Neuromancer

William Gibson

Potřebuje kniha nesoucí ceny Hugo, Nebula a Pamětní cenu Philipa K. Dicka vůbec nějaké recenze? Nestačilo by napsat obligátní označení „bible kyberpunku“, trochu polechtat představivost budoucích čtenářů náznakem děje a letmým vykreslením postav? Je těžké potlačit chuť jen zavýsknout: „Fakt hustá věcička…kultovní záležitost…základ žánru,“ a jít na kafíčko. Jenže ouha!

Co může být horšího, než se snažit zprostředkovat obsah a atmosféru legendy, nekriticky adorované již něco málo přes dvě desetiletí. Když William Gibson slavil vydání Neuromancera, svého prvního románu, psal se rok 1984. Všichni si jistě pamatují, nebo si dokážou představit, jak v té době vypadaly možnosti „výpočetní techniky“. Překvapivý vývoj společnosti, barvitě vykreslený v ději díla, tak vzbudil silný ohlas a pozornost.

Kniha je první z tzv. Trilogie Sprawlu, do níž dále patří romány Count Zero a Mona Lisa Overdrive  (více o díle autora je v novém vydání Neuromancera na závěr shrnuto  Martinem Šustem – stejně jako u dalších titulů vycházejících pod hlavičkou edice  Mistrovská díla SF nakladatelství Laser-books)  a nezůstala tak osamoceným příběhem, ale součástí propracované vize světa. A jakéže vize?

Špína, vulgarita a rezignace na nezištně kladné mezilidské vztahy. Každý sám si táhne tu svou, až po okraj naloženou, káru nicotného přežívání. Někde možná existuje svět natřený blyštivým pozlátkem, ale tady z něj odkapává hnůj.  Vítejte v ulici Ninsei, povadlém a lehce zapáchajícím květu města Chiba. Case je jedním z místních přízraků; zdrogovaný kšeftař s nevalnou pověstí a nejistou budoucností. Ostatně, komu by sešlo na budoucnosti, když přišel o vše. Řadil se mezi smetánku zločinu v kyberprostoru. Připojen do  Matrixu, odproštěn od všeho hmotného a reálného, užíval si hody špičkového hackerství. Ale s jídlem roste chuť a hltat z talíře pána domu se nevyplácí.  Potrestán zmrzačením nervového systému, nemůže se již vrátit do virtuálního světa. A tak klesá níž a níž, až už mu i  dno přijde jako něco, co zůstalo vysoko nad jeho hlavou. V tu chvíli přichází pracovní nabídka, která se neodmítá. Nabídka na šílenou akci, ve spojení se šílenými lidmi (za nimiž stojí cosi znepokojivě nelidského), šíleným plánem a tajemným cílem. Ale co hlavně – na akci s  „repasovanými“ nervy a v Matrixu!

Gibson ve svém díle předznamenal mnohé a inspiroval celé generace. Jeho propracování Matrixu (pojmu v souvislosti s virtuálními světy použitém v seriálu Doctor Who) jistě ovlivnilo podobu, jakou dnes tento termín nazírá většina lidí ve spojení s masověji známým počinem bratrů Wachovských. Ve výčtu reminiscencí zmiňme ještě například Zion – v Gibsonově podání  marihuanou provoněnou rastafariánskou vesmírnou stanici, v podání trilogie Matrix potem prosycenou undergroundovou kolonii lidí probuzených do reality. Gibson se soustředí i na další jevy, které dnes sci-fi hojně využívá; například genetické inženýrství, kult umělé krásy a dokonalosti. Jako nesmělá třešinka, která však určuje chuť dortu, pak román ve čtenáři vyvolá otázky vůle, morálky, smyslu bytí;  řečeno nabubřelou mluvou: předkládá existencionální dilemata ve světě zkroušeném nihilismem.
Může dnes ale tato kniha, na svou dobu jistě revoluční, oslovit čtenáře, který je masírován právě třeba Matrixem, Internetem, a vizemi budoucnosti lidstva od desítek dalších autorů?

Nestane se paradoxně Gibsonův konstrukt něčím, co nás donutí říct „Wow, jů, joj!“ jen v souvislosti s jeho stářím? V souvislosti s tím je nutno Neuromancera nazírat především jako stylisticky vytříbené dílo, se skvělou výstavbou a gradací děje i prokreslením postav. Přílišná akcentace myšlenkového přínosu žánru by zaváněla umístěním knihy do jakéhosi tiše uznávaného panoptika. Že je Neuromancer živý a hodnotný i z jiného pohledu, je tak pro jeho dnešní interpretace stěžejní. Jde však překročit stín vlastního vizionářství, které by již mohlo na mnohé působit poněkud vyčpěle? Jako trumf v takovém mariáši budiž vynesena karta s názvem Jules Verne. Kdo víc ve své tvorbě dokázal, že ač mohou jeho dechberoucí futuristické myšlenky působit  „důstojně směšně“, stále bude hodnotným a neuvěřitelně čtivým textem, nikoli pouze neuvěřitelnou ukázkou předvídavého ducha?

Neuromancerovou silnou stránkou tak zůstává nejen sdělovaný obsah, ale i forma. Pestrý jazyk je prorostlý slangem, čárky poletují mezi výrazy a osamocenými výkřiky, jenž chvílemi navozují zdání až filmových střihů. V záplavě neznámých obratů a termínů se vtírá pocit, že Vašemu výtisku chybí prvních pár stránek. Síla a spád příběhu však člověka záhy donutí vybudit imaginaci na vyšší stupeň, adaptovat se a „přežít“.

Českému čtenáři se navíc při dalším vydání Neuromancera nakladatelstvím Laser-books nabízí vskutku zajímavý souboj. Nové vydání je totiž opatřeno novým překladem Josefa Raulvolfa. Zcela logicky se tak nabízí srovnání s původním překladem Ondřeje Neffa. Tomu se nyní dostalo cti předmluvy, v níž se s roztomilou kolegiálností na nový překlad těší a skromně ten svůj vystavuje kritice. Kdo si dá tu práci a přelouská obě verze, zjistí, že sice čte tu samou knihu, ale její atmosféra může dostat v drobných nuancích jiný nádech. To je ovšem zajisté věc zcela individuální, závislá na tom, který text si zažijete dříve a v seriózně pojaté recenzi by se svou hodnotou  měla rovnat voodoo zaklínadlu při chřipce (tímto se omlouvám všem praktikujícím čtenářům).  Proč si ale na závěr odlehčeně nezasoudcovat? Nový překlad je jazykově vybroušenější, košatější a obecně dává knize propracovanější podobu. Verze páně Neffa, někdo by ji možná označil za zemitější, mi na druhou stranu přišla v jistých pasážích čtivější a srozumitelnější. I některé výrazy mi v původním překladu seděly více.

Obálka od Tomasze Maronskiho (ve standardní grafické úpravě edice Mistrovská díla SF) neurazí a rozhodně je tím lepším z toho, co na nás paperbacková produkce žánru chrlí. Vhodně zvolený motiv není otrockou ilustrací momentu z děje ani nepředkládá lacině lascivní obrázky hlavní ženské protagonistky a příjemně navozuje atmosféru díla.

A jaké je tedy resumé? Tak, jako by neměly v žádné dětské knihovně chybět Děti z Bullerbynu a v knihovně emočně nestabilních dospívajících dívek svazky upírské ságy Stmívání, tak by nemělo být vyznavače sci-fi bez Neuromancera.
Možná si ho budete muset přečíst dvakrát, abyste vše vstřebali, protože to není zrovna tuctové čtení, ale stojí to za tu námahu.

Nakladatelství:Laser-books (edice Mistrovská díla SF)
Autor: William Gibson
Překlad: Josef Rauvolf
Obálka: Tomasz Maroński
336 stran

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply