Někde mezi životem a smrtí, tam, kde by měl být očistec, existuje Pomezí – svět, v němž bloudí mrtvé duše, jež se nedočkaly odpočinku. Místo plné démonů, přízraků a groteskních obrazů z naší reality. V něm brázdí svoji cestu převozník – muž z našeho světa, jenž se rozhodl přijmout jako svůj úděl Cháronovo poslání. Za drobný obolus převádí duše do dalších světů – alespoň do momentu, než nalezne svého přítele viset mrtvého na trnovém kříži. Nezbývá než nasednout na motorku, pevně sevřít brokovnici a hledat nejen pomstu, ale i tajemství světů…

Statečný, jakž takž poctivý, větrem ošlehaný hrdina ve střetu našeho a fiktivního světa bojuje poctivou ráží proti démonům a tajemnému spiknutí – toho tady máme poslední dobou docela dost, že? Téma se nedá považovat za originální ani z velmi rychle jedoucího motocyklu. Nicméně o kvalitě knihy rozhodují i další aspekty, takže jdeme na ně.

Hlavní postava, tedy bezejmenný převozník, by se klidně dala zavřít do škatulky „osamělý drsňák“, kterých jsme už viděli přehršel. Naštěstí se autorovi podařilo vtisknout mu několik zajímavých rysů, například že pracuje jako vysokoškolský učitel a v našem světě má „papíry na hlavu“. Já vím, už to tu bylo také, ale přesto tyto atributy dodávají postavě určitou plastičnost, která ji vysvobozuje z šedivého dna. Jinak se převozník chová víceméně čitelně, většinou je hodný, občas cynický a drsný. Považuji za chybu, že nebyl zabalen do mystičtějšího a tajemnějšího hávu – myslím, že literární úroveň tohoto hrdiny by vzrostla.

Body navíc za hlavní charakter Grzedowicz nezíská, ale také žádné neztratí. Mimochodem, o vedlejších postavách se moc nemá smysl bavit, objevují se jen tak často, aby zpestřily či posunuly děj, ale zároveň moc nerušily – nevím, do jak velké míry je toto řešení elegantní, ale nevadilo mi, což považuji za důležité.

Svět díla považuji za jednu z nejhodnotnějších deviz románu. Zpracovat očistec trochu jinak mi přijde jako výtečný

nápad; autor se toho navíc zmocnil poměrně dobře. Kombinace astrálního cestování a několika mytologií působí skvělým dojmem. Trochu lituji, že se o Pomezí Grzedowicz nerozepsal více, určitě by to stálo za to – například o místních bytostech a démonech se dozvíme toliko, že existují, plus další dvě tři věty k několika z nich. To mi přijde na místo, kde by mohl bez problémů vzniknout komplexní a plnohodnotný bestiář, trochu málo.

Samotný příběh má velmi působivý start – první polovinu knihy (když nepočítám prolog, jenž v krátké povídce představuje svět díla) jsem byl opravdu napjatý. Potom se bohužel nic extra zajímavého neděje, ve zbytečně líném tempu dojede kniha až do konce, kde si převozník pořádně zabitkuje, hodí na stůl pár zbytečných řečí a hotovo. Jednoduše řečeno, hlavní dějová linie se dá zkousnout bez problémů, ale nakonec pochopíte, že bude pěkný výkon, budete-li si za rok pamatovat, co se v knize dělo.

Nejdůležitějším kritériem při hodnocení knihy musí být podle mého názoru bezpodmínečně čtivost – když se postavy

chovají nelogicky, prostředí za nic nestojí a přitom se „to skvěle čte“, pak má kniha svoji kvalitu. Zde Popel a prach boduje – nebýt už zmíněného lenivého tempa druhé poloviny, byl bych i nadšen, takhle se mi to „jen“ líbilo. Kniha navíc disponuje dalšími pozitivy, například elegantní jednoduchostí při práci s jazykem a rozumně zvolenou celkovou délkou.

Ke zmíněnému jazyku bych rád napsal ještě toto: nevím, kde si Grzedowicz brousil styl, ale má ho vybroušený velmi dobře – ironický nadhled na aktuální dobu, vtipné metafory a metonymie, stručnost, která nepůsobí hloupě… Našlo by se toho více, za co jde autora po jazykové stránce pochválit.

Suma sumárum, většina aspektů knihy je průměrná, některé nadprůměrné až dobré – výsledkem je kniha, jež sice nikdy nebude šplhat na literární špičku nebo se hrnout mezi kultovní záležitosti, ale pomůže vám příjemně ubít pár hodin až dní podle míry vaší čtenářské fanatičnosti. Pokud navíc máte tento žánr v oblibě, pak se stoprocentně pobavíte.

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply