Ostře vnímal vlastní dech, doslova lapal po dechu, protože ještě nikdy nebyl tak vyděšený. Stačilo jedno klopýtnutí, jeden bezděčný zvuk, a probudí barbara. Pochyboval, že by ho pak ubohé výmluvy, které si vymyslel, zachránily.

Něco silnějšího než strach však pobízelo Josiho Kala vpřed. Nic nebylo silnějšího než nenávist k barbarovi. Wulfgar mu sebral Delly – tedy alespoň v jeho fantazii. Wulfgar se vloudil do Arumnovy přízně a vystrnadil z ní Josiho. Wulfgar by mohl Palaš úplně zničit a hospoda byla jediný domov, který Josi Kal znal.

Josi nevěřil, že se obrovský, vzteklý barbar bude řídit Arumnovými rozkazy a odejde bez boje, a Josi viděl, co Wulfgar dokáže, a věděl proto, jak zničující by boj byl. A Josi také věděl, že kdyby v Palaši došlo na rány, sám by se s největší pravděpodobností stal cílem Wulfgarovy zuřivosti.

Pootevřel dveře. Wulfgar ležel na posteli a zdálo se, že se od chvíle, kdy ho Josi s Arumnem před dvěma hodinami navštívili, ani nepohnul.

Aegisův tesák stál opřený o stěnu v koutě. Josi se při pohledu na válečné kladivo otřásl a představil si, jak letí jeho směrem.

Vplížil se do pokoje, zastavil se a upřel pohled na malý měšec s mincemi, které Arumn nechal za dveřmi u Wulfgarovy postele. Tasil velký nůž a položil prst barbarovi na záda těsně pod lopatkou, až ucítil, jak mu tluče srdce, pak nahradil prst hrotem nože. Říkal si, že stačí, když se o něj opře. Stačí, když vrazí Wulfgarovi nůž do srdce, a všechny jeho problémy skončí. Palaš si povede stejně jako předtím, než ten démon dorazil do Luskanu, a Delly Kurtiová bude jeho.

Sklonil se nad čepelí. Wulfgar se pohnul, jen trošku a k vědomí měl velmi daleko.

Co když minu? napadlo Josiho v hrůze. Co když velkého muže jenom zraní? Představa, že Wulfgar s řevem vyskočí z postele a vrhne se na něj, vysála z Josiho kolen všechnu sílu, takže se na spícího barbara málem zhroutil. Uskočil od postele, obrátil se ke dveřím a snažil se nekřičet strachy.

Rychle se ale vzpamatoval a připomněl si, čeho se bojí nejvíc, dnešního večera, až Wulfgar sejde dolů, aby konfrontoval Arumna, a rozmlátí strašlivým válečným kladivem Palaš i všechny uvnitř na kusy.

Než si to Josi mohl rozmyslet, rozběhl se přes pokoj, s velkou námahou těžké kladivo zvedl a sevřel ho v náruči jako dítě. Pak vyrazil z pokoje a zadními dveřmi ven z hospody.


„Neměl jsi je sem vodit,“ pokáral Arumn znovu Josiho Kala. Sotva domluvil, dveře mezi výčepem a s

oukromými pokoji se otevřely a dovnitř vešel ztrhaně vypadající Wulfgar.

„Zas má špatnou náladu,“ opáčil Josi, jako by to vyvracelo Arumnovo kárání. Josi pozval ten večer do Palaše pár známých, svalnatého rváče jménem Rif a jeho drsné přátele, a to včetně hubeného muže s měkkýma rukama – určitě to nebyl bojovník – kterého Arumn v minulosti určitě viděl v dlouhém hábitu a ne v kalhotách a tunice. Rif si chtěl vyrovnat s Wulfgarem účty, protože prvního dne, kdy barbar do Palaše přišel, pracovali Rif a několik jeho přátel pro Arumna jako vyhazovači. Když se násilím pokusil Wulfgara z hospody vyhodit, barbar ho udeřil tak silně, až Rif přeletěl místnost.

Arumn se dál mračil. Překvapilo ho, že vidí Wulfgara ve výčepu, přesto chtěl celou situaci urovnat slovy. Rvačka s rozzuřeným Wulfgarem by ho mohla stát jmění na opravách.

Dav ve výčepu zmlkl, když se Wulfgar vydal přes místnost. S podezřívavým pohledem upřeným na Arumna hodil na pult měšec s mincemi.

„Víc ti dát nemůžu,“ poznamenal Arumn, protože poznal měšec, který Wulfgarovi nechal.

„Kdo tě o to žádal?“ odpověděl Wulfgar a znělo to, jako by netušil, co se děje.

„Jak jsem řekl,“ začal Arumn, pak zmlkl a zamával rukama ve vzduchu, jako by snažil Wulfgara uklidnit, i když mocný barbar popravdě nevypadal nijak rozrušeně.

„Už tady nemůžeš dál zůstat,“ vysvětlil Arumn. „To nedopustím.“ Wulfgar mlčel a dál se na hospodského mračil.

„Nechci žádné problémy,“ vysvětlil Arumn a znovu zamával rukama.

Wulfgar nechtěl žádné působit, přestože měl špatnou náladu. Všiml si ale gesta Josiho Kala, očividně to bylo znamení, a půltucet statných mužů, mezi nimiž Wulfgar poznal některé ze starých Arumnových vyhazovačů, kolem něj vytvořil půlkruh.

„Žádné problémy!“ zvolal Arumn důrazně, ale jeho poznámka patřila spíš Josiho smečce než Wulfgarovi.

„Aegisův tesák,“ zamumlal Wulgar.

Josi ztuhl a modlil se, aby magické kladivo odnesl dost daleko a bylo tak z Wulfgarova dosahu.

Uběhla chvíle; válečné kladivo se ve Wulfgarově ruce neobjevilo.

„Je ve tvém pokoji,“ nadhodil Arumn.

Prudkým, vzteklým pohybem smetl Wulfgar měšec z pultu, až se mince rozlétly po podlaze. „Myslíš, že je to dost?“

„Víc, než ti dlužím,“ odvážil se namítnout Arumn.

„Hrstka mincí za Aegisův tesák?“ zeptal se Wulfgar nevěřícně.

„Ne za kladivo,“ vykoktal Arumn, protože cítil, že se mu situace vymyká z rukou. „To je ve tvém pokoji.“

„Kdyby bylo, viděl bych ho,“ odvětil Wulfgar a výhrůžně se naklonil blíž. Josiho lovecká smečka se přiblížila, dva muži vytáhli malé palice, třetí si omotal pěst řetězem. „A i kdybych ho tam neviděl, na zavolání by se objevil,“ namítl Wulfgar a znovu zavolal, tentokrát hlasitě, „Aegisův tesáku!“

Nic.

„Kde je moje kladivo?“ obořil se Wulfgar na Arumna.

„Odejdi, Wulfgare,“ prosil hospodský. „Prostě jdi pryč. Pokud kladivo najdeme, přineseme ti ho, ale teď jdi.“

Wulfgar věděl, co přijde, proto útok vyprovokoval. Natáhl se přes pult, jako by se chystal popadnout Arumna za krk, uprostřed pohybu se ale zarazil, trhl paží dozadu a zasáhl Rifa, který ho chtěl napadnout zezadu zprava, loktem rovnou do obličeje. Rif zavrávoral a klopýtl, Wulfgar znovu udeřil a odhodil ho přes místnost.

Nato se barbar instinktivně otočil a zvedl levou paži v obraně. A právě včas, protože se do útoku vrhl jeden z Rifových kamarádů. Ohnal se malým, silným kyjem a praštil Wulfgara do předloktí.

přeložila: Kateřina Niklová

Komentáře

komentářů

Leave a Reply