Tereza Šťovíčková: Zimní hledání

Očividně je v životě zařízeno, že člověk má svého anděla i démona. Já jsem jimi procházel bez povšimnutí a dlouhou dobu jsem se jim úspěšně vyhýbal. Možná, že sám vlastním v čísi očích andělský statut. Ale to spíš ten démonický. Nemám lidi moc rád a oni to ví. Tedy, neměl jsem je rád, dokud jsem nepotkal skutečné a opravdové anděly i démony.

Moje dny nebývaly nikdy jednotvárné.

Na jaře se blýskaly barvami, vysávaly energii z okolí, bouřily, dýmaly, štípaly v očích a pulzovaly vším skvělým životem. Měl jsem přítelkyni, která moc kouřila, ovšem většinou po mně – krom peněz na cigarety – nic nechtěla. Bylo to oboustranně výhodné. Pracoval jsem a ona lenošila. Volávala mi dlouhé hodiny, sedávali jsme na naší terase a pozorovali tance bouřek… vstávali z nadýchané závěje polštářů… Živil jsem se fotografováním a málokdy si stěžoval. Na co taky? Vlastnil jsem všelicos – slunce po ránu zrudlé krví ve tvářích, divoký déšť zalévající zahradu, fosforeskující obláčky mýdlové pěny na její kůži a dokonalé voyeristické kompozice, 9 x 13, narozené ve výhružném šumění vývojky.

V létě mé dny ospale mžouraly na lidské hemžení. Přestávaly chápat svět, ale cítily se dobře. Lenošivě se houpaly v sítích, nikdy úplně vytažené, jen opatrně nakukující přes hladinu normálně nevyslyšených pocitů. Oslňovaly a kolébaly, byly hebké a měkké, tvářily se zmateně a nechápavě a u každého jim to procházelo. I blesky tehdejších bouřek se zdály zpomalené. S přítelkyní jsme navštívili moře. Zdaleka nebylo rozbouřené, i přesto se nám zamlouvalo. Dusilo jako použitý vzduch. Zdušený, vydýchaný oceán vody. Hledali jsme svůj protiklad, a místo toho jsem si našel zrcadlo a ona pokrmy z ryb.

Na podzim jsem inhaloval vzduch zrosený tajemstvím, chytal ho do sklenic a dával přátelům jako dárky. Usínal jsem v barvách stromů a probouzel se s pachutí lží na jazyku. Vítr mi šeptal o pravdě a dny se topily v sebeklamu. Oduševnělý déšť přinášel snahu zkoumat, užívat si chvilkově, jako když se konzumuje požitek z jídla. Přítelkyně se chtěla vdávat, vskočit do šatů své matky a plout v nich na vodách spojení. Kormidloval jsem ji do lože, ne k oltáři, vždy do lože a zase zpět do rosnaté trávy společných večerů, nenabízejíc nic jiného. Tajnosnubná nahodilá vytržení, která jsem nechápal, mě unášela dál či něčemu blíž – nevěda kam, smýkal jsem se, zatímco přítelkyně spala.

A právě v době, kdy jsem začal čekat, ba se těšit na umrtvení a zklidnění, neodmyslitelně spjaté s nostalgií zimy, jsem potkal ty dva.

V baru v naší ulici se nad ránem ještě svítilo, neon lákající noční dravce. Fotil jsem tmu a tvary v ní, sklenička na posilněnou se mi proto zdála příhodná. Vnímal jsem teplo, které mne vábilo svými vlezlými prstíky, se zesílenou intenzitou. To rozhodlo.

Objalo mne šero, mazlivé šero blikavé svitem svíček. Bar byl prázdný až na mladý pár, sedící na vysokých stromech s polstrovaným opěrátkem a třemi nožkami. Byli fascinující, ozdoby světla v rozevlátých loknách tmy. Ona v bílých šatech jako nevěsta, jako staronová manželka úsvitu, jako družka svých plavých vlasů. On proti ní, její zadumané zrcadlo. Vlasy tak světlé, skoro bílé, vesta i kalhoty nasáklé barvou přítmí.

Instinktivně jsem sáhl po fotoaparátu.

Cvaknutí je vyrušilo. Mě ostatně taky – zaznělo v místnosti jako hrom.

„Promiňte,“ omluvil jsem se. „Chtěl jsem si vás dva vyfotit. Jestli to vadí…“

Umlčely mne pohledy. Jako bych byl zjevení neznámé, nedostupné jejich světu, vítr přinášející cizí vůni, deska puštěná pozpátku a oni děti ztracené pod tíhou nového.

Nakonec se mladá žena půvabně usmála a pokývla hlavou.

„Jsme manželé,“ dodal on, jako by slova teprve zkoušel, jako by se učily mluvit kameny rozšustěné vodou. „Není na nás nic zvláštního.“

Odporoval jsem, že je. Že jsou krásní jako labutě na severské obloze a v té kráse stejně svobodní. Nechtěl jsem je ale rušit, pořád jsem v jejich zracích viděl svůj odraz pokřivený a deformovaný. Jak vyleká či překvapí jiná bytost jiného živočicha tolikero, aby po prvních slovech neproměnil svůj výraz? Pozoruhodně nervózně – jako ještěrka bez ocásku, jako plaché dítě bez rodičů – si její oči nacházely mou tvář. A jeho vrásky odpovídaly mým dotazům. Ještě pár fotek, adresa, aby je také dostali, a šel jsem.

Měl jsem obrovské plány. Zahrnout vše krásné do smyslného pokrmu pro oči, do příběhu pro fantazii, najít další mladé páry a proměnit je v krásnější. Vyfotit moji přítelkyni jako moderní Afroditu po vlahé koupeli, jen bez andělů a vln, nahrazených mramorovou hranou vany a cigaretou bez filtru. Se vším, co by se točilo kolem dvou krásných labutí, kolem jejich ostýchavého úsměvu ve tmě, záře v očích a rtů s jeho otázkami, jsem chtěl dobývat svět. Pokořit ho z pouhé radosti, abych mu později mohl nabídnout nesmírnou lásku.

Najednou jsem je začal vidět všude. Jeho v řidičích aut, mířících na svá neznámá území; ji jako ženu nakupující okurky. Jak by mohli dělat něco tak obyčejného? Její vlasy se mi mihly tuhle. Jeho ruce mi prodávaly hřebíky. A vše, kde byli oni, bylo přesné, bezchybné. Určitě jsem je skutečně dvakrát nebo třikrát potkal.

Vyvolávalo to neklid? Ne. Spíše otázky, stíhající mne dnem i nocí. Chtěl jsem je navštívit z hloupé zvědavosti, z neetické potřeby zalíbit se jim. Adresa však byla falešná. V činžovním domě je nikdo nikdy neviděl. Pravda, onen domov pro bloudící duše vypadal schopen spolykat každého, kdo vejde ústy nalehko a nepřipraven, a ona přeci byla tak křehká. Tak jemná jako poslední věchýtek vprostřed podzimního lijáku, smýkaný bodavými kapkami. Vzpomněl jsem si i na něj, na silné pletence paží, na ochránce toho květu, na strom tyčící se nad rozkvétající, hlídající ve svých kořenech skvost, větvemi sahající až k nebi, posmívající se dešti a ptákům. Ale i stromy může srazit blesk.

„Na co myslíš?“ zeptala se mne přítelkyně ohleduplně tiše, jako dítě opečovávající jiné mláďátko. „Na co se v hlavě díváš?“

Na ni, bože, na ni!

Musel jsem to vyřešit. Když jsem ji spatřil v oddělení parfémů, vílu v omamné zemi, musel jsem to vyřešit. Beze slov mne vzala za ruku, zavedla do auta a odvezla k sobě. Nevyptával jsem se. Bažil jsem po její společnosti jako námořník po světle majáku. I kdyby sebedivnějším se zdálo její chování, běžel bych za ní, abych se jí zavděčil.

Vařila mi kávu, kávu vonící jako žádná jiná, když vešel on.

Vteřinu trvalo, než nás zhodnotil. Pak zařval. Přerušila ho výkřikem. Přitiskl jsem si ruce na uši  v obranném reflexu. Výkřiky tolik, tolik emotivní jako výbuch Krakatoa! Její hlásek jako tisíc hlásků umírajících dětí. Jeho, ten nejkrutější ponížený pluk otroků.

Umíral jsem, obnažené člověčenství umrtvené tou strašnou bolestí. Pak ona začala zpívat. Jako dítě jsem se k ní instinktivně natahoval. Magie mnou protékala, chladivá a pohodlná, hodnotící, vytvářející. Léčila, probouzela nový život, smutnější, osamělejší…

Proč jen to udělali?!

„Teď jsi to, co my,“ řekl mi démon drsně. Viděl jsem ho v jeho pravé tváři, která pohlcovala temnotu. Ve své ošklivosti mne bezesporu dojímal. Ona mne tiskla, stejný živočišný druh, teď už ne nádherná, teď nenáviděná.

Proč jen mi to udělala?! Proč mi vzala člověka ve mně?! Život?

„Protože jsi nás viděl,“ odpověděla konejšivě. „Abychom mohli být spolu…“

Zbaběle jsem utekl. O to jim nestojím. Nechci se stát andělem. Nechci stát po jejím boku, navždy zavřený v kleci z jejích matných slov o soucitu se vším, neboť je tak dokonalá a vzdálená všemu, nechopen se jí dotknout. Nechtěl jsem se odcizit jemu, ve šťastné náhodě ho převyšující, zapuzený jeho očima a dechem dříve, než se spravedlnost probudí z dlouhého spánku. Nechtěl jsem s nimi žít. Když bylo kouzlo, které mne proměnilo, bude i kouzlo, které mě jim ukradne, najde mou duši a vrátí ji v ptačí kostičky mé existence.

Mé zimní dny byly plné skrývání. Plné hledání úkrytu v nepokoji a samotě, přetékaly strachem ze setkání a poznání. Mé zimní dny bloumaly hlavou, neviděné a zoufalé, časoprostorově prázdné, překračovaly vymrzlé louže ulic a uhýbaly falešným sluncím z lamp. Vzpínaly se k ochraně, k rukám slepých, aby je na chvíli přemohl chlad a beznaděj. Chytaly motýly vloček, aby jim mrzly na kůži, která nic necítí, zpívaly na věžích katedrál, když do nich zadul vichr. Vzpomínaly na to horší, leč překrásné a blízké, na krev pod kůží, rozpálené doteky v duši…

Můj život byl věčné útočiště schouleného podezření a bádání.

Komentáře

komentářů

About The Author

4 komentáře

  1. Tereza Šťovíčková

    Děkuju i za kritiku. 🙂 Uznávám, že tahle povídka je psaná tak trochu nakoleni. Původně dokonce jako jeden ze školních slohů. Mám ji ráda, tak jsem to s ní zkusila. Vážím si nápadů a námětů, které se ve vašich komentářích objevily. 😉

  2. Daletth

    Také si bohužel myslím, že se to sem moc nehodí. Jak bylo řečeno, je to spíš lyrické a nějak mi to sem nesedlo. Nic to nemění na tom, že jistou myšlenku to má a poetičnost tomu dodává trochu jiný rozměr.
    Je to zkrátka něco jiného. Bodové hodnocení tu uvádět nebudu, protože bych byla nejspíš nespravedlivě krutá…, neboť po všech ostatních stránkách, kromě zařazení, je to skvělé.

  3. Ranad

    Poetika může být pěkná, u některých čtenářů velmi oblíbená, ale v této povídce mě skoro utopila. Ale já ji všeobecně moc nemusím, stačí mi sem tam náznak, raději beru děj, takže můj názor není důležitý, chtělo by to vyjádření poetičtější duše.

  4. Tereza Matoušková

    Lyrický text s prvky fantasy, něco diametrálně odlišného od ostatních povídek, se kterými jsem tu zatím měla tu čest. Autorka se rozhodla rozlousknout velice tvrdý oříšek a já jsem na rozpacích, jak něco takového hodnotit.

    Najdou se tu věty naprosto stylisticky zpackané:
    „Já jsem jimi procházel bez povšimnutí a dlouhou dobu jsem se jim úspěšně vyhýbal.“

    Ale i věty, které prostě člověka chytnou za srdce:
    „…dokonalé voyeristické kompozice, 9 x 13, narozené ve výhružném šumění vývojky.“

    Celkově je to příšerně nevyvážené, a přesto, že se v záměru skrývá genialita, je to napsané nepříliš zkušenou rukou. Bohužel v podobně napsaném dílku jdou všechny kopance vidět dvojnásob.
    Co se týče obsahu, přijde mi trochu zmatený, jako by se soutěžící snažil překrýt poetickými obraty řídký příběh.

    Prostě a jednoduše – od autorky bych si radši přečetla básničku, než fantasy povídku. Další z dílek, které mají něco do sebe, ale do podobné soutěže se nehodí.

    Hodnocení: 6

Leave a Reply