První pozvánky dorazily, ještě než jsem stačila všechno vybalit; nebylo divu, psala jsem Cecilii, že se vracím. Když jsem pobývala v Montrève, udržovaly jsme mezi sebou stálou korespondenci, protože kromě toho, že byla mou nejstarší přítelkyní – a jednou z těch, kterým jsem důvěřovala skoro jako Joscelinovi –, byla úžasná vypravěčka. Její dopisy, proložené novinkami a čerstvými klepy, jsem si donekonečna vychutnávala.

Její pozvání jsem přijala okamžitě.

„Phèdre!“ Hned ve dveřích mě Cecilie Laveau-Perrin na uvítanou stiskla v pevném a vřelém objetí tak srdečně, že jsem je bez okolků opětovala. Světle modré oči, usazené ve tváři, které ani léta neubrala nic na kráse, se jí zaleskly, když si mě podržela před sebou na délku paží. „Vypadáš skvěle. Život na venkově ti zjevně svědčí.“ S úsměvem políbila Joscelina. „A Joscelin Verreuil! Stále musím závidět Cassielovi, že si na tebe dělá nárok.“

Joscelin se začervenal až ke kořínkům vlasů a zamumlal nějakou odpověď; minule byl mnohem milejší. „S tvým svolením,“ obrátil se ke mně upjatě, „podíval bych se po tom sídle učenců, co o něm mluvil Seth ben Javin. Vrátím se pro tebe za pár hodin. Jsem si jistý, že toho budeš chtít s paní Cecilií mnoho probrat.“

„Jak si přeješ.“ Bylo to hloupé, takové formality mezi námi dvěma; při tónu, jakým jsem k němu promluvila, jsem si málem prokousla jazyk, i když nebyl neosobnější než ten jeho.

Cecilie povytáhla obočí, ale neřekla nic, dokud jsme se neposadily v malém salonku, příjemně zařízené místnosti, kde přijímala jen blízké přátele. Služebná nám nalila víno, přinesla podnos s lahůdkami a ztratila se s dokonalou diskrétností někoho, koho učili, jak sloužit adeptce Pupalkového domu. „Takže ten tlak v nešťastném spojení cassielina a anguissetty je už příliš velký, má drahá?“ zeptala se mě mírně.

„Ne. Aspoň v Montrève nebyl.“ Zavrtěla jsem hlavou a usrkla vína. Pak jsem se zhluboka nadechla. „Vracím se do Naamažiných služeb.“

„Ach.“ Cecilie si sevřela bradu konečky prstů a upřeně se na mě zadívala. „A messire Joscelin se trápí. Nu, já jsem si nemyslela, že by s tebou Naamah už skončila, Phèdre,“ poznamenala a mě to překvapilo. „Narodila ses, abys byla jednou z největších, neplýtvej svým mládím na stříhání ovcí a venkovské tancovačky. Kolik je ti? Dvacet?“

„Dvacet dva.“ Náznak pobouření v mém hlase ji přinutil k úsměvu.

„Vidíš? Sotva jsi odrostla dívčím střevíčkům.“ Pohrávala si se šňůrkou perel, ale její světle modré oči zbystřily. „Ačkoliv musím uznat, že jsi viděla a dokázala věci, které by žádný adept Nočního dvora nepřečkal. Přesto, do nějakých deseti let můžeš být na vrcholu. Je to jen tohle, má milá, nebo je tu nějaká hra Anafiela Delaunayho, do které se chceš pustit?“

Mohlo mě napadnout, že to uhodne. To Cecilie nás, Alcuina a mě, učila umění lásky; a byla také jednou z mála, kdo věděli, oč Anafielu Delaunaymu skutečně jde. Na kratičký okamžik jsem zauvažovala, jestli se jí mám svěřit. Věděla jsem, že se na její diskrétnost můžu spolehnout. Ale způsobila bych jí starosti; a také by ji to mohlo vystavit nebezpečí. A na rozdíl od Joscelina a mých rytířů nebyla Cecilie bojovník, který se zaslíbil k mé ochraně, ani se nedokázala bránit. Najednou to vrhlo na Delaunayho někdejší dilema úplně jiné světlo a já jsem poprvé pocítila k jeho snaze chránit mě mou vlastní nevědomostí sympatie.

„Jsem zaslíbená Naamah a ne rodu Courcelů,“ odvětila jsem klidně. „Na rozdíl od mého pána Delaunayho. Ale můžete si být jistá, že co jsem se naučila v jeho službách, jsem nezapomněla. Budu mít oči otevřené a budu ve střehu. Pokud se dozvím o něčem, co by měla Ysandra vědět…,“ pokrčila jsem rameny, „tím lépe.“

Ne tak docela přesvědčená se na mě Cecilie upřeně zadívala. „Buď opatrná, Phèdre.“

Jako někdejší adeptka Pupalkového domu věděla své. U Třinácti domů Dvora Nočních květinek byla služba Naamah věcí víry. Tak jako Naamah lehávala s cizinci kvůli Eluovi, děláme to i my; ale my jsme smrtelní a tam, kde se moc snoubí s touhou, může číhat nebezpečí. Adepti Nočního dvora se mají mít před politickými intrikami na pozoru. Jako šlechtična této země jsem riskovala dvojnásobně. Nikdo z žijících lidí tohle nedělal.

Vložila jsem si na jazyk kandovaný plátek růže a nechala ho rozpustit ve sladkou záplavu. „Budu,“ slíbila jsem.

(…)

 

Na druhém konci místnosti se ozval Joscelin: „Phèdre.“

„Ano?“ vzhlédla jsem k němu od stolu.

„Vynechej je z toho.“ Měl nečitelný výraz. „Jestli chceš hrát nebezpečné hry, hrej si je. Ale nevtahuj do svých intrik tyhle ubohé poblázněné kluky. Tolik vás chránit nemůžu.“

„Žádala jsem tě o něco takového?“ Nezakrývala jsem svůj hněv. „Když tě to tak hrozně pobuřuje, odejdi. Vrhni se prefektovi k nohám a popros o odpuštění. Nebo běž za Ysandrou a řekni jí, že jsem tě propustila ze svých služeb, a požádej ji, abys mohl zůstat u ní. Ona je zvyklá mít cassieliny všude kolem.“

Joscelin se krátce zasmál. „A to tě mám nechat vrhnout se do nebezpečí pod ochranou těchhle tří nedopečených námořníčků? Dovol mi aspoň nezneuctít poslední přísahu, kterou ještě zachovávám, Phėdre.“

Otevřela jsem pusu, abych mu odpověděla, ale Fortun si odkašlal a předešel mě. „Quintilius Rousse by si na svou vlajkovou loď nevybral nikoho, kdo neprošel úplným výcvikem, kamaráde.“

„To je něco jiného.“ Ocel se na Joscelinových předloktích zaleskla, jak rozčileně máchl rukama. „Vás cvičili k boji, ne abyste někoho chránili a sloužili mu. To je úplně něco jiného.“

„Učím se.“ Fortun zůstával klidný.

Jejich pohledy se do sebe zaklesly. Raději jsem držela jazyk za zuby. K čemu by také bylo, kdybych se mezi ně pletla? Joscelin se musel rozhodnout sám. Po chvíli se znechuceným výrazem rozhodil rukama.

„Užij si to s nimi,“ řekl mi hrubě a vyšel z místnosti ven.

Nenapadlo by mě, že opravdu odejde. Zírala jsem za ním.

„Vrátí se,“ ujistil mě Fortun stále klidně. „Příliš mu na tom záleží, než aby vás opustil, má paní.“

„Tím si vůbec nejsem jistá,“ zašeptala jsem. „Vlastně jsem ani nevěřila, že by takhle odešel.“

„Tadyhle.“ Bez toho, aby se na mě podíval, se Fortun sklonil opět nad stůl a velkýma rukama začal přemísťovat věci. „Jestli je tohle přízemí a zadní brána je tady…,“ postavil vázu k rohu, „a tohle je chodba…,“ posunul lakovanou skříňku, „pak by tady byly stráže a tady také.“ Prsty označil jejich pozice. „Každý, kdo by Melisandu doprovázel k zadní bráně, by tudy musel projít. A není pochyb o tom, že i kdokoliv jiný, ale přesto…“

Třela jsem si bolavé spánky a snažila se soustředit a nemyslet na Joscelina. „Všechny tam vyslýchali. Nás všechny, Fortune. Věř mi, kdyby tam něco bylo, Ysandra by to zjistila.“

„Co když nepoložili ty správné otázky?“ zeptal se.

„Co tím myslíš?“ Zamračila jsem se na plánek na stole a snažila se vzpomenout. Jako jednu z posledních, kdo Melisandu viděl, mě vyslýchali velmi důkladně. Nakonec mě zprostili jakékoliv viny, už proto, že to bylo právě moje svědectví, co prokázalo Melisandinu vinu. Ysandra pátrala po zrádcích nebo po nějakém důkazu o zradě. Nikdo z vyslýchaných nepřiznal, že by něco takového viděl. Ale co tedy viděli? „Máš pravdu. U paty schodiště stály také stráže. A kolem nich všech musel onen někdo projít, aby se dostal do její komnaty. Melisanda ty strážné nemohla zabít sama. Jednoho snad. Dva určitě ne.“ Začala jsem přemisťovat věci na stole. „Kdybychom měli seznam všech, kdo kolem nich prošli, tedy té noci, a porovnali ho s druhými…“

„Zúžil by se nám seznam podezřelých.“ Fortunovi zazářily oči. „Má paní, to je něco, co bychom pro vás mohli zjistit. Kdybyste se dotazovala královniných stráží vy, vypadala byste divně. Ani můj pán Joscelin by nebyl… tou pravou osobou, jestli to tak můžu říct, ve své pozici a postavení. Ale tři bývalí námořníci, vojáci admirála Rousse… my bychom se poptat mohli. Při popíjení, při hře v kostky; v těchhle věcech se vyznáme – jak rozvázat lidem jazyk. Jeho vycvičili sloužit a chránit. Ale ne k boji. To není totéž, vůbec to není totéž.“

Tvářil se při tom tak samolibě, že jsem se musela zasmát, ale hned jsem zase zvážněla. „Fortune, tohle je opravdu nebezpečný podnik. Kdyby někoho napadlo, co děláte, ocitnete v nebezpečí.“

„Má paní, jestli si myslíte, že některý z nás hledal ve vašich službách bezpečí, pak se mýlíte.“ Tmavé obočí se mu spojilo, jak se zamračil. „Jsme koneckonců námořníci, a dali jsme se na dobrodružství. Jestli jsme si jako hvězdu, podle které řídíme svůj kurz, vybrali vás, nesnižujte naše rozhodnutí.“

„Proč jste to vlastně udělali?“ zeptala jsem se ho. „Proč mě?“

„Viděl jsem vás na bojišti u Bryn Gorrydum, když jste nosila vodu raněným a umírajícím. A pak, když jste z nás udělala rytíře. Vím, že vás o to admirál požádal. Jeho meč byl skoro větší než vy.“ Jeden koutek úst se mu při té vzpomínce zkroutil. „Královnina vyslankyně. Vypadala jste, jako by vás někdo praštil po hlavě. Jak bych si mohl zvolit jinak?“

Povzdechla jsem si a prohrábla si vlasy. „No dobře. Zjistěte, co budete moct. Ale nedopusťte…,“ důrazně jsem ho poklepala po hrudi, „v žádném případě nedopusťte, aby někoho napadlo, že nejste jen bývalí vojáci, kteří vzpomínají na dny své slávy, a z dlouhé chvíle by se rádi dozvěděli něco o tajemstvích šlechty.“

„Nemějte starost, má paní, já mám šťastné jméno.“ Fortun se usmál. „Má matka to přísahala, na den, kdy mi ho dala.“

 

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply