Veronika Válková vystudovala obor historie — latina na FF UK , od roku 1993 učí tytéž předměty na gymnáziu. Je autorkou učebnic dějepisu a pod pseudonymem Adam Andres patří k nejúspěšnějším českým autorům fantasy — debutovala románem „Wetemaa“ (1992), na nějž navázala pokračováními „O cestě do Jižního Edagwonu — Wetemaa 2“ (1995) a „Hrútvang“ (1996). Dále do země Ellád např. zasadila děj knihy Sága o Halldorovi z Mortaluny (2004). Roku 2005 vyšla v edici Pevnost reedice čtyř dílů Wetemay a o tři roky později reedice románu Hrútvang“. To je jen výběr některých jejích titulů. Kromě psaní a učení patří mezi její další zájmy výtvarné umění, cestování a hudba.

Myslela jste na psaní už v dětství, měla jste sny stát se jednou spisovatelkou?

Jestli jsem na psaní myslela… Ne, nemyslela. Psala jsem. A hlavně snila. Spoustu příběhů jsem jen snila, neusínala jsem jinak, než že jsem si je se zavřenýma očima vymýšlela. Později jsem některé psala, ale byly to jen takové střípky, úryvky děje, žádný ucelený, kompaktní příběh. Zkoušela jsem psát i scénáře. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych se stala spisovatelkou. Spíš mě lákala filmová režie. Ale doopravdy jsem celou základku chtěla být veterinářkou, jeden čas jsem uvažovala o architektuře a spíš to vypadalo, že se budu věnovat výtvarným uměním.

Dokázala byste si představit, že jednoho dne budete uznávanou autorkou jak na poli odborných publikací, tak i poli fantasy literatury?
Myslíte teď? No, teď už si to snad nemusím jen představovat…:) Ale jestli myslíte tehdy, v dětství – tak to jsem o tom vůbec nepřemýšlela. Ani mě to nenapadlo. A kdyby mi to někdo řekl, nevím, nevím, jestli bych mu věřila…

Když už zmiňuji termín fantasy literatury, kam sama zařazujete svá díla?

To je dobrá otázka. Wetemau jsem začala psát v době, kdy u nás termín fantasy nebyl vůbec znám. Já jsem netušila, že taková literatura existuje, u nás se nevydávala. Inspirovaly mne bezprostředně islandské ságy, po jejich přečtení jsem najednou měla v hlavě příběh o Veselém Reiulfovi, jak jde pro stříbrnou podkovu do hradu paní Itis, a pak mne začalo zajímat, co bylo předtím a co potom a kdo byli ti muži, kteří mu pomáhali… Já sama jsem o své knize mluvila jako o pohádce psané jako historický román, protože mi připadalo, že je to nejpřiléhavější charakteristika. Ale když se u nás vžil termín fantasy, začala jsem ho také používat. Lidé hned vědí, o co zhruba jde.

Jaká je Vaše snaha, směřujete někam?
V psaní beletrie nemám žádný konkrétní cíl. Samo se to nějak vine, někam spěje… Kdybych si vytyčila cíl, musela bych používat vůli, abych ho dosáhla, a vůle fantazii znásilňuje. Fantazii nemůžete zapřáhnout do pluhu a poručit jí: orej, ať něčeho dosáhneme! Fantazii musíte nechat svobodně běhat, létat, plynout a těšit se z její volnosti a nespoutané krásy.

Co pro Vás znamená psát? Oddech, odpočinek, zábavu, práci nebo i odpovědnost?
Podle toho, co píšu. Psát učebnice a metodické příručky k nim je hlavně práce a především obrovská odpovědnost, ale je to i zábava. Musí být, jinak by nebyly dobré. Každá práce musí člověka těšit, aby odvedl dobrý výkon. Beletrie je potěšení. A dobrodružství. I když si myslím, že VÍM, jak bude děj pokračovat, postavy si leckdy dělají, co chtějí, a někdy se všechno vyvine úplně jinak, než jsem původně myslela… Vzpomínám na Halldora z Mortaluny. Já jsem byla přesvědčená, že to bude útlá stostránková knížečka, ale brzy jsem usedala k počítači celá zvědavá, co ten chlapík zase bude vyvádět, a nakonec z toho byly dvě knihy, které mají dohromady sedm set stran.

Snad nejoblíbenějším místem, kam byste se určitě chtěla ještě znovu podívat, je Island. Navštívila jste i další podobné exotické, přitažlivé země? Baví Vás cestování?

Máte pravdu, Island je moje velká láska. Letos tam pojedu už poosmé a nepředpokládám, že je to naposledy… Byla jsem už leckde, Evropu jsem projezdila křížem krážem, od Murmansku po Sicílii, od Orknejských ostrovů po Delfy… Mimo Evropu jsem zatím navštívila jen Japonsko, Čínu a Izrael. Z toho je zřejmé, že mě cestování baví. Není to jen zábava, ale i nutnost. Učím historii, a mám-li naučit svoje studenty něco o historii jakékoliv země, musím to mít zažité. Jenom tím, že v zemi pobudete, nasajete atmosféru té krajiny, pochopíte mentalitu lidí, poznáte kulturu, porozumíte tomu, jak země, kde žijí, jejich život ovlivňuje – a teprve pak můžete chápat jejich dějiny. Jen ten, kdo pobyl na skotské vysočině, může pochopit, proč byli Skoti tak houževnatí a šetřiví, jen ten, kdo poznal norské hory a fjordy, rozumí severské duši, jen ten, kdo se prošel hraunem a zažil islandské počasí, čte ságy s pochopením… Chci, aby moji studenti cestovali. Jezdíme na exkurze do Polska, do Francie, do Itálie, Rakouska, Německa, pořádáme výměnné zájezdy, co to jde – v dobách, kdy EU štědře poskytovala granty, jsme takhle byli v Portugalsku, na Islandu, mnohokrát v Řecku… Člověk by měl cestovat nejen proto, aby poznal cizí země, ale taky aby si vážil toho, co má doma. Česká republika je nádherná země.


Myslíte si, že cestování je dobrou i částečně nutnou inspirací pro psaní fantasy?
Ne, to není nutnost. První i druhý díl Wetemay jsem napsala v době, kdy se cestovat ještě nemohlo vůbec nebo jen málo nebo jsem na to ještě neměla peníze. A hned první kniha se stala nejlepší českou fantasy roku a ve čtenářské anketě časopisu Ikarie získala zlatého Ikara. Nepotřebovala jsem vidět Jótunheimen, abych si představila Dankrad. Buď fantazii máte, nebo nemáte, buď vládnete slovem, nebo ne – a to cestováním nezískáte.

Z Vašich stránek jsem se dozvěděl o celovečerním filmu Hrútvang. Můžete nám jej přiblížit? Jak je dlouhý, jak vznikal, kdy a jak přišel nápad a hlavně, zda se dá někde zhlédnout? Myslím si, že nejenom pro mě je toto novinkou, i když film vznikl už před několika lety.
Začnu nápadem. Jak už jsem výše řekla, snažím se, aby naši studenti co nejvíce cestovali a také pracovali na nejrůznějších projektech. A tak jsme v roce 2002 natáčeli v Řecku v rámci mezinárodního projektu krátký, asi dvacetiminutový film o Prométheovi. Vyhrál diváckou cenu na nějakém festivalu amatérských filmů tuším v Ostravě, a protože se kolem natáčení vytvořila moc příjemná a šikovná skupina studentů, zatoužili jsme natočit ještě něco a založili skupinu „Gymnázium Pražačka Film“. Protože jeden z chlapců byl můj skalní fanda už ze základní školy, rozhodli jsme se, že natočíme film podle některé z mých knih. Museli jsme vybrat relativně krátký, jednoduchý příběh, a tak padla volba na Hrútvang. Ostatně tahle kniha původně vznikla jako filmová povídka, tak se nabízela sama. Nezfilmovali jsme ji celou, jenom druhou část, Legendu o lidech, protože Legenda o dracích by vyžadovala filmové triky vysoko nad naše možnosti. Natáčení zabralo dva roky a bylo to mnohem náročnější, než jsme původně předpokládali, ale na druhou stranu nám spousta lidí ohromně vyšla vstříc. Mohli jsme točit na Točníku, na Sychrově, na Křivoklátě, měli jsme k dispozici pár koní, šermířského mistra, výborného kameramana a střihače, kolega muzikant nám složil hudbu, naše gymnázium (Gymnázium Na Pražačce) nám dalo deset tisíc korun na kostýmy a další výdaje… Premiéru a derniéru měl film v červnu 2005 v kině Aero, kde se promítalo pro gymnázium. Vidět se nikde nedá a nejsem si jistá, jestli by u jiného publika měl film vůbec úspěch. Když vidíte na plátně svoje spolužáky a profesory, vnímáte to úplně jinak, než když se díváte na cizí lidi, to vám pak některé scény přijdou příliš rozvleklé, jiné nudné, vidíte spoustu chyb (a celkem oprávněně) a dojem je ten tam.

Baví Vás veškeré psaní, i to publikační, učebnicové?
Jinak bych to dělat nemohla a taky nedělala.

Nejste tím už někdy znavena nebo přímo otrávena, znechucena?
Jsem, samozřejmě. Práce na učebnicích byla řehole. Pět let jsem neměla víkendy, dovolené… Napsat čtyři učebnice a čtyři metodické příručky, přitom učit na plný úvazek, pracovat se studenty na projektech, výměnných pobytech, být třídní… to je strašně únavné. Velmi často jsem přitom vzpomínala na profesora, kterého jsme měli v maturitním ročníku na poměrně obskurní předmět „Kulturní politika“ a který se nám chlubil, že ho požádali, aby napsal pro tento předmět učebnici. A on jim na to řekl, že ji napíše, když dostane rok tvůrčí dovolené. Páni jo, tvůrčí dovolená! Takový luxus! Já jsem měla tvůrčí dovolenou tak o jarních prázdninách, spočívala jenom v  tom, že jsem nemusela ráno vstávat do školy… Ke konci jsem se k práci musela opravdu nutit. Ale stálo to za to. Ty učebnice jsou dobré a jsem na ně opravdu hrdá. Výhodou bylo, že s SPN se výborně spolupracuje. Horší je, když člověk narazí na nepříjemné redaktory, nekompetentní korektory, po kterých musí svůj vlastní text rekonstruovat do původní podoby… To bere veškerou radost z práce.

Co Vám při psaní pomáhá, kde se Vám nejlépe píše?
Pouštím si hudbu. Když píšu beletrii, tak nejraději poslouchám filmovou hudbu, třeba z Vikingů, z Barbara Conana, k dětským knížkám jsem si pouštěla hudbu z Jak vycvičit draka. Potom mi v hlavě běží film a já jen píšu, co vidím. To u odborné literatury nejde, tam se musím soustředit, nemůžu nechat myšlenky, aby se jen tak volně rozeběhly a pracovaly samy… Ale když jsem při psaní učebnic a metodik měla nejtěžší krizi, tak jsem si pouštěla Bachovy Braniborské koncerty a hudbu Bachových synů. Není to tak náročné na poslech jako třeba Beethoven nebo Dvořák nebo Smetana, takže se člověk nemusí soustředit jen na hudbu, ale pozornost to upoutá natolik, že se myšlenky nemohou nikde toulat. To byl docela zajímavý jev. A kde se mi nejlépe píše? Já vlastně nevím, protože píšu jen doma a nemůžu to s ničím porovnat. Ale jednou jsem jela vlakem na hory, měla jsem s sebou notebook a úplně nové a neoposlouchané cédéčko s hudbou z Pirátů z Karibiku, a to mě tak inspirovalo, že jsem psala i ve vlaku.

Máte nějaký sen ve psaní, něco, co byste si chtěla napsat?
Těžká otázka. Já si přece píšu, co chci. Ale ano, asi bych jednou chtěla také napsat historický román. O Kolskeggovi Hámundarsonovi, bratrovi Gunnara Hámundarsona z Hlídarendi, který je jednou z hlavních postav ságy o Njálovi. Oba bratři byli pro ubití vypovězeni na tři roky z Islandu, ale Gunnar neodjel a stálo ho to život. Kolskegg rozhodnutí althingu respektoval, na Island už se nikdy nevrátil, ale kupci tam občas přinesli zprávy o tom, jak se mu daří. Ty poslední přišly z Cařihradu…

Kteří autoři jsou Vašimi oblíbenými? Které byste nám doporučila?
Kare Holt, Robert Merle.

Co byste poradila začínajícím autorům?
Nepište primárně s cílem publikovat. Pište pro svoje potěšení, ne s ohledem na to, co tomu řeknou ostatní. Nechtějte zaujmout, oslnit, být za každou cenu originální, vyhrát v soutěži. Pak to totiž bude pouze řemeslo, nikoliv umění.

Můžete prozradit, co všechno teď chystáte a na čem pracujete? Můžeme časem očekávat i něco ze země Éllad?
Rok 2011 by mohl být docela úrodný. Začala jsem spolupracovat s nakladatelstvím Fragment, které letos vydá dvě mé knihy pro děti o dvanáctileté slečně Báře, která pomocí kouzelného atlasu cestuje do minulosti. Edice se jmenuje Dobrodružné výpravy do historie, v prvním díle se Bára dostane na hrad francouzského krále v době, kdy tam pobývá čtrnáctiletý Karel, budoucí český král a císař, ve druhém ji atlas přenese do Pompejí. Pokud se edice ujme, měly by vycházet dvě knihy ročně. V edici Pevnost letos vyjde znovu Sága o Halldorovi z Mortaluny, tentokrát ve dvou dílech. A také hledám nakladatele pro druhý díl Ságy o Wannovi. Něco už se rýsuje, ale dalšími nabídkami rozhodně nepohrdnu. Pak mám rozpracované ještě nějaké překlady z latiny a z angličtiny, ale na ty je času dost… Informace o všech novinkách najdete na webových stránkách země Éllad www.wetemaa.webnode.cz

Děkuji za rozhovor a za čas, který jste mu věnovala, a budu se těšit někdy v budoucnu na další.

Komentáře

komentářů

About The Author

Za mým prvním setkáním s fantasy stojí jedno jméno – J. R. R. Tolkien. Spisovatel, který pro mě stále zůstává asi největším velikánem v žánru. Od tohoto setkání uplynul už nějaký ten čas a já mezitím začal poznávat fantastiku ze všech možných úhlů. Zhlédl nespočet filmů, stejně tak si zahrál mnoho RPG jak na počítači, tak i na stole, hlavně DrD, které občas ještě hráváme. Projezdil bitvy a larpy, na které se poslední dobou už moc nedostává času, a taky jsem holt trochu zlenivěl:) Momentálně zůstávám věrný fantasy zejména skrz knihy, sci-fi spíš ojediněle. Času ubývá, autorů přibývá, ale i tak rád poznávám nové tváře žánru.

4 komentáře

Leave a Reply