Mistr a jeho učni


Druhého až třetího vaqrinu 941


Na stěžni oblohové plachty, tři sta stop nad palubou Chathrandu, seděl v ranním mžení pták a s dokonalou lhostejností sledoval ixchely lezoucí po laně. Byl to mimořádně krásný pták: měsíční sokol, černý na zádech, smetanově žlutý na břiše. Byl menší než jestřáb, ale lepší lovec a dost rychlý na to, aby vytrhl orlovi ze spárů rybu, když se mu zachtělo. Když se ixchelka třepetala ve svém pernatém oděvu, sokola mimoděk napadlo, jestli by ji neměl zabít. Spíš z hrdosti než z hladu, protože to, co ve vzduchu předváděla, bylo odpornou urážkou létání. Vzduch nebyl jejím hájemstvím. Ale sokol znal své povinnosti a nepohnul se, ani když ti človíčci zalezli pod záchranný člun, několik posledních krys vběhlo po lávkách na palubu, nebo když bezzubý vězeň z žaláře v Sorrophranu, který několik yardů pod nám natíral stěžeň horkým dehtem, zablekotal: „Hej, ptáku samotáři! Vezem se na Velikým korábu, co?“

Loď byla plná vězňů, kteří brousili hrubé fošny, dehtovali lana proti vodě a soli, zatloukali mosazné hřeby do nosníků a stěžňů. Sokol je sledoval stejně jako dobytek na pastvě; nebyli k jídlu, nebyli mu užiteční, nebyli hrozbou. V celém Sorrophranu pro něho byla důležitá jen jediná věc: přepychový červený kočár před hostincem Námořník, osm bloků od pobřeží. Zrak sokola byl tak ostrý, že by dokázal spočítat mouchy na zadcích koní, ale nedovedl proniknout dveřmi hostince, ani neviděl, koho kočár za  noci přivezl.

„Tady máš chleba, ftáku!“

Vězeň vylovil z kapsy plesnivý skrojek, rozlomil jej napůl a jednu polovinu hodil sokolovi. Pták se ani nepohnul. Na přístavní hrázi před Chathrandem se shromáždil veliký dav. Kluci z ulice, opilci na vratkých nohou, prostí námořníci s bledými manželkami a bosými dětmi, prodavači ovoce i prodavači grogu, mniši boha Rappopolniho v hořčicově žlutých hábitech. Všechny od hlavního přístavního můstku Chathrandu odděloval dřevený plot, který celé prostranství dělil na dvě části. Za ním přecházeli strážní císařské námořní pěchoty. Jejich zlaté přilby se leskly ve slunci.

Konečně se dveře hostince otevřely dokořán a pták zpozorněl. Na verandu uvážlivým krokem vyšel mohutný, svalnatý muž, oblečený do uniformy důstojníka obchodního loďstva: černý plášť, zlaté epolety, vysoký límec vzadu zvednutý nahoru. Na hruď mu splýval kudrnatý, ryšavý plnovous. Muž měl jasné, neklidné oči. Podezíravě pozoroval dveře, koně i samotný vzduch kolem sebe.

Vozka seskočil z kozlíku, otevřel dvířka kočáru a vyklopil schůdky. Rudovous si ho nevšímal. Po chvilce z hostince vyšel sluha s táckem. Na tácku ležel miska a v misce sokol uviděl čtyři drobná, nebesky modrá vajíčka ptáka milopa. Vousáč si je nasypal do dlaně. Sluha čekal, koně hrabali kopyty, vozka stál na dešti, ale on měl oči jen pro svá vejce. Velmi opatrně jedno vzal, zakroužil jim v dlani a pak je překvapivě elegantním pohybem zdvihl k ústům, rozkousl a vypil. To udělal čtyřikrát. Pak skořápky vrátil sluhovi a zamířil ke kočáru.

Teď to sokol uviděl – muž lehce napadal na levou nohu. Nekulhal sice, ale nedalo se to přehlédnout – jeho pán mu to předvedl. Vousy, vajíčka, napadání na nohu. To stačilo.

Dveře kočáru se zavřely. Vozka vylezl zpátky na kozlík a pobídl koně do klusu. Ve vzdálenosti téměř jedné míle sokol máchl perutěmi, zaskřehotal a vznesl se tak prudce, že vyděsil vězně tak, až si opařil nohu dehtem. Loď byla zapomenuta. Sokol jako šíp vletěl do bouřkových mračen, hnal se k západu a hlasitými skřeky vyzýval vítr k závodu. Vylétl nad déšť a rozjařený letem stoupal tak dlouho, až země i moře zmizely pod příkrovem mraků. A stál výš. Nakonec vylétl do slunečního jasu a hnal se těsně nad divokou, pochmurnou krajinou mraků. Tohle bylo jeho království.

Celý den letěl pták na západ a jeho křídla tepala vzduch v neměnném rytmu. Navečer jej začal pronásledovat mračný murth na kouřově bílém koni a potměšile mával sekerou. Ale sokol zahnal démona na okraj mračné krajiny a vysmál se mu střemhlavou vývrtkou vstříc zapadajícímu slunci. Než se setmělo, uviděl stádo velryb plujících na východ a loď, která je pronásledovala.

Pod svým kmotrem měsícem letěl pták ještě rychleji a o půlnoci s radostným zachvěním za sebou ucítil poryv větru. Budu tam včas! Míjel racky, rybáky a kormorány, jako kdyby stáli na místě. Občas po nebi prolétla bludná hvězda – některé z kovových očí, která staří zavěsili nad Alifrosem, aby mohli sledovat své nepřátele.

Druhého dne ve vzduchu ucítil Etherhorde. Bahenní plyn, kouř města, sladký zápach obdělávané půdy. Konečně. Výrazná čára pobřeží, nepočítaně lodí, přístavní zvony a štěkání psů, chaotické zvuky odpoledního trhu, smích dětí v chudinských čtvrtích, opevnění, černá nádhera císařské jízdní gardy. Etherhorde bylo nejmocnějším městem na světě a jednoho dne (jak mu důvěrně sdělil jeho pán) bude jediným městem, v němž bude sídlit moc, a všechna ostatní mu budou sloužit.

Protože byl probuzeným zvířetem, postrádal strach z měst, který měli jeho bratři. Přesto nemohl pominout jejich nebezpečí. Muži stříleli šípy, chlapci házeli kameny. Proto sokol letěl k oknu svého pána vždy stejnou cestou: proti proudu řeky Ool, kolem nákladních mol v jejím ústí, kde kotvily lodě z celého Alifrosu, kolem mramorových vil a Královnina parku, železáren, kde se vyráběla děla pro válečnou flotilu, kolem domova veteránů, zmrzačených palbou takových děl, až k pochmurné kamenné stavbě na břehu řeky.

Ti, kteří pluli po řece Ool, toto místo často považovali za vězení. Ve skutečnosti to byla dívčí škola. Nešťastné dívky, uvězněné mezi jejími zdmi, znaly sokola od vidění. Jedna z nich – blonďatá dívenka, která ráda sedávala u jezírek se sumci – ho právě teď pozorovala. Byla až příliš bystrá. Měl z ní nepříjemný pocit. Jako kdyby znala účel jeho cesty nebo jméno jeho pána. Ale to nic. Je pod dohledem sester a neodváží se hodit kamenem.

Pozemky školy končily u zdi kolem posvátné hory Mol Etheg. Město už Etheg dávno obklopilo, ale prastaré borovice na svazích hory byly nedotčeny od časů Jantarových králů, kdy Etherhorde nebylo víc než několik chatrčí na okraji nekonečného lesa. Dnes byl Etheg pod přímou ochranou Jeho Veličenstva císaře. Tresty za poškození stromů byly tak přísné, že matky dokonce zakazovaly svým dětem hrát si se šiškami, které spadly přes zeď. Sokol miloval ten les a rád lovil králíky a hady, kteří v něm přebývali.

Ale nikoli nyní. Vyčerpaný k smrti vylétl po úbočí a přerývanými skřeky ohlašoval svůj příchod. Dole ubíhaly srázy, osamělé jezero, až konečně na komolém vrcholku vyrostla ohromná, vlhká masa hradu Maag. Hrad Maag byl nejstarší stavbou v Etherhorde, dávným sídlem vládnoucí rodiny, byl temnější a mnohem uzavřenější než císařské sídlo s pěti kopulemi ve městě pod horou. Tam císař ohromoval nádherou a bohatstvím: rubínovou korunou, trůnem vytesaným z jediného načervenalého krystalu. Zde dvojice konkubín ověšených šperky zašlapávala brouky na terase, starý zahradník shrabával šeříkové květy na hromádky a královna matka se po blátivé zahradě procházela s bílým kancem na řetězu.

Vysoko nad tím vším se v Návětrné věži rozlétly okenice. Sandor Ott, hlavní špión císařství, vystrčil z okna ruku v rukavici. Byl to drobný stařec, ale jeho tělo bylo stále pružné a silné. Dychtivě sledoval přilétávajícího ptáka. Kůži ruky pod rukavicí měl zbrázděnou jizvami.

Pták naposledy máchl křídly a přistál na nastavené rukavici. Starý muž mu tiše pobrukoval a hladil ho po zádech.

„Niriviele, můj nejskvělejší! Dnes v noci budeš odpočívat a jíst z mého talíře! Ale jaké máš zprávy, nejlepší ze sokolů? Mluv, neotálej!“

V komnatě ve věži se tísnila skupina mladších mužů. Stáli bez dechu. Bylo jich šest. Sebejistí, urostlí, s ostražitýmaočima a pohlednými tvářemi. Někteří byli oblečeni v těžká hedvábná roucha, jiní v haleny z bělostné bavlny, oblíbené od návštěvy prince z Talturi. Nikdo z nich neměl zbraň (to privilegium mezi zdmi hradu patřilo jen Ottovi), ale většina z nich měla po těle jizvy. Ten, který při příletu ptáka právě rozhrabával oheň, zůstal stát s ústy dokořán a pohrabáčem v ruce. Nikdo se ani nepohnul, když Otto naklonil ucho k ostrému, zahnutému zobanu. Muži prožili pochmurnou noc plnou obav, neboť nevěřili, že vůbec nějaký pták přiletí; kdyby k tomu měli dost odvahy, nejspíš by se starému válečníkovi vysmáli. Ale sokol byl zde. Bude pravda i to ostatní, co jim říkal? Promluví to divoké zvíře zde, přímo v jejich samotném středu?

Pták nepromluvil; Niriviel vydával stejné pronikavé hvízdání jako kterýkoli jiný dravý pták. Ale protože Sandor Ott nehybně naslouchal, naslouchali také. Pak sokol dlouze zatrylkoval a zvláštně na paži hlavního špióna poskočil, jako kdyby něco předváděl.

Ott se zhluboka nadechl. Pak odnesl sokola k hřadu a celou dobu na něho konejšivě mluvil a hladil ho. Jakmile sokol usedl, otočil se k ostatním mužům. Ve tváři měl divoký výraz a pomalu si stahoval rukavici. Krátce si protáhl prsty a sevřel ruku v pěst.

„Našel Rosea,“ řekl.

V místnosti se náhle rozhostilo takové ticho, že slyšeli prskání pryskyřice k borovém polenu v krbu. Muži po sobě pokradmu pokukovali. Ott si jejich pohledů všiml a zvýšil hlas.

„Posloucháte mě? Našli jsme Niluse Rothebyho Rosea! Je v Sorrophranu. Právě se vrátil z Úzkého moře a do čtyř dnů bude zde a za kormidelním kolem Chathrandu. Otevřete někdo to víno, ať si připijeme na úspěch. Hra konečně začala!“

Muži se zadívali na láhev vína, ale nikdo se ani nepohnul. Jeden vzal ze stolu vývrtku a tázavě se zadíval na ostatní. Sandor Ott přešel do středu místnosti.

„To je ta nejlepší zpráva, co, moji milí? Teď vám začínají zlaté časy. Jen považte: za rok od dnešního dne vás Jeho Výsost všechny prohlásí ochránci říše. A i po staletích budou vaše jména oslavována v písních. Dnes pracujete v utajení, ale vaši vnukové  budou vědět, že jsou potomky mužů, kteří zachránili impérium. Budete víc než hrdinové, budete… Zirfete Salubrastine!“

Když hromotluk, a zřejmě i nejsilnější muž v místnosti, uslyšel svoje jméno, polekaně sebou trhl.

„Proč pokukuješ po dveřích, ty mezku s hubou plnou sena?“

„Nedíval jsem se, pane!“ vyhrkl Zirfet. Ztuhl na místě a mírně se pootočil ke dveřím. Ott došel až k němu. Sahal mu sotva kousek nad loket.

„Chtěl by ses vytratit,“ řekl Ott velice tiše.

„Ne, pane!“ zburácel Zirfet.

Ott se bez pohnutí díval Zirfetovi do očí. Pak jedním pohybem vytáhl dlouhý nůž.

„Kuješ pikle, Zirfete. Nemoc, zlomená noha, tvoje drahá matka umírá v Hubboxumu. Cokoli, jen abys nemusel na tu loď.“

„Nemáte pravdu! Nikdy jsem, ani na okamžik…“

Ott zasunul čepel Zirfetovi za opasek.

„Mistře!“ Hromotlukovi se roztřásla ramena. „Nechci váš nůž, pane! Nechci!“

„Jsi jediný v místnosti, kdo má nůž, chlapče. A já tě nazývám zbabělcem. Smradlavým, bezectným zbabělcem. Měl bys mě vyzvat, Zirfete, je to tvoje právo.“

Stařec se k němu opovržlivě otočil zády a zbylých pět si měřil ledovým pohledem.

„Mužové Tajné pěsti. Který z vás by se mohl se vztyčenou hlavou postavit před svého otce? U všech nočních bohů! Viděl jsem je skákat na hořící lodě. Viděl jsem je hnát se po útočných žebřících přes vodopády vroucí smoly přímo do středu mzithrinských hord. Měli smrt v očích, po lokty v krvi. Stačilo několik let míru, a z vás se staly baby. Zbabělci, strašáci do zelí! Rin mě ochraňuj, jste jako starý Quimby, mazlíček Její Výsosti. Rozbředlé bílé prasnice, co kvůli starostem o svoji vlastní louži zapomínají na přísahu ametrinskému trůnu, dokonce i na svoji zkaženou, červi prolezlou čest! Pelech!“

Poslední slovo bylo ve staré arqualštině. Byl to rituální bojový pokřik. V ten okamžik stařec uhnul před Zirfetovým výpadem. Nůž minul jeho záda jen o palec, ale Ott nevyvázl zcela bez újmy. Zirfet ho levou pěstí zasáhl přímo do oka. Stařec se překulil přes stůl s rozestavěnými svícemi a rozloženou námořní mapou. Ostatní ustoupili ke stěnám. Nechtěli přerušovat boj, který hlavní špión sám rozpoutal.

Zirfet se s výkřikem a bez váhání vrhl na Otta. Ale ten byl rychlejší. Okamžitě vyskočil na nohy a v otočce prudce odkopl stůl. Jedním pohybem Zirfeta zastavil a druhým zachytil nůž, kterým jej chtěl bodnout, a vytrhl mu jej z ruky.

Z pohledu ostatních byl následující boj žalostně jednostranný. Zirfet zaútočil jako slon. Ott uskočil a nechal ho uklouznout po rozlitém víně. Zirfet se ale naučil dost od svého starého mistra, proto se pádu poddal a téměř elegantně znovu vyskočil na nohy. Znovu beznadějně zaútočil. Ott ránu snadno odrazil kolenem a rozbil o Zirfetovu hlavu druhou láhev vína. Ještě než Zirfet dopadl, ohnal se po Ottovi pěstí. Ott tanečním krokem couvl a sevřel hromotlukovo zápěstí. Vzápětí takřka mimochodem kopl předkloněného muže do žaludku, skočil mu na záda a přitiskl mu hrdlo rozbité láhve na krk.

Nikdo se ani nepohnul. Sandor Ott se děsivě šklebil a jedno oko měl po první Zirfetově ráně celé zalité krví. Popadl protivníka za vlasy a zvedl mu hlavu.

„Jsi zbabělec?“

„Ne, pane.“

„Říkám, že jsi zbabělec. Pijavice z prasečího kaliště, jako všichni z tvého rodu!“

„Zabiju vás, pane!“

„Cože?“

„Přísahám, že vás zabiju, jestli mě budete ještě urážet. Nejsem žádný zbabělec!“

Ozval se tichý zvuk a ostatním špiónů chvilku trvalo, než si uvědomili, že je to smích. Ottovi se třásla ramena. Odhodil střep a slezl ze Zirfeta, který se nejistě postavil. Ott se rozesmál nahlas.

„Kdybys byl řekl ano, uvěřil bych ti, chlapče. Teď bys tu ležel s proříznutým hrdlem.“

„To dobře vím, mistře,“ opáčil sípavě Zirfet.

„Tento nůž,“ řekl Sandor Ott a vytrhl zbraň ze stolu,“ mi do ruky vtiskl můj první velitel, když jsem na mostě Ega zabil lorda Tiameka z Mzithrinu. Vezmeš si ho, Zirfete Salubrastine, jako důkaz, že jsi obhájil svoji čest?“

Zirfet opět ztuhl. Pak váhavě vykročil a s nevěřícím výrazem vzal nůž z rukou svého mistra. Muži kolem stěn uznale pokyvovali.

Hlavní špión zvedl ze země námořní mapu – nasákla vínem tak, že to vypadalo, že se severní země topí v krvi.

„Teď mě poslouchejte,“ řekl Ott. „Už žádné pokukování ke dveřím, protože tu nejsou žádné dveře, kterými by se dalo utéct. Pro vás šest, pro mě, ani pro Jeho Výsost. Rose bude velet té lodi a my na ní poplujme. Hra začala, chlapci. A my ji dohrajeme až do konce.“


Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply