Peter V. Brett
Pouštní Kopí

Třetí démon, na kterého se Jardir vrhl, se obrátil proti němu, chytil jeho kopí do mordy a
rozštípal dřevěné ratiště na třísky. Jardir při tom nárazu ztratil rovnováhu a netvor se drápem
zachytil o okraj Jardirova štítu. Šlachovitý hnát škubl, štítové popruhy praskly, Jardir ztěžka
dopadl na zem, netvor po něm skočil a Jardir uhýbal a uhýbal. V první chvíli měl démon
navrch, ale pak na něj z boku zaútočil šarašský kai’šarúm a odkopl ho.
„Šarachové budou bojovat až do konce, bratře!“ zvolal, ale v tu chvíli písečný démon švihl
ocasem, ocas pronikl pod krytím a srazil kai‘šarúma na zem. Démon se vzepjal k vražednému
skoku.
Jardir se bleskurychle rozhlédl. Všichni válečníci zabraní do boje, nikde žádná zbraň na
dosah.
Byl jsem zrozen ke smrti v drápech alagai, připomněl si v duchu, s řevem vyskočil na nohy a
chytil toho písečného démona, který skočil na šarašského kai’šarúma, ještě v letu.
Démon byl mnohem silnější než on, ale rval se pudově a o záludnostech šarusahku nevěděl
zhola nic. Jardir ho chytil za hnát, obrátkou odklonil sílu útoku a zároveň poslal netvora do
patnáct stop vzdálené démonské jámy uprostřed prostranství. Alagai s vytím zmizel; zůstane
lapen až do východu slunce, které ho navždy sežehne z tohoto světa.
Hnal se na něj další písečný démon, ale Jardir ho praštil pěstí do krku, zezadu mu podrazil
hnáty, zaklesl se do něj, tlačil ho k zemi a přitom se kroutil, aby se vyhnul jeho zubům a
drápům a zároveň využil jeho sílu proti němu.
Alagai sebou urputně mlátil, škrablavé démonské pancíře prosekly kaftan a drásaly kůži,
svaly napínané k prasknutí naříkaly, ale Jardir se coul po coulu dral démonovi za záda, až mu
konečně mohl nasadit žádoucí chvat, a vstal. Byl vyšší než netvor a s pažemi prostrčenými
pod hnáty a sepnutými za démonskou hlavou ho snadno zvedl ze země. Netvor kopal a
vřískal, ale Jardir si ho nadhodil, aby udržel jeho zadní hnáty dál od svého těla, a už s ním
klopýtal k démonské jámě.
S výkřikem hodil do jámy druhého démona a s uspokojením zaznamenal, že i většinu
ostatních alagai už do ní válečníci nahnali. Dno jámy, to byl jeden vroucí kotel šupin a drápů,
a jak se alagai snažili vylézt ven, chrany vyryté do stěn jiskřily jako divé.
„Budu se dívat, až si vás bude brát slunce!“ zařval Jardir.
Zardělý vítězstvím a hotov k boji se obrátil zpátky, ale bojovalo už jen pár válečníků a ti měli
zbylé alagai v hrsti.
Ostatní muži stáli a vyjeveně na něj zírali.
s. 106 – 107

(…)

„Ale co velká válka s démonským plemenem?“ ozval se Rojer. „Musíš vést lidi do boje.“
„Do Jádra, chlapče, já přece nejsem žádný zatracený Osvoboditel!“ zavrčel Tetovaný. „Tohle
není žádná báje z pastýřského kánonu a já jsem nebyl seslán z nebes, abych sjednotil lidstvo.
Já jsem jen Arlen Sedlák z Tibbetské Říčky, pitomý kluk, co měl víc štěstí než rozumu.“
„Ale tady nikdo jiný není!“ vyhrkl Rojer. „Jestli nepovedeš lidi ty, tak kdo?“
Tetovaný pokrčil rameny. „Co je mi po tom. Já nikomu válku nevnucuju. Já chci jen zařídit,
aby mohl bojovat každý, kdo bojovat chce. A jakmile se ten balvan dá do pohybu, tak mu
uhnu z cesty.“
„Ale proč?“ podivil se Rojer.

„Protože si myslí, že není člověk,“ řekla vyčítavě Leesha. „On si myslí, že už je tak nakažený
jadrnskou magií, že je pro nás stejně nebezpečný jako démoni, i když pro to nemá sebemenší
důkaz.“
Tetovaný ji výhružně zpražil pohledem, ale Leesha oči nesklopila. „Mám důkaz,“ řekl
nakonec.
„Jaký?“ zeptala se Leesha, už smířlivěji, ale stejně mu nevěřila.
Tetovaný se podíval na Rojera a ten se pod tím pronikavým pohledem celý scvrkl. „To, co
teď řeknu, neopustí zdi téhle chalupy,“ varoval ho. „Jestli o tom někdy třeba jen náznakem
uslyším v nějaké baladě nebo vyprávění…“
Rojer vztáhl ruce. „Přísahám na slunce, jako by teď svítilo. Ani neceknu.“
Tetovaný ho ještě chvíli provrtával očima a nakonec přikývl, sklopil oči a řekl: „Já se v tom…
odpuzení… necítím dobře.“
Rojer vytřeštil oči a Leesha se prudce nadechla, pak jí dech uvázl v hrdle a myšlenky se
rozběhly jako o závod. Nakonec se silou vůle přinutila vydechnout. Kdysi přísahala, že pro
Tetovaného najde medicínu nebo alespoň podrobně prozkoumá jeho stav, a upřímně chtěla
ten slib splnit. Zachránil jí život. A stejně tak všem Kotliňanům. Dluží mu mnohem víc.
„Jaké jsou příznaky?“ zeptala se. „Co se děje, když vstoupíš na chranu.“
„Objeví se… odpor,“ řekl Tetovaný. „Jako bych najednou šel proti silnému větru. Cítím,
jak se mi chrana pod nohama zahřívá a já chladnu. Když jdu po vesnici, je to jako brodit se
po boky ve vodě. Tvářím se, že se nic neděje, a jak se zdá, nikdo si ničeho nevšiml, ale já to
vím.“
Obrátil se k Leeshe a v očích měl smutek. „To odpuzení mne chce vyhnat, Leesho, stejně jako
každého jiného démona. Velechrana ví, že už nepatřím mezi lidi.“
Leesha zavrtěla hlavou. „Nesmysl. Chranová násoska prostě jen odčerpává část magie, kterou
jsi vstřebal,“ prohlásila.
„Není to jen velechrana,“ řekl Tetovaný. „Z pláště neviditelnosti se mi dělá zle, chraněné nože
mě pálí a řežou. Bojím se, že se ze mne každým dnem stává víc a víc démon.“
Leesha vytáhla z kapsáře chraněnou skleněnou lahvičku a podala mu ji. „Rozmáčkni ji.“
Tetovaný pokrčil rameny a stiskl ji co nejsilněji. Síly měl za deset mužů a sklo by snadno
rozdrtil, ale tahle lahvička jeho stisk vydržela.
„Chraněné sklo,“ usoudil Tetovaný a bedlivě si lahvičku prohlédl. „No a co? Sám jsem tě to
naučil.“
„Nebyla nabitá, dokud ses jí nedotkl,“ odtušila Leesha. Tetovaný vytřeštil oči.
„Důkaz, o kterém mluvím,“ řekl.
„Jediné, co to dokazuje, je, že o tom potřebujeme zjistit něco víc,“ prohlásila Leesha. „Tvoje
tetování jsem už zakreslila a prozkoumala. Myslím, že dalším krokem je začít dělat pokusy na
dobrovolnících.“
„Cože?!“ vyletěli Rojer s Tetovaným jako jeden muž.
„Umím vyrobit z listů černořapu barvivo, které nezůstane na kůži déle než dva týdny,“ řekla
Leesha. „Mohu provést řízené pokusy a vyhodnotit výsledky. Jsem si jistá, že dokážeme…“
„Rozhodně ne,“ prohlásil Arlen. „To ti zakazuji.“
„Ty mi to zakazuješ?“ opáčila Leesha. „Jsi snad nějaký Osvoboditel, abys sekýroval lidi? Ty
mi nemůžeš zakázat nic, Arlene Sedláku z Tibbetské Říčky.“
Zlobně si ji měřil a Leesha si říkala, jestli nezašla moc daleko. Záda se mu vyklenula jako
prskající kočce a Leesha se v první chvíli lekla, že na ni snad skočí, ale ustála to. Nakonec
ztěžka vydechl.
„Prosím,“ řekl smířlivěji. „Neriskuj to.“
„Lidé tě stejně budou napodobovat,“ řekla Leesha. „Už teď jim Jona kreslí na čelo chranu
uhlem.“
„Přestane, když mu řeknu,“ namítl Tetovaný.

„Ale jen proto, že si myslí, že jsi Osvoboditel,“ poznamenal Rojer a vysloužil si od
Tetovaného takový pohled, až sebou leknutím trhnul.
„Tím se nic nezmění,“ usoudila Leesha. „Je jen otázkou času, kdy tvoje pověst přitáhne do
Kotliny tetovače, a pak už tomu nikdo přítrž neudělá. Lépe když to vyzkoušíme teď a pod
dohledem.“
„Prosím,“ opakoval Tetovaný. „Neuvaluj na nikoho mé prokletí.“
Leesha se na něj kysele podívala. „Ty nejsi prokletý.“
„Aha?“ opáčil a podíval se na Rojera. „Máš u sebe nějaký ten svůj vrhací nůž?“
Rojer švihl zápěstím a v ruce se mu objevil nůž. Zručně s ním zatočil a chtěl ho střenkou
napřed podat Tetovanému, ale Tetovaný zavrtěl hlavou, vstal a o pár kroků poodstoupil od
stolu. „Hoď ho po mně.“
„Cože?“ vyjevil se Rojer.
„Ten nůž,“ řekl Tetovaný. „Hoď ho. Rovnou mně do srdce.“
Rojer zavrtěl hlavou. „Ne.“
„Vrháš nože na lidi pořád,“ namítl Tetovaný.
„Ale jako kumšt!“ odsekl Rojer. „Přece nebudu vrhat nůž po tobě a do srdce! Nezešílel jsi? I
kdybys dokázal uhnout rychle jako démon…“
Tetovaný si povzdechl a obrátil se na Leeshu. „Tak teda ty. Hoď po mně něco…“
Ani to nedopověděl a Leesha strhla z háčku u ohně pánev a mrštila s ní po něm.
Ale pánev nenašla cíl. Tetovaný se proměnil v mlhu, železo prošlo skrz a rozehnalo jeho tělo,
jako když rukou rozežene dým. Pánev zařinčela o protější zeď a spadla na zem. Leesha se
zajíkla, Rojerovi klesla čelist.
Trvalo několik vteřin, než se mlha zase spojila a stvořila tělo. Tělo zhutnělo, Tetovaný
zhluboka nabral dech.

(s. 231 -233)

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply