Klan


Prvního vaqrinu 941, 5:23


O dvanáct stop níž pronikl do šumění odlivu, mlaskání vilejšů a skřípění starých trámů syčivý ženský hlas.

„Šššt, jak smutné! Chlapec zmeškal svoji loď. Co s ním teď asi bude?“

„Tvoje starosti na moji hlavu,“ odpověděl mladý mužský hlas. „Mě zajímá, co bude s námi?“

„Možná by nám to mohl říct.“

„Co je to za nesmysl, Diadrelu?“

„Podej nám chleba, nejdražší,“odpověděla žena.

Racek, který by se pozorně zadíval do stínů pod molem, je mohl zahlédnout. Seděli na příčných rozpěrách ve tvaru dlouhého X, těsně nad hladinou. Osm postav v kruhu a devátá držela hlídku. Na výšku neměli víc než otevřená mužská dlaň. Měděná pokožka, měděné oči, žena měla krátké vlasy a muž pevně spletené. Uvnitř kruhu bylo prostřeno k hostině: černý chléb, kousky pečených mořských řas, otevřená škeble, jejíž vlhké maso se ještě chvělo, měch s vínem, který byste vy nebo já naplnili dvěma stisky kapátka. Každému se po boku pohupoval meč, tenký, černý a zahnutý jako řasa. Někteří měli luky. Jedna z postav měla plášť z nejjemnějších, nejčernějších peříček z křídel vlaštovek, který se při každém pohybu leskl jako hladina pod měsícem. To byla Diadrelu, žena, kterou všichni, téměř nevědomě, po očku sledovali.

Otřela si dlaně a vstala. Jeden z mužů jí nabídl víno, ale ona zavrtěla hlavou a šla po prkně, aby viděla do přístavu.

„Pozor, kam šlapete, milady,“ zamumlal strážný.

„Oppo, pane,“ odpověděla a její lidé se rozesmáli. Ale mladík, se zamračil a potřásl hlavou.

„Arqualská slova. Do konce života je už nemusím slyšet.“

Žena neodpověděla. Poslouchala, jak chlapec nad nimi křičí: „Kapitáne Nestefe! Kapitáne! Pane!“ Hlas se mu nakonec zlomil a rozvzlykal se. Je bez domova. Jak by někdo, kdo něco takového velice dobře zná, mohl necítit lítost?

Nějakých šedesát stop stranou se zablesklo světlo. Starý rybář si tam ve svém lunketu vařil snídani z hlav garnátů a ovesné kaše. Lunket byl člun z kůží natažených na dřevěném rámu. Lunket bylo také arqualské slovo. Stejně jako její nejoblíbenější slovo idrolos. Znamenalo odvahu vidět. V jejím jazyce takové slovo nebylo. A bez slova, na němž by mohla zakotvit, se myšlenka tak snadno vykroutí! Ten starý muž měl idrolos; měl odvahu vidět dobro v jejích lidech, kteří za noci opravovali jeho otrhané plachty a ucpávali průsaky člunu. Měl ještě více odvahy; převezl je, čtyři klany, během čtyř nočních rybářských výprav a předstíral, že je neslyší v podpalubí, že si jich nevšiml, když v Sorrophranu skákali ze zádi na přístavní hráz. Nemluvili spolu, protože převážet ixchely se trestalo smrtí. Jen starý rybář a Diadrelu věděli, jak ho tehdy probudila, stála na jeho nočním stolku a nabízela mu modrou perlu vetší než její hlava, která stála víc, než si vydělá za dva roky tahání sítí podél pobřeží.

„Dojezte,“ řekla svému klanu, aniž se otočila. „Začíná svítat.“

Uslyšeli její příkaz a umlkli. Jedli. Diadrelu byla ráda, že jim chutná; kdo ví, jak hladové měsíce je čekají? Zároveň bylo příjemné, že našla rozkaz, který Taliktrum poslechl bez reptání. Její synovec byl povážlivě drzý. Už cítil moc, se kterou zanedlouho najisto počítal. Až se její oddíl setká s oddílem jejího bratra Talaga, budou oni dva společně velet a Taliktrum se stane prvním zástupcem svého otce.

Pamatovala si, když se před dvaceti lety narodil na Ixphiru. Byl to těžký porod, její švagrová křičela tolik, až horní hlídka poslala běžce s varováním, že mastiffové na verandě starého admirála, přímo nad sídlem Ixphir, zvědavě naklánějí hlavy. A pak byl venku, s očima dokořán jako všechny děti ixchelů, ale také se držel za pupík: to bylo znamení veliké udatnosti, nebo šílenství, podle toho, které legendě jste dávali přednost. Malému Taliktrumovi říkali Triku, přestože brzy dokonce i své matce zakázal tuto přezdívku používat. Ale Diadrelu bude poslouchat i v otcově přítomnosti. Bude, u Rina, jistěže bude.

Přistoupila ke strážnému a natáhla ruku pro jeho kopí.

„Přijíždí poslední rybář, milady,“ řekl. „Cesta je připravena.“

Přikývla. „Jdi se najíst, Nytikyne.“

„Je tam krab, milady.“

Diadrelu přikývla, ale pak ho vzala za paži. „Jenom Dri.“ Potom se obrátila ke svým lidem.

„Vy, kteří jste tu noví, mi nevěříte. A vím, že ve východním Arqualu, kde jste někteří vyrůstali, panují jiné zvyky. Ale co jsem vám říkala minulé noci, myslím naprosto vážně. Od nynějška jsme klan ixchelů – ne jinak. A až do příští Slavnosti pátého měsíce, nebo do svatby, je mé jméno Dri – ne jinak. Nebo, pokud na tom trváte, Diadrelu. Tak jsem to vždy chtěla v Etherhorde, na Ixphiru, a nehodlám to měnit. Disciplína je jedna věc, servilita druhá. Otočte se a pohleďte na nestvůru za vámi. Jděte.“

Neochotně se vyklonili nad hladinu. Byl to safírový krab, větší než lidský talíř, držel se mechu, prohlížel si je korálkovýma očima a cvakal jedním zubatým klepetem. Dobře věděli, že takové klepeto dokáže kohokoli z nich přeštípnout vejpůl.

„Krabi neříkají ‚milady‘. Ani ta úkladná vražedkyně, ta zrzavá kočka, pokud ji ta čarodějnice Oggosk vezme na palubu. Ani obdivovatelé náhrdelníků.“

Při slově náhrdelníků se všichni zachvěli a zahanbeně sklopili oči.

„Jeden nebo dva tam budou,“ řekla. „To víte. Řekněte mi tedy, mohu se před nimi skrýt za svým mužstvem? Pak já nedovolím, abyste se přede mnou schovávali za formality. Nebo před svojí povinností myslet. Bude nás všehovšudy tři sta čtyřicet. Obři budou v přesile tři na jednoho. Pokud odsud až do Svatyně za mořem nebudeme stále krok před nimi, pobijí nás. Válečníky, děti, vaše staré rodiče, kteří čekají v Etherhorde. U Rina, lidé! Nejsem dost mazaná, abych to zvládla sama. To není nikdo. Když bude nutné zbavit mě velení pro slabost, může nám to zachránit život. Pochybuje někdo o mých slovech?“

Ticho. Lehké pleskání vody o prkna. Daleko ve městě chrámové zvony ohlašovaly svítání.

„Tak vzhůru na naši loď,“ řekla.

„Dri!“ vykřikli všichni tiše, ale upřímně. Všichni, kromě Taliktruma. Měl rád hodnosti a tituly a už brzy bude lordem Taliktrumem, až ho jeho otec prohlásí za muže.

Vstali, protáhli se, zapnuli si košile z úhoří kůže a plachtoviny, umyli si tváře v kaluži. Pak s Diadrelu v čele vyrazili.

Klan ixchelů, běžící rozhodně za svým cílem, vypadá jako pramínek rtuti. Tento klan devíti se hnal po trámech a vzpěrách jako kdyby běžel po schodech, proběhl po horním trámku, který se chvěl pod údery bot rybářů jen o několik palců výš, našel v prkně díru po suku, vytvořil žebřík z vlastních těl a v okamžiku jeden po druhém vylezli na molo.

Žádný z obrů je neviděl. Ale veliký a vyhladovělý racek ano. Zaútočil přímo na Dri, ale v okamžiku mu z hrudi trčely čtyři jako jehla ostré šípy. S bolestnými skřeky potácivě odletěl. Teď přišel nejhorší úsek cesty; otevřený prostor, široké pukliny a ostré třísky trčící z prken. Smrt mohla mít desítky podob. Ixchelové běželi ve formaci, podobni tekutému diamantu nebo hrotu šípu, a Dri byla ráda za pevnou soudržnost klanu, který před čtyřmi dny ještě neexistoval .

Začátek byl dobrý. Rybáři úslužně mířili k přístavu. Když je zahlédla přístavní krysa, ztuhnula, naježila se a poplašeně švihala pahýlem ocasu. Ale bylo to rozumné stvoření a nechalo je projít. Dokonce zasyčelo na pozdrav: „Ztloustněte, bratránkové!“ Podle krysích mravů to byl projev veliké zdvořilosti.

A nejlepší bylo, že nefoukal vítr. Před dvěma týdny právě v tomhle přístavu Dri ztratila jednoho muže, kterého náhlý poryv větru srazil do vln.

Matko Obloho, snad dnes neztratíme žádnou duši! pomyslela si.

Ale na polovině cesty k pevnině ležel na zádech opilý námořník a páchl dýňovým pivem. Náhle se probral a hmátl po Ensyl, nejmladší z jejich družiny. Kdyby se byl ohnal těžkou botou, byl by ji jistě zabil, přestože byl namol. Ruku měl ale nechráněnou a Ensyl se lehce otočila jako zkušená bojovnice, švihla mečem a odťala mu ukazovák v druhém článku. Muž zavyl a zamával zmrzačenou rukou.

„Šmejdi! Chcankožrouti! Červi kanálový! Já vás zabiju!“

To děsivé slovo se přes ně přehnalo jako plamen. Šmejdi! Šmejdi! Vpředu i vzadu na molu se ozval dupot bot. Dav obrů, dva nebo tři z nich byli střízliví, se na ně hnal od města. Další přibíhali k zábradlí nejbližších lodí s lucernami a mžourali do šera. Vyšplíchl na ně grog z rozbité láhve.

„Člun!“ vykřikla Dri a bez zaváhání skočila. Jak padala k hladině, cípy jejího vlaštovčího pláště se nadmuly jako dvě plachty. Diadrelu roztáhla ruce a nahmatala rukavice všité do obruby. K rukavicím byly přitmeleny vlaštovčí letky, rodinné dědictví, a jakmile vsunula ruce dovnitř, stala se vlaštovkou, létající bytostí, okřídlenou ženou.

Téměř se jí nepodařilo pád zastavit; nohama zavadila o hladinu. Čtyřmi bolestivými mávnutími paží se vznesla výš a zamířila ke člunu, třicet stop od mola, na kterém stáli její lidé. Člun byl dlouhý a temný a podle nehybných luceren na zádi usuzovala, že posádka zatím ještě nezaslechla křik. To ale nevydrží dlouho. Během několika minut budou na každé lodi v sorrophranském přístavu vědět o „zamoření“. U Rina! Rychle na Chathrand!

Do bedýnek na ryby vedle ní něco udeřilo. Taliktrum už hodil drapák. Bez jejího signálu! Byly jen dva důvody pro takové porušení protokolu a žádný z nich nebyl dobrý. Dri vytáhla ruce z rukavic, popadla hák a táhla provaz k zábradlí na levoboku. Během okamžiku lano pevně uvázala a dvakrát zatáhla. Cítila, jak se napjalo, když je Taliktrum přivázal k molu.

Klouzali dolů jako černé perly po šňůrce náhrdelníku. Když Taliktrum jako šestý seskočil na palubu, jeho teta jen stěží ovládala hněv.

„Mohl jsi mě tím hákem trefit. A jako Talagův syn jsi měl být poslední.“

Taliktrum se na ni zadíval. „Jsem poslední.“

„Jak to?“ Dri rychle všechny přepočítala. „Kde je Nytikyn?“

Taliktrum mlčel, jen sklopil oči.

„Ach ne. To ne!“

„Udělal mu to nějaký kluk,“ řekla Ensyl. „Nějaký rybářský spratek.“

„Nytikyne,“ hlesla Diadrelu. Přesto stále ostražitě sledovala temné škvíry mezi bedýnkami a prkny, jestli odtamtud nehrozí nějaké nebezpečí.

„Zachránil nás,“ řekl Taliktrum. „Ten kluk byl ďábel, chtěl přeříznout lano a utopit nás. Kdo ví, teto, možná to byl ten samý kluk, který fňukal kvůli své lodi. Který ti připadal tak okouzlující.“

Diadrelu si ho krátce změřila a otřásla se. „Jdeme.“

Na člunu už je nepotkala žádná nehoda a snadno ze zábradlí přeskočili na loď lovců garnátů, zakotvenou vedle. Ale tam jen o vlásek unikli další pohromě: když šplhali k příďové nástavbě, loď se zhoupla a proud špinavé vody z podpalubí se přes ně přehnal jako povodeň. Ale zaklesli se navzájem pažemi, jak to ixchelové dělají, první a poslední se pevně chytili palubních úvazníků a voda se přehnala beze škody. O chvíli později vběhli do stínu kormidelny a vyšplhali na její střechu.

Čekal je ještě jeden těžký úkol. Přímo nad jejich hlavami viselo příďové úvazové lano Chathrandu, jedno z mnoha tuctů lan, která poutala koráb jako obrovitého býka téměř ke všem pevným předmětům na přístavní hrázi. Toto lano končilo na rybářském molu, v tom místě, k němuž měli namířeno. Táhlo se nízko nad lodí lovců garnátů a pak ostře stoupalo sto nebo více stop na vrchní palubu Chathrandu.

Vyskočit na lano nebylo nijak těžké, ale šplhání vzhůru byl téměř nadlidský úkol. Pokud jste někdy šplhali po mokrém a kluzkém stromě, umíte si udělat představu, jak vypadaly jejich první minuty. A teď si představte, že ten strom není šestkrát nebo sedmkrát vyšší než vy, ale dvěstěkrát, nemá žádné větve, je ulepený od dehtu, řas a plný ostrých úlomků škeblí. Navíc si uvědomte, že ten strom nemá žádnou kůru ani opory pro nohy a napíná se a prověšuje podle pomalého kolébaní lodě.

Stále nahoru, přehmátnout, přitáhnout. Když byli šedesát stop nad palubou, vykouklo pod dešťovými mraky na obzoru slunce. Dri si uvědomila, že jsou vystaveni pohledu kteréhokoli obra, který se podívá směrem k nim. Plazili se palec za palcem, dlaně do krve rozdrásané od hrubého lana. Čekala, že každou chvíli uslyší: „Šmejdi! Šmejdi na laně!“

Poslední hrůzou byla krysí zábrana; veliký kovový trychtýř připevněný k lanu, který měl hlodavcům zabránit přesně v tom, co teď dělali oni. Trychtýř se otevíral směrem dolů jako zvon a jeho okraj byl mnohem dál, než kdokoli z nich mohl dosáhnout. Dri a Taliktrum tento okamžik nacvičovali na opravdovém zvonu v chrámu v Etherhorde, ale tohle bylo mnohem horší. Trychtýř vážil víc než všichni dohromady.

Dva z východoarqualců vlezli dovnitř, opřeli se zády o stěnu trychtýře a nohama se zapřeli o lano. S funěním se jim podařilo vychýlit trychtýř do strany. Dri a Taliktrum sevřeli lano nohama, jako kdyby seděli na koni, a horní polovinou těla se naklonili přes okraj trychtýře. „Jděte!“ Její lidé pak vyšplhali přes ně a používali jejich záda a ramena jako schody. „Teď vy dva!“ přikázala dvojici uvnitř a Taliktrum zasykl. Také to ucítila; tíha trychtýře jí drtila žebra. Oba východoarqualci jim slezli k nohám, otočili se (rychle, u Rina, rychle!) a vylezli po nich jako ostatní. Taliktrum zatínal zuby a hekal bolestí. Ale společně tíhu unesli.

„Lez, teto,“ zašeptal.

Dri zavrtěla hlavou. „Napřed ty.“

„Jsem silnější…“

„Lez! Poslechni!“ Víc ze sebe nedokázala vypravit. Pořád neposlouchá! Podíval se na ni a zřejmě uvažoval. Pak se stejnou lehkostí jako jeho otec ve dvaceti uvolnil sevření a přehoupl se přes okraj trychtýře.

Něco v ní prasklo. Vykřikla. Ixchelové nahoře zachytili Taliktruma ve skoku za kotníky a v okamžiku, kdy se Dri pustila, zachytil její ruku a přetáhl ji za hranu.

Posledních třicet stop Diadrelu protrpěla. Ale na lodi už byli v bezpečí – lano bylo uvázáno vedle záchranného člunu přikrytého plachtou. Bez námahy vklouzli pod nepromokavé plátno. Své lidi našla shromážděné kolem vzkazu napsaného na palubě kouskem dřevěného uhlí. Slova byla příliš malá pro oči obrů.

Dveře u zábradlí, žádná závora, osm stop, devět palců. Pravobok. Vítejte na palubě, milady.

Dri se otočila, aby se podívala po skrytých dveřích – a zhroutila se. V hrudi cítila bolest, jako kdyby spolkla nůž. Ale konečně bylo hotovo. Čtyři klany na palubě během čtyř dnů. Při předchozích naloděních bylo zabito devět jejích lidí; dnes jeden. Nytikyn. Měl nevěstu v Etherhorde, brzy měl na náramku nosit znak jejího klanu. Dri jí to bude muset říct sama. A jeho rodičům. A ostatním rodičům, dětem a milým zabitých.

Naše cesta si vyžádala už deset mrtvých. A to jsme ještě ani neopustili přístav.

Druhú ukážku Ryšaveho vlka si môžete prečítať TU

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply