Kateřina Straková: S ohněm v břiše

Přinesl je podzimní vítr, přilétli s barevným listím a zvukem rozezvoněných zvonečků. Dorazili velcí i malí, obří tvorové s několika hlavami a křídly z průhledného hedvábí, malá stvoření, která se stulila do dlaně a obmotala ocas kolem zápěstí ruky. Zničehonic se objevili na tmavé obloze a jiskry jejich výdechů padaly na mokrou zem, na střechy domů a horkou kůži.

Lidé vybíhali ven a ukazovali si vzhůru k obloze, děti se smály a snažily se nejmenší z dráčků přilákat k sobě. Světla v oknech se rozsvítila a za chvíli se ulice naplnily šepotem i jásotem, smíchem a radostným pobíháním. Draci byli opět tady!

Nikdo nevěděl, odkud se berou nebo proč přilétají. Ale vždycky se objevili, na přelomu září a října nebo okolo Halloweenu a celý svět se náhle zdál mnohem kouzelnější, prozářený jejich ohni. Přece jen, byli to draci – tvorové našich snů, spletení z dětských pohádek, pozdních snů a divokých představ. Přilétali s tmou na křídlech a ohněm v břiše.

 

„Ty jsi fakt drak? Vopravdickej drak?“ zeptalo se děvčátko a zhouplo se na houpačce. Bylo už po půlnoci a na dětském hřišti byla zima a tma. Tráva tiše šustila.

Stvoření souhlasně vyplázlo jazyk a krátce zasyčelo.

„Žjůva,“ řeklo to děvčátko a sklouzlo z houpačky, aby se mohlo jít podívat blíž k červenému dráčeti: „A je to fajn, být takovej drak?“

Dráče poposkočilo na okraji pískoviště a vychrlilo obláček kouře.

Děvčátko se posadilo do trávy vedle něho a přemýšlivě řeklo: „Měla bych jít domů, než mě začnou hledat.“ Pak zazívala, zavřela oči a začala snít. Po chvíli dráče seskočilo do její náruče a přátelsky jí olízlo tvář. Děvčátko něco zamumlalo ze spaní a potom se, ona i dráče stulily do klubíčka. Zdálo se jim o létání.

To děvčátko vyklouzlo z domu a ztratilo se velice nenápadně. Vlastně to nebylo nic složitého, při všem tom shonu a mumraji v ulicích. Když si její maminka všimla, že není ve své postýlce, bylo už k ránu. Hledali ji a brzy také našli, přesně na tom místě, kde v noci usnula. Na šatech měla spoustu zlatého prachu a v pískovišti byly docela malé dračí šlápoty.

 

Robert měl před očima rudo. „Nepřibližujte se k těm knihám!“ zařval a posunul se trochu víc do rohu. Dveře antikvariátu byly pootevřené a dovnitř nahlíželo šestero hlav, šestero párů korálkových očí. Žhnuly.

„Varuju vás naposledy,“ řekl Robert a hlas se mu třásl: „Jestli uvidím jen jiskřičku – “

Nedořekl. Drak šťouchl do dveří a protáhl se dovnitř úzkým dřevěným rámem. V obchodě začalo být nepříjemně těsno, přestože drakův ocas ještě stále koukal na ulici. Robert vyděšeně sledoval, co se bude dít.

Knihy jsou velmi hořlavé. Stačí malá jiskřička, aby všechny ty příběhy, co jsou v nich uložené, shořely na popel. Oheň je hladový a stránky písmen hltá s až rozkošnickým potěšením, lehce tančí po papírech, dokud nezčernají žárem a nerozpadnou se. Robert věděl, jak snadno by oheň skákal z poličky do poličky, hrál si stránku se stránkou až by nezbylo nic než kouř létající vzduchem. Drak to věděl také.

Pomalu naklonil svých šest hlav ke knihám a nadechl se. Vůně tiskařské barvy mu stoupla do nozder a on spokojeně zavrněl. Udělal několik dalších neohrabaných kroků a opatrně, s jakousi neznámou úctou nebo bázní přejel křídlem po hřbetech knih.

Robert na chvíli ztuhl a pak zvedl ruku k obličeji, jako by se chtěl ujistit, že tam opravdu stále je. Stáli tam a poslouchali tikající hodiny, kolem nich svazky plné písmen, slov a pocitů.

„Ach tak,“ řekl Robert konečně: „Ach tak.“

Udělal krok směrem k drakovi. „Taky to cítíš, viď?“ kývl směrem k policím: „To kouzlo příběhů. Táhne tě to k nim jako můru k ohni. Vždyť vy jste vlastně součástí těch příběhů.“

Zamyslel se: „Vy jste těmi příběhy.“

Drak pohodil jedním křídlem, bylo brčálově zelené, a odhalil tak dlouhou červenou jizvu. Smutně zakňučel.

Robert natáhl ruku a velice jemně se dotkl toho místa. „To je mi líto,“ řekl: „Drakům by se to nemělo stávat. Zatracení rytíři.“

Drak znovu pohlédl na knihy a zavrněl. Roberta něco napadlo, odešel k pultu a chvíli pod ním něco hledal. „Tady to mám,“ ozval se potom a v rukou držel knihu v pěkné pevné vazbě: „V téhle možná najdeme něco pro tebe.“

Posadil se na vysokou stoličku a drak k němu sklonil hlavu, takže si vzájemně viděli do očí, zelené do zelených. A pak si četli pohádky o dracích se sedmero hlavami.

 

Dopoledne bylo větrné, papírové obaly utíkaly po chodnících sem a tam, ale přesto si kluci oblékli bundy, sebrali svačiny od maminek a vyrazili na hřiště. Uhrovitý kluk přinesl mičudu a několik dalších vyrylo patami do země brankové čáry. Pak začali hrát fotbal, se vším tím pošťuchováním, kopáním a odřenými koleny.

Byla to dobrá hra. Nejmenší klučina skóroval a brankář vyplázl jazyk na rozhodčího, což vyvolalo krátkou potyčku s několika neslušnými výrazy, které už ti kluci stačili pochytit. A zatímco se pískalo a čutalo, nad hřištěm se slétali dráčci.

Nejdřív přilétli tři, udiveně se zastavili a pozorovali tu podivnou šarádu pod nimi. Dráček v barvě cihlové zdi a s velkýma vypoulenýma očima strčil do dráčka vedle sebe, písknul nozdrami a odletěl pro ostatní. Za chvíli jich nad hřištěm kroužil celý houf.

Nějak se stalo, že míč vyletěl vysoko do vzduchu a uvízl v plechovém plotu obhánějícím celé hřiště. Kluci si stoupali na špičky a vyskakovali, dokonce třásli s plotem, ale míč se jim sundat nepodařilo. Až teď si všimli dráčků kroužících nad hřištěm.

Největší kluci udělali hlouček a potichu se mezi sebou radili. Pak vůdce celé skupiny (měl nejšpinavější krk a nejotrhanější kalhoty) hlasitě zapískal a zamával na draky. Pár kamarádů ho napodobilo. A dráčci přilétli, kroužili těsně nad nimi a svými dračími úsměvy se smáli.

Kluci ukázali na míč, krčili rameny, třásli plotem. Dráčci poletovali a šťouchali do té kopací koule. Pak dráček s velkýma ušima uchopil mičudu do zubů a vytáhl ji z plechového oplocení. Skupinka kluků nadšeně jásala a tleskala.

Dráčci si mezi sebou míč přehazovali a nakonec ho hodili dolů na zem. Tyrkysový dráček se snesl dolů a nosem do něj šťouchal, až ho dokutálel do jedné z branek. Šťastně vyprskl ohnivý plamínek.

Snesli se další a další dráčci a pošťuchovali, kutáleli a házeli míčem. Kluci se k nim přidali, začali znovu hrát, ale tentokrát úplně jinou hru, plnou bláznivého poletování po hřišti a mnohem jiskřivější, než obyčejný fotbal může být.

Museli ovšem zavést nová pravidla – bylo zakázáno tahání za ocas a míč se nesměl vynášet vysoko k oblakům, kde na něj chlapci nemohli dosáhnout. Hráli až do poledne, kdy se z domů ozvalo řinčení talířů připravovaných k obědu. V tu dobu se kluci rozloučili, nechali míč na hřišti a rozutekli se do svých domovů. Dráčci jej vynesli do mraků, a když začalo pršet, házeli si mezi kapkami.

 

„Nejsou fascinující?“ promluvil na svou ženu a prohrábl si při tom prořídlé vlasy.

„Co?“ opáčila Marie a až potom zvedla oči od háčkování: „Aha, draci. Jistě.“

Bylo zataženo, poprchávalo a oni seděli na verandě v proutěných křeslech, přesně tak jako každé odpoledne už po dvacet let. Dlouhých dvacet let.

„Myslím, že je to ten způsob, jakým plují na vzdušných proudech,“ pokračoval Tom: „Proto asi přilétají na podzim, to je vítr nejsilnější.“

„Asi máš pravdu,“ přisvědčila Marie a vzhlédla k obloze: „Myslíš, že by jedli sýr? Mám kus v lednici.“

„Nebuď směšná, Mary,“ zasmál se Tom: „Jsou to draci, ti nejedí sýr s obrázkem veselé krávy na obalu.“

Marie pokrčila rameny a dál háčkovala.

Ten rozhovor zaslechl starý drak. Jeho tělo bylo pokryté bronzovými šupinami a na hřbetě mu vystupovaly jedovaté ostny. Ocas, dlouhý a tenký, měl obtočený kolem dřevěného sloupku verandy a pozorně poslouchal. V dešti se celý třpytil.

Když na verandě znovu zavládlo ticho, odmotal svůj ocas a protáhl blanitá křídla. Vyskočil na schůdky a počkal, až si ho někdo všimne.

„Hele, Mary!“ zavolal udiveně Tom: „Ono to na mě kouká.“

Marie se také podívala: „Asi má chudáček hlad.“

„Hm,“ zabručel Tom a vstal ze židle: „Víš co? Přines ten sýr. Za pokus nic nedáme.“

Odložila háčkování a odspěchala do kuchyně. Než se vrátila, vylétl drak na stolek a uvelebil se v novinách z předešlého dne. Nabídli mu sýr (který očuchal a snědl), a když viděli, že se nechá, podrbali ho za uchem. Oba byli velmi šťastní.

Jako by se najednou něco změnilo – Marie se usmívala a Tom si vybavil dlouhé, vlnité vlasy, jaké mívala, když se poznali. Představil si, jak ji hladí po tváři, a ona si vzpomněla, jaký to byl pocit držet ho za ruku. Mary se nahlas zasmála a Tom se naklonil přes stolek, aby jí dal pusu.

Drak někam zmizel, nejspíš odlétl do deště, ale ti dva si toho nevšimli. V té chvíli se čas zastavil, nebo spíš běžel pozpátku. Byla v tom hrstka zlatého prachu, kapky bubnující do střechy a špetka magie. Koneckonců, draci jsou kouzelní.

 

A potom mraky ještě víc potemněly, až nezbylo nic než temnota, kterou občas rozvířilo mávnutí křídla nebo horký výdech jisker. Ten pocit letu, protrhávání tmy, řícení se do prázdna, ji prostoupil od špičky nosu až po konec ocasu a ona zavřela své korálkové oči, chytila vzdušný proud a nechala se jím unášet neznámo kam.

Její existence byla otázkou víry. Ne té se spoustou svíček a odříkáváním modliteb, ale té lidské víry v neskutečné, nemožné. Byla tvořena příběhy a fantazií, touhou po dobrodružství a hledáním ztracených pokladů. Pamatovala dobu, kdy draci ještě byli lidmi.

Ale ten podzimní vítr, to zoufalé hledání zázraků, lidem pomíchal barvu očí a ohněm jejich snů jim naplnil břicha. Roztáhli křídla, průsvitné a hedvábné jako noc sama, a vzlétli vysoko ke hvězdám. O kůži jim zatřaskaly jiskry a proměnily ji v stříbrné šupiny, šeptali si mezi sebou a znělo to jako hadí sykot, odlétli s tichým zašustěním a veselým křikem, vycházející jim z hrdel.

A i když lidé už zapomněli létání, draci se k nim vrací. Přilétají v dobu, kdy je lidé nejvíce potřebují, kdy po nich nejvíce touží, kdy chtějí uvěřit kouzlům. Objevují se s padajícím javorovým listím, proplétají se mezi papírovými draky pouštěnými na polích, přilétají v dobu zralých dýní a čarodějnic kujících své pikle nad velkými, zčernalými kotli.

Možná někdy na podzim uvidíte temný obrys na obloze, zaslechnete mávnutí křídel a kousek od vás přistane do trávy jiskra. Stačí tomu jen uvěřit.

Komentáře

komentářů

About The Author

4 komentáře

  1. Tereza Matoušková

    Parádní záležitost, vyrazilo mi to dech svou hebkou poetičností. Přece jenom v tom ale můj hnidopišský duch objevil několik nedostatků:
    rozezvoněných zvonečků – nezní moc hezky, protože ta slova vycházejí ze stejného základu, je to něco jako pískající píšťala
    zápěstí ruky – ta ruka je tam zbytečně, zápěstí je zápěstí, pokud třeba nespecifikuješ, jestli to byla ruka pravá nebo levá
    být – na to jak je to jinak květnaté, se tu sloveso být objevuje zbytečně často. Mnohdy by šlo velice hezky nahradit.
    písknul nozdrami x zapískal – dvě podobná slova, krátce za sebou.
    Jinak nemám slov, je to skvělé. Ti draci mi trochu připomínají Tarot Keltských draků. Vlastně celý příběh má stejnou atmosféru jako ty karty.
    Má první 9, tuším. 🙂

  2. Karel Doležal

    Tohle byla jedna z prvních povídek, které jsem četl, a musel jsem říct jedno – strašně se mi líbila. Žádný děj, žádná hlavní postava nic, pouze pocit. Atmosféra celého dílka na člověka dýchala takovou pohodu, že se prostě musel sám pro sebe usmívat a říkat si, jak je to hrozně roztomilé.

Leave a Reply