Petr Sirůček: Zvlhnul nebo nezvlhnul mi…

Večery v New Yorkském Central parku byly chladné. Většina slušných lidí už dávno odešla domů a přenechala park městským gangům, které se v něm v noci pravidelně scházely. Mezi podnapilou a zfetovanou mládeží se však nacházel ještě někdo, kdo minimálně svým vzhledem mezi ně nijak nezapadal.

Muž v slušivém obleku šitém na míru s nakrátko střiženými černými vlasy, pěstěnou bradkou a malým copánkem, na jehož konci měl místo gumičky sponu v podobě pavouka ze stříbra. Svým bezcitným pohledem přejížděl po třech chuligánech, kteří se ho právě chystali okrást. Jeden z nich mu vyhrožoval vystřelovacím nožem a druhý k němu natahoval ruku v očekávání bohaté kořisti.

Nexarius na tohle neměl náladu. Před chvílí se mu jeden z Přízraků ztratil z očí a teď ho chtěli okrást usmrkanci, kterým – v jeho očích – ještě teklo mlíko po bradě. Bez jediného slova vykročil a nevěnoval jim žádnou pozornost.

„Kam si myslíš, že jdeš? Naval prachy!“ vykřikl mladík s vystřelovacím nožem a znovu zastoupil Nexariusovi cestu. Když se ho však opět pokusil lhostejně obejít, zaútočil.

Následující okamžiky byly rychlé. Mladík mířil nožem na břicho, ale Nexarius ho chytil za zápěstí, zkroutil mu ruku za záda a vytrhl mu nůž z ruky. Potom mladíka chladnokrevně podříznul. Dva zbývající protivníci zaútočili krátce po svém kamarádovi, ale když jim obličeje zkropila krev jejich přítele, jeden z nich se hrůzou a strachem pomočil, druhý pak při pomalém couvání pozpátku zakopl a upadl.

Nexarius uvolnil sevření a tělo bez života se svalilo na zem. Obešel ho a pokračoval dál. Cestou jen odhodil nůž, který se zabodl do trávy u počůránkových nohou.

„To nebylo pěkné, Nexi,“ ozval se po chvíli ze stínu nedalekého stromu svůdný ženský hlas.

Nexarius se zastavil. Ani se nenamáhal otočit směrem, odkud k němu ženský hlas dolehl a řekl:: „Dobře víš, Tyrial, že mi chybí Soucit.“

Ze stínu stromu se vynořila mladá žena v červených saténových šatech a lodičkách na vysokém podpatku zdobených smaragdy. Dlouhé vlnité rudé vlasy zvýrazňovaly rubínové náušnice, které stejně jako její oči ve tmě plápolaly tajemným plamenem. Na levém rameni pak ženě visela malá kabelka z krokodýlí kůže.

„Samozřejmě, že to vím,“ odvětila Tyrial a rty se jí zkroutily v dravčím úsměvu. „A také vím, proč tomu tak je,“ dodala a s dráždivým smíchem se ponořila opět do stínu stromu.

Nexarius nereagoval. Chyběl mu také Hněv, a tak ho démonka nemohla nijak rozhodit. Uplynulo už tři sta let od doby, kdy se stal nesmrtelným. I když po takové nesmrtelnosti rozhodně netoužil. Na okamžik zavzpomínal na minulost.

Celým jménem Nexarius Aquinus. Kdysi jeden z nejmocnějších mágů světa, teď bezvýznamný nikdo, honící se za vlastními Přízraky. Celý svůj život Nexarius usiloval o jediné, dosažení nesmrtelnosti. Když jí však konečně dosáhl, draze za ní zaplatil.

Kousek po kousku teď dával dohromady vlastní existenci, jako kdyby skládal puzzle. Připraven o mnoho kladných, ale i záporných emocí, které se vlivem nezdařeného kouzla od něho oddělily a začaly žít vlastní život. On sám se stal jen prázdnou schránkou, originálním obalem, bez obsahu. Ale ne na dlouho. Už měl za sebou více jak polovinu ulovených dílků skládačky. A i kdyby to mělo trvat třeba dalších tři sta let, tak jednoho dne zas bude kompletní. I když potom…


Jak se tak Nexarius zamyslel, využila příležitosti jeho kořist. Z nedalekého křoví se pomalu a potichu vyplížil muž v děravém plášti a zrovna ve chvíli, kdy se ohlédl po svém pronásledovateli se střetl s jeho pohledem.

Nexariusovi stačil nepatrný okamžik, jen vteřina, kdy se zadíval při svitu pouličních lamp do těch blankytně modrých očí, aby poznal, že to je jeden z jeho Přízraků. Ty samé hluboké oči, které vídával při pohledu do zrcadla. Nebylo o tom pochyb. Rozeběhl se a pravou rukou přitom sáhl po pistoli ukrytou pod sakem.

Přízrak vyrazil jako splašený zajíc pronásledovaný loveckým psem.

Nexarius přemýšlel, kdo to je. Měl už jisté tušení, ale mohl se mýlit. Z povahových vlastností mu chyběla také Podlost nebo Prohnanost. Ať to však bylo cokoliv, stejně to nenechá utéct!

V Central parku se nescházely jen gangy. Občas se tam pořádaly i koncerty pouličních kapel a dnešní noc právě jedna taková vystupovala.

Nexarius Přízrak ztratil z očí krátce na to, co vběhl do davu lidí. Pořádně v duchu zaklel. Zklamání ulovil posledně a teď toho malinko litoval. I když část z něj byla za znovuzískané vlastnosti ráda, někdy ho znovu nabyté emoce při dalším lovu rozptylovaly.

Nakonec marného hledání zanechal a sedl si na prázdnou lavičku, kousek od místa probíhajícího koncertu. Neznámá kapela hrála Death metal a rozhodně se mu taková hudba dvakrát nezamlouvala. Své mládí prožil v době koncertních umělců a hudebních géniů, jako byl Johan Sebastian Bach, Antonio Vivaldi nebo Georg Friedrich Händle a tahle strašná, uši rvoucí, hudba se s tím nedala vůbec srovnávat.

„Utekl ti, Nexi?“ zazněl jemu tak dobře známý vábivý hlas Tyrial, která ho konejšivě zezadu objala a laškovně políbila na tvář.

Nexarius cítil, jak se mu její pevná ňadra tisknou do zad. Chtíč už ulovil, ale s touhle démonkou se nehodlal za žádnou cenu zaplést. I když už se s ní jistým způsobem dávno zapletl.

„Vypadáš zdrceně, Nexi.“ Pokračovala démonka v pošťuchování. Potom Nexariuse znovu políbila na tvář a pak ho začala něžně líbat na krku, ale to už Nexarius nevydržel. Vyprostil se z Tyrialina objetí a potom chladně řekl: „Jestli to je všechno, co si mi chtěla říct, tak můžeš zase jít tam, odkud jsi přišla.“

„Jsi ke mně tak chladný,“ odvětila Tyrial a předstíraně zavzlykala. „Ale já si počkám. Budeme mít ještě spoustu času,“ dodala. Potom Nexariuse znovu objala, políbila na tvář a pak ho lehce kousla do ušního lalůčku. „Ale jestli chceš ulovit tenhle Přízrak, tak se budeš muset vydat na jedno moc škaredé místo,“ pošeptala mu do ucha a vhodila Nexariusovi do klína pergamen s popisem cesty, pak zase zmizela ve stínech.



Před 300 lety

Blížila se půlnoc. Vše bylo téměř připravené. Už stačilo udělat jen pár maličkostí a mohlo se začít s rituálem. „Nesmrtelnost mám konečně na dosah…,“ honilo se Nexariusovi hlavou, když dodělával poslední symboly na kamenné podlaze ve své laboratoři.

„Pfff, sice jsi zastavil stárnutí svého těla, ale smrti neutečeš, ať se budeš snažit sebevíc, … i když asi tím, jsi tak zajímavý,“ přemýšlela démonka ukrytá ve stínech Nexariusovi pracovny, a o to víc se bavila při vědomí toho, že o ní vůbec neví.

Nexarius neměl nejmenší ponětí, že se stal zábavou jedné znuděné démonky. Patřil sice mezi nejmocnější mágy, ale natolik byl posednutý svým cílem, že by si teď nevšiml ani obřího pavouka na stropě své pracovny.

„Všechno je připravené. Teď zbývá počkat jen na půlnoc,“ řekl si pro sebe Nexarius v duchu, potom se postavil do středu pentagramu, kam otvorem ve stropě dopadalo stříbrné měsíční světlo. Podle závěrů jeho bádání byla půlnoc klíčová. Nepotřeboval k získání nesmrtelnosti žádné lidské obětiny, ani podobné věci, jak se většina mágů mylně domnívala. Ostatně to měl už dávno sám v praxi ověřené… Všechno souviselo s koncem a začátkem nového dne. Jeho rituál měl život navěky uvěznit v té chvíli, takže by nikdy nezestárnul a nezemřel. Konečně by se stal NESMRTELNÝM!

Démonka Nexariuse zaujatě pozorovala. Pokaždé přicházel s novými a fascinujícími nápady. Jako třeba tenkrát, když zkoumal dlouhověkost, aby získal nějaké poznatky o tom, co je vůbec pro lidské tělo prospěšné. Zkoušel jíst zdravě, hodně sportovat, ale také se i hodně milovat. Tentokrát však Nexarius nedělal nic bláznivého ani šíleného. Jeho práce se soustředila na to hlavní a tím byla otázka: „Proč vůbec lidé stárnou?“ Čas! Všechno bylo o čase, který neustále plynul vpřed. Nešel nijak zastavit, to Nexarius věděl, ale když nešel zastavit čas, co zkusit uvěznit sám sebe v jeho přechodu… Takhle alespoň teď uvažoval a znuděné démonce se to moc nelíbilo. Nebylo v tom pro ni nic zajímavého, natož zábavného. A tak se rozhodla narušit Nexariusův rituál. Nenápadně umazala pár symbolů a poškodila několik čar na pentagramu.

„Konečně je to tu!“ řekl si Nexarius v duchu a zahájil odříkávání kouzla. Bezchybně odrecitoval všechny pasáže zaříkadla a přesně s půlnocí dořekl jeho poslední část. Avšak magie unikla z poškozeného pentagramu a vrhla se na strůjce kouzla. Nexarius se chytil za hlavu a začal křičet.

Démonka se zaradovala nad svým dílem. Sice si Nexariuse za ty roky celkem oblíbila, ale poslední měsíce jí začínal nudit. V jejích očích se z něho stal suchar, a tak jí nevadilo, kdyby zemřel.

Magie napadala každý orgán v Nexariusově těle, dokud se nezaměřila na jeho nitro. Na okamžik bolest přestala, jen na krátkou chvíli, aby se pak vrátila mnohem silnější, když mu rozervala duši na kusy. Z Nexariusových očí a úst vycházel černý dým a odnášel sebou části jeho osobnosti, které se před ním formovaly do jeho zrcadlových podob – Přízraků. Radost, vztek, zlost, láska, dobrota a mnoho dalších vlastností se poté rozuteklo pryč. Z jednoho z nejmocnějších mágů světa se stala jen prázdná schránka bez emocí.

Tyrial opustila svůj úkryt ve stínech a vykročila k Nexariusovi. Ten byl teď očividně v šoku, tedy jestli se tak dalo říkat jeho tváři s prázdným výrazem.

Nexarius se díval na své ruce. Prohlížel si je a s každou vteřinou si uvědomoval, že něco není v pořádku. Netušil však co. Jen tak seděl na podlaze, hleděl na své ruce a nic jiného nevnímal. Necítil smutek, radost, strach, ani nic jiného. Prostě jen mlčky zíral na své ruce bez sebemenšího důvodu nebo smyslu. Byl prázdný. Zbaven všech emocí, které jinak řídili jeho život.

Tyrial přistoupila k Nexariusovi. Ten se na ní podíval, ale to byla veškerá reakce, které byl schopen.

„Tak se ti přeci jen podařilo dosáhnout nesmrtelnosti,“ řekla svým svůdným hlasem démonka, ale mág před ni nijak nereagoval. Chvíli se na něho tak dívala. Většina mužů by podlehla kouzlu její krásy, či svůdného hlasu, ale on ne. Vyvedlo jí to z míry. Chtěla se s ním naposledy pobavit, než si najde novou hračku, ale teď jí Nexarius opět zaujal.

Nexariusovi se hlavou honila spousta věcí. Proč se snažil dosáhnout nesmrtelnosti, kdo je ta žena před ním, co by měl teď jít udělat? Všechno pro něho postrádalo význam. Proč by měl vůbec něco dělat? Z jakého důvodu? Nedokázal se k ničemu přinutit, a tak jen zůstal dál sedět na zemi.

Tyrial si konečně začala uvědomovat, co se Nexariusovi stalo. Když jí to došlo, usmála se: „Ty nevíš, co by si měl teď dělat, že? Nexi.“ Řekla a pohladila ho po hlavě. Odpovědí jí byl jen pohled plný očekávání. „Chceš, abych ti řekla, co máš dělat? Chceš být opět sám sebou?“

Nexarius hltal každé démončino slovo. Nezáleželo tolik na tom, co říkala. Jediné, co bylo skutečně důležité, byl smysl života, který by mu mohla dát.

Tyrial ze stínu vytáhla pergamen a brk. Bodla Nexariuse brkem do ruky a smáčela hrot v jeho horké krvi. Potom mu ho podala.

Nexarius uchopil brk a když démonka řekla: „Jen se podepiš a já dám tvému životu zase smysl,“ bez zaváhání jí upsal svou duši.

Tyrial spokojeně uschovala pergamen zpátky do stínu, z kterého pak vytáhla křesadlovou pistoli ze zlata a pytlík kulek. Vyndala jednu kulku z koženého váčku a vložila ji Nexariusovi do dlaně. „Díky těmto kulkám budeš opět sám sebou,“ řekla a ukázala na náboj, který ve tmě rudě žhnul. Nakonec Nexariuse nasměrovala na stopu prvního Přízraku a skryla se do bezpečí stínů, odkud bezpečně pozorovala Nexariusovo počínání v honbě za sjednocením své duše, kterou si nakonec mínila odnést.



Nepředstavitelně odpudivý smrad, špinavou vodou, krysy, potkany a kdo ví, co všechno ještě potkával Nexarius cestou, když bloudil stokami, do kterých ho Tyrial poslala. Plnil její instrukce do puntíku, i když si v tuto chvíli říkal, zda tohle nebyla démončina pomsta a k jeho cíli nakonec nevede nějaká jiná a hlavně čistší cesta. Jeho Přízrak byl však někde blízko, cítil ho a věděl, že i on cítí jeho. Teď záleželo na tom, kdo bude rychlejší.

Na cestu si Nexarius svítil baterkou v levé ruce, pravou pak dával pozor na svoji zbraň, aby se nenamočila.

Tyrial Nexariusovi podrobně popsala cestu, ale za žádnou cenu ho kanály nehodlala vést.

„Kanál, rozcestí, kanál vlevo, kanál, rozcestí, pořád rovně…, kanál, proplachovací šachta, kanál, rozcestí a za zatáčkou vpravo…“ Četl Nexarius z pergamenu popis cesty od démonky. I když si pomalu říkal, že se už dávno ztratil.

Nakonec však narazil na slepé rameno stoky, kde byl cíl jeho cesty. Zhasl baterku a nakoukl za roh. Hořící sud osvětloval doupě jednoho z Přízraků vytvořené z natahaných prken, papírových krabic a dalšího odpadu.

Nexarius vykročil beze strachu vpřed.

Čutora s vodou, nějaké jídlo, prostá postel z vyhozené matrace. Tenhle Přízrak žil podle všeho opravdu skromně.

Nexarius začal slídit po příbytku. A jak se tak přehraboval v ložnici vyrobené z největší papírové krabice, přehlédl, jak se falešná stěna z kartonu za jeho zády odsunula…


Strach v lidech většinou vyvolává pocity sklíčenosti, obav a často svou oběť parazyluje. Avšak jsme-li zahnáni někým nebo něčím do kouta, kdy víme, že už není úniku, obvykle nám strach dá velkou a nepředstavitelnou sílu.

Železná tyč Nexariuse zasáhla zezadu do hlavy. Lebka mu praskla lehce, jako by to byla vaječná skořápka. Pak se jeho tělo bezvládně sesunulo k zemi.

Nexariusův PřízrakStrach – na nic nečekal a rozeběhl se pryč.

Několik desítek sekund Nexarius jen bezvládně ležel. Během té doby se prokletá nesmrtelnost postarala o jeho vzkříšení. Když nabyl zpátky vědomí, pomalu a opatrně vstal. Hned se vydal za Přízrakem. Zranění na hlavě ho bolelo, ale rána se mu s každým krokem hojila až po sobě nezanechala ani malou jizvičku. Jediným pozůstatkem po smrtelném zranění byla pouze krev na jeho vlasech a drahém obleku.

Strach neutíkal daleko. Za první zatáčkou u oddělovací komory se schoval s úmyslem znovu Nexariuse praštit železnou tyčí a poté jeho tělo vhodit do odpadní vody. Tolik se bál. Tentokrát se však Nexarius útoku vyhnul, včas se skrčil a poté se na svůj Přízrak vrhl a strhl ho sebou do vody.

Chvíli se spolu oba muži prali ve vodě plné nejrůznějšího svinstva, dokud Nexarius nezískal převahu. Nakonec Přízrak dotáhl k železnému žebříku. Vysoukali se ven z vody. Pak Nexarius vytáhl křesadlovou pistoli ze zlata, natáhl kohout a zamířil Přízraku na hlavu: „Tak, co myslíš,“ začal pronášet svou obvyklou frázi a přitom přerývavě oddechoval. „Zvlhnul nebo nezvlhnul mi … střelných prach?“ Místo vyčkání na odpověď stiskl spoušť. Nic se nestalo. „Sakra,“ zaklel a v marné naději se pokusil znovu natáhnout kohout a podruhé vystřelit. Neúspěšně.

Strach využil příležitost. Sebral zbylé síly, popadl uvolněnou cihlu ze zdi a udeřil s ní Nexariuse do hlavy. Potom se začal belhat pryč, ale v tom zazněl výstřel a Strach padl obličejem na vlhkou a chladnou podlahu. Krátce na to se rozplynul v černý dým, který vstoupil do Nexariuse skrze jeho dokořán otevřená ústa.

Tyrial se zamračila, když pohlédla na své nohy. Červené lodičky zdobené diamanty přes hladinu kalné vody, sahající jí ke kolenům, nemohla spatřit ani ona. Pak do své kabelky z krokodýlí kůže schovala devítku.

Nexarius si setřel krev stékající mu po tváři z nového zranění, které už jeho prokletá nesmrtelnost začala hojit, a pomalu se postavil na nohy. „To by mě nenapadlo, že se tady ukážeš. A to jsem si říkal, že si tu od tebe odpočinu…“

Tyrial se jen křivě usmála: „U mě doma to vypadá mnohem hůř, než tady, Nexi. A další tvůj Přízrak na tebe čeká v Londýně.“

„Díky za pomoc,“ odvětil Nexarius a vydal se hledat východ ze stok. Nemohl se už dočkat horké vany a chvíle, kdy ze sebe smyje všechnu tu špínu a smrad.

„Jakou pomoc?! To jsi zapomněl na úpis? Až zase budeš sám sebou, budeš navěky MŮJ!“ zavolala za Nexariusem Tyrial a poté se smíchem zmizela.


***


Nexarius stál uprostřed prázdné chodby hodinového hotelu. Z dálky k němu doléhal zvuk Big Benu odbíjejícího desátou hodinu. V uších měl sluchátka od MP3 přehrávače a právě doposlouchal se zavřenýma očima Bachovy „Braniborské koncerty“. Nechával se unášet těmi líbivými tóny a dokonalou kompozicí hudebních nástrojů. Naplno si užíval toho hudebního požitku a přitom si poslepu nabíjel zlatou pistoli, na níž byl hrubě vyryt rok 1703. Datum selhání kouzla, které mu místo nesmrtelnosti změnilo život v nekonečný lov, který měl být zakončen věčným utrpením ve spárech démonky. Tentokrát s nově nabytým pocitem – Strachem – si poprvé začínal uvědomovat svou děsivou budoucnost. Přesto se nehodlal utápět v beznaději. Nejprve dá znovu dohromady svou existenci a potom se vypořádá s démonkou. S těmito myšlenkami položil křesadlovou pistoli na blízký radiátor a na MP3 přehrávači si přepnul skladbu. Byl sice z osmnáctého století, ale teď žil v jednadvacátém. A v této době bylo také něco, co se dalo poslouchat! S touto myšlenkou si u jedné ze svých oblíbených skladeb kapely Linkin Park dal hlasitost na maximum a nechal své tělo rozhýbat v tanečním rytmu. Potom vzal pistoli znovu do ruky a vrazil do bytu, kde na něho už čekal další Přízrak Hřích – s prostitutkou v posteli.

Komentáře

komentářů

5 komentářů

  1. Sirnis

    Co na to říci… s výtkami vesměs souhlasím. Ten pravopis těžko okecám jinak, než že se to budu příště snažit zlepšit a co se týče těch Linkinů, tak to byl jeden z mých chvilkových nápadů. Tentokrát asi ne jeden z nejlepších, ale chtěl jsem prostě vyjádřit tu jeho změnu života… co se týče té zlaté zbraně, tak jako kov jsem neřešil, prostě magický předmět a hotovo.
    Co se však samotného názvu týče, tak i když jsem sám na sebe byl za jeho vymyšlení pyšný (hold někdy se povede i vymyslet něco dobrého…), tak bohužel pro mě osobně se mi ta pointa nepovedla tak, jak jsem ze začátku zamýšlel.
    Co se otevřeného konce týče, tak v prvé řadě jsem megaloman, povídky nejsou moje parketa. A když se nějakou snažím vytvořit, vzápětí se mi v hlavě vylíhne myšlenka, která to rozvede k případnému pokračování…, ale každý už hold nějakým tím stylem píšeme a přemýšlíme, že?;-)
    Takže příště se to pokusím zlepšit, to mohu jedině slíbit.

  2. Daletth

    Nápad mi přišel originální. Mohu říci, že jsem se s něčím podobným ještě nesetkala. Zpracování mi celkem sedlo. Sem tam nějaká chybka – ji/jí či překlep. Druhá polovina mi utíkala o něco hůř. Možná to bylo i nadměrným užíváním jmen. Stále dokola se pro označení jednoho z hrdinů (i démonku beru jako hrdinu příběhu) používala jen jména a to až v nezdravé míře. Dále bych také nepsala, že byla pistole ze zlata. Sice jsme ve fantasy světě, ale zlato opravdu není vhodný kov pro výrobu zbraně. Může být třeba zlatem vykládaná… Otevřený konec mi nijak nevadil. Ovšem myslím, že zmínka o Linkinech tam být nemusela…
    Za mě 8 bodů.

  3. Karel Doležal

    Pár věcí, nad nimiž jsem se sám pozastavil, už shrnul Matouškovský komentář, pouze já bych měl připomínku k názvu – náramně mi připomíná Clinta Eastwooda už nevím v jakém filmu, když se někoho optá „Tak co myslíš, mám ještě náboje nebo jsem je už vystřílel?“

  4. Tereza Matoušková

    První, co mě na téhle povídce upoutalo, byl její název, troufám si tvrdit, že velice vhodně zvolený, jelikož vyloženě pobízí ke čtení. Povídka samotná je napsaná vypsanou rukou a drží si celou dobu tempo. Musím přiznat, že mě hodně zklamal konec. Zaprvé díky Linkinů, protože poslouchat v mp3 Bacha by mi přišlo stylovější k zabíjením, za druhé takovým blbě otevřeným koncem. Že se člověk říká, že tu chybí nějaká pointa, nějaká závěrečná tečka.
    V textu jsem objevila několik neobratností a překlepů, pokud bych měla některé vypsat:
    New Yorkském – Nex Yorském
    Rozeběhl se a pravou rukou přitom sáhl po pistoli ukrytou pod sakem. – ukryté, jestli se nepletu
    kousek od místa probíhajícího koncertu – tohle je takové krkolomné, asi bych to přeformulovala
    V jejích očích se z něho stal suchar, a tak jí nevadilo, kdyby zemřel. – tak by jí nevadilo…
    Nexariusově těle – to jméno má latinskou koncovku (servus), proto bych očekávala i příslušné skloňování. Podobné patvary mi vždycky rvou srdce. Nexariově těle.
    skryla se do bezpečí stínů, odkud bezpečně pozorovala – 2x bezpečně

    Jinak musím říct, že jsem se příjemně bavila, takže 8 možná 8,5. 🙂

Leave a Reply