Anna Franková: Ukradená mrtvola

„Nemusí pršet, stačí když kape“, praví jedno obstarožní přísloví. Nemám ho moc rád. Možná jsem bažant, jak se familierně říká žákům Věčného vědění, ale natolik už jsem si život obhlídl, abych raději věřil okřídlené větičce „Když se něco může podělat, tak se něco podělá.“ Dneska to vypadalo, že si to užívám v praxi, a tak nejenže pršelo, ono přímo lilo, a to právě v den, kdy jsem si měl užít svůj první samostatný exorcismus.

Když jsem se dostal na místo, usoudil jsem, že tady musela Komise hoodně přimhouřit oko. Protože jako správný bažant umím legislativu týkající se svého oboru nazpaměť (haha), mohu přímo citovat:

„Nechť nehmotné fluidum oddělené od těla hmotného, ať smrtí onoho těla či zákeřným úkonem magickým, jež duch se zove, jest vyháněno z domů, jakožto jiných příbytků lidských, však ušetřeno jest takého konání v místech, jež žití lidskému nepřísluší.“

Nebo tak nějak. Jenomže budova, a to je v tomhle případě značný eufemismus, už „lidskému žití“ nepříslušela pěkný pátek. V domě bez střechy a většiny stropů se, myslím, bydlí těžko. Ale mohu se samozřejmě mýlit. Přece jen, majitel tohohle jistě cenného pozemku to musí vědět nejlíp…

Přiznám se bez mučení, měl jsem nahnáno. Nováčka by sice neposlali nikam, kde by to mohl výrazně pohnojit, ale stejně… znáte to, jednou je to vždycky poprvé.

Překontroloval jsem fióly s potřebnými esencemi, zhluboka se nadechl a přes prasklý práh jsem vešel do zbořeniště.

Můj duch na mě čekal v obývacím pokoji. „Dobrý den přeji,“ pozdravil jsem a připomněl si tak slova mého učitele: „S duchy zdvořile, vždy jen zdvořile. Nejenže nevíme, kým byli za svého života, ale oni navíc ví, kým se staneme my za své smrti!“

„Jmenuji se Ladislav Olbert a jsem váš exorcista. Tento dům byl Komisí pro záležitosti extrémních bytostí kvalifikován jako obyvatelný a tudíž v něm nemáte právo pobývat bez souhlasu majitele.“ Snažil jsem se, aby se mi nechvěl hlas, ale moc se mi to nepovedlo. V podstatě jsem tak trochu blafoval a tušil jsem, že duch to ví.

„Převelice mne těší,“ usmál se na mne „můj“ duch a dotkl se prsty krempy svého nehmotného klobouku. „Je vám ovšem jasné, že svůj domov nemohu opustit jen tak na požádání,“ zamrkal na mě. „Co mi nabídnete?“ otázal se bez ostychu.

V duchu jsem zaúpěl. Má oblíbená poučka v praxi. Zrovna já, zrovna tady a zrovna na svém prvním vymítání musím narazit na bývalého protřelého obchodníka. No, kéž by bývalého

„Nemusíte se nezbytně nutně odebrat Na druhou stranu,“ nadhodil jsem, doufám lehce. „Určitě by protřelý…é…duch jako vy našel pěkné místo za městem, například v nějakém z těch nově vysázených hájků…“

„A bydlet tam mám s lesními žínkami, říkáte?“ Odfrkl duch s úšklebkem, „Ne, nemyslím, že něco takového by pro mne bylo vhodnou kompenzací.“

Horečně jsem zauvažoval. „Mohu vám tedy nabídnout nějakou jinou potěchu náhradou? Například nějakou esenci…“

„Ne, díky,“ odsekl duch. „Na takovéto…náhražky jsem si nepotrpěl ani zaživa. Nehodlám je vyměnit sa své pohodlné bydlení.

Došly mi argumenty. Mám snad odtáhnout s nepořízenou? Takovou ostudu si snad bažant ještě nikdy neuřízl. „Máte snad vy nějaké konkrétní přání?“ nadhodil jsem nonšalantně. Jak taky už jinak. Další možnost byla se rozplakat.

„Chci, abyste si vyslechl jeden příběh.“

Vytřeštil jsem na ducha oči. Tvářil se prohnaně. Jasné jako facka – někde tam bude háček jak na sumce. A já mu na tu návnadu musel skočit. Jinak bych musel odtáhnout s nepořízenou a velkým písmem se tak zapsat do dějin packalů a nekňubů jako první a poslední student magie, který podělal hned svůj první exorcismus.

„Přijímám.“

Duch se usmál ještě šířeji a pokynul k polorozpadlému křeslu u krbu. „Posaďte se prosím. Nebudete přece celou dobu stát.“

Celou dobu? S podezřením jsem se podíval na nebe prosvítající rozpadlým stropem. Nijak to nevypadalo, že by déšť chtěl skončit a já byl už teď promoklý na kost. No, snad nebude tak zle. Přece ta historka nemůže být tak dlouhá, nebo ano?

„V jednom městě, no, je to už nějakou dobu a to město stejně neznáte…“


* * *

V jednom městě, je to už nějakou dobu a to město stejně neznáte, zemřel bohatý obchodník. To se občas stává. Lidé umírají, i obchodníci umírají, dokonce i bohatí obchodníci jednou umírají. Tenhle muž se jmenoval Gavril Baleba a bylo mu nějakých šedesát let. Měl krásnou mladou ženu, tři úspěšné potomky a velký dům. Jeho rodina mu vystrojila přebohatý pohřeb a jeho tělo, snad aby se mu ve všem tom shonu něco nemilého nepřihodilo, svěřila hřbitovní márnici. Večer před pohřbem přišly ženy, aby tělo upravily…

…a tělo nikde.

A začalo pátrání. Nejdříve samozřejmě povolali hrobníka – mohl snad tělo omylem pohřbít?

Dušoval se se slzami na krajíčku, že s tělem nic neprovedl. Do márnice za těch pár dní vlastně vůbec nevstoupil. Hledali tedy tělo po celém domku – to proto, že hrobník vyprávěl různé historky o nadskakujících a sedajících si mrtvolách – podívali se dokonce i do všech nachystaných rakví…  ale tělo nikde.

„Musí se něco udělat.“ Alena, mladá vdova, měla nervy na pokraji zhroucení. „Zítra ráno má Gavrilovo tělo jet v čele průvodu celým městem. Mají tam být černí koně a bílí koně, černí pávi a bílí pávy, černé růže a bílé růže. Víte, kolik ty zatracené černé růže stály?!?“

Všechny ženy jako sborem přitakaly: „Musí se něco udělat, to tedy ano, musí se, musí!“

„A-Ale co?“ vykoktal hrobník.

„Co!! Coby!!! Musíme najít tělo, dřív, než ráno vyjde slunce!!!“

Hrobník těžce polkl. „H-hledat tělo? T-teď, v-v-v noci?“

Paní Alena se na něj jedovatě podívala.

A hrobníka napadl spásný nápad. „Vím, kdo by to dokázal! Jediný člověk, který dokáže najít ztracenou mrtvolu za jedinou noc, to mi věřte, že to dovede!!“

„A kdo by to měl tedy být?“ optala se paní netrpělivě.

„Kaplan Janus. Ten se nebojí ani tmy, ani mrtvých!“

„Bát se mrtvých!“ odfrkla si vdovička. „Gavrilova mrtvola mu toho moc neudělá. A le budiž. Tak na co čekáš? Přiveď ho přece!“

Hrobník vzal nohy na ramena a utíkal ze hřbitova rovnou na faru.


* * *


V tu chvíli jsem zadrkotal zubama, div jsem se sám nevyděsil. Duch se na mě zle podíval. Necháte mne vyprávět, nebo byste raději odešel a přenechal mi tento příbytek?“ optal se jízlivě.

„J-jen vyprávějte, jsem jako na trní!“ zvolal jsem, i když se mi do hlasu vkradla hysterie. Na hlavu mi neustále pršelo a co víc, ještě kapalo ze všech šikmých ploch roztříštěného stropu. Doufal jsem, že kaplan Janus tu mrtvolu taky rychle našel, protože jinak jsem měl dojem, že asi zmrznu na rampouch.

„Na faře se pozdě v noci ozvalo…“


* * *


Na faře se pozdě v noci ozvalo zaklepání. Kaplan Janus se neochotně zvedl od číše svařeného vína, kterým už pár let po večerech zahříval své staré kosti, a vydal se ke dveřím. „Koho to sem čerti nesou…“

„Pozdrav Pánbů, pane Janus!“ vrazil do domu hrobník jako velká voda. Janus si toho mladíka prohlédl od hlavy k patě. Měl by se oženit, napadlo ho, pak by nebyl stále tak nervózní – a nepobíhal by tu po nocích.

* * *


Duch se potměšile zahihňal. „Upozorňuji, že jen cituji myšlenky páně kaplanovy. Kdyby ten ubohý muž někdy poznal blaha manželského života, určitě by ani jednu z věcí netvrdil s takovou jistotou!“

Zaklepal jsem hlavou jako mokrý pes a vytřel jsem si vodu z očí. „Byl byste tak laskav a pokračoval? Rád bych se dočkal konce příběhu a vy jistě rád budete vyprávět dál…“

Nehmotný se ušklíbl. „Ale jistě.“


* * *


„Copak se děje, Valentine?“ otázal se kaplan vlídně hrobníka. Ten se na něj zkormouceně podíval a pak rozpačitě upřel pohled na své špičky.

„Víte, pane…já, my…“

„No?“ pobídl ho Janus.

„Potřebujeme vaši pomoc!“ vyhrkl hrobník Valentin.

„Ale,“ podivil se kaplan. „Teď v noci? A kdo je to vlastně my?“

„Pane kaplan, Gavril Baleba je pryč!“

Kaplan se pousmál. Ten ubožák musel trochu přebrat. „Gavril Baleba je po smrti,“ opáčil vlídně, „Leží přece na vašem hřbitově.“

„Právě že neleží!“ vyrazil ze sebe hrobník.

„Co?“ zamračil se Janus. „A kam se tedy poděl? Mrtvola přece nikam jen tak neodejde!“

„No právě…“ zamumlal Valentin zoufale. „Pane Janus, pomozte nám, musíme ho najít, než vyjde slunce!“

„Před úsvitem? Ty blouzníš!“ uhodil na něj kaplan nevraživě.

„Ale ne, tak jsem to nemyslel… zítra má být pohřeb, a jaký to bude pohřeb bez mrtvoly?!?“

Kaplan si povzdechl. „Dobrá, dobrá,“ pronesl odevzdaně. „Nemohu ti slíbit, že Gavrilovo tělo najdu. Ale pomůžu, jak budu moci.“

„Děkuju, děkuju vám!“ objal ho hrobník nadšeně a úlevou se málem vznesl.


* * *


Někde nedaleko zahřmělo. Déšť, i když jsem tomu skoro nemohl uvěřit, ještě zhoustl. Jen tak tak, že jsem zase nezačal drkotat zuby. Duch, kterého jsem tak svérázně vymítal, samozřejmě necítil nejmenší nepohodlí. Začal jsem v duchu uvažovat o dráze nájemného vraha. Určitě by to bylo pohodlnější!


* * *


„Přivedls ho?“ vyštěkla paní Alena, když se hrobník vrátil do márnice. Ženám kolem ní se viditelně ulevilo, že se vůbec vrací. Jak by také ne, černou hodinku na hřbitově by s klidem snášel málokdo. Hrobník s úsměvem kývl hlavou a vzápětí za ním prošel dveřmi kaplan. Podezíravě si prohlédl společnost. „Tohle jsi tedy myslel tím my, Valentine?“ zakroutil nad tím hlavou a pak se otočil k paní Aleně. „Můžete jít domů, madam. Slibuji, že udělám, co budu moci.“

Čerstvá vdova si ho pochybovačně změřila. „Jste si jist…“

„Samozřejmě, paní. Přítomnost vaše a vašich dam by jen ztěžovala pátrání. Bude nejlepší, když výsledku vyčkáte v pohodlí domova.“

„Dobrá tedy…“ podvolila se paní a s tím vyšuměla ze dveří.

„Ty tady zůstaň,“ kývl kaplan na hrobníka. „Možná budu potřebovat tvoji pomoc.“

„Moji pomoc?“ lekl se Valentin. „A s-s čím?“

„Ty přece určitě víš, kudy se na hřbitov dostávají ghůlové, viď?“ zeptal se vlídně.

Hrobník polkl. „Ghůlové? Ale ne, ti tu přece n-nejsou…“

Kaplan se na něj zostra podíval. „Nono, přece mi tu nebudeš lhát. Tak kudy?“

Muž sklopil hlavu a těžkým krokem vyšel z márnice.

„Já přece vím, jak to s hrobníky a ghůly je,“ utěšoval ho Janus. „A věř mi, nevidím na tom nic špatného. Je lepší, když se nasytí z těch, kteří už své hmotné podstaty nevyužijí, než kdyby ohlodali nějakého nebožtíka ještě před pohřbem, nebo, nedejbože, začali vyrážet přímo na statky a do domů.“

„Ale to by oni neudělali!“ ozval se hrobník nebývale odvážně. „Oni by nikoho nezabili, ani živé zvíře!“ hájil stvoření překvapivě. „A navíc,“ dodal rozpačitě, “oni prostě raději, uhm, uleželé…“

Kaplan Janus jen překvapeně zakroutil hlavou. Ten mladý muž je samé překvapení.


* * *

„A co vy, mladíku, máte rád ghůly?“ zeptal se duch konverzačně. Jen tak tak, že jsem se ho nepokusil praštit. Nejenže bych to nedokázal, ale navíc bych ho mohl urazit a to nekonečno, které jsem už vytrpěl, by bylo k ničemu.

„Nevadí mi,“ odvětil jsem stručně, a zkusil myslet na lepší věci. Možná, když si budu opakovat všechny invokační formule, které bych měl umět, třeba nebudu muset myslet na to, jak by voda stéká po hřbetu nosu, kape na košili a pod ní stéká až…  až tam kam to vážně není příjemné.


* * *


„Harchgch! Harrrchgch! Haaaaarrrrrchgch!“ vyvolával Valentin hrobník už nějakou chvíli a čím dál neklidněji. „Kde jenom můžou být? Mám mizerný přízvuk, to je pravda, ale můj hlas přece znají…“ mudroval si pod fousy.

„No, třeba mají zrovna plné ruce práce… a nebo Gavrila Balaby. Ten už byl určitě dobře uleželý,“ poznamenal kaplan Janus kousavě.

Hrobník se na něj vyčítavě podíval a znovu přiložil ruce k ústům.

„Zdrchavíím,“ zachraptělo to najednou za jejich zády a oba muži poskočili leknutím.

„Dobrý večer,“ pronesl kaplan a otočil se, aby si prohlédl návštěvníka.

Pohled to nebyl zvlášť příjemný. Ghůl vypadal spíš jako něco z jeho talíře, i když oblečení dávalo tušit pravidelnou péči. Vychrtlý shrbený tvor měl na sobě modré kalhoty s laclem, jen mírně otrhané, a hlavu si ozdobil apartním slamákem. Janus měl nutkavý dojem, že to oblečení nedávno viselo na nějakém strašákovi – i když sám ghůl vypadal rozhodně děsivěji. Seschlá šedočerná kůže se vrásnila v tváři i na krku, uši připomínaly okousané pahýly a velký, ostrý nos byl natočený v nepřirozeném úhlu.

„Myslím, že máme společný problém,“ vzal to kaplan zkrátka. „Chybí nám tu mrtvola.“

„Touřchííte po posfváání na veřcheři?“ zamrkal ghůl rozverně a vycenil své ohnilé zuby v úšklebku.

„Nehrajte si se mnou,“ zavrčel kaplan.

„Jarghu, pan kaplan to nemyslí zle. Z márnice zmizelo tělo Gavrila Balaby. Ptá se, jestli, no, jestli jste ho nepozvali na oběd,“ zrudl hrobník.

„Neboj, chlapše, kchlidně to řekchni na rrovinu – pán by rrád slyššel, jesstli jssme ho neseřřřrali.“ Ghůl se překvapivě vlídně usmál. „Ne. Neseřřrali jssme Gaffrrila Balabu. Naššli jssme dobřře uleššelou ofci, proto tu nikchdo nechlíídá.“ Kývl na kaplana:„Nemysslíím, ššše to uděláte, ale omloufat se nemussííte. Takofý, přřřístup náás ušš dááfno neuráářří.“ Otočil se, zamával hrobníkovi a zmizel ve stínech stejně snadno, jako se objevil.

„Dobrá,“ zapřemýšlel kaplan nahlas, „Ač se mi to nepřiznává lehko, ghůlové to nejspíš nebyli. Ale kdo tedy?“ Zamyšleně se otočil a dlouhými kroky vyrazil zpět ke hřbitovu. Hrobník musel popoběhnout a pak s ním marně rovnal krok.

„A nemohl to být Filón?“ vyhrkl najednou.

Kaplan se na muže překvapeně podíval. „Černý Filón?“ zauvažoval. „Ne, ten ne,“ odmítl. Leží doma s chřipkou.“

„Hmm,“ protáhl hrobník smutně. Janus ho poplácal po zádech. „Ale byl to dobrý nápad! Mohl to být vážný podezřelý, temní mágové rádi používají části mrtvých těl do svých esencí,“ povzbudil ho.


* * *


Duch se najednou zarazil a já tlumeně zaúpěl. Jestli si teď vzpomene, že vynechal nějakou hodně podstatnou část…

Otočil se na mě a tázavě naklonil hlavu na stranu: „Co myslíte, kdo to mohl být?“

„Netuším,“ vzdychl jsem odevzdaně. „Vyprávějte dál, rád bych se to dozvěděl.“

Duch se na mě zvláštně podíval, ale nakonec pokračoval.


* * *


Usadili se na prahu márnice a sledovali měsíc putující od náhrobku k náhrobku.

„Pomalu si říkám, jestli to nemohla být sama paní Alena,“ pronesl kaplan zamyšleně. Hrobník se na něj překvapeně otočil. „No, snad celé město ví, že svému muži není příliš věrná,“ hájil se Janus. „Povídá se dokonce i o mladém milenci, který si dělá zálusk na majetek Balabů…“

„Ale proč by schovávala tělo, když nechala vystrojit takový pohřeb? Bude z toho hrozný skandál,“ pochyboval Valentin.

„Mohla svému manželovi do hrobu trochu pomoci. Třeba by se to dalo nějak zjistit.“

„Pokud jí šlo o peníze, proč by se namáhala s takovým obřadem, který nakonec nebude k ničemu?“ vrtěl hrobník hlavou.

Kaplan si složil hlavu do dlaní. „Cítím, že mi něco uniká. Ale co, co…“ Najednou vyskočil jako po žihadle. „Já hlupák!! A já mu na to skočil!!!“ vykřikl rozzuřeně a vyrazil pryč.


* * *


Pocítil jsem neuvěřitelnou úlevu. Za chvíli se dozvím, že to nakonec udělal…


„Ten šejdíř kouzelnický! Černokněžník prašivý!“ klel kaplan přímo nekaplansky.

Hrobník měl co dělat, aby ho dohnal a teď sotva popadal dech. „Takže…přece…uf…přece kouzelník? Ale jak? Neříkal jste…že má…chřipku?“

„Kouzelník a chřipku? Vždyť si může udělat léčivý lektvar, i kdyby na něj nakrásně nepůsobila jeho kouzla, jak se povídá. Boudu na mě upletl! Vždyť já ho vlastně kryl!“

Protáhl krok a už byl u kouzelníkových dveří. Ani se nerozmýšlel, rozrazil je dokořán a vevalil se do domu jako velká voda. S hrobníkem v patách vyběhl schodiště a vrazil přímo do kouzelníkovy ložnice.

„Nehraj to na mě, ty zloději mrtvol! Kam si dal Gavrila Balabu?!?“

Hrobník zíral na hromadu peřin na posteli, ze které se celý poplašený vyhrabal kouzelník v noční košili.

„Co to vyvádíš, blázne bláznivá???“ zachraptěl a vzápětí se ošklivě rozkašlal. „Jaký Gavril?! Ten je přece mrtvý?“

„Jen se nepředstírej!“ zopakoval kaplan hromovým hlasem, ale mnohem méně sebevědomě. „Jsi přece čaroděj! Namíchal sis léčivý lektvar a tu mrtvolu jsi sprostě ukradl!“

Černokněžník na něj vyvalil oči. Pak mu to najednou došlo – a místo toho, aby se strašlivě rozzuřil, vypadal, že se studem propadne do země. Že by to doopravdy udělal? pomyslel si hrobník překvapeně.

„Když já jsem ho zapomněl,“ zamumlal celý rudý.

Kaplan se definitivně zarazil. „Cože?“

„Když já jsem zapomněl jak se dělá. A nemám to nikde napsaný a nikoho se nemůžu zeptat, protože by se mi všichni vysmáli jak malýmu klukovi!!!“ poslední slova už řval. Vyskočil z postele, ale zakopl o peřinu a svalil se na zem jak hromádka neštěstí. Nakonec dostal záchvat kašle.

A Valentin? Ten dostal záchvat smíchu.

„Tak vstávej,“ zabručel kaplan zahanbeně a vymotával černokněžníka z pokrývek. uložil ho do postele a ještě ho přikryl peřinou až po bradu. „Chceš, abych ti uvařil čaj s medem?“ zamumlal omluvně Janus.

„Hmmmm,“ brouknul čaroděj stále ještě ztrápeně. A tak se hrobník s kaplanem vydali hledat kuchyni, aby mohli uvařit mágovi Filónovi čaj a sobě pořádný hrnek kafe.

Za okny ze nad obzor pomaloučku drápalo slunce.


* * *


Duch zmlkl. Já překvapeně zamrkal. „A kdo to tedy udělal?“ zeptal jsem se skoro proti své vůli.

„Nevím!“ rozesmál se duch rozmarně. „To už jsem se nedověděl! A vy se to taky nedovíte. Amen!“

Pleskl jsem se zoufale do čela. Tohle se mi zdá, že se mi to jen zdá! Zatřásl jsem hlavou a připomněl si, proč tu vlastně sedím. „Dobrá. Splnil jsem svou část dohody, vyslechl jsem příběh. Teď splňte vy tu svoji.“

Duch se zakabonil, ale slib musel splnit. Tak už to u extrémních bytostí chodí. Dokonce i takový démon či saň musí plnit sliby. Ale že se umějí vymlouvat!

„Dobrá…“ zavrčel. „Tak tedy sbohem a vaše vítězství si užijte ve zdraví!!!“ křikl zuřivě a v malém výbuchu dýmu zmizel.

„Hepčchíí!!!“

Utřel jsem si nos a zaklel. Vítězství si užiju, jen co je pravda! Nejspíš nad hrnkem čaje s medem a s pořádnou rýmou.

To jsem celý já. Místo abych já vymetl ducha, duch vymete se mnou!


Nakonec jsem se, rýma nerýma, smál přece jen já. To když jsem vyprávěl celou historku svému kamarádovi knihovníkovi. Strašně rád sbírá divné historky – byl jsem si jistý, že mu tou svou udělám radost.

„… no a víš co mi řekl? Že neví. Takže já doteď netuším, kdo to tělo nakonec sebral. Jestli ghůlové, manželka, nebo někdo úplně jiný.“

„Laďo, tomu nebudeš věřit, já ti teď udělám strašnou radost,“ rozzářil se Maro. „Já tu historku totiž znám.“

„No, a?“ zavětřil jsem, „a znáš i konec?“

„No jasně! Ten se ti bude líbit!“

„Tak povídej, prosím tě, nenapínej mě…“

Maro se už vyloženě řechtal. „Ten Gavril totiž vůbec nebyl mrtvý! Jen to s ním seklo, jestli z chlastu, nebo z čeho, to se neví. No a když se probral na márách, řek si: co se vracet, manželka mě podvádí, děti mě chtěj vidět pod drnem… a sebral se a utek. Dal se k cikánům, naučil se vykládat osud z dlaně a nakonec ještě stihl udělat kariéru!“

Chvíli jsem na Mara zíral a pak jsme se začali řehnit oba. „T-tak t-to by mě… to by mě vážně nenapadlo!“

A musím říct, je to ta nejlepší pointa k téhle bláznivé historce. Mrtvola se sebrala a odešla, já jsem zvládl svůj první exorcismus a duch? Duch se, hajzlík, nikdy nedoví, že mě zvědavost až za hrob trápit nebude!

Komentáře

komentářů

About The Author

4 komentáře

  1. Daletth

    Pobavilo mě to. Takové příjemné odlehčené počtení to bylo 🙂 Konec už jsem začala tušit od okamžiku, kdy se ho duch zeptal: „Co myslíte, kdo to mohl být?“ Ghůlové byli skvělí a ta hláška, že nemá moc dobrý přízvuk se mi velmi líbila… 🙂
    Poslední odstavec mi přišel skoro nadbytečný. Měla bych k tomu jen jednu výhradu: jména – některá fantasy, některá česká… k českým jménům ve fantastice jsem trochu nepřátelská, pokud se příběh neodehrává na našem území… A když už nevíme, kde to bylo, tak tedy alespoň aby byla česká všechna…
    Pro mě pěkných sedm bodů.

  2. Tereza Matoušková

    Veskrze příjemné počtení. Některá místa jsou skutečně skvělá, někde to trochu drhne (Alena, mladá vdova, měla nervy na pokraji zhroucení).
    Pointa by šla podat i lépe a začátek o mladém čaroději, který skládá zkoušku, je trochu otřepaný. Navíc mi přišlo, že duch dostal vymýtače do kolen až moc lehce.
    Celkově se ale jedná o velice povedenou záležitost, která člověku vyčaruje na tváři i pobavený úsměšek. Dala bych 7 bodů. 🙂

Leave a Reply