Ondřej Smetana: Útok lehké jízdy


„V sedlech sedí a do dáli hledí,

proti nim nepřátelé ve tvářích bledí.

Nesmějí přemýšlet, ani se ptát,

má to vůbec cenu, se proti nim hnát.“

„A král se dívá, jak muži stojí,

a zvony v dálce pochmurně zvoní.

Za chvíli vyrazí na svou poslední jízdu,

za krále zemřou na tom prokletém místu.“

– Úryvek básně neznámého autora.


XXX


Nebe bylo zamračené a foukal studený vítr. Dobré počasí pro žár bitvy. Král se zachmuřeně zadíval přes pláň na řady nepřátel a pak se otočil na kapitána Marcuse.

„Kapitáne, zaútočíš se svým oddílem. Chci, abyste naše nepřátele roznesli na kopytech. Chci vidět jen smrt či slávu!“ pronesl král studeným hlasem bez známky emoce.

„Ano, můj pane. Smrt či slávu,“ odpověděl zdrceným hlasem kapitán.

Královi poradci a velitelé ostatních oddílů, účastnící se válečné porady, zaváhali. Všichni tušili, že se něco stalo, ale nikdo nechápal co. Kapitán Marcus, velitel Královské lehké jízdy, byl hrdina, zkušený velitel a do včerejšího dne také králův nejbližší přítel. Nechtěli věřit, že by jejich vládce poslal Marcuse na smrt.

„Máme se připravit k podpoře jízdy, pane?“ zeptal nesměle velitel jednoho z pěších oddílů.

„Ne,“ zazněla rázná odpověď. „Jsem si jist, že kapitán Marcus si s tou chátrou poradí sám.“

Všichni okolo zalapali po dechu. Jednotliví velitelé na kapitána nešťastně pohlédli. Bylo jim jasné, že ho vidí naposledy, ale nemohli s tím nic dělat.

„Nuže, kapitáne. Máte své rozkazy!“

„Ano, pane. Jen smrt či slávu!“ odpověděl hrdě kapitán, pohledem se rozloučil s každým z velitelů a pak následován svým pobočníkem odešel.

„Co to do něj u všech zatracených duší vjelo? Tři sta proti dvěma tisícům? Promiň, příteli, ale tak dobří nejste,“ promluvil muž známý jako Streith, když se dostali z doslechu. Na první pohled sem nepatřil. Jako jediný neměl na sobě královské barvy. Jeho oděv byl celý v černé barvě a stejně jako jeho tmavé vlasy, ostře kontrastoval s mužovou nepřirozeně bledou kůží.

Kapitán se podíval na svého pobočníka. Streith byl cizinec. Jeho původ a minulost byly zahaleny tajemstvím. Ale před lety se spolu setkali a rychle spřátelili. Od té doby společně prošli bezpočtem krvavých bitev, z nichž nemalou část přežili jen díky jemu a jeho neuvěřitelným schopnostem.

„Zradil jsem ho. Zranil jsem jeho pýchu. A tohle je můj trest,“ odpověděl kapitán tónem, který dával najevo, že už o tom dál nechce mluvit.

„Ve chvílích jako je tahle, si vážně myslím, že všichni lidé jsou blázni. Doufám, že o tom máš alespoň dobrou historku, protože jinak se začnu cítit naštvaně.“

Marcus na bledého muže hodil krátký pohled. Streith byl v jeho zemi cizí, a stejně tak cizí byl i jeho smysl pro humor. A i když se mu kapitán, za dobu co se znali, naučil smát, v tuhle chvíli mu do smíchu nebylo.

„Musím promluvit k mužům.“

„No dobře, já počkám.“

Kapitán se na pobočníka zamračil a pak se rozhlédl po třech stovkách mužů z Královské lehké jízdy připravených u svých koní.

„Muži! Jsme nejlepší bojovníci jaké naše království má. A proto máme tu čest, že povedeme útok. Do sedel vojáci! Za našeho krále, smrt či slávu!“

„Smrt či slávu!“ odpovědělo pokřikem tři sta nadšených hrdel.

„Řekl jsi jim, že povedeme útok,“ řekl Streith potichu, zatímco přecházeli k vlastním zvířatům.

„No a?“

„Já jen, že jsi zapomněl dodat, že my jsme celý ten útok.“

„Nesuď mně, Streithe,“ řekl kapitán zdrceným hlasem, „ničemu by jim nepomohlo, kdyby věděli, že je král kvůli mně posílá na smrt.“

„Ale ne, příteli. Já tě nesoudím. Naopak jsem ti chtěl říct, že sám bych to neřekl lépe,“ pronesl povzbudivě Streith s pobaveným výrazem.

„Už jsem ti někdy řekl, že si myslím, že jsi naprosto šílený?“

„Myslím, že pokaždé, když jsem tobě nebo tvým mužům zachránil v bitvě život.“

„To je dobře. Chtěl jsem mít jistotu, že to víš, když spolu dnes mluvíme naposledy.“

Streith se upřímně zasmál. Kapitán už dávno získal pocit, že jeho pobočník se stejně bude smát, i kdyby ho na kusy trhala tisícovka démonů a zíral do tváře smrti. S pocitem odsouzence k smrti, který nemá co ztratit, se Marcus začal smát také.


XXX

„Můj pane, je to moudré?,“ zeptal se opatrně krále jeden z rádců. „Přeci jenom, přesila nepřátel je velká.

„Měl bys mít více důvěry v našeho kapitána. Včera mi více než jasně ukázal, že sám zvládne cokoliv.“


XXX

„A král se dívá, jak se jezdci bijí,

obklopeni nepřítelem bok po boku stojí.

Nemohou ustoupit, ani kdyby chtěli,

jen smrt či slávu, proto vyjeli.“

„A král se dívá a líto mu to je,

pro lehkou ženu je poslal do boje.

Tři stovky jezdců se mění v tři sta mrtvých těl,

jen smrt či slávu, proč jen to po nich chtěl“

XXX

Oddíl Královské lehké jízdy se pomalu rozjížděl. Tři sta mužů odhodlaně svíralo dlouhá kopí, šavle zatím odpočívaly v pochvách. Vedl je sám kapitán se Streithem po boku. Ten mezi muži vypadal jako černý stín. Dokonce i jeho kopí podobná zbraň, které říkal bojová hůl, byla celá černá. Její dlouhý hrot, mužův meč i zbroj, vše bylo vyrobeno ze zvláštního černého kovu. Jeho původ byl jedním s mnoha Streithových tajemství. O jejich účinnosti a nadřazenosti zbraním z obyčejného železa však mezi muži nebylo pochyb.

„Tak už mi řekneš, co jsi vlastně udělal?“ zeptal se Streith zatímco oddíl vjížděl na pole mezi oběma armádami.

„Stalo se to včera v noci, když jsme slavili po obsazení města. Trochu jsme pili a jak přibývala nálada, začali jsme si vybírat ženské na noc. Ani už nevím, jak k tomu došlo, možná jsem se příliš před muži vytahoval, každopádně jsem přijal výzvu. Chtěl jsem dokázat, že když bude mít jakákoliv žena na výběr mě a krále, vybere si mě.“

„A podle naší situace soudím, že jsi vyhrál,“ řekl Streith s úsměvem.

„Zatraceně, jsem takový hlupák. Jak se ukázalo, král tu ženu vážně chtěl mít pro sebe. Mělo mi to dojít hned, když jsem s ní odcházel. Tak nenávistný pohled jsem od něj nikdy neviděl…“

„Ach, příteli. Brát králi to co chce. Musíš být skutečně hloupý.“

„Byl jsem opilý!“

„Marcusi, kdybys vypil tolik kořalky, aby to omluvilo tuhle hloupost, byl bys mrtvý a my ostatní měli klid.“

„Teď jsi chytrý. Ale kde jsi byl včera? Jsi můj pobočník, neměl jsi mě nechat, abych něco takového udělal.“

„Promiň, příteli. Včera to tam bylo trochu moc hlučné, tak jsem si udělal procházku městem. A narazil jsem na dvě milé dívky, sestry, které obtěžoval jejich nepříliš příjemný soused. Jak se ukázalo, jejich otce jsme zabili v boji, a tak si na ně dělal zálusk. Tak jsem se o něj postaral. Byly moc vděčné, že jsem je zachránil, a tak mě nechaly přespat. Takže jsem jim v noci ukázal, že i nepřítel dokáže být příjemný.“

„Nech mě hádat. Byly to nádherné a vášnivé panny?“

„Byly. Teď už jsou jen nádherné a vášnivé,“ odpověděl Streith a spokojeně se zasmál.

Marcus nevěřícně zavrtěl hlavou. Jeho pobočník dokázal vždycky najít mladé krásné dívky, kterým vlhly klíny jen při pomyšlení, že konečně ztratí panenskou nevinnost. Když jednu takovou naposledy zkoušel svést on, rozbrečela se a on musel utéct, aby se vyhnul vysvětlování, proč svádí nezralé a bezbranné dítě.

„Škoda, že už se nedozvím, jak to u všech zlomených kopí děláš.“

„Už jsem ti to říkal, stačí se pořádně podívat. Ty správné to mají v očích.“

Oba muži se zasmáli. Pak ale kapitán zvážněl. Krátce se ohlédl na své muže a potom upřel pohled na stále se zmenšující vzdálenost k nepříteli. Poté tiše promluvil.

„Bojovali jsme spolu v tolika bitvách a nikdy jsem tě neviděl ztratit odvahu, dokonce ani zaváhat. Řekni mi, ty se vážně nebojíš smrti?“

„Ne, příteli. Zažil jsem už toho tolik, vybojoval slavná vítězství a dnes v noci jsem se miloval se dvěma nádhernými, navlas stejnými dívkami. Víc už toho od života ani snad chtít nemůžeš.“

„Přísahám, že jestli to přežijeme, tak tě zabiju!“ zaklel kapitán, ale pak se začal smát. Streith byl možná doopravdy blázen, i v tváří v tvář smrti nikdy nebral nic vážně. Ale Marcus byl rád, že mu v poslední hodině stojí po boku právě on.

Koně zrychlili. Jízda se už přiblížila na dostřel luku k nepříteli. Dvě tisícovky vyděšených a unavených mužů se k sobě tisklo v jednom obrovském hloučku. Proti nim sice stál pouhý jeden tisíc nepřátel, ale tři sta z nich patřilo k obávané jízdě, pod jejíž kopyty našlo smrt už několik armád. Velitel nepřítele věděl, že tuto bitvu nemá téměř žádnou šanci vyhrát, přesto ale doufal v nějaký zázrak. A ten se před ním právě ukázal.

Z nějakého důvodu útočila Královská lehká jízda sama, bez podporu zbytku armády. Její síla byla strašlivá. A většina velitelových mužů nebyla dobře vyzbrojena ani vycvičena. Přesto ale bylo jasné, že i když útok jízdy způsobí velké ztráty, nakonec se jezdci utopí v krvi a v tělech svých nepřátel. A jakmile se zastaví, bude to jejich konec.

„Držte rozestupy!“ zakřičel kapitán Marcus, když do vzduchu nesměle vylétlo několik šípů. Byl to však zoufalý pokus. Lučištníků bylo mezi nepřáteli směšně málo a dobrých ještě méně. Těch několik střel, které dolétlo až k útočníkům, většinou skončilo zabodnutých k zemi. V této fázi nájezdu byli jezdci roztaženi do šířky, právě na ochranu proti střelcům. Teprve když se přibližovali k nepříteli, tvořili pevnou formaci.

„Dávejte si pozor! Zdá se, že mají i nějaké čaroděje,“ zakřičel tentokrát Streith.

Jako v odpověď se zatřásla zem a v jednom místě se vynořil kamenný hrot, který neustále rostl a rozšiřoval, dokud nedosáhl výšky dospělého muže. Jezdci byli ale pro toto kouzlo příliš rychlí a daleko od sebe, takže se mu snadno vyhnuli. Vzdálenost k nepříteli se však rychle zmenšovala a koně zrychlovali.

Královská lehká jízda pomalu zaujímala klínovou formaci. Z nepřátelských řad znovu vyletělo několik šípů. Některé zasáhly svůj cíl, nikdo z jezdců však nespadl. Kapitánovi se najednou postavily všechny chlupy na těle a zježily vlasy. To Streith, jedoucí mu po boku na hrotu formace, zagestikuloval rukou a vyslal kupředu vlnu neviditelné energie, rušící další nepřátelské kouzlo. Marcusův pobočník ovládal vlastní smrtící magii, což bylo další z tajemství, která především nepřátelům způsobila nejedno nepříjemné překvapení.

Kapitán už dokázal rozeznat tváře nepřátel. Vylétla poslední zoufalá vlna šípů. Jeden z nich skončil ve Streithově krku. Marcus si toho ale příliš nevšímal, jen začal v duchu počítat. Během let už viděl svého pobočníka schytat tolik ran, že by to zabilo… ano pokud se nemýlí, sedmnáct obyčejných mužů. Streith byl vše, jen ne obyčejný. Ledabyle vyprostil šíp a odhodil ho na zem. Pak tasil meč. Stejně jako zbytek mužů.

Tři sta jezdců se řítilo na nepřítele v pevné formaci, boky jejich koní se navzájem dotýkaly. K řadám nepřátel jim chybělo jen pár okamžiků.

„Smrt či slávu!“ zakřičel kapitán.

„Smrt či slávu!“ zahřmělo bojištěm tři sta hrdel.

A pak svět zrudnul krví. Kopí praskala, čepele svištěly, vzduchem znělo řinčení zbraní a mísilo se s výkřiky raněných a ržáním koní. Královská lehká jízda zajela do nepřítele jako rozžhavený nůž do másla. Jejich útok měl takovou sílu, že téměř pronikli skrz všechny řady nepřátel. Nakonec je však masa těl přinutila zastavit. Muži odhodili zbytky zlámaných kopí, semknuli se a začali rozdávat smrtící rány.

Kapitán pustil kopí, které uvízlo v hrudích dvou mužů. Odrazil jednu ránu a ihned ji šavlí oplatil. U jeho nohou pukla něčí lebka. Jeho zbraň se však nezastavila. Míhala se vzduchem, znovu a znovu, a pokaždé ukončila něčí život. Dokonce i jeho kůň kousal a drtil pod mocnými kopyty všechny, co se přiblížili. Marcus ale věděl, že to nakonec nebude stačit.

I přes všechnu odvahu a statečnost jeho mužů, byla převaha nepřátel příliš velká. Nakonec se všichni utopí v krvi. A to jen kvůli jeho hlouposti. Přesto se však jeho zbraň, zbrocená krví nepřátel nezastavila. Smrt či slávu, opakoval si v duchu stále dokola. Smrt či slávu, na ničem jiném už nezáleželo.


XXX

„Můj pane, musíme zaútočit i pěchotou! Nepřítel je v šoku, stačí udeřit a bude konec. Můžeme ještě zabránit masakru naší jízdy.“

Král se na velitele pěchoty nepříjemně podíval. „Měl by ses uklidnit, kapitáne. Kapitán Marcus to zvládne. Nevidíš, jakou díru už v jejich řadách udělali? Za chvíli bude po všem.“

„Ale…“

„To stačí! Ještě jednou a nechám ti vyříznout jazyk.“


XXX

„A se slzou v oku král pak tasí meč,

a velí svým vojskům: kupředu, vyrazit na zteč!

Jednu ženu z mnoha chtěl mít pro sebe,

tři sta jezdců za jednoho muže to smrtí odnese.“

„Pro smrt či slávu, za krále se bili,

smrt a slávu sobě vydobyli.

Slavné vítězství přinesli pro krále a zem,

zemřeli hrdě, však král je navždy zahanben.“

XXX

Kapitán Marcus se snažil nevnímat únavu a bolest. Už utržil několik zranění. Proud krve z rány na čele mu neustále zaslepoval levé oko. Kromě toho, také už jako většina jezdců, přišel o svého koně. Zvíře podlehlo zraněním a jemu se naštěstí podařilo seskočit a nezůstat pod ním uvězněn. Omyl, pomyslel po chvilce, zatímco rozpáral břicho dalšímu nepříteli. Většina jezdců už byla mrtvá.

Země byla doslova pokryta mrtvolami, koňskými i lidskými, a jezírka krve mezi nimi dosahovala až ke kotníkům. Kruh bojujících jezdců se stále zmenšoval. I když možná zabili desetkrát více mužů než ztratili, nepřátel zbývalo stále více než dost. Konec byl nevyhnutelný.

I přesto ale všichni kapitánovi muži bojovali se zuřivostí a odhodláním. A někteří i s něčím navíc. Streith po Marcusově boku řádil jako zběsilý. Rozdával smrtící rány mečem i bojovou holí, kterou vládl stejně lehce, jako kdyby šlo krátký meč a ne přes dva metry dlouhou zbraň. Usekával končetiny, páral břicha a kuchal vnitřnosti jako šílený.

Hrůza, kterou mezi nepřítele vnášel, tím však nekončila. Těla padlých, ať už jezdců nebo nepřátel, se i po smrti zvedala a útočila na nepřítele. Nemrtví se vrhali do nejslabších míst jejich formace a tam bojovali, dokud nebyli doslova rozsekáni kusy. Některé věci, které Streith se svými kouzly dokázal, byly skutečně děsivé.

Vzduchem prolétl jasný blesk a uškvařil několik jezdců. Streith se zamračil a podíval směrem na nepřátelského čaroděje, který konečně odhalil svou pozici. Zamumlal několik slabik v prastarém nesrozumitelném a nepochybně proklatém jazyce. O okamžik později kouzelníkovo tělo probodlo několik ostrých krystalů modře zářícího ledu.

Přes to všechno ale jezdci jeden po druhém umírali. Jejich kruh se neustále zmenšoval. Marcusova unavená paže nestihla vykrýt další ránu a mezi žebra mu pronikla čepel meče. Klesl na kolena a podíval se do očí svého nepřítele. Byly plné strachu a hrůzy. Takový masakr, jaký rozpoutali jezdci, ještě určitě neviděly.

Kapitán se zasmál. Vyškubl si z těla zbraň a s výkřikem „Smrti či slávu!“ rozpáral muže od slabin až ke krku. Ústa mu zaplavila chuť vlastní krve. Jeho konec už se rychle blížil. Byl ale rozhodnut rozdávat rány, dokud jeho tělo nevypustí poslední vzdech.


XXX

„Můj pane, já vás prosím, musíme jim pomoct!“

Král neposlouchal. Se slzami v očích sledoval jatka před sebou a proklínal sám sebe. Nechal se zaslepit svou pýchou a ješitností. I když ho Marcus možná zradil, tři sta jeho mužů za to zbytečně zaplatí životem. A předem vyhraná bitva se změní v masakr.

„Je mi líto, ale už se nedá nic dělat…“

„Musíme hned zaútočit! Jinak bude jejich oběť zcela zbytečná.“

Co jsem to udělal, pomyslel si král. Kvůli jedné ženské… tolik smrti. Byl jen jediný způsob jak zajistit, aby všechna ta smrt nebyla zbytečná.

„Kupředu,“ zašeptal.


XXX

Kapitán Marcus padl k zemi. Chtěl bojovat dál, ale jeho tělo se už nedokázalo hýbat. Ležel na zádech a upíral oči k nebi, zatímco z něj pomalu unikala krev i život. A koutkem oka jakoby vzdáleně vnímal zbytek svých spolubojovníků. Jeho mysl, zaplavená bolestí a únavou, už nedokázala počítat, ale nějak tušil, že živých jezdců už nebude více, než kolik on má prstů.

Mezi mraky na nebi pomalu začalo prosvítat slunce. Pak ale vše zakryl stín. Jeden z nepřátel se ho chystal dorazit. Něco se mihlo vzduchem a voják zmizel. Odletěl někam dál, i se Streithovou bojovou holí, která mu projela hrudníkem. Kapitán zbytkem sil pootočil hlavou, aby viděl na svého pobočníka.

Válečník v černém stál obklopen několika nemrtvými jezdci a mečem odrážel útoky stále většího počtu nepřátel. Jeden se mu zrovna snažil zabodnout kopí do zad. Zbraň ale černou zbrojí nepronikla a sjela stranou. Streith se otočil a udeřil jejího majitele pěstí. Muž padl k zemi s nosem zaraženým v mozku.

Ten parchant, pomyslel si Marcus, i když my tu všichni chcípnem, on to nakonec přežije. Dobře mu tak. Kapitán se zasmál, i když možná jen v duchu. Jeho tělo bylo příliš unavené na to, aby pohnulo byť jen svaly v obličeji.

Věčný spánek se blížil. Něco ho ale přinutilo, aby ještě udržel oči otevřené. Zem se začala třást a i do jeho uší dolehl obrovský hluk. Byl to řev stovek hrdel, která toužila po krvi a po pomstě.

Zbytek vojska se konečně zapojil do boje. Značně prořídlé řady nepřátel, vyčerpané a ochromené hrůzou z masakru, který rozpoutali jezdci, neměly nejmenší šanci. Královští pěšáci se slzami v očích a hněvem v srdcích se přes ně převalili jako záplavová vlna. Stovky mužů zemřely v prvních okamžicích na místě. A ani ti, co se dali na útěk, neměli šanci. Vojáci je pobili do jednoho.

„Je po všem. Zvítězili jsme,“ zaslechl kapitán známý hlas.

„A co… bude teď?“ zeptal se kapitán svého pobočníka umírajícím hlasem.

„Přežil jsem, to musí být znamení osudu. Asi si budu muset najít ještě slavnější bitvu, než byla tato. Anebo sestry trojčata.“

„Máš štěstí… že umírám. Jinak bych tě… musel zabít.“ Kapitán se zasmál, i když to bolestivě píchalo v plicích. Pak ale zvážněl.

„Slib mi…, že budeš dál… sloužit mému králi…“

„Nemohu příteli,“ řekl Streith a Marcus na jeho tváři snad poprvé v životě zahlédl vážný výraz. „Bojoval jsem s tebou a s těmito muži, byli jsme bratři. On si mé služby nezaslouží. Ale slibuji ti, že na něj dohlédnu.“

Kapitán přikývl. Natáhl ruku a z posledních sil sevřel přítelovo rameno.

„Smrt… či slávu!“ rozloučil se heslem svého oddílu a vydechl naposledy.

Streith vzal kapitánovu ruku a složil mu ji na hruď.

„Ty jsi našel obojí, příteli,“ zašeptal.


XXX

Po několika měsících válka konečně skončila. Království bylo v bezpečí. Po dvou letech ale zemi zasáhla tragédie. V den, kdy králův syn dosáhl dospělosti potřebné, aby mohl sám vládnout, byl panovník nalezen mrtvý. Neznámého vraha se nikdy nepodařilo vypátrat, stejně ani jeho motiv. Jedinou stopou byl vzkaz, napsaný královou krví:


„Smrt či slávu!“

Komentáře

komentářů

About The Author

3 komentáře

  1. Daletth

    Tohle se mi hodně líbilo. Nikde zbytečné průtahy, všechno hezky postupovalo úměrným tempem dopředu. Sem tam nějaká chybka, která ale nedokázala narušit moji pozornost natolik, aby mě vytrhla ze čtení. Autor navíc ví, o čem mluví. Nepokoušel se vymýšlet novoty a vsadil na osvědčené téma akce a cti, což se mu vyplatilo. Něco v podobném duchu bych si od autora ještě ráda přečetla.
    Za mě 8-9.

  2. Max

    Tejto poviedke som venoval celých 10 bodov, pretože má to čo má mať a tie básnické vložky mi nijak nevadili – skôr naopak – pôsobili na mňa ako ceľkom uveriteľná ľudová balada o dávnej bitke.
    Autorovi slúži ku cti, že vo mne jeho výtvor zobudil kreatívnu energiu a vypadol zo mňa hudobný kus inšpirovaný touto poviedkou (nájdete ho mojej stránke pod názvom „Death or Glory“)

  3. Tereza Matoušková

    Dobrá povídka, obsahovalo to snad všechny potřebné ingredience jako je napětí a emoce. Výtku bych měla k básničce, která sice dokresluje atmosféru, ale z hlediska poezie je to hloupá říkanka a komukoliv, kdo se ve veršování trochu vyzná, musí některé pasáže zaručeně zvedat žluč. Dále už se jedná jenom o drobnosti, třeba „Neznámého vraha se nikdy nepodařilo vypátrat, stejně ani jeho motiv.“ Motiv je celkem zřejmý, vzhledem k tomu, co bylo napsané na zdi, ne?
    Celkově tedy jasná 8 a možná i nějaký ten chlup navíc.

Leave a Reply