Marie Domská: Otázka času

Jsem sám v lese. Je noc. Poprvé po mnoha týdnech otroctví se cítím opět svobodný. Opravdu svobodný, jako tenkrát se zaklínačem. Nevěřil jsem, že bych to kdy řekl, ale Thuerdiel je zlato. Vpravdě svatý muž. Tak dlouho hučel do Sandhivaen, své žačky temné magie a mé paní a otrokářky, jak je neschopná, jak ji brzdím v rozvoji jejích schopností, tolikrát se s ní pohádal, že ho posledních pár dnů nechtěla pustit ani do věže, natož do své postele, až ji nakonec zlomil. A ona odjela za radou vyšších, aby se jim předvedla a získala jejich uznání a snad i jiného učitele, nebo dohlížitele. Takže jsem sám. Dokonale sám. Sandhivaen je daleko, tak daleko, že ji necítím. A moje mrtvé, napůl démonské srdce opět dokonale mlčí. Nádherné ticho.

Zem se zachvěla. Nebo ne? Stojím strnule, sehnutý k zemi, kde se mi ještě před chvílí zdálo, že je kořen zemnivce. Levou rukou svírám nůž. Ušima sleduji noční zvuky lesa. Pak se pomalu a tiše narovnám. Otočím se. Korunami stromů se prohání vlny větru, někde poblíž se jehličím a uschlými listy protlouká nějaký větší brouk. Pak koutkem oka zahlédnu světlou šmouhu a bleskurychle se otočím tím směrem. Tesák ve stejnou chvíli neslyšně opouští můj opasek. Nůž o něco pomaleji spouštím do vaku k bylinkám a beru dýku. Mohl bych nechat své nehty, aby se protáhly do zombiích pařátů, ale Gronakovy intenzivní lekce boje už asi zasely do mé mysli své kořeny, takže mě to v první chvíli ani nenapadne. Navíc nevím, kdo se tady v noci kromě mě pohybuje. Pokud cizinec na první pohled nepozná, že jsem chodící mrtvola, bude to jen dobře. Kmen nejbližšího stromu mě docela dobře kryje a já jen opatrně vykukuju.

Stojí tam postava v dlouhém plášti. U jeho nohou pomalu dohasínají magické znaky, rudé a černé. Je trochu shrbený a stojí ke mně zády. Ale jakmile vydechne, narovná se, vztyčí hlavu, poznávám ty zašedlé vlasy svázané v cop. Takové má jen jedna osoba v celém tomto kraji, Thuerdiel. Říkám si osoba, protože po stranách z hustých vlasů vystupují ostré špičky uší, kterých jsem si doposud u něj nevšiml, a tak znenadání pochybuji, že je to člověk.

Narovná se. Trhne hlavou doprava a doleva. Prudce se otočí. V pravé ruce dýku, v levé čarodějnou hůlku, z jejíž špice k zemi pozvolna spadávají namodralá zrníčka. Jako vločky, ale magické. Jako by očekával útok.

Pak se zem znovu zachvěje. Takže se mi to nezdálo. Jeho kruh už dohasl a on se nakrčí v očekávání nejhoršího. Za jeho zády se pohne zem a z ní vyroste několik chapadel. Bleskurychle se otočí, odskočí a už drmolí zaklínadlo. Jeho hůlka se rozzáří a vyšle proud temné energie na tvora, který se ještě pořád dere ze země. Zasáhne ho a lesem se prožene táhlý vysoký jekot. Ale on si toho nevšímá, protože na jiném místě už se klube další potvora. Ještě nedokončí poslední slova a chapadlo třetí bestie mu chňape po kotníku. Uskakuje, šeptá, bodá dýkou tam, kde nestačí namířit útočnou magii. Ale zem se vlní skoro všude. Je jich hodně. Když jeden vyleze celý, nevzhledná hromada masa s lesklou kůží, postrkovaná šesti chapadly, dá se temný mág na chvíli na útěk. Naštěstí jsou pomalí, takže si zvládá vytvořit jakýsi náskok a chvíli na drmolení zaklínadel. Les naplňuje nepřetržité ječení těch nestvůr, ale i tak mám obavy, jestli to někdy skončí a on vyvázne.

Na jednu stranu bych mu chtěl pomoct, na druhou si říkám, proč se plést do něčeho, o čem nic nevím. Sám mám svých problémů nad hlavu. A co když si tohle způsobil stejně bezohledným chováním k černé magii, které vyčítá své žačce Sandhivaen? Navíc ta ďábelská mrcha, které sloužím, tu není, aby mě nahnala do boje, tak proč riskovat vlastní kůži?

Dunění země na chvíli zesílí. Ale kupodivu to neznamená, že by chtěla ze svých útrob vypudit ještě více těch potvor. Naopak, zdá se, že je jich méně. Mág spěchá s posledními kouzly, a když vše konečně ztichne, slyším, jak zběsile oddechuje.

Pak se v jehličí objeví obrovský kruh, jako by ho tam někdo právě nakreslil. Je černý, nebo temný? Přemýšlím, jestli ho čaroděj v té tmě vidí. Ale ve chvíli, kdy se rozhodnu ho varovat, schová dýku a zvedne obě ruce nad hlavu. Tohle zaklínadlo je náročnější. Skládá prsty do znaků, máchá hůlkou, jeho drmolení sílí, stejně jako čerň, která se prudce zvedne vzhůru a namísto kruhu je tu černý sloup. Ten ale zase rychle pohasne a před mágem se tyčí obrovský démon. Má temně rudou kůži a černé rohy a kopyta. Kolem lýtek se mu pohupuje konec ocasu. Jak vystřižený z pohádek o čertech. Nikdy by mě nenapadlo, že taková stvoření opravdu existují. Ale proč ne? Sám jsem chodící mrtvola a pro Sandhivaen jsem zkrotil ohnivého koně.

Černokněžník na poslední chvíli dokončí kouzlo, a už musí rychle uskočit před úderem meče. Vyhnul se, zatímco kouzlo se zaboří do těla mohutného nepřítele, který tak musí udělat pár kroků vzad. Zem pod jeho kopyty zlověstně zaduní. Z jeho hrudi se kouří, ale během chvíle je opět připraven k dalšímu útoku. Mág toho zaváhání využije k útěku. Zřejmě se pokouší znovu si vytvořit čas na kouzlení. Démon ale neváhá a rozběhne se za ním. Vlastně se tomu ani nedá říkat běh. Je to jen pár dlouhých kroků, kterými ho hravě doběhne. A znovu se rozmachuje k úderu. Čaroděj znenadání zastaví a skočí zpět. Prosmýkne se mezi kopyty, jen magická hůlka o ně podivně zazvoní. Démon svým mečem prořízne jen vzduch, a pak se otočí. Nebo spíše se o to pokusí, zatímco mág prchá na druhou stranu. Až teď vidím jemné fialové nitky, které démonovi spoutávají kotníky.

Démon vztekle zařve. Mág na něj namíří hůlku a začne s novým zaklínáním. Nepřítel sebou škube, jak se snaží kouzlo zpřetrhat. Když se mu to konečně podaří, míří na jeho hlavu další magický útok. Tentokrát se ale zdá, že už není tak hloupý. Nastaví kouzlu ostří meče. Skoro jako by ho rozťal na polovic. Část neškodně prosviští kolem a zbytek mu nijak neublíží, ani ho nezpomalí. Plynule změní směr letu meče a zaútočí přímo na ohromeného mága. Tomu nezbývá než se bránit malou dýkou. Srážka je jako úder hromu, spíše vidím, než slyším, že čaroděj cosi odříkává. Zřejmě kouzlo, které mu má dodat sílu odvrátit úder. Jeho pečlivě upravované obočí se semkne a po nose steče kapka potu. Drží dýku oběma rukama a hůlka, kterou jen tak přidržuje v dlani září jako pominutá.

„Ještě ne,“ zaslechnu jeho zavrčení, když se odhodlá uskočit a kotoulem se dostat z dosahu démonova meče.

Nepřítel vztekle zařve.

Nevím, jestli mě vyprovokoval ten jeho řev, nebo pocit, že mág už nemá moc šancí na vítězství, nebo ta slova, či vyčerpaná beznaděj jeho tváře. Prostě jen pevněji sevřu své zbraně a s lehkostí šelmy pohodím ramenem, takže brašna s bylinkami sklouzne na zem, zatímco dlouhými kroky opouštím svůj bezpečný úkryt.

„Uteč,“ křiknu k mágovi a odrazím se prudčeji. Neohlédne se, musí dávat pozor na pohyb nízko letícího meče. Běžím jako vítr, a když se odrážím, ještě koutkem oka sleduji, že netvor minul. Jeho oči planou podivným nenasytitelným hladem po smrti své kořisti. Nedívá se na mě, ani mě nezahlédne, jak se na něj vrhám.

Gronak tvrdí, že jsem talent, takže už bojuju tesákem a dýkou, jako by to byly mé vlastní pařáty. Skočím na démona zepředu, ostřím napřed jako kočka. A obě zbraně zajednou do jeho rudé kůže hladce jako do másla. Démon zařve a odstoupí od mága. Až teď si připustil, že jsem jistá hrozba, se kterou se musí vypořádat jako první. Zraním ho, vytrhnu zbraně, po rukou se mi rozlije černá hustá krev, ale to už se odrážím a letím mimo dosah jeho pěsti. Vzpamatovává se pomalu, je zmaten, když mě hledá mezi keři a kmeny. Zřejmě nečekal tak mrštného protivníka. A Thuerdiel zmizel.

Pokouším se dostat k démonovi zezadu, ale uši má asi stejně bystré jako já, nebo mě vycítil. Otočí se a sekne. Naše zbraně o sebe zazvoní. Čekám silný úder, takže jej bez problémů odrazím a bodnu dýkou po jeho koleni. Mít dvě zbraně je výhoda. Zaskučí a ustoupí. Měří si mě jako rozzuřený rudý býk, ještě by mu mohla jít z nosu pára. Zřejmě zvažuje, jak na mě zaútočit. Nejspíš ale není moc chytrý, protože opět máchne mečem. Znovu jeho úder odrazím a hodlám ránu v koleni pořádně prohloubit, na to ale bohužel čeká. Beze strachu mi nastaví holou ruku. Dýka mu prořízne dlaň a já jsem tak překvapen, že ji už nestačím ani vytrhnout ven. Druhou rukou mě totiž vzápětí praští do boku, až odletím stranou.

Heknu. V duchu přepočítávám kosti a díry ve vyschlé mrtvé pokožce, jestli nějaká nepřibyla, a začínám se zase sbírat ze země. Zbraň, která mi chybí v levé ruce, pohotově nahradí pařáty. Démon ale ke mně nespěchá. Ani neřve.

Pospíchám na místo, kde naposledy stál. Ještě tam je. Nehybný jako socha. Jeho meč leží opodál. Rukama si zakrývá oči a pozvolna se zmenšuje. Za jeho zády stojí Thuerdiel. Šeptaná slova odvíjejí z hůlky i z jeho prstů dlouhá modrá vlákna, kterými mu spoutal krk, ruce i nohy. Bestie pomalu mizí, až se kolem něj zjeví stejný černý kruh, kterým sem přišel, aby ho nakonec definitivně pohltil.

Thuerdiel vyčerpaně spustí ruce podél boků. Hůlka se v jeho prstech třese, jako v ruce nějakého starce. Z učesaného copu zbylo jen málo. Nakonec si musí neposlušné vlasy dát za výrazné špičaté uši. Ještě chvíli zírá do míst, kde démon zmizel, pak pohlédne vzhůru na nebe a konečně pohledem sklouzne ke mně.

„Děkuji,“ zašeptá svým tichým unaveným hlasem. „Doufám, že tě nezranil,“ dodá ještě a sedne do trávy.

Nechám jeho otázku bez odpovědi, kterou budu stejně hledat až v soukromí Sandhivaeniny věže. Klidně najdu svoji brašnu, abych mu podal vak s vodou. Ne, že bych potřeboval pít, ale nechci si zašpinit tašku hlínou, a tak každý kořínek vzorně omývám hned po vyrýpnutí. Vděčně přijme vodu z mé kostnaté ruky.

„Co tady vlastně děláš?“ zeptá se, když se pořádně napije.

„Nepamatuju se, že bych měl zakázáno opustit věž.“

Thuerdiel mi věnuje podivně smutný pohled. „Já nejsem Vaen,“ řekne po chvíli s drobnou výčitkou v hlase. „Ke mně nemusíš být jízlivý. Ostatně, ani tě nehlídám. Právě naopak, jsem rád, žes tu byl. Zachránilo mi to život.“

„Síla zvyku,“ pokrčím rameny, ale ve skutečnosti mě to trochu mrzí. „Vidíš tu zem?“ rozhodnu se to napravit. Thuerdiel se svraštěným obočím sleduje moji ruku. „Měkká tak akorát, taky suchá, ale ne moc. A celkem čistá, bez mechu, trav a kapradí. Roste tu zemnivec,“ vysvětlím mu, a jak se rozhlížím, najednou mi to připadá dost divné. Kolem není ani stopa po kopytech, ani po tvorech s chapadly, které černokněžník zabil.

„Áá, bylinky,“ pokývá hlavou temný mág. „Tvoje záliba. Šťastná to shoda náhod.“

„Mohl bych je sbírat i přes den, ale zašpinil bych si rukavice,“ dodám ještě a sleduji jeho podivnou tvář. Nevypadá jako člověk, ani jako elf. Jako byste vzali mohutnějšího člověka a navlékli na něj jemnou elfskou kůži. Tak nějak to prostě nesedí.

„Takže, to byla ta tvoje noční můra?“ dovolím si otázku. Zadívá se mi do očí, jako by zvažoval, jestli to říct právě mně.

Nakonec přikývne. „Poprvé, co jsem vyhrál,“ dodá ještě.

Svraštím obočí a potřesu hlavou: „Poprvé? Vždyť žiješ,“ namítnu.

„Ano,“ připustí a znovu si mě upřeně prohlédne. „On se mě taky nesnaží zabít. Chce mě pohltit. Nasytit se mou krví, vstřebat mou sílu, sebrat moji duši.“

„Bože,“ vydechnu a pokouším se představit si, jak to vypadá, když prohraje.

„Pokaždé, když přijde, něco si ze mě vezme,“ pokračuje Thuerdiel, jako by mi četl myšlenky. „A proto vypadám tak, jak vypadám,“ povzdechne si a bezděčně zabloudí rukou k podivně špičatému uchu. „Postupem času se mu budu stále více podobat. Až se sám stanu démonem. Bytostí bez krve, bez moci, bez duše. Pak budu jen bezcílně hladově bloudit a čekat, kdo mě spoutá, aby mi na chvíli propůjčil svou moc.“

Mlčím a zírám do země. Svým způsobem je mi ho líto. Zdá se, že jeho budoucnost se podobá tomu, co prožívám já. A pak mě přepadne strach. Strach z toho, že si uvědomí, jak jsem mu teď pomohl, jak jsem silný a že se mnou by mohl vyhrávat pokaždé. Je silnější než Sandhivaen, už přísahal, že mě zbaví jejích pout. Ale co když to říkal jen tak, aby mě mohl spoutat on? Až mi z toho přeběhne mráz po zádech.

„Rawendre?“ ozve se Thuerdiel z nenadání. Podívám se na něj. Jeho oči jsou pořád smutné a vážné. Ne tak hravé a bezstarostné jako ty Sandhivaeniny. „Proč jsi mi vlastně pomohl?“

„Protože jsem hlupák, Thueli,“ povzdechnu si a zvednu se. „Nepoučitelný hlupák,“ dodám a bezděčně hrábnu do brašny, jestli už mám dost kořínků a můžu se vrátit zpět, nebo mám ještě sbírat. „Pomohl jsem zaklínači, i když hrozilo, že mě zabije stejně jako ostatní zombie. Pomohl jsem i Sandhivaen ukojit její zvědavost, což mě stálo svobodu. Ale ani tak jsem se nepoučil. Prostě uvidím někoho v nouzi a vrhám se vpřed bez ohledu na následky.“ Otočím se k němu zády a rozhlédnu se, kterým směrem jít. Čaroděj už je mi zcela lhostejný, jako Sandhivaen. Představa nového pána mě žene odtud pryč.

„Aha,“ ozve se za mnou, takže se přece jen ještě naposled otočím. „Ty jsi tak jízlivý pořád, ne jen na Vaen.“


Následující den strávím celý ve věži. Nakrájím zemnivec na kousky a suším pod oknem. Slunce příjemně hřeje i moji chladnou pokožku. Co Sandhivaen odjela, je tady úžasné ticho. Sluhové se sem neodváží, i když vědí, že jsem tady já. Buď doufají, že si jídlo sháním sám, nebo mají strach, že nepotřebuji jíst. Nevadí mi to. Gronak mi jako přítel naprosto stačí.

Když se dole druhý den ozve po poledni zaklepání, jsem překvapen. Zůstanu tiše nehybně sedět jako vždy. Ale dveře vrznou a po schodech se ke mně blíží nepravidelné pomalé kroky. Jako by kulhal, napadne mě a pootočím se, abych viděl na příchozího.

„Můžu dál?“ vyloupne se nad podlahou Thuerdielova hlava. Stojí uprostřed schodiště a natahuje krk, aby na mě viděl.

„Vždyť už tu jsi,“ odpovím a stočím pohled zpět ke slunci.

„Nikdy by mě nenapadlo, že budeš sedět ve slunečních paprscích,“ pokračuje dál. Asi už s mými nevlídnými odpověďmi předem počítá, stejně jako Sandhivaen.

„Hřeje na kůži. Tobě slunce vadí?“

„Není už tak příjemné, jako kdysi.“ Thuerdiel se zastaví před slunečními paprsky na podlaze, a pak se přesune do opačného kouta, kde se posadí na židli. „Stalo se včera něco?“ zeptá se konečně a v jeho hlase je cítit jisté napětí.

Přemýšlím, co mu říct.

„Vyčítáš si, že jsi mi pomohl?“

„Tak nějak,“ pokrčím rameny. „Nejspíš to není jen takové zlomyslné prokletí někoho mocnějšího, kvůli kterému bych tě měl litovat.“

„Ne, to není,“ přizná Thuerdiel a já se k němu konečně otočím. „Jestli to chceš vědět, byl jsem stejně nezodpovědný a lehkovážný, jako je Sandhivaen. A zneužíval svou moc a hnal se za cíly, na které jsem neměl, abych všem dokázal, jak jsem mocný. Až jsem narazil na démona, který mě přemohl.“

Přikývnu. Vlastně jsem vděčný za jeho upřímnost, pokud tím nesleduje něco dalšího. Dívá se na mě a trpělivě čeká na další otázky. Nebo snad na mé odsouzení?

„A co s tím hodláš dělat?“

Thuerdiel na chvíli svraští obočí, jako by nerozuměl. Pak zavrtí hlavou. „Nic, Rawendre. S tímhle se nedá nic dělat. Je to konečná.“

„To je kec,“ odfrknu si.

„Není. Narazil jsem na nepřítele, s nímž mohu bojovat, možná mám šanci i vyhrát boj. Ale bitva už je rozhodnuta. Otázkou je jen čas, který mi zbývá. Vlastně,“ nadhodí a na chvíli se zarazí. Jeho oči si mě měří, jako by si nebyl jistý tím, jestli mi to může říct. „Právě proto jsem k tobě tak upřímný, přestože o tobě nic moc nevím. Mám obavy o Sandhivaen. Je také tak lehkovážná. A já si nejsem jist, jestli už nenarazila na stejnou konečnou jako já.“

„To jako na mě?“ pozvednu nevěřícně obočí.

„Zvláštní, že s tebou se dá mluvit. I když těžko říct, jestli je to výhoda.“

„Nejsem zabiják,“ zavrtím odmítavě hlavou. „Ani pořádný démon. Kdyby mě propustila, uteču co nejdál, zalezu do hlubokých lesů a nikdo už o mně nikdy neuslyší.“

Thuerdiel nehybně poslouchá můj zvyšující se hlas a i přes jeho kamennou tvář je jasné, že tomu nechce věřit.

„A svůj osud můžeš jisto jistě zvrátit,“ dodávám rozhořčeně. Jeho nedůvěra mě bolí, jako bych nikdy neztratil své emoce.

„Jak?“ zeptá se klidně.

„Stačí mít démona, který odláká na chvíli jeho pozornost, jako jsem to udělal já,“ vyhrknu a Thuerdiel se rozesměje. Zatímco já se ještě v duchu chvěju, jestli jsem nevstoupil na tenký led.

„Rawendre,“ potřese hlavou a pomalu se zvedne. „Každý temný mág může mít jen jednoho démona. A ten velký s mečem, kterého jsi zranil, je můj. Jiného mít nemůžu. Nedokážu se od něj odpoutat a on bez pomsty sám neodejde. Je to konečná,“ zdůrazní znovu a zvedne se k odchodu. Opravdu kulhá. Na schodech se ještě zastaví a prsty zvedne ke své košili. „A prosím, nechoď v noci sbírat zemnivec. Alespoň ne tam na to místo. Vždycky, když cítím, že přichází, rychle se tam teleportuji, abych tady nepůsobil rozruch.“ Konečně rozepne několik knoflíků a odhalí holou hruď. Uprostřed se klenou dvě dlouhé čerstvé jizvy jak od nože. „Jsem s ním svázaný, a když jsi ho zranil, ublížilo to i mě.“


Ten den jsem neměl chvíli klidu. Seděl jsem jako na trní, myšlenky divoce vířily hlavou, jak splašení koně, které už nikdo nezastaví. Nakonec jsem se do toho musel dát. Pořádně jsem prohledal všechny nádobky, které tady stály v policích. I ty úplně vzadu. Pak jsem prošel několik knih, abych si doplnil nebo ověřil informace. Trvalo mi to ještě téměř celý další den.

V noci jsem se pak vydal na místo, kde jsme bojovali. I s pomocí takového zraku, jaký mám, se kapky krve démona, které musely dopadnout při boji na zem, nehledají snadno. Ale nepřestával jsem a doufal, že je všechny nesesbírala jen moje hladová vysušená pokožka. Ale několik výhonků převzácné demnolify jsem nakonec přece jen našel. Roste rychle, kvete krátce a brzy uvadá. Kvůli těm několika okvětním lístkům jsem na tom místě nakonec dvě noci hlídal její uspěchaný život. A musím přiznat, že mě pálily prsty i přes rukavice, když jsem odřezával květ. Démon ani Thuerdiel se ale během té doby naštěstí neukázali. Třeba byly démonovy rány hlubší a musel je léčit déle.

Ve věži jsem pak lístky usušil, rozdrtil a přimíchal do hlavní směsi. I to mi zabralo pár dní. Nakonec jsem s nimi zašel k hrnčíři. Přemluvit ho, aby prášek zapracoval do hrnčířské hlíny a uplácal něco jako amulet, vzhledem k mému vzhledu netrvalo déle, než několik vteřin. Viděl jsem, jak se otřásl hned, jak uviděl, že mířím do jeho dílny. Horší bylo, že musel do placičky vyrýt dost složitý znak. Udělal bych to sám, ale ruce mě brněly už jen, když jsem si představil, že bych se toho dotkl. Kdybych to opravdu udělal, třepaly by se tak, že by linky nebyly přesné. Ten muž se při tom tvářil tak nešťastně, jako bych tím znakem chtěl proklít jeho dílnu a snad i jeho rodinu. Nakonec jsem mu musel slíbit mast na revma pro jeho matku, a čaj proti kašli na zimu, aby alespoň trochu uvěřil, že mu nechci ublížit. Pak jsem ho potrápil ještě tím, že jsem celý den a část noci čekal, než se hlína vypálí a zchladne. Dokonale jsem pak slyšel, jak si oddechl, sotva jsem se k němu otočil zády a vyšel ze dveří.

Váček s tím pokladem jsem držel jen konečky dvou prstů a doufal, že nikdo nevidí, jak se mi chvěje ruka. Ve věži jsem ještě dírkou provlékl koženou šňůrku a do uzlu nad amuletem přivázal několik sovích pírek, aby znak na něm zakryly. Pak jsem se s tím pokladem vydal za Thuerdielem.

Zaklepu na dveře jeho ložnice. Jeho služebná mě ustrašeně sleduje, jako všichni lidé tady, ale sotva se otočím, skloní hlavu k proutkům, které splétá do košíku. Klepu znovu, uvnitř je ticho.

„Je tam?“ obrátím se na děvče. Ohne se nad práci, že jí přes proutí skoro nejde vidět do tváře. Jen odhaduji, že krčí rameny. Kdybych naléhal, asi by se rozplakala. Bez svolení chytím za kliku a vtrhnu dovnitř. Nepokusí se mě zastavit. Ani nemusí. Pokoj je prázdný, vedle postele pomalu mizí černé znaky, takže jsem během vteřiny zase venku.

Popadnu zástěru, která leží na lavičce u pece, a za běhu do ní balím váček s amuletem. Při běhu chci mít volné ruce, a tak bych nerad, aby mi něco provedl s kůží, až si ho strčím za kazajku. Dívka se přitom ani nepohne.

Proběhnu bočními dveřmi vedle brány. Strážní mi je otevírají sami, ani na ně nemusím volat. Vědí, že v noci chodím často ven. Být považovaný za démona, nebo proklatce, či prostě zlo, má i své světlé stránky. Země se skoro nedotýkám, když letím s větrem o závod. Nedýchám, nic mě nebolí, jsem jako kámen, když ho někdo prudce hodí. Očima, které vidí ve tmě jako ve dne, sleduji kořeny, výmoly i překážky. Bohužel k určenému místu je to dost daleko.

Když tam dorazím, je skončeno. Démon je jako obrovská nehybná hrouda, když se sklání nad bezvládným tělem svého pána. Ani se nezastavuji, nedívám se, co tam dělá. Rukou šmátrám pod košilí. Vytahuji vzácný poklad. Trhám zástěru i váček jako zběsilý, možná mi při tom pomáhají i mé drápy. A zcela ignoruji bolestivé škubání v ruce, když natahuji magický předmět proti tomu obrovi.

„Zmiz!“ zařvu do ztichlého lesa a posledním skokem dopadnu jen kousínek od démona.

Zavrčí na mě. A oči zabodne do předmětu v mé dlani.

„Mám ti tím taky popálit kůži?!“ pohrozím znovu a natáhnu se k němu. Doufám, že cítí, jak mě to bolí.

Znovu zavrčí na protest, ale zvedne se. A pak pomalu ustoupí.

„Zmiz, odkud jsi přišel, nebo ti to narvu do krku,“ pokračuji dál a z druhé ruky mi vyraší pařáty. Nevím jak to, ale opět se rozzáří magií. A srdce se roztluče, jako by byla Sandhivaen najednou někde blízko.

Démon naposledy zabručí. Zatíná pěsti vztekem a ve tváři mu tu škube, jako by mě chtěl překousnout. Pak ale ještě o krok ustoupí. Nakonec vykřikne, až se to rozlehne celým lesem, a kolem jeho těla se zvedne temnota, která ho zahalí a odnese pryč.

„K čertu,“ zaskučím konečně bolestí a mrštím amuletem po ležícím Thuerdielovi. Ruka pálí. Udiveně hledím na kruh, který se mi obtiskl pod klouby a do dlaně. Moje šedá nevýrazná pokožka je v těch místech skoro černá. „Prokletí černokněžníci!“ ulevím si znovu, ale pak se na Thuerdiela pozorněji zadívám. Démon se pokoušel dostat k jeho krku a na zápěstí. Na kůži ho nepoškrábal, ale trhal s koženými nátepníky a s šátkem, který má mág kolem krku. Nepovedlo se mu to. Zřejmě i tohle jsou magické věci, kterými se snaží chránit.

Povzdechnu si a opatrně zvednu amulet za šňůrku ze země. Pak mu ho položím na hruď a zavážu uzlík kolem jeho krku. Chvíli se nic neděje, pak se amulet začne pomalu rozsvěcovat jeho životní energií. Když pohasne, roztřese se jako amulet zaklínače. Cítí mě, a tak varuje svého pána. Thuerdiela ale neprobudí. Nakonec ještě zkontroluju jeho tep a posadím se vedle něj. Budu hlídat, kdyby se démon chtěl vrátit.

„Co tady děláš?“ ozve se vedle mě, když už se černobílému světu před mýma očima opět začínají navracet barvy, a to znamená, že svítá.

Stočím pohled na temného mága. Vypadá spíše vyčerpaně, než odpočatě. Mžourá do světla a pokouší se sebrat síly a posadit se.

„Co by, pomáhám ti,“ pohodím ramenem. „Vždyť jsem říkal, že jsem nepoučitelný.“

„Ty jsi ho zahnal?“ podiví se, když zkontroluje nátepníky i šátek. „Jak?“ Nahmatá neklidný amulet a zadívá se na znak na něm.

„Tak,“ přikývnu.

„Tohle přece nefunguje,“ zavrtí hlavou. „Zkoušel jsem to.“

„Vážně?“ zeptám se a ukážu mu svoji dlaň. „A vložil jsi do toho demnolifu?“

„Domno-co?“

„Rostlinku, která vyroste z krve démona. Mělo by to fungovat jen na něj, ale řeknu ti, nevzal bych to znovu do ruky.“

„Tímhle jsi ho zahnal?“ zeptá se znovu, jako by tomu nedokázal uvěřit.

„Jo, a příště ho tím zaženeš i ty. Nebo se tě přinejmenším nedotkne. Tak co?“ mrknu na něj spiklenecky. „Řeší to tvoji otázku času?“

Thuerdiel nevěřícně potřese hlavou, a pak si zvědavě přitáhne moji dlaň. Zkoumá popálená místa a vraští obočí. „Snad ano,“ odpoví konečně po dost dlouhé chvíli. Pustí moji ruku a zahledí se kamsi do neznáma. Jako bych tušil, že mu hlavou víří tisíce otázek. „Třese se,“ špitne po chvíli a přejede prsty po amuletu.

„V blízkosti je démon,“ upozorním ho. „Tedy já.“

Komentáře

komentářů

About The Author

2 komentáře

  1. Tereza Matoušková

    Nakonec to nebylo tak zlé. Upřímně, ale začátek by chtěl přepracovat, je to vyloženě tragédie, ve druhé třetině onoho souboje jsem se přistihla, že místo čtení hledím z okna a vůbec mi to nevadí. Zbytek je už daleko lepší, ale bohužel si myslím, že začátek odradí nejednoho čtenáře. Zarazila mě kolísavá kvalita textu, skoro jako by autor první část se soubojem psal tak v 15 a zbytek o dva tři roky později. Najdou se tu velice dobré momenty, nápad se zombií je skvělý, ale do dobré a vyvážené povídky tomu přece jen hodně chybí.

    Takže za první půlku 4, za druhou 6.

  2. Daletth

    Nevím proč, ale působilo to na mě tak, že náš přítel, démoní zombie, není hrdinou jen téhle povídky. Přítomný čas ich formy, který zde převažuje, tomu dodává spád, i když tam není zrovna moc přímé řeči. Zpočátku jsem se obávala, že to bude celé jen o boji s démonem na mýtině a nic se tam nestane, takže jsem byla nakonec ráda, že se boj odehrával i na jiné úrovni a Rawendr dostal ještě trochu prostoru. Jako nápad to není špatné.
    Celkem bych dala 7.

Leave a Reply