Není to zásvětí. Ještě ne. Zásvětí jsou podstatně výš. Je to jen prasklina. Škvíra. Díra mezi životem a smrtí, vyplněná stíny a pochybnostmi. Takto je popsán svět Polosnu, astrální říše démonů a duší mrtvých, kde se odehrává větší část nového románu polského autora Jaroslawa Grzędowicze. Popel a prach vydalo nakladatelství Triton na konci srpna.

Strýček cvok přes den přednáší na univerzitě etnologii a v noci se vydává na Marlene, motorce značky BMW, ozbrojen upilovanou brokovnicí do světa Pomezí, kde si říká Charón. Za obolus převádí duše mrtvých tam… Tam kam lidé odcházejí. To převozník nemůže vědět. Dělá to tak už dlouho, protože přednášky by ho neuživily. A také proto, že zadarmo to prostě nefunguje. Charón musí dostat odměnu, i kdyby byla jen docela symbolická.

Po jednom komplikovaném případu se rozhodne dát si na čas pauzu. Nebo na trvalo. Žít jako normální člověk, usadit se… Jenže předsevzetí jsou hezká, dokud nezjistíte, že o vás má zájem jakýsi tajemný řád, který s vámi rozhodně nechce jednat v rukavičkách. A tak se Charón znovu vydává na cestu pod rudou oblohou, aby odhalil spiknutí a našel vrahy svého přítele mnicha Michala, který skončil přibitý trny na kříži.

Prostředí je velmi zajímavé, protože ve fantasy literatuře se s astrálním světem a šamanskými praktikami přílišnesetkáte. Přitom je to celé velmi uvěřitelné a tu a tam dílo útočí na nevysvětlitelné lidské obavy z posednutí něčím odjinud. Svět Polosnu působí velmi reálně a čtenář má pocit, že ho má takřka na dosah. Ještě štěstí, že autor nezkusil vepsat do knihy něco jako: „Když se sesbírá tolik a tolik čerstvých lysohlávek a udělá se výtažek z…“ Kdoví kolik čtenářů by pak potřebovalo lékařskou pomoc.

Hlavní hrdina není žádný klaďas, protože se to jednak nenosí, a jednak se s tím těžko přežívá. Je cynický, ale vždy nakonec udělá správnou věc. Pomůže, osvobodí, vybojuje… podá zkrátka dobrý výkon. Na to, že je blázen… Charón je rozhodně velmi zajímavý a dobře se o něm čte. Co je ale velmi zvláštní, je jeho skutečné jméno. Na 270 stranách příběhu vůbec nepadlo. Což je skutečně atypické, pojmenovat všechny významné postavy a tu hlavní ponechat v anonymitě. Považuji to za dobrý tah, protože mi jméno při čtení vůbec nechybělo a jeho absenci jsem zaznamenala, až když mi byla položena otázka: „Co čteš a o čem to je?“

Také zápletka je zajímavá, ale náboženské spiknutí je docela vděčný námět a tak mě trochu zklamalo rozkrytí, poněvadž mi připadalo nejasné a neúplné. Působilo zbytečně uspěchaně, jako kdyby se o tom autorovi nechtělo přemýšlet. Nicméně epilog navozuje pocit klidu a vítězství. Také zdání, že Charónovi začíná nové šťastnější období, přispívá k dobrému dojmu a nechává knihu nenásilně otevřenou pro případ, že by se autor někdy rozhodl napsat pokračování.

Nejedná se sice o úplně průměrné dílo, ale od nadprůměru jej dělí skutečnost, že v druhé polovině ztrácí na kvalitě. Přesto se mi kniha líbila, získala u mně body za originalitu i styl psaní.

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply