Ve druhém rohu jídelny najednou někdo úděsně zařval:

„Co to děláš? Tys mi vylil polívku!“

„Člověk musí být prostý a jasný,“ poznamenal Fušer. „Vůbec nechápu, Pereci, proč odsud chcete pryč? Nikdo nechce, a vy najednou ano.“

„Se mnou je to takhle vždycky,“ řekl Perec. „Já totiž zásadně všechno dělám obráceně. A pak — proč by podle vás měl člověk být prostý a jasný?“

„Člověk má bejt abstinent,“ prohlásil Esíčko. „No ne?“

„Já nepiju,“ opáčil Fušer, „a nepiju z důvodu velice prostého a jasného: mám nemocná játra. Takže mě nenačapáte, Eso.“

„Pokuď jsem v lese z něčeho jelen, tak jsou to močály,“ navázal volně Esíčko. „Jsou horký, abyste tomu rozuměl. A to já nesnáším. Pořád si na to nemůžu zvyknout. Člověk se na chvilku začumí, sjede z hatí a už je v tom — to pak sedíte v kabině a nemůžete ven. Jako v zelňačce. Kouří se z toho a voní to jako zelňačka, už jsem to i vochutnal, ale moc dobrý to není, jako by to bylo drobátko málo slaný… Kdepak les, to není nic pro našince. Já nevím, co na tom kdo vidí. Furt se tam cpe technika, která tam mizí, jako by ji do vody házel, tak se vobjedná nová, zase jde do háje, a takhle pořád dokola…“

Zelená vonící hojnost. Hojnost barev, hojnost vůní. Hojnost života. A přesto je to cizí. Něčím známé, lecčím příbuzné, ale ve skutečnosti cizí. A nejhorší asi je smířit se s tím, že je to cizí i známé zároveň. S tím, že to pochází z našeho světa, že jde o krev naší krve, jenže ono to s námi skoncovalo a nechce to s námi mít nic společného. Takhle by asi uvažoval pitekantrop o nás, svých potomcích — s trpkostí a strachem…

„Až dostaneme rozkaz, vyrazíme tam sami,“ prohlásil Fušer. „Ne ovšem na těch vašich mizerných buldozerech a terénních vozech, my tam pošleme mnohem důkladnější techniku a za takové dva měsíce z toho uděláme… éé… suchou a rovnou betonovou pláň.“

„Tak to zasejc jo, to ty bys dokázal,“ souhlasil živě Esíčko. „Ty jestli nedostaneš včas pořádnejch pár přes hubu, tak jseš schopnej udělat betonovej dvorek i z vlastního táty. Aby všechno bylo naprosto jasný.“

Vtom se basově rozhoukala siréna. V oknech zadrnčela skla a nade dveřmi se okamžitě ozval mohutný zvonek, na zdech zablikala výstražná světla a nad výdejním pultem se rozsvítil velký nápis: „Vztyk, odchod!“ Fušer chvatně povstal, posunul si ručičky hodinek a beze slova se rozběhl pryč.

„Já taky půjdu,“ rozhodl se Perec. „Je čas jít do práce.“

„To je,“ souhlasil Esíčko. „Nejvyšší čas.“

Shodil vatovanou bundu, pečlivě ji složil, sestavil si pár židliček do řady, natáhl se na ně a polštářek z bundy si strčil pod hlavu.

„Takže zítra v sedm, ano?“ zeptal se Perec.

„Cože?“ zahučel Esíčko rozespale.

„Zítra v sedm přijdu.“

„A kam jako?“ zeptal se Esíčko, neklidně se vrtící na židlích. „Rozjížděj se, mrchy,“ zabrumlal. „Co já se jim naříkal, aby sem nastěhovali nějakej gaučík…“

„Do garáže,“ připomněl mu Perec, „k vašemu autu…“

„A jo… No tak přijďte, no, uvidíme, co s váma. Nebude to žádná sranda.“

Skrčil nohy, zastrčil si ruce do podpaždí a spokojeně zafuněl. Ruce měl chlupaté a pod chlupy se mu na pažích rýsovalo nejasné tetování. Měl tam napsáno „Co nás ničí?“ a „Stále vpřed“, Perec zamířil k východu.

Po prkně přebalancoval přes obrovskou louži na zadním dvorku, obešel horu prázdných plechovek od konzerv, prolezl dírou v prkenném plotě a služebním vchodem vstoupil do budovy Správy. Na chodbách bylo chladno a tma, vznášely se tu pachy tabákového dýmu, prachu a starého papíru. Nikde nikdo, zpoza polstrovaných dveří pobitých koženkou nebylo nic slyšet. Perec vystoupil po úzkém schodišťátku bez zábradlí do prvního patra a zastavil se u dveří, nad nimiž blikal nápis „Před prací si umyj ruce!“. Přímo na dveřích zářilo velké písmeno M. Perec strčil do dveří a poněkud jím otřáslo, že se ocitl ve své pracovně. Přesněji řečeno nešlo o jeho pracovnu, protože skutečným pánem této místnosti byl vedoucí skupiny Vědecké ochrany Kim, ale právě tady Perecovi přidělili stůl, který teď stál u kachlíkované přepážky hned za dveřmi a na něm trůnila obrovská mechanická kalkulačka značky Mercedes, zabírající dobrou polovinu pracovní desky. U velkého umytého okna seděl za svým stolem sám Kim a už pracoval: pilně se hrbil a hypnotizoval logaritmické pravítko.

„Chtěl jsem si umýt ruce,“ řekl rozpačitě Perec.

„Jen si je klidně umyj,“ vybídl ho Kim a kývl hlavou. „Tamhle je umyvadlo. Ono to vlastně není tak špatné, teď k nám aspoň každý zajde.“

Perec přistoupil k umyvadlu. Umyl si ruce studenou i horkou vodou, dvěma druhy mýdla a speciální odmašťovací pastou, třel si je přírodní houbou a drhl několika různě tvrdými kartáči. Pak pustil elektrický sušák a chvíli vlhké růžové ruce podržel v hučícím proudu teplého vzduchu.

„Ve čtyři ráno hlásili, že nás stěhují do prvního patra,“ řekl Kim. „Kdes vůbec byl? U Alevtiny?“

„Ne, byl jsem na skalách,“ odpověděl Perec a posadil se ke svému stolu.

Dveře se rozlétly, do místnosti prudce vstoupil Prokonzul, přívětivě oběma mužům pokynul aktovkou a zmizel za kachlíkovanou přepážkou. Zaslechli, jak skřípla dvířka kabinky a cvakla zástrčka. Perec stáhl povlak ze své mercedesky, chvíli zůstal strnule a nečinně sedět, pak přistoupil k oknu a dokořán je otevřel.

Les odsud nebylo vidět, ale on i přesto byl. Les byl vždycky, přestože vidět se dal jedině ze srázu. Kdekoli jinde na území Správy ho vždycky něco zakrývalo — ve výhledu bránily tu krémově žluté hangáry mechanických dílen a trojpodlažní garáže soukromých vozidel pracovníků Správy, onde hospodářská stavení a zařízení podnikového velkozáhumenku, prádlo rozvěšené kolem ústřední prádelny, jejíž moderní sušicí centrifuga pro poruchy snad ještě nikdy nebyla v provozu, v rozhledu bránil park s květinovými záhony, altány, ruským kolem a sádrovými sochami koupajících se dívek, popsanými tužkou, bránily v něm i bytovky s verandami zarostlými břečťanem a kříži televizních antén na střechách. A odsud, z okna pracovny v prvním patře, nebylo les vidět kvůli vysoké, zatím ještě nedostavěné cihlové zdi, která vznikala kolem přízemní ploché budovy skupiny Inženýrského pronikání. Les bylo vidět jedině ze skalního srázu.

Avšak dokonce ani člověk, který les nikdy v životě neviděl, nic o něm neslyšel, nepřemýšlel o lese, nebál se ho a nesnil o něm, se snadno mohl dovtípit, že takový les existuje, protože tu je Správa, napadlo Perece. Například já jsem o lese už dávno přemítal, přel jsem se s ostatními o spoustu věcí, které s ním nějak souvisely, mnohokrát jsem ho viděl ve snu, ale ani by mě bývalo nenapadlo, že skutečně existuje. A o jeho reálné existenci jsem se nepřesvědčil ve chvíli, kdy jsem poprvé vkročil nahoru na sráz, ale tehdy, když jsem si na tabulce u brány přečetl nápis: Správa pro záležitosti lesa. Stál jsem před tou tabulí s kufrem v ruce, po dlouhé cestě celý uprášený a vyprahlý, pročítal si nápis pořád dokola a cítil slabo v kolenou, protože jsem si uvědomoval, že les existuje, což znamenalo, že všechno, co jsem si o něm doposud myslel, byla jen hra chabé představivosti, bledá, bezmocná lež. Les je, a tahle obrovská, trochu chmurná budova se zabývá jeho osudy.

„Kime,“ řekl Perec, „copak já se do toho lesa nikdy nedostanu? Vždyť zítra už odjíždím.“

„A ty by ses tam skutečně chtěl dostat?“ zeptal se Kim roztržitě.

Zelené horké bažiny, nervní, ulekané rostliny, rusalky odpočívající po své tajemné práci v hlubinách na vodní hladině, ozářené měsíčním světlem, nepochopitelní domorodci, prázdné vesnice… „Nevím,“ řekl Perec.

„Ty tam jet nemůžeš, Perecíčku,“ vysvětlil Kim. „Tam smějí jenom lidé, kteří o lese nikdy neuvažovali. Kteří na les vždycky kašlali. Kdežto ty si ho hrozně bereš k srdci — les je pro tebe nebezpečný, protože tebe oklame.“

„Asi ano,“ připustil Perec. „Ale já jsem na Správu přijel jen a jen proto, abych ho viděl.“

„Nač ti budou trpké pravdy?“ zeptal se Kim. „Co s nimi? A co chceš v tom lese vůbec dělat? Plakat nad snem, který se proměnil v osud? Toužebně si přát, aby všechno bylo jinak? Nebo se, nedej bože, pustíš do předělávání toho, co je, na to, co by být mělo?“

„A nač jsem sem tedy jinak jezdil?“

„Aby ses přesvědčil. Copak ty nechápeš, jak nesmírně je to důležité — přesvědčit se? Ostatní sem přijíždějí z jiných důvodů. Aby v lese objevili záplavy kubíků dřeva. Nebo aby napsali kandidátskou práci. Nebo kvůli propustce, kterou samozřejmě nepotřebují proto, aby mohli chodit do lesa, nýbrž jen tak, pro každý případ — člověk nikdy neví, kdy se mu taková věc může hodit, a navíc to každý nemá. A vrcholem těchto pokušení je snaha přetvořit les v park podle stejných zásad, jako když sochař přetváří mramorový balvan v sochu. A pak ten park přistřihovat. Rok za rokem pořád přistřihovat. Nenechat ho znovu se proměnit v les.“

„Měl bych odjet,“ řekl Perec. „Nemám tu co dělat. Někdo z nás musí odjet — buď já, nebo vy všichni.“

 

Komentáře

komentářů

About The Author

4 komentáře

Leave a Reply