O chvíli později uvedl Alvias do trůnního sálu postavu v dlouhé černé kutně. Tvář strážce vědění zůstávala skryta ve stínu kápě. Uctivě se zastavil deset kroků od trůnu. Hofmistr se držel vedle něj. „Víte, proč přicházím, paní?“

„Ano. Udivuje mě ovšem, proč přicházíš tak pozdě.“

„Vydal jsem se za zloději okamžitě, paní.“

Emerelle se zarazila. Reilifovi to trvalo patnáct let. Neuvědomoval si to snad? Rozhodla se ponechat si tuto informaci zatím pro sebe. „Přicházíš kvůli knize Cesty Albů, kterou napsal můj bratr Meliander.“

„Přesně tak, paní. Žádám spravedlnost. Oba zloději věděli, jaké zákony v knihovně platí a jaký trest je čeká, pokud odcizí naše díla. Iskendrie je otevřela všem a většinou našim návštěvníkům dovolujeme, aby si pořídili opisy každého textu, který si přejí vidět. Nicméně proti krádeži knih postupujeme s veškerou tvrdostí.“

„Bráníte se s toutéž vehemencí také proti tomu, aby se do vašich sbírek nedostávaly kradené věci? Nebo platí v tomto směru v Iskendrii dvojí měřítko?“

Reilif s trhnutím zvedl hlavu. Emerelle teď spatřila jeho bradu a úzká, pevně sevřená ústa. Horní polovina obličeje stále zůstávala ukryta ve stínu kápě. „Pokud chceš vznést nějakou výtku proti strážcům vědění, paní, prosím, abys hovořila trochu konkrétněji.“

Od chvíle, kdy Emerelle četla bratrovu knihu, věděla, že koboldovi Cabakovi, jeho věrnému služebníkovi, ukřivdila. Nevěřila mu, když ji ujišťoval o své nevině. Také si vzpomínala, jak ji tenkrát rozhněvalo, že se zloděj, kterého lapila s částí kořisti, stále odvažuje tak vehementně trvat na své bezúhonnosti. Teď se na Cabakovi, který byl už několik staletí po smrti, proviní znovu. Ale činila tak, aby posloužila živým. „Cesty Albů byly napsány mým bratrem Melianderem. Po jeho smrti byla kniha ukradena. Nikdy se neměla dostat do Iskendrie. Nebo je touha knihovníků po vědění tak velká, že se neštítí přechovávat kradené věci?“

Reilif si odkašlal a vytáhl ze širokého rukávu kutny svitek. „Jsem otřesen, že z tvých úst slyším takové obvinění, paní. A tvá slova se mě dotýkají o to víc, že chovám podezření, že pošpiňuješ vážnost knihovny proto, abys chránila skutečného zloděje před spravedlivým trestem. Mohl bys své paní odnést tento svitek, Alviasi? Je v něm zdokumentován náš zákonný nárok na knihu Cesty Albů.“

Hofmistr královně mlčky předal svitek. Emerelle dokument otevřela. Už první pohled jí prozradil, že je opravdu sepsán bratrovou rukou. Prohlašoval, že Cesty Albů jsou darem knihovně v Iskendrii.

Královna ztěžka dýchala. Meliander to musel předvídat. Jak jen mohl sepsat tuto listinu, když už nedůvěřoval výjevům ze stříbrné mísy? Se zjevnou snahou ovládnout se svinula svitek a podala ho Alviasovi, který vyčkával vedle trůnu.

„Musím se ti omluvit, Reilife. Pozdější zločiny lutina Cabaka mi zamlžily pohled na pravdu.“

„Doufám, že se nezamlžil i tvůj pohled na spravedlnost.“

„Dávej si pozor na jazyk!“ řekl Alvias ostře. „Nikdo nesmí naši paní beztrestně urážet!“

„To je v pořádku, příteli.“ Emerelle zaskočilo, že se Reilif nechal strhnout k takové opovážlivosti. Připomínal jí v tuto chvíli alegorie smrti, které se daly občas najít jako ilustrace ve starých rukopisech. Vychrtlá postava bez tváře a v černé kutně, která nehybně číhá za živými a čeká.

„Mám písemné doznání mistra šermíře Ollowaina. Odcizil knihu z Iskendrie, protože se domníval, že tam není v bezpečí. Informoval mě o několika vraždách, které byly patrně spáchány proto, aby byl nalezen někdo, kdo by dokázal tu knihu otevřít.“

„Jeho pohnutky mě nezajímají,“ odvětil Reilif chladně. „Ani jeho postavení nehraje roli. Žádám jeho vydání nebo aby byl tady v Albenu vykonán rozsudek, který nad ním byl vynesen.“

„Vy už máte rozsudek!“ Emerelle byla právě tak překvapená jako pohoršená. „Jak jste mohli vědět, že to byl on? A jak jste mohli svolat soud, aniž jste mu dali příležitost zaujmout stanovisko k vašim obviněním?“

„Pokud zanechal dopis, ve kterém se sám označuje za zloděje knihy Cesty Albů, očividně jsme se nemýlili. A pokud jde o rozsudek, nezanesli jsme dosud do tohoto dokumentu žádné jméno. To teď napravím, pokud mi necháš přinést inkoust a pero.“ Reilif vytáhl další svitek, tentokrát z druhého rukávu. „Vzhledem ke své hodnosti má Ollowain patrně právo být popraven mečem nebo sekyrou. Necháš toho zloděje přivést, paní, abych mu mohl oznámit rozsudek strážců vědění?“

„Obávám se, že to teď není možné. Mistr šermíř se nachází ve Feylanvieku. Shromažďuje tam voje Albenu pro bitvu proti trolům.“

„V tom případě musíš poslat vojáky a nechat ho zatknout, paní.“

Emerelle sepnula ruce a položila si je do klína. Myslela na zprávu, ve které ji Elodrin informoval o událostech při oslavě kentaurů. „Obávám se, že nedoceňuješ situaci, Reilife. Dokonce ani já nemám takovou moc, abych ho mohla nechat zatknout uprostřed jeho armády. Tito válečníci jsou odhodláni nechat se pro Ollowaina rozsekat na kusy. Není možné vyrvat vojevůdce z jejich středu.“

„Jsi si jistá, že jsi stále vládkyní Albenu, Emerelle?“ zeptal se strážce vědění ostře.

„Je moudré snažit se to zjistit tím, že mě urazíš?“ Emerelle vstala a zatleskala. Dveře trůnního sálu se rozletěly a na prahu se objevily stráže. „Strážce vědění si přeje být odveden do svých komnat.“

Reilif výhružně zvedl druhý svitek. „Mezi Iskendrií a tebou existuje smlouva. Zavázala ses v ní, že budeš respektovat naše právo a poskytneš nám pomoc při pronásledování zločinců. Žádám tebou písemně přislíbenou pomoc, paní! Nebo už v Albenu zákony a smlouvy neplatí?“

„Respektuji rozsudek strážců vědění. A nechám Ollowaina zatknout, jakmile se vrátí do Srdce říše. Jako královna jsem povinna řídit se zákony, i když se moji hosté necítí být vázáni zákony zdvořilosti. Je tím učiněno tvým požadavkům zadost, Reilife?“

Strážce vědění se strnule uklonil. „S tvým svolením zde setrvám, dokud mi nebude Ollowain vydán, paní.“

„K zákonům pohostinnosti patří vedle práv také povinnosti, Reilife. Doporučuji ti, aby ses na ně rozpomenul, neboť jinak pominou i tvá práva. Máš mé slovo královny, že ti bude Ollowain vydán, jakmile vkročí do Srdce říše. A že bude v této síni předveden před kata. Považuji rozsudek smrti nad mistrem šermířem za platný, i když mi připadá způsob, jakým váš tribunál vynáší rozsudky v nepřítomnosti obžalovaného, nanejvýš pochybný. Dám svým písařům a znalcům práva pokyn, aby přezkoumali smlouvy s Iskendrií a pátrali po způsobu, jak je do budoucna zrušit. Ve tvých požadavcích a tvém chováním už nenacházím ducha oné Iskendrie, se kterou kdysi Alben uzavřel spojenectví. Teď smíš odejít, Reilife.“

Strážce vědění zůstal nehnutě stát. „Žádám zpět knihu, která nám byla ukradena.“

Emerelle cítila na hrudi teplo albského kamene. Šumění padající vody zesílilo. Do trůnního sálu stříkala jemná tříšť. „Dostaneš tu knihu spolu s šermířovou hlavou. A teď ti dovoluji se vzdálit.“

Strážce vědění se znovu uklonil. Před vysokými dveřmi se zastavil. Aniž by se otočil, řekl: „Když vstupuji na trůn, spoutávají mě pouta z papíru. Jsou to pouta zákonů Albenu, a i když vám možná připadají slabá, svazují mě pevněji než každá ocel, neboť kdybych jich nedbala, nazývala by se moje vláda zvůlí a já bych už nebyla hodna nadále třímat žezlo Albenu. Vzpomínáš si na ta slova, Emerelle? Pronesla jsi je v den, kdy jsi byla poprvé zvolena královnou. Jsou zapsána v historických knihách Iskendrie. Platí pro tebe ještě? Nebo se po staletích vlády rozpadl papír tvých pout na prach?“

Emerelle se nenamáhala odpovědět. Stráže odvedly Reilifa, který už nekladl odpor. Jeho slova královnu hluboce zasáhla. Měl pravdu? Stala se její vláda zvůlí? Nebo to byla staletí, která udusila duch zákonů pod horami papíru? Jak se mohlo stát, že už nebyly právo a spravedlnosti totéž?

Emerelle přistoupila k psacímu pultu, který stál skryt za vysokým opěradlem trůnu. Rychle zanesla na papír několik řádků, které jí diktovalo srdce, i když se snažila, aby slova neprozrazovala až příliš. Pečlivě vzkaz svinula a zapečetila. Pak přistoupila k Alviasovi. „Ollowain musí dostat tuto zprávu!“

„Armáda je už na pochodu, paní. Bude těžké se k ní dostat. Pokud dovolíš, budu osobně tvým poslem.“

Emerelle přikývla. „Děkuji ti. V tuto hodinu musí vyrazit ještě další kurýr. Ať vyhledá Alathaiu, kněžnu Langollionu, a vzkáže jí, že bych ji s radostí uvítala jako svého hosta.“

„Alathaiu,“ řekl Alvias. Opakování zřetelně vysloveného jména bylo jedinou formou kritiky, kterou si dovolil. Nic v jeho výrazu, tónu hlasu ani držení těla neprozrazovalo jeho myšlenky.

„Ano, Alathaiu,“ opakovala Emerelle. Věděla, co to znamená požádat o pomoc vládkyni Langollionu, ale neměla jinou možnost.

„Tvé přání je mi rozkazem, paní.“ Alvias se uklonil a spěšně opustil sál.

Voda už stékala po stěnách jen v tenkých pramíncích. Emerelle si zimomřivě promnula paže. Shodila papírová pouta. Dnes v noci vstoupila do trůnního sálu zvůle.

překlad: Svatava Kretková

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply