke stěnám chodby a přilnuli k nim. Bylo těžké pochopit, jak to dokážou bez použití nohou nebo rukou, ale dokázali to. Brzy byli všichni namačkaní ve svých lůžkách jeden vedle druhého jako zrnka hrášku. Slámově žluté vousy splývaly zvolna se skálou, až se staly znovu jen seskupením hnědých balvanů.

„Myslím, že teď bychom měli jít,“ řekl Bubák a Jack byl překvapen jeho jasně zelenou barvou, jež u skřítků znamenala strach. Bylo to poprvé, co viděl krále skřítků vyděšeného, a to ho přinutilo uvědomit si, že ty malé kupky sena nebyly docela tak neškodné, jak vypadaly.

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply