Ondřej Stejskal: Jeho touha, jeho sen

Richard miloval draky. Miloval je od tří let, kdy poprvé viděl prince Bajaju a kdy se radoval, když byl na scéně drak a plakal, když Bajaja draka zabil. Rodiče to brzy zjistili a tak celé své dětství trávil obklopený hračkami, plakáty a příběhy draků. Nevyhnul se však tomu a vyrostl. Hračky se odstěhovaly do sklepa, plakáty se sundaly. Příběhy? Příběhy neodešly nikdy.



Richard se procházel po ulici zdánlivě bez cíle. Přemýšlel o absurditě toho, co chce udělat.


Před týdnem šel se školou do ZOO. Nikomu se tam nechtělo, každý z nich už tam byl nesčetněkrát, ale nikomu se nechtělo ani do školy, tak nereptali. Zrovna když procházel kolem zebřího výběhu, tak se otočil ke svému spolužákovi a tiše prohlásil:

„Moc pěkný, ale draka tady nenajdeš.“ spolužák se uchechtl a prohlásil:

„Ty jsi těmi draky strašně posedlej.“

„Každý máme své sny.“ odpověděl po chvíli zamyšlení Richard. Nevšiml si, že ho pozoruje metař postávající kousek od nich.


„Rozchod. Sejdeme se tady za dvě hodiny.“ prohlásila učitelka a oddechla si. Myslela na dvě hodiny, které stráví v kavárně s výhledem na výběh pakoňů.

Richard odešel k blízkému výběhu žiraf. Opřel se tam o zábradlí a pozoroval zvířata s dlouhými krky a představoval si, jak by vypadala s koženými křídly a dlouhým ocasem.

„Nemáš cígo?“ ozvalo se kousek za jeho levým ramenem. Richard se otočil a uviděl postaršího pána v ošoupané kombinéze s blonďatými, místy šedými vlasy a jasnýma tmavě šedýma očima.

Richard se rozhlédl, a když nikoho neuviděl, vytáhl z kapsy krabičku cigaret a nabídl metaři. Metař si vzal s děkovným pohledem a Richard ho napodobil. Oběma jim zapálil a chvíli jen poklidně pokuřovali a pozorovali žirafy. Pak metař natáhl ruku a ukázal na jednu pasoucí se žirafu.

„Tamta je pěkná mrcha, žádnej ošetřovatel se k ní nechce přibližovat. Kope a kouše. Když byla malá, jeden ošetřovatel ju omylem nakop. Ale tamta,“ ukázal na žirafu škrábající si bok o strom, „to je učiněný zlatíčko. I vod tebe by se klidně nechala krmit a hladit.“ Metař pozoroval zvířata se zalíbením.

„Jsou to nádherná zvířata.“ připustil Richard.

„Ale na draky nemají, viď?“

Richard na Metaře překvapeně pohlédl. „Jak to…“

„Mám dobré uši, málokdo si mě všimne.“ Metař típl cigaretu a nedopalek hodil do koše. Z kapsy vytáhl nějaký mírně pomačkaný reklamní leták a podal ho Richardovi.

„Dík za cigaretu, už jsem ju vážně potřeboval.“

Otočil se a nechal Richarda překvapeného vývojem situace stát samotného s letákem v ruce.


Na letáku stálo:

Alexandreis


–        AMULETY, KORÁLE, POTŘEBY KE KOUZLENÍ

–        HOMEOPATA, MAGICKÉ BYLINY, KOUZELNÉ LEKTVARY

–        KNIHY RITUÁLŮ, KNIHY ZAPOMENUTÝCH VĚDOMOSTÍ

–        VŠE CO POTŘEBUJETE KE ŠTĚSTÍ, NALEZNETE ZDE

Následovala mapka a adresa. Nebyl tam však ani telefon ani email. Leták byl zdobený mnoha rádoby magickými symboly a runami. Na rubu byl docela pěkně namalovaný čaroděj v černé kutně stojící uprostřed pentagramu a gestikulující rukama.

Richard zavrtěl hlavou a prohlédl si mapku. Obchod se nacházel v málo obývané části města, dost daleko od centra.

Richard pokračoval v cestě a přemýšlel, proč vlastně do obchodu jde. Jistě, je zvědavý a náhodou nemá tohle odpoledne co dělat. Jistě, za zkoušku nic nedá. Ze všech sil se snažil potlačit tu jiskřičku naděje, která v něm svítila a hrozila, že se rozhoří ještě více. Za tohoto smýšlení došel k hlavnímu vchodu obchůdku.

Obchod navenek vypadal nevýrazně, jako každý druhý obchůdek tohoto typu. Ozdobný nápis Alexandreis nad vchodem. Ve výloze několik typů ochranných amuletů, vonné tyčinky a tři knihy nadepsané tituly: „Meditace“, „Domácí kouzla“ a Velká kniha rituálů“. Zaujala ho nádherná křišťálová koule zasazená do – nejspíš falešného – zlata. Když se ale podíval na cenovku, byl ochotný věřit, že to zlato je pravé.

Chvíli se přemáhal a nakonec vešel. Uvnitř vládla atmosféra klidu, prodchnutá mírnou vůní bylin a santalového dřeva. Z Richarda aniž si toho všiml, spadla všechna nervozita. Celou jednu stěnu zabírala knihovna přecpaná všemi možnými knihami, od paperbacků až po v kůži vázané bichle s mosaznými rohy. Ve zbylých regálech se tísnily lahvičky s lektvary, sáčky s bylinkami a desítky amuletů, kříd, svíček a dalších „věcí ke kouzlení“ či „míchání lektvarů“. Už na první pohled bylo poznat, že tu vládl pořádek a přísný systém.

Za pultem seděl mladý muž asi pětadvacet sedmadvacet a četl si nějakou knihu od Isaaca Assimova. Richarda zarazilo, že je nápadně podobný tomu metaři v ZOO. Dalo se říct, že byl jeho mladší dvojče, akorát na rozdíl od něj měl dlouhé černé vlasy.

,Skvělé,‘ pomyslel si. ‚Poslal mě za svým bráchou, aby měl výdělek.‘

Přesto se odhodlal a přistoupil k pultu. Muž založil knihu a vstal. Na tváři měl příjemný úsměv.

„Můžu ti nějak pomoct?“ zeptal se.

Richard se nadechl a spustil: „Já bych chtěl draka.“

„Tak to jsi musel přejít. Zverimex je za rohem.“ odpověděl bezelstně prodavač.

Richard nasadil výraz, že i citron byl proti němu kostka cukru.

Prodavač se krátce zasmál. „Promiň, nemohl jsem si to odpustit.“

Richard vytáhl z kapsy leták a ukázal ho prodavači.

„Tohle mi dal jeden chlapík v ZOO, když jsem…“ začal.

„To byl asi bráška. Sem tam mi sem někoho pošle.“ řekl a vzal si od něj leták. Letmo na něj koukl a pak podotkl:

„Snílek.“

„Cože?“ zeptal se nechápavě Richard. Prodavač ukázal na dveře. Nad dveřmi bylo vylepeno několik letáků, všechny rubem dovnitř. Všiml si alchymisty s lektvarem, cikánky s křišťálovou koulí, kouzelníka se špičatým kloboukem a holí, barda vyznávajícího lásku s loutnou a svého starého známého – čaroděje uprostřed pentagramu.

„Každý obrázek je pro nějakého adepta. Bard je nápoj lásky. Alchymista je poznání – ty mám nejradši. Kouzelník je touha po moci. A to co máš ty, není žádný čaroděj. Je to Vymítač. Má to předvádět, že odhání zlé sny. Nějak se asi nepovedl.“ informoval prodavač.

Richard zůstal stát s otevřenou pusou. Přemýšlel jestli z něj prodavač dělá legraci nebo jestli je to opravdu tak promyšlené…

„Takže tady je to, co potřebuješ ke štěstí.“ prodavač se začal prohrabávat věcmi pod pultem.

„Moje zboží je podpultové? To nevím nevím, otec je polda, nevím, jak by se na to tvářil…“ pokusil se Richard o vtip. Prodavač se usmál a vytáhl jantarovou kapku pověšenou na stříbrném řetízku. Až na to že víc jak jantar to vypadalo jako křišťál… jako tygří oko… jako jantar…

Kámen každou chvíli měnil barvu a nejspíš i krystalickou strukturu. Ale tvar zůstával stejný.

„To je Snící kámen. Až půjdeš večer spát, nasaď si ho. Víc ti k němu neřeknu.“ řekl prodavač.

„Aha a kolik stojí?“

„Normálně 250 korun, ale pro tebe za stovku.“ odvětil prodavač.

Richard se dlouho (alespoň jemu to dlouho přišlo) rozmýšlel. Prodavač nespěchal. Nakonec Richard vytáhl peněženku a položil na pult stokorunovou bankovku.

„Chceš to zabalit?“

„Ne.“ Richard si přívěšek strčil do kapsy. Dlouho váhal, ale nakonec se nadechl.

„Můžu se na něco zeptat?“

„Ne, ale já ti stejně odpovím.“ řekl prodavač se zvláštním, lehce škodolibým výrazem. „Chtěl ses zeptat, proč je tenhle obchůdek tak zastrčený. Za prvé proto, že obchodu s kouzly uprostřed bulváru by nikdo nevěřil. Za druhé proto, že já peníze nepotřebuji. Tento krámek, je můj koníček.

Pak jsi se chtěl zeptat, jestli ta křišťálová koule funguje. Ano. A stojí tolik, protože něčemu levnému by lidé nevěřili. Ale měl jsi pravdu, zlato to není.“ prodavač domluvil a opět si sedl. Richard s vyraženým dechem se mlčky obrátil k odchodu. Přemýšlel, jestli má nebo nemá, ale nakonec se odhodlal.

„Chtěl jsem se zeptat ještě na něco.“

Prodavač vzhlédl od knížky a pousmál se: „Proč prodavač kouzelného zboží čte scifi?“

Richard kývl.

„No, každý obchodník by si měl rozšiřovat obzory.“

Richard si lehnul do postele a koukal se na Snící kámen na své hrudi, jak se zvedá a klesá v rytmu dechu. Přišlo mu hloupé, že patnáctiletý kluk spí s něčím podobným, ale… Převalil se na bok. Ale to, jak kámen každou chvíli měnil barvy, bylo neuvěřitelné. Proč by tedy nemohl fungovat? Za podobných myšlenek usnul.


Když se Richard probudil, zjistil, že stojí na poli. Všude kolem něj lány polí s čerstvě vyrašeným obilím. Podíval se kolem sebe. Na sobě měl svoje pyžamo a Snící kámen.

„Co to do… háje je?“ zeptal se spíš sám sebe. Znovu se rozhlédl. Zjistil, že to, co vypadalo jako louka plná sedmikrásek tam na kopci, se změnilo na pole tulipánů a to pole za ním se změnilo v les… Sáhl do kapsy a vytáhl cigarety. Jednu si zapálil a až pak si uvědomil, že ještě před chvílí měl na sobě pyžamo. Nejen krajina se mu měnila před očima. Chvíli střídal barvy triček a kalhot, než se ustálily na oblečení, co měl na sobě přes den.

Richard kouřil a okolí se měnilo. Chvíli stál na afrických pampách, chvíli v brazilské džungli. A v jeden moment v londýnské ulici. A tam si to uvědomil. To kde stál, nebyl skutečný Londýn. Byl to Londýn, jaký si ho představoval, když před rokem četl Olivera Twista. Jeho vysněný Londýn. Vysněný. Sen. Richard si usilovně začal představovat prodavače. Vložil do toho celou svou touhu po někom, kdo by mu poradil. Snící kámen se neznatelně zalesknul a na pláni stál prodavač. Tvářil se, jako by právě vstal, dokonce měl na hlavě takovou tu noční čepičku. Kontrastem proti čepičce bylo to, že měl na sobě oblečení, co měl toho dne v obchodě.

„Richarde, jsou dvě hodiny ráno, chci spát.“ zvolal hned, jak se objevil.

„Ale já chci vědět, kde to sakra jsem.“ vykřikl Richard rozhořčeně.

„Jsi v Říši snů. Jsi ve snu, a protože víš, že je to sen, můžeš jej ovládat.“ odvětil prodavač a rozplynul se. Richard jej zkoušel znovu přivolat, ale brzy to vzdal.

Místo toho se rozhlédl. Teď stál na pláži jako vystřižené z Pobřežní hlídky. Z kvapně se měnící krajiny už jej začínala bolet hlava. Představil si, že je ve svém pokoji – poručil snu, ať je ve svém pokoji. Sen se s Richardem chvíli přetlačoval a pak… Snící kámen se neznatelně zaleskl a Richard stál ve svém pokoji. Rozhlédl se. Nebyl to úplně přesně jeho pokoj. Byl o něco větší, s vyšším stropem. Spoustu detailů nesouhlasilo: zmizela díra po poličce ve zdi nad postelí, chyběla propiska v kelímku na tužky, sklenice s vodou byla poloprázdná a spousta dalších detailů. Richard strávil v pokoji asi hodinu „snového času“. Pak se odhodlal udělat to, kvůli čemu sem vlastně přišel. Představil si dračí skály, kde podle jeho představ draci hnízdili.


Krajina se měnila postupně. Nejdřív se pokoj změnil v lány pastvin. Na nich se pásly divoké kozy, kterými se draci živili. Potom začal nejvyšší kopec zarůstat stromy. A nakonec z lesa vyrašily skály.

Richard svým snovým šestým „věděl“, že skály jsou provrtané systémem jeskyní. Také věděl, že v každé by našel jednu dračí rodinku. Například v támhleté určitě sídlí ten mrzutý rudý drak Starnikus se svou dcerou Itraelis. A v té velké, tam přece sídlí sám velký Zlatý, stařešina všech draků. Jeho jméno nikdo neznal.

Mladíkovi se srdce nejdřív zastavilo a následně rychle rozbušilo, když z jedné jeskyně vylétl drak. Malá silueta černající se proti modrému nebi. Silueta jednoho z nejkrásnějšího druhu na světě.

„Co tu chceš? Sem by neměli smrtelníci chodit.“ ozval se lehce chraptivý hlas zpoza jeho ramene. Richard se pomalu otočil. Stál tam, ten, kvůli kterému sem přišel. Až do poslední šupinky na špičce ocasu přesně takový, jakého si ho vysnil. Nedávno dorostlý samec pokrytý smaragdově zelenými šupinami. Na bocích měl složená černá kožená křídla, z nichž každé, když je roztáhl, mělo přes deset metrů. Tam, kde mají savci uši, čněly dva kostěné hřebeny. Oči, které na něj hleděly, měly svislou zorničku jako hadí a zlatou barvu.

„Nefrite.“ vydechl.

„Tak mi vskutku říkají. Avšak tvé jméno jsem nezaslechl.“ Nefrit jeho snů, vždy mluvil tiše a lehce chraptivě. Působilo to přátelštěji a rozumněji, než burácení jiných draků.

„Já jsem Richard. Já… strašně rád tě poznávám, Nefrite.“ Teď, když už Nefrit stál před ním, nevěděl, co má říkat.

Nefrit naklonil hlavu na stranu a usmál se, nakolik mu to jen jeho mimické svaly dovolily.

„Richard.“ Nefrit se mladíkovi zadíval do očí. „Není to špatné. To jméno sis dal ty nebo někdo jiný?“

Richard si uvědomil, že draci měli vždy dvě jména. Jedno pravé, které jim „přiřknul osud“ a druhé pro běžné používání. On samozřejmě Nefritovo pravé jméno znal. Ansanirel.

„Dali mi ho rodiče. Nikdy se mi nelíbilo. Dal bych přednost třeba jménu Petr.“

„Petr.“ Nefrit zkusil zvuk toho jména. „Richard mi zní na jazyku lépe.“

Pomalu a elegantně jako kočka kolem něj prošel.

„Pojď a drž se u mě. Někteří z bratří by se tě jinak mohli pokusit sníst. Byl bys vítané zpestření.

Mladík se k němu šťastně připojil. Nebyl si jistý, jestli by ho mohli draci sníst, když to celé byl jeho sen: ,Jistě, je to velice živý sen, ale pořád jenom sen… nebo ne?‘

Zapálil si další cigaretu. Potáhl a vyfoukl kroužek. Drak začichal, ohlédl se a překvapeně zvolal:

„Vy smrtelníci máte také dech?“

Richard se podíval na cigaretu a zasmál se. Začal mu vyprávět o tom, co vlastně cigarety jsou, jak před rokem začal kouřit, jaký to byl doma poprask, když na to matka přišla…

Z Richarda padal celý jeho život. O své lásce k drakům, o své touze, o svých snech. Ani si nevšiml, že krajina kolem něj se rozmlžila, ale nezměnila se – Richard stál ve svém snu, ve snu ke kterému se upínal celou svou duší, srdcem i myslí.

Společně došli k malému křišťálovému jezírku na kraji lesa. Nefrit ohnul dlouhý krk a začal zhluboka pít. Richard ho mlčka pozoroval a přemýšlel jak nakousnout to, co si v současné chvíli přál nejvíc: Proletět se na Nefritovi.

Nefrit dopil a vzhlédl. Pak přivřel oči a kýchl. Z nosu mu přitom vyšlehly dva malé plaménky. Zatřepal hlavou a otočil se na Richarda.

„Nemáš žízeň?“ zeptal se zvědavě. „Nasadil jsem na pláni docela ostré tempo.“

„Ne, jsem v pohodě.“ odvětil Richard zamyšleně. „Nefrite, mohl bys pro mě něco…“

Jeho slova přerušilo zahřmění. Celé nebe potemnělo. Kousek od nich stála zvláštní žena. Richardovi na ní něco připomínalo jednu modelku, kterou viděl v televizi. V její póze, její postavě, obličeji… Rudé, husté vlasy načesané do složitého účesu, který by ve skutečném světě jen těžko držel tvar. Modré oči, stejné barvy jako letní obloha, ale plné nesmírného chladu zimy. Černé šaty s hlubokým výstřihem vpředu i vzadu, zdůrazňovaly perfektní postavu.

Richard cítil, že ta žena (nebo dívka? Bylo obtížné určit věk – vypadala stejně dobře na osmnáct jako na pětadvacet.) by měla být krásná. Nádherná postava, plné rudé rty, elegantní pohyby baletky… ale její oči hledící chladně, její úsměv falešný jako maska…

,Krása nespočívá jen v zevnějšku.‘ pomyslel si Richard. ‚Dodnes jsem si myslel, že na vzhledu záleží, ale s touhle holkou bych nechtěl mít společného absolutně nic.

„Ale, ale koho to tu máme? Dalšího Snílka?“ zeptal se hlas tak medový, tak zpěvný a tak naprosto prostý jakýchkoli kladných emocí.

„Kdo to je?“ zeptal se Nefrita.

„My jí tady v Říši snů říkáme Hyena. Nebo taky Supí královna. Protože se považuje za paní celého světa snů.“ odvětil temným a trochu bázlivým hlasem drak. „Protože hoduje na snech, jak Hyena na zdechlině.“

Richard si teprve teď všiml, že má na krku podobný Snící kámen jako on. Jen ten její byl ve tvaru srpku měsíce.

„Buď tak laskavý, přestaň si šeptat s tím drakem a představ se!“ použila hlas, který Richardovi zase připomněl jeho učitelku.

„Jsem Richard a přišel jsem si sem pro draka.“ usmál se na Nefrita. Ten se na něj zaškaredil.       „Možná by se patřilo, aby ses mě ráčil zeptat.“

„A jsi si jistý, že tě nechám odejít?“ zeptala se Hyena. Její Snící kámen se zaleskl a kolem Richarda vyrostla kovová klec. Richard s ní zkusmo zalomcoval. Ani se nehnula. Richard se podíval na klec a chtěl, aby se rozpustila, roztekla jako žhavé železo. Jeho Snící kámen se zaleskl a klec se začala rozpouštět. Hyena povytáhla obočí a Richard cítil, jak se mu sen začíná vytrhávat. Klec se vrátila do původního stavu. Napadlo ho, že by sebral Nefrita a vrátil se. Pak si s hrůzou uvědomil, že neví, jak se má vrátit.

„Nefrite,“ zašeptal. „Co se stane, když umřu tady?“

„Je obtížné tady někoho zabít. Ale pokud tady umřeš, tvé srdce se zastaví.“

Richard se otřásl. Opět se soustředil, ale tentokrát místo, aby se klec začala tavit, se mladík objevil vedle klece.

„Co ode mě chceš?“ zeptal se.

„Tvůj Snící kámen. Tohle je moje království.“ odvětila přezíravě.

„Když ti ho seberou, nebudeš se moct vrátit. Bude to, jako bys umřel.“ informoval okamžitě Nefrit.

Hyena mávla rukou v gestu „na tom mi nezáleží“.

Richard se podíval na Nefrita ve snaze najít podporu. Nefrit se na něj usmál.

„Jsem s tebou.“

„Ten kámen patří mně a tenhle sen je můj. To ty tu nemáš co pohledávat!“ zakřičel. V duchu doufal, že to znělo sebejistě. On se tak rozhodně necítil.

Nic není tak strašné, jako pohled na nádhernou ženu, když se jí zkřiví tvář hněvem.


Hyeně se objevil v ruce dlouhý černý bič. Velice zručně s ním švihla směrem k Richardovi. Ten si překvapeně sevřel předloktí. Bolest ve snu byla cítit úplně stejně. Hyena švihla bičem podruhé. Richard se soustředil a najednou měl na sobě Bajajovo brnění a jeho meč. Bylo mu jasné, že ve skutečnosti by se ani nepohnul, mít ho na sobě. Ale tenhle souboj v sobě měl jen málo skutečného.

Rozběhl se na Hyenu s rádoby válečným pokřikem. Hyena zahodila bič, dupla a kolem ní vyrostla hradba. Lučišníci začali ostřelovat Richarda a jen díky Bajajovu brnění z mladíka neudělali jehelníček. Ten si udělal z ruky trubku a zatroubil. Vyšel zvuk válečného rohu velícího k útoku. Za Richardem se objevila armáda husitů s děly a trebuchety. Beranidlem začali vyrážet bránu a děly a trebuchety bombardovali hradby…

Stáli na úzkém kmeni někde v horách. Dole pod nimi zela bezedná propast. Ona vypadala jako japonská geiša a v ruce měla slunečník. On vypadal jako shaolinský mnich a v ruce měl hůl. Hyena zaútočila násadou slunečníku. On její úder odrazil a sám zaútočil. Promáchl ale do vzduchu a zapotácel se. Hyena do něj slunečníkem strčila a on padal…

Stáli v tělocvičně, oba měli kordy a šermířské kukly. Hyena zacházela s kordem velice zručně, zatlačovala ho do defenzivy. Richard ucítil prudkou bolest v zápěstí a pustil kord. I když jí přes kuklu neviděl, věděl, že se usmívá. Napřáhla ruku s kordem…

Každý stáli z jedné strany lávové řeky a drželi provaz. Richard jej pomalu a jistě přitahoval a s uspokojením sledoval, jak se Hyena přibližuje k lávě. Už stála přímo u kraje, neměla už kam postoupit. Naposledy škubl provazem…

Byl pilot dvouplošníku a ostřeloval kulometné hnízdo. Dole v hnízdě seděla Hyena a ze všech sil se jej snažila sestřelit. Richard pokropil hnízdo, piruetou se vyhnul střelám, opět dvouplošník zvedl a znovu pokropil hnízdo. Tentokrát však byl pomalý, ucítil, jak kulky trhají křídla; řítil se k zemi…

Richard poznal, že se opět dostává do soubojů, ve kterých je Hyena znatelně lepší. Soustředil se a přenesl souboj tam, kam chtěl…

Seděl na Nefritovi, v sedle nápadně připomínající koňské. Držel se sedlové hrušky a hlasitě křičel radostí. Nefrit složil křídla a chvíli prudce klesal, než je roztáhl a zase vystoupal. Vysoko nad nimi seděla Hyena oblečená v žokejském oblečku na svém zvířeti. Richard si nejdřív myslel, že je to orel, ale když vystoupali výš, uviděl, že je to obří sup.

Nefrit a sup kolem sebe kroužili, snažíc se toho druhého dostat pod sebe. Nakonec Nefrit klesl a nechal supa, ať se na něj vrhne. Sup neváhal a vyrazil Nefritovi po nechráněném krku. Drak se však ostrým spárům vyhnul a vychrlil supovi vstříc zlatavé plameny.

Richard zajásal, ale sup se s nepřirozenou rychlostí vyhnul plamenům a zaryl spáry do Nefrita. Richard brzy ztratil přehled, kde je dole a kde nahoře, všude kolem něj bylo jen vytrhané peří a šupiny potřísněné krví. Než se nadál, všiml si, že se Nefrit dostal nahoru a Hyena sedí v sedle přímo pod ním. Aniž by o tom přemýšlel – aniž by to nějak zvážil – vrhl se na Hyenu ve snaze srazit ji ze sedla. Hyena překvapeně zvedla hlavu a nadechovala se k výkřiku, když do ní narazil…

A svět přestal existovat.


Nebyla Říše snů. Nebyl Richard. Nebyla Hyena. Nebyl žádný z těch, které lidé označují jako „skutečný svět“.

Celý tenhle svět tvořil patnáctiletý chlapec. Ležel na posteli v pruhovaném pyžamu a tiše chrápal. Pokrývka ležela vedle postele, jak se odkopal. Na stole vedle něj stála sklenice s vodou. Chlapec měl na krku Snící kámen ve tvaru kapky, ale tenhle Snící kámen byl teď jako rozbitý, takový špinavě šedý.

Chlapec se jmenoval Richard a odmalička miloval draky. S malou jiskřičkou naděje se vydal do Říše snů jednoho získat pro sebe.

Celý tenhle svět tvořilo nemocniční lůžko. Na lůžku ležela dívka asi o rok starší než chlapec. Měla docela velkou nadváhu a nebyla nijak zvlášť hezká. Na krku jí visel Snící kámen ve tvaru srpku, stejně nemocný jako chlapcův. Na čelu postele visela malá cedulka, na níž bylo jazykem lékařů napsáno: Kóma.

Dívka se jmenovala Kristýna. Stejně jako její matka a jako její otec i ona měla obezitu vrozenou. Jejím velkým snem byl balet, ale ani pilným cvičením ani dietami nemohla přesvědčit tělo, ať ztratí na váze. Když tehdy zůstávala po hodině v tělocvičně a dál marně cvičila kroky, ten uklízeč ve staré kombinéze jí dal naději. Když však šla z Alexandreis domů, srazila ji dodávka.

V Říši snů měla to, po čem celý život toužila. Krásnou štíhlou postavu baletek. Brzy však zjistila, že tady může mít vše, po čem touží: Nejprve obdivovatele, potom milence a nakonec otroky…

Chlapcův kámen se slabě zaleskl a začal tepat s rytmem chlapcova srdce. S každým tepnutím se mu více a více vracela původní barva…


Svět tvořený dvěma lůžky se změnil na svět tvořený dvěma barvami. Na jedné straně byla zářivá smaragdově zelená a na druhé nachová s nádechem do růžova. Barvy se přetlačovaly, přelévaly a (na okrajích a jen lehce) dokonce i prolínaly. V tomto světě neexistoval čas, takže je těžké odhadnout, za jak dlouho začala zelená vytlačovat nachovou. Nachová kladla velký odpor, bojovala o každý kousek, ale smaragdová ji s nekonečnou trpělivostí vody podemílající skálu zatlačila pryč…

Nastala exploze barev a svět začal opět existovat.


Richard stál nad Kristýnou. Supa nebylo nikde vidět a Nefrit nejevil známky zranění. Spíše vypadal ještě velkolepěji. Richard si všiml, že má na sobě pořád Bajajovo brnění. Usmál se a „převlékl se“ do svých šatů.

„Výborně, Richarde.“ Prodavač se objevil hned vedle ležící Kristýny. Klekl si k ní a jemně jí přetáhl Snící kámen přes hlavu.

„Počkejte, vždyť jí to zabije!!!“ vykřikl mladík. Pozdě. Prodavač se postavil se Snícím kamenem v ruce. Kámen pohasínal a rozzařoval se v rytmu, který Richardovi něco připomínal. Následně si uvědomil, že je to rytmus dechu probouzejícího se člověka. Kámen se prudce rozzářil, až Richarda oslnil. Když se mu vrátil zrak, Snící kámen ani Kristýna tam nebyly.

„Probudí se,“ polkl. „Nebo zůstane v kómatu?“

Prodavač s vševědoucným, ale laskavým výrazem pokrčil rameny:

„Kdo ví? Cesty osudu jsou nevyzpytatelné a rozvětvené. Ale nedělej si starosti.“

Prodavač vykročil směrem k němu. Richard si uvědomil, že couvl, až když ucítil Nefritův šupinatý bok. Hřál vnitřním ohněm jako malá kamna.

„Venku už bude ráno. Je čas se probudit, Richarde.“

„Já chci zůstat s Nefritem.“ odvětil Richard a už když to vyslovil, si uvědomil, jak dětinsky ta věta zní.

„Já vím, ale nejde žít ve snu.“ odvětil Prodavač s nehraným pochopením. „Kristýna tu byla dva roky a podívej, co to s ní udělalo. To co se stalo jí, by se stalo dříve nebo později každému z nás.“

„Dva roky?“ zvolal překvapeně. „Ale vždyť…“

„Skutečného času asi jen dva týdny. Snový čas plyne jinak a jen Správce snů ví jak.“ přerušil ho Prodavač.

„Ty jsi Správce snů?“ zeptal se Richard.

„Já a můj bratr už jsme byli ledasčím. To čím jsme teď, víš.“ odpověděl ten záhadný muž se zvláštním výrazem, napůl vážným a napůl pobaveným.

„Neřekl jste ne.“ poukázal Richard. Prodavač se zeširoka usmál.

„Je čas vstávat.“ řekl a přistoupil k mladíkovi. Ten se ještě víc přitiskl k Nefritovi, ale nebránil se, když mu Prodavač sundával Snící kámen. Těsně předtím, než mu řetízek přetáhl přes hlavu, pošeptal:

„Jestli máš nějaké přání, řekni jej teď.“

Richarda zaplavila radost. Už už chtěl říct, jak chce Nefrita s sebou. Nadechl se… a v tom okamžiku mu Prodavač strhl kámen a Richard se probudil.


Seděl na posteli a zmateně se rozhlížel. Až na to, že pokrývka ležela vedle postele a Snící kámen zmizel, se nic nezměnilo. Richarda zaplavilo zklamání. Celé dobrodružství už mu začalo utíkat, rozplývat se jako sen. Richard pomalu přehodil nohy přes okraj postele…

A zavadil o něco šišatého…

Komentáře

komentářů

About The Author

3 komentáře

  1. Ranad

    Souhlas s předchozími komentáři. Zajímavá snová představa introverta, variace na boje ve snových světech. Jen jsem část povídky čekala na upřesnění věku hlavního hrdiny. Trochu se mi vnucovalo, že jde o dítě osmi nebo nanejvýš dvanáctileté, přestože jisté indicie naznačovaly rozvinutější pubertu. Ale to může být tím, že jsem nikdy nebyla dospívajícím hochem.

  2. Tereza Matoušková

    Souhlasím s Daletth. Spousta fantazie, ale zpracování pokulhává. Myslím, že autor nemyslel kožená křídla, ale kožnatá křídla. Jinak asi nejlepší pasáž byl souboj Richarda a Kristýny, v něm mohla pořádně vyniknout autorova představivost. Chybělo mi tam nějaké pořádné zakončení, přišlo mi, že to tak nějak vyšumělo do ztracena.

    Souhlas s Daletth – 6-7.

  3. Daletth

    Nápad se mi docela líbil, ale nemůžu si pomoct, něco mi nesedělo na zpracování. Přišlo mi to takové neučesané nebo jak jinak to říct. Některé slovní obraty na mě působily tak trochu nevypsaně. Myslím, že autor má spoustu fantazie, s níž může dobře pracovat, ale tohle mi přišlo krapet nedotažené. Zbytečně často se podle mého opakují jména jak draka, tak hrdiny. Zarazila mě spojení „černá kožená křídla“ a poté ještě „naprosto prostý jakýchkoli kladných emocí“.
    Jak jsem psala, nápad se mi líbil, jen bych si s tím trochu pohrála. Fantazie je tam na to dost 😉
    Dala bych šest až sedm bodů.

Leave a Reply