Barbora Baláková: Karamelové srdce

Ten den se měl dozvědět odpověď. Bosá chodidla mu zajížděla mezi srstnatý písek, který nespokojeně mručel a vzduch voněl po šantě. Cestu po pobřeží mu ukazovalo hejno mořských lišek rýsující se proti obloze, ale v podstatě nemohl zabloudit. Stačilo jen jít kupředu.

Občas vyjekl bolestí; to když ho některý z hadích ocásků vpletených do vlasů hryznul do ucha nebo ho vzdouvající se plášť švihnul přes obličej. Nejmenší hádě občas zahlédl koutkem oka. Varovně syčelo, když jazykem chutnalo vzduch jejího království a místo polibků mu na tvář věnovalo několik otisků drobných zoubků.

Ona se zastavila na Pobřeží stvořeném dětským přáním. Kolem ní poletovalo několik mořských lišek a pronikavě hvízdaly. Mezi zrnky písku předly kočičí vousky. Moře, které jí omývalo špičky nohou, bylo horké a sladké jako sirup.

Jejím směrem mezitím mířil očekávaný chlapec. Ačkoliv až na třepotající se vousky zůstalo pobřeží v bezvětří, jeho plášť se nadouval, jako by měl svou vlastní duši. Občas zaskřípal, jako by nesouhlasil se směrem svého pána. V tu chvilku ho mládenec bez lítosti udeřil rukou.  Z vlasů sepnutých koženým řemínkem mu vykukovaly hadí hlavičky. Tlumeně syčely a hryzaly mu uši.

Když natáhla dlaň proti slunci, skrze modré žíly a tenkou kůži mohla vidět i svou věšteckou opičku na jedné z mnoha mořských lišek. Usadila se na písčitém břehu a teplé moře jí příjemně objímalo chodidla a občas zašeptalo vzpomínky ze života podmořských kormoránů, aby královnu rozptýlilo. Serena nastavila tvář Slunci a nechávala roztát ztuhlost z bledých tváří a vlasů. Když je promnula mezi palcem a ukazováčkem, v dlani jí zůstalo jen několik střepů a tichý povzdech.

Zaklel, když ho plášť znovu udeřil a v tu chvíli se k němu obrátila. Vstala a stále na něj upírala oči a on věděl, že ji poznává.

Když se k ní přiblížil, lišky odletěly ke svým skalám a zvědavě si ho prohlížely. Zastavil se před ní.

„Paní pobřeží,“ pozdravil ji lehkou úklonou hlavy.

Plášť se v odpověď jeho hlubokému hlasu prudce vzdul, odhalil mladíkovi nohy a škytavě se rozchechtal.

„Ty nemáš boty?“ zeptala se sladce a chlapec, vědom si toho, že ani hloupé otázky se na neignorují, pokud jde o panovníky, tiše odpověděl: „Písek mi je snědl.“

„To on umí,“ přisvědčila zlehka a dodala: „Ale zřejmě nemáš tu správnou kvalitu kůže, jinak by to stejné udělal i s tvou nohou.“

„Jste tedy zdejší panovnice?“

Žena stojící před ním, i v horký den skvostně oděná v několika vrstvách šatů, se blahosklonně zasmála:  „Jsem královnou Pobřeží stvořeného dětským přáním a vládnu i přilehlým hvozdům s pomocí mé věštecké opičky.“ Nastavila ruku a opička, držící se mořské lišky, nad nimi zakroužila a seskočila jí do náruče. Mořská liška, šťastná bez svého nákladu, vystoupala k nebesům a střemhlav se vrhla do oceánu ulovit si menší svačinku.

„Dovoluji jim to, jako mým poddaným. Není to hezké?“ Kočičí vrnění se ozvalo mnohem blíž, „Jinak by museli jíst skály.“

Chlapec přerušil její úvahy: „Říkají mi Hráč, krásná paní. Přišel jsem za vámi, jelikož neznám své pravé jméno. Řekli mi, že znáte všechna jména a já bez něj nedokážu čelit temnotě, která mě pohlcuje. Přišel jsem přes moře,“ ukázal na daleký obzor.

„To je dlouhá cesta a ty jsi mladý,“ řekla jemně a teprve nyní si ho prohlédla: „Mě oslovuj Vaše Veličenstvo. Jsem královnou Pobřeží stvořeného dětským přáním a vládnu i přilehlým hvozdům s pomocí Maurel,“ zopakovala.

Znovu se uklonil a musel několikrát udeřit černý plášť.

„Proč ti říkají Hráč, mladíku?“

„Hraji si s lidskými osudy. Míchám mezi lidské bytosti lásku a strach, slabost a radost. Je to jen hra, Vaše Veličenstvo,“ nezapomněl na její prosbu.

„O lidech jsem už slyšela,“ řekla téměř neslyšitelně, „Jaká je to rasa?“

„Jsou slabí stejně jako silní. Hezcí a oškliví a občas také legrační. Také jsem byl člověkem.“

Poprvé se královna přiblížila těsně k němu a položila mu téměř průhlednou dlaň na hruď.

„Cítím to,“ zašeptala, „Jsi poznamenaný. Z Temnoty jsi povstal, Temnota tě chce zpátky.“

Přikývl lehkovážněji, než by situace vyžadovala: „Bez svého jména jsem ztracený. Jen s ním s Temnotou mohu bojovat. Prozradíte mi ho, Vaše Veličenstvo?“

Zavřela oči, ale on měl pocit, že stále vidí ty jiskřivé hvězdy, které se v nich odrážely. Vážně to byla ona? Proč ho nepoznala? Hráč nepatrně přešlapoval, copánky mu syčely do ucha, aby se rozběhl pryč od této podivné královny ničeho. Aby se vydal zpátky do hor, domů. Domů…

„Máš karamelové srdce,“ řekla najednou, když se na něj zprudka zadívala, „Jenže tvé jméno je skryté.“

„Jak ho mohu najít?“ přiskočil k ní a o poznání mírněji dodal: „Vaše Veličenstvo?“

„Ukryla ho Temnota,“ řekla zvolna, „Skryla ho do tebe. Pořád ho máš v sobě. Jen ty sám ho můžeš objevit v záhybech své duše. Ale potřebuješ průvodce.“

To nebyla odpověď, kterou čekal: „Řekli mi, že víš všechno. Tak mi pověz, jak ho mám najít a já ti na oplátku dám vše, co budeš chtít.“

To byl okamžik, na který čekala: „Já se jmenuji Serena. Jsem vládkyní Pobřeží stvořeného dětským přáním, vládnu i přilehlým ostrovům a hvozdům na druhé straně. Jsem královnou všeho, co cítíš kolem sebe. Mé slovo je zákon. A přesto žiji opuštěně, tak jak mi Maurel předpověděla,“ věštecká opička se zavrtěla, „Jenže budoucnost se mění s každým výdechem. Stejně jako  věděla o příchodu mladíka s karamelovým srdcem, zná způsob, jak ti pomoci. Dovolím Maurel, aby ti ukázala cestu k tvému jménu výměnou za Karamelové srdce. Vyměníš jej za své právo na život a zariskuješ, Hráči?“ zatrylkovala.

„Neznám žádnou pověst, která by se vázala ke Karamelovému srdci. Dokonce jsem ten výraz dnes slyšel poprvé. Nezabije mě, když ti jej daruji? Nechci se propadnout do smrti.“

Usmála se: „Bez karamelového srdce můžeš žít jako předtím. Putovat po horách, naslouchat písním hadovitých copánků a hrát si své malé hry s lidmi. Zaručuji ti tento život. Otázkou zůstává jestli netoužíš po něčem lepším? Karamelové srdce ti otvírá cestu k ostatním tvorům.“

„Chci žít a ne zmírat a čekat Temnotu, až dostihne mé nedokonalé tělo. Slibuji, že Karamelové srdce bude tvé, jakmile dosáhnu svého pravého jména, Vaše Veličenstvo.“

Přikývla: „Temnota se rozlévá po tvé hrudi. Nenech ji, aby se dotkla tvého srdce. Jestli se tak stane, nebudu ti schopna pomoci. Daruj mi ho ihned a já přikáži Maurel.“

Černý plášť divoce vlál, jako by se ho snažil varovat a hadí syčení se mísilo s kočičím vrněním.Takhle vrní spokojené zvíře.

Hráč měl ještě jednu otázku: „Krásná paní, proč potřebujete Maurel, když sama znáte odpovědi?“

„Znám věci minulé a přítomné, zatímco Maurel se vyzná v budoucnosti. Jsme jako dvě strany jedné mince.“

Copánky zlostně syčely, když je Hráč neposlouchal. Bouchal do pláště, který mu po několika ranách schlíple visel kolem ramen. Shodil ho do kočičího písku a roztrhl si hrubou košili. Serena se letmo dotkla jeho bílé hrudi a na místě, kde spočívá srdce pronikla rukou hluboko do Hráčovi podstaty, až nahmatala teplé, voňavé a životem pulzující karamelové srdce. Vytáhla ho na světlo a zorničky se jí rozšířily. Tak krásné srdce ještě nikdy neviděla. Nechala od něj odrazit několik paprsků a poté ho spolkla.

„Necítím žádnou změnu,“ zakroutil hlavou chlapec.

„To přijde časem,“ usmála se bezelstně, „Dokázala jsem se dotknout tvého jména, cizinče. Je blíž, než si myslíš. Bála jsem, že bude hluboko v jádru Temnoty, ale stále se ti v hrudi nerozšířila. Neměla kam. Ovšem, to se změní s prázdným místem po karamelovém srdci.“ rozesmála se.

Hráč zachroptěl a chytil se za hruď. Na místo, kde ještě před chvilkou spočívalo jeho pulzující srdce. Když oddálil dlouhé prsty, objevila se mu pod dlaní černá skvrna.

„Je teď mezi námi pouto,“ řekla královna, „Dokud budeš žít, bude tlouct i karamelové srdce. Dokud budeš žít, budu schopná milovat.“

„Ty jsi mi vzala lásku!“ vyděsil se Hráč a vrhnul se na vládkyní, „Nic takového jsi neříkala!“

Serena se mu několika skoky ladně vyhnula: „Nedaroval jsi mi lásku, pouze schopnost milovat. Láska je jen slovo. Ale schopnost milovat, ta jediná mi chyběla k dokonalosti. Mé srdce bylo chladné a mrtvé, nicméně nyní pulzuje díky tvému daru. Díky Karamelovému srdci. Jsi skutečně ušlechtilý tvor, Hráči.“

„A ty velice podlá.“

Podíval se na svou nahou hruď. Vypadala téměř jako předtím, jen na místě průniku se uprostřed černé skvrny červenala malá jizvička ve tvaru písmene S. Jako vzpomínka na Serenu. Jako vzpomínka na den, kdy vyměnil srdce za život.

„Jaký bude život bez srdce?“ zeptal se Hráč ztrápeně.

„Dlouhý,“ ujistila ho Serena.

„Ale proč se už nehýbe můj plášť a hadí copánky? Proč neslyším jejich písně?“

„Jejich duše tě opustily, když jsi se vzdal Karamelového srdce. Odevzdaly se Temnotě. Za dlouhý čas tě pohltí také. Rozlije se v celém tvém těle, spálí každý život a nezchladí ji ani slzy lítosti.“

„Jen díky svým přátelům jsem nebyl opuštěný.“ Jeho výčitka byla jasně patrná.

„Spřádej dál své hry. Lidé tě potřebují. Bez tebe budou umírat a jejich děti se stanou loutkami světa bez pravidel. Nechci, aby přicházeli na mé Pobřeží. Dětské přání bylo silné pro mě, ale pro ně už stavěné není. Mé království není lidem přístupno.“

Po jejích slovech jí na rameno seskočila Maurel a zkoumavě ho prohlížela bystrýma očima.

„Není nádherná?“ pohladila její hladkou srst.

Zklamaný hráč se nyní obrátil k opičce, jeho poslední naději.

„Víš, co máš dělat,“ pobídla ji královna.

Serena se posadila na břeh teplého sladkého moře. Nové srdce jí ohřívalo zlatou krev a rozvádělo ji do nově oživeného těla. Byl to nezvyklý pocit, trochu zranitelný, ale s příslibem  nových začátků a mocného království.

„Nebudu jen Královnou ničeho a všeho. Budu vládkyní Měsíce a hvězd,“ upřela zrak na oblohu a hvězdy v jejích očích se zatřpytily, „Měsíční královna,“ vydechla.

Mezitím se mladík potýkal s vlastním svědomím, když ho Maurel vedla zpátky do minulosti, do okamžiku, kdy ztratil vlastní jméno. Svíjel se bolestí, když zažil každičké zklamání, které ve své zaslepenosti způsobil lidské rase. Byl natolik mocný, že během cesty mnohokrát zemřel a znovu povstal z popela jen aby pocítil další bolest, dokud se nedostal k Temnotě ukryté hluboko uvnitř jeho samotného. Svírala jeho jméno, viděl ho probleskovat v jejích záhybech, zatímco ho lačně pozorovala bez lítosti a slitování. Nevnímal ani Serenu, odpočívající jen několik metrů od něj. Byl už v jiném světě. S malou průvodkyní, velkým strachem a špetkou odhodlání.

„Vrať mi jméno, které ti nepatří,“ řekl rozhodně. V ozvěnu vlastních slov slyšel neznatelný pohrdavý smích. A kočičí vrnění.

„Je moje!“ vykřikl a Temnota se dále otřásala dráždivým smíchem. Zatoužil mít znovu hadí copánky, které by mu šeptaly slova odvahy, ale tentokrát byl na všechno sám. Co víc, neměl ani své Karamelové srdce.

Musel vážně obětovat své srdce za život, který se skládal z her s bezbrannou lidskou rasou? Vždyť by se našel jiný Hráč, se svými nitkami osudu. Jizva na hrudi ho pálila, když takhle přemýšlel.

Jenže byla Serena skutečně tak hodná, jak tvrdili ti, které na cestě za ní potkal? Přistupoval blíž k Temnotě a potom na to přišel. Stačilo ji v sobě přijmout.

A on se vrátil zpátky.

Serena seděla na břehu, zatímco k ní kráčel jiný a stejný Hráč s krátkými vlasy, jelikož jeho hadí copánky odešly a bez vzdouvajícího se pláště, kterému naslouchal v dobách osamělosti.

Kolem krku měl pověšenou stříbrnou destičku a jakmile ji Serena uviděla, zbledla strachem i zlobou.

„To nemůže být tvé jméno!“ zasyčela a najednou nebyla tak krásná, ačkoli stále měla jeho srdce.

„Takže mě konečně poznáváš?“ zasmál se Hráč, „Já půjdu jinou cestou,“ rozplynul se před ní ve stříbrném oparu a vzal si své karamelové srdce, aby se mohl vrátit ke svým přátelům Hadím copánkům a Vzdouvajícímu se plášti. Vtiskl svou vůni do kočičího vrnění a zmizel.

Serena ztěžka dopadla na kočičí písek. Kdyby mohla plakat, snad by se jí v tomto okamžiku po tvářích řinuly slzy. Jenže v jejím království platil zákaz pláče.

Maurel vedle ní vesele hopkala. Dlouhým ocáskem jí pohladila po tváři.

„Ano,“ vzchopila se Vládkyně, „Jsem Královnou Pobřeží stvořeného dětským přáním, ostrovů a hvozdů na druhé straně. Vládnu ničemu a všemu a mé slovo je zákon. Znám všechny tvory ve světech, které nejsou jako ty naše. A proto se Maurel, teď spolu proletíme na mořských liškách. Však den ještě nekončí.“

Nevšimla si malé černé skvrny, která se jí rozlila po hrudi. Ale jen pro tento okamžik se cítila šťastná spolu v Maurel v království, o kterém vlastně ani nikdo nevěděl.

Komentáře

komentářů

3 komentáře

  1. Maijro

    Urcite by sa naslo zopar scen, ktore by si zasluzili trochu viac pozornosti a hlavne viac priestoru, aby bol text trochu lahsie pochopitelny… styl je dobry, rozpravkovost tiez az tak velmi nevadi, pretoze to je dobre vyvazene emociami a farebnostou opisnych scen, ibaze dej samotny je trochu v pozadi, co je na skodu… potencial autorka urcite ma, ale nabuduce to bude chciet trochu viac zapracovat na texte (hlavne na deji a pointe, zaver som tiez nie uplne pochopil).. hodnotil by som to na 6 bodov.

  2. Daletth

    Napsané to bylo dobře, co mohu soudit, tak bez výrazných stylistických chyb. Sem tam nějaký překlep, čárka a chybějící slova. Nevím proč, ale přijde mi to takové citlivé, trochu pohádkové (to bude možná tím světem). Mně osobně tam chybí rozvedené jméno Hráče, kdo to tedy byl, že ho měla královna poznat… Možná jsem jen přehlédla nějakou narážku nebo spojitost… S tou Temnotou, kterou měl přijmout, mi trochu připomněl Geda.
    Já bych si s tím zkusila ještě pohrát. Příjemné odpočinkové čtivo.
    Celkově 6-7 bodů.

Leave a Reply