Dana Hanzalová: Výš

Voli na něj volají:

„Spadneš, tak to dopadá.

Zůstaň na svý koleji,“

volají ta hovada.

BASTA FIDEL, LETÍ

Díval jsem se na ty obrovské růžové tváře za sklem, na jejich otevírající se řvoucí ústa, na tlusté prsty bušící do stěny průhledné kopule. Každý úder byl jako zahřmění, zaburácení otřásající vzduchem a pronikající hluboko do mozku. Zavřel jsem oči; lebka mi duněla tím nesnesitelným zvukem. Otevřel jsem oči a pohlédl do jejich, podivně bledých, podivně barevných, obrovských.

Cítil jsem, jak mi prsty kloužou po hladké hmotě příčky. Bylo to tím pohledem – ten mě uhranul, nemohl jsem se bránit, nemohl jsem se zachránit.

Padal jsem dozadu chvějícím se vzduchem.

Oči zahalila mlha.


Probudil se do teplého, slunečného a vůbec naprosto totožného rána, jako bylo včera, předevčírem, před rokem, pořád. Probudil se, otevřel zalepené oči a jeho první pohled, jako ostatně každé stejné ráno, směřoval ven z okna. Na ulici zahnout, pár decimetrů vlevo, pak devadesát stupňů doprava a pořád rovně až k žebříku – přinejmenším k jeho prvním příčkám. U něj se na chvíli zastavil, krátce si povzdechl a vrátil se pohledem i myšlenkami zpátky do pokoje. Výlet je u konce, můžeme se ve zdraví rozejít.

Znovu si povzdechl a slezl z lůžka tvořeného hromádkou slámy navršenou u hladké stěny pokoje. Protáhl se, aby rozhýbal ztuhlé svaly a postupně polechtal vousky své dvě sestřičky a tři brášky, aby je probudil do toho krásně všedního rána.


Na okamžik se zastavil a ohlédl se. Dívali se na něj, všech pět jeho sourozenců v první řadě, stáli tam, dívali se a jako jedni z mála se nesmáli.

A on už je dost možná nikdy neuvidí. Možná se vrátí, to ano, možná přijde zpátky do města mezi ostatní a bude považován za hrdinu, oslavován a opěvován a všichni ho budou mít v úctě a navždy v živé paměti. Možná o něm dokonce někdo složí pochvalnou báseň, kdo ví?

Ale možná… co když ne? Mohl by předpokládat… Ale ne, jak vždycky říkávala maminka (a ona nepřišla, ani táta, nepřišli se podívat, nepřišli se smát, nepřišli se rozloučit), předpoklady z nás dělají blbce. Ale… co když… možná. Možná…

Odvrátil od nich pohled, od jejich lesklých černých očí, lesklých smutkem, lesklých slzami. Vrať se, říkaly ty oči. Vrať se, nedělej to, ublížíš si, ztratíme tě, nechceme tě ztratit.

Zavrtěl skoro neznatelně hlavou. Nemůžu.

Odvrátil od nich pohled.

Zvedl hlavu a podíval se na husté přelévající se mléko mlhy, v jejímž středu mizel červený žebřík. Mlha dnes visela nějak nízko, i přesto však byla tak vzdálená, že perspektiva stačila změnit žebřík skoro v jediný ohnivě rudý bod než zmizel v bělobílém chuchvalci.

Povzdechl si a na okamžik zavřel oči. Když je otevřel, žebřík tam byl stále; karmínový totem. Hrozba. Výzva. Nutnost. Ano, nutnost především.

Nadechl se a položil tlapky na první příčku žebříku.


Jeho nejmladší sestra zaškubala čenichem, až se musel usmát, pohnula vousky a otevřela oči. Někomu by mohlo připadat, že to jsou oči zcela obyčejné a běžné, ale pro něj byly krásné, nejkrásnější, jako dvě hvězdy z obsidiánu.

„Dobré ráno, bráško,“ usmála se, když viděla, že se na ni její bratr dívá.

„Dobré ráno, sestřičko. Vstávej, sluníčko už svítí.“

Zvedla se na nohy a jen maličko prohnula záda a napnula ocas, aby se protáhla. Mezitím se začali za pocukávání čenichů a vousků probouzet ostatní. Dva jejich sourozenci je přitom pozorovali a smáli se při pohledu na zívající, převalující se a jen neochotně vstávající hromadu.

Dost! Konec zábavy, byl čas jít; už takhle vstávali dost pozdě.

Vyklouzl z pokoje a zamířil přes společnou místnost k pokoji rodičů. Opatrně nahlédl dovnitř. Na posteli slaměné jako ta jeho, jen o něco měkčí a prostornější, ležela maminka a táta ji hladil tlapkou po nafouknutém bříšku. Dva páry očí se obrátily ke dveřím, ale jen jeden se vydal blíž.

„Vypadá to, že ti dnes přibude pár nových sourozenců,“ oznámil táta s úsměvem a on v duchu zajásal, i když na něj zároveň dolehly i starosti, tytéž starosti, které se zrcadlily i v tátových očích. Jak další děti uživíme? Kde budou spát? Co bude s námi, staršími? Otázky, samé otázky.

„Dojdu s brášky pro jídlo,“ nabídl se. Táta přikývl.

„Běž.“


Já to věděl. Sledoval jsem ho už delší dobu a dobře jsem viděl ty zbožné pohledy, které vrhal k žebříku, té červené obludě. Jeho myšlenky se daly skoro vycítit, ovíjely se kolem každé příčky až tam nahoru, k mlze. Věděl jsem, že za mnou přijde, dřív nebo později. A stejně tak jsem věděl, až přijde ten čas, co mu říct.


Stoupal stále výš, příčku po příčce. Nejprve zvedl jednu přední tlapku, pak jednu zadní, druhou přední, druhou zadní.

Příčku po příčce.

Zatím nepociťoval únavu. S každým jeho krokem však vzduch řídl a ochlazoval se. Teď už byl červený žebřík pokryt bělavým jiskřivým povlakem jinovatky. Tlapky po něm klouzaly, už několikrát měl co dělat, aby se udržel.Zatím se mu to podařilo.

Stoupal dál.

Příčku po příčce.

Bránil se pokušení podívat se pod sebe, dolů, ohlédnout se zpátky na cestu, kterou už překonal. Větší část cesty ho ještě čekala, ale tím to nebylo; měl strach, strach, co dole uvidí. Tváře? Asi ne, ne v téhle výšce. Možná rozmazané flíčky, malé jako špendlíkové hlavičky; hlavičky davu, bez tváře, bez výrazu, jednu jako druhou, nerozpoznatelné.

Nemohl by je vidět, ne doopravdy. Ale mohl by si představovat. Vždyť co vidí oni? Bílou šmouhu kdesi vysoko na žebříku? Nebo už ho nevidí vůbec skrze nejnižší cáry mlhy, které už se kolem něj začaly ovíjet? Smějí se ještě? Ano, nejspíš ano. Mají o něj strach? Možná. Ale taky asi ano. Jeho rodina určitě. Rodina, kterou dnes ráno možná viděl naposled. Pravděpodobnost? Vysoká.

Zastavil se. Touha se ohlédnout byla příliš velká, příliš dusivá; nebyl to jen řídký vzduch, který mu svíral plíce, nemohl být. Zastavil se a pokusil se zhluboka dýchat. Hlava se mu točila jako v závrati. Křečovitě svíral prsty namrzlou příčku žebříku a snažil se nepodlehnout – a nespadnout.

Pak ten pocit odezněl.

Byla to úleva, i když jen dočasná. Jediné, co mohl do té doby dělat, bylo pokračovat. Výš.

Znovu se dal do lezení.

Obklopila ho mlha.


Cesta k okraji kopule, tam, kde se rozdávalo jídlo, byla dlouhá a plná křiku; dva bráškové se hádali, hašteřili a pošťuchovali. Kolemjdoucí se otáčeli, kroutili hlavami, ale hleděli si svého.

Nechal je být a díval se před sebe. Šel mlčky; jeho myšlenky se ale nestáčely k jídlu, pro které šli a kterého dostanou málo jako vždy, možná ještě míň, ani k sourozencům, kteří se mu měli narodit každou chvílí. Klouzaly prostorem mezi domy směrem ke středu města a zastavila se až u červeného žebříku, který zdánlivě vedl až do nebes; k oblačné mlze a ještě výš. Výš… až ke stropu kopule? A byl vůbec nějaký? Jaké tajemství se skrývalo na druhém konci žebříku?

„Koukni na něj, už zase má hlavu v oblacích,“ ozval se čísi hlas. Otočil se; to se jeden z bratrů svěřoval druhému, se kterým se ještě před chvílí málem popral.

„Ty se hlavně koukej pod nohy, abys nezakopnul. Už tam skoro budeme.“

A ano, už byli téměř na místě. Vlastně jakmile zahnou za nejbližší roh, už budou moct vidět stěnu kopule a u ní nádrž s jídlem. U nádrže stál stařec určující příděly jídla a jeho dva pomocníci, kteří jídlo nabírali a rozdávali; na fyzickou práci už stařec nestačil.

Všichni bratři se vydali pro jídlo, ale on zůstal stát; sledoval starce a byl starcem sledován. Jeho zakalenýma šedavýma, ale stále pronikavýma očima.

Říkalo se, že stařec byl jediný, kdo kdy vylezl až na vrchol žebříku. Nebo jediný, kdo zase v pořádku slezl. A možná taky jediný, koho si pamatovali. Tak jako tak bylo známo, že nikdy nikomu neřekl, co nahoře objevil. Byli tací, kteří tvrdili, že mu ten objev vlezl na rozum, že stařec zešílel. Nebo že se dostal jen do mlhy, ale na konec žebříku ne.

On starci věřil. A toužil se dozvědět pravdu.

Přiváben starcovým pohledem přišel blíž.

„Copak chceš, synku?“ zeptal se stařec. Jeho hlas byl tichý, šeplavý, jak už tak hlasy bývají když se život ve stáří chýlí k setkání se smrtí.

„Chci vědět, co je na druhém konci žebříku,“ odpověděl bez zaváhání. Co na tom, že odpověď nedostane?

A taky nedostal. „To je tajemství, synku, říkal jsem to zástupům před tebou, říkám to i tobě. Jestli se tolik toužíš dovědět, co je na druhém konci… inu, zkus své štěstí a podívej se sám, na vlastní oči.“

A bylo to tady; důvod celé téhle výpravy. Důvod, proč sem s brášky šel a proč položil starci stejnou otázku, na kterou, podle svých slov, neodpověděl už zástupům. Protože on byl už od rána, ne, už celé týdny byl odhodlaný zjistit, jaké tajemství se nalézá na druhém, šeptandou opředeném konci žebříku.

Starcova slova byla jen dlouho očekávaným povzbuzením.

„Děkuji,“ řekl rychle a aniž by čekal na brášky, kteří se po něm udiveně ohlíželi, odběhl pryč.


Já to věděl. Viděl jsem ten pohled v jeho očích, když ke mně v poslední době chodíval se sourozenci pro jídlo. Stejný pohled, jaký jsem míval já. Vysmáli se mi; vysmějí se i jemu. Ale on to dokáže, jako jsem dokázal i já. Odvahu na to má. Možná bude mít i odvahu čelit nočním můrám. Později. Až se vrátí.

Hodně štěstí, synku.

Stoupal po žebříku stále výš a kolem něj byla jen mlha; husté vířivé bělavo, nevítaný, ale vtíravý společník. Byla všude, ať pohlédl kamkoli; jen pod sebe se podívat neodvažoval. I když věděl, že i tam nebude víc než mlha, měl strach, že tam dole uvidí tváře.

Těch, které opustil.

Těch, které už nikdy neuvidí.

Teď už si byl jistý.

Přesto lezl dál. Těch pár červených příček nad ním, předtím, než se žebřík utopil v bílém mléce, bylo jeho jedinou nadějí a jediným cílem, nutností. Slíbil si, že žebřík pokoří. A pokoří ho. Slíbil si, že zjistí jeho tajemství. I to dokáže.

Zarputile lezl dál a občas pohnul vousky, aby z nich setřásl drobné kapičky vody, které se mu na nich srážely. Ze zbytku těla je setřást nemohl a tak lezl dál celý promočený.

Pohlédl vzhůru.

Najednou měl pocit…

Ne, to se mu jistě jen zdálo. Tak dlouho zase nelezl. Nebylo možné, aby tady mlha končila; vždyť kopule byla jistě mnohem vyšší a všeobecně se předpokládalo, že mlha dosahuje až těsně pod její vrchol.

A přeci to vypadalo, jako by to husté bílo najednou už nebylo tak husté, nýbrž pomalu řídlo.

Možná už se blíží konec.

S novým elánem se pustil kupředu.


Dům byl najednou přeplněný, i když tu bráškové s jídlem ještě nebyly. Z pokoje rodičů se ozývaly zvláštní zvuky; doběhl ke dveřím a v nich se zarazil.

Na lůžku vedle maminky lezlo pět novorozeňat. Maminka ležela vedle nich a usmívala se; táta je šťastně obletoval.

„Tati?“

Otočil se, na tváři blažený úsměv. Táta, ano… a kolikanásobný!

Úsměv mu vzápětí zmizel v předtuše špatné zprávy.

„Chci zjistit, co je na druhém konci žebříku.“

Ticho. Rozhostilo se místností, domem, městem. Jako by najednou všechno utichlo; tím děsivěji znělo to odhodlané prohlášení.

„Chci vylézt na vrchol žebříku. Chci zjistit, co je na jeho konci.“


Nemýlil se; mlha skutečně řídla. Přesto ještě nebylo dost dobře vidět, jaká nesmírná tajemství se nachází za ní.

Lezl dál. Už mu docházely síly. Mokrý kožíšek ho táhl dolů a tlapky mu na studených příčkách klouzaly. Tělo ochabovalo a bránilo se další námaze. Už ani elán nepomáhal. Zbyl jen boj myšlenek a pohybů.

Příčka za příčkou.

Pohled upřený vzhůru.

Boj o každý další krok.

Najednou se mlha rozplynula a stalo se to tak náhle, až zamrkal překvapením. Prostě tu v jednu chvíli byla a v příští už ne; zbylo z ní jen pár cárů. Bylo to stejné, jako když ho o hodný kus cesty dříve obklopila; stejně nečekané.

Najednou se mlha rozplynula.

A za ní spatřil…


„Mamí, mamí, koukni, ta myška vylezla až nahoru!“


Komentáře

komentářů

2 komentáře

  1. Tereza Matoušková

    Určitě zajímavý nápad i překvapivá pointa. Celkově mi to přijde ale hodně nedomyšlené. Kupříkladu Daletthicí zmiňovaná mlha.
    Občas se ti tu opakují slova, která by šla jednoduše vyměnit za synonymum (stařec), dělení textu je dost zmatené, styl občas škobrtá.
    Emočně ale nabité, ze začátku jsem se sice nemohla začíst, ale v průběhu to docela chytne.
    Trochu mi k tomu nesedí to motto:
    Voli na něj volají:
    „Spadneš, tak to dopadá.
    Zůstaň na svý koleji,“
    volají ta hovada.
    BASTA FIDEL, LETÍ
    Představovala bych si něco poetičtějšího.
    Taky si myslím, že ses trochu minula žánrem, kdybys to rozpracovala, vznikla by z toho úžasná pohádka. Do fantasy soutěže to ale moc nesedí.

    Celkově 5-6. 🙂

  2. Daletth

    Příjemné, pohádkové. Ovšem nejsem si úplně jistá, jestli se to sem hodí… Bylo to citlivě popsané, udržovalo to i jistou dávku napětí… Sem tam nějaké to „suché prohlášení“: … předpoklady z nás dělají blbce; které se mi do toho docela hodilo. Mně osobně trochu vadí rozdělení děje – sice jde celkem snadno poznat, kdy se to odehrává, ale i tak bych to skákání v čase nějak rozlišila. Líbí se mi pointa, jen by mě zajímalo, co byla ta bílá mlha… Docela slušný styl 🙂
    Celkově 6-7 bodů

Leave a Reply