Už jste si všimli, jaký je u nás hlad po severu? Po severských hudebních skupinách, bájích, po nedotčené přírodě? Napadlo vás někdy, že je zvláštní, že si toho nevšimli tuzemští nakladatelé? Ať vejde ten pravý je první švédský „horror“, který se mi kdy dostal do rukou.

Poutavý, syrový, krásný, poetický, drsný, záhadný… Tato přídavná jména napoví o atmosféře dost na to, aby oslovila. Snad alespoň natolik, aby laskavý čtenář přečetl tuto recenzi, když už ne knihu.

Hlavní hrdina Oskar je typickým příkladem šikanovaného chlapce. Jeho osobnost narušená nezdravým chováním spolužáků je vykreslena velmi přesvědčivě. Před čtenářem se rozvíjí až děsivě reálný osud dvanáctiletého chlapce. Tato skoro až nepříjemná uvěřitelnost ostatně prostupuje celou knihou. Každý charakter z knihy můžeme snadno najít, když se dobře rozhlédneme po sídlišti. I Eli, která do našeho světa nepatří, je nakonec jen zvláštní holčička, jakou většina z nás už někdy potkala. Vždyť komu se to nestalo, aby spatřil dítě, o kterém by si alespoň na okamžik pomyslel, že je na něm něco nepřirozeného? Třeba jsme jen na rozdíl od Oskara za tím dítětem nešli.

Příběh nepřináší žádné velkolepé myšlenky. Kouzlo tkví v postavách. Příběh se prostě stane. Dokonce bych řekla, že se místy trochu vleče. Přesto má určitý půvab. Vypráví o tom, jak se obyčejným lidem stanou neobyčejné věci. Ale nejsme v pohádce, takže není potřeba skutečnost idealizovat. Řekněme si na rovinu, že to nebudou hezké věci. Kolik životů musí být zničeno pro jednu upírku? A je to vůbec upírka? Co všechno se musí stát, aby se Oskar rozloučil se svým neuspokojivým životem? A odváží se toho vůbec?

Nerada bych ale, aby předchozí odstavec vyvolal dojem, že kniha je nudná. Po slohové stránce je naopak velmi dobrá. Krátké věty na patřičných místech, vhodně využitá přímá řeč a vnitřní dialogy plné otázek.  To vše udržuje čtenářovu pozornost a zájem. Pocit vleklosti tedy může být způsoben pasážemi, které se zdají být slabší než předchozí. Nicméně konkrétně u mně by mohlo být na vině i to, že jsem viděla film a věděla jsem, co přijde. Zde nedokážu být s tak krátkým časovým odstupem úplně objektivní.

Svým způsobem jsem z díla na rozpacích. Pro mě jde o romantickou městskou fantasy, a přesto by objektivně asi více sedělo označení horror a jistým čtenářkám bych „Toho pravého“ doporučila pouze jako léčbu z určité ságy, kterou netřeba jmenovat. Napsala jsem sice, že je drsný, ale takovým přirozeným způsobem, který jej myslím zpřístupňuje i školákům 12+. Koneckonců, nenarazíte na nic horšího než na to, co můžete běžně vidět v televizních zprávách. Pro někoho to může být příliš, ale dnešní lidé jsou otupělí.

Pojďme se blíže podívat na upíří motivy v knize. Upír jako jedna ze zásadních prvotních postav horroru  v posledních letech změnil strany a přesunul se do literatury určené náctiletým dívkám. Tento čin vyvolal v jistých (nejen) fantazáckých kruzích značnou podezřívavost proti nově vycházejícím knihám s upíří tématikou. Zamyslela jsem se tedy, zda lze „Tomu pravému“ v tomto směru něco vytknout. Dospěla jsem k závěru, že těžko. Upír je zde člověk, postižený záhadnou nákazou, jejíž průběh je vhodně demonstrován na jedné z vedlejších postav. Autor se rozumně zřekl důsledného pátrání po původu choroby a zanechal v knize jen pár náznaků. Takže výsledek působí podobně věrohodně jako vše ostatní v knize. Další pozitivum je, že ač není Eli vylíčena vyloženě jako bezcitný netvor lačnící po krvi, její upírství není nic záviděníhodného. Být upírem znamená přijít o vše na čem záleží a zhnusit se sám sobě, protože bez ohledu na vlastní vůli musíte zabíjet, abyste přežili. Proto nakonec většina postižených spáchá sebevraždu. Před tou Eli chrání především to, že je dítě a tedy neztratila jakousi dětskou naivitu a chuť žít hezký život.

Jisté prvky mainstreamu můžeme pozorovat ve vztahu Eli a Oskara. Při hlubším zkoumání však zjišťujeme, že Oskar se Eli bojí a dlouho k sobě hledají cestu. Její vampyrizmus ho neokouzluje ale děsí. Rýsuje se tu tedy skrytý příběh o tom, jak je zlo relativní a co je pro jednoho špatné, pro druhého je otázkou přirozené volby. Především v druhé části se ukazuje, že dobří lidé nejsou vždy dobří a ti, kteří si v životě nevedou nejlépe nemusí být nutně špatní. To je předvedeno také na vedlejších dějových liniích náležících méně významným postavám. Hlavní hrdinové toto odhalení už jen podtrhávají.

Ať vejde ten pravý sama za sebe hodnotím pozitivně. Je to příjemná změna a ráda si knihu ještě někdy přečtu. Nejen pro to, že autor předvedl značný um při zacházení se slovy (a překladatelka Jana Holá očividně také), ale i proto, že „Ten pravý“ pro mě byl vlastně „Ten první.“ Ten první soudobý román ze severu. Mohu jen vyjádřit přání, aby severské literatury přibývalo.

Autor: John Ajvide Lindqvist
Nakladatelství: Argo
Překlad: Jana Holá
Rok vydání: 2010
Název a rok vydání originálu: Låt den rätte komma in, 2004

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply