Jiří otočil na další list a začetl se do článku o expanzi muslimů v osmém století. Konečná, na kterou jel, byla stále ještě daleko, takže stihne tenhle a možná i následující článek.

„Můžu se vás na něco optat?“ zaznělo najednou zpoza časopisu. Sklopil jej tedy a zahleděl se na člověka, jenž ho oslovil. Stařík, mohlo mu být snad kolem sedmdesátky, zabalený ve starém kabátě a s kulichem na hlavě.

„Ano?“

„Prosím vás, sedím v šestce?“

No ovšem. Děda si doma zapomněl brýle a vlezl do špatné tramvaje.

„Ne, nesedíte, tohle je osmička. Jedete hádám na nádraží?“

„Ano.“

„Tak to na další zastávce vystupte a počkejte si. S tímhle byste dojel úplně někam jinam.“

„Mockrát díky.“

„Nemáte zač.“

Opět se začetl do časopisu. Tramvaj zastavila a on koutkem oka zahlédl toho dědu, jak pomalým krokem leze po schůdcích dolů.

Jel linkou, která protínala s mnoha odbočkami v podstatě celé město. Nebylo to nejrychlejší, ale nemusel nikde přestupovat, takže se jednalo o celkem pohodlný způsob. A navíc si ještě stihl dočíst všechny knihy a časopisy, co by se mu jinak neustále kupily. Skoro hodinka ráno tam, skoro hodinka navečer zpátky. Zítra ráno si dočte posledních pár článků a na cestu zpět by si mohl vzít ten sborník, co mu bratr tolik doporučoval.

Zazíval. Dneska to byl vážně dlouhý den. Sklopil časopis a zjistil, že je v celém voze sám. Ani se nedivil. Až na konečnou jezdil málokdo a většina uspěchaných lidí raději pár zastávek zpět přesedla na metro. Když pohlédl ven, noc už skoro zvítězila nade dnem. Posledních pár světlých kousků na nebi nenávratně mizelo a pouliční lampy se marně snažily nahradit slunce.

Přijede, nají se, osprchuje a asi půjde rovnou spát.

Opět zvedl časopis, ale po chvilce zírání do textu uznal, že už je na čtení moc unavený. Magazín tedy zavřel a chystal se dát ho do batohu…

Cože?

Starý kabát a kulich. Seděl před ním, stejně jako před chvílí.

„Vy jste nevystoupil?“ vyhrkl ze sebe Jiří překvapeně a děda se otočil.

„Nakonec se ukázalo, že osmičkou vlastně na nádraží nemůžu. Raději pojedu dál tímto spojem.“

„Aha,“ bylo jediné, nač se Jiří vzmohl. Je možné, že sice vystupoval, ale na poslední chvíli si to rozmyslel a opět nastoupil? Vždyť se ale přeci před chvílí rozhlížel po voze a nikdo tu nebyl…

Asi je už vážně unavený a prostě si ho jen nevšiml.

„Můžu se ještě na něco zeptat?“ otočil se zase stařík.

„Prosím, jen se ptejte,“ pobídl ho.

„Já jsem nikdy osmičkou nejel. Kam to vlastně jede?“

Jiří se podíval na tabuli se seznamem zastávek, ale nějaký umělec ji pomocí lihové fixy uvedl do stavu akutní nečitelnosti, takže na ni nemohl staříka odkázat.

„Konečnou to má na sídlišti Smrčina. Ale k nádraží se odtamtud vážně nedostanete…“

„Ne, ne, k nádraží teď nemůžu přímo. Už vědí, že se tam chystám a v každém spoji někoho mají, to byla hotová sebevražda, to zkoušet. Utekl jsem jen tak tak.“

Jiří chápal čím dál tím míň. O kom mluvil? Koho kdo má ve všech spojích směrem k nádraží?

„A co tedy budete dělat?“ optal se dědy. Už musel být senilní, protože ty odpovědi mu nepřišly vůbec souvislé.

„Co by?“ usmál se trochu smutně stařík. „Možná zkusím z té Smrčiny uprchnout nějakou starou stezkou, ale bojím se, že jestli je tam to sídliště méně jak třicet let, tak se stezky ještě nestihly obnovit a uvíznu tam.“

„Je staré dvacet tři let, ale jestli vám to pomůže, tam rok zpátky postavili cyklostezku směrem na Řeponosy…“

„Ne, ne,“ zavrtěla se kulichem opatřená hlava, „takovou stezku nemyslím.“

Jiří si dodal odvahy. Ten děda buď mluví z cesty, nebo má vážně problém, ale nechce o něm mluvit.

„Nechcete tedy nějak pomoct? Mám tady mobil, tak můžeme třeba někoho zavolat, aby vás odvezl…“

„Mladíku, číslo na někoho takového zaručeně nemáte, to mi věřte.“

Když si nechce nechat pomoct…

„A nebo možná…“ promluvil zase děda

„Ano?“ povytáhl Jiří v naději obočí, že by nakonec mohl být k užitku.

„Nemáte s sebou něco na psaní?“

Zahrabal v jedné z kapes batohu a vytáhl malý bloček a propisku.

„Prosím.“

„Díky,“ zakýval stařík vděčně hlavou a vytrhl pár listů, které začal pokrývat změtí znaků uspořádanou do kruhu. Jiří pouze pozoroval, jak ten podivín přešel ke všem dveřím, plivl na každý papírek a připlácl ho. „Teď se držte, bude to trochu házet.“

Jiří nestihl zareagovat včas. Ten děda se křečovitě zachytil nejbližší tyče, ale s ním to praštilo na zem. Když se sebral, s hrůzou pozoroval, jak se kolem okýnek míhají vrcholky stromů a občas proletí nějaký pták. Zadíval se s vyděšeným výrazem na dědu, který ovšem cenil své zbylé zuby a tvářil se, že se očividně velmi baví.

„Nebude to trvat dlouho, nebojte!“ zavýskl na Jiřího. Ten si jen sedl zpět a zavřel oči.

Tohle přeci nemůže být pravda.

Náhle sebou vůz trhnul a on otevřel oči. Za okny na druhé straně viděl svítící kus nápisu hlásajícího „vní nádraží“.

„Mockrát díky, mladíku,“ zazubil se na něj stařík a poplácal ho po rameni. „Tohle určitě nečekali, tak jim snad uniknu včas. Pergamen by byl sice lepší, ale zjevně i papír stačí.“

Jiří, ztuhlý překvapením, jen pozoroval, jak vystupuje. Náhle světla v tramvaji zhasla a opět se ve zlomku vteřiny rozsvítila. Když se oči přizpůsobily, uviděl jiný nápis – „Smrčina-sever“.

„…nečná stanice, vystupte prosím,“ zazněl z tlampače nahraný hlas.

Prošel dveřmi, mezi nimiž ležela hromádka popela, patrně z listu z bloku.

Dneska to byl vážně dlouhý den…

Komentáře

komentářů

5 komentářů

  1. Karel Doležal

    Koneckonců já s tím souhlasím taky. Ostatně jsem to sám bral jen jako takové cosi napsané za dvacet minut, abych vyventiloval vlastní pocity z dojíždění, co by chtělo někdy něčím obohatit. Taková jenom hříčka, kterou jsem svěřil internetu, protože jsem s ní neměl žádné plány.

    Na příště je nachystaná věc, kterou pokládám na skutečnou povídku, ne za hříčku.

  2. Katri

    No, tak trochu by to chtělo učesat, čárky a tak..taky možná přeci jen trochu více rozhrát příběh. Tuším nějaké cestování časem (možná i dimenzemi? 🙂 , ale ve výsledku mě to nepřimělo ani přemýšlet jak, kdo, proč a před kým. Je to příliš v náznaku a ve výsledku to vlastně ztrácí pointu. Chápu, že to má být náznak absurdní situace z pohledu neznalého člověka, ale i tak by v tom měla být pro čtenáře nějaká logika, či náznak nějakého částečného poodhalení tajemství. Navíc tam ruší takové drobnosti – mladík co ví, jak dlouho tam stojí sídliště a to na rok přesně!? Kdyby řekl třeba „něco kolem dvaceti“ :-)….

Leave a Reply