Radovan Beňo: Miláček

„Kdepak jsi, miláčku?“

Hnědooká nádherná brunetka mu hleděla do očí a hledala jeho zatoulaného ducha. Prstem mu přitom jezdila po vypracované holé hrudi. Její plné rty ho lákaly políbit ji a úplně se ji poddat.

Byla tak krásná.

„Přece u tebe, kde jinde bych byl?“ řekl chlácholivě a přitiskl si ji víc k sobě. Teplo jejího těla ho velmi vzrušovalo. Vášnivě se políbili. Po chvíli se brunetka s velkým úsilím odtáhla.

„Ne, já vím, že tě něco trápí. Poznám to na tobě.“

„O ničem nepřemýšlím, Daryelo,“ odpověděl více podrážděně než měl v úmyslu. Z úst mu mimoděk vyšel chlad, až se žena zachvěla. Hned se ale uklidnil a dodal: „Jsou to malicherné starosti, nechci tě tím zatěžovat, lásko. Věř mi, že o nic nejde.“

Krásná žena si povzdechla. „Vždycky jsi tak tajemný. Chtěla bych více poznat tvou duši, Kaele.“

Tentokrát se zachvěl on. Kousl se do rtu, aby třes potlačil. Snad si ničeho nevšimla.

„Já bych tě zase chtěl poznat jinde,“ řekl laškovně a polibky ji směřoval po krku, přes ňadra a břicho, až dolů.

„Tam už jsi mě ale poznal.“ Jemně ho chytla za hlavu a posunula ji blíž ke svým ústům. „Dej mi ještě chvilku, Kaele. Jsi tak vášnivý a divoký, že se z toho musím vzpamatovávat několik minut.“

„Tvůj manžel není tak náruživý, že?“

„Ne, to teda není.“ Vískala ho v černých vlasech a hladila mu ostře řezanou tvář, hodnou šlechtice, s pečlivě upravenou krátkou bradkou. „Co bys taky od pětasedmdesátiletého muže chtěl? Třeba byl v tvém věku stejný samec.“ Slovo „samec“ mu zavrněla do ucha a zoubky si pohrávala s jeho ušním lalůčkem.

„To už ale nikdy nezjistíš.“ Bolestná poznámka od jejího drahého vrhla Daryelu zpátky do reality. Vzala si svého manžela, hraběte Valeriena, už když slavil kulaté sedmdesátiny, tedy před pěti lety. Jí v té době bylo dvacet let. Jelikož Valerienova dřívější manželka zemřela na nějakou nemoc, vybral si Daryelu, coby dvorní dámu, o které se říkalo, že je v celém Neidinghtu  nejkrásnější. Zprvu sice vehementně nesouhlasila, ale nakonec ji hrabě k svatbě přemluvil. Koneckonců žít v takovém přepychu se nepoštěstí jen tak někomu.

„Hrabě se více stará o svoje tretky než o vlastní přenádhernou ženu,“ pokračoval Kael s jemným náznakem opovržení. „Třeba ta jeho slavná Nekrulova lebka. Heh, no řekni: k čemu je ztrouchnivělému starci artefakt tak mocný, že by dokázal změnit tvář celého Umbacu?“

Hraběnka jen bezmocně pokrčila rameny. „To já nevím, v tomhle byl Valerien vždycky podivín. Já myslím, že ten artefakt dostal od někoho darem, on jinak o vzácné předměty zvláštní zájem neprojevuje. Takový dar se neodmítá.“

Kaelovy smaragdové oči se nevyzpytatelně zaleskly. „Nemá strach, že ho někdo o Nekrulovu lebku okrade?“

„Ne. Je schovaná na bezpečném místě.“

„Kdybych byl hrabě,“ řekl a hladil přitom hraběnku po sametových zádech, „nosil bych ji stále u sebe. Nemůžeš důvěřovat žádnému místu, protože každý úkryt se dá najít, každá pevnost se dá dobýt. Ale pokud ji najdou u tebe… stejně by ti byla pak k ničemu, když tě zabijou, což je definitivní řešení.“ Daryela se na svého milence zvědavě zahleděla. „Nechceš mu to navrhnout?“

„Co?“

„Aby ten artefakt měl radši u sebe.“

„Nevím, proč tě to tak najednou zajímá?“ Stín nedůtklivosti (nebo nedůvěry?) se přehnal přes její spanilý obličej.

Kael v duchu zaúpěl. Až příliš popustil uzdu své zvědavosti, takže by hraběnka mohla pojmout podezření. „Jen tak, napadlo mě to. Nejvíce mě ale zajímáš ty.“

Pokud měla ohledně něj nějaké pochybnosti, vmžiku se rozplynuly, když se dychtivě přisál na její rty. Těla se znovu spojily v jedno…


Silverius chodil po místnosti s rukama založenýma za zády a opakoval si celý proslov. Učitelský plášť se táhl za ním jako otravný parazit. To šustění po podlaze mu nabourávalo přemýšlení a rozčilovalo ho. Trhl nevrle pláštěm k sobě.

„Nebuďte nervózní, můj pane,“ ozval se hlas jeho sluhy a rádce. „Dosud jste všechno zvládl. Nějaká schůze vás jen tak nerozhodí.“

„Proslovy vždycky byly mou slabou stránkou,“ vzdychl sluhův pán.

Sluha nesouhlasně zavrtěl hlavou s rezatými vlasy. „Jste přece arcinekromant Silverius Silblade, nejvyšší autorita nekromantské akademie. Držitel ocenění za zásluhy v nekromancii. Objevitel starých vyvolávačských kouzel. Učitel, který vychoval bezpočet nových adeptů. Nadějný kandidát na místo Prince smrti. Vzor pro všechny žijící nekromanty. Kolik titulů jsem ještě vynechal, můj pane?“

„Neschopný řečník, který si nedokáže vymyslet ani úvod?“ nadhodil Silverius. Přestože to znělo vtipně, nekromant se u toho ani nepousmál. Pro něj to bylo spíše k pláči.

„Nebo schopný řečník, který podceňuje své schopnosti?“ opáčil sluha. Tentokrát se Silverius od srdce zasmál.

„Áách Makabusi, kde ty máš hranice optimismu?“

„Mám je zhruba tam, kde vy máte hranice své moci,“ odpověděl s lišáckým úšklebkem. Přestože byl Makabus na první dojem neškodný a ne zrovna pohledný muž, Silblade znal, jak lstivý a nebezpečný dokáže být. Jeho intriky nebraly konce. Místo přímých hrubých řešení používal úskoky ve spojení s mimořádnými diplomatickými schopnostmi.

Nekromant se sebevědomě narovnal a nasadil povýšenecký, vševědoucí výraz, který jeho podřízení a žáci důvěrně znali. Ne, že by to byla jen přetvářka. Avšak v soukromí působil jako stále zamyšlený mudrc, jako kdyby neustále filozofoval, plánoval a vyhodnocoval.

„Je čas. Naše ovce čekají na pastýře!“


V Silbladově kanceláři se tísnilo kolem padesáti lidí – učitelů, tedy pravých nekromantů, a žáků, kteří ještě nezískali titul nekromanta. Říkalo se jim nekrolici. Všichni měli však jedno společné – velké sympatie k Silbladeovi. Ten potřeboval věrné a odhodlané lidi, kteří budou bojovat pro jeho věc.

Potřeboval fanatiky.

Arcinekromant stál za svým kancelářským stolem, napravo od něj byl jeho stín Makabus. Jako správný charismatický řečník začal významným mlčením. Pohyboval hlavou a pozoroval dav jeho napnutých přívrženců. Každému pohleděl přímo do očí. Studenti většinou ucukli, učitelé stiskly rty v očekávání.

„Co pro vás znamená tradice?“ začal zcela neočekávanou otázkou. „Lpění na starých zvyklostech? Dodržování určitých hodnot, které ustanovili naši předci? Tradice je jistě dobrá věc. Je to kotva napříč časem. Ale i tradice podléhá změnám, aby přežila a nerozpadla se v prach zapomnění.“ Nekromanti souhlasně mumlali a pokyvovali. „Přišli jste sem, mí přátelé, ne protože jsem vás o to požádal, ale protože stejně jako já chcete změnu. Nekromantské umění je tak staré jako to klasické kouzelnické, ale není tak pružné. Naši nenávidění bratři, kteří se na nás dopustili nespravedlnosti, posouvají své vědomosti neustále kupředu, zdokonalují se. My stojíme na místě. Poznání našeho umění je omezené, myslíme si, že už víme všechno a že už není co nového objevovat. Ale to je velký omyl, který pramení z naší nevědomosti a zaslepenosti. Ty skutečné hádanky teprve čekají na rozluštění, mí drazí přátelé!“

Krátká odmlka způsobila, že všichni přítomní mu doslova viseli na jazyku a čekali na každé slovo. Dokonce i Makabus poslouchal s velkým zaujetím, přestože mu Silverius už proslov cvičně přednesl.

„Jistě všichni znáte nejvýznamnějšího nekromanta všech dob, který by ve své době snadno překonal schopnosti Princů smrti, kdyby už v té době existovali. Jméno Achabus Nekrulio, častěji nazývaný Nekrulus, skloňuje každý nekrolik, nekromant, arcinekromant i Princ smrti s úctou a respektem. Jeho dovednosti předčily i to, co se vypráví v legendách. Na vrcholu sil dokázal vyvolat celá vojska nemrtvých. Víte sami, že armáda umrlců je ta nejdokonalejší – necítí bolest, únavu, nepodléhají emocím, jenom poslouchají rozkazy svého vůdce. Tam, kde se i ti nejlepší z nás úmorně dřou nad povstáním pár desítek chodících mrtvol, Nekrulus bez známky zvýšeného úsilí vyvolal několik stovek nemrtvých. Za pár dní tak mohl vytáhnout do boje proti celému Dantoru, aniž by se musel bát prohry.“ Jeho hlas potemněl, aby dodal proslovu brilantní nádech. „Ale jak už to tak bývá, Nekrulus padl pod mečem jednoho rádoby hrdiny. Velký oživovač se však postaral o to, aby i po smrti mohly být jeho schopnosti jiným nekromantům k užitku. V Nekrulově lebce dlí jeho mozek, který nikdy nepodlehne zkáze času, se všemi vědomostmi, které za života nashromáždil…“

„Proč nám to všechno, ctěný arcinekromante, říkáte?“ Otázku položil jeden starší pohublý nekromant. Byl to učitel specializující se na smrtonosné jedy.

Proč asi, ty seschlej ghúle? Myslíš, že tu vyprávím historii, abych vás pak zítra vyzkoušel? mihlo se podrážděnému Silbladeovi hlavou. Rozčilovalo ho, když jej v pečlivě naplánované řeči přerušil nějaký nedůvtipný imbecil.

Nahlas ale řekl: „Je vám všem známo, že Nekrulova lebka není v našem držení. Má ji hrabě Valerien z Neidinghtu, na ostrově Lokka. Dostal ji darem od učeného mága Trizmaela, který lebku dlouho tajil, abychom se o ní nedozvěděli.“ Znovu významná pauza. „Chci dostat Nekrulovu lebku zpátky!“

V místnosti to zašumělo. Nekromanti začali mezi sebou vzrušeně diskutovat.

„To by Princové smrti nedovolili!“ vykřikl opět specialista na jedy. Silblade k němu popošel a povýšenecky se na něj zadíval. Dav mimoděk ustoupil o pár kroků vzad.

„To máte, ctěný Hekete, pravdu. Tihle samozvaní „vládcové nekromantů“ by si nepřáli, aby Nekrulova lebka byla v našich rukách, protože se bojí sesazení. Bojí se o svou svrchovanost! Bojí se změny!“ Otočil se ke všem a naléhavě zvolal: „Chcete změnu a vyhnout se zániku nekromancie nebo chcete radši dodržovat přísné tradice a odsoudit budoucí krev nejisté budoucnosti?!“

„CHCEME ZMĚNU!“ zvolal dav.

„Půjdete tedy se mnou na ostrov Lokka a vezmeme si zpátky, co je naše?“

„ANO!“

„Výborně. Věřte, že jste udělali největší rozhodnutí vašeho života. To správné rozhodnutí.“

Poté jim předložil svůj plán. Byl velmi potěšen, že nekromanté i nekrolici se do plánování horlivě zapojili a sami navrhovali různé alternativy. Všichni až na Heketa, který slyšení opustil. Silverius ani na vteřinu nezapochyboval, že nekromant je krysa Princů smrti. No, nebylo to poprvé, co mu do řad infiltrovali špiona. Jevili až přehnaný zájem o Silveriovy aktivity.

S jejich sesazením si bude muset pospíšit.

Kývl na sluhu. Ten absolutně přesně věděl, co od něj arcinekromant žádá, aniž by ze Silbladea vypadlo slovo. Uklonil se a vyběhl do chodby za Heketem. Když zavíral neslyšně dveře, v rukávu se blýskla čepel schované dýky.

Když kancelář všichni opustili, arcinekromant přešel k velkému oknu a zahleděl se do krajiny. Viděl moře, v jehož vlnách se odráželo světlo zapadajícího slunce, racky, kteří bezstarostně pročesávaly křídly vzduch. V dálce se k nebi vzpínaly hory ostrova Lokka jako tiší svědkové budoucích událostí. Na pláži se procházel pár studentů, nekroliků. Chlapec zrovna něco horlivě vysvětloval, zatímco dívka se tomu chichotala.

Na malou chvíli se Silverius nad vlastním počínám zarazil. Hodlal nenápadně vpadnout do pevnosti v Neidinghtu a vzít si Nekrulovu lebku násilím a kdyby bylo třeba, použít k tomu i samotného hraběte. Původní plán selhal, jelikož hraběnka mu o přesné poloze artefaktu nechtěla říct ani slovo. A to s ní spal už několik týdnů. Bude-li to nutné, zabije ji, pokud bude stát v cestě mezi ním a Nekrulovou lebkou.

Silbladeovi zhořkla chuť v ústech. Co když se do ní zamiloval? Nemohl by, podobně jako ten pár na pláži, s ní místo plánovaní převratu naplánovat společnou budoucnost? Vzít se? Vychovat děti? Žít jako normální rodina v normálním světě? On přece nebýval vždycky tak mocichtivý, možná by mohl…

Nemohl. V arcinekromantovi opět zvítězila chladná panovačnost a utnula jeho slabost. Je pozdě couvnout. Už si zvolil svou cestu.

A ta cesta bude nekonečně krásná.


Valerien se belhal do své ložnice. Daryela tam bohužel nebude, protože měla něco na starosti v jiné části pevnosti. Smutně si povzdychl. Znovu bude noc trávit sám. Byl psychicky vytížený, hlavně kvůli věci. To mu bralo mnoho duševního zdraví, ale nehodlal se toho vzdát. Navíc mu stráže před pár minutami oznámily, že našly dva strážné ležet v bezvědomí, bez viditelných povrchových zranění. Proto mu doporučily, aby se radši zavřel do svých komnat a nevycházel, dokud se vše řádně nevysvětlí. Mohli by tady slídit zabijáci. Nebo spíš královi špehové, kteří by chtěli zjistit příčinu podezřelého hrabětova chování.

Vešel do své komnaty a zahleděl se na postel. Byla prázdná, nic jiného ani čekat nemohl. Svým způsobem svou manželku chápal. Valerienovi táhlo už na šestasedmdesát. Cítil, jak mu slábne srdce, proto se vyhýbal manželských povinnostem (tušil, že Daryele to vůbec nevadilo), aby neriskoval, že své ženě zemře přímo v náručí.

I když zase tak špatná smrt by to nebyla, pomyslel si. Sáhl po malém zvonečku, aby přivolal sluhu, který ho připraví na spaní.

„Zdravím, vaše hraběcí lordstvo,“ pronesl neznámý hlas. Hrabě leknutím téměř dostal infarkt. Chytil se mimoděk za hruď a cítil, jak mu srdce bije jako kostelní zvon. Otočil se k místu, odkud hlas vycházel – z křesla ponořeného ve stínu.

Seděl tam nějaký muž. Vypadal, že se mu sedí celkem pohodlně. Široký černý plášť halil celé křeslo jako noc halí den. Levou rukou se opíral o opěradlo, brada si velebila v polootevřené dlani. Stín nedovolil Valerienovi vidět detaily obličeje, avšak jedna věc byla velmi patrná a zároveň děsivá – cizincovy oči zářily jedovatě zeleně jako dvojice zmutovaných světlušek.

„Nebudeme chodit okolo horké kaše, hrabě: kde je Nekrulova lebka?“

Přímost, s jakou vetřelec jednal, hraběte šokovala. Navíc z chladného a autoritativního hlasu poznal, že pokud nebude odpovídat na otázky, muž to z něj dostane jinou formou přesvědčování.

Ale hrabě nehodlal svatyni mocného artefaktu vyzvonit kdejakému otrapovi, který si o to řekne. „Promiňte mi, ctěný… ehm, jaké je vaše jméno, mladíku?“

Reakce byla okamžitá. Cizinec se vymrštil k hraběti, až se křeslo převážilo, a ocelovým stiskem sevřel hrabětův krk. Valerien vykulil oči nejen proto, že nemohl dýchat, ale hlavně bolestí, který mu způsoboval tlak na ohryzek.

„Neslyšel jsi, ty senilní blázne? Otázky tu pokládám já! Kde je Nekrulova lebka?!“

Chvilkový nával vzdoru hraběte opouštěl po hektolitrech. Tváří v tvář nepříčetnému muži, jehož obličej se ve světle petrolejové lampy vyostřil (a hraběti byl trochu povědomý), se Valerien rozklepal jako malé dítě, které našlo pod postelí strašidlo. Vetřelec povolil sevření, aby mohl hrabě promluvit.

„Proč bych vám to měl říkat?“ zasípal.

Z cizincových zelených očí se staly přimhouřené štěrbiny. „Právě teď se tví napadení strážci mění působením nákazy na lidožravé zombie, o čemž nikdo v hradě nemá ani páru. Za pár hodin tu nezůstane žádný myslící člověk, kromě mě a mých přátel, protože pro tvou informaci zombie na pány smrti neútočí. Ale i tak už budeme dávno pryč, i s Nekrulovou lebkou, kterou najdu s tebou či bez. Pokud mi to místo prozradíš dobrovolně, nákazu zastavíme a ty si můžeš dál žít svůj jednoduchý požitkářský život. Takže… kde je?“

„Radši zemřu než abych vám to řekl, nekromante!“ Ta slova snad nevycházela z Valerienova rozumu, ale z pošetilého srdce, které se snažilo ukázat odvahu nejen před cizincem, ale i před hrabětem samotným.

Stejně zemře, ať už stářím nebo šokem, že mu to nekromant překazil.

Cizinec se usmál jako had na kořist zahnanou do rohu. „Rozsudek sis už vynesl, hrabě, ale asi jsi nepomyslel taky na svou ženu.“ Ve Valerienovi to hrklo zděšením. Daryela! „S tou courou – ó promiňte, s Daryelou, že ano – jsem strávil spoustu nocí. Pěkná ženuška, to se musí uznat, hrabě.“ V předstíraném nešťastném výrazu pevně stiskl rty a zavrtěl smutně hlavou. „Taková krásná a… vášnivá mladá žena. Čekala by ji určitě slibná budoucnost. Škoda, Valeriene. Uvidíte ji jako krvežíznivou bezduchou parodii na člověka, pokud mi neřeknete…“

„Je v podzemních prostorách, v nejnižších patrech!“ kvikl hrabě a hru na odvážného hrdinu vzdal. „Vchod je v hradní kapli za svatostánkem, v přízemí! Budete ale potřebovat znát heslo…“

Silverius Silblade si přitáhl hraběte k obličeji tak blízko, že mu dovolil pozorovat detaily zelené duhovky, zeleného bělma a dokonce i zelené zornice. Dravčí zuby se odhalily ve zlomyslném úsměvu.

„A ty mi to heslo s potěšením řekneš.“


Kontrola zraku. Ověřeno. Kontrola sluchu. Ověřeno. Cit, hmat ani chuť nebude potřebovat, tyhle funkce může vyřadit. Kontrola rovnováhy. V pořádku. Kontrola motoriky končetin. Funguje. A poslední kontrola hlasu.

„Silverius Silblade je nejchytřejší, nejmocnější a samozřejmě nejkrásnější člověk, kterého jsem potkal. Pravý hrdina a vládce mého srdce. Ach, ty můj rošťácký Sile!“

Hlas trochu hlubší než normálně, ale to se mu snad podaří zkorigovat.

Kontrola mrtvé arcinekromantovy loutky dokončena. Valerien teď stál před Silbladem a skelnýma očima tupě zíral na něj. Byl bledší a mírně pokleslý, ale projevy smrti se zatím ještě nedostavily. Arcinekromantův vítězný úsměv se odrazil i na hrabětově obličeji.

Teď už ho nic nezastaví!

Silverius zůstal skrytý ve stínech, aby ho nějaký případný, nově příchozí nepřekvapil. Když ovládal svoji mrtvou loutku, sám nekromant byl ve stavu hlubokého transu. Veškeré signály vnímal prostřednictvím Valerienových smyslů. Tenkou nit mezi hrabětem a sebou mohl kdykoli vědomě přerušit. I smrt hraběte by znamenala pouhé přerušení, nikoliv smrt Silbladea. Přesto se arcinekromant vystavoval nebezpečí, když své vlastní tělo nechával bez dozoru, proto kolem sebe upletl velké množství ochranných kouzel (zlozvyk z dávných let, kdy ještě chodil na univerzitu klasických mágů).

Valerien se pohnul ke dveřím a sáhl po klice. Dveře se neslyšně otevřely, jako kdyby otvíral Silblade osobně. Vklouzl do chodby jako prodloužený stín a kráčel směrem, kudy mu hrabě řekl.

Silverius se divil, že cestou nikoho nepotkal. Scházel schody, proháněl se chodbami, míjel spoustu dveří, ale všichni jako by se snad vypařili. Čekal aspoň, že uslyší řev zmatených lidí, smích nekromantů a kvílení povstanuvších nemrtvých, ale v hradě nebylo ani neživáčka. Že by se v pevnosti něco chystalo? pomyslel si. Neměl ale čas nad tím dumat, musel najít hradní kapli.

Po několika minutách na ni narazil v přízemí. Vešel do kaple, přičemž jej ovinulo aroma vonných svíček, které Valerienův nos necítil. Místnost byla skromně vyzdobená – dva obrazy nebeských bytostí, jedno malé vitrážové okno, několik kýčovitých svícnů, socha svatořečeného Naedeniela… a svatostánek.

Za ním by se měly nacházet tajné dveře.

Silverius se v duchu zhluboka nadechl, ale Valerienova hruď se ani nepohla, jelikož plíce byly vyřazeny z funkce. Nahlédl za svatostánek.

Valerien nelhal – vskutku se tam nacházel vchod, což naznačoval tenký obrys obdélníkových dveří. Strčil do nich. Dveře při otvírání ani nevrzly. Za nimi sestupovala skromně osvětlená chodba. Vklouzl dovnitř a za sebou pečlivě zavřel. Odpočítal celkem dvaatřicet schodů, když došel k dalším dveřím, tentokrát okovaným a s přísně vypadajícími strážemi po stranách. Jejich halapartny se téměř dotýkaly stropu.

Naprosto nepraktické v těchhle stísněných prostorách, mihlo se mu hlavou, ale nahlas řekl: „Žádám vás o povolení ke vstupu.“ Silblade málem pukl pýchou, jak excelentně napodobil Valerienův mírně nakřáplý, ale pevný hlas. Být strážemi, okamžitě by se uklonil, otevřel mu dveře dokořán a ještě ho podaroval velkou kyticí.

Stráže ale bez mrknutí chladně odvětil: „Heslo.“

Zvláštní. Stojí před ním samotný hrabě z Neidinghtu, i když ne úplně v obvyklé formě, a přesto po něm chtějí heslo. Silverius musel Valeriena pochválit za takové opatření.

Ale před ním žádná byť sebelepší ochrana neobstojí.

„Satroth,“ odpověděl bez zaváhání, což ve vymřelém umbackském jazyce znamenalo démon. Arcinekromant by sice pro vstup k mocnému artefaktu vymyslel lepší heslo (nechápal, co démoni mají s Nekrulovou lebkou společného), ale důležité bylo, že mu stráže s kamenným obličejem otevřel a vrátil se do pozoru.

Jakmile nemrtvý hrabě překročil práh, běžel mu naproti nějaký muž. Ne Valerienovy, ale Silbladeovy vnitřnosti se otřásly odporem při pohledu na nezaměnitelný háv, náhrdelník s vsazenými drahokamy naplněnými magickou energií a drobné tetování na čele, které určovalo hodnost lidí jeho zaměření.

Mág.

Silverius automaticky zalovil v paměti po nějakém smrtonosném kouzlu, avšak vzápětí se uvolnil. Uvědomil si, kde vlastně je a proč tady je. Odvěká nenávist mezi oběma frakcemi teď musí stranou. Snad si mág malého vnitřního boje nevšiml.

„Vládce Neidinghtu!“ zvolal kouzelník naléhavě a nedbale se uklonil. „Nastaly komplikace! Ten netvor má nad našimi mágy navrch. Snaží se ho dostat zpátky pod kontrolu, ale dochází jim už energie a on to vycítil. Narušuje úmyslně vzorec a bere z nich životní síly, aby se osvobodil! Ukousli jsme si příliš velké sousto, ctěný hrabě!“

Silverius udiveně zamrkal. Naprosto nevěděl, co se tady děje a nedocházel mu význam slov, co mu kouzelník právě sdělil. Jeho přece zajímá jenom jedno…

„Musím se podívat na Nekrulovu lebku!“ promluvil a dal si záležet, aby to neznělo dychtivě.

Mág na něj zíral jako kdyby mu zničehonic odpadla hlava (což zanedlouho bude docela možné). „Pane… Nekrulovu lebku?“

Mrtvý Valerien se rozčílil. „Ano, Nekrulovu lebku, tak se neptej jako tupec a doveď mě k ní, hned!“ Silblade si uvědomoval, že to musí působit velmi bláznivě, ale když už byl na dosah lebky Velkého oživovače, nedokázal se ovládat. Pokud se má jednou stát mocným vůdcem nekromantů, na tomhle charakterovém nešvaru bude muset ještě zapracovat.

Kouzelník se tvářil kysele, ale i přes nečekaný výbuch řekl smířlivě: „Dobrá, půjdeme pro ni.“ Arcinekromant si pod vousy zhluboka oddechl.

Prošli ohromnou síní, kde se v kruhu potilo a drkotalo zuby asi šest mágů. Rychle opakovali nějaké kouzelné formule a u toho se kymáceli jako při záchvatu. Praskající energie naplňovala okolní vzduch pachem ozónu. Uprostřed kruhu pulzovala jakási beztvará hmota. Pohled na ni způsoboval prázdnotu v srdci.

Silveria vzrušovala myšlenka, že hraběti nevědomky právě překazil něco velkého. Pravděpodobně i on se toužil chopit absolutní moci, a to za pomoci vyvolání démona (cítil to z té hmoty). Ale to se nestane. Tady je místo jen pro jednoho absolutního vládce.

A bude jím on!

Zahnuli do chodby, na jejímž konci byly dveře, opět hlídané. Strážce jim do cesty postavil halapartnu nehledě na to, že právě přišel pán z Neidinghtu. To už možná přehání, pomyslel si podrážděně. Prostě mi otevři, ať to můžeme skoncovat…

„Heslo,“ řekl strážce. Silblade i Valerien nadzdvihli obočí, jestli se voják náhodou nepokusil o dost špatný vtip. Ale strážce nehnul ani brvou.

Nežertoval.

Hrabě se ohlédl po mágovi, avšak toho z trudomyslnosti vytrhl právě jeho tázavý výraz. Strážce se začal hrozivě mračit, protože pojal podezření, že to nevypadá tak, jak by mělo.

Silverius musel riskovat: „Satroth.“

Vojákovo zvrásněné čelo se zamračilo ještě víc. Mág za ním něco překvapeně zamumlal. To heslo bylo špatně! Zpropadený Valerien! vykřikl v duchu arcinekromant. Nicméně, teď už věděl, kde se přesně Nekrulova lebka nachází. Jednoho strážce a mága hravě zvládne. Ostatní jsou příliš zaneprázdněni svými záležitostmi. Je na čase, aby přerušil spojení. Poslední Valerienův vjem byly šokované tváře, když se hrabě bez života sesunul k zemi jako domeček z karet.

Silbladeovi se vrátila kontrola nad vlastním tělem. Vystřelil z místa, kde seděl, a hnal se chodbami ke svému cíli. Cestou jeho smysly zachytily přítomnost tří nekromantů, kteří mezitím likvidovali osamělé stráže. Přikázal jim, aby se k němu připojili.

Šli najisto – do přízemí do hradní kaple, přes tajný vchod. Za jejich zády se ozval tak dlouho očekávaný křik a zběsilý řev znovuvzkříšených stráží. Ti teď běhali po celé pevnosti jako šílení, napadali a krmili se vším, co se jenom pohlo (kromě nekromantů) a rozsévali tak hrůzu a zmatek. Řady nemrtvých se s každým kousnutým jedincem rozšiřovaly. Silbladeovi přívrženci odvedli kus dobré práce.

Seběhli schody a letmými kouzly se zbavili dvou stráží u dveří. Když je rozrazili a vstoupili do síně, arcinekromant ihned pocítil nerovnováhu sil. Mohl by sem přijít se zavázanýma očima a i tak by přesně popsal, co se v síni dělo a děje. Jeho společníci se neklidně zavrtěli, jeden z nich dokonce zalapal po dechu.

Všech šest mágů leželo v kalužích vlastní krve v kruhu, který udržovali i za života. Mág, který doprovázel Silbladea, i protivný strážný byli také mrtví, v jejich prázdných pohledech se dal vyčíst nevyslovitelný šok. Uběhlo sotva deset minut, co s nimi Silverius skrze hraběte naposledy hovořil.

Smrt mágů se ho vůbec nedotkla, ba naopak, ale jedna věc ho velmi znepokojovala – příčina jejich smrti byla stále přítomna. Beztvará hmota se zformovala do podoby pětimetrového rohatého démona, který sice vypadal jako přízrak, ale přesto budil respekt. Složená křídla se roztáhla a dodala tak démonovi na impozantnosti.

„Mě nevyděsíš, démone!“ zařval vzdorně Silverius. Stál vzpřímeně a odhodlaně mu hleděl do zlostných očí.

Pekelná bytost vycenila zuby a zasmála se. „Zábavný smrtelníku! My víme, co máš v plánu. Nechám tvoji drzost zatím plavat, protože náš Pán všeho zla, Zogan, věří, že bys mu mohl být užitečný. Tvá troufalá rasa se mě snažila vyvolat v naivní představě, že když mě ovládnou, padne před nimi ve strachu každé koleno a že tak opanují celý Dantore. Pošetilci! Ty ses však pro ovládnutí světa vydal cestou, která se Zoganovi velmi líbí, protože má slibnou šanci na úspěch. Ale jenom tehdy, když ti náš Pán požehná. Odevzdej se našemu vládci do služeb a on ti dá vše, po čem tvé hříšné srdce touží!“

Silveriovi zasvítily oči. Vztekem. „K tomu vaše požehnání, démone, nepotřebuji! Jsem svým vlastním pánem a dostanu to, co chci i bez tvé pomoci! Myslíš, že mě takový chabý slib přesvědčí?!“

„Dávej si pozor na jazyk!“ zahřměl obr dunivě. „Pořád jsi pouhý člověk – malý, slabý… a smrtelný. Nabízím ti věčnost po boku Nejvyššího a moc, která tisíckrát předčí schopnosti té ubohé tretky. Nikdo tě nikdy nebude moci zabít, protože budeš pod ochranou Milosrdného. Dávám ti poslední možnost, smrtelníku. Nejsi-li s námi, jsi proti nám!“

Nehledě na to, jak se ten démon rouhal, Silbladeovi víc vadilo, že ho „tam dole“ měli za takového prosťáčka, který se nechá lacino prodat do otroctví ztělesnění Zla. „Imbecile! S Nekrulovou lebkou budu mít tolik moci, kolik budu chtít! Jsem samostatná jednotka! Místo je tady jenom pro jednoho Pána! Pro mě!!!“

Díky několika letům studií na kouzelnické akademii se naučil, jak z tohoto světa vypudit démony. Nebylo to nic složitého, potřeboval k tomu jen pomoc svých společníků – kouzlo, které démona dostalo na tento svět, zvrátí a pošle ho stejnou cestou zpátky do jeho říše. Nekromanti na pokyn obklíčili mihotající se přízrak. Silverius začal pronášet stejná slova, jaká vyslovovali i mágové, akorát opačně. Sahal tentokrát do magických sfér, kde se neorientoval tak zběhle jako v těch nekromantských, ale zvládal to zatím na výbornou. Ostatní čerpali z arcinekromantových vědomostí a moc usměrňovaly na bytost uprostřed. Ta se začala pomalu zmenšovat a matnět, jako kdyby se vzdalovala do nepropustné mlhy.

„Odsoudil ses k věčné záhubě, člověče! Zogan si na tebe počká, až zemřeš a nedá ti pokoj ani za krátkýho života! Tvá duše patří nám!“ Přestože jeho hlas otřásal síní, zněl nejistě. Tušil, že tady nemá proti mocným, sehraným nekromantům šanci, ne aspoň v tomto polofyzickém stavu. Silblade věnoval stále zmenšujícímu se démonovi poslední škodolibý úsměv.

„Já ale, démone, duši nemám.“

Rozezlený výraz Zoganovýho služebníka se zakroutil do spirály, řev se táhl za ním jakoby se propadal do propasti. S náhlým zablesknutím tmavé energie, která se uvolnila, přišla i mohutná vlna, která smetla nekromanty, ležící těla a dokonce i dveře vedoucí k artefaktu.

Démon zmizel.

Silblade se postavil, upravil se a vykročil ke dveřím tak lehce, jako kdyby se právě zbavil komára a ne démona. Dychtivě kusy trosek překročil a vstoupil do místnosti, kde se měla začít psát historie…


Stála tam. Krásná a vzrušující jako vždycky. Její tvary rozbušily Silbladeovo srdce rychlostí mávání kolibřích křídel. Polkl, aby svlažil vyprahlé hrdlo, ale bohužel nasucho. Ostatní nekromanté zírali na scénu před sebou jako u vytržení. Byli u cíle.

Jenomže ne Nekrulova lebka, ale manželka hraběte, která artefakt svírala u prsou, způsobila v Silbladeovi tu divokou reakci. Arcinekromant nechápal, odkud se ty emoce vzaly.

„Odstup! Mám ji v rukou!“ řekla Daryela. Z očí jí tekly slzy jako pramínky bolesti. V jejím náručí dlela postříbřená Nekrulova lebka, nástroj k neskutečné moci.

„Dej mi ji, Daryelo!“ nakázal Silverius, ale slova se mu v krku drhla. „Dej mi ji a neublížím ti!“

„Tys už mi ublížil, Kaele…“

„NEJMENUJI SE KAEL!“ vybuchl. „Jsem arcinekromant nekromantské akademie! Přišel jsem si pro Nekrulovu lebku, protože s ní chci udělat svět lepší! Chci ovládnout Umbacu! Nic jiného mě nezajímá!!!“ Spíše než hraběnku chtěl přesvědčit sebe o pravdivosti těch slov.

Hraběnčiny hedvábné havraní vlasy zavlály, když urputně zavrtěla hlavou. „Nevěřím ti! Nejsi takový sobec a zloduch, jakým ty si přeješ být. Jsi mnohem lepší!“ Nekromanté, kteří se Silbladem přišli, se teď dívali jeden na druhého a nevěděli, co udělat. Aby neriskovali arcinekromantův hněv, zůstali zticha a pozorovali hádku mezi bývalými milenci. „Vzpomeň si, jak jsi mne miloval. Co jsi mi sliboval, co jsi plánoval. Kdybys mi lhal, poznala bych to ve tvých očích. Ty mi o tobě řekly, že to myslíš upřímně!“

„To jsou holý nesmysly, co tady blábolíš. Využil jsem tě jen, abych se dostal k Nekrulově lebce!“ Ano, jenom holý nesmysly…

„Ne, drahý Sile,“ odpověděla Daryela tak vážným a jasným hlasem, až Silbladea zamrazilo. „Zamiloval jsi se do mne, stejně jako já do tebe. Tak, že ti láska nedovolí, abys na mě vztáhnul ruku.“ Silverius cítil knedlík v krku. Ne, ne, on necítí lásku, on chce jen… „Ty chceš lásku, Sile. Toužíš po uznání a mylně předpokládáš, že s Nekrulovou lebkou jej dosáhneš. Zaslepila tě tvrdost srdce, které nechce přiznat, že umí milovat. Bojuj s ním! Buď pánem mého a tvého života… a života našeho dítěte, které se v mém lůně vždy pohne radostí, když o tobě promluvím.“

Pří zmínce o dítěti se Silblade málem duševně sesypal. On má dítě! Má rodinu! Vzpomněl si na ten pár na pláži. Jak byli šťastní! I on by mohl! Ne, není cesty zpět… i když stále je ještě šance z toho vycouvat! Síly dobra a zla se teď tahaly o Silbladeovu duši (ano, i on má duši, kéž to ten démon nezjistí) jako o ten nejcennější drahokam. Na povrch vyvstaly emoce, které celá léta potlačoval.

Po tvářích mu stekla slza, kterou ihned setřel.

„Daryelo! Já… já tě…“ Snad sám Pán všeho zla opustil svoji říši a zalepil arcinekromantovi pusu, aby ta slova nevypustil ven, protože zatracený se mohl stát vykoupeným, pokud by svých skutků litoval.

Krásná žena postoupila několik kroků vpřed. „Ano, Sile, bojuj! Dokážeš to! Můžeš být lepší! Nekrulova lebka ti možná přinese moc, ale zároveň i trpkou samotu! Nebudeš vědět dne ani hodiny, kdy ti nějaký jiný mocichtivý ničema, třeba i z vlastních řad, vrazí nůž do zad a rozpáře tě jako bezmocné kuře. Nekrulova lebka ti slibuje zkázu, nikoliv spásu! Znič tu prokletou věc a miluj mě, jak to dokážeš jenom ty!“

Silverius Silblade, hlava nekromantské univerzity a kandidát na Prince smrti, nevnímal nic kromě dvou věcí – Daryely a Nekrulovy lebky. Musel se rozhodnout, jednou provždy. Život po boku hraběnky nebo život s Nekrulovou lebkou. Rodina nebo invaze. Láska nebo moc. Dobro nebo zlo.

Buď silný! Dokážeš to!

Silblade se rozhodl. Vykročil k Daryele a natáhl k ní ruku…


Sluneční paprsky jej polechtaly na tváři. Nechtělo se mu ještě vstávat, ale nakonec otevřel smaragdové oči a pootočil hlavu k oknu. Nebe bylo nádherně modré! Škoda takového dne proležet jenom v posteli. Má tolik práce…

Přetočil se na druhou stranu, aby pozdravil svoji lásku… ale nikde nebyla. Nespokojeně zamručel a rukou líně zašmátral po peřině.

„Kdepak jsi, miláčku?“ řekl do prázdného pokoje.

Palcem a ukazováčkem si promasíroval kořen nosu a přemýšlel, kam se mohla ztratit. Mimoděk se snažil vzpomenout, o čem se mu to zdálo. Nenáviděl ten pocit, kdy se probudil a v hlavě měl prázdno jako kouzelníkův klobouk, ve kterém ještě před chvílí byl schovaný králík.

Nevadí. Vzpomene si později. Teď měl na starosti důležitější věci.

„Makabusi!“

O zlomek sekundy později se ve dveřích objevila Makabova rezatá hlava. I on se usmíval, ráno bylo přece tak nádherné. „Dobré ráno, pane! Co si přejete, pane?“

„Nevíš, kam se vytratila?“ zapředl Silblade.

„Odpusťte mi ta odvážná slova, pane,“ řekl Makabus, „ale svoji lásku byste si měl umět ohlídat. Takovej krásnej klenot a vy byste ho nechal toulat se po hradě. Copak jste večer dělali?“

Silverius zvedl oči v sloup. „Nejsi na sluhu moc zvědavej?“

„A nejste vy na bývalého arcinekromanta moc zapomnětlivej?“ opáčil Makabus. Nažloutlé zuby cenil v širokém úsměvu.

Silverius nemohl jinak, než se zasmát. Sluha ho dokázal vždycky potěšit. „Drahý Makabusi, nevím, co bych bez tebe dělal. Jenom ty umíš, ještě kromě ní, povzbudit na celý den.“ Tvář mu rozzářila nefalšovaná vděčnost. „Jsem rád, že jsi mne neopustil. Tak, jak to udělali ostatní, protože nesouhlasili s mým rozhodnutím…“

„Pro ně se, můj pane, netrapte. Pamatujte, mým úkolem je vám sloužit. Ať už se rozhodnete jakkoliv, budu vždycky při vás.“

„Děkuji ti, Makabusi. Můžeš odejít, najdu ji sám.“

„Jak si pán přeje.“ Makabus se uklonil a vyklouzl zase ven ze Silbladeových komnat.

Bývalý arcinekromant se zvedl a nahý do půl pasu přešel k oknu. Z Neidinghtského hradu byl úžasný výhled na moře. Nějaký velký mořský pták zrovna nabíral do křídel teplý vzduch. V zobáku měl ulovenou rybu.

Najednou si zčistajasna vzpomněl, o čem se mu dnes zdálo – opět o tom, jak plánoval dobýt svět pomocí Nekrulovy lebky. Pamatoval si na nekromanty, démona, Valeriena i svoji lásku. Nejvíce detailů si však vybavoval v okamžiku, kdy váhal mezi Daryelou a artefaktem. Všechny ty emoce, vnitřní boj a pak… zázrak! Náhlé prozření! Stejný sen mu neustále opakoval. Což o to, všechno se skutečně odehrálo, naprosto přesně. Tedy až do okamžiku, kdy se rozhodoval.

Jak se říkalo, sny odrážely tajná přání nebo tajné obavy. V jednom v něm zvítězila láska. Zbavil se bývalých společníků i dobyvačných plánů. Nekrulovu lebku hodil do moře, protože už nechtěl nadále používat svoji moc. Zanechal nekromantské kariéry. Daryelu si vzal, usadil se s ní v pevnosti, kterou kdysi přišel dobýt jako první. Vychovávali spolu své první dítě, druhé již bylo na cestě.

Ve druhé variantě Daryelu nemilosrdně zabil a s ní i nenarozené dítě. Zbavil se bývalých společníků, ale plánování dobytí Umbacu teprve začalo, protože ze ztuhlých studených prstů mrtvé hraběnky vykroutil lebku Velkého oživovače. Z funkce arcinekromanta akademie odstoupil, protože získal post daleko vyšší – odstranil obávané Prince smrti a nastolil novou vládu, kterou vedl pouze on sám, jako Král smrti. Měl absolutní vládu. Umbacu, stejně jako legie nemrtvých, čekalo pouze na něj.

Jenom jedna z variant odrážela pravou skutečnost. Ta druhá se nikdy nestala. Silverius vlastně tou nepravdivou otevřeně pohrdal, i když jeho podvědomí si snad přálo pravý opak. Nevěřícně si odfrkl. Jak mohl o tom někdy vůbec přemýšlet, že ta druhá cesta by byla ta správná…

Král smrti se odvrátil od okna a v duchu si vynadal, že s tak mocným artefaktem někdy zacházel tak neopatrně. Vždycky když s ní vyvolával další oddíl nemrtvé armády, dostal se do takové extáze, že bylo těžké zapamatovat si, co v těch chvílích dělal. Toužil po další extázi! Musí ji najít!

Svoji lásku.

„Kdepak jsi, miláčku?“

Komentáře

komentářů

About The Author

2 komentáře

  1. Daletth

    Téma mi bylo blízké, protože se teď sama věnuji nekromantům v míře hojnější, než by možná bylo zdrávo 😀 Celkově i příběh mi přišel slušný, pointu jsem sice čekala, ale byla dobře zvládnutá. Líbila se mi propracovanost nekromantského světa. Práce s jazykem také slušná, přestože některá slovní spojení mi přišla trochu zvláštní. „Viseli na jazyku“; „lebku dlouho tajil“. Některá slova či slovní spojení se mi do příběhu nehodila – „jsem samostatná jednotka“ nebo „špion“ – slovo špeh by působilo lépe.
    Nevím proč, ale ke konci mi přišlo, že to začalo nějak haprovat. Scéna s démonem mi přišla vyloženě zbytečná. Navíc se zde autor asi trochu zapomněl, protože se do jinak spisovných vět vloudila nespisovná slova, která působila jako pěst na oko. Kdyby šlo o celou větu řečenou nespisovně, nevadilo by mi to, ale takhle to vypadá, že to nebyl záměr. Také bych upozornila na čárky, které v poměrně hojné míře chyběly a našla jsem i pár hrubek. Možná bych příště šetřila kurzivou, protože aby bylo třikrát vyznačeno slovo stejného významu hned za sebou, je podle mého zbytečné. Stačí to jednou, aby si ho čtenář všiml.
    Za mě sedm.

  2. Tereza Matoušková

    Autora znám osobně a povídku jsem četla jako betačtenář, takže tentokrát si hlubší hodnocení odpustím, nebylo by to 100% objektivní. 🙂

    Takže čistě směrem k autorovi: Myslím si, Rado, že máš slušný potenciál, ale měl by ses vystříhat zajetých a klišovytých prvků a používat vlastní nápady. Tady je to tak půl napůl. Artefakty má ve fantasy každý druhý, příběh oživuje fakt, že je vyprávěn z pohledu záporňáka a je v něm velice pokroucený milostný prvek. Dle mého by ses tohohle měl držet a zamknout svoje eragonoidní tendence, které jinak máš, do almary. 🙂

Leave a Reply