Markéta Šmejkalová: Skleněný démon

Les tonul v šumění deště. Kapky líně stékaly po střeše z jehličí a smáčely mechový koberec. Vzduch byl nasáklý vlhkostí a omamnou vůní hub. Ani větvička se nepohnula, ani veverka nevykoukla z větvoví. Zdálo se, že jediným tvorem v okolí byl muž, který se krčil mezi lískovými keři.

Tichý návštěvník strnule zíral, jak liják bičuje mýtinku, jejíž hranici tvořila palisáda dřevin. Právě lísková hradba mu toho deštivého dne poskytla útočiště. Bohužel nijak pohodlné. Číhající muž dýchal mělce, jako by se mu kvůli pohledu na mokvajícího pařez nedostávalo vzduchu. Ruka mu spočívala na podlouhlém předmětu, jehož křivky skrýval kožený vak. Avšak vzhledem k tomu, že mu na zádech visel plný toulec, bylo jasné, co se pod koženou kůrkou skrývá. Lovec se neznatelně zavrtěl, aby se ujistil, že se mu svaly ještě nerozpustily. Přesně v tom okamžiku se konečně objevila jeho kořist.

Na mýtinu se vplížil vlk – ne – stvoření dvakrát větší než vlk, celé pokryté lesklou bělavou srstí. Kapky se od něj odrážely a halily ho v závoj vodní tříště. Lovec zbystřil. Pravičkou zalovil v pouzdře a opatrně vytáhl luk z tisového dřeva. Tiše, jen tiše! Za zády nahmatal končík šípu a opřel ho o tětivu. Oči přibité k cíli. Pečlivě zamířil na střed pařezu a vystřelil přesně v okamžiku, kdy daným místem proplouval vlkův bok. Šíp prolétl vzduchem a zabořil se do těla nic netušící šelmy. Roztříštilo se.

Bílý vlk se jednoduše rozprskl v tisíce střepů.

„Ano!“ zasyčel lovec, větší projev radosti si nedopřál. Bez náznaku jakýchkoli emocí uložil luk zpět do pouzdra a povstal. Vyplížil se z křoví, načež se vydal prozkoumat svou kořist. Jeho ošlehanou tváří se mihl úsměv, když hleděl na mozaiku z mechu a skla. Ještě o něco víc se však křenil, když mu zakřupala pod botami.

„To máš za Chartera, ty bestie,“ procedil skrz zuby a chystal se k odchodu. Za zády mu cosi zašustilo. Rychle se otočil a prsty mu sklouzly po věrné tisové zbrani. Přímo před ním stál další skleněný démon. Soudě podle ladných křivek muselo jít o samici. Déšť zvonil o její skvostné tělo a dodával přízraku spíš kouzelnou než hrozivou auru.

Vlčice vycenila šavlovité tesáky a zavrčela. Lovec ve svém nitru opět vzkřísil nenávist a  napjal tětivu. Připravoval se na další úlovek. Skleněný démon pohodil hlavou a odběhl. Ocelový hrot se zaryl do půdy. Muž jej odtamtud vyprostil, pak okamžitě vyrazil za vlčicí.

Se sklopenou zbraní utíkal za mihotavou šelmou. Větévky mu křupaly pod nohama, jeho kroky otřásaly mrtvým lesem. Pokaždé, když se vlčice objevila na dostřel, zmizela za kmenem stromu, keřem nebo pařezem. Honil se za ní po lese s pozoruhodnou houževnatostí. Promáčený terén ho nemohl zpomalit. Přesto, když kořist nakonec zvolnila, sotva už popadal dech.

Dovedla ho na plácek posetý balvany. Funící muž se příliš nerozhlížel kolem, zajímalo ho jen, jak se dát rychle dohromady, aby mohl pokračovat v lovu. Oko lovce se však nezapře. V koutku jeho zorného pole zablikotalo cosi bílého. Lovcova pozornost se okamžitě obrátila k tomu podezřelému mžiku. Další démon?

Nikoliv.

Na jednom z kamenů seděla žena v bílém rouše. Jako by nic si upravovala bělostné lokny, jež naprosto neladily k jejímu jinak mladistvému zevnějšku. Když spatřila lovce, přátelsky se usmála. Krvelačné vlčice, která se k ní přibližovala, si vůbec nevšímala. Muž chtěl bílou paní varovat. Nemusel. Lítá bestie přicupitala k balvanu a pokojně ulehla u ženiných nohou. Její pronásledovatel si ji mohl konečně prohlédnout zblízka. Místo srsti se na ní ježily pichlavé jehlice. Oči prázdné skleněné kuličky. Prostě studená bestie. Akorát pravou přední tlapu měla jinou, ta jediná na ní byla normální. Jen měkká bílá packa. Jestlipak by se do ní dokázal trefit šípem?

„Přestal bys prosím mířit na Hottaru?“ požádala ho bílá paní.

Jediné, co se na lovci pohnulo, byla jeho víčka. To jak se samým zmatením mohla umrkat.

„Kdo jsi a co chceš?“ vypadlo z něj, když se trochu vzpamatoval. Taky ho mohlo napadnout něco originálnějšího, ale kdo by v té chvíli polemizoval nad fádností vlastních slov?

„Ó, promiňte, já…“ začala bílá paní, avšak kdosi ji nenechal větu dokončit.

„Pro tohohle je zdvořilostí škoda, sestřičko,“ přerušil ženu neznámý hlas. Lovec se rozhlížel kolem dokola, avšak zdroj zvuku nenašel.

„Přestaň se tak vrtět, člověče, leze mi to na nervy,“ ozval se ten hlas znova a muž byl schopen odpřisáhnout, že vyšel z tlamy třpytivé vlčice. Bezděky se štípl do tváře, aby se ujistil, jestli se nestal obětí přeludu.

„Hottaru, nebuď taková, ten sympatický mladík ti přece nic neudělal,“ řekla žena šelmě u svých nohou.

„Spadla jsi z topolu? Chtěl mě střelit šípem!“ ohradila se vlčice a opovržlivě odtáhla pysky. Bílá žena s otráveným výrazem zvedla oči k nebi.

„Nebuď tak úzkoprsá – Jejda, málem jsem zase zapomněla! Jak se jmenujete, příteli?“ zaculila se na lovce.

„Taylak a nejsem tvůj přítel.“

„Jistě. Velmi mě těší, mě říkají Kialana.“

„Hezké jméno,“ řekl Taylak uznale, díky čemuž se bělovláska přímo rozzářila. S jejím úsměvem vykouklo slunce a protivný déšť se dal na ústup.

„Patolízale,“ utrousila vlčice a kouzlo okamžiku bylo pryč.

„A tohle rozkošné štěně je Hottaru, střípek mojí duše,“ dodala Kialana a konejšivě poplácala vlčici po hřbetě. Lovcovi se zdálo, že zaslechl cinkot. Možná však šlo jen o to, jak Hottaru skleněným jazykem zadrnčela o své křišťálové zuby. Tak jako tak, ten zvuk nevěštil nic dobrého. Taylak nemínil otálet ani vteřinu.

„Fajn, moc hezké, ale já mám celkem naspěch… Tak se mějte.“

„Ty už chceš jít?“ podivila se Kialana.

„Podívej. Nevím, co jsi zač, ani jak sis ochočila jednu z těch kreatur. Prokážu ti tu laskavost, že ji nezastřelím, ale tím jsme spolu skončili. Já jdu.“

„Copak ty nechceš vyhladit skleněné démony?“ nadhodila žena a jako by nic si začala dloubat zpod nehtu neviditelné smítko.

„Co ty můžeš vědět o zabíjení,“ odfrkl si Taylak. Nebyl si to ochoten přiznat, ale Kialana s pomocí oné nevinné poznámky probudila jeho zvědavost.

„Něco málo,“ odpověděla žena, „koneckonců je jedna z nich mojí věrnou společnicí.“

„Pcha, jedna! Mluvíš s někým, kdo jich postřílel desítky!“

„Chvályhodné. Je tu ale taková drobnost. Hodinu poté, co se rozbijí, se zase dají dohromady. Nemůžeš je zabít žádnou zbraní,“ zívla Hottaru a labužnicky se protáhla. Lovec se nechápavě obrátil na Kialanu. Bílá paní k jeho nesmírnému zoufalství přikývla.

„Jak, jak se jich tedy můžeme zbavit?“ zeptal se Taylak zlomeným hlasem. Celý jeho svět, pýcha i smysl života se náhle obrátily v prach a nechaly se odvát větrem marnosti.

„No, démoni vznikli pomocí kouzla, nic jiného je nezničí,“ odvětila Kialana. Lovcova beznaděj ještě vzrostla. Zdrceně dosedl na pařez.

„Kde mám, u všech bohů, teď sehnat čaroděje?“

Bílá paní odhalila svůj bezvadný chrup v širokém úsměvu. Taylak nepřestával civět do prázdna. Začala sebou tedy všelijak vrtět a pohupovat. Když ani to neupoutalo mužovu pozornost, seskočila z kamene a začala si pískat. Lovec měl však příliš práce s vlastní zádumčivostí, takže ji nadále ignoroval.

Vlčice zakoulela skelnýma očima a útrpně zavyla:

„Úú, ona je čarodějka!“

Kialana strnula v nanejvýš rozjařené póze a Taylak konečně vzhlédl.

„Jako ona?“ kývl hlavou k smějící se ženě, která horlivě přikývla. Lovec se zarazil. Zrakem pátravě přejížděl od Kialaniných vlasů k bosým nohám a zpět. Kromě závěru, že má perfektní postavu a precizní kotníky, nedošel k ničemu, co by svědčilo v prospěch šelmina tvrzení. Šlo o celkem normální modrookou slečnu. Fakt, že dotyčná je podezřele bílá, přešel jako pouhopouhou výstřednost.

„Chci důkaz,“ prohlásil rozhodně. Žena se již chystala ke kladné odpovědi, avšak Hottaru ji nenechala promluvit:

„A vykousnutá játra by jako důkaz nestačila?“ zavrčela vlčice.

Taylak se na okamžik zamyslel.

„Ne,“ prohlásil rozhodně.

„To byla řečnická otázka, na ty se neodpovídá, pitomče!“ štěkla Hottaru a obrátila se na Kialanu. „Nemohly bychom najít někoho jiného?“ zakňučela.

Bílá paní razantně zavrtěla hlavou: „Není času nazbyt,“ a pozorujíc, jak to vlčici zarmoutilo, pohladila ji po střapaté hlavě.

Cink. Cink.

Taylak se tentokrát nemohl mýlit, dva smysly hrály v jeho prospěch. Nejen na vlastní uši, avšak i na vlastní oči postřehl, jak šelmu za ušima povískala skleněná ruka. Čelist mu málem vyskočila z pantů. Kdyby byl slabé povahy, jistě by se dal na útěk. Kialana si všimla jeho zděšení a omluvně se usmála.

„Právě kvůli tomuhle,“ obrátila dlaň vzhůru, aby skrz ni lépe pronikly sluneční paprsky, „potřebuji tvou pomoc.“ Nečekala na jeho reakci a dala se do vypravování.

„Když naše země byla ve válce se sousedním Frickem a Halanou – to si asi nepamatuješ, tím líp pro tebe. Hrozná událost, spousta mrtvých na obou stranách,“ čarodějka zavrtěla hlavou a oči se jí zamžily. Ztěžka polkla, pokračovat se rozhodla až po chvíli:

„Kdosi, nějaký mág jménem Analaik, se to válčení rozhodl zarazit, a tak zamořil okrajové lesy magickými vlky. Nebožák si myslel, že když budou sklenění vlci hlídat hranice, oba státy od bojů ustoupí.“

„Nakonec se tak stalo,“ pokračovala Hottaru, „ale pozdě. Lidé jsou příliš hloupí, paličatí a odjakživa nacházejí zábavu v zabíjení. Když se nezmohli na vzájemné vraždění, pustili se do  honů na vlky. Právě takoví výlupci jako ty, drahý ostrostřelče, přivolali na lidstvo náš hněv.

Tak jsme začali napadat vaše osady a špinit se vaší krví víc než předtím.Vezmu to zkrátka. V současnosti obývá ty vaše státečky pomalu víc skleněných zubatců než lidí. Ne, že by to byla zas taková škoda… Sama jsem v lovení lidí kdysi nacházela zálibu.“

„Hottaru!“ okřikla ji čarodějka.

„No co? Řekla jsem kdysi. Setkání s tebou, sestřičko, mě hned změnilo.“

„Pokud si dobře pamatuji, uhryzla jsi mi tenkrát pravičku.“

„Ale až potom, co jsi mi rozdrtila tlapu!“ hájila se vlčice.

„Omluvila jsem se ti nejmíň stokrát,“ bránila se zas čarodějka. Taylak byl dokonale zmaten. Rozhodl se do rostoucí hádky rychle vstoupit:

„Má to něco společného s… s… eh…“

„Prohozenou postatou našich… končetin? Ano, přesně tak. Zdá se, že kouzlo, které mělo Hottaru pomoci získat tlapu zpět, sáhlo, abych tak řekla, po lepší materiálu. Mojí ruce. No a zbylé skleněné kousky taky někam potřebovaly zapadnout. Proto mám místo ruky křišťálovou sošku. Naštěstí celkem pohyblivou,“ řekla Kialana zálibně si měříc svou čirou dlaň.

„Další dobrá věc je, že od té doby je Hottaru spíš přístupnější mému myšlení než svým zvířecím instinktům. Jsme jedna duše, jedno tělo − doslova.“

„Nenechala jsi mě domluvit, sestřičko,“ navázala na ženinu řeč šelma. „Chtěla jsem říct, že vyhlazení lidstva sice není tak špatná myšlenka, ale o její správnosti pochybuji.“

„A jak do toho schématu zapadám já?“ ozval se Taylak, kterého přemohla zvědavost.

„Kušuj, ještě jsem nedomluvila,“ odpálkovala ho vlčice. „Nuže, kde jsme to vlastně byly?“

„Netuším.“

„Přestaneš konečně odpovídat na řečnické otázky?!“ naježila se Hottaru. Lovcovi její hněv však nezabránil podat další odpověď. Kdyby ji Kialana včas nechytila, jistě by se na něj vrhla.

„Po tobě se chce jen, abys zničil zdroj kouzla,“ vysvětlila čarodějka objímajíc vzteklou vlčici.

„A v čem by to mělo jako spočívat?“

„Pokácíš strom,“ pokrčila rameny bílá paní. Lovcův nechápavý výraz ji donutil dodat: „Jistě, nemá to šmrnc, jako třeba kilowattový krystal, ale dřevo je pro uchování kouzla mnohem praktičtější.“

„Kilo – co?“

„Kilový, kilový krystal,“ opravila se Kialana. „Tak co, pomůžeš nám? Próósím.“

Čarodějka nasadila výraz loudícího štěněte a pohlavkem donutila vlčici, aby se pokusila o totéž. Taylak váhal. Přirozená ostražitost sváděla lítý boj s touhou po pomstě. Sklenění démoni už ho připravili o tolik blízkých… Pokud existovala nějaká šance na jejich vyhlazení, byl by hřích se jí nechopit. Čarodějce by možná byl ochoten důvěřovat, ale té bestii?

„Když jde jen o pokácení stromu, proč jste ho už dávno nepokácely samy?“

„Éh… těžká věc. Ten strom totiž chrání kouzlo, které ničí všechno skleněné. Taková pojistka proti samotným démonům, aby zdroj náhodou nerozhryzali.“

„Nerozhryzali?“

„V tomhle jsou démoni horší než bobři. Navíc, kácení stromů je mužská práce a tady v lese je o chlapy taková nouze.“

Taylak dlouho nevěděl, jak se rozhodnout.


K jeho smůle na to nepřišel ani v okamžiku, kdy svíral topůrko sekery a chystal se k prvnímu seknutí. Protivníkem mu byla velká rozložitá borovice. Hleděla na něj svrchu a s náležitým odporem. Lovec se rozmáchl a už tu byl první úder. A druhý! Třetí! Smolné dřevo krvácelo a rána byla stále větší. Kialana a Hottaru stály opodál, přičemž ta první z nich Taylaka nadšeně povzbuzovala. Druhá se omezovala na kousavou kritiku. Zdálo se, že všechno půjde snadno.

Zdání je velmi ošidná věc.

Hottaru náhle zastřihala ušima, otočila se jako na obrtlíku a zavětřila. Vzápětí naježila hřbet jako kočka a začala vrčet.

„Blíží se.“

Kialana se ustaraně rozhlédla. Taylak přestal sekat.

„Pokračuj, pokračuj!“ požádala ho čarodějka naléhavě.

Tu se na blízkém balvanu se vztyčila silueta mléčného vlka. Hottaru nemeškala. Skočila po vetřelci a bez váhání ho povalila na zem. Než se vlk nadál, byla z něj hromádka skleněné suti. Naneštěstí pro jeho přemožitelku, nepřišel sám. Záhy se ocitla v kruhu nenávistných pohledů a disharmonického vrčení.

Do věci se vložila Kialana. Z nebe padalo kamení, stromy se lámaly, meluzína skučela kolem skleněných hrdel. Hottaru se držela skvěle. Čarodějčin zásah jí mnohé ulehčil a ona se tak mohla pustit do boje s plnou vervou. Sklátila nejméně tucet svých bratří, když ji znenadání zaskočil obrovský třpytivý samec. Vrhl se na ni zezadu ve snaze chytit ji za krkem. Vlčice včas uskočila a nepřátelské čelisti cvakly naprázdno. Dalšímu protivníkovi však uhnout nedokázala. Jehličí zkropila tříští vlastního těla.

Vlci její ostatky nevzrušeně očichali a rozběhli se k lovci, který je svou neustálou pohyblivostí dráždil k nepříčetnost. Jakmile se k němu přiblížili na vzdálenost několika stop, jakási neviditelná síla je zahnala zpět. Těm odvážnějším polámala i pár chlupů. Každý z nich se Taylaka pokusil napadnout několikrát, nakonec však všichni stáhli ocasy a obrátili svou pozornost na Kialanu.

Čarodějčina výdrž se ztrátou přítelkyně mírně zakolísala. Měla potíže udržet si smečku od těla. Taylakovi to neuniklo. Pozdvihl sekyru nad hlavu a rozběhl se ženě na pomoc. Ta ho rázným výkřikem odkázala zpět k dřevorubařině. Zdálo se, že chytla druhý dech a spolu s ním se dostavila chladná zuřivost. Metala po vlcích blesky, topila je ve větrných smrštích, přivolávala na ně krupobití. Skleněná masa se o ni tříštila jako příboj o skaliska.

A Taylak sekal a sekal. Po čele mu stékaly krůpěje potu. Zaťaté zuby jen skřípaly. Pod ochranou bariérou stromu byl bezpečný. Bestie o něj dávno ztratily zájem, ale i kdyby to některá chtěla zkusit nanovo, nesetkala by se s úspěchem. Snad kvůli tomu se snad cítil trochu zahanbeně. Čím víc se o něj tento pocit pokoušel, tím náruživěji se pral s tvrdým dřevem.

Strom byl brzy nahlodán do tří čtvrtin. Taylak mrštil sekyrkou po jednom démonovi a rozběhl se proti kmeni. Vrazil do něj tak silně, až si pohmoždil rameno. Lovec však odmítal v tu chvíli brát zřetel na bolest. Zapřel se ze všech sil a v borovici zapraskalo.

Šelmy vycítily, jak bylo kouzlo narušeno. Všechny jako jeden vlk zavyly a otočily se k lovci. Ten tlačil a tlačil, až se strom pomalu začal hroutit pod vlastní vahou.

Smečku zachvátila panika. Démoni se začali navzájem podkousávat, uhryzávat si ocasy. Kňučeli a vyli. Jeden z nich se v šílenství vrhl ke stromu a obranná kouzla z něj nadělala tisíce střípků. Úlomek zasáhl Taylaka do oka. Lovec měl naštěstí dost duchapřítomnosti na to, aby odpotácel od padající borovice.

Strom tvrdě zabušil o zem. Větve zkrušené úderem země zakmitaly, avšak i ony nakonec strnuly podél podťatého kmene. Vlci zkoprněli. Jazyky vyplazené, oči vypoulené. Z nitra stromu se uvolnila tlaková vlna a neúprosně se valila kupředu. Během vteřinky proměnila vlky v bílý prach. Lesem prosvištělo úlevné zašumění. Pocukrované jehličí jako by si též oddechlo. Bylo po všem.

Taylak se svalil na zem a tiskl si obličej v dlaních. Zpod prstů mu stékal pramínek krve. Kialana k němu dolezla téměř po čtyřech. Při zápasu s vlky ze sebe vydala mnoho energie.

„Moje oko!“ zasténal lovec. Čarodějka zamumlala slova lítosti, on jí opáčil čirou nevraživostí.

„To se spraví,“ zkusila ho znovu uklidnit. Taylak se místo odpovědi převalil na bok a ukázal jí záda.

Kialana s povzdechem povstala. Krátkým pohledem zkontrolovala svoji kdysi bílou róbu. Usoudila, že látky na jejím těle zůstal dostatek, a v zájmu harmonie křivek si začala zatrhávat suknici. Zmateně se rozhlédla. Nikdo její marné snažení nekomentoval, nikdo neutrousil kousavou poznámku. Na mezi u ústí velké nory se leskla mozaika střepů.

Kialana pomalu odkráčela k třpytivému torzu její vlčice. Spánky jí tepaly tlukotem vlastního srdce, když hleděla na skleněné trosky.

Čekala. Čekala a doufala. Kouzlo bylo zrušeno, Hottaru by už neměla existovat. Přesto… Pohlédla na svou skleněnou dlaň. S vlčicí jí pojilo pouto materie, základní postaty. Kdysi ji zuřivý démon připravil o ruku, oplatila mu stejnou mincí. V zájmu zachování energie a hmoty, splatila jedna křivda tu druhou a obohatila tak obě bytosti o něco nového. I chaos magie touží po řádu či spravedlnosti.

Čarodějka dlouze meditovala nad tím, jak se něco takového mohlo stát. Pohled jí zabloudil k Taylakovi. Možná, že se kouzlo výměny bude opakovat, zauvažovala. Málem nepostřehla, že u jejích nohou se cosi pohnulo. Střípek se připlazil ke střípku, brzy se přibatolil další a další. Na svět se zanedlouho šklebil Hottařin čumák. Kialana radostně povyskočila a rozeběhla se za ležícím mužem. Cestou si všimla něčeho neobvyklého. Pár sáhů od Taylaka ležel skleněný trup a jedna tlapa. Kialana si protřela oči a zamžourala.

„Poslyš, mohla bych se podívat na tvoje oko?“

Lovec se přetočil opět naznak a rezignovaně spustil ruce. Čarodějce se naskytl zvláštní pohled. Střep, který uvízl lovci v oku, se dokonale přizpůsobil tvaru důlku a vytvořil skleněnou bulvu. Taylakovy hnědé vlasy počaly najednou blednout.


„Poslyš, má drahá, jak jsi mi tenkrát vyprávěla příběh skleněných − no bylo to přece ten den, co jsme se poznali.“

Čarodějka odložila šití a neklidně se zavrtěla.

„Ano? Co je s ním?“

„Proč mám takový pocit, že jsi je stvořila právě ty?“

Taylakova žena se zapýřila a strhla pohled k zemi. Sednici obklíčilo rozpačité ticho. Čarodějčina mysl se začínala hroutit pod tíží viny. Osud lidí, osud démonů, osud jejího muže… Nikdy nechtěla nic víc než přinést světu dobro a mír. Místo nich přivolala bolest a zášť.

Na prahu chýše zašustily kroky tlapek.

„Vida, sestřičko, s kouskem démona k němu dorazil i důvtip,“ zacenila se Hottaru.

„Copak jsem ho neměl i předtím dost?“ otázal se naoko uraženě lovec.

Vlčice k němu vzhlédla a prošpikovala ho přísným pohledem. Nevydržela na něj ale zírat dlouho. Stále si nemohla zvyknout na jeho novou bílou frizúru a skelné oko. Musela se hodně držet, aby se nerozesmála.

„Popravdě řečeno − neměl,“ zazubila se.

„Ale, Hottaru, to byla přece řečnická otázka,“ opáčil škádlivě Taylak.

„Dostal jsi mě, človlče,“ uchechtla se Hottaru. „Kéž by i tvůj nový bratříček oplýval stejným smyslem pro humor.“

Do místnosti se, jako na zavolanou, vřítil další skleněný vlk. Jedno z jeho očí bylo živoucí a rejdilo všude kolem, až konečně spočinulo na vlčici.

„Zdar, krásko! Nechceš se se mnou proběhnout po pahorku? Dneska ho máme obzvláště hrbolatý,“ zašklebil se příchozí a nedokázal odolat tomu, aby se nezasmál vlastnímu vtipu.

Hottaru útrpně zakoulela očima a olízla si citlivou tlapu.

„Proč mě to jen nepřekvapuje?“ utrousila s povzdechem.

Vlk rozpačitě odpověděl, že netuší.

Chýší zazvonil smích bělovlasých novomanželů smíšený se štěkavých chechotem. Na pozadí doznívaly zmatené průpovídky vlčího nápadníka.

Jedna bílá šťastná rodinka.

Komentáře

komentářů

About The Author

3 komentáře

  1. Daletth

    K tomu, co zde už padlo nemám moc co říct. Sama za sebe bych akorát dodala, aby autorka dávala větší pozor na gramatiku – docela mě rušily překlepy a sem tam bylo nějaké slovo ve špatném tvaru.
    Jinak nápad se mi zdál velmi dobrý, styl také. Kvůli tomu bych dala za 7, jinak souhlasím se zbylými názory.

  2. Maijro

    Zaujimavy napad, celkom slusne pracovanie, i ked po tom uvodnom love to trochu islo s dejom dole. Zo zaciatku to vyzeralo na celkom napinavy pribeh, ale akosi sa to stratilo v naslednom dialogu. Rozhodne vsak dobre zvladnuty styl, slusne opisne sceny. Mozno trochu viac gradacie do deja a nejaky ten zvrat, inak ok… Hodnotenie 7.

Leave a Reply