Další z perel dopadla do trávy. Žlutá stébla lehce zaševelila a zase bylo ticho. Nevzlykala. Jakoby jí pouhý pláč nestál za narušení té krásy kolem. Plakala celý život a nikdy při tom nevydala ani hlásku.

Ilustrace "V trávě"

Dokázala to! Doběhla kam chtěla; na louky vonící umírající trávou a tlejícím listím zavátým sem z blízkých lesů. Potrhané cáry šatů líně povlávaly kolem jejího těla a hladily šrámy způsobené divokým útěkem. Klečela a prsty zatínala do podzimním sluncem prohřáté hlíny. Kolem špinavých dlaní se nepřístojně leskla matná běl perel. Vzhlédla a přestala plakat. Už si ani nepamatovala, jaký je to pocit. Z dálky se ozval štěkot. Prudce sebou trhla, vstala a pokusila se pokračovat v cestě. Poztráceným perlám nevěnovala pozornost a bosými chodidly je zatlačila hluboko do změklé půdy.

Po několika nejistých krocích upadla. Štěkot se rychle přibližoval. Našli ji! Znovu se zvedla na nohy. Zůstala však stát. Na horním okraji louky, tam, kde se žluť seschlé trávy vpíjela do pestrých barev usínajícího lesa, se objevily stíny loveckých psů. Odvrátila se od nich a smutně pohlédla k horizontu. V dálce se rýsovaly namodralé oblouky kopců. Najednou se zdály tak daleko, tak nedosažitelné.

První pes jí strhl k zemi. Přes vrčení zaslechla mužský křik následovaný bolestným zavytím. Před očima se jí mihla okovaná bota. Další zvíře odlétlo stranou.
„Hoď sebou! Nahoru!“ houkl muž a hrubě ji uchopil za loket. Dva pronásledovatelé uklidňovali psi, zbývající tři opodál hašteřivě dloubali cosi ze země. Věděla, o co se tak hádají. Právě tam nechala to, co z duše nenáviděla. Sklopila hlavu a rozplakala se. Z očí se jí řinuly slzy, od holých nártů se však neslyšně odrážely dokonalé perly.

˜

„Co ti tu chybí Auro? Máš hlad? Je ti zima? Biji tě snad?“
Už zase seděla na té židli, už zase měla ten hábit, napnutý od krku až na zem.
„Zdá se mi, že moc nechápeš,“ pokračoval v naléhavém monologu, „co všechno pro tebe dělám.“
Přestal přecházet sem a tam a vyčítavě na ni pohlédl. Umyli ji, očistili rány a černé vlasy vyčesali do hladkého drdolu jako obvykle. Přesto viděl, že se změnila. Jindy bledé tváře získaly růžový nádech, v zelených očích se objevil nezvyklý vzdor. Už ani v té holé kamenné místnosti nepůsobila zlomeně.
Rukou si přejel po pleši, bezmyšlenkovitě upravil vypasovanou vestu z fialového sametu a odměřeně pronesl: „Odpouštím ti, že jsi utekla, ale buď si jistá, že to bylo poprvé a naposledy.“ Překročil mělký žlábek v podlaze. Žlab měl šířku a hloubku jedné pídě a ve tvaru do široka otevřené podkovy lemoval prostor asi sedm pídí před židlí. Auřino roucho bylo temně modré, těsně obepnuté kolem dívčina krku; jeho přední část končila zároveň s okrajem prohlubně v podlaze. Tvořilo tak ponurou skluzavku pro vzácné slzy.
Pán domu začínal být nervózní. „Nezapomínej, kdo tě živí. Nezapomínej, kdo tě vychoval. A hlavně nezapomínej, co je tvoje práce!“
Ticho.
„Tak už breč k čertu!!“ zařval.

Služka se důvěrně nahnula k neoholenému pobudovi. „Už dva dny Rochu. Jsou to celé dva dny a ani slza!“
Muž přestal čistit boty a otřel si pot z čela. „Kdyby mě na ní pustil, já už bych jí domluvil, slečince. Dokázal jsem ji přivést zpět, dokázal bych i to.“
Ušklíbla se, vzala ze stolu tác s jídlem a odešla z kuchyně.

„Jestli nezačneš, odneseme to všichni,“ kníkala ublíženě Auře do ucha, když ji krmila nevábně vonící šedou kaší.
Polkla a aniž by služebné pohlédla do očí řekla: „Neboj se Bělo, proč by vám ubližoval? Má takové bohatství, že by to jiným vystačilo na sto životů.“
„Prý půjčuje i králi,“ špitla, „nikdy nebude mít dost. A tebe nikdy nepustí.“
Aura otočila hlavou směrem k malému oknu. „Běžela jsi někdy lesem Bělo?“
Tázaná nechápavě přestala nabírat kaši.
„Utíkala jsi někdy bosá po louce a cítila, jak ti vítr fouká do vlasů?“ Odvrátila se od okna. „Jistě, zní to tak hloupě, tak směšně. Nikdy předtím jsem neviděla kopce a hory…jsou tak…krásné.“
Z účesu se uvolnil pramen a spadl jí do obličeje. Pokusila se zvednout ruku, aby jej odstranila. Rezignovaně vydechla, když jí v tom zabránil kožený řemínek, který poutal její zápěstí k opěradlu židle.
„Už to nechci dělat. Nechci být živou pokladnicí, co celé dny pláče ty prokleté perly. Kéž bych se mohla jen usmívat. Kéž bych měla proč se usmívat. Já už takhle dál nemůžu Bělo, cožpak mě nechápeš?“ „Jak myslíš,“ vřískla zle, „buď si sobec, jestli chceš. Za každý rok služby mi pán slíbil jednu perlu. Nech si je! Však to dlouho nevydržíš!“ Vztekle odkráčela.

„Dávám ti poslední šanci,“ hněval se a pleš na zátylku se mu krabatila, „začni dělat to, proč tě živím a já ti sundám pouta. Myslíš, že mě to těší?“
Zavrtěla hlavou. „Jak jen můžeš? Proč mi to děláš, vlastní dceři?!“
„To sem nepleť. Kdybys byla dobrá dcera, věděla bys, co je tvoje povinnost.“
„Nikdy jsi mi nedovolil vyjít ven. Nedovolil jsi mi se radovat. Chtěl jsi jen mé slzy…“
„Hlupačko! Kdyby se o tobě někdo dozvěděl, chtěl by tě pro sebe. Víš co mě stojí mlčení mých vlastních lidí? Panna, co pláče perly…jak bys mohla žít tam venku??“
„A co kdybych prostě už nikdy neplakala?“
„Abych přišel o všechen majetek?“ naklonil se k ní a zlověstně ztišil hlas, „dost handrkování. Dobře vím, že to byl Moris, kdo ti pomohl utéct. Jestli se neumoudříš, nechám ho zbičovat a vyhnat z domu. Jeho ženu dám Rochovi. Ten už ty Morisovo fracky postaví do latě. A možná bych mu mohl ještě nechat vyříznout jazyk, aby nežvanil…“
Od kamenných stěn se odrazil krátký, nenápadný zvuk. Znělo to jako plesknutí velké kapky o dláždění. A stejně jako déšť se zvuk začal zvolna opakovat.
Auřin otec se spokojeně usmál. Po tmavém rouchu se do prohlubně v zemi kutálely krásné lesklé perly.

˜

V domě byla tma. Vyklouzla z ložnice a pustila se chodbou ke schodišti. Třela si zápěstí. Třebaže již týden neměla pouta, šrámy, které jí způsobila, stále pálily. Poslepu sešla ze schodů a dala se vlevo. Dostala se na balkon v prvním patře. Opatrně vyhlédla ven. U jediné brány, vedoucí z ohrazeného dvora sídla stáli dva z otcových pohůnků. Podívala se doprava. Branka ve zdi, kterou před deseti dny utekla, byla zazděná. Zeď nechali zvýšit o dobrých pět pídí a po jejím horním obvodu umístili asi čtyři pídě vysokou mříž s ostrými vyčnívajícími bodci. Mříž, kterou vyrobil otcův kovář, se nakláněla dovnitř do dvora a zabraňovala tak jakémukoli pokusu o přelezení. Zklamaně svěsila ramena a couvla. Z horního patra zaslechla tlumený hovor. Ten postupně přerostl v křik.
„Lampy!“ poznala otcův hlas, „přineste lampy a najděte ji!“
Rozeběhla se ke schodišti, právě ve chvíli, kdy jeho horní část zalilo světlo z lamp a luceren služebnictva. Pustila se dolů do přízemí. U východu z domu se zarazila. Neměla kam utéct. Ze zdi sebrala louč a nazdařbůh se rozeběhla. Za sebou slyšela Rochovo pokřikování. Jsou za ní! Zastavila se u dveří kovárny. Otočila se a začala kolem sebe máchat hořící pochodní. Všichni zůstali přimrazeně stát.
„Nedělej hlouposti Auro!“ přikázal jí otec. Mezi přítomnými zachytila nechápavou tvář sluhy Morise. Byl vyděšený. Nevěděla co dělat. Pohledem těkala od jednoho k druhému a ze samého zoufalství jí po tváři skanula slza. Ve světle ohně se zablýskla nenáviděná kulička. Sledovala jejich výrazy, tu přehlídku chtíče a tuposti. Za zády nahmatala kliku.
„Nechte mne být!“ zvolala, „nechte mne prosím být!“
„Chceš někoho zranit?“ promluvil otec. Použil zase ten bezbarvý tichý hlas, který tak nesnášela, a který znamenal jediné: je konec, zase vyhrál. Zmáčkla kliku a vpadla do kovárny. Zavřela za sebou a zastrčila zástrčku. Neudrží je, to věděla, ale chtěla každou vteřinu svobody.
Teď už se pout nezbaví. Stejně v tom nebyl rozdíl. Neviditelné řetězy jí poutaly odjakživa. Teprve před deseti dny, kdy jí z bláhového rozmaru přišlo na mysl, jaké je to žít bez pláče a utekla, poznala, jak jí ony řetězy tíží. Tak, že si další setrvání v jejich sevření nedovedla představit. Ale jak to udělat? I kdyby utekla, zavinila by trápení jiných lidí, na kterých by si otec vybil vztek. Nikdy by ji nepřestali pronásledovat. Vrata kovárny se prohýbala pod tupými údery beranidla. Zmateně postupovala do hloubi místnosti, klopýtala přes zbytky mříže a bodců, které jí měli zabránit ještě někdy spatřit kopce a louky. Padla do prachu a najednou jí napadlo řešení. Začala opět plakat.

Poslední náraz vyrazil dveře a všichni se chtěli hrnout dovnitř. Pán je zarazil rázným gestem a následován Rochem nesoucím lampu vstoupil. Běla s ostatními se pak namačkali mezi futra. Uvnitř byla tma, Auřina louč zhasla. Dívka klečela zády ke vchodu a třásla se.
„To už bylo příliš,“ řekl otec, odkopl jeden ze železných trnů, chytil ji za rameno a otočil k sobě.
Vyděšeně couvl. Několik ženských zaječelo. Světlo z lampy odhalilo dívčinu bledou tvář. Tam, kde dříve byly zelené oči, zely hluboké tmavé díry. Zvedla ruce s dlaněmi obrácenými vzhůru a mlčky nabídla svému otci perly utopené v krvi.

˜

Vesnicí procházela stará žebračka. Lidé ji znali. Dostávala od nich zbytky jídel a někdy i obnošené hadry. Místo očí měla ve vrásčité tváři prázdné důlky. Říkalo se, že se prý oslepila sama, ale nikdo nevěděl proč. Z nešťastné lásky, říkali někteří. Malé děti ji měly rády. Když na ni narazily za vesnicí, vždy chtěla, aby jí vyprávěly o loukách a horách, které měly před sebou. Nevěděly, že to kvůli tomu se připravila o zrak; aby mohla být alespoň blízko krásám, které by stejně nikdy nemohla spatřit…

 


Komentáře

komentářů

About The Author

4 komentáře

  1. Daletth

    Pěkný příběh. Dobrý nápad. Je zde i jistá dávka poetičnosti, která příběhu dodává příjemně pochmurnou atmosféru. Popisy jsou dobře zvládnuté, všechno si to dokážu dobře představit. K příběhové stránce mám jen jeden dotaz: Proč si ji otec nenechal doma i pak, ztráta očí přece neznamená, že nemůže plakat, jak bylo vidět i na konci. Slitoval se nad ní pak?
    Jinak jsem se tam v jednu chvíli ztratila v přímé řeči, ale to je možná jen tím, jak je to naformátované na internetu. Taky není šťastný obrat „zastrčila zástrčku“.
    Celkově se mi to líbilo, mělo to pointu a zároveň to bylo dost atmosférické. Navíc je to dobře napsané, zdá se, že má autorka již vypsanou ruku.
    Ještě musím dodat – velmi zdařilá ilustrace.

    • Katriška

      Moc díky za komentář a chválu ilustrace.
      Ono je to spíše na „poeticko-symbolické“ vlně, takže bych tam přehnanou logiku nešroubovala (konec konců – pláče perly!) 😉 Moment oslepení reprezentuje neschopnost plakat – ať je to anatomicky jak chce. Pak už prostě nepláče; ty perly co má na konci v dlaních jsou zkrátka ty poslední vyplakané 🙂 Jinak si to samozřejmě může každý vykládat po svém, třeba jako tebou zmíněné slitování – po projevu takového demonstrativního vzdoru se v otci ozvalo svědomí a své dceři daroval svobodu o žebrácké holi 🙂
      Jinak zastrčit zástrčku je mé oblíbené dilema a není to tam omylem. Zástrčka se holt dá jen zastrčit, pokud chceš použít dvouslovný obrat. Vím, že to zní možná trochu problémově, ale naštěstí to snad není tak hrozné jako např. skleněná sklenice 😀

      • Daletth

        Aha, já to, že ony perly byly poslední, které předtím vyplakala, nepochopila (stydí se). Nijak přehnanou logiku v tom nehledám, jen jsem asi trochu pracovně zdeformovaná z různých workshopů a ze školy, kde nás učili (pokoušeli se) hledat na všem něco… :-/

Leave a Reply