Jan Urban: Než zhasnou světla

I.


Bezcílné bloudění v hlubokém snu se pomalu trhalo. Obrazy vytvořené podvědomím se začaly propadat do sebe. Vše se ponořilo do chvilkové černoty, kterou vzápětí bez varování vystřídalo několik rozmazaných záblesků barvy červánků.

Co se to děje, kdo to…

„Už se probouzí.“

„Těžko nám řekne víc, než co už víme.“

Cože? O čem to kdo…mluví, co se děje? Kde to jsem?

„Možná nic neví, ale čím víc nás bude, tím větší máme šanci.“

„Pro mě za mě si ji třeba ojeď.“

Bylo jí, jako by se právě probrala z ošklivé noční můry. Hlava ji bolela jako střep a chvíli trvalo, než se dívce podařilo plně zaostřit na osoby, které se vedle ní pohybovaly jak matné stíny. Dlouze se nadechla a snažila se nevnímat horečku, která zmítala jejím tělem.

„Výborně, už jsi vzhůru,“ prohodil s nadějí v hlase muž, který se nad ní skláněl, „možná bys nám mohla říct, kde jsme.“

Netušila, o čem to mluví. Sama neměla ani nejmenší tušení, kde právě je a jak se tam dostala. Muž jí nabídl ruku, aby mohla vstát. Prohlížela si ho. Rozcuchaný, starý asi třicet jar, se  strništěm, oblečený v černém keprovém hábitu s ohrnutými rukávy, pod nimiž se leskla červená sametová podšívka. Instinkty dívce velely nepřipouštět si někoho k tělu, a protože byla sama prchlivé povahy, zmateně mávla rukou na znak toho, že si pomůže sama. Opřela se o loket a zkusila vstát. Zamotala se jí hlava. Chlad, který ovanul její stále ještě rozpálené tváře, uvítala se skrývaným nadšením. „Kde to jsem?“

„No, co jsem říkal?“ ozval se hlas další postavy, kterou dívka zahlédla ve světle jedné z pěti pochodní zasazených v železných držácích. „Neví o nic víc než my.“

„I tak ji budeme potřebovat. Každého z nás.“ odpověděl rozcuchanec. Když se konečně s námahou postavila, zkoumavě ji přejel očima. Byla oblečená v zelené upnuté šněrovací kazajce, v jemné, složitě propracovanými motivy prošívané černé dyftýnové haleně a zelených kalhotách, které byly zastrčeny do vysokých kožených bot těsně pod kolena. U koženého opasku měla připevněné dvě dýky a měšec. Nemohl zapřít, že mu přijde přitažlivá, ale na tyhle myšlenky momentálně neměl čas.

„Tak kde to jsem?“ zopakovala znovu dívka neklidně a rozhlédla se kolem. Kamenná místnost se dvěma východy vypadala, že je vytesaná do skály nebo utvořená velmi dobrou magií. Nebylo zde nic jiného než vlhké zdi, pět pochodní a čtyři další lidé, kteří vypadali podobně zmateně jako ona. Dva z nich doposud mlčeli a nic neříkali – muž a žena. Jeden z východů hned za prahem končil a měnil se v černou díru nezměrných rozměrů. Vypadalo to, že se za ním skrývá obrovská sluj.

„To nikdo nevíme. Jak se jmenuješ?“ odpověděl jí muž v černém hábitu.

„Tallulah.“ řekla dívka, vytáhla pochodeň z držáku a osvítila prostor za prahem, za nímž se rozkládala snad sama černota. Plameny prostor ozařovaly úctyhodně, ale utvrdily dívku v tom, že tudy cesta ven, ať už je to kdekoliv, nepovede.

„To byla zbytečná věc. Mohla sis ušetřit námahu. Mimochodem, já jsem Mikloš. A tohle je Hazeel.“ řekl rozcuchanec a poukázal prstem na svalnatého muže přibližně stejného věku, kterého předtím dívka už slyšela mluvit. Jeho oblečení i výzbroj čítající jednoruční meč a malou dýku napovídala, že se jedná o vojáka stráže nějakého města.

„Koho zajímají jména,“ zavrčel mrzutě Hazeel, „mě zajímá jen jak se odtud dostat!“

Zbylí dva, kteří doposud mlčeli, jen oznámili svá jména a dál se zabývali zkoumáním klenutého průchodu, který byl jedinou možnou cestou dál. Jmenovali se Gwyneth a Gorot.

A pak si toho všimla i Tallulah, když k páru přistoupila blíž. Úzká chodba vedla dál ještě nejméně pět metrů, ale když dovnitř dívka zasvítila pochodní, odhalila dál u stropu tři tmou skryté železné dračí hlavy. Souběžně s tím si uvědomila, že oběma tichým společníkům je určitě nejméně přes padesát.

„To jste čekali celou dobu na mě, než se probudím, abychom tím prošli?“ zajímala se dívka. Gorot zdrženlivě přikývl a utáhl si svou kutnu.

„Nechodila bych dovnitř. Nelíbí se mi to.“ oznámila s obavami Gwyneth.

„Jo? A kam bys šla raději? Vrhnout se smrti do náruče?“ Hazeel poukázal na druhý východ vedoucí doslova nikam a sjel ženu ledovým pohledem.

„Je to nejspíš past!“ zvýšila hlas starší žena, „Nevíme, co to udělá, až tudy někdo projde.“

Hazeel si odplivl a zaťal pěsti. „Tak to hned vyzkoušíme!“ řekl a vrhl se směrem k průchodu. Tallulah mu raději dostatečně rychle ustoupila z cesty a pro všechny případy si položila dlaň na jílec jedné ze svých dýk. Svalnatý voják k překvapení přítomných uchopil do silného stisku Gorota, který okamžitě začal ječet jak pominutý. Jeho družka vytřeštila oči a s křikem se mu vrhla na pomoc, ale voják ženu surově odstrčil, až upadla na zem. Tallulah se obrátila na Mikloše, jakoby snad doufala, že on jí napoví, jak má na vývoj situace zareagovat. Mikloš ale nevypadal, že má v úmyslu Gorotovi pomoci.

„Tak mi přece pomozte!“ křičel vyděšený Gorot, když mu nasupený voják odtrhl zbělelé prsty od okraje průchodu a prudce ho strčil dopředu. Starý muž zaúpěl, zamáchal rukama a těžce padl přímo pod dračí hlavy. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Z dračích tlam bleskurychle vyšlehly tři mocné plameny a okamžitě zapálily kutnu, kterou měl nebožák na sobě. Zaječel a snažil se vstát, ale jeho zavalitější tělo mu jeho naivní pokus o útěk zmařilo. Navíc všechny překvapila síla a rychlost s jakou plameny olizovaly Gorotovo tělo. Hazeel musel od ústí průchodu prudce uskočit, neboť výheň, která se v něm vytvořila, mu nepříjemně ožehla tvář a spálila obočí. Netrvalo to ani deset vteřin a z nebohého člověka se stala doutnající hromada spáleného, ne-li zuhelnatělého masa. Odporný smrad spáleniny všechny donutil krýt si nos. Tallulah pohotově sáhla do váčku, vytáhla nosní filtry a nasadila si je. Mikloš si všiml jejího předmětu a krátce zpozorněl.

„Ty lotře! Proklatče! Zabil jsi ho!“ vyhrkla v slzách Gwyneth a začala vojáka mlátit pěstmi do těla. Neměla však příliš velkou sílu, pročež její snaha přišla vniveč. Hazeel ji nevybíravě odstrčil od sebe. „Takhle mohl skončit každý z nás. Díky němu teď žijeme.“

„Takže jsme tu uvězněni. Skvěle.“ Mikloš rezignovaně rozhodil rukama. „Nemáme šanci.“

„Hloupost.“ Tallulah přimhouřila své kočičí oči. „Nějak nás sem přece museli přenést.“

„A kdo, hm? Ty to snad víš? Jaká je poslední věc, co si pamatuješ?“

Dívka se zamyslela. Pláč čerstvě ovdovělé stařeny ji ve vzpomínání zpočátku rušil, ale nakonec se dívce přece jen podařilo pospojovat si v hlavě alespoň pár dílků téhle zapeklité skládačky dohromady a vzpomenout si alespoň na něco. Koneckonců, byla to součást její práce, o které se nikdo nesmí dozvědět ani slovo.


II.


Uličky Pao Konu jako vždy brázdily davy lidí dychtící po večerních radovánkách, ať už to znamenalo zpít se do němoty, vyhrát pořádný měšec zlaťáků či se pomilovat s běhnou. Ani jedna z těchto aktivit však do města nepřilákala dva poutníky, kteří těsně před soumrakem prošli hlavní bránou. Jeden z nich, muž okolo pětatřiceti, s hnědým pláštěm, černou koženou vestou, hnědými kalhoty a vysokými botami z liščí kůže, si potěžkal váček s penězi a obrátil se na svou partnerku. Dyftýnová halena prošitá množstvím motivů lehce zakrývala opasek se dvěma dýkami a váček. Tmavé vlnité vlasy se skrývaly pod kápí pláště, jehož špinavý lem svědčil o dlouhé cestě, kterou oba urazili.

„Takže si to ještě jednou zopakujeme,“ začal muž a ustoupil pod terasu jednoho z mnoha desítek domů v Mostecké ulici, které se ve vyšších patrech téměř dotýkaly budov na druhé straně ulice. „Já půjdu najít naše spojence po desáté večerní v zahradě svatyně Dharmy. Předáme si instrukce a jméno vojáka, který je čestnou stráží královy gardy. Mezitím ty vyzvíš, kudy má král jet. Jakmile tohle splníme, půjdeme do krčmy U hladového purkrabího. V okamžiku, kdy se uvidíme, vyjdeme na dvorek a setkáme se ve stájích.“

Žena přikývla.

„O tomhle zaručeně nikdo neví, takže nám nikdo nebude stát v cestě. Můžeš být-“

„Jsem klidná, Nilmare.“ ujistila odhodlaným hlasem dívka a široce se usmála.

„To rád slyším.“ ušklíbl se muž a nasadil si kápi, „Začni v okolí vévodova hradu.“

Dívka znovu přikývla a vykročila.

„Tallulah?“

„Ano?“

Přinejhorším máš měšec. Hodně štěstí.“



Dívka vkročila do přeplněného dvoupatrového hostince U zhýčkané princezny a skrz přiopilé hosty se prodrala až ke schodům. Rozhlédla se. Normální člověk by mezi třicítkou plně obsazených stolů našel toho, koho hledá, jen výjimečně. Ona byla ovšem výjimkou. Nicméně, dolní patro ji tentokrát zklamalo. Vykročila na ošlapané schody, po kterých se právě svalil dolů jeden opilý zarostlý muž a chytl ji za nohu, snad aby zastavil pád. Mrštně ho odkopla a vyšla až do prvního patra jako by se nic nestalo. Prostor, ve kterém se ocitla, podpíralo šest těžkých dřevěných dubových trámů a vedla z něj cesta na vysoký ochoz vzdálený od podlahy na deset metrů. Okna zůstávala v létě pootevřená, a i když se dým z tabáku vznášel ke stropu, průvan ho vesele vynášel ven. Ke své práci potřebovala i čisté plíce. Jakákoliv zmatenost smyslů by se jí mohla vymstít. Našla jeden z posledních volných stolů, usedla k němu a objednala si víno. Nelíbilo se jí, že má přímo za sebou otevřené okno, ale žádné komplikace neočekávala. Po chvilce tápání vycítila, že cíl je někde poblíž a tak zavřela oči, opřela se do židle a popotáhla kápi do čela. Pacholek za chvíli přinesl víno a položil ho na stůl. Aniž otevřela oči, pokývnutím hlavy poděkovala. Ten, na nějž se zaměřila, byl blíž, než čekala. Rychle otevřela oči a sáhla po vínu. Vložila prsty do měšce, vytáhla odtud jakési malé lístky koření a vhodila je do číše. Mok uvnitř okamžitě ztratil svou barvu. Tallulah poté vypila už jen čistou vodu. Bylo to opatření pro případ, že by někdo víno otrávil. Celková neutralizace už jí několikrát zachránila život.

Vtom jejím tělem od zátylku až po konečky prstů na chodidlech prošlo lechtivé mravenčení. Zpozorněla. Tohle se nemělo stát. Někdo se snažil probourat do její mysli.

To není možné! Nikdo o mně přece neví!

Nervózně se rozhlédla po patře, ale nikdo se na ni nedíval. Musel se na ní dívat! Tohle šlo jenom skrz kontakt z očí do očí. Je psychička, jedna z nejlepších. Vědma, co čte myšlenky. Jestli rychle nezjistí, kdo a odkud ji napadává, mravenčení přejde v tupou bolest. A vtom jí to došlo. Ohlédla se k otevřenému oknu. Přísahala by, že v domě naproti krčmě stál za záclonou nějaký člověk. Nezvládla ho rozpoznat. Omdlela dřív, než jí vítr shodil kápi…


III.


„Nepamatuji si nic,“ odsekla přesvědčivě Tallulah a chytla se za hlavu. „Něco s námi museli udělat, ale doufám, že to časem přejde.“

„No, beztak myslím, že by nám paměť moc nepomohla. Tady si musíme poradit tak či tak. Na náš problém by vzpomínky neměly žádný vliv.“ řekl Mikloš a obrátil se ke stále plačící Gwyneth. Pomohl ženě na nohy a k překvapení ostatních jí palci setřel slzy z tváří. „Budeme od teď potřebovat každého, jinak tu shnijeme. Takže už žádné hlouposti, musíme držet pospolu, jasné?“

Hazeel si uvědomil, že Mikloš mluví hlavně k němu a gestem ruky naznačil, že rozuměl. Tallulah se zželelo zlomené stařeny, která se odplazila do rohu místnosti, poklekla a se vzlyky přerušovaně odříkávala jakousi modlitbu. Opatrně k ní přišla a položila ženě ruku na rameno. „Musíme vymyslet, co dál. Na to potřebujeme i tebe.“

„Nechte mne dokončit mou modlitbu za mrtvé.“ odpověděla plačky.

„Jsi kněžka?“ zeptala se zaujatě dívka.

Gwyneth si pomalu setřela slzy z tváří. „Sloužím od narození ve svatyni Dharmy v pao konské čtvrti Hexes.“

Mikloš nehodlal jen tak stát, zacpal si nos, vzal jednu z pochodní, přistoupil k průchodu a pomalu do něj vstoupil. Plápolající oheň odhalil konec úzké chodby kousek za pekelnou pastí.

„Zbláznil ses? Chceš taky uhořet?“ zvedl za ním hlas Hazeel. Rozcuchanec ho ignoroval a beze slov pokračoval dál, až se dostal k zuhelnatělým zbytkům dharmského kněze. Opatrně zvedl hlavu k železným hlavám a odvážně pod nimi zamával s pochodní. Nic se nestalo.

„To jsem si myslel.“ řekl Mikloš poté, co plamenná past napodruhé už nesklapla.

„Co?“ nechápala dívka a vkročila obezřetně do průchodu.

„Past byla na jedno použití. Měla z našeho počtu zneškodnit jen jednoho.“

„Ale jistě to nevíš,“ zahučel Hazeel Tallulah přes rameno do chodby, „možná to jen nabírá sílu pro další útok.“

Mikloš přešel vojákovu myšlenku a pokračoval chodbou dál. „Pojďte za mnou.“

Tmavovlasá dívka ho následovala ihned, neboť vycítila příležitost, která může každou chvíli zmizet, jak naznačil Hazeel. Ten vstoupil hned za ní a nechal klečící kněžku dokončit svou modlitbu. Vlastně mu na ní vůbec nezáleželo a klidně by ji tam nechal. Ale brzy se v chodbě ocitla i ona. Jakmile však do průchodu vkročila druhou nohou, místnost za ní jako lusknutím prstu pohltila tma a místo průchodu se za Gwyneth vytvořila kamenná stěna. Kněžka vyhrkla zděšením. Mikloš jdoucí vpředu se zastavil a ohlédl se. „Co se stalo?“

„Je pryč! Ta místnost zmizela! I průchod je pryč!“

Posvítil pochodní zpátky, aby se ujistil, zda to není jen výplod mysli zlomené ženy, ale s rostoucími obavami zjistil, že má pravdu.

„Musíme z chodby, rychle!“ zmatkovala Tallulah a začala se tlačit na Mikloše. Panika uvedla do pohybu všechny čtyři ztracence, na které dopadla neviditelná pavučina strachu a dokonale je ovinula. I když byla chodba úzká, umožňovala jim nabrat dostatečnou rychlost.

„Neměla ta chodba už končit?“ vyhrkl Hazeel, když ve světle pochodně stále nezahlédl konec. I držiteli pochodně to bylo podezřelé. Viděl přece konec chodby, když do ní prvně posvítil.

„Nerad to říkám,“ popadal dech za běhu Mikloš, „ale nejspíš jsme byli přemístěni… nebo to vše byla jen dokonalá iluze.“

Cesta se stáčela silně doprava a lehce svažovala. Když se opět narovnala, zahlédli konečně několik metrů před nimi místnost osvícenou dalším čtverem pochodní.

„Sláva!“ vykřikl Hazeel těsně předtím, než chodbu prořízlo několikero mlasknutí ocele. Rychlost, s jakou skryté čepele vyrazily zpoza skrytých mezer ve zdech chodby, byla osudová. Jedna z nich vystřelila ze stropu těsně za dívčiným týlem, zapletla se do vlasů a prudce ji strhla k zemi. Mikloš ucítil ostrou bolest na levé lopatce, neboť mu křivá čepel rozřízla hábit a probodla kůži na zádech. Bolestně vyjekl, ve zmatku zakopl o vlastní nohu a vpadl do chladné místnosti. Hazeel měl mnohem méně štěstí než ostatní. Čepel mu vystřelila od země přímo skrz chodidlo. Zařval, chvíli strnul na místě a pak přepal dopředu. Neřízený pád masitého těla na zem krvácející zranění jen prohloubilo a rozšířilo. Dopadl těsně vedle další čepele, která mu málem projela krkem. Kněžka měla největší štěstí. Naostřený zub smrti určený pro ni ji jen těsně minul. Talullah vpadla do místnosti, nijak neberoucí ohledy na ostatní. Voják, plazící se v agónii z chodby, neustále vzdychal a křivil obličej značící nepopsatelná muka, která právě prožíval. Rozklepaná Gwyneth s vytřeštěnýma očima a hrůzou vepsanou ve tváři jako poslední opustila zkázonosnou chodbu a podél stěny nové místnosti se sesula odevzdaně k zemi.


IV.


Miklošovo zranění nebylo vážné oproti přeseknutému chodidlu vojáka, z nějž neustále vytékala krev a které napovídalo, že s ním daleko nedojde. Kněžka nakonec pamatovala na svůj úděl pomáhat raněným lidem v nouzi a i přes počáteční nechuť a odpor k vojákovi byla vedena kodexem řádu své bohyně. S neutrálním výrazem přistoupila k Hazeelovi, utrhla si kus kutny a chystala se mu ovázat ránu. Tallulah si v tu chvíli uvědomila, že by měla zasáhnout a také nějak pomoci. Zavřela oči a sáhla do svého měšce, z nějž vzápětí vytáhla malou baňku s bílou mastí.

„Počkejte!“ přerušila kněžku dívka, „Tohle by mělo pomoct. Je to mast z rosnatce.“

Gwyneth uznale pokývla hlavou. „Jsi samé překvapení, děvče. Co jsi zač?“

„Až se mi vrátí paměť, s radostí vám to řeknu.“ utrousila nevinně Tallulah a obrátila svou pozornost na Hazeela. Připadalo jí, že už ho někde viděla. Nebo přinejmenším někoho jako je on. Zvědavost jí nedala. „Jsi pao konský voják?“

„Ne,“ vysoukal ze sebe usilovně vzpomínající Hazeel, „myslím, že patřím… do jisté gardy vyvolených, která střeží mocné a vlivné.“

„Vida, paměť se ti s bolestí v těle vrací. A jak.“ poznamenal Mikloš zkoumající další dvě široké chodby, které z místnosti vedly dál. Na cestu tentokrát nebude třeba pochodní, jelikož do stěn chodeb byly umístěny malé světélkující krystaly. Obezřetně vstoupil do širší levé chodby a poznal, že nevede moc daleko. Na jejím konci byly těžké dveře. Trochu ho zneklidnila desítka železných bodců připevněných na třech dveřních rámech. Na železné klice si dělal pavučinku malý pavouk. Mikloš si odfrkl a vstoupil do druhé chodby. Ta se stáčela kamsi doleva. Obrátil se zpět k ostatním a oznámil jim, co viděl. Kněžka s mírnou nechutí utáhla vojákovu ránu a pochválila účinky způsobené dívčinou mastí. Rána se totiž překvapivě rychle zacelovala a krvácení pomalu ustávalo. Voják se postavil na pravou nohu a zkoušel, jak moc může na zraněnou levou dostoupnout. Ostrá bolest mu vystřelila celou nohou. Lehce zavyl a opřel se o zeď. „Díky… kněžko.“

„Máš za co… vojáku.“ utrousila nevrle Gwyneth a přistoupila k chodbě s dveřmi. „Proč je neotevřeme? Je to další past?“

„Hloupá otázka.“ řekl si tiše pro sebe Mikloš, ale kněžka ho slyšela. Nevšímala si ho a od shora až dolů si chodbu prohlédla a vstoupila dovnitř. Pomalými kroky a jemným našlapováním doufala, že včas uslyší zvuk případného nebezpečí.

„Ehm, možná byste tohle neměla dělat…“ promluvila k ní Tallulah. Kněžka se zastavila, dlouze se nadechla a pootočila hlavu směrem k ostatním. „Někdo to udělat musí. A budu to buď já anebo ty. Ostatní už zakusili hořkost a bezmoc zranění, děvče.“

Tallulah byla překvapená její upřímností natolik, že se nezmohla na žádnou odpověď. Zřejmě by ji ani nezvládla dokončit, neboť v tu chvíli Gwyneth stoupla na placatý kámen v zemi, který zajel o palec pod úroveň země a spustil řetězovou reakci. Ta způsobila, že se stěny místnosti začaly rychle přibližovat. Mikloš chytl dívku za límec a vběhl s ní do druhé chodby. Hazeel se udiveně podíval na kněžku, která se překvapeně otočila zpátky, aby viděla, co spustila. Už toho moc shlédnout nedokázala – pohybující se stěna jí odřízla cestu zpět. Gwyneth zoufale vykřikla a vrhla se ke vchodu, ve snaze protlačit se ven. Voják nechtěl, aby to ženu rozdrtilo a svou mocnou rukou kněžku strčil na poslední chvíli zpátky. Chybělo málo a masa kamene by mu rozdrtila ruku. V poslední chvíli se odbelhal k ostatním. Kamenné kvádry se za nemalého hřmotu srazily a ukázaly cesty, kterými se nyní zatracenci musí vydat.


V.


Gwyneth křičela o pomoc, ale nikdo neodpovídal. Zkoušela to ještě chvíli, než se rozkašlala a chvíli popadala dech. Chytla se za hrdlo a opatrně si ho třela rukou. Pronesla krátkou modlitbu ke své bohyni a pomalu se vzpamatovala z prvotního šoku.

„Hloupá huso, můžeš si za to sama.“

Přestala se opírat o stěnu a pohlédla na dveře. Pomalu k nim přistoupila a váhavě se konečkem ukazováku dotkla jednoho z železných hrotů. Nebyl příliš ostrý, ale rozhodně by bližší setkání s ním bylo víc než bolestivé. Sfoukla pavoučka z kliky a uchopila ji do ruky.

Klika cvakla. Dveře se od stěny nečekaně vymrštily velkou rychlostí a kněžku neschopnou jakékoliv reakce nabraly s sebou. Přenesly ji přes celou chodbu a narazily s ní do protější stěny. Během vteřiny bylo po všem. Smrt napíchnutím několika rezatými bodci byla pro tentokrát milosrdně rychlá.


VI.


Po ostrém zákrutu chodba pokračovala ještě pár metrů, až je nakonec světélkující krystaly vyvedly ven. Východ ústil do obří sluje překlenuté propastí, na jejíž druhý konec nedohlédli. Světla zde bylo pramálo. Když prozkoumali okolí, zjistili, že jsou na malé skalní římse, ze které vede jediná cesta dál – přes propast vedoucí provazový most ohraničený dvěma oštěpy zaraženými do země hroty navrch, na nichž byly naraženy dvě lidské lebky na pár místech ještě potažené kůží se zbytkem vlasů. Hazeel potlačil zaúpění, zaťal zuby a posadil se. Bolest v noze byla možná mírnější, ale stále o sobě dávala vědět. „Je to jediná cesta dál?“

„Vidíš tu snad jinou?“ odsekla Tallulah, přistoupila k viditelně letitému a nahnilému provazu a zkušebně zahoupala mostkem.

„Udrží nás to?“ zajímal se Mikloš, když kontroloval vojákovo zranění.

„Určitě nesmíme jít všichni najednou. To lano už má svá nejlepší léta dávno za sebou.“ konstatovala dívka suše. „Půjdeme jeden po druhém.“

„Jdi první. Až budeš na druhé straně, zakřič.“

Tallulah se nenechala nijak pobízet, přikývla a rozvážně vkročila na první prkno. Bála se, že bude ztrouchnivělé, ale kupodivu vydrželo, i když na něj došlápla plnou vahou, úzkostlivě se držící provazu na obou stranách. Kroky musela dělat pomalé a dobře rozvážené. Po asi deseti plaňkách narazila na jednu bludnou, která přímo vyzývala ke šlápnutí a následnému pádu do černých útrob propasti. Překročila ji a šla dál. Skoro ani nedýchala. Každý rozvážený krok, jemuž bylo odezvou zapraskání dřeva, byl pro ni jako jakási zvrácená pohřební píseň. Když byla zhruba uprostřed, odvážila se otočit. Zahlédla sice rozmazaný třpyt krystalů v chodbě, ale postavy Hazeela a Mikloše byly ve všudypřítomném přítmí k nerozeznání.

Konečně se jí po dlouhých minutách podařilo dosáhnout druhého konce mostu, který byl stejně jako vstup ohraničen lebkami na oštěpech. Netroufla si odhadnout, kolik času vlastně uplynulo. S výdechem úlevy dostoupla na pevnou skálu, dlouze se nadechla a otočila zpět. Ze světla krystalů už nebylo vidět nic.

„Hej! Jsem tady! Pojďte za mnou!“ zakřičela.

Zvuk natahujícího se lana a jemné prohnutí mostu bylo znakem, že přes něj přechází někdo další. Tallulah se rozhlédla kolem sebe. Za malou skalní zákrutou se nacházela křižovatka. Dívka do obou chodeb, opět osvícených malými krystalky, nahlédla. Žádné bludné dveře, nic. Jen chodby. Vzpomněla si na Gwyneth a doufala, že příliš netrpěla. Měla za to, že ji rozdrtily zdi. Mohla také ještě žít, projít dveřmi dál a potulovat se tu někde, ale zdálo se to nepravděpodobné. Vrátila se zpátky k mostu a čekala na příchozího. Navzdory dosavadnímu vývoji situace byla ráda, že nikdo nemá tušení, co je vlastně zač. Pokud by totiž přece jen došlo k odhalení její pravé totožnosti, rozpoutalo by se nemalé peklo, které by mohlo skončit hůře, než jen pouhopouhým rozmačkáním mezi dvěma zdmi.


Zakrvácená ruka sáhla po dýce a s vypětím veškerých zbývajících sil se tělo, jak nejrychleji mohlo, odplazilo až k okraji mostu. Postava, z níž rychle vyprchával život, položila ostří na provaz a zběsile začala lano přeřezávat.


VII.


Tallulah konečně zahlédla siluetu muže, který se k ní ze tmy sluje blížil. Přimhouřila oči, aby zjistila, o koho jde. Překvapilo ji, že se vzhledem k nestabilitě mostu pohybuje velmi rychle. „Mikloši?“

„Ano?“ ozval se známý hlas ze tmy.

„Hazeel jde jako poslední? Zvládne to?“

Rozcuchaný podivín se zastavil asi deset metrů před koncem mostu, popadl dech a řekl:

„Je mi líto, ale nepřijde. Nevím, co se mu stalo, ale začal sebou najednou cukat, vychrlil velké množství krve a… je mrtvý, Tallulah.“

„Cože?“ vyhrkla nevěřícně dívka. „Jak? Proč?“

Sotva znatelně pokrčil rameny. „Čepele nejspíš byly otrávené, pomazané jedem…“

„Jedem? Ale to bys cítil něco i ty, ne? Jak jsi na tom?“

Vtom se most zhoupl a k šoku obou rozmlouvajících se směrem od přicházejícího Mikloše rychle propadal dolů do bezedné propasti.

„Do prdele!“

„Drž se!“ vykřikla Tallulah, rychle si lehla na zem, vší silou uchopila oba konce provazů, které most držely nad propastí, a zavřela oči. Doufala, že oštěpy vydrží a nevysmeknou se. Most prudce narazil do stěny a velké množství uvolněných planěk navždy zmizelo v černočerné tlamě kdesi dole. Mikloš si narazil rameno, bolestně zavyl, ale držel se dál. Od povrchu ho dělilo jen několik málo metrů a dva jen taktak držící provazy, kterým ještě navíc značně pomáhala Tallulah. Tu ovšem přes nedostatek světla ztratil z očí.

„Jsi tam?“

„Šplhej, sakra!“ zavyla. Poslechl a opatrně začal ručkovat nahoru.

„Někdo nás musel sledovat a přeřezat lana.“ rozčiloval se Mikloš zadýchaně. Natáhl ruku a zachytil se okraje. Tmavovláska pustila provazy a zaváhala, zda mu má pomoct na nohy.

„Měl jsi štěstí,“ oddychovala unaveně dívka a zapřela se rukama o pokrčená kolena, „kdo nás podle tebe sledoval? Nikdo tam přece za námi nešel.“

„To už je jedno,“ mávl Mikloš ledabyle rukou. „Sem se už nedostane. Půjdeme dál tou levou chodbou.“

Dívka stále oddychovala ve stejné poloze a vstřebávala slova, která právě slyšela. Vtom mírně zkrabatila čelo a pomalu se postavila. „Jak víš, že je tu víc chodeb?“

„No přece tady, za tím skalním zákrutem…“ poukázal Mikloš prstem.

Tallulah spokla slinu. Její zorničky se bleskově roztáhly. „Ty… ty už jsi tu někdy byl…?!“

Chvilku na ní udiveně zíral, pak obrátil oči v sloup, rozhodil rukama a ucedil jediné slovo. „Sakra…“

„Hazeela neotrávili, viď? To tys ho zabil.“

Vrhl na ní pohled, který se Tallulah zadřel hluboko pod kůži. Bleskurychle zvedl obě ruce, zaťal zuby a prudce jimi trhl směrem ke stěně. Neviditelná síla zvedla dívku ze země a než mohla jakkoliv zareagovat, zády narazila o členitou stěnu skály, div že si nevyrazila dech.

S napřaženýma rukama k ní přistoupil. Pomalu si ji prohlédl a povzdechl si. „Takhle to dopadnout nemělo. Ale nevadí. Teď, když už tu jsme jen my dva, je to vlastně docela jedno.“

Dívka se celá třásla, jak jejím tělem vibrovala zvláštní síla, která tiskla tělo ke stěně a nedovolovala žádný větší pohyb. „O čem to mluvíš?“ vyhrkla.

„O čem? Přece o tvé misi, hlupačko. O tvém chabém pokusu o naplánování královraždy. Nebo snad opravdu trpíš ztrátou paměti a nic si nepamatuješ, psychičko? To u tebe přece nehrozí, viď? Hrála jsi s námi dvojí hru.“

„Nejsem jediná, kdo tu hrál dvojí hru, ty prasečí ksichte!“ vzpouzela se Tallulah.

„Je opravdu udivující, že jsi byla natolik rozrušená a neodhalila, že jsem také psychik. Dokonce králův. Nenapadlo tě, že někdo jako já, na tomto zapovězeném místě, by oplýval schopnostmi jako ty? To ses tak zoufale bála svého prozrazení?“

„Shoř v pekle…“ zavrčela drze dívka a plivla mu k nohám.

Mikloš se pobaveně ušklíbl. „To by nejdřív nějaké muselo existovat. Ale mohla jsi mě poslat zjistit odpověď na tuto otázku před chvílí, ale místo toho jsi mi zachránila život… za což ti, mimochodem, děkuji.“

„Věř mi, znovu bych to neudělala.“

„Ani nebudeš mít možnost. Pokus o královraždu se trestá smrtí, asasínko.“

„Bohové… věděl jsi o každé zdejší pasti. Proč jsi sem zavlekl i ostatní?“

Psychik se pousmál a opsal s rukama kruh. Zároveň s tím kolečko po skále opsala i Tallulah, okamžitě bohatší o několik nepříjemných modřin. „Beztak by pro velezradu byli popraveni. Takhle je to alespoň zábavnější. Dva dharmští kněží, Gwyneth a Gorot, spříznění pro vaši věc znali jméno vojáka, který se může dostat až ke králi. Tam se však Hazeel už nedostane, aby ho přiotrávil. Náš mocný vládce by byl celý zaměstnaný bojem se zákeřnou nemocí, zatímco ty bys mu vnikla z vyhovující vzdálenosti do mysli a způsobila šílenství. Pak už by nebylo těžké zpochybnit králova jednání a dosadit na trůn jeho bratra, v jehož hlavě se celý tenhle směšný plán urodil. Naštěstí jste nikdo nevěděl, jak vaše spojka v Pao Konu vypadá a stejně tak Hazeel i kněží netušili, jak vypadáš ty. Ale měli jste poznávací heslo… přinejhorším máš měšec…“

Dívka mlčela a probodávala zrádce pohledem. Ten se jen škodolibě usmíval a sršel sebevědomím. „Čekal jsem, že boj s tebou bude tužší, ale pohořelas poměrně brzy.“

„To si myslíš ty,“ ozval se hlas za Miklošovými zády. Psychik se vyplašeně otočil, ale bylo příliš pozdě.  Jílec nablýskané dýky ho prudce udeřil do zátylku a on se svalil k zemi. Mikloš zaúpěl. Ženská noha ho mocně nakopla do žeber, až se ve vzduchu otočil na záda. Zamrkal očima a pohlédl do tváře té, která ho srazila k zemi. Byla to Tallulah. Vydral ze sebe zmatený vzdech a nechápavě se obrátil ke skále. Nikdo na ní nebyl.

„Iluze zmizela, hlupáku!“ zvolala dívka vítězně. „V jednom jsi měl pravdu, ty kanálová kryso. Chvíli trvalo, než mi to všechno došlo. Naštěstí včas. Teď teprve pocítíš mou moc!“

Pod Miklošovým tělem se zvedla vlna prachu. Vteřinu nato se chytl za hrdlo – to když ho neviditelná ruka zvedla ze země a rychle s ním začala opisovat ležatou osmičku. Kolem tmavovlasé psychičky se vytvořila silná tyrkysová aura zabraňující jakémukoliv vnějšímu ohrožení proniknout skrz.

„Jak… jak…?“ sípal Mikloš s vyboulenýma očima a rašícím potem v obličeji.

„Vše se mi v hlavě pospojilo v okamžiku, kdy jsi mi na mostě zalhal o smrti Hazeela. Jak ses jen mohl opovážit zalhat psychičce? Podcenil jsi mne. Navíc, nechal jsi Gorota v klidu zemřít, přestože jsi předtím tolik mluvil o vzájemné soudržnosti… Pak už byla jen otázka pár vteřin vytvořit dokonalou iluzi. Ten most tě udržel, a tak jsem z něj v pravý čas sejmula ruce, ustoupila do ústraní a…“

„Potvoro…!“ Mikloš zachroptěl a zmodral.

„Na králova psychika ses nechal převézt poněkud snadno,“ Tallulah jeho tělo nechala silně přitisknout na ostrý hrot ve skále. „A teď mi řekni, jak se odtud dostanu. Nebo ti zlomím páteř.“


VIII.


Povolila sevření, aby ji vězeň neumřel dřív, než si s sebou do hrobu vezme i tajemství podzemního smrtícího bludiště protkaného silnou dávkou zvrácené magie.

„Proč si to nezjistíš sama? Máš mě i mou mysl. Proč si v ní nepočteš jako v knize?“ divil se Mikloš, zatímco mu na čele vyrazilo několik klikatých žil.

„Máš přece měšec. Tajnou zbraň psychiků. Cokoliv si naše mysl vytvoří a je to takové velikosti, že se to vejde do měšce, vytáhneme to. Zároveň to funguje jako pojistka, aby se i majiteli nikdo nedostal do hlavy.“

Mikloš spolkl jízlivou poznámku, vytáhl zpoza hábitu svůj měšec a hodil jí ho k nohám.

„Ušetřím ti námahu,“ vydechl znaveně. „Urukate mangalo neum turgu sat.“

Okolí kolem nich se ihned začalo proměňovat. Tetelící se vzduch všude kolem nich rozvlnil veškerý prostor a na okamžik měla Tallulah pocit, že se propadla do jakéhosi neprostoru, kde existuje jen neurčitá změť barev nepřirozeně se pohybující do neurčitých abstrakcí. Vše dostalo během několika málo vteřin nový vzhled.

Hleděla čelem k okraji jeskyně, z níž vedla jediná cesta ven. Horský vzduch jí ovanul líce a ujistil, že tohle už není žádná iluze. Mohla konečně odejít z labyrintu ven…


…nebo ne? Kromě několika tun skály, jí a Mikloše, divoce si mnoucího pohmožděný krk, tu ještě navíc za dívčinými zády levitovala dvě kulatá zrcadla se složitě tvořenými rámy osázenými vzácnými onyxy a opály. Věděla ke komu se obrátit s všetečnou otázkou ohledně nečekaného překvapení. „A tohle má znamenat co?“

Mikloš opřený o stěnu vedle jednoho ze zrcadel chtěl něco říct, když vtom vzduchem cosi zasvištělo a zabodlo se to překvapenému psychikovi do krku. Vytřeštil oči, uchopil se za zraněné místo těsně nad klíční kostí a vytrhl si z těla malou šipku. Mdle na ni pohlédl a než si ji stačil důkladněji prohlédnout, hlava mu mrtvolně padla na hruď.

Tallulah neskrývala svůj úlek. „Co to sakra…“

„Tallulah, jsi to ty?“ ozvalo se odněkud známým mužským hlasem. Dívku evidentně zaskočil. Povytáhla obočí a s pootevřenými ústy pomalu předstoupila před jedno ze zrcadel, ve kterém se odrážela postava majitele onoho známého hlasu.

„Nilmare? Co to má znamenat? Co tam… děláš?“

„Když jsi nepřišla do Hladového tygra, bylo mi jasné, že je něco špatně. Zapojil jsem do tvého vyhledání všechny své schopnosti a tohle je vrchol toho, kam mi dovolily zajít…“

Ať mluvil jakkoliv důvěryhodně, psychičku zřejmě nepřesvědčil. Dívka zklamaně popotáhla.

„Lháři. Ty nebetyčnej zrádcovskej lháři…“

„Tal, co to říkáš?“

„Jsi jediný, kdo o té akci věděl! Jen my dva jsme znali heslo,“ vyhrkla podrážděně. „Sledoval jsi mě ke Zhýčkané princezně a obrátil neutralizující kouzlo ve víně proti mně. Pak už ti ten tyranův poskok pomohl mě omráčit a dopravit sem! Za kolik jsi nás zaprodal, hm? Kolik ti královi lidé nabídli za zradu svých lidí a tisíců dalších nespokojených, co?“

Chvíli bylo mezi oběma stranami ticho. Pozadí, ve kterém Nilmar stál, připomínalo honosnou komnatu. Vedle něj se skvěla zlatá miska přeplněná vybraným ovocem, ze které muž z trsu vytrhl jeden hrozen a vložil si ho do úst. Výraz se mu nijak nezměnil. Jen si povzdechl a přejel si rukou po tváři. „Dost na to, abych nad tím zauvažoval. Takové částky se prostě neodmítají, Tal. Ne v našem nejistém světě, v naší útiskem sužované zemi.“

Smíšenými pocity přeplněná Tallulah zamáčkla slzu. „Jsi hnusnej hajzl. Bradavice na tchoří prdeli…“ zavzlykala krátce. „Já si tě najdu.“

„Nemyslím si, že k tomu dojde…“ odvětil poklidným hlasem Nilmar.

„Vždyť ty… ty jsi zradil i zrádce, co ti zaplatil.“ poukázala dívka na mrtvého Mikloše.

„Jistě, bez něj bude mé vysvětlení bratru našeho krále znít mnohem uvěřitelněji.“

Tallulah zaťala zuby a sáhla k pasu. Ocel zamlaskala vzduchem.

„Tohle bych nedělal, drahá…“ zaznělo ze zrcadla ještě předtím, než ho jílec dýky roztříštil na desítky kousků. Ty ovšem nečekaně vystřelily i jejím směrem a pořezaly ji na ruce. Naštěstí nešlo o žádné hluboké zranění a zbytek střepů po své spanilé jízdě na dívčině ruce spadl neškodně na zem.

Uzavřela sis svou poslední možnou cestu ven, znělo ještě chvíli ve vzduchu. Vzápětí se vzduch kolem východu z jeskyně zatelelil a proměnil ve skálu.

„Ne!“ vykřikla zděšeně Tallulah a obrátila se k druhému zrcadlu. V něm se zrcadlila chodba osvícená krystalky zasazenými vodorovně ve skále. Dívku polil studený pot. „Ne, já už se tam nevrátím, nikdy!“

Z mrazivého pocitu na duši ji probralo zemětřesení. Ze stropu vedle ní dopadl středně velký kámen a skoro dívce rozdrtil nohu. Uskočila stranou v okamžik, kdy na první rozbité zrcadlo dopadly další dva ostré kameny. Se zaťatými pěstmi srdceryvně vykřikla na celou sluj a přiskočila k prozatím nedotčenému zrcadlu. Vložila do něj ruku a ujistila se, že jde skutečně o průchozí portál. V místě průniku ruky se utvořily malé vlnky.

„Já si tě najdu, Nilmare! Najdu si tě!“ zahřměla vzdorovitě Tallulah, až svým vysokým hlasem skoro přehlušila rachot padajícího kamení a s výkřikem vzdoru vkročila do zrcadla. Země se znovu otřásla a servala ze stropu další lavinu kamení. Část z něj pod sebou navěky pohřbila i druhé zrcadlo. Zemětřesení se postupně uklidňovalo, až přestalo docela.


IX.


Nilmar seděl na balkoně na širokém křesle potaženém ovčí kůží a sledoval západ slunce. Na vyleštěném stolku vedle něj stála zlatá mísa s ovocem z různých koutů země. Zvedl ruku a sáhl po vínu. S neklidným zjištěním viděl, že se mu opět třese ruka. Povzdechl si, projel si rukou mastné vlasy a opřel se. Pytle pod očima naznačovaly, že už několikátý den nemůže usnout. Zrazená psychička mu v nestřežený okamžik před rozbitím zrcadla vnikla do mysli. Sémě, které tam zasela, se bujně rozšiřovalo a spolehlivě pohlcovalo nerv po nervu. Pokaždé, když totiž zavře oči, se mu hlavou jako nekonečná ozvěna rozezvučí čtyři varovná slova, která mu nedají spát.

Já si tě najdu…

Komentáře

komentářů

About The Author

2 komentáře

  1. Tereza Matoušková

    Jak napsala Daletth, klasická vyvražďovačka. Napsané je to velice dobře, až na několik míst, které mě trochu rušila, ale celkově fajn.

    Největší slabinou celé povídky je ale právě ten „kostka žánr“. Četla jsem už podobných povídek nemálo a pořád mi to přijde na jedno brdo. Banda hrdinů se vzbudí, projde se po labyrintu plném pastí, na konci buď nepřežije nikdo nebo přežije jedena, maximálně dva.

    Než si člověk stihne zafixovat jména hrdinů, jsou mrtví, než si k nim čtenář stihne vybudovat nějaký vztah. Takže se nakonec může těšit jenom z vymakaných pastí. To tady ovšem trochu chybí. Ostny trčíči ze zdi najde člověk, v kdejakém RPG, to samé drak, nebo mostek.

    Celkově to ale není zlé, jak psala Zuzka, má to i příběh na pozadí a pointu, takže těch 7 bodů si to zaslouží určitě. 🙂

  2. Daletth

    Nějak nemám, co k tomu říct. Pěkně rychle plynoucí vyvražďovačka. Mikloš mi byl podezřelý až od chvíle s mostem, kdy ji poslal první… Spíš jsem už od začátku podezřívala Nilmara, že v tom má prsty. Co se týče příběhu, jsem ráda, že tam nějaký v pozadí byl, že nešlo jen o to, aby všichni hrdinové pomřeli, ale mělo to i nějakou pointu. Četlo se mi to dobře, rychle, žádné nesrovnalosti v ději jsem tam nenašla, jen by tam mohlo být příště víc těch pastí 🙂
    Já bych dala 7-8 bodů

Leave a Reply