Pavlína Víznerová: Druhá dcera klíčníkova

Rozjasnilo se. Šedivé mraky odpluly a teplo dárce života laskalo tváře.

Buch. Buch. Buch. Nemohla se tlukotu svého srdce nabažit. Kdyby tak bylo možné ho při každém dalším odbytí vteřiny života i vidět. Sledovat ho jako příruční hodiny, s žilnatými krvavými ručičkami, které ladně a tiše ukazují, jaká cesta nositele čeká. Buch. Buch. Buch.

Přežili další noc, a to ji zahřálo mnohem víc, než sluneční paprsky. I kdyby ležela na medvědí kůži před krbem s rozbouřenými plameny ohně, ledový chlad z náhlého odchodu míru by se nezalekl. Však každý nový den, kdy se s Petrem probudili živí, byl jako hřebík do válečné rakve zloby. Schovala svou dlaň do husté srsti zvířete a zase zavřela oči.


°°°


Vracela se z podivné cesty. Ze světa, kam se vydala, než nepokoje vypukly. Bezstarostně, s větrem v zádech. Ne každý si hned uvědomí, jakou sílu má válka, jakou mocí ji lidé obohacují den co den, jak rychle dokáže přetrhat všechna pravidla, řády a jistoty.

Alžběta, druhá dcera hradního klíčníka, prožila sedmnáct zim v klidu, v radosti, obklopena matkou, otcem, dvěma sestrami a malým bratrem. Sedmnáct let byla šťastná. Zbožňovala jara, kdy s rozpuštěnými vlasy běhala v polích mezi obilím a nechávala své dlaně dotknout se každého stébla, jež jí stálo v cestě. Milovala léta, ty horké dny, jež trávila s kapkami studené říční vody, které jednu za druhou nechávala padat na své nahé tělo. Těšila se na každý podzim, na cesty lesem ojíněné zlatavými lístky z šatů stromových víl, na loučení se zeleným životem. A netrpělivě vyčkávala každou další zimu, která ničila vše zlé a očišťovala svět od špinavosti, jimiž byla zem za celý rok zanesena.

Až jednoho dne, kdy slunce odkrylo svůj jas nebývale brzy k ránu, přijel na hrad posel.

Nic Alžbětu, dceru klíčníkovu, netáhlo tolik, jako poznání. Přála si vidět vše, co jí oči dovolí a znát tolik, kolik se jí do hlavy jen mělo vejít. Neposlouchala rady otce, nevěnovala pozornost přáním své matky, odmítala možnost studia jen pro muže. Copak se otázky rodí jen v myslích bohatých pánů? Copak dívčí hlava nepřemýšlí nad tím, co je za nebem, co skrývá noční obloha? Jaké je to kouzlo, které ovládá Slunce, aby každý den šlo spát a zase vstalo? Jakou to mocí oplývají blesky, kdo přivolává černé mraky? Kdo může říct, že je lepší, než druhý? Tak jí ony myšlenky ničily!

I rozhodla se dcera klíčníkova, že nebude poslovu cestu na hrad vnímat jako náhodu. Jeho čas strávený na hradě byl delší, než původně měl, a tím se stal pro její mládí v rozpuku osudný. A i kdyby jí svázali tisíci provazy utkaných z nesplněných přání žebráků, nic by její sen nezměnilo.

Kůň zaržal, teskně zavolal na svého pána a zahrabal předními kopyty do udusané hlíny. Prach vylétl do vzduchu a zatančil matce přírodě. Vznesl se pak poslův oř na zadní silné nohy, uhodil neviditelného nepřítele a burácivě dopadl na všechny čtyři zpět na zem. Černá barva srsti se ve slunci leskla jako hadí kůže, neupravená hříva vybízela k pohlazení. Alžběta tehdy neváhala. Původně se ho chtěla jen dotknout.

Než se kdokoli pokusil oře zkrotit, stála před ním, v rudých šatech jako terč pro neklidného tvora. Neměla však strach ani z něj, ani z jeho pána, natožpak z otce nebo jiných obyvatel hradu. Tep se jí nezrychlil, ani když se jako čtyřleté dítě ztratila v lese plném divokých zvířat. Bytostí, které možná kdysi bývali lidmi. Jak ten zážitek v pozdějším věku znovu přivolávala! Od chvíle, kdy se její mysl osvobodila od závislosti na matce, se totiž obávala jen jediného. Že se jí hrad stane vězením, klecí pro tělo, ale hlavně duši. A tehdy, když se přiblížila k šlechtěnému oři a spatřila zásoby, které s sebou posel vezl, se okamžitě rozhodla.

Rychle vyskočila na hřeb černému ztělesnění svobody a vzala do rukou uzdy. Kůň se pod jejím tělem spokojeně zavlnil. Naposledy se rozhlédla, zaváhala. Ale touha po svobodě hrozila, že nechá dívčino srdce vybuchnout na tisíce kousků, jako jehličí, když opadá ze smrku. Tak pohlédla na děs v očích hradní vrchní pradleny, která jako první rozpoznala, na čím majetku Alžběta sedí, a vybídla koně k vyražení. Nenechal se dlouho pobízet, nehleděl na to, že ho neosedlal jeho pán a radostně vyběhl branou ven.

„Opatrně, cácorko!“ Křikl starší z hradní stráže, když mu rusé vlasy napověděly, kdo si, jako obvykle, vyrazil na vyjížďku. „A vrať se brzy!“

První radu si Alžběta vzala k srdci, druhou ovšem nikoli. Tak dlouho přemlouvala rodiče, aby jí dovolili odjet k strýci do města, kde bylo mnohem víc šancí naučit se životu a pozorovat lidi. Tak dlouho o jejím návrhu nechtěli slyšet ani slůvko, tak dlouho ji za každou zmínku o studiu posílali za trest obdělávat pole za hradem. Až pohár nedočkavosti přetekl. Alžběta, druhá dcera hradního klíčníka, utekla z domova. I když měla milující rodinu, i když nežila v bídě.


°°°


K strýci nikdy nedorazila. A že už se to ani nestane, si uvědomila pár hodin poté, co opustila hrad. Ve chvíli, kdy na návrat bylo pozdě. V ten čas, kdy si nikdo nemohl být jistý, co se bude dít. Ves před městem, na kterou dorazila, byla v horlivém očekávání. Něco se mělo přihodit, někdo měl přijít, hlásal každý dům se zabarikádovanými okny. Ve vzduchu visel strach, kymácel s sebou od jedné rodiny k druhé, zanášel svá zrnka do každého, kdo se o novině dozvěděl. Temný pach války se od města za poslem plížil pomalu, avšak s drtivou silou. Snad to byla Alžbětina vina, že se k ní poslova zpráva nedonesla ještě na hradě, snad za to mohla hloupá pravidla, kdy se ženám nic důležitého neříkalo. Snad to byl osud, že Alžběta utekla z domova právě tehdy, když vypukla válka s Turky.

A tehdy potkala jeho. Vjela vstříc středu lesa, rozohněná, zmatená. Ale stále s mnohem bezpečnějším pocitem, než jaký měla mezi lidmi ve vsi. Rozhodnutá vrátit se domů. Jak nenáviděla ten pocit, kdy bezradnost ovládala její duši. Kde v tu chvíli uvízla touha po vědění? Kam zběhla statečnost? Vzhlédla k nebi, správná křesťanka, ale v očích měla pochyby.

„Tohle dopustíš? Válku, Bože? Necháš životy svých oveček v rukou nepřítele? Tohle je ta tvá moc? Máš vůbec odvahu mi odpovědět?“

„Hej! Hej!“ Obrátila hlavu za původcem zvuku. Hlas přicházel z houštin. Stiskla uzdy pevně v rukou, odhodlaná zmizet hned, jak bude nutné.

„Přestaň tu tak vyřvávat a pojď sem! Hned!“

„Kdo je to?“ Přimhouřila oči. Kde bere to opovážení rozkazovat? Muž! Typický, a nepochybně, smrdutý muž.

„Radím ti dobře, seskoč z koně, utiš ho a pojď sem, ale pospěš si, nebo nás dostanou oba…“ Lidský hlas znatelně ztlumil svou náruživost, avšak síla v tónu byla markantní. Instinkt jí nutil poslechnout. Ženská mysl ne.

„Dokud se mi neuká…Ne!“

Z křoví vyběhla vysoká postava zahalená zeleným pláštěm, který zjevně sešila z mnoha kousků jiných šatů. Mezi listy dokonalá lest pro každého lovce nebo zloděje. Pevnými pažemi ten kdosi stáhnul Alžbětu z koně, zakryl jí ústa, a ačkoli máchala rukama více, než dirigent chlapeckého sboru, dokázal jí ukrýt do houští, z nějž vzešel.

„Lež!“ Zavelel a tentokrát ho Alžběta poslechla. Vrátil se k poslovu oři, prohmatal rychle zavazadla, vytáhnul dva balíčky a zadíval se do velkého koňského oka. Pak ho plácnul po boku a černý hřebec zmizel mezi stromy dřív, než se dcera klíčníka vzpamatovala. Jako by svoboda dostala křídla a na dlouhou dobu se ze země chystala pryč.

„Cos to provedl? Cos…“

„Byl příliš divoký na to, aby ho neviděli. A teď mlč, nebo zabijí i nás,“ šeptnul jí od ucha, až jí zamrazilo. Jako by k ní promluvil ďábel z pekel, bez tváře, jen mlha a hlas. Jako by jí vyslechl někdo jiný, než Bůh, a vyslal jí svého pomocníka. Došla jí slova, sice na chvíli, zato na ty minuty, které mohly rozhodnout o životě. Zase ztrácela nadvládu nad sebou samou, nad směrem cesty, kterou její nohy vykročí, kam jí vítr odvane. Znovu musela být závislá. Jenže když se k jejím uším donesl prapodivný jazyk východu, dobrovolně se k cizinci přimkla.

Přibližovala se tlupa lidí, vojáků. Veselili se, netišili. Vykračovali si lesem, ozbrojení, jako pánové, jako šlechtici. Alžběta vnímala každý pohyb. Slyšela vylévání tekutiny na zem, patrně alkoholový mok z tureckých končin, slyšela hlasitý smích opilých bojovníků. Opilých vrahů. Zbabělých psů! Každý jejich krok byl jen předzvěstí morové rány, krysí stopy, božské nemoci. A přesto už nevztáhla ruce k nebi, přesto se Alžběta již nemodlila. Ležela přitisknutá k zemi, vedle neznámého člověka, a doufala, že je příroda ochrání.

Snědí váleční cizinci s halasem procházeli sotva metr kolem skrýše v houští a nebyli-li by v ovíněném stavu, stěží by ji minuli. Když prošli pěší vojáci, nastala chvíle, na kterou Alžběta nebyla připravená. Kdo ví, zda se na pláč zajatců připravit lze. Kdo ví, za jak dlouho by se ocitla mezi nimi, nebýt jejího zachránce. Provazy, jimiž byli vězni pevně svázáni, kolem rukou táhly povozy s koňmi. A ti, ačkoli byli jistě mírumilovnější, než jejich majitelé, na naříkání neslyšeli. Alžběta ležela na zádech, hleděla do nebe přes mříže větví, a snažila se neslyšet. Broukala si v podvědomí melodii oblíbené ukolébavky nejmladšího bratra a přála si, aby z tohoto zážitku nezešílela. Tušila, co se s vězni stane. Ženy a děti znásilní, muže si nechají pro volnou chvíli, když budou mít štěstí, nebo je zabijí rovnou. V hlavě se jí vybavil obraz vyprávění jejího strýce navráceného z cest, když jednou zaslechla jeho rozhovor s otcem o způsobu usmrcení nepřátel ve válce a zakryla si ústa, aby nezvrátila, co po ránu ze zásob posla snědla. Jenže pak její malý výhled k nebi cosi zastínilo. A pak si uvědomila, že na ní někdo hledí. Chvíle vzájemného pohledu z očí do očí trval vteřinu, možná dvě, ale Alžběta přestala dýchat na mnohem delší dobu. Prošly kolem ní nešťastné modré oči zajatkyně z její vlasti, ženy s bledou, ale hebkou tváří, sice ušpiněnou od bláta, avšak i přes vrstvu nečistot znatelnou alabastrovou barvou vznešenosti. Zcela jistě spatřila oba ukryté, ale beze slova pokračovala za svými vězniteli. Jestli to bylo způsobené vyříznutým jazykem nebo skutečně dobrým srdcem, na tom Alžbětě nezáleželo. Ta žena je zachránila. Cizí lidské bytosti. Darovala život, ačkoli o svůj s každou další vteřinou přicházela. Byl to anděl, napadlo ji. Musel to být anděl.

A pak byli pryč. Vojáci i zajatí vesničané. Les se opět nadechnul čistého vzduchu a cizinec povstal ze země.

Zelený plášť všech odstínů ponechal na své vysoké a štíhlé postavě, ale umožnil dívce pohled do tváře. Zdálo se, že i velké zelené oči byly součástí ošacení pro ukrytí v lese. Pobyt v houštinách přírody a tak čistá pleť na muže ovšem nešly dohromady. Cizinec nemohl být vesničan, ani nikdo z okolí.

„Jmenuji se Petr,“ pohnul silnými rty. „A pomůžu ti se vrátit domů.“

Nevěřila vlastním uším. Vždyť se neznají! Musel ji sledovat, bídák, musel jí mít na očích od chvíle, kdy vyrazila z hradu.

„Děkuji, že jsi mě teď ochránil, ale už po tobě nic nechci. Běž si svou cestou a já zase svou.“ Po otci sice zdědila volnomyšlenkářské pocity, matka jí však do vínku dala slušné vychování. Občasné. Sebrala se ze země, smetla listí z červených šatů a vzdorovitě vztyčila bradu.

Petr vycenil bílé zuby v úsměvu, který Alžbětu poněkud rozohnil. „To nepůjde, Bětko. Slíbil jsem, že se vrátíš zpět a slib splním.“

O krok ustoupila.

„Kdo tě poslal?“

„Nepovím.“

„Co jsi zač?“

„Jsem Petr, to už jsem ti prozradil.“

„Jak to že znáš mé jméno?“

Svěsil unaveně hlavu. „Teď není čas na…“

Alžběta vykřikla. Z houšti náhle vyskočil tmavý člověk s turbanem na hlavě. Petr se obratně otočil, vytáhnul dva meče, které měl schované pod pláštěm a vší silou se rozmáchl. Rozhodně tak nemohl činit poprvé. Snědý Turek se zasmál jako smyslů zbavený, když se oběma ostřím vyhnul a z ničeho nic ve své dlani vykouzlil dýku, zuřící se rozeběhl proti Petrovi. Nebodal marně do vzduchu, pekelně dobře mířil, ale i tak mu Petr hbitě uskakoval. Až zády narazil na kmen stromu.

„Otoč se, Bětko!“ Vykřiknul, než Turka praštil do tváře. Z černého nosu se okamžitě začala řinout krev. „Otoč se!“

Nerozuměla jeho počínání, nechápala, proč vojáka z východu už dávno neprobodnul, ale jedno si za dobu, kdy se seznámili, naučila. V tomhle mu věřit může. To poslední, co by si přála vidět, by bylo další násilí, i když na nepříteli země, na okupantovi a prokletém vojákovi.

Ukázala tedy bojující dvojici záda, i když jí to nenaplňovalo klidem. A čekala, kdy ji zvědavost přemůže a otočí se. Jako by tušila, že Turka čeká něco špatného. Moc špatného. Do zad ji narazil prudký závan větru. Uši vyplnil podivný tlak. Alžbětina postava se zakymácela a s výkřikem upadla na kolena. Neviditelnou sílu vystřídal neskutečný jas, jako by se slunko rozhodlo darovat alespoň malou část do každého kouta lesa. V tu chvíli se Alžběta již neodkázala dívat do země. Otočila se a získala pohled na něco, co by nikdy nečekala.

Petr, člověk, který, z Bůh ví, jakého důvodu chtěl Bětku doprovodit zpět na hrad, stál stále opřen o kmen stromu, tentokrát však bez mečů v ruce. Udýchaně držel ruku vzpřímenou, dlaň namířená na snědé tělo ležící na jehličí. S krvácejícím nosem.

„Je jen omráčený,“ řekl. „Musíme zmizet dřív, než se probere.“

„Co to bylo? To světlo!“ Chtěla se vyjadřovat lépe, ale nebyla schopná hledat sofistikovaná slova. Obstojně zvládla akorát stát nad bezvládným tělem. A i to jí dělalo potíže.

„O tom nebudeme mluvit.“

„Co…Prosím? Petře, jestli mě máš doprovázet domů, musím vědět, kdo vůbec jsi!“

„Musí ti stačit, že ti chci pomoci.“

Vztekle dupla do hromádky listí, až se pár zlatavých vlasů stromu zvlnilo a vylétlo k nebi. I když byla jen dcerou klíčníka, pobyt na hradě v blízkosti šlechticů se na Alžbětě podepsal. Ale pak se její myšlenky zrychlily. Obyčejný člověk neměl v moci seslat na druhého něco tak zářivého, obyčejný člověk by nedokázal, co v lese proběhlo…

„Ty jsi mág!“ Ignorovala úvahy o tom, že takoví lidé neexistují, jak tvrdíval otec. Nevěnovala pozornost, že o takových bytostech četla jen v knihách pohádek. Vytlačovala z hlavy všechny pochyby. „Jsi čaroděj, že? Jsi čaroděj!“ Zvolala, až z vrcholku stromů vylétlo hejno lesních ptáků. Jako by si nikdy nepřála nic jiného, než se s někým takovým setkat. Jako by právě objevila studnici poznání.

Co to říká za hlouposti!

Potutelně se usmál. „Ti přeci neexistují, nebo ne?“

„Ne…Ale ty! To světlo…Jistě,“ přemítala. Přeci jen měla na pochybnosti stále místa dost. „Nikdy jsem nic takového nezažila…“

„Válka s Turky není každý den.“

„Myslím to, jak jsi ho přemohl,“ opravila ho dotčeně. Jak si z ní po tom všem může dělat legraci?

„Což mi připomíná, že musíme vyrazit. Ihned. Bango!“

Bango?

Z nedalekého trnitého houští vyskočila chlupatá věc, vysoká jak malé tele. Snad zvíře, snad pes. Možná kočka. Alžběta si nebyla jistá. Bylo to černé jako uhel, s hustou srstí chlupů dlouhých jako její dlaň. Oči prázdné, tmavé, nic neříkající. Ovšem to cosi, co vyrůstalo na hlavě tvora, jehož neuměla pojmenovat, jí vyděsilo.

Rohy. Přímo paroží. Malé, ale pevné. Jistě tak silné, že by ji roztrhl na půl. Bango, zvířecí přítel prapodivného Petra, mohl být vlk. Nejdivnější vlk, jakého kdy Alžběta viděla.

Bětko, seznamte se,“ prohlásil Petr uctivě. „Toto je Bango, můj učitel a tvůj věrný ochránce.“

Černý vlk pokrčil přední tlapu a sklopil hlavu. Nevěřila vlastním očím, ale zvyk ji donutil se taktéž poklonit. Zvířeti. Divnému zvířeti. Jak hloupě si připadala! I když jí srdce zaplavil pocit, že před ní stojí někdo velký, nejen fyzicky.

„Těší mě, má paní,“ ozvalo se ze zvířecí tlamy. „Ale na zdvořilosti není čas, blíží se další pluk nepřátel.“

°°°


Když s poslovým černočerným koněm vstoupila do lesa, nikdy by nehádala, do jaké temnoty se pustila. Stala se součástí zvláštní trojice poutníků, jejichž cílem byl Alžbětin domov, Alžbětin hrad. Každý strom, který minuli, se rovnal počtu otázek, jež se v její hlavě rodily. Kdo jsou ti dva? Jakou mocí oplývají? Jak jen může vlk s rohy mluvit? Otazníky zaplavily dívčí rozum a zatlačily narůstající strach. A přeci cítila ještě něco jiného. Zadostiučinění. Spravedlnost. Přeci jen měla pravdu, když jí otec oponoval v hádkách o existenci jiných bytostí. Přeci jen měla pravdu! A to ji ovládalo víc, než nejistota, že krom toho o svých druzích nic neví.

Bango šel v trojici první, jeho čich byl samozřejmě nejlepší, a tak jeho úloha stopaře a prvního pochůzkáře, byla nevyvratitelná. Prostřední místo patřilo Alžbětě, jen tak byla chráněná ze dvou stran. Jako poslední si vykračoval Petr. Zelenooký cizinec schopný omračovat světlem a bůh ví, co ještě.  A Alžbětu, tu správnou křesťanku, její nová společnost vůbec neděsila.

Procházeli lesem, tři hodiny na nohách, tiší jako laně. Opatrně našlapovali na mechové schůdky, míjeli kapradinová obydlí prastarých okřídlených tvorů a naslouchali lesnímu šepotu.

Jen jednou byli nuceni schovat svá těla pod skalní převis, když kolem nich procházela další vlna tureckých bojovníků, ale tentokrát nebezpečí nebylo tak velké. V Alžbětě však s každým dalším nepřítelem z východu vzrůstalo něco, co doposud nepoznala. Nenávist. A obavy, že tito prohnaní psi již objevili její hrad.

„Stejně bych ráda věděla, proč to děláte,“ řekla Alžběta Petrovi a Bangovi, když se na chvíli posadili u řeky, aby občerstvili své životy. „Já… Tohle si nezasloužím. Utekla jsem na cizím koni, kradla jsem… Vždyť ani nevím, zda vám mohu věřit. Tak proč mi pomáháte?“

Petr zjevně nepatřil mezi příliš upovídané tvory. Neodvážila se ho nazývat člověkem. Tak či onak, jeho vyhýbání se odpovědím jí začínalo vadit, což nesouviselo s jejím vychováním, nýbrž se způsobem komunikace, na který byl Petr zjevně zvyklý. Co to bylo za bytost, když ovládat mocné síly? Kým ve skutečnosti byl?

Přešel její otázku mlčením, na tom ji nic nepřekvapilo. Vlastně od něj ani odpověď nečekala. Posadil se k vodě, zul si vysoké boty z kůže a smočil nohy v studené říční vodě. Slastně vzdychnul, když zaklonil hlavu a zavřel oči, aby si chlazení vychutnal. Takový pohyb způsobil, že mu kápě spadla dolů. V řece se odrazil medový lesk dlouhých vlasů zvláštního cizince. Nabral do dlaně trochu vody a vylil si ji na hlavu. Alžběta z něj nemohla spustit oči. Jako by před sebou neměla bytost z masa a kostí, nýbrž krásného krále elfů.

Kdopak jsi, Petře čaroději?

Protože, má milá,“ promluvil Bango ležící po její pravici. „Protože někdo konat dobro musí, když většina slouží zlu.“

Černý vlk si olíznul srst na hrudníku a vrhnul po Alžbětě pohled plný věčné nicoty. Něco uvnitř ní jí zabránilo se zeptat na věk. Taková odpověď by možná jako první v jejím srdci vyvolala strach. Vlčí oči prozrazovaly, že po světě nechodí jen pár roků, co by se na rukou spočítalo. Z výrazu rohatého vlka vycházela moudrost, podivuhodná síla ještě podivuhodnější bytosti. Vrásčitý čumák se shrnul, objevily se bílé tesáky.

Prohlížíte si mě, paní?“ Mohou se snad vlci smát? Zastříhal ušima.

Omlouvám se, nedokážu svůj pohled ohlídat,“ sklopila hlavu. Uvědomila si, že Bango musel zpozorovat její hledění na Petra a zčervenala do barvy svých vlasů.

Nechtěl jsem vás uvést do rozpaků, paní,“ protáhnul Bango hlasem ne nepodobným hlasu člověka ve věku Alžbětina otce. „Je pochopitelné, že se nás snažíte poznat alespoň pohledem, když víte, že to je vše, s čím se budete muset spokojit.“

Jeho slova na zvědavost mladé dívky působila jako vrahova zbraň.

Zavrtěla hlavou. Na půl rozzlobeně, napůl zmateně. „Nemohu se smířit s tím, že tak činíte jen proto, že na světě ubývá dobra. Chcete za to majetek? Drahé kameny? Dobytek? Kdybyste mi jen naznačili, kdo jste…“

„To, že s námi v poklidu hovoříte, co víc, cestujete, znamená, má paní, že k nám nechováte nelibost či strach. Patříte mezi to málo lidí, kteří jsou na setkání s jiným světem připraveni. Za to, že vás dopravíme v pořádku zpět k rodině, si tedy přeji jediné. Nevyptávejte se po tom, kdo či co vás provází a věřte, že je to tak pro všechny lepší. Nic víc za tuto službu nepožaduji. Já a ani Petr. A pokud pochybujete o své důvěře, běžte si, kam je vám libo, ale stejně vám budeme v patách. Slib je slib. “

Slib je slib…

Komu co slíbil, už Bango neprozradil a ani se nechystal. Snad byly tyto zvláštní bytosti přáteli jejího otce, snad přemohl svou nedůvěru v život něčeho nadpřirozeného a požádal je v čase počínající války o pomoc. Snad…

Možná tušil, jak blízko byl pravdě, možná ne. Pravda byla taková, že Alžběta milovala fantastické příběhy a doposud se mohla stát jejich součástí jen ve snech. Nyní se ocitla v situaci, kterou vzývala od dětství. A přesto ji štěstí opustilo, snad ji navštívilo jen na chvíli. Copak za cenu splnění jednoho přání musí přijít tak krutý trest? Jak moc musí mladá žena zaplatit, když toužila jen po poznání? Po nehmotném bohatství, po pár informacích o světě, kde žije. Kde jí bylo souzeno se narodit. A ještě k tomu v těle dívky, které jsou určeny jen domácí práce, chov dětí a přípravy potravin k užitku. Naivně si Alžběta, druhá dcera klíčníka, myslela, že Turci přišli její vinou, že jsou trestem seslaným na její zem. Naivně se bála podívat Bohu do tváře, vzhlédnout k nebi, kvůli studu, jež jí zaplavil za její unáhlenost, rouhání a odvahu k hloupému útěku. Naivně doufala, že jednoho dne zase začne s Bohem hovořit.

Petr si natáhnul své hnědé kožené boty a cáknul na Alžbětu hrstku vody. Její mysl se vrátila zpět na zem, mezi živé, avšak ne příliš lidské bytosti.

Pak vyrazili na sever, směrem, který měl druhou dceru klíčníka dovést domů.

Cesta do vsi poblíž města Alžbětě trvala sotva pár hodin, jenže nejen, že cestovala na koni, ale navíc jí touha po svobodě táhla rychleji, než se smrtelník obvykle pohybuje. Po dvou nohách bylo jisté, že cesta bude dvojnásobně delší. Nejméně. Na to se připravila, chůze patřila k jejím oblíbeným činnostem. Navíc měla příležitost přemýšlet, jak by lstí z dvojice ochránců získala zprávy o nich samých. Po dvou dnech se však začaly objevovat pochyby. Tak dlouho cesta na hrad trvat nemohla.

Bylo to již dvě hodiny, co se spustil hustý déšť. Trojice procházela polem, tmavá hlína oblepovala jejich boty a tlapy a činila tak nohy mnohem těžšími.

Schovejme se někde, prosím!“ Zvolala a kryla si tvář před kapkami deště. Šaty měla do půl stehen rozmočené. „V tomhle se nedá jít!“

Proč jí jen ten hrubián nepůjčí svůj plášť, pohlédla přes dešťové sklo na Petra, jež si v kápi zjevně liboval. Klidně ať je třeba oním králem elfů, i králové jsou občas nevychovaní blbci.

Měli bychom pokračovat,“ promluvil Bango. „Není tu bezpečno a déšť nejlépe skryje naše stopy.

Petr zastavil, zdálo se, že hluboce přemýšlel. Byl-li Bango skutečně jeho učitelem, musel si dávat pozor na svá slova. Nakonec zvolil kompromis.

„Za půl hodiny dorazíme do skalního města, tam přečkáme noc. Bětka má pravdu, takové počasí není hodné hradní dámy.“

Naděje, že navštíví suché místo, dodala Alžbětě trochu sil na další kroky.

„A rád bych ti poskytnul přístřešek v podobě mého kabátu,“ obrátil tvář k Alžbětě. „Ale kdyby se ocitnul na těle někoho jiného, nefungoval by tak, jak si představuješ. Nevychovaní blbci mají nevychované pláště.“

Sklopila hlavu. Jak to, probůh, mohl vědět? Bídný čarodějův učeň!

„A už jsem vyučený, Bětko.“

Ach…

°°°


Jak slíbil, tak se stalo. Do půl hodiny před nimi vyrostly vysoké skály, které po pozornosti přímo volaly. Trojici netrvalo dlouho, než našli malou jeskyni, tak akorát pro jednu rodinu. Petr zřejmě její prostor nenavštívil poprvé. Založil oheň a vytáhnul ze své brašny plátky sušeného masa. Rozdělil příděl večeře na tři díly a posadil se vedle Alžběty, než se do své porce zakousnul. Vycházela z něj vůně lesa, kůry stromů a mízy. Jako by se jeden z mnoha smrků sebral, opustil své lesní druhy a šel se posadit k ohni. Jako by to dávalo smysl!

„Jak sis, Bětko, jistě všimla, cesta trvá poněkud déle,“ řekl a znělo to spíš jako rýpnutí do Alžbětiných myšlenek. „Musíme jít jinou trasou, než jsi z domova odjela. Všechny značené cesty jsou obsazené Turky, putujeme tedy oklikou. Za pár dní ale budeš doma, to ti slibujeme.“

Měla chuť se začít vztekat, rozčilovat, za to, že jí čte myšlenky. Touhu po zlu ale převýšila touha po zprávách z domova.

Hrad je v pořádku? Žijí všichni? To přeci musíte vědět, když jste…

Petr obrátil tvář přímo k její, nestačila ani doříct větu. Vlastně ani netušila, jaká slova by volila, kdyby musela pokračovat. Když jsou…Když jsou co?

„Všichni živí a zdraví,“ ozval se Bango, který se natáhl blízko ohně a dvojici dvounožců sledoval. „Zatím, má paní. Turci čekají na posily, pak přijdou na řadu hrady. To už budete ale v pořádku se svou rodinou.“

„Nebo do té doby válka skončí…?“ Až když to řekla nahlas, pochopila, jak hloupě to znělo.

„To je nad tvé i naše síly, Bětko. Důležité je, že budeš s rodinou.“

Ať se Petr snažil sebevíc taktně naznačit, že válka jen tak neskončí, Alžbětu napadly myšlenky, že jí i její blízké čekají těžké časy. Zdálo se, že čím dřív se s tím smíří, tím lépe se jí pak povede. Petr se zakousnul do své porce hovězího sušeného plátu. S nezlomitelnou chutí. Ta Alžbětě chyběla, strach nedovoloval jídlu zapůsobit tak, jak mělo. Žádný pokrm by ji v tu chvíli, v ten čas a moment, nedokázal zasytit. Bláhově opustila svou rodinu v předjaří války a kvůli čemu? Kvůli čemu? Kvůli své marnivosti, sobectví a chuti mít víc, než může.

Petr odložil svůj kus masa na kámen u ohně, olíznul si prsty a vzdychnul. „Neměj tak černé myšlenky, Bětko. Lidská přání člověka drží při životě, kdyby sis bývala něco nepřála, nemohla by ses ani zhluboka nadechnout. Nicota by tě udusila. A to stojí za všechna rizika na světě. Ach…To tvé mládí, Bětko,“ zaryl své zelené oči do její bledé tváře, která okamžitě zrůžověla. „To tvé mládí…,“ zvednul dlaň k Alžbětině tváři. Nedotknul se ani na chvíli, ale cítila z něj horkost, jakou nevyvolal ani požár seníku. Prastarou horkost. Přesto se Petrovo tělo zdálo mladé. Směs různorodých pocitů v ní vyvolával obavy. A nelidskost Banga a Petra nepříjemné mrazení v zádech.

Petrova dlaň se odklonila. Nechal jí však nastavenou před Alžbětou, jako by očekával dar. A pak, z ničeho nic, se na cizincově kůži, přímo ve středu dlaně, objevil plamínek.

Alžběta vytřeštila oči, instinktivně přiložila ruku k srdci. Snad aby ji plamen nezchvátil, snad aby její srdce nesežehnul na prach. Petr lehce fouknul a plamen ohně nabral nebeskou barvu. Vydal z plic po druhé, kouzlo na jeho dlani zrudlo do barvy krve. Přechod duhy na kouzelníkově dlani byl neskutečně plynulý, plný energie. Barvy zorného pole světa vyčarovaly malý světelný pozdrav na kůži zvláštní bytosti a radovaly se ze své přítomnosti na světě. Úžas v Alžbětině tváři nemizel, ani když Petr po chvíli složil ruku zpět na koleno. Pak ji pohladil po rusých vlasech, přešel ke svému vlčímu příteli a položil tělo vedle něj. Za pár minut Alžběta slyšela pravidelné oddechování, spánek Banga a Petra se naprosto sladil, a ona si po dlouhé době připadala v bezpečí. Třeba se do hradu dostanou včas, třeba všichni přežijí.


°°°


Rozjasnilo se. Šedivé mraky odpluly a teplo dárce života laskalo tváře.

Buch. Buch. Buch. Nemohla se tlukotu svého srdce nabažit. Kdyby tak bylo možné ho při každém dalším odbytí vteřiny života i vidět. Sledovat ho jako příruční hodiny, s žilnatými krvavými ručičkami, které ladně a tiše ukazují, jaká cesta nositele čeká. Buch. Buch. Buch.

Přežili další noc, a to ji zahřálo mnohem víc, než sluneční paprsky. I kdyby ležela na medvědí kůži před krbem s rozbouřenými plameny ohně, ledový chlad z náhlého odchodu míru by se nezalekl. Však každý nový den, kdy probudili živí, byl jako hřebík do válečné rakve zloby. Schovala svou dlaň do husté srsti zvířete, které poslední noci lehávalo u ní, a zase zavřela oči.

Ode dne, kdy přespávali mezi skalami, uběhly dvě noci. Jen jednou však od té doby Alžběta cítila závan nebezpečí, jen jednou se strachovala o svůj život. Čím déle se pohybovali dlouhou oklikou k domovu, tím více poznávala jednotlivé stromy. Blížila se domů, zpět na hrad a tím, že se to vše podaří, si začínala být jistá. Nejen proto, že Turci nedokázali odhalit jejich úkryty, ale také proto, že vedle sebe neměla dva obyčejné smrtelníky, u nichž by hrozila jakákoli lidská chyba. Ať už byli Petr s Bangem kdokoli, pro tu dobu se stali tím nejjistějším, co Alžběta měla. Elfský král a rohatý vlk.

To ráno vstala, Petr s šelmím učitelem ještě spali, s klidem na tváři. Rozhodla se učinit to jediné, s čím mohla na výpravě pomoci. Rozhodla se připravit vydatnou snídani. Pamatovala si z předchozího dne, jaká lákadla zahlédla nedaleko místa, kde v lese přespávali, a shledala je bezpečně vzdálenými od obou zachránců. Tak upravila svůj šat a vykročila směrem k lesním ostružinám. Snad by si i zpívala, vědět, že nepřátelé nejsou na blízku, pokora a obavy však její hrdlo svíraly pevně. Kdyby tak našla i ptačí vejce…

„Merhaba, benim güvercin!“

Zbrkle se postavila od lesních darů, všechno ovoce jí vypadalo z rukou. Vysoký tmavý voják s knírem hustějším, než měl Bango, upocený cizinec z východu stál dva kroky od ní, opíral se o strom a hrotem dýky přejížděl po kůře. Zvrhlý výraz napovídal, do jak špatné chvíle se Alžběta dostala. Zlé oči, zlé černé oči mlsně zíraly na druhou dceru klíčníkovu a těšily se na ženskou bolest.

Vyskočila, ale než stačila vyrazit k běhu, stál ohava u ní, držel jí pevně za lokty a nechával na ní spočinout svůj smrdutý dech. Zašeptal do Alžbětina ucha nepřátelským jazykem pár slov své kultury. Ze spárů Turecka jí však nepropustil.

„Hayir, hayir…Hicbir yerde kosmak degil. Sadece, simdi gercek ask biliyorsun bekleyin!“

„Ne! Pusť…Pusť mě!“ Zmítala se jako moucha v pavoučí síti. Jeho dlaně na kůži pálily jako tisíce sluncí, které ze své země přinesl. Jeho hlas drásal duši všemi výkřiky umírajících zajatců. Jak ponižující byla jeho nadvláda. Jakým vysvobozením by byla smrt!

„Bango!“ Zvolala z posledních sil. „Petře!“

A pak, když jí konečně Turek pustil, zřítilo se Alžbětino tělo k zemi. Druhá dcera klíčníkova zavřela oči, upadla do zvláštního spánku a snad jen pár datlů na stromě si všimlo, že se její hruď přestala hýbat.


°°°

„Petře!“

Volání se pomalu blížilo, přicházelo z dálky jako teplý letní vítr.

„Krucinál, Petře! Zástava srdce!“

Zvednul hlavu z nemocničního lůžka tak rychle, až mu medové vlasy svázané do culíku vylétly do vzduchu. Proklel se, že usnul. Odkopnul plastovou židli, která jeho tělo ve spánku nesla, a pochopil, že vrchní sestra nelže. Elektrický přístroj zpravující doktory o stavu pacienta nevydával pravidelné zvuky, jež Petra patrně uspaly, ale alarmujícím způsobem křičel po všech přítomných, že tu někdo umírá. Přeběhl na druhou stranu postele, aby uvolnil místo vrchní sestře s defibrilátorem. Silná žena v bílém, jako baculatý barokní anděl, roztrhla pacientce nemocniční pyžamo, pomazala její hruď krémem a pustila do jejího těla proud.

Nic.

„No tak, vzpamatuj se, děvče…“

Elektrika dívkou proběhla podruhé. Avšak dlouhý teskný zvuk přístroje svůj tón neměnil.

U nohou postele se objevila chlupatá věc. Nejprve vystrčila černou hlavu, s prapodivnými výrůstky, které nápadně připomínaly rohy, pak zpod lůžka vytáhla celé své vlčí tělo.

„No…Petře, co to? Co to, sakra, je? Ty tu máš psa?“ Vrchní sestra popadala dech. Na moment se zdálo, že neví, co má dělat dřív, zda zachránit lidský život či vyhnat z nemocnice neuvěřitelně chlupaté zvíře.

Petr se na to bezmezně hloupé lidské chování plné předsudků zlostně podíval.

„Probuď se, Alžběto,“ řekl Bango a strčil svůj čumák k dívčinu uchu. „Vstávejte, hradní dámo.

Přivolával ji zpět k životu, animální silou propůjčoval energii mladému životu, který ještě neměl upadnout v nicotu.

Vraťme se k ní, Petře. Musíme pokračovat v cestě.“

Kdo ví, zda jeho slova zdravotní zástupkyně lidského rodu slyšela či ne, přesto stála v úžasu, když se náhle Alžbětino srdce zase roztlouklo. Ne díky defibrilátoru, ne díky snaze vrchní sestry.

„Pane bože!“ Vzdechla.

„Alice,“ postavil se Petr vedle zdravotnice a položil jí dlaně na ramena ve chvíli, kdy se zdálo, že baculatý anděl v bílém omdlí. „Slíbil jsem, že ji dovedu zpět, domů, do smyslů. A svůj slib splním. Jen nám musíte věřit, ať se vám to zdá sebedivnější.“

„Tohle ale nemohu dovolit…Zvíře…“

„Samozřejmě, že můžete.“

„Ale…“

„Ne, Alice. Věřte mi. Teď si běžte dát sklenku vody a zapomeňte na tenhle pokoj. Brzy se Bětka probudí, a až tehdy bude vaše pomoc třeba.“

„Já…“

„Jen běžte,“ popostrčil ji ke dveřím. Pohybovat s jejím tělem šlo poněkud ztěžka, vinou váhy ženského těla, ale Petr nebyl člověk a neměl omezené lidské síly. „Prozatím sbohem, Alice.“

Dveře se zaklaply a Alice, vrchní sestra nemocnice, stála na chodbě. A za boha si nemohla vzpomenout, co se stalo před pěti minutami. Rozhlédla se po lavičkách, zda nespatří pacienta vyžadujícího pomoc, a vydala se do sesterny. Měla šílenou žízeň.

Alžběta Klíčníková ležela na jejím oddělení čtrnáct dní. Dva týdny již byla ztracená v kómatu a lékaři začínali mít obavy. A za všechno mohla jen jedna hloupá chyba, děvčete jednoho bláznivého. Čert ví, zda za to mohl konflikt s rodiči nebo zda měla zkrátka až příliš divokou duši, automobilovou nehodu to nezvrátilo. Každý den se Alice přesvědčovala, že svým dětem řidičský průkaz od osmnácti let zakáže. Pak to takhle dopadá. Sedmnáctiletá holka s řidičským umem jen od svého otce, která chce vidět svět. Kam se to jen vydalo, děvče jedno klíčníkovo. Do kómatu, které trvalo už čtrnáct dní.

Alice si nevzpomínala na hodinu, ale byl to sotva týden, co se před jejíma zdravotníma očima objevil neobvykle laskavý a hezký člověk. Prý léčitel. Prý někdo, kdo pomůže. Proč, ptala se tehdy, proč chcete pomáhat neznámým.

„Protože je na světě již tolik málo dobra, že se musí někdo obětovat, aby nezaniklo úplně.“

Lidé, kteří se ztratí ve svém vědomí, kteří upadnou do dlouhého spánku, těm není snadné pomoci. V jejich případech už nezáleží na schopnostech doktorů, takové životy jsou v rukách náhody a štěstí. Pak je každá nabídnutá pomoc dobrá. A Alice slýchala historky o léčiteli, mladém muži, který obcházel těžké případy a probouzel skoro mrtvé. Podle čeho si oběti vybíral, kdo ví. Navracel k životu bez jediného halíře odměny.

Blázen.

Hlupák.

A dobrý člověk.

Možná poslední na zemi. Ale ten pes! Jako by mluvil, jako by nebyl psem…

Vypráví jim prý pohádku. Příběh. Anebo se vkrade do jejich snu, potichu vstoupí jako cizinec do neznámého pole a uzdravuje po svém. Ve ztracených případech už člověk věří všemu. Kéž by to tak skutečně fungovalo, pomyslela si, když vstoupila do kantýny a natočila si plnou sklenici studené vody.

Měla přeci žízeň. A mluvil-li Petr pravdu, nechtěla vědět, co se děje za zavřenými dveřmi.


°°°


Chladivý závan větru pohladil Alžbětu po bledé tváři. Vnímala to. Mihotavé světlo hledalo přes větve stromů cestu k lidské kůži, aby ji alespoň trochu poznamenalo. Aby podepsalo své tužby a zanechalo své vzpomínky na zemi. Přesto se Alžběta, druhá dcera klíčníkova, bála toho, co uvidí, až otevře víčka. Vždyť to bylo tak silné, tak jasně její tělo vypovědělo o konci, tak čistě svou práci vykonalo. A přesto žije, cítí, dýchá.

„Bětko,“ donesl se k jejím ušním bubínkům známý hlas. „Už je dobře. Za pár dní jsi doma, jen se od nás příště nevzdaluj.“

Petrova hlava příjemně stínila slunečním paprskům, nemusela se obávat pohledět na svět. Nic a nikdo ji nespálil. A ani nespálí, pohlédla na nehybné turecké tělo zbojníka, který zemřel rukou kouzelnickou. Nespálí.

Protože Petr a Bango ji dovedou domů, vrátí zpět.

Protože Petr a Bango se o ni postarají.

Protože Petr a Bango…

Komentáře

komentářů

About The Author

9 komentářů

  1. Daletth

    Taky ještě přispěju svou troškou do mlýna… 🙂 Všechno, co bych k tomu chtěla říct, tu už bylo, takže myslím, že je zbytečné, abych se opakovala. Jen bych chtěla podotknout, že v jistých chvilkách se mi ona poetičnost líbila. A ten úvod mi přišel spíš trochu zmatený, než natažený. Co se týče slova „blbec“, mně spíš neseděla slova jako „sofistikovaný“ nebo „otazníky“. Trochu mě zarazilo slovní spojení „občerstvili své životy“ a „rozmočené šaty“, naopak mě pobavil „chov dětí“. S podobnou pointou jsem se sice již setkala, ale zde byla opravdu skvěle podaná a zpracovaná.
    Dala bych osm bodů.

  2. Rhun

    Předem se omlouvám, pokud následující řádky vyzní poněkud krutě.

    Největší slabinou povídky je její úvod. Z děje se v něm čtenář doví, že nějaké děvče uteče z hradu od šťastné rodiny víceméně kvůli náhlé touze po volnosti. Autorce se podařilo tuhle větu rozepsat do zhruba deseti dlouhých odstavců. To si zaslouží zopakovat: jednu větu do DESETI odstavců. Jak? Použitím jazyka, který ji očividně není vlastní, jazyka plného metafor, abstrakce a poetismů. Takový způsob psaní může být užitečný, když se někdo snaží napsat diplomovou práci a splnit stanovený rozsah, ale je naprosto zhoubný u povídky umístěné na internetu, kde čtenáře dělí několik kliknutí od jejího zavření a nalezení nějaké alternativy. Jinak řečeno, když nemáte publikum jisté, musíte si ho získat. Toho dosáhnete dobrým úvodem. Začátek téhle povídky však potenciální čtenáře spíše odradí.

    Možná šlo autorce o vytvoření kontrastu mezi světem dívčiných představ a světem skutečným, ale ani to by nebylo omluvou. Čtenář totiž musí dojít až na konec povídky, aby tohle pochopil a to se vzhledem ke stylu úvodu všem nepodaří. Že je onen styl pro autorku nepřirozený je patrné z celé řady krkolomných slovních spojení, jak už tu zmínila jiná kritička. Například „hřebík do válečné rakve zloby“ není spojení krkolomné, ale přímo špatné – rakve jsou rakve, jejich válečná obdoba neexistuje. Za války ve skutečnosti bývá velmi populární pohřbívání bez nich, často v masových hrobech.

    Mizerný úvod vyvažuje skvělý závěr. Je psán zlehka, čte se velmi svižně, čtenář řádky přímo hltá. Proč? Protože ho baví. Nic není u povídky důležitější. Lze toho dosáhnout zajímavým dějem, ale potřeba je i kvalitní „řemeslné“ zpracování, které tento děj nepohřbí pod závalem zbytečně natahovaných vět a odstavců.

    Nemohu dát určité bodové hodnocení. Povídku jako celek považuji kvůli výše zmíněnému za špatnou, ale závěr dává naději. Autorka dokáže psát poutavě, od napsání kvalitní a pro čtenáře zábavné povídky ji tak dělí jen udržení stylu ze závěru této povídky v celé délce děl budoucích.

    • Pavlína Víznerová

      Zdravím,
      přiznám se, že většina Vašeho komentáře krutě zapůsobila. Ale ona i negativní kritika je k něčemu dobrá (přemáhám se, abych se s tím smířila). Nebudu se tedy tentokrát nijak obhajovat a zkusím se poučit.
      Každopádně, děkuji za názor.

  3. Maijro

    nuze podme na to… viac ako „blbec“, „v ten moment a cas“ mi vadilo jedno, prilis casto pouzivane spojenie „(druha) klicnikova dcera“…. bolo to skoro v kazdom odseku, po case mi to zacalo celkom pekne vadit, a este jedno spojenie ktore mi tam nesedelo bolo „dirigent chlapcenskeho zboru“. A teraz ku poviedke… napad nie je novy, ani nicim vynimocny, ale spracovanie v tvojom pripade je dobre, ma to hlavu a patu, dej plynie rovnomerne, cele to zadapa do seba… je tam aj trochu nadychu tajomna, hlavne co sa tyka hlavnych postav, kedze sa v celom texte nedozvieme nic konkrente… i ked myslim ze v jednom alebo dvoch momentoch som sa trochu stratil, ale inak v pohode… potencial autorka urcite ma, mozno by to chcelo trochu viac sa vypisat, a volit jednoduchsie temy, alebo aspon jednoduchsie spracovanie… celkovo tych 7 bodov by som dal urcite 🙂

    • Pavlína Víznerová

      Díky za zastavení a kritiku.
      Tvé rady beru v úvahu, snad se trochu poučím. Chápu, že jsou tam sem tam výrazy, které někomu mohou přijít nelibozvučné. Do budoucnosti se je pokusím trochu zpřístupnit, ale rozhodně se jich nevzdám. Každý pisálek má svůj styl, svá slova… Takže s tímhle nemůžu a ani nechci nic dělat. Buď se to lidem bude líbit nebo ne. Ale pokusím se být čitelnější 🙂
      Ještě jednou díky!

  4. Tereza Matoušková

    Dobré to bylo. S podobnou pointou jsem se sice setkala už několikrát, ale příběh skvěle oživila. Musím říct, že mi to ze začátku přišlo dost zdlouhavé, ale nakonec jsem se začetla a vůbec nelituji. Výtku bych měla k občasným stylistickým obhroublostem a nedomyšlenostem, například:
    „blbec“ – do podobně laděného textu se podobné slůvko nehodí
    „v ten čas a moment“ – ??? v ten čas a v ten moment je jedno a to samé, říkáš dvakrát totéž
    „postavila se od lesních darů“ – člověk pochopí, co tím chtěl básník říct, ale jenom díky kontextu. Chtělo by to trochu přeformulovat, protože takhle to zní příšerně krkolomně.
    Jinak zatím jedna z nejlepších a nejvyváženějších věcí, co jsem tady četla. Až na ty mouchy jsem spokojena.

    Dala bych tak 7 a půl. 🙂

    Ještě poznámka – konstatování „čarodějův učeň-jsem vyučený“ si zaslouží deset bodů z deseti. 🙂

    • Pavlína Víznerová

      Zdravím!
      Předně díky za přečtení a za zanechání názoru 🙂 Z takových slov se každý pisálek učí. Zmínila bych jen pár drobností na mou obranu před mouchami. Označení „blbec“ jsem se nebála použít, protože všechny postavy (snad kromě Banga) ho používají, vzhledem k tomu, z jaké doby všichni skutečně pochází. Bylo to takové první semínko toho, že něco není tak, jak se zdá.
      Pak ta ošemetnost s časem a momentem… 🙂 Po několikahodinové výuce filosofie, kde se probíral rozdíl mezi „počátkem“ a „začátkem“ jsem se význam slov naučila chápat hodně do detailů, což se odráží v mém psaní (bohužel). V tomto případě čas a moment nejsou jedno a to samé. Moment je jen krátký úsek času…
      K tomu poslednímu nemám co říct, to je skutečně chybka, které se příště vyvaruji 🙂
      Každopádně, jsem tuze ráda, že se příběh líbil, že pobavil a že zatím nikdo nelituje ztrátu času jeho přečtením 🙂
      Díky!

      • Tereza Matoušková

        Děkuji za reakci. 🙂

        Stejně bych se pro příště podobným výrazům vyhla, ono to takhle osamoceně vypadá spíš jako autorova chyba, než jako nějaký náznak. V opačném případě naznač víc. Třeba nech Alžbětu po světě hradů a šlechticů běhat v džínech a tričku z New Yorku. 🙂

        Co se týče momentu a času – 90% tvých čtenářů určitě neví/nebude vědět o filozofii ani ň, takže tvá formulace bude spíš vypadat jako stylistická neobratnost. Nepíšeš přece pro filozofy, ale pro běžné konzumenty fantasy. 🙂 Mimochodem, tvůj zájem o filozofii z tvého textu vyloženě číší, dává mu další rozměr. 🙂

        Jsem ráda, že tě můj komentář potěšil, budu se těšit na další povídky od tebe. 🙂

Leave a Reply