Dole v údolí se jako nějaký nekonečný obsidiánový oceán rozkládala ohromná plocha Černé vody a její hladinu pokrývala jako rozplizlá bílá kůže hustá mlha, srážející se v ranním mrazíku. Voda se nepohnula ani na skalnatých březích. Hladina byla nehybná jako černé sklo: ohromné, mocné a hrozivé. Bylo to vskutku obrovské jezero, široké a nepředstavitelně hluboké. Nacházelo se v hlubokém kráteru připomínajícím obrovský zívající chřtán s vyčnívajícími kamennými zuby. Shluky kamenů a skrytými údolími se jako stužky lesklého stříbra proplétaly potůčky a plnily propastné jezero vodou z tajícího sněhu okolních hor. Svým zdánlivým klidem popíral skelný povrch to, co se ukrývalo v jeho hlubinách. Pověsti vyprávěly o prastarých bytostech spících v temné vodě, které žily už dávno předtím, než elfové a trpaslíci osídlili Starý svět.
„Varn Drazh,“ zamumlal téměř toužebně Halgar Půlruký, když se zadíval na krajinu před sebou.
Rysy starého trpaslíka, jehož tvář téměř zcela zakrýval ohromný vous spletený a stažený zlatými a bronzovými sponami, zvrásnil úsměv.
Ze hřbetu vypínajícího se nad masou Černé vody byly vidět zbrázděné náhorní plošiny a husté borové háje rozeseté po nehostinné krajině. Po skalách se klikatily cestičky a nebezpečné stezky. Halgar jednu takovou sledoval pohledem až k horskému hřebeni. Vrcholy hor – rozeklané skalní hroty pokryté sněhem – staré jako samotný svět se zvedaly do výše jako vyzývaví strážci. Tohle byla páteř Karaz Ankoru, věčné říše trpaslíků, kraj světa.
Halgar si rukou na které měl jen dva prsty a palec bezděky uhladil hustý šedý knír. Jeho druhá ruka, na které žádný prst nechyběl, zlehka spočívala na obrovské sekeře zastrčené za opaskem.
„Majestátnost Hor na konci světa mě vždy ohromí,“ ozval se vedle něj hluboký hlas téna Lokkiho Kraggsona. Jeho dech se v chladném ranním vzduchu měnil v mlhu.
Halgar se zamračil. Cár zachmuřeného mraku plul po platinové obloze a hrozil sněhovou nadílkou.
„Zima je čas konce,“ zamručel ponuře.
„Zima se bude muset hodně snažit, aby její hněv pronikl pod zem. Z její nevlídnosti nemusíme mít strach,“ namítl Lokki.
Halgar zavrčel, což v jeho podání zřejmě znamenalo pobavení.
„Možná máš pravdu,“ zamumlal. „Jenže tak to právě bývá s konci, chlapče. Nikdy je nevidíš přicházet.“
„Už jsme blízko, starý brachu,“ prohodil Lokki, protože ho nenapadlo nic více uklidňujícího, a položil ruku plnou prstenů s vyrytými královskými runami Karak Izoru dlouhovousému trpaslíkovi na rameno.
Halgar se vytrhl ze snění, obrátil se ke svému pánovi a v bratrském gestu poplácal dlaní Lokkiho ruku. „To ano, chlapče,“ pravil. Po předchozí melancholii nebylo ani stopy. V Halgarových očích se zračila síla a moudrost. Starý trpaslík mnoho viděl, bojoval s mnohými nepřáteli a zažil více útrap, než kdokoliv jiný, koho Lokki znal. Halgar ho učil způsoby jejich klanu a pevnosti. To Halgar mu ukázal, jak zacházet se sekerou a kladivem, jak zformovat štítovou stěnu a stát se tak jedním článkem v neproniknutelném pancíři trpasličí armády. Halgar stále nosil stejnou zbroj: hustou kroužkovou košili, ramenní chrániče s vyrytými klanovými runami a bronzovou přilbici zdobenou stříbrem. Prastaré brnění, které bylo rodinným dědictvím, neslo nesmazatelné stopy bitev. Ačkoliv ho Halgar pravidelně leštil a čistil, stále na něm zůstávaly tmavé krvavé skvrny –celé věky staré – které nešly smýt.
„Rád využiji pohostinnosti síní Karak Varnu,“ prohlásil Lokki a vydal se dolů z hřebene dlouhou trávou obtěžkanou rosou zpátky ke Staré trpasličí stezce. Přicházeli zdaleka a cesta jim trvala několik měsíců. Nejdříve se vydali Měděnými horami na sever do Sklepů, pak se ve stínu pevnosti Karak Hirnu – Rohaté pevnosti – nechali převézt přes řeku Sol. Překročení rozeklaných skalních útesů Černých hor bylo obtížné, ale díky úzkým, zřídka používaným cestám se dostali do průsmyku Černého ohně. Opatrně, aby nepřilákali pozornost jejích obyvatel, se kradli širokou roklí, až nakonec dorazili ke břehu obrovského jezera. Od pevnosti Karak Varn je v tu chvíli dělilo jen vlnité, roztroušenými balvany pokryté podhůří zvrásněné vrchoviny.
„Podrážky bot mám skoro prošoupané, a kamenný chléb a kuri už nemůžu ani vidět,“ postěžoval si Lokki.
„Pche! To nic není,“ prskl Halgar a jeho nálada zčistajasna potemněla. „Když jsem byl ještě holobrádek a Karak Izor mladá pevnost, šel jsem přes hory celou cestu z Měděných hor až do Karak Ungoru. K čertu s těmi svinskými grobi, co zamořili jeho síně,“ odplivl si a vrátil se na cestu. V tom sebou prudce trhl a chytil se za prsa.
Lokki přichvátal k dlouhovousému trpaslíkovi, aby mu pomohl, ale Halgar zavrčel a mávnutím ruky ho odehnal.
„Neplaš se, to je jen svědění,“ zamručel se zaťatými zuby. „Zatracené vlhko,“ dodal a zastínil si oči před zvolna vycházejícím ranním sluncem.
„Proč jsi ho nikdy neodstranil?“ zeptal se Lokki.
V Halgarově brnění a hluboko v jeho hrudi vězel hrot gobliního šípu. Opeřený dřík byl ulomen už dávno, ale krátký pahýl šípu zůstal v ráně.
„Jako připomínku,“ opáčil dlouhovousý trpaslík a oči se mu při té vzpomínce nenávistně zaleskly. „Připomínku na morovou ránu, co představují grobi, a taky na zrádcovství elfů.“ S těmi slovy vyrazil kupředu a nechal svého pána za sebou.
„Nechtěl jsem tě urazit, Halgare,“ ujistil ho Lokki, když zdolali další svah.
„Až budeš tak starý jako já, chlapče, porozumíš,“ řekl Halgar obměkčeně. „Tohle je moje poslední lekce,“ dodal s očima upřenýma na Lokkiho. „Nikdy nezapomínej, nikdy neodpouštěj.“
Lokki přikývl. Zásady své rasy znal do písmene, ale Halgar je dokázal podat s přesvědčením pramenícím ze zkušenosti.
„Teď pojďme—“ Halgar se zarazil a ukázal na mělkou rokli pod nimi, kudy vedla cesta dál k Černé vodě. Lokki sledoval jeho pohled a spatřil zbytky několika truhel s rudou. Truhly byly sice staré, jejich dřevo ztrouchnivělé, pokryté mechem a prorostlé divokou kručinkou, ale o jejich původu nemohlo být pochyb. To, co způsobilo, že se tén na dlouhou chvíli zarazil, leželo vedle truhel – kostry; kosti a lebky, které mohly patřit jedině trpaslíkům.
Halgar se jal sestupovat. Proplétal se mezi skalními výběžky a houževnatými trsy trávy. Lokki mu šel v patách. Během chvíle stáli vedle trosek.
Halgar se se zachmuřenou tváří sehnul mezi kostlivce. Mnoho z nich stále vězelo ve zbroji, ale i na té se podepsal zub času a už se nedala opravit.
„Obrané divokou zvěří dočista,“ konstatoval Halgar, když si prohlédl jednu z kostí. „Ohlodali je až na kost,“ dodal s odporem a zármutkem.
„Tam jsou další…“ vydechl Lokki.
Za místem, kde se oba trpaslíci skláněli nad kostrami, se rozprostírala větrem bičovaná náhorní plošina, jejíž okraje ohraničovala břidlice a oblázky ze břehu jezera, a na ní se povalovaly další kosti.
„I grobi,“ odplivl si Lokki a odhodil odporný kus kůže, na který narazil, když procházel hrbolatou plošinou. Všude kolem se povalovaly kostry a rozlámané truhly rudy. Divá zvěř roztahala těla po okolí, a tak se rozsah a význam bitvy nedal určit.
„Tohle se mi nelíbí,“ řekl Lokki a přešel k další truhle. Ta byla také prázdná.
„Tahle výprava vyrazila z Karak Varnu,“ zamumlal Halgar, který Lokkiho následoval, a přejel prsty po starých kolejích.
„Kolik jich bylo?“ zeptal se tén.
„To se dá těžko určit,“ zamručel Halgar, zatímco důkladně zkoumal jednu z dřevěných truhel. „Wutroth,“ zahuhlal si pro sebe, když rozpoznal vzácné dřevo, z něhož byla truhla vyrobena.
Nad travnatou planinou se tyčil mohutný skalní převis, který zakrýval ostré zimní slunce. Z prastarého bojiště vedla k převisu úzká stezka, sotva znatelná linie v suti. „Pokusím se vyšplhat nahoru a získat lepší rozhled,“ řekl Lokki a vydal se po stezce vzhůru, vous vlající ve větru.
Ze svahu Lokki přehlédl celé bitevní pole. Na planině leželo přinejmenším sto trpasličích těl a dvakrát tolik goblinů a orků, i když jen Grungni věděl, kolik těl odtáhla zvěř, aby je ve svých doupatech ohlodala. Na břehu Černé vody, tam, kde Lokki viděl dřepícího Halgara, se nacházelo velké množství kostí – trpasličích i orčích a gobliních. Trpasličí kostry ležely v úzkém kruhu, jako kdyby trpaslíci zahynuli při urputné obraně. Okolo tohoto děsivého uzlu ležely orčí kostry – pravděpodobně ostatky těch, co trpaslíci odrazili. Kolem se povalovaly roztříštěné pozůstatky dobrých třiceti truhel. Z bojiště vedly stopy těžkých bot, příliš velké na to, aby patřily trpaslíkům. Pro válečníky Karak Varnu neskončil ten boj dobře. Lokki zaklel pod vousy.
Když se vrátil ze skalního výběžku dolů na planinu, nalezl Halgara, jak zkoumá runu vypálenou na jedné z truhel.
„Gromril,“ prohlásil dlouhovousý trpaslík, aniž by zvedl hlavu, a ukázal na obsah truhly. „Nejspíš ho vezli velekráli do Karaz-a-Karaku,“ dumal nad směrem, kterým se ubíraly stále viditelné stopy.
„Co je tohle?“ zeptal se Lokki, když jeho bystré oči mezi kostrami cosi upoutalo, přímo uprostřed shluku, kterého si seshora všiml. Na krku jedné z trpasličích koster visel talisman. Jeho řetěz byl sice zašlý, ale samotný talisman vypadal, jako by byl zrovna vyroben. Na talismanu byla vyražená runa. Lokki ho ukázal Halgarovi. Starý trpaslík se na něj zadíval s přimhouřenýma očima, pak si ho od Lokkiho vzal, aby si ho lépe prohlédl.
Poté se zachmuřeným výrazem vzhlédl ke svému pánovi a prohlásil: „To je osobní runa Kadrina Rudohřívého.“
„Vládce Karak Varnu?“ zeptal se Lokki stejně pochmurným hlasem.
„Toho a nikoho jiného,“ odvětil Halgar. „Nepochybně zahynul při obraně nákladu gromrilu pro Karaz-a-Karak.“
„Už tu musí ležet hezky dlouho,“ poznamenal Lokki, „a přesto o tom Karak Varn nikoho nezpravil.“
Halgarova tvář potemněla.
„Možná, že nebyli schopní poslat zprávu ostatním pevnostem,“ navrhl dlouhovousý trpaslík. „Nenašel jsem žádné trpasličí stopy, které by z tohohle runku vedly,“ dodal a ukázal na kostmi poseté bojiště. „Je pravděpodobné, že o osudu Kadrina Rudohřívého nic netuší ani jeho vlastní rod.“
Lokki se zadíval na trpasličí kostru, které talisman patřil. Zřejmě se jednalo o pozůstatky Kadrina Rudohřívého. Jeho lebka byla téměř rozťatá vedví. Poblíž ležela rozseknutá železná přilbice. Lokki přejel prstem po ráně. „Okraje jsou zubaté a hrubé,“ řekl, „ale úder musel mít sílu.“
„Urk,“ pravil Halgar a zaskřípal vyceněnými zuby.
„Viděl jsem jejich stopy, které mířily pryč z bojiště. Musela se zde odehrát lítá bitva,“ oznámil mu Lokki. „Jak dlouho myslíš, že tu ty kostry leží?“ zeptal se a přijal od Halgara Kadrinův talisman zpět.
Dlouhovousý trpaslík měl odpověď na jazyku, když náhle zavětřil. „Cítíš to?“ zeptal se. Pak se napřímil a vytáhl sekeru.
Okolní skály se rozezněly bestiálním řevem. Lokki vzhlédl a cítil, jak mu do krku stoupá hořká žluč. Po východním svahu rokle se na ně po cestě, kterou se ubírali, řítilo pět orků mávajících krví potřísněnými sekáči a primitivními kopími. Na opačné straně rokle se zpoza shluku balvanů vynořilo dalších sedm orků ozbrojených mohutnými kyji. Na druhé cestě, vedoucí přes travnatý výčnělek, se objevili nejméně tři další orci s dřevěnými štíty a hrubými meči s masivní čepelí. Všichni orci byli oblečení do špinavých kůží pobitých cvočky a jejich vlastní silnou tmavou kůži zdobily železné kroužky. Orci se s řevem hnali přes planinu.
„Pozorovali nás,“ uvědomil si Lokki a vymrštil se na nohy. Pak se postavil zády k Halgarovi, který mezitím vytáhl kladivo a pozvedl štít.
„Ano, chlapče,“ zavrčel Halgar a opovržlivě si odfrkl.
„Nikdy neodpouštěj, nikdy nezapomínej.“ 

Uthor Algrimson se zhluboka nadechl ledového vzduchu a zadíval se na mlhou obestřené vzdálené vrcholky Hor na konci světa. Stál zrovna na kousku rovné půdy u úpatí mohutného pohoří a masíroval si ztuhlá záda a krk. Slunce se právě nořilo za horizont a trpaslík obdivoval výhled, který se mu naskytl. Jeho domov, Karak Kadrin, ležel daleko na sever a v tu chvíli představoval jen mlhavou vzpomínku. Blízko na západě se rýsoval Zhufbar a za ním Karak Varn.
Křídla na Uthorově helmě se zatřepotala v horském vánku a jeho krátký plášť se zavlnil. Závan větru odvál jeho pochmurnou náladu a zahnal myšlenky na zoufalou situaci jeho pána a otce do pozadí.
Dole pod ním se pod příkrým svahem leskla rozlehlá temná plocha Černé vody. Uthor se vynořil na západní straně zhruba v polovině svahu.
„Překrásný pohled, že ano?“ ozval se nad Uthorem hlas. Uthor vylekaně vzhlédl a spatřil plešatícího trpaslíka s hustým rudým vousem, jak sedí na skalisku a hledí na obrovské jezero. Trpaslík k němu seděl z profilu, mezi palcem a ukazováčkem pravé ruky držel kostěnou dýmku, z níž stoupaly spirály dýmu, a na kolenou mu ležela kuše podivného tvaru. Přes tuniku s runou Zhufbaru měl přehozenou tlustou koženou zástěru.
„Podle legendy tenhle kráter vznikl v dávných dobách dopadem meteoritu. Nyní proudící voda z jezera promývá rudu vykopanou v dolech a otáčí velkými vodními koly, která pohánějí kovářská kladiva Zhufbaru a Karak Varnu,“ řekl trpaslík, pohlédl na Uthora a dodal: „Rorek Kamenná tvář ze Zhufbaru.“
„Uthor Algrimson z Karak Kadrinu,“ odpověděl Uthor s pokývnutím a až teď, když se k němu druhý trpaslík otočil čelem, si všiml, že má pásku přes oko.
Rorek vyskočil a sestoupil ze skalního výběžku. Oba trpaslíci si vřele potřásli rukou. Uthor si všiml, že prsten na prstu jeho příbuzného zdobí znak řemeslnického cechu. Když znak rozpoznal, poznamenal: „Inženýr a průvodce po krajině.“
„Přesně tak,“ přisvědčil Rorek, který ani během hovoru nepřestával hryzat náustek dýmky. Zdálo se, že se ho Uthorův jemný výsměch jeho encyklopedickému výkladu vůbec nedotkl. Uthor se slabě pousmál a uvolnil sevření. Soudě podle rukou musel být Rorek mechanik, neboť jeho dlaně byly hrubé, s olejem a kovovými hoblinami zarytými v kůži, a byl cítit železem.
„Jsi daleko od domova, Uthore Algrimsone,“ řekl Rorek.
„Kadrin Rudohřívý, vzdálený příbuzný mého klanu, mě pozval na válečnou poradu,“ odpověděl Uthor a narovnal se. „Kolem Černé vody se potulují zelené kůže, které touží ochutnat mou sekeru,“ dodal s úšklebkem.
„Pak jsme tedy bratři ve zbrani,“ prohlásil Rorek, „protože já také mířím do Karak Varnu.“
„Tvá kuše působí impozantně,“ řekl Uthor, který nikdy nic podobného neviděl.
Rorek pohlédl na svou zbraň a uchopil ji do náruče, aby si ji Uthor mohl lépe prohlédnout. „Je vyrobená podle mého vlastního návrhu,“ pochlubil se hrdě.
Kuše byla větší než ty, jimiž byli vyzbrojeni kušiníci v Karak Kadrinu. Uthor byl s kuší dobře obeznámen, neboť ji používal během mnoha loveckých výprav na gobliny, když doprovázel svého otce. Když pomyslel na svého pána, vetřela se do Uthorovy mysli temná vzpomínka. Zatlačil ji do pozadí a upřel pozornost na inženýrův výtvor.
Kuše byla umně vyrobena – nic jiného se od trpaslíků ze Zhufbaru ani nedalo čekat. Ke kruhové základně byla připojená malá kovová klika, která byla přišroubovaná k pažbě, jejíž masivní dřevěná konstrukce v sobě ukrývala těžce vypadající kovovou schránku plnou šipek. Uthor si nemohl nevšimnout, že podobnou schránku má inženýr připevněnou i na širokém opasku s nářadím, ale místo šipek obsahovala smotané lano s robustním kovovým hákem na konci.
„Vypadá… neobvykle,“ řekl.
„Ještě jsem ji cechu neohlásil,“ přiznal Rorek.
Uthor sice nebyl inženýr, ale znal zvyky ustanovené Inženýrským cechem a jeho neochotu přivítat nějaký vynález. Předvést takové zařízení cechu by mohlo Rorekův výtvor ohrozit a pravděpodobně by se setkal s pohrdáním a nespokojeností.
Než se Uthor mohl s inženýrem podělit o své myšlenky, přinesl k nim vítr řinčení oceli a bojový ryk. V hluku vzdálené bitky se dala rozeznat slova v khazalid. Rorek se otočil směrem, odkud se ozývaly zvuky boje, a jeho zdravé oko se rozšířilo. „Je to nedaleko,“ prohlásil. „Jižně odtud, hned za okrajem Černé vody.“
„Pak bychom si měli pospíšit,“ zvolal Uthor a jeho horní ret se zkřivil v dravčím úsměvu. „Zdá se, že ta bitva začala bez nás.“

Gromrund z klanu Vysokých helem, kladivonoš mocného krále Kurgaze z Karak Hirnu, kráčel po Ungdrinské cestě, a několik kroků za ním jeho druh. Gromrundovu hlavu zakrývala mohutná válečná helma zděděná po předcích a dávala odpověď na otázku, proč se Gromrundův klan jmenuje Vysoké helmy. Podzemní cesta byla rozlehlá. V dávných dobách ji trpaslíci vytesali do skály, aby pevnosti v Horách na konci světa propojili. Runové majáky, které dokázalo rozsvítit nebo dokonce rozzářit jediné slovo v trpasličím jazyce, sloužily pro orientaci a osvětlovaly nespočetné tunely, které se od Času utrpení staly královstvím odporných stvůr; orci, goblini a ještě nebezpečnější stvoření se nyní procházeli zničenými průchody Ungdrinské cesty.
„Brány Karak Varnu už nejsou daleko,“ řekl Gromrund a pozvedl lucernu, protože si všiml runové značky vyryté do jednoho ze zdobených sloupů stojících podél zdí tunelu. Mezi sloupy byly do stěn tunelu vytesány sochy pradávných bohů. U nohou jim ležely tlusté šedohnědé kamenné desky, poskládané ve spletitou mozaiku a protkané runami Karak Varnu.
„Tudy,“ řekl kladivonoš a vykročil do tmy.
„Viděl jsi někdy pozlacené brány Barak Varnu, příteli můj?“ zeptal se Gromrunda jeho společník, trpaslík, který se představil jako Hakem, syn Honakův, z klanu Honaků, nositel Honakinnova kladiva a dědic kupeckých domů v Barak Varnu – známého jako Mořská brána nebo Klenot západu. Na kladivonoše ten sáhodlouhý výčet titulů neučinil vůbec žádný dojem. „Ne, ale tuším, že mi je popíšeš,“ zavrčel Gromrund opovržlivě.
Gromrund a Hakem se čistě náhodou potkali v místě, kde na Ungdrinskou cestu ústily tunely spojující Karak Hirn a Barak Varn. Cestovali spolu tři dny, ale Gromrundovi to připadalo jako celé měsíce.
„Svou majestátností se mohou rovnat dokonce i Karaz-a-Karaku,“ vychloubal se Hakem, „a svou krásou zastiňují dokonce i Vala-Azrilungol. Jsou ze železa vykované a třpytivými drahokamy, které se blyští v lámaném slunečním svitu, vykládané. Každá brána nese do železa vytepané podoby králů Grunda Hurzaga a Norgrika Převislého obočí, zakladatelů Mořské brány a mých velevážených předků. Runy královského klanu Barak Varnu jsou vytvořeny ze zručně vytepaných pásů zářícího zlata.“ Oči kupeckého téna se při vzpomínce na architektonické veledílo zamlžily.
„Jsem si jistý, že je to hotový zázrak,“ poznamenal málomluvný kladivonoš a v duchu přemítal, jestli by neměl umlčet svého společníka svým velkým kladivem. Pochyboval, že by kupecký tén někomu chyběl. Popravdě řečeno, i Gromrund cítil nostalgii, jako každý jiný trpaslík, když se mluvilo o starých časech, ale snažil se ze všech sil nedat své pocity najevo.
Hakemův kupecký oděv se v květnatosti vyrovnal jeho řeči: pozlacené brnění, prsty obtěžkané prsteny a sametová tunika nachové barvy vypovídaly o zámožnosti, ale ne o dědictví a cti. Gromrundovi připadalo takové fanfarónské bohatství zvrhlé a odporné. Věděl, že Válka odplaty vyplenila měšce a ranila pýchu kupeckých ténů Barak Varnu. Nyní, o čtyři sta let později, obchod s elfy ustal. Trpaslíci potřebovali upevnit své svazky s elfím národem, získat jejich přízeň a uzavřít nové dohody, kdekoliv to jen půjde. Gromrunda nenapadal žádný jiný důvod, proč by byl Hakem na setkání pozván. Zvát takového trpaslíka na válečnou radu mu přišlo přinejmenším nevhodné, ne-li přímo urážlivé.
Ungdrinská cesta se zúžila, strop se drolil a prudce se svažoval dolů, nepochybně následkem zemětřesení, která zpustošila Karak Varn a všechny pevnosti Karaz Ankoru. Stav cesty vrátil kladivonošovu mysl zpátky do reality. Zemětřesení poškodilo pouze krátkou část tunelu, ale Gromrund se se svou helmou ozdobenou dvěma mohutnými zakroucenými rohy a bronzovým kancem musel nahrbit, aby prošel.
„Proč si tu helmu nesundáš, bratře?“ prohodil Hakem, který šel za Gromrundem pouze lehce skloněný, protože svou šperky osázenou přilbici nesl v podpaždí.
Gromrund se obrátil a zabodl do trpaslíka z Barak Varnu oči, tvář rozpálenou pobouřením. „Je to dědictví mého klanu,“ štěkl. „Více vědět nepotřebuješ. Hleď si svého a nestrkej nos do mých věcí,“ dodal, a aniž by čekal na Hakemovu odpověď, vydal se dál tunelem.
Když prošli zúženým místem, cesta se znovu rozšířila a ústila do mnohem rozlehlejší jeskyně se třemi východy. Velká kruhová bronzová deska zasazená do podlahy uprostřed místnosti byla pokryta runovými symboly. Byl to bazrund, ukazatel cesty, který oznamoval, že se nacházejí blízko pevnosti a ukazoval směry na Zhufbar a Karaz-a-Karak.
„Vím, co to znamená rodinné dědictví, brachu,“ ohradil se Hakem, zdánlivě nedotčený kladivonošovým vzplanutím, a stoupl si na ukazatel. „Co říkáš tomuhle?“
Gromrund, který se skláněl nad ukazatelem, aby se ujistil, že jdou správným směrem, zahlédl koutkem oka Hakema, jak drží vysoko nad hlavou runové kladivo. Hakemova zbraň byla tak překrásná, že se musel zastavit a pohlédnout na ni.
Runové kladivo vykoval nesporně mistr svého umění. Zbraň byla prostší, než si Gromrund představoval – jednoduchá kamenná hlavice s třemi vytesanými runami, které v okolním šeru tlumeně žhnuly, posazená na prostém topůrku vyřezaném z masivního kusu wutrothu a ozdobeném ohnivými rubíny. Držadlo bylo omotané kůží, a silným řemenem připoutané k Hakemovu šperky obtěžkanému zápěstí.
„Už jsi někdy viděl něco tak nádherného?“ otázal se Hakem s očima rozzářenýma pýchou. Jeho precizně učesaný černý vous se naježil a drahokamy vsazené do spon se zaleskly runové záři kladiva.
„Zdá se, že je to solidní zbraň,“ prohodil Gromrund předstíraje nezájem, pak se obrátil a pokračoval v chůzi.
„Solidní?“ zvolal Hakem nevěřícně. „Má větší cenu než je celý majetek většiny klanů!“ prohlásil a oprášil si tuniku, protože si všiml, že na sametu ulpěla nějaká špína z úzkého tunelu.
„K čemu vůbec kupec potřebuje takovou zbraň?“ poznamenal Gromrund s hraným nezájmem.
„To,“ odtušil Hakem, který si ten okamžik očividně vychutnával, „je zase moje věc.“
Gromrund opovržlivě zafrkal.
„V hedvábí zavinutá baba,“ zamumlal si pro sebe.
„Co jsi to říkal?“ zeptal se Hakem.
„Že už tam skoro jsme,“ zalhal Gromrund a jeho vous rozčísl uličnický úšklebek, než se Hakem pustil do dalšího opěvování bohatství kupeckých ténů a domu Honaků. Už aby tam byli.

Když vyšplhali na poslední hřeben, Rorek sotva popadal dech. Pod nimi se v roklině odehrávala bitva. Dva trpaslíci: jeden měl sekeru a štít a byl to očividně tén; druhý, podobně vyzbrojený trpaslík byl mnohem starší – dlouhovousý. Dvojice bojovala zády k sobě obklíčena orky. Rorek jich napočítal devět. Dalších šest leželo trpasličím bojovníkům u nohou. Rorek sledoval, jak jedna zelená kůže nebezpečně zaútočila kopím. Dlouhovousý trpaslík srazil ratiště kopí dolů, zatímco tén se natáhl dozadu a zabodl bodec sekery orkovi do krku, až krev vytryskla.
Uthor už viděl dost a s divokým šklebem na tváři a pokřikem: „Uzkul urk!“ na rtech se vrhl do boje.
Jeden z orků, podsaditá stvůra s širokými tesáky vyčnívajícími z masivní čelisti a železným kruhem v nose, se obrátil, aby čelil nové hrozbě. Vzduchem se stříbřitě zaleskla čepel a ozvalo se hluboké ‚šššš‘, jak ostří proťalo vzduch. Sekera se orkovi zasekla do lebky a náraz ho srazil na zem dřív, než stihl mrštit kopím.

Rorek z hřebenu sledoval, jak Uthor hází sekeru po nejbližším orkovi, a pak se vrhá hned za ní. Uthor se sklonil před divokým úderem dalšího z orků, pak ho tvrdě udeřil do obličeje koženou rukavicí pobitou cvočky a roztříštil mu nos. Poté se sklonil, aby sebral sekeru a jednou rukou ji vykroutil z orčího těla. Jak sekera vyklouzla z rány, vytrysklo ještě více krve. Následně Uthor zblokoval topůrkem shora vedený úder sekáčem od orka s rozbitým nosem.
O něco níže v rokli pršely na téna a dlouhovousého trpaslíka stále údery od zbývajících orků, z nichž jeden vypadal jako náčelník. Jeho kůže měla mnohem tmavší barvu než kůže ostatních, byl větší a svalnatější a na hlavě mu seděla kožená helma s parohy. V ruce držel už od pohledu těžký řemdih a zasypával ténův štít deštěm ran.
Uthor uťal svou sekerou ostrou jako břitva druhému orkovi horní polovinu lebky, až mozek vytekl na zem. Ztěžka oddechoval, ale to už na něj útočila dvojice orků máchajících mohutnými sekáči a hrubými, zakřivenými meči.
Rorek odepjal kuši od boku, uvolnil bezpečnostní západku a otočil klikou na dřevěné schránce. Rokli zasypal déšť šipek. Jednomu z orků se šipka zapíchla do čelisti, druhá mu probodla krk a třetí mu přišpendlila nohu k zemi, i když nejméně čtyři další šipky se neškodně zabodly do země. Inženýr radostně vykřikl, pak prudce vydechl, když se zbloudilá šipka odrazila od Uthorovy okřídlené helmy a druhá mu prosvištěla těsně kolem ucha. Uthor zaklel a vrhl na Roreka rozlícený pohled. Pak sekerou dorazil šipkami prošpikovaného orka a obrátil svou pozornost k nezraněným zeleným kůžím.
Další střelbu si Rorek raději rozmyslel. Hodil si kuši přes rameno a vytáhl svou jednoruční sekeru. Bude muset bojovat tradičním způsobem.
Když seběhl z hřebene, Uthor na něj zavrčel: „Požírači kruti!“ a vykuchal dalšího orka, na jehož místo se hned hrnuli další. „Možná ti to tak připadá, ale já netoužím nosit pásku přes oko!“
Rorek omluvně přikývl a usekl útočícímu orkovi ruku v zápěstí. Uthor vzápětí uťal poraněné bestii hlavu. „Drž se za mnou,“ ucedil k Rorekovi, „a hleď, ať je ta kuše dobře zajištěná.“

U paty hřebene spatřil umdlévající Lokki, na jehož štít pršela od vůdce orků rána za ranou, dvojici cizích trpaslíků, jak jim spěchá na pomoc. „Halgare!“ vyhekl.
Dlouhovousý trpaslík roztříštil kopancem svému protivníkovi holenní kost, a když se ten zkroutil bolestí, srazil ho k zemi. „Vidím je,“ zavrčel, ale otočil se k svému lenímu pánovi jen zpola, neboť jeho pozornost zaměstnávali další dva orci.
„Je jsem nemyslel,“ sykl Lokki, kterému paže brněla bolestí, jak na jeho štít dopadal nepřetržitý déšť ran. „Potřebuji trochu pomoci.“
Halgar se divoce rozmáchl sekerou, čímž přinutil oba dotírající orky ustoupit. Pak se prudce otočil a vrazil ramenem do rubu Lokkiho štítu. Tén už byl o štít zapřený stejným způsobem. „Zatlač!“ zařval Halgar.
Orčí vůdce znovu udeřil, ale tentokrát narazil na spojenou sílu dvou rozzuřených trpaslíků a jeho řemdih odlétl stranou. Lokki a Halgar tlačili štít dál a narazili přímo do protivníka, který omráčeně zavrávoral pozpátku.
Halgar vykřikl, neboť se mu do boku zabodlo kopí. Hrot protrhl trpaslíkovu kroužkovou košili, ale dál do těla nepronikl, protože narazil na kost. Lokkiho tvář se stáhla obavou o ctihodného trpaslíka, ale Halgar ukázal rukou na vrávorajícího orčího vůdce a křikl: „Zabij tu bestii!“ Pak odhodil kopí stranou a otočil se zpátky čelem ke svým protivníkům. Lokki učinil, jak mu dlouhovousý trpaslík poručil. Zkusmo opsal sekerou kružnici a pozvedl štít, aby z ramene vyhnal bolest a strnulost. Ork potřásl hlavou a zafrkal, až mu z nozder proděravělých železným kruhem odlétla sprška krve a hlenu, pak na postupujícího trpaslíka vycenil tesáky.
„Tak pojď,“ zavrčel Lokki a jeho oči se střetly s orčím zvířeckým pohledem.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply