Dana Rusková: Drak v srdci

Ilustrace: Věra Dupynová

Stmívalo se a Tumír, mnich kouzelnického řádu, vedl Roka do údolí.
„Stůj,“ zvedl ruku. „Cítíš to?“
Rok zpozorněl. Počátek léta prohřál večer a zvedal vláhu z travin. Les si ji hýčkal.
„Správně,“ přečetl Tumír z chlapcovy  tváře, „je tu krásně. Tak krásně, že stojí zato uložit do srdce vzpomínku.“
Rok se mistrovým slovům dávno nedivil. Zavřel oči a poctivě se snažil zapamatovat si příjemný večer.
„Takhle ne,“ zamračil se Tumír, „musíš pořádně. Jsi můj učedník, ne obyčejný mladík. Ochutnej to.“
Rok v duchu zaklel, ale ovládl se. Nebylo jednoduché mistrovi vyhovět, míval prapodivné nápady a požadavky.
Předně Roka neučil čarovat. Prý je na to čas a vůbec, žít se dá i bez kouzlení. Ovšem vzápětí byl schopný vyžadovat naprostý nesmysl. Například teď. Ochutnej. Ale co?
Mistr zavrtěl hlavou, avšak nespokojený výraz rychle ovládl. „Sleduj mě, hochu.“ Přivřel oči a zapojil jiný smysl, hmat. Pomalu a se zaujetím mnul v prstech vzduch jako vzácnou látku. Hladil a hýčkal vítr, dokonce jej přikládal k tváři.
Rok fascinovaně přihlížel, jak Tumír k neviditelné esenci čichá, jak nasává a posléze ochutnává, válí ji po jazyku jako staré víno a polyká. Polkl nasucho zároveň s mistrem.
„Nuže?“ vybídl ho kouzelník.
Mladík sáhl do šera a zamnul prsty. Nic. Pokud tam něco bylo, vyklouzlo to. Znovu natáhl ruku a soustředil se. Chtěl zachytit totéž co mistr, dráždilo ho nepoznané. Ano, tentokrát ucítil v dlani jemnou látku. Mohl si s ní hrát, nechat ji po sobě klouzat a opájet se vůní lesa a tajemství. Chutnala jako soumračný okamžik, chvíle, než se člověk rozloučí s prošlým dnem.
Chtěl Tumírovi všechno vypovědět, potřeboval se se zážitkem svěřit, ale mistr jej gestem zarazil a odvrátil se.
Nastala tma jen o odstín světlejší než čistá noc. Kouzelník se nahlas nadechl a rozpažil. Pak se lehce odrazil a plul.
Rok v duchu vykřikl. Viděl mistra vznášet se nad zemí, jako by ho nesla voda nebo silný vichr. Vzápětí hoch ucítil kolem pasu závan studeného vzduchu. Jeden z chladných proudů, které brázdí les jako studené bystřiny, ho na okamžik zajal, obtekl a pokračoval dál. Znovu převládlo ovzduší vyhřátého lesa.
Kouzelník se lehce postavil na zem.
„Mistře, to bylo… To bylo prostě úžasné. Odpusť, ale já nedokážu vyjádřit, jak je to…“
Tumír se usmál. „Chápu. Ale nejde o nic zázračného splynout s lesem. Zvládl by to každý.“
„Každý, kdo dokáže…“ chlapec záměrně nedokončil větu, očekával obvyklá mistrova slova.
„Každý, kdo dokáže zkrotit draka ve svém srdci,“ nezklamal kouzelník.
„Ale v tom případě jsme všichni šťastní,“ zasnil se Rok, „lidé můžou létat.“
„Omyl, hochu,“ zachmuřil se Tumír, „zase tě zaslepila naivita. Zdaleka ne všichni se vznesou kousíček nad zem. Obávám se, že vlastně nikdo. Je jen na tobě, jestli to dokážeš.“

Drak se probral z polospánku. Cítil, že ho někdo potřebuje, ale nedokázal se pohnout. Vír životadárné tekutiny mu do jeskyně přinášel znepokojivé pocity. Jako by s každým nadechnutím cítil totéž, co někdo vzdálený a přitom blízký. Podařilo se mu pohodit hlavou, zvednout ji a naznačit ochotu vydat se na pomoc.

„Mistře, můžu se pokusit?“
„Byl bys nejmladší z lidí, kteří kdy uspěli, hochu. Musím tě varovat, že v případě neúspěchu si tě les zapamatuje. Může trvat desetiletí, než dovolí další zkoušku, a možná už nikdy nedostaneš příležitost.“
„Nebojím se, pane. Cítím jeho sílu, podpírá mě a bude mě taky nést. Vidíš? Blíží se další vlna.“
Kouzelníkovi po tváři přeběhl kratičký úsměv. Stál za Rokem, mladík ho nemohl spatřit, což Tumírovi vyhovovalo.
„Teď,“ zašeptal kouzelník a Rok se lehounce odrazil. S důvěrou se položil na vlnu večerního vzduchu, nechal se nadnést a kousíček nad zemí plul.
Nebyl to let v pravém slova smyslu, neřídil ho a nedokázal stoupat, ale nechával se unášet mocí lesa.
„Posaď se,“ vybídl ho Tumír, když se hoch narovnal a došlápl na zem jako unavený plavec.
„Nic mi není, mistře, jen je to příliš krásné, než abych mohl dál žít jako doposud.“
„Ale?“ podivil se Tumír a posadil se vedle něj. „To mi objasni.“
„Nemůžu se potloukat po pustinách, musím mezi lidi a učit je…“
„Hochu, hochu, hochu,“ mnich se pohodlně opřel o kmen a sledoval hvězdy ve větvích stromů. „Jsi příliš dobrosrdečný, důvěřivý a ukvapený. To jsou vlastnosti, které si ponecháš, avšak naučíš se je ovládat. Vlastně doufám, že mi s tím pomůže vliv… No nic, zkrátka po prvních lekcích by tě většina žáků obvinila z podvodu nebo zlého čarodějnictví. A pak hranice a oheň a zatraceně velký malér.“
„Ne, promiň, mistře, ale tentokrát se mýlíš. Jakmile lidé pocítí ten neuvěřitelný stav, to souznění s…“
„Ble, ble, ble, dobrohloupý Roku. Nepocítí, nesouzní. Tebe jsem si vybral a dlouho připravoval. Nesmírně těžce se hledá mladý člověk, který dokáže ovládat svého draka, věř mi. Ty mu dodáváš cit a rozvahu, on tobě sílu a jisté schopnosti. Kdokoliv jiný by podlehl jeho vlivu a stala by se z něj zuřivá bestie. Jsi výjimečný, ale nesmíš nic pokazit. Zatím neznáš vše potřebné, Roku, učíš se, ale postupně zjistíš, že máš k lidstvu velkou zodpovědnost. Ono je v podstatě bezbranné vůči svým potřebám a citům. Najdeš v něm všechno možné, od pohledu nepoznáš, kdo ti místo poděkování vrazí kudlu do zad. Jestli mi nevěříš, poslouchej, snad se ti pravda donese.“
Rok mlčel. Cítil zklamání, ale ještě víc ho hnětlo, že má kouzelník zase pravdu. Přizvukovaly mu stromy, keře i mech. Zabolelo ho srdce.

Drak pohnul pařáty a lehce je zatnul do hnízda. Sám se polekal, jak bylo měkké. Opatrně se stočil do klubíčka. Potřeboval další věky snít a sílit.

Kouzelník nakonec Roka mezi lidi vzal. Netvářil se nadšeně, spíš znepokojeně, avšak mladík jeho pocity příliš nevnímal.
Toto nebyla vesnička s několika udřenými nevolníky. Konečně viděl město.
Od rána je obklopovaly davy lidí, ze všech stran se ozýval hlomoz a povyk. Večer se Rok v hostinci svalil na postel a zavřel oči.
„Mistře, nemůžu se toho zbavit, i pod víčky mě pronásledují!“
„Hm,“ zavrčel mág.
„Dnes se mi bude o městě zdát až do rána,“ vykřikoval chlapec a zase vyskočil z postele. „Vidíš, všechno je tu naprosto fantastické. Dláždění, kamenné domy, chrámy, krámy, lidi a…“
„Zavři hubu,“ doporučil kouzelník tak mile, že Rok okamžitě uposlechl.
„Pane?“ nevydržel po chvíli. „Proč máš z města takový… Co se ti zde nelíbí?“
„Jsme přímo nad hospodou, dívej se chvíli z okna, Roku.
No? Pěkné? Obdivuješ taky ožralce, děvky, pasáky, zloděje a příživníky? Možná se dočkáme mordu, ten by tě mohl zaujmout.“
„Nejsem hloupý, pane,“ odvrátil se Rok od okna, „vím, že život není jen pozlátko. Sám jsi mě to učil a na cestách jsme mnohé poznali.“
„Ne dost, abys dokázal zvládnout svého draka. Právě tady je příliš svodů a nebezpečí. Zatím není jisté, že obstojíš.“
„Bojíš se, abych neskončil jako tamti?“ ukázal Rok na ulici, ze které se ozýval vzteklý řev opilců.
„Kdyby šlo jen o to,“ ušklíbl se Tumír. „Ale ano, samozřejmě,“ opravil se střelhbitě. „Musíš lidem přivykat postupně, Roku, zvykat si, že s tebou nesouzní jako les. Můžou tě z naprosto malicherných důvodů smrtelně zradit.“
„Smrtelně zradit,“ zopakoval Rok lehce pochybovačným tónem.
„Ano. Složitost a mnohostrannost lidské mysli se může zvrtnout jakýmkoliv směrem. Od ušlechtilosti k podlosti a klidně několikrát během minuty.“
„Mistře, ty jako mnich a léčitel nemáš lidi rád? Vždyť i my dva jsme pouzí lidé, nemám pravdu?“
„Ovšemže máš, Roku,“ překřížil si kouzelník za zády prsty levé ruky, „ale my žijeme a pracujeme proto, aby se v budoucnu svět dokázal zlu konečně ubránit, aby všichni byli dobří.“
„Aha,“ řekl mladík přidrzle. Mistr ho popadl za rameno a smýkl jím na lože.
„Mlč až do rána,“ poradil překvapenému Rokovi a sám se zabalil do přikrývky.

Drak se budil. Do nozder i chřtánu mu proudily nezvyklé vjemy. Dokonce otevřel oči, ale rudá tma ho donutila zase je zavřít. Cítil, že sílí.

Pokud Rok očekával od města absolutní svobodu, nedostalo se mu jí. Kouzelník ho hlídal na každém kroku.
Procházeli spolu všechna zákoutí, účastnili se veškerého dění. Mladík znal trhy, bohoslužby, palác i zaplivané knajpy. Tumír si záhy získal důvěru měšťanů a brával učně na lékařské návštěvy pacientů.
„Město, Roku. Lidé, povahy, dění. Stále tě tak fascinují?“ zajímal se po práci, když už mladík pociťoval únavu.
„Pořád, mistře. Ale souhlasím, že se musím mít na pozoru. Každý má svou představu o životě, a do té se mu pletou představy jiných.“
„Vý-bor-ně,“ pochválil ho Tumír a Roka překvapila mistrova upřímná radost.
„Podívej, chlapče, cítíš to?“ kouzelník zavětřil večerem. Seděli na obrubě kašny a sledovali soumrak, jak dosedá na střechy a do ulic, plní kouty a vyhání opozdilce z náměstí.
„Ano, mistře, cítím a… Taky slyším! Mistře, vítr sbírá střípky celého dne, pohrává si s nimi a motá je dohromady. Nevím proč, ale je to trochu znepokojivé.“
„Město se uklízí. Vymete prošlý den a nachystá ulice pro příští rozbřesk. Každé nové ráno by bylo čisté, kdyby městu nekazily snahu zlé myšlenky a činy jeho obyvatel.“
„Potkal jsem tu množství velmi dobrých lidí,“ zachtělo se Rokovi hádat se.
„To ti neberu, samozřejmě jsou zde snaživí a hodní občané. Ale kolikrát, vlastně jedinkrát, tě stačí zničit nebo zabít jediný zlý okamžik nějakého dobráka. Proto doufám, Roku, že časem díky tobě povstane síla, která vycítí a zastaví veškeré zlo, předejde mu a rázně je vytřídí ze společnosti.“
Ticho rozčiluje, ale kouzelník dál nevysvětluje.
„Pane?“ Rokovi divoce tluče srdce, otázka ho dusí v hrdle, trochu se mistra bojí.
„Ne,“ řekl Tumír a zvedl se. „Jdeme spát. Na otázky je spousta času.“

Drak roztáhl křídla a uhodil se o stěny. Spousta času než opustí svůj příbytek. Zatím nedokáže samostatně přemýšlet.

Rok postupně přestával bez ustání dychtit po nových zážitcích. Nezatrpkl, když marně pomáhal Tumírovi zachraňovat pobodaného pekaře. Nezačal vidět v každém žebrákovi zloděje, když se ho pár podobných pokusilo okrást a zbít. Stačilo mu události očekávat, prožívat a promýšlet. Sílil, jak spokojeně poznamenal Tumír.
Začínal si s městem rozumět a mistr ho přestal zblízka hlídat. Rok sám procházel uličkami a vyřizoval pro svého pěstouna pochůzky nebo se jen tak toulal a přemýšlel.
Město mu nabízelo zajímavé možnosti a posílalo varování.
Uličkami vlály a tekly podobné proudy jako hustým hvozdem, k věžím katedrál se zvedaly víry plné tužeb a přání. Rok v nich postupně začínal číst. Dokázal zachytit lidská slova, otisky a stopy myšlenek. Zatím nesouvisle, ale přesto znepokojivě.
Někdy hleděl do tváře před sebou, vnímal řeč a grimasy člověka, který překypoval dobrotou a přátelstvím, avšak zarážela ho ozvěna od jakési neviditelné stěny pravdy. Zpočátku pociťoval strach, později hněv, ale dokázal se ovládnout, přestože mu srdce zběsile bilo a nutilo ho proti lhářům zakročit.
„Děláš mi velikou radost, hochu,“ ocenil Roka Tumír. „Stěna pravdy, to jsi pojmenoval trefně. Slyšíš pravou řeč těch grázlů a dokážeš se s tím vyrovnat.“
„Slyším i upřímnost. Je to spíš příjemný pocit než zvuk.“
„Ano, ano, upřímnost. Někdy se to stává, ale pozor…“
„Člověk se může změnit během vteřiny,“ dokončil Rok unuděně.
„Ano!“ zařval kouzelník. „A budu ti to opakovat tak dlouho, dokud ti tento fakt navždy nepřejde do krve! Dokud se nenaučíš dostatečně předvídat a tím se dokonale chránit. Víš už přece, že musíš dožít v klidu, aby pak tvůj příklad a tvé schopnosti mohly chránit veškeré lidstvo,“ dokončil Tumír mnohem mírněji.
Rok se zatvářil, že souhlasí a že se bude snažit.

Drak stále spal, ale začínal dobře slyšet. Zaznamenával všechno. Po tajemstvích přírody vstřebával město s jeho obyvateli. Každý pocit, vášeň, intriku a odpuštění. Cítil se v bezpečí a spokojený, nechával se pohupovat na svém loži a zásobovat se živinami, které kolem stále proudily. Trávil je, dýchal a odděloval od novinek, které mu přecházely přímo do mozku. Stavěl si svět ze svých snů.

Rok s Tumírem se ve městě usadili, stali se z nich vážení občané. Učedník dospěl a přebíral péči o nejváženější mistrovy pacienty. Často se setkával se smrtí a utrpením, učil se klidu a pokoře mistrova řádu.
Vyhýbal se šarvátkám a přepadením, varování před zlem připlouvalo jako větrný proud a Rok je rozpoznal podle pachu a chuti.
Často by rád zakročil, avšak nesměl. Zavázal se mistrovi a závazek ctil, přestože Tumírovým důvodům zcela nedůvěřoval. Je možné, aby se po Rokově smrti dokázaly uvolnit jeho dobré vlastnosti a zkušenosti a chránily pak celý svět? Jakým způsobem by to činily? Roka fascinovala mistrova pevná víra. Sám ji postrádal, zatím mu nepřešla do krve.

Právě se vracel z obchůzky po nemocných, když mu cestu zastoupil neznámý muž. Mlčel, avšak Rok zůstal klidný. Necítil zlo, jen očekávání.
„Jsi Rok, chráněnec mága Tumíra?“ promluvil neznámý a sňal si z hlavy kápi. Polostín odhalil prošedivělého starce s přísnými rysy.
Rok přikývl.
„Pak tě žádám, abys se mnou odešel.“
„P-prosím?“ potřeboval Rok zopakovat otázku. V uších mu začínalo hučet, kolovaly v nich tisíce myšlenek.
„Chceš se dozvědět víc o drakovi? Proč tě vzal Tumír do učení řádu a co z tebe má vlastně být?“
„Samozřejmě, ale nelíbí se mi tvé tajnůstkaření, pane. Neznám tě a nechci obcházet svého mistra.“
„Hm,“ mrkl stařec, „jistě. Jsem Vart a Tumír mě velice dobře zná.“
„Přesto…“
Někdo Roka popadl zezadu a zabalil mu hlavu i tělo do přikrývky. Nejméně dva muži ho vtáhli do vozu a vzápětí se ozvalo zapráskání biče.
Mladík se rval. Poslepu a se svázanýma rukama, avšak přesilu nezmohl. Přesto se zmítal po celou cestu a několikrát únosce bolestivě odhodil stranou. Krví mu proudil vztek a nečekaná síla.

„Jsi skutečně velice schopný, mládenče,“ ocenil ho Vart. Seděl ve vyvýšeném křesle velkého sálu a zamyšleně sledoval, jak si Rok strhává z rukou zbytky pout. Ostatní únosci postávali opodál a střehli se příliš přiblížit.
„Okamžitě mě propustíš, pane, nebo si následky přičti sám.“ Rok se nepoznával. Jako by někdo mluvil za něj. Cítil spravedlivý hněv, který mu každým úderem srdce vháněl do těla odhodlání a sílu, ovšem zároveň zamlžoval jasný úsudek. Musel se soustředit, bojovat o každé rozhodnutí. Něco ho nutilo zbavit se vlády nad vlastními činy a dát volnost zuřivosti a živočišné síle.
„Omlouvám se, Roku,“ sklonil Vart hlavu na prsa, ale ihned zase pátravě přimhouřil oči, „máš právo se zlobit. Avšak pohleď za sebe, někoho jsme ti přivezli.“
Klaply dveře a kdosi strčil do sálu Tumíra. Mág se mračil, něco si mumlal pod nos a vztekle střílel po Vartovi očima.
„Jsi v pořádku, mistře?“ Rok k němu přiskočil. „Budeme se bránit společně.“
„Pozabíjíte nás?“ zajímal se živě a poněkud posměšně Vart a na trůnu se předklonil, div z něj nespadl.
„Jen pokud nám nedáš jinou možnost, pane. Nechceme zabíjet.“
Vart se spokojeně opřel a Tumír se na něj ušklíbl. Rokovi bylo rázem jasné, že se ti dva dobře znají a že se zde hraje hra, s kterou ho nepovažovali za nutné seznámit.

Drak se vzpínal a snažil se z jeskyně uniknout. Narážel do stěn, bil do nich křídly a řval. Otvory, kterými proudily esence života, však byly příliš těsné. Přesto se snažil proniknout, někdo důležitý potřeboval jeho pomoc.
Ticho, zklidnění. Pravá, levá. Opět nastala rovnováha. Drak se vrátil na své místo a pomalu vstřebával novou situaci. Velmi silná změna, ale dokázal ji strávit a uložit do paměti jako cennou zkušenost.

„Nejednáš uvážlivě, Varte,“ vyčítal později Tumír. Oba muži osaměli v jedné z komnat dobře opevněného hradu.
„Od tebe to sedí, bratře,“ blesklo staršímu z kouzelníků v oku. „Ukrást si a přivlastnit naši poslední naději! Taková opovážlivost!“
„Však jsem to neudělal pro sebe. Dobře víš, jak skončily předcházející pokusy bedlivě hlídané v těchto zdech.“
„Pokusy zní nepěkně, Tumíre.“
„Říkej si tomu, jak chceš, Varte. Zkrátka výsledky byly katastrofální.“
„A co si slibuješ od tohoto? Nedokážeš sám kluka bránit donekonečna a zároveň ho vystavovat dostatku podnětů.“
„Měl jich spoustu, víc než tady a drak jej začal nezvykle brzo chránit. Kluk pozná nebezpečí, zvládl každou nástrahu. Jakmile ho přijal les a příroda, mohl vstoupit do období poznávání lidstva se všemi nejhoršími vlastnostmi.
Je to jedinečný muž, drahý bratře. Cítím, že tentokrát nebude celý svět zmasakrován. Vychováme muže, který po spokojené smrti stářím konečně vypustí na svět zralého a vyrovnaného draka ochranitele.“
„Ale kuš!“ odplivl si Vart a zamračil se. „Ať ti huba upadne, Tumíre, a zbytek zčerná. Nesmíš provokovat osud. Dva draky jsme na přírodě vyprosili, dva mládence vychovávali a dva…“
„Třetí nás nezklame, my nezklameme, Varte.“
„…a dvakrát postihla svět pomsta zuřivé bestie, kterou její pán nestačil naučit vše potřebné,“ zesílil Vart hlas. „Soustřeďme se raději na další spolupráci, Tumíre, a budoucnost prosme o shovívavost.“

Rokovi nastala těžká škola. Moudří starci mnišského řádu ho vzdělávali v rozličných oborech, prohlubovali vše, co znal od Tumíra, cvičili ho i v bojových dovednostech. Rokovi se na hradě líbilo, učení jej fascinovalo, ale zvlášť ocenil, když opět mohl zajíždět s doprovodem do města.
„Vždy se vyhýbej nebezpečí, mladý muži,“ kladli mu představení na srdce, „stále nejsi připravený. Pokud zahyneš, tvůj drak zůstane osamělý a rozezlený a nerozezná dobro od zla.“
Rok přikyvoval, ale příměry o dracích ho už nudily a uvědomoval si, že přes oslovení „mladíku“ uběhlo čtvrtstoletí jeho života.
„Jsi připravovaný převzít nad lidstvem duchovní vládu,“ vysvětloval mu Vart a Rok v jeho pevné slovní obraně objevil falešné tóny. „Mohl bys ihned vládnout všem králům světa, Roku, ale oni by tomu nebyli nakloněni, přestože je předčíš v každém ohledu.“
„Nestojím o pochybnou výsadu někomu poroučet. Ať si lidé sami volí cestu i za cenu omylů. Často osudových, ale vlastních, pane. Nechci je ponižovat odebráním jejich vůle.“
„Znamenitě,“ usmál se Vart, „ale s tou vlastní cestou se poněkud mýlíš. Lidé jsou jako stádo. Potřebují respektovaného ochránce a vládce, který bude mezi nimi pozorně vyhledávat a nekompromisně odstraňovat zlo. Tvora, kterého si nedovolí zpochybňovat, který nad nimi roztáhne ochranitelská křídla a žádná zlá myšlenka mu neunikne.“
Rok se pochybovačně zadíval na rytinu na zdi. Obří dračí přízrak rozpínal křídla přes celý obzor a ohněm a vichrem plenil vše, co rytec stačil na obraze zachytit. Rozhodně se nezdržoval nějakým výběrem.
Co s těmi draky pořád mají? Řád si vybral podivný symbol, když uvážíme, že se prostí i urození lidé draků instinktivně bojí a přikládají jim vinu za všechny skutečné i bájné katastrofy.
Vzácně se vyskytující saně přitom pobraly rozumu asi jako zahradní ještěrky a s podobným úspěchem se dají ovládat. Naštěstí jim pud sebezáchovy velí lidským sídlům se vyhýbat.

Příměr o drakovi v srdci slýchával Rok od dětství, kdy ho Tumír vytáhl z bídy a dennodenního boje o holý život. Ovšem dávno se jako mladíček necítil. Nastupovala spíš občasná nespokojenost se životem v monotónním společenstvu.
Slib celibátu a nutnost sebeovládání jej poslední dobou stály spoustu sil. Velkolepá cena za víru, že se po tiché smrti stářím stane vzorem celému lidstvu, jak mu tvrdili mistři.
Rok zavřel oči a snažil se pokrotit vlnu nespokojenosti. Tedy draka, jak by řekli představení.

„Musíme vytrvat, Tumíre,“ bubnuje Vart prsty do stolu. „On to dokáže, my to dokážeme. Vzkážu bojovým mistrům, ať mu naloží větší porci cvičení. Přestane se zabývat lidskými nesmysly.“
„Doufám,“ zapochyboval Tumír. „Přišlo to na něj později, ale je to tu. Důvod, proč se z hřebců dělají valaši, bratře. Skoro lituji, že mu nesmíme ani takto ublížit. Mohlo by to předčasně probudit draka.“
Vart se zasmál. „Uklidni se, můj mírný příteli. Vím, že Rok nesmí zažít riziko vlastní rodiny, chtěl by ji stůj co stůj bránit a následky jsme v minulosti zažili. Náš Rok je uvědomělý muž, chápe svou úlohu a neohrozí ji neuvážeností.“
„Snad,“ pokrčil Tumír rameny. „Bylo by to pro nás dobré, i tak je kolem spousta nebezpečí a on může žít ještě půl století nebo i déle. Strašné vypětí.“
„Dá se to tak vyjádřit,“ pokývl Vart hlavou. „Ale čím déle přežije člověk s výtečnými volními vlastnostmi, tím spravedlivější a vyrovnanější bude jeho drak, nezvrhne se v běsa. A Rok žije z našich schovanců nejdéle, Tumíre.“
„Přesto pořád příliš krátce,“ zašeptal Tumír.
Vart se nakvašeně zvedl a odešel z místnosti. Také se bál a bratrova neskrývaná nejistota ho znervózňovala.

Rok se poctivě snažil smířit s osudem. Vychovali ho k souznění s přírodou i s lidmi a na hradě získal široký přehled. Přesto jej obyčejný život fascinoval.
SEBEOVLÁDÁNÍ. Slovo, které slýchával nejčastěji, hotové zaklínadlo.
„Měj stále na paměti povinnost k řádu,“ kladl mu Vart na srdce. „Nevychováváme z tebe zbabělce, ale zodpovědného člověka. Možná se cítíš nevyužitý, avšak věř nám, tvá chvíle přijde a dáš tím světu největší možný dar.“
Rok tedy věřil další léta.

Drak si začínal připadat velice silný a čím dál častěji ho nebavilo pospávat. Cítil, že hodně ví a dokáže, malá jeskyně mu přišla stále těsnější. A zprávy z neznámého světa dráždily. Jistě je tam potřeba jeho síla a zkušenosti.
Drak se točil a přešlapoval, funěl a bouřil.

Rok hleděl z okna. Stahovaly se mraky, ve vzduchu vzrůstalo napětí. Rád by si zajel do města, ale ne s celým doprovodem jako neschopné dítě.
Ráno si v tmavých vlasech našel jeden bílý. Dávno dospělý muž, kterého hlídají na každém kroku. Jako by to bylo potřeba. Kromě pochůzek za nemocnými se všichni na hradě věnují jen výcviku a hlídání Roka. Chtějí ho strážit až do smrti? Jak může být mnich hlídaný na každém kroku budoucí spásou lidstva? Vždyť kdyby se Rok na místě rozhodl z řádu odejít, zamrzelo by to jen pár nemocných z nejbližšího města, nikdo jiný ho nezná.
Drak v srdci. Rok si přiložil ruku na hruď.
Silné údery tlučou do dlaně, buší do žeber, jako by tělo bojovalo o život.
„Musím tě ovládnout,“ zašeptal Rok a pak to zopakoval ještě jednou a nahlas. Trochu to pomohlo, vůle vztek zklidnila.
„Pane?“ vešel jeden z jeho strážců. „Stalo se ti něco?“
„Proč?“ otočil se Rok a srdce se znovu rozbušilo.
„Jen jsem měl takový pocit…“ mnich se uctivě přikrčil.
Být napojený ve dne v noci na ochranné vědomí jiných lidí. Rok se zhluboka nadechl, snažil se připomenout si vděčnost k řádu a veškeré výhody svého stavu. Velice málo to zapůsobilo. Jako by se síla, která mu dřív bývala nápomocná, vzepřela a rozdmychávala nezvladatelný vztek.

„Je to tady,“ zašeptal Tumír a opřel se o stůl. „Bojuje s drakem.“
„Zkrotí ho, uvidíš,“ zadrkotaly Vartovi zuby.
„Ne, bratře, nikdo ho nezkrotil a nezkrotí. Musí ho ochočit, ovládnout po dobrém. Drak se nesmí setkat s násilím ani v Rokových myšlenkách.“

Mág Roka potkal na chodbě, přímo do sebe vrazili.
„Tumír, můj mistr,“ zavrčel Rok a snažil se projít.
„Zůstaň, hochu, právě dnes není dobré, abys…“
„Odcházím, mistře, a nebraň mi.“
„Počkej, je to příliš nebezpečné. Mohl bys ohrozit celý svět. Nejsi teď ve stavu, kdy dokážeš draka…“
Rok se rozběhl, kouzelníkova slova zanikla v chodbách.

Štval koně k městu, ale nedojel tam. Mohutná průtrž mu odřízla cestu, blesky hnědáka děsily a zvíře se motalo na místě. Rok je stěží dokázal přimět, aby přestalo ohrožovat samo sebe.
Bouře se vypršela a vykouklo slunce. Rok se třásl, lapal po dechu, zkoumal sám sebe. Takový záchvat vzteku ještě nezažil. Živočišná síla, běsi ukrytí v srdci hladce přemohli vše, co dlouho a pečlivě budoval s pomocí mistrů.
„Zklamal jsem,“ řekl nahlas. „Zklamal jsem řád a moc mě to mrzí. To se nesmí nikdy opakovat. Nedovolím, aby mě ovládly zlé síly. Bolest a stud, jaké teď cítím, mi nestojí za kratičký pocit bezuzdé volnosti. Proto mám vůli, abych se dokázal správně rozhodnout a vytrvat. Slyšíš, draku?“

Drak slyšel a zařval. Souhlasil a trochu provinile se stočil do klubka jako domácí kočka. Poslechne pána a bude spát třeba půl století.

„Ustál to,“ oddechl si na hradě Vart a bolestivě zatnul prsty do Tumírova ramene. „Jako první člověk zvládl jeho silný nápor a přesvědčil ho. Co se tak tváříš?“ vyjel na bratra.
„Předchozí chovanci taky bojovali se vztekem sílících draků, Varte. S nezralejšími draky a nakonec se jimi nechali ovlivnit.“
„U Roka se nebojím, že by se s dračí zuřivostí vrhl do bitky. On ne. On se vyhne mečům, dýkám i intrikám. Drak nenajde předčasně cestu ven, přetaví se v dohlížitele a ochránce, Tumíre.“
„Rok je už muž. Nikdy jsme se nedostali tak daleko, bratře. Bude víc přemýšlet, víc se ptát.“
„Ví až dost, Tumíre. Nesmí se dozvědět celou pravdu, ani jeden z nich přece nemůže o druhém vědět vše, než uzraje čas. Nezvládli by společně žít a rozhodovat. Drak musí přejímat jeho zásady, ne naopak.“
„Varte…“ Tumír zpozorněl a zvedl ruku, jako když učil Roka znát tajemství přírody. Oba starci úzkostí zatajili dech.

Rok se pomalu vracel. Předpokládal, že mu představení posílají naproti družinu a nespěchal. Užíval si poklidu vlahého dne, míru v duši. Teprve dnes dokonale přijal svůj osud. Bez výhrad se sklonil před řádem.

Drak napětí ve vzduchu ucítil první, avšak hned nevaroval, nešlo přímo o zlo. Vzápětí sebou trhl kůň a Rok se ohlédl. Zasvištělo to a zastavilo svět.
Rok se chvíli držel v sedle a překvapený hnědák se úkroky stranou snažil podepřít jeho hroutící se tělo. Pak se jezdec bezvládně svezl na bok a poděšené zvíře uskočilo. Ze zad jeho pána trčel jelení šíp.
Mladý šlechtic k nim doběhl s hrůzou v očích. Ruka s lukem se mu třásla, vyrážel nedokončená slova. Chtěl se obhajovat před družinou mnichů, kteří seskákali z koní a hlasitě vyzývali nějaké zemské síly. Vůbec si ho nevšímali, jako by před sebou neviděli vraha svého pána.
Pak se to stalo.

Drak nejprve necítil vůbec nic. Následoval úlek a podivný strach. Mrtvý strach a zima. Vydržel by bez potravy, nemusel jíst stále, ale nedostávalo se mu přítomnosti jeho jistoty, vůdce a přítele. Rudá tma zčernala, klid nahradila zuřivost. Věci se nevyvinuly k přirozenému konci, něco dosud nedospělého draka smrtelně ohrožovalo a nutilo jej opustit hnízdo.
Zase se dral ven. Zkusil oba otvory a tentokrát je bezohledně rozerval. Cestou se živil krví a masem, rostl každým okamžikem a sluneční paprsky ho objaly a vystřelily vzhůru.
Vznášel se nad stromy a pohlédl k zemi. Mrtvé tělo, ze kterého se právě vyklubal, patřilo člověku, který ho neochránil, který mu dal zakusit bolest a strach.
Drak rozevřel chřtán a zhluboka se nadechl, aby mohl zase o kus povyrůst.
Dole pod ním skupinka lidí šířila ochranné modlitby. Drak poprvé vychrlil proud ohně. Zmizeli, kus země se vyčistil.
Jeho tělo rostlo a stoupalo, až pokrývalo většinu oblohy. Stal se téměř nehmotným jako rudý mrak a lehce se rozrůstal nad města a vesnice.

„Konec, Varte,“ zašeptal Tumír a posadil se na zuhelnatělou zem.
„To není možné, to nesmí být pravda,“ drmolil Vart a tloukl pěstí do zdi.
Žhavé plyny roztavily slídu v oknech a vypálily celý hrad. Zbyly jen kamenné zdi.
„Kde se zase stala chyba?“ řval Tumír do vzduchu, kterému žár odebral kyslík.
„Možná jsme se přece jen neměli plést do přirozeného běhu světa,“ přešel Vart nad místem, kde se ještě před několika vteřinami nacházela podlaha hlavního sálu, a lehce se spustil k Tumírovi. „Možná bylo naše úsilí předem odsouzeno k nezdaru. Vždyť ani nevíme, jestli by lidé o naši pomoc stáli. O dračího soudce i kata bez slitování.“
„Slitování je slabost, bratře,“ zavrtěl Tumír hlavou, „lidé potřebují přísný dohled. Bez nás nepřežijí, nejsou toho schopni. Lidský rod je tak nedokonalý a slabý. Bylo a je naší povinností pomáhat, ať se jim to líbí nebo ne.“
„BYLO, bratře,“ zdůraznil Vart. „Už nikdy nesmíme! Třetí pokus a třetí zkáza. Tři zárodky dračí esence, které nám darovala Země z líhně svých živlů. Doufali jsme, že ve spojení s lidskými ctnostmi bude alespoň jeden z nich ochraňovat svět. Třikrát jsme pomohli zrodit bestii, zkázu těch, kteří mohli žít navzdory svým nedokonalým vlastnostem.
Jsme tupci, Tumíre, dva věční a nepoučitelní hlupáci a nadmíru namyšlení starci.
Oni si musí pomoci sami. Rok měl pravdu. Žádný pán nad pány, ale vlastní cesta, i kdyby měla vést k jejich zkáze. Tak dokážeme, že si jich vážíme, ne sebedokonalejším hlídačem.“
Doutnající země čpěla a stoupal z ní kouř a jedovaté páry.
„Taková doba, než se zase vzpamatuje, než ji opět osídlí živé bytosti,“ mumlal si dál Vart a drtil v prstech spálenou zeminu. „Prokletí, ten náš život. Je to vůbec život, když ho máme napořád? Jako kameny nebo hlína…
Snad někdo přežije, než se dračí bestie vyčerpá. Naštěstí příliš běsní, než aby vydržela dlouho.
Tumíre?“ přerušil Vart lamentaci a zabodl do mlčícího bratra oči. „Opravdu už nemáš žádný zárodek?“
Tumír zavrtěl hlavou a za zády překřížil prsty levé ruky. „Jdu za ním,“ ukázal k nebi, „třeba se mi podaří pomoci přeživším. Jednou se zase potkáme, bratře.“

Kouzelník se zastavil až v ruinách bývalého města. Obezřetně sáhl do kapsy a vytáhl malou lahvičku ze sopečného skla. Přitiskl si ji k tváři, jako když ukazoval Rokovi sílu lesního tajemství. Spokojeně se usmál, začínal pociťovat novou chuť do práce.
Poslední zárodek, poslední příležitost najít mu vhodné dítě. Byla by škoda šanci nevyužít, jen co se lidstvo za pár generací vzpamatuje. To nedokonalé lidstvo, které by bylo bez Tumírovy pomoci navěky odsouzeno učit se vlastními chybami.
Kouzelník se nadechl kouře a křepce vyrazil přes spáleniště.


Komentáře

komentářů

About The Author

4 komentáře

  1. Daletth

    Nápad byl opravdu skvělý. Závěr mě překvapil. Je znát, že autorka už má vypsanou ruku a svůj styl. Pravdou je, že jedna povídka na to, aby si na tento specifický styl člověk zvykl, nestačí. Hezky se to četlo, i když se mi zdálo, že povídka je tak trochu spíše filosoficky zaměřena, takže děj zas tak rychle neutíkal. Jen mi nešlo na rozum, proč se Vart ptal, kde udělali chybu – to že jim jejich svěřence někdo zastřelil, přece není tak úplně jejich chyba… Oni ho vychovali tak, že obstál… Příjemné poetické počtení.
    Za mě 8-9. – Originalita, skvělý styl, ale takřka nulový spád děje (kromě závěru samozřejmě).

  2. Tereza Matoušková

    Čtivá povídka, krásná ilustrace. V textu jsem sice našla tu a tam nějakou tu drobnou chybu a musím říct, že se to občas táhlo a ze začátku jsem měla problém zvyknout si na autorčin styl. Nápad ale závidím a závěrečný odstavec mě ohromil. Užila jsem si to. Mělo to poetiku dráčků z Ohně v břiše a do toho myšlenku a příběh.

    Za mě 10.

Leave a Reply