Pavel Řihošek: Neptej se na nic

„Neptej se na nic!“

Alexej překvapeně vzhlédl. Za celou tu dobu neřekl jediné slovo; nepromluvil už několik hodin, od chvíle kdy si ho ta žena najala.

Jeli ovšem už nějakou dobu a dalo se předpokládat, že žena trpí dlouhou chvílí. Ženy vždycky žvanily, málokdy si dokázaly pomoc. Jejich jediným štěstím bývalo Alexejovo odhodlání být profesionál za každou cenu. Zákazníkovo tajemství neprozradíš a ani nezískáš.

Ovšem, jak nezískat tajemství, které mu chtěly ty zatracené ženské vyžvanit samy?

„Můj muž,“ pokračovala žena v té pitomé touze mu povyprávět svůj životní příběh, „má jinou.“

„Paní,“ namítl Alexej mírně, „já skutečně nepotřebuji nic vědět.“

Navíc jsem příliš mladý na to, abych se učil o takových věcech, napadlo ho.

„Proč ne?“

„Čím méně vím, tím méně prozradím.“

„He,“ ušklíbla se žena. „Copak jsme se ocitli na nějaké tajné výpravě? O nic přece nejde! Jeden přestárlý kanec se rozhodl, že už mu nestačí čtyřicetileté maso a místo toho si nabrnkl dvacetiletou koroptvičku. Jakápak záhada a tajemství?“

„Všechno lze použít,“ namítl Alexej. „Nepřítel často dokáže vymyslet překvapivé úskoky.“

„Jaképak úskoky? Jakýpak nepřítel?“ ušklíbla se žena. „Ten můj břicháč by neublížil ani kuřeti. Sotva se objevím ve dveřích, změkne jako tvaroh a bude se prosit o odpuštění.“

„Už jste to zažila?“

Žena trpce sevřela rty.

„Začalo to, když mi bylo třicet šest. V té době jsem začínala stárnout a má pleť si začala vyžadovat drahá mléka z Káderu. Ale sotva kdo by popřel, že má postava získala s časem na správných místech. Můžeš mi věřit, že spousta mužů stále ještě vzdychá po mé náruči.“

„Aha.“

Alexej raději hleděl na hřívu své kobyly. Trpká zkušenost ho naučila, že sotva žena začne mluvit o svém vzhledu, nepřestane, dokud neuslyší slova chvály, zopakované alespoň desetkrát.

„Od té doby si našel už dvakrát milenku. Pokaždé když jsem ho načapala, slíbil, že bude sekat dobrotu…. Jak se vůbec líbím tobě, chlapče?“

Alexej vzdychl. Už to bylo tady!  Jsem v tomhle bohyní prokletém městě už pět měsíců, přemýšlel trpce, a jediné, kdo si mne chce najmout, jsou přestárlé slepice, které tvrdí, že chtějí ozbrojený doprovod, aby mne nakonec zavedly na opuštěné místo, kde mi dělají neslušné návrhy, aby se nakonec urazily, když jim povím, že jsem tady kvůli něčemu jinému.

„Mne ženy nezajímají,“ řekl prudce.

„Ale? Máš raději chlapy?“

„Samozřejmě. Tolik nežvaní a neurazí se kvůli každé maličkosti.“

„Ty tak docela nerozumíš, co chci naznačit, že?“

„Nevím, proč se tak smějete, paní! Já o vás nepotřebuji vědět nic, ale za to vy budete za chvíli vědět úplně všechno o mojí rodině.“

„To tedy nebudu,“ zasmála se žena. „Já přece vím, že chlapec z vesnice Dvanácti cest nezná své rodiče.“

„To jste první,“ zavrčel Alexej. „Ty před vámi mne litovaly, protože jsem prý ubohý sirotek.“

„A nejsi snad?“

„Pchá! Pokud o Dvanácti cestách něco víte, tak také víte, že jsme mlčenliví jako hrob.“

„Jak kteří,“ zasmála se žena. „Svého času jsem znala mistra z tvé vesnice. Býval mým i manželovým přítelem, dokud neodešel na cestu, ze které se nevrátil. Proto jsem také věděla, koho mám hledat, když jsem potřebovala pomocníka. I když dala bych přednost někomu staršímu.“

„Teď narážíte na co?“ optal se Alexej. „Na mé schopnosti a nebo na to, že starší muž by vám udělal víc dobře, až dojdeme tam, kam mne chcete zatáhnout? Já nejsem tak hloupý. Většina těch ženských před vámi se mnou mířila do nějaké horské chaty. My tam jdeme také, co?“

„Ano. Můj muž si tam odbývá svoje.“

„Vsadím se, že tam nikdo nebude a vy se budete tvářit strašně překvapeně.“

„To se tedy budu tvářit,“ přikývla žena. „Dala jsem toho svého břicháče dva týdny sledovat. Pokaždé, když mi tvrdí, že musí na jednání, zmizí tam za tou svou křepelkou. Sotva by mne něco překvapilo víc než to, že tam dneska nebude.“

„Nebudete se zlobit, když povím, že vám moc nevěřím? Jedna ženská jako vy mi navykládala, že ji na chatě mučí tři hrozní démoni a nikdo jiný než já se s nimi nedokáže vyrovnat. Když jsme tam přišli, místo démonů mne chytily tři staré služky, které mne dovlekly do obrovské kádě s horkou vodou a spařily mne jako kuře.“

„A co jsi udělal?“

„Zabil jsem je, co jiného? Mám svoji čest a přísahal jsem, že už nikdy  se nenechám takhle oklamat.“

„Zabil jsi je? Ale pro svatou Bohyni!“

„Samozřejmě že ne,“ utrhl se na ni Alexej. „Vytrhl jsem se jim, pobral svoje věci a utekl odtamtud jako malý kluk.“

„Vždyť ty jsi malý kluk. Kolik ti je?“

„Šestnáct,“ řekl zamračeně Alexej. „Ale nezkoušejte  mi tvrdit, jak jsem mladý. Když mi bylo dvanáct, se svými mistry jsme odešli do války. Ve čtrnácti letech jsem zabil s přítelem vlkodlaka. Když mi bylo patnáct, tak…“

„…tak jsi porazil sto chlapů jakoby nic,“ doplnila žena a zasmála se. „Ty naháníš docela strach, víš to?“

„Vážně?“ zeptal se potěšeně. „Opravdu? Nelžete mi? Většina těch ženských mi tvrdila, že jsem roztomilý!“

„Docela vážně,“ přikývla žena. „Vím dost, abych nijak nezpochybnila schopnosti učedníka Dvanácti cest. Proto mne skutečně děsí, když vidím, že někdo tak mladý a nezkušený je vychovaný jako vraždící monstrum. A ještě ke všemu vypuštěný do světa.“

Když Alexej poznal, že žena nepřehání a skutečně ho považuje za cosi hrůzného, upadl do rozpačitého mlčení.

„Nemusíte přehánět,“ řekl nakonec. „Člověka jsem ještě nezabil.“

„To se možná dneska změní, chlapče.“

„Proč myslíte?“

„Takže tě tedy můj příběh zajímá?“

„Pokud mi nepovíte jen snůšku lží.“

„Dobře, chlapče můj, poslouchej. Dvakrát jsem svého muže načapala v náruči jiné ženy. Pak jsem se zařekla, že už nebudu slídit v jeho soukromí. Ne, nesměj se mi. Tentokrát jsem nedala muže sledovat, protože by měl jinou, ale protože se měnil.“

„Měnil? Poslyšte, paní, já jsem sice mladý, ale součástí Dvanácti cest je i nauka o lidské duši. Proto vím, že muž, který si našel mladší ženu, se mění.“

„Ano, šestnáctiletý cucák mi bude objasňovat tajemství života! Myslíš, že já, která nevěru už zažila, nepoznám příznaky? Když to bylo poprvé, oholil si vousy. Podruhé si začal barvit vlasy.  Před zrcadlem strávil víc času než já.“

„A teď?“

„Teď přede mnou začal mít tajemství. Podepisuje smlouvy, o kterých já nic nevím. Pečlivě si zamyká stůl s obchodními dokumenty, přitom dřív mi je často ukazoval. Ne, rozhodně se změnil.“

„Třeba se vás chce prostě zbavit, paní.“

„A utéct s tou mladší, že ano. Neznáš mého břicháče. Kdybys ho znal, věděl bys, že mu je jakákoliv proradnost cizí. Kdyby se mne chtěl zbavit, prostě by se se mnou poctivě vyrovnal. Několikrát jsem ho přistihla, jak si prohlíží mé šperky, a když jsem na něj promluvila, buď mi ani neodpovídal a nebo vypadal, jako by se divil,  co právě dělá.“

„Takže máte podezření na čarodějnictví?“

„Přesně,“ řekla žena. „Souhlasíš se mnou?“

„To je těžké!“

I když se Alexej snažil tvářit uvážlivě, cítil, jak v něm narůstá nadšení. Že by konečně první žena, která skutečně potřebuje jeho služby? Ale čarodějnice? Dost sotva, možná nějaká městská holka, která někde našla dvě tři skutečná kouzla.

„Co víte o té druhé?“ zeptal se.

„Že stojí za to,“ řekla žena kysele. „Prý opravdu krásná. Ten pitomý lotr, co pro mne špehoval, se celou dobu tvářil, že by se na místě mého muže zachoval stejně.“

„Krásné ženy většinou nepotřebují čarodějnictví. Rozhodně ne, když ve městě má svůj úřad inkvizice.“

„Co ty o tom víš, chlapče? Každá by se upsala samotnému Světlonošovi, jen kdyby mohla být neodolatelná.“

„Hm, je na té ženě něco zvláštního? Nosí šperky s podivnými ornamenty, třeba náhrdelník a nebo náramek se soškou zvířete, démona a nebo boha?“

„Která žena nenosí? A jak může zdejší očko rozeznat, jestli má holka na ruce kouzelný náramek? Ale docela určitě by ti vysvětlil jiné její přednosti.“

„Všiml si, že by měla zvláštní vliv na zvířata?“

„Leda na prasata jako je on a nebo moje drahá polovička.“

„Takže nevíte vůbec nic?“

„Vím dost, abych si vzala s sebou tebe. Když jsem se dozvěděla, že ve městě nabízí své služby mistr Dvanácti cest, brala jsem to jako znamení osudu.“

„Nejsem mistr,“ upozornil ji Alexej. „Jsem jen učedník. A musím vás upozornit, že kdybychom, což je nepravděpodobné, měli co dělat se skutečnou čarodějnicí, sotva vás dokáži ochránit, paní.“



Nad městem, ze kterého vyjeli, se nacházelo několik stráních, zhusta posetých horskými chatami, kde přes léto odpočívali zámožní občané města. K jednomu takovému mířil Alexej se svou zákaznicí.

Dům vypadal prázdný a jej přepadlo neblahé tušení. Nakonec to bude jen další historka, na kterou jsem naletěl, pomyslel si. Možná dobře vymyšlená a podaná, ale stejně jen další lež.

„Je tady,“ řekla žena a ukázala napravo. „Dveře od stáje jsou pootevřené. Tam uvázali svoje koně. Musíme být opatrní, abychom naše holubičky nevyrušili.“

„Myslel jsem si, že jsme tu právě proto, abychom je vyrušili,“ namítl Alexej.

„Chci je přistihnout při činu. Chci vidět, co ta druhá má a já nemám. Ale tomu ty nemůžeš rozumět.“

„Proč ne?“ divil se Alexej. „Pokud jsem dobře pochopil, pak problém není v tom, co ona má, ale co jí chybí. Oproti vám alespoň dvacet let navíc.“

Žena si ho nepřátelsky změřila.

„To není druh humoru, který bych ocenila.“

„Humoru?“ optal se. „Aha, vy si myslíte, že žertuji? Ale copak není nad slunce jasnější, že…“

„Už dost!“ zarazila ho. „Takt se zjevně ve Dvanácti cestách nevyučuje.“

„Takt? Copak, když se na něco ptáte, nečekáte odpověď?“

„Nechme toho,“ povzdechla si žena. „Nakonec jsem tě nenajala pro tvůj šarm, chlapče. Pojďme se podívat na ty dva.“

Obešli celý dům, až narazila na jediné okno, ve kterém byly uvolněné okenice, jinak zatlučené kvůli přezimování domu.

„Ráda to dělá na světle,“ zašeptala žena. „Ta nestydatá harpyje si zaslouží, aby jí někdo vyškrábal oči. Pojď, nakoukneme dovnitř… No jen se podívej, oba jsou nazí!“

Když se Alexej dostal k oknu a opatrně nahlédl do stinného pokoje, okamžitě poznal, že něco není v pořádku. Ano, oba dva byli nazí a docela určitě za sebou měli ten druh hrátek, kvůli kterým jeho zákaznice tolik vyváděla, ale ty chvíle už skončily…

„Zase bruneta!“ vztekala se žena. „Vždycky mi tvrdil, že miluje moje zlaté vlasy! A nakonec si vždycky najde…“

„Buďte tiše,“ napomenul ji Alexej.

Viděl před sebou širokou postel s pováleným prostřením, zbytky večeře a vypité sklenice vína. Muž s tučným tělem velryby a s chlupy opice ležel rozvalený na prostěradle, hlasitě chrápal a zdálo se, že se chystá svými rozpaženými pažemi obejmout celý svět.  Na jeho klíně seděla štíhlá postava dívky, takřka nepatřičně mladá a útlá. Černé vlasy, husté a dlouhé až po kolena, ji zakrývaly jako neprodyšný plášť.

„Zatracená práce,“ zasyčela žena. „Vždyť je to ještě dítě!“

Alexej se soustředil. Když sepjal prsty do předepsaného symbolu, na dívčím těle vystoupily mystické obrazce jako stříbřité rytiny. Byly tenké jako vlas, sotva patrné, ale pečlivě udržované.

Čarodějnice, uvědomil si. Skutečná a nefalšovaná čarodějnice, členka Konventu. Megéra noci, harpyje zapomnění.

„Tiše, paní,“ zašeptal. „Ona není žádné dítě. Musí mít alespoň sto let, z čehož musíte mít ohromnou radost.

Žena stiskla nespokojeně rty: „To tedy nemám! Ona a sto let? Jestli mluvíš vážně, pak proč mám já na těle vrásky a ona kůži hladkou jako je kůže zmije?“

„Protože  ona může mít kteroukoliv podobu, kterou si ze světa živých zvolí. Její vzhled je jen iluze a klam.“

„Zatraceně dobrá iluze,“ zasyčela žena mezi zuby. „Víc by se mi líbila, kdyby měla kůži jako uschlá vrba a záda hrbatá jako zmrzačená fena.“

„Kdyby tak vypadala, sotva by svedla vašeho muže,“ podotkl Alexej.

Žena mu silně sevřela rameno. „Už ani slovo navíc,“ sykla. „Tvého moudra mám až po sem. Dělej raději svoji práci. Zabij čarodějnici, ať tu frašku skončíme. Co s ním vůbec dělá?“


Čarodějnice zvedla misku, naplněnou tmavou tekutinou a lila její obsah na mužovo nahé tělo. Její rty se pohybovaly, jak z nich vycházelo zaříkání, potřebné pro vyvolání kouzla.

„Je to nějaké zvrhlá technika, kterou znají jen ony?“ zeptala se žena žárlivě. „On nevypadá, že by mu to dělalo extra dobře.“

„On spí,“ řekl Alexej. „A ona čaruje!“

„Co budeme dělat?“

Alexej pokrčil rameny. Hlavou mu prolétlo několik vzpomínek. Učitel, který zahajuje hodinu, a napomíná je: „Je jen jediné naučení, kterou si dnes musíte odnést. Když potkáte čarodějnici, utíkejte!“ Pak studená zářijová noc, plná vzrušeného šeptání. Pět mistrů odešlo, aby se vypořádalo s čarodějnicí. Žádného z nich už nikdy neviděli.

Má kariéra, napadlo ho, skončila dřív než začala.

„Teď mne poslouchejte, paní,“ řekl. „Okamžitě se rozběhnete ke svému koni a pojedete do města zavolat inkvizici. Povíte jim, že…“

„Tak to tedy ne! Žádná inkvizice se volat nebude! Kdybych ji chtěla zavolat, neplatila bych tebe, chlapče. Jaký smysl má snažit se zachránit majetek před ní, když ti ho pak zabaví inkvizice?“

„Ale tady jde o život, jeho i váš.“

„A také tvůj, co?“

Její syčivý hlas Alexeje rozčiloval. Obviňuje ho snad z toho, že chce utéct jako spráskaný pes? Kdesi uvnitř se ozvala uražená hrdost. První zakázka, která nemá nic společného s natěšenými paničkami, a on odsud bude muset zmizet? Na druhou stranu, bezpečí zákazníka pro něj musí být na prvním místě.

„Paní, já se s vámi nebudu hádat,“ řekl a sám se divil, jak zní nespokojeně. „Vy odsud musíte rychle odejít. Za tím oknem je bosorka noci, žena poznamenaná Světlonošem. I bratrstvo Dvanácti cest se jim vyhýbá.“

„Protože se bojí, co?“

„Oni se nebojí. Opatrnost není zbabělost.“

„Jak příhodné! I když možná, že zbabělé není celé bratrstvo, ale jen jeden vystrašený učedník.“

Alexej viděl, že se mu chvějí ruce hněvem. Ta hloupá ženská, pomyslel si zuřivě, snaží se mne vyprovokovat, abych udělal hloupost. Hloupost, která skončí smrtí nejen pro mě, ale zejména pro ni a jejího muže. Copak nechápe, že jediný, kdo tady něco zmůže, je inkvizice? I za cenu, že by následovalo zabavení veškerého majetku pro podezření ze spolčení se silami noci?

„Opravdu jsou pro vás peníze důležitější než vaše zdraví?“

Nyní, když se octli v těsné blízkosti, schovaní pod oknem, mohl pozorovat veškeré známky stárnutí. Její světlou pleť blondýny křižovaly začínající stopy vrásek, kolem modrých očí se ji tvořily váčky. Kůže, která se jí možná v mládí pevně pnula kolem lícních kostí, povolovala, roztahovaná stále silnější vrstvou tuku.

„Proč si mne  tak prohlížíš, chlapče?“

„Ptal jsem se…“

„Já vím, na co ses ptal,“ zašeptala žena. „Ale co bys asi tak chtěl slyšet? Že ráda přijdu o všechno, ať už díky čarodějnici a nebo díky inkvizice? Jenom když si zachráním svůj pitomý život? Jak myslíš, že si ho pak budu užívat, ožebračená někde na ulici? Já, která zaměstnávám jedenáct služebných,  budu najednou sloužit sama…“

„Lepší živá než mrtvá, paní!“

„Říká kdo? To je nějaké pěkné moudro, se kterým táhni k čertu.“

„Dokud člověk dýchá, má naději.“

„Možná pro tebe, který nemáš nic než své mládí a svoje svaly. Pokud jde o mne, pak raději dobře zemřu, než abych pak měla špatně žít.“

Raději dobrou smrt než špatný život! Ta slova ho zasáhla, rozezněla v něm skrytou strunu. Nebylo to nic, co by jej učili jeho mistři, kteří hrdost označovali za nejlepší prostředek vlastní zkázy. Když rozčilením zrudla, nestala se žena o nic přitažlivější, ale přesto k ní pocítil jisté sympatie.

Zděšení a hněv střídala touha po boji. Rozumné já mu našeptávalo, že se chová jako hazardér, který se chystá vsadit na mizernou kartu.    Vší silou se ovládl.

„Tady zkrátka nemůžete zůstat,“ řekl rozhodně. „Vraťte se do města a počkejte mne na místě, kde jste mne najala. Pokud se do setmění nevrátím, bude vám jasné, že jste tak či tak přišla o vše. Můžete pak zavolat inkvizici a nebo se připravit na nevyhnutelné.“

„Co tím myslíš, chlapče?“

„Čarodějnice se snaží vašeho muže ovládnout. Pokud dokončí své kouzlo, stane se loutkou v jejích rukách. Pak si ji přivede domů a vás vystrnadí. Nyní máte šanci ji předběhnout.“

„Jakpak, chlapče?“

Žena poslouchala jeho rady, jako by jí radilo nedospělé a hloupé dítě. Alexej podrážděně pokračoval. „Můžete rozhlásit, že jste ho přistihla s jinou a že odjíždíte pryč. Co stačíte sbalit, vám zůstane.“

„Pár šperků a krámů,“ odfrkla si žena. „Měl by ses odnaučit radit starším, chlapče. I když je můj muž zámožný obchodník, není to tak, že bych mohla přijít domů a odnést si celé jeho jmění na zádech.“

„Máte snad lepší nápad?“

„Samozřejmě že ano.“

Žena se pyšně napřímila a založila ruce. „Proto jsem najala tebe, chlapče,  aby ses jí zbavil. Zůstanu tady a budu tě sledovat. Jsem dcera ze starého a šlechetného rodu, chlapče. Okolnosti, které mne přinutily vzít si kupce, nemusíš znát. Jedno je ale jisté, jako správný lovec zůstanu se svými psy.“

Psy? Alexej se jako pes zdaleka necítil.Zdálo se mu, že ta žena před ním roste a divil se sám sobě, že ji měl za jednu z těch roztoužených paniček.

„Teď asi čekáte,“ ušklíbl se, „že se spokojeně nechám zabít?“

„A není to tak?“

„Dvanáct cest nás učí, že, kdo přežívá, ten vítězí.“

„To jsou žvásty,“odpověděla žena. „Už když jsem tě poprvé viděla na náměstí, jak tam stojíš a prodáváš svůj meč, chápala jsem, že jsi příliš hrdý, než aby sis přiznal pravdu.“

„Jakou pravdu?“

„Že nikdo nebude tak hloupý, aby si za strážce najal šestnáctiletého kluka.“

„Vy jste tak hloupá byla!“

„Ach, já jsem z dalekého severu. Znám a ctím Dvanáct cest. Mistr z tvé vesnice býval mým nejlepším přítelem a důvěrníkem. Řekni, jak dlouho jsi už ve městě?“

„Půl roku.“

„A stál jsi den co den na svém místě? A jediný, kdo si tě najal, byly zdejší znuděné měštky? Kvočny, co hledají nového kohoutka do postele. Jak dlouho ti tady tví mistři nařídili zůstat?“

„Dva roky,“ přiznal neochotně.

„To pro tebe musí být pokořující zkušenost.“

„Já si nestěžuji.“

Žena se zasmála. „Chlapče, tvé oči jsou oči muže, který ví, že svět se ani neobtěžoval dát mu řádnou šanci. Vždyť dnes poprvé jsi dostal příležitost ukázat, co v tobě je. A co máš na výběr? Buď se vrátit jako spráskaný pes a nebo zbytečně zemřít. Copak si vybereš?“

„Mou první starostí je vaše bezpečí,“ řekl Alexej zachmuřeně. „Na mých pocitech tolik nezáleží.“

„To je moudrost starého muže,“ posmívala se mu žena. „Tvé srdce jí nevěří o nic víc, než bych jí věřila já. Ty a já si jsme podobní! Proto jsem si tě také najala.“

„Možná jste udělala chybu,“ podotkl zamračeně.

„Není na tobě, abys mne soudil. Tak co, chlapče, vrátíš se se mnou do města a nebo budeš před mými zraky bojovat, jak se sluší na mladého hlupáka?“

„Paní,“ řekl Alexej ztěžka, „já vím, o co se snažíte. Ale to je marné. Má povinnost je zajistit vaše bezpečí. Bez ohledu na vlastní pocity. Vracíme se do města.“

Žena sklopila hlavu. „Pak jsi mne tedy odsoudil k doživotní bídě. Měla bych tě proklínat, chlapče. Ale jsem ráda, že dokážeš vzdorovat i lstivé ženské řeči. Každá žena totiž touží mít po svém boku muže, který se netočí jako kohout ve větru. Žena totiž dnes chce to a zítra tamto.“

Alexeje její proměna zaskočila. Sám se držel rozumu z posledních sil. Stačilo by, aby ještě chvíli pokračovala a on by se vrhl do marné bitvy. Zaplavilo ho nesnesitelné zklamání. Tedy odejdou a veškeré to vzrušení přijde nazmar?

„Výborně, paní,“ řekl proti své vůli.

„Ještě mi neděkuj,“ řekla žena a zasmála se. „Jak už jsem pověděla, jsi holobrádek, kterému teče mléko po bradě. Rozhodla jsem se ti dát užitečnou lekci.“

„Lekci? Jakou lekci?“

„Základní lekci, nutnou proto, abys přežil ve světě, kde svaly nejsou všechno.“

„Já nejsem žádný hlupák, paní.“

„Že ne? Pak se tedy uč!“

Žena přistoupila k oknu a než jí stačil Alexej zabránit, tak na něj hlasitě zabušila: „Hej ty, nádhero, co sis osedlala mého muže, vylez ven, ať ti můžu zakroutit krkem. Pojď si to se mnou vyříkat.“

„Co jste to provedla?“ zašeptal Alexej zděšeně. „Proč jste alespoň neutekla, jak jsem po vás chtěl?“

Žena ho pohladila po tváři. „Udělila jsem ti svou lekci, chlapče. Nikdy nevěř ženě.“

„Já bych s ní bojoval,“ řekl Alexej. „Ale měla jste mi dovolit zachránit alespoň váš život.“

„To je marné,“ řekla žena hrdě. „Už jsem ti vysvětlila, že jsem z dobrého rodu. Ale i dobrá krev se může zkazit. Sama sobě nebudu přece lhát. Nežila jsem tak skvělý život, aby mi mohlo být líto, že o něj přijdu.“

„Ale paní!“

„Nic nenamítej. Musí ti stačit, že nejsem  žádná husa a že mám plán. Schovej se tam, mezi dříví. Budu té šlapce tvrdit, že jsem tady sama. Až vyjde ven, budeš mít šanci ji překvapit ze zálohy. Nechci vypadat přehnaně krvelačná, ale potěší mne, když jí prořízneš ten její hezoučký chřtán. Rozumíš? A teď už se ztrať…!“


Alexej se krčil mezi dřívím a cítil se směšně. Takhle si svůj debut nepředstavoval. Nikdy ho nenapadlo, že jeho zákazník ho bude vést a také ho nikdy nenapadlo, že nemá dost zkušeností, aby si prosadil svou vůli vůči obyčejné ženě. Zatracená slepice bez mozku!  Copak se ji někdo prosil, aby tolik riskovala?

Čarodějnice příliš nespěchala. Loudavě vyšla ze dveří, stále celá nahá. Jak se ale blížila, černé vlasy se protahovaly, až ji halila až po kotníky jako hustý lesklý plášť. Pak se jakýmsi způsobem oddělily a skutečně vytvořily základ pro dívčí šaty. Každým okamžikem se střih přizpůsoboval, až nakonec tu stála oblečená podle poslední módy, včetně širokého koženého pásku a zlaté spony. Pouze její nohy zůstaly bosé.

„To byl moc pěkný trik,“ řekla žena. „Vsadím se, že svatá inkvizice bude bez sebe nadšením, až o něm uslyší.“

„Ty jsi jeho manželka,“ řekla čarodějnice – a nebyla to otázka. „Co mi chceš?“

„Co myslíš? Stavila jsem se na kus řeči, jen abych se optala, jestli ti můj manžel v posteli vyhovuje.“

„Nevyhledávám tělesné požitky,“ odpověděla vážně čarodějnice. „Na takové rozkoši mi nezáleží, nemusíš se bát.“

Žena na ní užasle zírala.

„Bát?“ zeptala se. „Podle tebe jsem tady proto, abych se ujistila, že mu nedáváš nic, co bych mu nemohla dát i já?“

„Ženské samice na mne většinou žárlí!“

„A ty se jim divíš, ty couro?“

„Až skončím, vrátím ti tvého muže zpět.“

„Aha,“ řekla žena se zlým úsměvem. „Bude úplně stejný, co? Nic mu nebude chybět.“

„Přesně tak.“

„Takže on i já budeme žít jako předtím. Oba budeme předstírat, že se nic nestalo.“

„On nemusí předstírat nic. Nezůstanou mu žádné vzpomínky na chvíle strávené se mnou.“

„A já?“

„Můžu vymazat i tvé. Dokonce můžu zařídit, aby tě miloval víc, než mne potkal.“

„To je od tebe moc laskavé. Jen nechápu, proč by ses vůbec namáhala. Jsem jen hloupá měšťka, ale je mi jasné, že jsi od mého muže něco chtěla. A jenom hlupák by doufal, že jsi to našla mezi jeho stehny. Jde ti o peníze, že?“

„Ženo,“ řekla čarodějnice, „nabízím ti, že zachovám vaše životy a vaši lásku. Vše další si vezmu, ať už s tvým souhlasem a nebo bez něj. I síly noci závisí na mamonu.“

„Naši lásku?“ odfrkla si žena. „Ty jsi nikdy nebyla vdaná, co? Já a on jsme spolu dlouhých dvacet let. Náš vztah často není ničím jiným než potlačovanou nechutí.“

„Pak se tedy rozvesel,“ řekla čarodějnice. „Dokáži zařídit, abyste se milovali jako na samém počátku.“

Když to slyšela, žena se srdečně rozesmála. „Ty jsi mi dobrá. A kdo kdy řekl, že on a já jsme se kdy milovali? Slyšela jsem dost, abych zavolala svatou inkvizici. Teď se můžeš rozveselit ty, až ti pod sukní začnou tančit plameny.“

Čarodějnice, která celou dobu mluvila tichým lhostejným hlasem, ani tentokrát nedala najevo rozrušení. Pokynula prstem a z blízké zídky se začal plazit zelený břečťan jako nekonečný had. Sotva žena udělala několik kroků, zjistila, že má nohy zamotané do popínavé rostliny, která se k ní tiskla tím pevněji, čím více se jí snažila zbavit.

„Nechci ti ublížit,“ řekla čarodějnice. „Nevzpírej se prosím mé vůli.“

„To víš že ne,“ řekla žena a s vypětím vších sil se zbavila posledních šlahounů. „Ale já ti ublížit chci, ty couro nestydatá. Vyškrábu ti oči!“

S těmi slovy se vrhla vpřed. Byla vyšší než čarodějnice a jistě i silnější. Zatímco paže jedné připomínaly proutky, paže druhé se podobaly větvím pevného dubu. Přesto čarodějnice neměla potíže útočnici zkrotit.

„Teď, chlapče, teď,“ zakřičela žena. „Dokud ji držím. Podřízni ji chřtán!“

Alexej nepotřeboval pobízet. Byl už v pohybu, když na něj žena zavolala a to mu poskytlo alespoň náznak výhody.  Byl sotva na krok od čarodějnice, když se ta ohlédla a on poprvé spatřil její oči. Byly tmavé jako noc a zdálo se, že v nich není život. Neobjevil se v nich záblesk překvapení, nechutí a nebo zloby. Alexej bez zaváhání vrazil hrot meče hluboko do krku a jediným škubnutím ho otevřel.

I když jej překvapilo, že to dokázal, pokračoval odhodlaně dál. Otočil se a dalším úderem se pokusil setnout čarodějce hlavu. Ocel ale narazila na neviditelnou překážku, jako by čepel zachytily obří prsty a pokusily se ji vyrvat z dlaně, která ji držela. Alexej na poslední chvíli uskočil, šokovaný na nejvyšší míru.

Jeho údiv se nezmenšil, když viděl, že čarodějnice zvolna ustupuje s roztrženým krkem a systematicky se snaží zacelit utrpěnou ránu.

„Nesmíme ji nechat čas,“ zakřičela žena a vrhla se na soupeřku.

„Kdybyste se mi raději nepletla do cesty, paní,“ křičel za ní zoufalý Alexej, který na poslední chvíli zadržel úder, aby ji nezranil.

Čarodějnice přerušila své pokusy o uzdravení a s hlavou v podivném úhlu provedla rychlé gesto. Pak se sklonila a udeřila do země otevřenou dlaní. Z hlíny se oddělil obrovský kvádr, který se zvedl do výšky pasu. Čarodějnice ukázala jejich směrem a celá ta hmota se na ně vyřítila jako zuřící býk.

Alexej se vrhl kupředu a na poslední chvíli strhl svou zaměstnavatelku k zemi.

Překvapilo ho, že žena není vyděšená, naopak se zdálo, že se dobře baví.

„Na ni, chlapče,“ naléhala. „Ukaž té čubce, že se jí nebojíme.“

Čarodějnice opět zvedla paži a Alexej se podvědomě nahrbil. Co to bude tentokrát? Otevře se po nimi samotná zem? A nebo je odfoukne vichřice? Jako by mu samotnou duši stravovala beznaděj. Nemohl si pomoci, aby pevně nezavřel oči…


„Už dost,“ řekla místo toho čarodějnice. „Nesmím na vás plýtvat svými silami. Odcházím.“

Bylo to jako blesk z čistého nebe.

„Cože?“ zakoktal Alexej.

„Řekla jsem, že odcházím, žáku Dvanácti cest. Schovej proto meč, jelikož jsi zvítězil.“

„Cože?“

Žena do něj šťouchla a zašeptala mu. „Zkus se tvářit trochu chápavě. Nebo ta bestie pozná, jak málo si na ni věříš.“

„Nechci s ním bojovat,“ poznamenala čarodějnice. „Mezi Konventem a Dvanácti cestami panuje příměří. On je ale příliš bezvýznamný, aby to byť jen tušil. Nikdo mi nemůže nic vytknout. Udělala jsem vše proto, abych se vyhnula setkání s ním.“

„O čem to mluví?“ zeptal se užasle Alexej. „Ještě včera jsem nevěděl, že existuje.“

„Pleteš se, když máš dojem, že tvá nevědomost je i mou nevědomostí, žáku Dvanácti cest.“

„Vy jí rozumíte, paní?“ obrátil se Alexej na ženu. „Chce mi snad něco naznačit?“

„Ty nejsi dvakrát nejbystřejší,“ zasmála se žena. „V podstatě ti oznámila, že o tobě ví už od samého začátku. Nedivila bych se, kdyby za všemi tvými potížemi stála ona. Nebylo to tak, ty couro?“

„Nedlužím ti žádné vysvětlení,“ odpověděla lhostejně čarodějnice. „Ani tobě a ani jemu.“

„Tak mne nech hádat! Možná jsi utkala jedno malé kouzlo, které popletlo hlavy všech slepic ve městě. Žádná z nich neodolala potěšení pokusit se ho svést.“

„Žvaníš nesmysly! Není v mé moci změnit mysl všech žen ve městě.“

„Aha,“ řekla žena. „Tak tedy obráceně, co? Seslala jsi kouzlo na jeho hlavu. Je to tak? Docela neškodné malé kouzlo, které nenaruší příměří mezi tím tvým Konventem a tady chlapcovým bratrstvem.“

„Jak už jsem řekla, nedlužím ti žádné vysvětlení.“

„Ale jemu možná ano. Třeba se o tobě někdy zmíní u svých mistrů.“

„Hraješ si na jeho advokáta? Proč?“

„Možná mu dlužím laskavost.“

„A nebo možná máš postranní úmysly. Vidím, že tě chlapec přitahuje.“

„To není podstatné,“ ozval se Alexej. „Opravdu jsi mne proklela?“

„Proklela?“ užasla čarodějnice. „Muži mi často platí, aby získali podobné kouzlo. Tobě jsem ho poskytla zadarmo. Zesílí každou touhu, kterou žena cítí, když se na tebe dívá. Ty jsi mladý a zdatný. Každá žena, ve které vzbudíš byť jen jiskřičku zájmu, tě bude mít za neodolatelného.“

„Já nic takového nechci,“ řekl Alexej uraženě. „Ženské jsou jen na obtíž. Proč jsi se vůbec obtěžovala?“

„Jak už jsem řekla, poslední dobou mají Konvent a Dvanáct cest společné zájmy. Chtěla jsem zabránit situaci jako je tato. Kdyby šlo všechno podle plánu, pak bys dnes zabíral místo v něčí posteli.“

Alexej mávl pohrdavě mečem. „Jak sis kdy mohla myslet, že mne může nějaká žena svést mrkáním a kroužením boků…? Proč se smějete, paní? Žák Dvanácti cest se nesmí oddávat ženám, protože ženy vysávají jeho mužnou sílu.“

„To jistě,“ přistoupila k němu žena a pohladila ho po rameni. „Ale to vysávání, jak ty říkáš, může být i příjemné. Možná bys ho rád zkusil.“

Alexej se jí prudce vytrhl a obrátil se na čarodějnici.

„Zbav mne toho hloupého kouzla, bosorko! Ty vilné doteky odvádí mou pozornost a ruší mé soustředění.“

„To je nemožné, žáku Dvanácti cest,“ řekla čarodějnice.  „Dala jsem ti dar, proto si ho važ. Kouzlo bude trvat do chvíle, než tě svede první lidská samice.“

„Cože?“ křikl Alexej. „Pravidlo Dvanácti cest jasně stanoví, že muž, který pozná teplý klín před svým osmnáctým rokem, se ve vývoji pokřiví a trpí na různá nutkání… Proč se zase smějete, paní?“

„Promiň, chlapče,“ zakryla si ústa žena. „Já, prostá lidská samice, si uvědomila, jak ty, který jsi šestnáctiletý, budeš dlouhé dva roky trpět na různá nutkání.“

„Nebuďte hloupá,“ ohradil se Alexej. „Copak jste nepochopila, že jsou mi ženské lhostejné v jakékoliv podobě? Vše, na čem záleží, je můj výcvik… Počkat, co se děje?“

Čarodějnice načrtla do vzduchu několik kouzelných znaků. Zdvihl se vítr, který ji zahalil do divokého víru. Zdálo se, že se postava rozplývá ve vzduchu. Ještě než se rozplynula, zvedla čarodějnice paži a namířila ukazováčkem na ženu.

„Pozor!“

Alexej strhnul svou zákaznici stranou a oba dva spadli do trávy. Do místa, kde žena stála, udeřil zářivý blesk a spálil ho na prach.

„A je pryč, potvora žárlivá!“ odplivla si paní Jasmína. „Ať se tvářila sebevíc odtažitě, mne stejně neoklamala. Je stejná jako kterákoliv jiná. Nerada pouští svou kořist z rukou.“

„Já si spíš myslím, že za sebou nechtěla nechat zbytečného svědka,“ namítl Alexej. „Nechtěla se zaplést se mnou, ale vy jste pro nich prach ve větru. Světlonošovy bosorky jsou oddané svému pánu. A i když možná bývaly lidmi, neznají už lidské city a ani se za lidi nepovažují.“

„To jsem si stačila všimnout!“ řekla podrážděně paní Jasmína. „Mluvila o nás jak o králících. Prý lidská samice. Jako bychom ani neměly rozum.“

„Jestliže smím něco podotknout,“ řekl Alexej, „tak podle mých zkušeností zajímá ženy jen páření.“

„Opravdu, ty znalče?“ Paní Jasmína ho silnou paží chytila kolem krku a přitiskla se k němu. „Možná že ano. Co kdybych tě za odměnu zbavila tvé kletby? Bude od tebe velká oběť, když poznáš teplý ženský klín dřív, než ti bude osmnáct?“

„Paní, já…“

„Jasmíno! Co to provádíš?“


Ze dveří horské chaty se vypotácel otylý muž s ospalým výrazem. Byl nahý, jen kolem pasu si držel bílé prostěradlo, které mu neustále klouzalo zpoza chlupatého pupku.

Alexej si s uspokojením všiml, že tělo muže je ochablé a slabé, zatímco jeho oči stále zamlžené kouzlem. Přesto se pokusil vymanit ze sevření té ženy a cítil, že se červená, jako by se něčím provinil.

„Ach ne,“ vzdychla žena a povolila své sevření. „Můj manžel se probudil!“

„Jasmíno, ty děvko,“ řekl muž bez nadšení a vzal do ruky jakousi motyku, opřenou o stěnu.

Když ji nazvedl, jako by se ji chystal použít, Alexej vyrazil a odzbrojil ho.

„Promiňte, pane,“ řekl, „ale k ničemu nedošlo, proto není násilí nutné.“

Muž na něj zamračeně mžoural.

„Ty jsi ten žák Dvanácti cest, co se ho snaží svést každá husa ve městě?“

„Ano, pane, jsem žák Dvanácti cest,“ řekl Alexej důstojně. „Ale nic víc.“

„A teď se tě snažila potěšit ta moje, co? Je mi líto, že jsem vás vyrušil, když konečně mohla jako první zvítězit.“

„Pane, mýlíte se. Já…“

„Jen ho nechej mluvit,“ přerušila ho paní Jasmína. „Ráda si poslechnu, co chce povědět.“

Muž zívl, až mu zapraskaly panty.

„Není se proč stydět, drahá. Jsem si jistý, že tenhle úlovek by byl vhodnou ozdobou tvého salónku. Nakonec jsme se dohodli už dávno, že jeden druhému nebude nic vyčítat.“

„Tak je to tedy?“ zeptala se paní Jasmína mrazivě. „Já jsem se tady octla jen proto, abych si užila s tímhle neopeřeným kuřetem? Ale máš pravdu, nechtěla bych ti nic vyčítat, ani kdyby nějaká rozhoďnožka čarodějnice nás měla připravit o veškerý majetek.“

„Čarodějnice? Co to blábolíš, ženská?“

„Copak si už nevzpomínáš na kudrnatou jamku, do které jsi zabořil tu svou zrezivělou tyč, ty smilné hovado? Taková mladá holka, až se jeden diví, jak se mohlo starcovo měkké maso dostat do tak tuhé škeble.“

Alexej poslouchal jejich hádku s koženým obličejem, třebaže se ho bezprostředně týkala. Mistři měli naprostou pravdu, pomyslel si, běžní lidé jsou žalostná stvoření bez rozumu a být v jejich přítomnosti vyžaduje trpělivost světce. Je třeba k nim přistupovat shovívavě a trpělivě, hovořit s nimi jako s dětmi.

„Proč jsi vůbec tady?“ zeptala se paní Jasmína manžela.

„Říkal jsem ti přece, že budu mít jednání.“

„Na zazimované chatě, kde chybí služebnictvo?“ optala se jízlivě. „Nahý jako červ?“

Zdálo se, že si muž teprve nyní uvědomil, že světu vystavuje celé své tělo. Zamračil se, jako by si chtěl na něco vzpomenout.

„To je trochu divné,“ připustil. „Zřejmě mi bylo horko, tak jsem se svlékl a usnul.“

„Vsadím se, že ani nevíš, s kým jsi to jednání chtěl mít.“

„Co tím chceš říct, Jasmíno?“

„Také se vsadím, že když vejdeme dovnitř, najdeme tam spoustu pro tebe nevýhodných obchodních smluv, které nás v důsledku přivedou na mizinu. I z okna můžu vidět, že ti ta čubka připravila i pečeť. Co mi k tomu povíš?“

Muž se poškrábal na hlavě, jak se snažil si cokoliv vybavit.

„Napadá mne jediné vysvětlení,“ zabručel nakonec téměř rozpačitě. „Ale zatraceně se mi nechce tomu uvěřit…“

„A jaké je to vysvětlení?“ zeptala se žena vítězně. „Zdá se, že nejsi takový trouba, jak jsem si myslela. Ale možná že kouzla té čarodějnice působí jen na lidské bytosti. Pak by se vysvětlilo, proč na tebe nemají valný účinek.“

„Zdá se mi,“ řekl muž zdráhavě, „že to nemůže být jinak, než že jsi mne omámila a celé to tady narafičila, aby ses mohla miliskovat bez výčitek tady s tím nešťastným hochem. Vypadá, že je chudák celý přešlý. Ale opravdu netuším, proč sis dávala tolik práce? Víš přece, drahá, že jsem tolerantní manžel. Já chápu, že, když tvá krása uvadá, je dobré si posílit sebevědomí. Já bych byl poslední, kdo by ti chtěl bránit. Vždycky jsem si myslel, že by trocha nezávazné rozkoše mohla zmírnit tu tvou zmijí povahu. Skočit si sem, skočit si tam. Bohyně ví, že sám nejsem žádný svatoušek. Ale aby mi stálo za to předstírat, že tu kdy byla nějaká čarodějnice! Třeba bys mohla pro jednou uznat, že jsi to trochu přehnala…“

Jak muž mluvil, začínal stále víc zadrhávat. Alexej se otočil a zjistil, že ženina tvář stále víc brunátní. Ke konci své řeči se muž pod stále nasupenějším výrazem své lepší polovičky viditelně zmenšoval.

„Samozřejmě,“ dodal rychle, „že ti odpouštím. Chápu, že máš choulostivé svědomí a v dané chvíli ti to přišlo jako dobrý nápad…“

„Ty mi odpustíš, ano?“ zasyčela žena a pokračovala stále hlasitěji. „To je mi báječné! Tak ti povím, že tvé dobré srdce je určitě větší než tvůj zatracený mozek. Tvůj mozek totiž, ty vrabčí hlavo, je nepatrný jako rozinka. I moučný červ má větší. Co sis to vymyslel? Já jsem tady, abych zachránila tebe a sebe. Ale měla jsem se nechat raději spálit čarodějnicí na popel, než si vyslechnout takovou snůšku žvástů… Hej, kluku!“

Alexej se napřímil do pozoru. Už se smířil s tím, že i dnešní den si zapíše do seznamu neúspěchů. Jeho jediné přání bylo být co nejrychleji odtud a zanechat ty dva jejich hanbě.

„Ano, paní?“

Žena ukázala velkolepým gestem na svého muže.

„Neptej se na nic,“ pověděla. „A zab ho!“

Komentáře

komentářů

About The Author

6 komentářů

  1. Tereza Matoušková

    Souhlasím s předešlými názory a je mi sympatické, že autor zatím jako jediný poděkoval za kritiku. Hned má člověk do toho čtení větší chuť. 🙂

    Jinak musím říct, že je škoda, že si autor nedal s textem větší práci. Ta povídka by si to totiž zasloužila, už jenom proto, že se s ní chtěl autor prezentovat v soutěži. Vypsaná ruka a skvělé dialogy všechny ty drobné nelogičnosti a překlepy nezachrání. Takže 7.

    • PR

      Tak to se stydím 🙂 Pravda je, že jsem povídku psal na poslední chvíli, takže nebyl moc čas na nějaké korektury. Co si vzpomínám, povídku jsem napsal a poslal, protože ten den snad končila uzávěrka soutěže.

      Ale jinak je to samozřejmě oprávněná připomínka, stejně jako ty ostatní.

  2. Daletth

    Díky dialogům to velice rychle a příjemně uteklo. Pár věcí sice nebylo vysvětlených, ale v tomto případě mi to ani nijak nevadilo. Některé pasáže mě opravdu pobavily, stejně tak některá slovní spojení byla zajímavá. Celkově to na mě zapůsobilo. Také mi přijde, že autor je již poměrně vypsaný. Vadila mi jen jedna věc – relativně časté překlepy.
    Já bych dala 8 bodů.

  3. Ranad

    Na předchozích povídkách se mi mnohé líbilo, ale až tato mě přiměla napsat názor. Pobavila mě, dialogy mi přišly svižné a vtipné, jen místy jich pro mě bylo až dost. Trochu mě zklamala závěrečná pointa a možná by to chtělo dát si pozor na opakování slov. Celkový dojem pro mě přesto příjemný, styl humoru mi sedl.

Leave a Reply