Miroslava Fáčková: Kniha všech zázraků

Tma sedla na krajinu a někde v dálce bylo slyšet houkání sovy. Nejspíš se zrovna probudila a dávala všem na vědomí, že přišel její čas. Desetiletý Dominik tu noc nemohl vůbec usnout. Hlavou se mu honilo tolik myšlenek, že mu nedaly spát. Možná se i trochu bál černé tmy, ale její odstín nebyl tak hrozný, protože do jeho dětského pokoje oknem mírně pronikalo měsíční světlo. Naštěstí mu stačilo, přestože obvykle usínal s rozsvícenou lampičkou na svém nočním stolku. Již třetí den u nich doma nešel proud, nezbývalo tedy,    než se nějak se svým strachem vypořádat. Převaloval se na posteli ze strany na stranu, snažil se počítat ovečky, myslel na hezké věci, ale nic mu k navození spánku nepomáhalo. Nejlépe by se cítil, kdyby u něj na posteli seděla maminka. Alespoň do té doby, než by se mu podařilo usnout. Jenže dle jejích slov, což si samo sebou i sám uvědomoval, byl již velký chlapec,   který by se neměl bát. Věděl to moc dobře, jen se nějak přes svůj strach přenést… Zavíral oči, ale vydržel tak pouze několik vteřin. Něco jej nutilo oči stále otevírat a ujišťovat se, že je vše v pořádku, a že se vyskytuje ve svém pokoji úplně sám. Proč měl však stále pocit, že tomu tak není? Takto otevřel a zavřel oči asi desetkrát. Když tak učinil znovu, málem leknutím vykřiknul.

„To jsem si mohl myslet, jsi stejný strašpytel, jako ostatní. Vlastně ne, jsi mnohem horší, protože ostatní jsou ještě prťata,“ ozvalo se z rohu pokoje, kde Dominik spatřil stín, který ho tolik vyděsil. Možná by začal křičet, ale z jeho hlasu nebylo cítit žádné nepřátelství. Opatrně se zeptal: „Kdo jsi?“

„Co myslíš? Všichni mě mají za nějaké strašidlo, nebo co. Ve skutečnosti jsem pouhý skřítek,“ odpověděl.

„Myslel jsem, že skřítci jsou maličcí,“ podivil se Dominik.

„Já se z tebe picnu,“ zakroutil hlavou skřítek, „to víš, že nejsem žádný obr. Copak vás           ve škole neučili, že stín a odraz světla mnohdy zkreslují?“

„To máš pravdu!“ Vzpomněl si Dominik, „Když jsem byl mnohem menší, strašně mě vyděsila kočka. Její stín vypadal úplně jinak!“

„No, vyrostl jsi, ale příliš ses nezměnil, viď?“ Namítl skřítek, pomalu opustil své stanoviště   a vystoupil před Dominika do prostřed pokoje. Samozřejmě, byl mnohem menší. Kdyby se postavil vedle Dominika, mohl mu být tak do pasu. Jedna věc však byla podivná. Proč se zrovna toho dne objevil u nich doma a co od Dominika chce? Skřítek nebyl hloupý,             ani nenechal Dominika vyřknout otázku a ukázal na měsíc.

„Vidíš tu barvu?“ Zeptal se.

„Ano, vidím. Je žlutý. Jako vždycky,“ odpověděl Dominik a divil se, jak jinak by asi měl měsíc vypadat.

„Žlutý, to ano. Ale jak moc žlutý? Jako citron, nebo jako banán?“

„To je přece stejné,“ pokrčil rameny Dominik.

„Tak to se pleteš. Citron s banánem si jsou možná podobný. Ale nezdá se ti na té barvě něco divného?“ Zkoušel ho skřítek.

„Možná je trošku do oranžova,“ všimnul si Dominik, když se na měsíc podrobněji podíval.

„Tak!“ Zašeptal nahlas skřítek a tvářil se tajemně, „Když se měsíc zbarví do oranžova, je to zlé znamení. Jediný krůček jej totiž dělí od toho, aby zcela zrudnul a nakonec shořel.“

„Jak je to ale možné?“ Podivil se Dominik.

„Na měsíc dopadá Manderínová záře. Ta jej nejen zbarvuje do oranžova, ale také zvyšuje teplotu na jeho povrchu.“

„Ale kde se ta Manderínová záře vzala?“

„Ach, moc se ptáš!“ Zakroutil hlavou skřítek „Není třeba se ptát. Je důležité jednat!“

Blesk, který náhle prosvítil oblohu, jako by potvrdil vážnost jeho slov. Kde se                       ale na bezmračném nebi mohl vzít?

„Musím jít.“ Řekl skřítek a jak  pověděl, tak hned zmizel.

„Počkej!“ Zavolal za ním Dominik, ale skřítek byl již nenávratně pryč.



*          *         *         *


„To byl ale podivný sen,“ pomyslel si Dominik, když se probudil do sluncem prosvíceného rána. Nevzpomněl si, jak se mu večer vůbec podařilo usnout, ale tak to bývá snad pokaždé. Nejprve to nejde a pak je najednou ráno. Tentokrát se však necítil odpočatý. Jako by snad vůbec nespal.

„S tím ponocováním bys měl přestat,“ namítla maminka, když připravovala Dominikovi snídani.

„Jen jsem nemohl usnout. Kdybych s tím neměl problémy, neponocoval bych,“ odvětil Dominik.

„Já nevím, neměl bys číst ty svoje strašidelné příběhy. Máš potom strach a nespíš. Copak tvoji spolužáci se také bojí večer sami v pokoji?“

Matky to myslí vždycky dobře. Jen některé věci nepochopí. Některé proto, že jsou prostě holky. A ty, které mnohem raději běhaly za dobrodružstvím, než by si hrály s panenkami,      už moc vyrostly a jsou z nich mámy. Kolik dětí čte tajně strašidelné příběhy a potom se večer bojí usnout, protože nad těmi věcmi příliš přemýšlí? Zřejmě dost. To ale nebylo zrovna tím, co by se Dominikovi honilo hlavou.


Ve škole odbíjely poslední minuty, které školáky dělily od začátku prázdnin. Jediné,        co ještě museli udělat poté, co se jim dostalo do rukou vysvědčení, byl úklid půdních prostor ve staré školní části. Dominik se přihlásil jako jeden z mála dětí dobrovolně. Jednak rád pomáhal, jednak si chtěl na prázdniny vydělat pár korun. Nebyla to sice žádná závratná částka, ale o to přece vůbec nešlo. Temné zdi s pavučinami vypadaly trochu strašidelně,       ale na druhou stranu lákaly k prozkoumání. To bylo pěkné dobrodružství na začátek prázdnin. Žádné výrazné plány Dominik neměl. Na tábor se mu nechtělo, protože si příliš nerozuměl se svými vrstevníky a asi by se hůře začleňoval do kolektivu. Jediná zábava, která na něj             o prázdninách čekala, bylo česání třešní v aleji a koupání v rybníce.


Na půdě bylo plno nepotřebného haraburdí, které bylo odnášeno na dvůr a posléze buď páleno nebo kamsi odváženo. Tak staré věci Dominik snad nikdy předtím neviděl. Jediné,     na co si pamatoval, byl starý šicí stroj, který patřil babičce. Ale staré police, skříňky, i jiný nábytek a dokonce neuvěřitelně mnoho starých knih. Ty měly být probrány a posléze odvezeny do antikvariátu. Dominik však nemohl sledovat další osudy všech těch věcí,    jelikož jeho úkolem bylo zůstat nahoře a vyčistit léta nemytá a zaprášená okna. Šlo to těžce, tolik dřiny a Dominikovi se podařilo setřít pouze malý kousek, otvor akorát tak na oko. Podíval se jím ven. Odtud vypadala krajina úplně jinak, než z oken ve třídě. Tolik se zahleděl ven a ani si nevšimnul, že mu upadl hadřík na zem. Slezl tedy ze žebříku, aby jej sebral           a mohl pokračovat v práci. Čerstvě umytým průzorem v okně do místnosti vnikal bílý paprsek světla. Možná by si jej Dominik příliš nevšímal, kdyby nedopadal na silnou, notně zaprášenou knihu. Okno jej rázem přestalo zajímat, svou pozornost přenesl k deskám, na nichž byla vyobrazena kovová ještěrka. Že půjde o knihu velice zajímavou, poznal Dominik hned,            a ani v ní nemusel začít listovat. Na to přece neměl čas. Musel dokončit svou práci.             Jak dosáhnout toho, aby si ji poté mohl nerušeně prohlédnout? Napadl ho šibalský plán. Věděl, že krást se nemá. To ale nebyla krádež jako taková. Stejně by tu knihu třeba zničili. Paní učitelky se bál zeptat, zda si ji může vzít. Vynadala by mu, že odbíhá od práce. Jednou ji vrátí, to určitě. Ale tentokrát se rozhodl, že ji u sebe schová.


Práce mu šla od ruky o to více, když měl nějakou motivaci. Potom jenom rychle sbalit vysvědčení, knihu a honem domů, než si ho někdo všimne.

„Co to neseš?“ Ozvalo se za ním cestou. Byla to Anička, sousedovic holka a zároveň jeho spolužačka. Proč ho musela vidět zrovna teď?

„Nestarej se!“ Doporučil jí, ani se na ni neotočil. Potom pospíchal domů. K prohlídce knihy se ale hned tak nedostal. Maminka chtěla vidět vysvědčení, poté si jej dlouze prohlížela.            Také Dominikovi gratulovala a upekla mu dort, aby společně oslavili konec školního roku. Teprve potom se zavřel ve svém království. Otevřel první stranu, kde stálo: „Kniha všech zázraků“. Se zatajeným dechem otočil další stránku. Srdce mu pulzovalo celým tělem,       když tu náhle někdo zaklepal na okno. Div nespadl z postele, jak se polekal! Kdo jen mohl klepat     na okno, když byl jeho pokoj umístěn ve druhém patře? Když se podíval ven,      mohl se uklidnit. Za oknem na žebříku stála sousedovic Anička.

„Tak řekni, co to máš?!“ Zajímala se.

„Už jsem ti říkal, ať se nestaráš!“ Doporučil jí Dominik.

„Niku, prosím,“ žadonila.

„Už jsem řekl, že ne!“ Stál si za svým.

„Jak myslíš. Ale řeknu paní učitelce, žes tu knížku ukradl,“ řekla Anička a chystala se slézt dolů. To ale Dominik nechtěl. Tolik se bál, že bude mít průšvih. Zavolal otevřeným oknem: „Počkej! Pojď, já ti to tedy ukážu.“


*         *         *           *


„Palčivý dým se vznášel krajinou a ubíral poslední kapky života mladému příslušníkovi bájné země. Slunce hřálo stále stejně, avšak se objevilo ještě jedno. Silné, mnohem teplejší slunce. Pouhý pohled na toto podivné těleso byl nemožný, jelikož tolik pálil, že by dokázal vypálit zrak. Na straně jedné bylo krásné, známé a vlídné slunce. Na straně druhé ta ohnivá koule, vrhající temně oranžovou barvu, kvůli které uhasínalo vše živé a vysychalo vše vlhké.       Podle osady, kde spatřili podivný jev poprvé, mu začali říkat Manderín…“

„To znám!“ Vyhrknul Dominik, čímž vyrušil Aničku ze čtení, „To je přece ten důvod, proč je měsíc poslední dobou tolik oranžový! Myslel jsem, že to byl jenom sen. Když za mnou byl ten skřítek a…“

„Myslíš skřítka Hrůzostrašňákose?“ Zeptala se Anička.

„Nevím, nepředstavoval se mi. Povídal něco o tom, že je měsíc oranžový, protože na něj svítí Manderínová záře a já myslel, že se mi to zdálo.“

„To byl skřítek Hrůzostrašňákos. Za mnou přišel také. Hledá odvážného člověka,              který by zjistil důvod toho, proč se Manderín objevil na obloze.“

„Proč hledá mezi dětmi? Nebylo by lepší, kdyby se obrátil na někoho dospělého? Dospělí mají větší sílu a víc toho vědí, protože chodili moc dlouho do školy,“ namítnul Dominik.

„Jenže dospělí nemají žádnou fantazii. Nevěřili by ani tomu, že vidí skřítka,“ vysvětlila mu Anička.

„Asi máš pravdu,“ přikývnul, „myslíš, že si vybral zrovna nás dva?“

„To netuším. Ale k té knize jsi nepřišel náhodou, prostě jsi jí dneska měl najít. Třeba zrovna tady najdeme návod, jak se k Manderínu dostat. Podívej, co se tu píše: „Zde, odvážný              a mladý, co dětskou duši v sobě máš, přilož svou ruku a pověz jen tři slova – pak jsi tu a jsi náš!“

„Myslíš, že nezáleží na tom, jaká slova povím?“

„Nepřemýšlej nad tím, prostě to udělej!“ Pobídla ho Anička, i když si také dělala starosti. Nebylo jen tak učinit takový krok a vstoupit do neznáma. Chytla Dominika za ruku. V tu chvíli mu zřejmě dodala odvahy, jelikož vyslovil pevně a rozhodně: „Kupředu                      do Manderínu!“


Když se probrali, kolem nich se rozprostírala neznámá krajina. Ani jeden netušil,            jak dlouho leželi na zemi, než přišli zpátky k sobě.

„Jsi v pořádku?“ Zeptal se Dominik Aničky, když si uvědomil události předchozích okamžiků.

„Ano, jen se cítím nějak divně.“ Odpověděla Anička.

„To bude asi tím přenosem. Mně stačilo jednou letět k moři letadlem a nebylo mi moc dobře. A teď jsme bůhví kde a bůhví, jak daleko od domova.“

Anička musela dát Dominikovi za pravdu. Rozhlédla se kolem sebe. Spatřila knihu, ležela opodál. Byla otevřená na další stránce. Dominik opatrně vstal a zvednul knihu ze země.

„Je tu nějaký plánek,“ všimnul si.

„Kam vede?“ Zajímala se Anička.

„Moc se v tom nevyznám,“ přiznal se Dominik. Trochu se za to styděl, jelikož se od něj jako od chlapce očekávalo, že by měl mít orientační smysl a v podobných situacích si umět poradit. Naštěstí Anička byla velice šikovná holka, která místo vození kočárku s panenkou mnohem raději lezla po stromech a řešila menší i větší záhady. Nezklamala tedy a vzala si knihu od Dominika.

„Musíme jít na sever. Tam by mělo být hlavní sídlo,“ rozhodla.

„Myslíš něco, jako radnice nebo úřad?“ Zeptal se Dominik.

„Asi ano,“ pokrčila rameny a vyrazili. Cesta snad ani moc obtížná nebyla, spíše více než zajímavá. Bylo těžké sledovat vyznačenou trasu, když kolem bylo tolik podivných věcí. Není divu. Kdo má tu možnost spatřit na vlastní oči podivné stromy, které jsou podobné těm            z pravěku? Nebo vroucí vodu v potocích, řekách i rybnících. Vše bylo rozpálené a horké – zřejmě kvůli Manderínové záři, ke které se postupně blížili. A tím větší jim bylo horko. Navíc vše získalo specifický oranžový nádech. Není divu, že ta mohutná záře předčila sluneční svit   a nyní vrhala oranžovou barvu na všechna nebeská tělesa. Cesta vyžadovala i velkou opatrnost, aby náhodou jeden z nich nespadl třeba do vody. Zřejmě by se v ní uvařil.

„Myslíš, že tam jsou ještě ryby?“ Zeptal se Dominik při pohledu na rybník.

„Možná tak připravené rovnou k jídlu,“ namítla Anička.

„A nemáš hlad?“

„Teď nemysli na jídlo. Podle knihy by tady měli být skřítci,“ všimla si Anička vyznačeného místa na mapě.

„Raději bychom se zde neměli moc zdržovat, co když jsou nepřátelští?“ Strachoval se Dominik. Než ale stačil cokoliv udělat, už se jeden skřítek před nimi objevil. Naštěstí si mohli oba oddychnout, před nimi stál skřítek Hrůzodstrašňákos.

„Jsem rád, že jste tady,“ promluvil k nim přátelsky. Pozval je do svého maličkého obydlí. Chybělo málo a nevešli by se tam. Naštěstí měli skřítkové na svou velikost dost vysoké stropy. Uvařil jim oranžový čaj a rozpovídal se: „Každým dnem je záře intenzivnější.        Brzy k nám nebude dopadat sluneční svit, jenom ten manderínův. Pokud to tak půjde dál,      je zcela možné, že se tu všichni uvaříme.. Pokud dojde k výbuchu, může se stát, že bude celá osada zcela zničena a s ní možná i váš lidský svět. Nyní máte ve svých rukou osud všech.“

„Proč zrovna my dva?“ Nechápal Dominik.

„Máte v sobě hluboký potenciál a jste děti,“ odvětil Hrůzostrašňákos.

„To ano, ale víte, co na světě běhá dětí?“

„Ne takových, jako jste vy dva. Zapálení, mladí a vášniví čtenáři dobrodružných příběhů. Přesně takové tu potřebujeme. Ne žádné hráče počítačových her.“ Vysvětlil skřítek. Poté      už museli jít. Než se vydali na další cestu, udělil jim Hrůzostrašňákos důležitou radu: „Všichni jsou schovaní v podzemí. Tam je ještě jakž takž dýchatelně. Dostaňte se k Bohyni Ladě. Sídlí na nejvyšším kopci Manderínu. Ještě nikomu se nepodařilo dojít až k ní. Žár je v těchto místech intenzivnější, než kdekoliv jinde. Vydali se na další cestu na sever a plni očekávání se rozhodli, že to tak nenechají. Nesmějí zklamat!

„Tak oni mají bohyni…Zvláštní.“ Podivil se Dominik.

„Podle knížky byla Lada slovanskou bohyní souladu, lásky a krásy. Taky to byla manželka boha Svaroga, tedy boha ohně a žáru,“ všimla si Anička. Dominik se poškrábal ve vlasech: „No jo, ale víš co mi nejde do hlavy? Jak můžeme my dva vydržet ten žár, když všichni jsou zalezlí někde ve chládku?“

I pro tuto otázku měla Anička, nebo spíše kniha všech zázraků vysvětlení: „Máme jinou termoregulaci, než skřítci a jiné bytosti, které v této osadě žijí. A například voda tu má mnohem nižší bod varu.“


Náhle se celá země zachvěla. Z oblohy začaly padal úlomky velké jako pingpongové míčky. Měly oranžovou barvu a za chvilku byl celý povrch stejné barvy. Bylo to jako,     kdyby sněžilo, akorát oranžově a ve velkém.

„Co teď?“ Vyhrknul Dominik. Anička duchapřítomně otevřela knihu.

„Je tu nějaký hlavolam!“

„Co s ním? Copak pomůže hlavolam něco takového zastavit?“ Nechápal Dominik a chtěl Aničce knihu vzít. Ta se ale nenechala.

„Píše se tu – Když padati mandarínovi kroupy z nebe začnou, pohromu odvrať jako bys s hadem tančil.“

„Co je to za hloupost? Mám tančit a vlnit se jako had?“ Podivil se Dominik.

„Zkus to!“ Přikývla Anička.

Dominik se tedy začal neohrabaně kroutit, ale nic se nestalo. Úlomky padaly z nebe dál. Anička vykřikla: „Vždyť je to jasný. Jak dělá had. Musíme syčet. Tak pojď!“

Oba syčeli, jak jen syčet mohli. A pomohlo to. Nebe se opět vyčistilo, jen po zemi se kutálely oranžové kroupy.

„Že mě to nenapadlo,“ vzdychl Dominik.¨

„Mě to napadlo hned,“ odvětila Anička.

„Co to povídáš? Proč jsi mě nechala dělat ze sebe troubu?“

„Chtěla jsem jen vidět, jak tančíš!“ Rozesmála se. Dominik se mračil. Ale ve skutečnosti jenom dělal, že se na Aničku zlobí. Byla moc hezké děvče, líbila se mu.


Došli až k hlavnímu sídlu. Bylo prázdné. Nikdo tam nezůstal. Oranžové krupobití vše zničilo. Skoro to vypadalo, že není cesty zpět.

„Zklamali jsme. Nestihli jsme to.“ Řekl smutně Dominik a nešťastně si sednul na kámen. Mlčel. Anička listovala dál v knize. Nechtěla to jen tak vzdávat. A dobře udělala.

„Podívej!“ Vykřikla. „Musíme najít hůl slepého poutníka. Jestli byla zachována, nic není ztraceno.“

„Kde chceš v těch ruinách hledat nějaký kus dřeva?“

Anička zvedla oči v sloup: „Proč vy chlapi ve všem vidíte takový problém?“ A jala se přehrabovat popadané trámy i kameny. Po chvilce se k ní Dominik přidal. Prohledali všechna zákoutí, zvedli každý trám. Jak už to ale ve většině případů bývá, hůl našli až ve chvíli,       kdy přestali doufat, že by ji mohli objevit. Nebyla dřevěná, ale tvořená z nějakého pevného materiálu s ornamenty a ještěrkou podobnou té, co byla na deskách knihy všech zázraků.

„Paráda, teď ji vztyčíme směrem k Manderínu!“

Moudrá kniha psala o jasnozřivosti této hole. Slepý poutník ji prý používal na svých cestách místo zraku.

„Chtěl bych vidět toho poutníka. Ta hůl je těžká jak tank a šíleně velká,“ zaskuhral Dominik, když ji tlačil směrem vzhůru.

„Aby ne, byl to obr. Skřítci ji měli ve svém sídle zabudovanou. Celá konstrukce na ní stála. Mylně se domnívali, že to je sloup,“ vysvětlila mu Anička.

„Takže je vlastně dobře, že se sídlo rozpadlo,“ došlo Dominikovi.

Když hůl vztyčili proti nebi, každý se mohl podívat do zvláštního otvoru. Trošku se báli,     aby třeba neoslepli, když se omylem podívají přímo do hořící koule. Ale jejich obavy byly zbytečné.

„Vidíš to, co já?“ Zeptala se Anička. I Dominik to viděl. Na hoře nad obzorem stála samotná bohyně Lada. A ohnivou koulí nebylo nic jiného, než-li její srdce! Na nebesích za Měsícem létal bůh Svarog. Lada plakala. Jejími slzami byly oranžové kroupy. A paprsek ze svého srdce vysílala přímo k němu.

„Bohyně Lada se zamilovala!“ Zvolala Anička.

„Vždyť je to její manžel…“ Řekl Dominik a zatvářil se otráveně.

„Třeba ještě ne. Nenapadlo tě, že to co je v knize, se dosud nestalo?“

„Tak bychom asi měli jít té Ladě říct, ať se přestanou namlouvat a radši se hned vezmou, ať je klid.“ Řekl Dominik. Záhada byla tedy vyřešena. Manderín nebylo žádné vesmírné těleso, žádné druhé slunce. Bylo to zamilované srdce bohyně Lady, pomocí něhož vysílala signály svému vyvolenému. A proto byl oranžovým paprskem zasažen i Měsíc. Jenže bůh světla její signál bohužel neviděl. Sám byl svým vlastním světlem zcela oslněn.

„Mám nápad!“ Vykřikla Anička, až se Dominik polekal.

„Na plánku je kousek odtud vyznačena jeskyně, kde bydlí netopýr Vrápeník. Musíme se nějak dopravit za bohem Svarogem.“

„To si myslíš, že nás dva nějaký netopýr unese?“ Pochyboval Dominik. Anička obrátila oči v sloup: „To ti ještě skutečně nedošlo, že nic z tohoto světa není takové, jako u nás? Vrápeník není ze světa skřítků ani ze světa lidí. Ale ze světa obrů!“

To už smysl dávalo. Cesta k jeskyni trvala asi hodinu. Ale každá minuta byla znát na povrchu země, která byla čím dál teplejší. Ani Vrápeníkovi se příliš nechtělo vylézat: „Co tu chcete? Pouštíte mi sem vedro!“

„Pokud chceš, aby to skončilo, musíš nám pomoci!“ Prosily ho děti.

„Nikam z chladné jeskyně nepůjdu,“ nehodlal pomáhat.

„Brzy bude i v té tvojí jeskyni vedro,“ varoval ho Dominik.

„Kdo je zvědavý zrovna na mě? Všichni se mě bojí. Skřítkové i obři. Pro všechny jsem netvor. Nikdo po mně nikdy nic nechtěl, byli rádi, že jsem zalezlý a schovaný v jeskyni.“ Rozpovídal se netopýr.

„To se všechno jistě změní. Když nám pomůžeš, bude z tebe hrdina!“ Těšila ho Anička.

„Myslíš, že se ho už nebudou bát?“ Zašeptal Dominik, ale Anička ho přísným pohledem umlčela.

„Tak jo. Ale jestli ne, udělám tu takový nepořádek, že se budou bát ještě víc a utečou odtud.“ Řekl netopýr a opatrně vylezl z jeskyně. Děti měly co dělat, aby leknutím neuskočily.         Ale uvědomovaly si, že nesmí na sobě dát svůj úlek znát. Jinak by se netopýr rozzlobil           a nikdo by jim již nepomohl.


Let hvězdnou oblohou byl přímo vzrušující. Dominik s Aničkou mohli vidět tolik věcí, které jiné děti znají jenom na obrázcích. Netrvalo dlouho a stanuli před bohem světla.

„Co tu chcete?“ Osopil se na ně, když je spatřil, „Nevíte, že byste si tady mohli ublížit?“

„Svarogu, prosím vyslyš nás! Dole nad Manderínem žije bohyně Lada. Vysílá k tobě paprsky a tím nevědomky hubí civilizaci, na kterou má dohlížet.“

Svarog se podíval směrem, kterým děti ukázaly. V tom krásnou bohyni spatřil: „Opravdu.   Tak krásnou ženu jsem ještě neviděl. Následujte mě.“

Jak rychle byli nahoře na nebesích, tak rychle se ocitli zpátky na Manderínu. Ze země mohli sledovat nad horami tanec zamilovaných bohů. A náhle se opět ochladilo. Srdce bohyně Lady sice nevyhaslo, ale teď se již odráželo ve správném místě – v srdci boha Svaroga. Manderínův lid – skřítci i obři vylezli ze svých skrýší a do země se vrátil život. Všichni se radovali            a provolávali Aničce a Dominikovi slávu. Anička je ale zadržela: „Kdyby nebylo netopýra Vrápeníka, nikdy bychom to nedokázali!“

Bylo to poprvé, co celý národ volal nadšeně jeho jméno. Vrápeník dojetím plakal.            Nikdy předtím jej nikdo nepřijal. A nyní to je též jeho národ. Již nemusí nadále žít pouze v jeskyni. Patří mu celý Manderín, stejně jako každému obyvateli. A to zdaleka není všechno! Bůh Svarog totiž všem při té příležitosti oznámil jméno svého osobního nebeského šoféra. Ano, stal se jím netopýr Vrápeník! Většího štěstí snad dosáhnout nemohl.


Nastal čas návratu. Pro celý Manderín se stali Dominik s Aničkou hrdiny. Hvězdy jim svítily na cestu a krásně žlutá země se jim pomalu vzdalovala. I měsíc získal svou původní banánovou barvu.

„Tak co podnikneme zítra?“ Zeptala se Anička po návratu domů.

„Nevím,“ pokrčil Dominik rameny.

„Celé prázdniny jsou naše,“ radovala se Anička.

„Já nevím, není toho moc, co se tady dá dělat.“

„Ale jdi ty. Vždyť máme knihu všech zázraků!“ Usmála se. Věděla, že prázdniny budou výjimečné. Než knihu vrátí do školy, pořádně si užijí. Třeba se naučí i létat…


Komentáře

komentářů

About The Author

5 komentářů

  1. Daletth

    Odhlédla jsem od své nelibosti k dětským hrdinům a pokusila se na to kouknout nezaujatým okem. Jak už tu někde bylo řečeno, přišlo mi to trochu inspirované Nekonečným příběhem. Bylo to pohádkové, malým špuntům před čtením bych ti asi přečetla, ale to je vše. S nápadem by se podle mého dalo lépe pracovat, všechno mi to přišlo vzaté moc hopem. Šup, šup a jsou zase doma…
    Sem tam špatně napsaná přímá řeč; celkově je pořád stejná: „Přímá řeč.“ Věta. Občas bych zvolila lepší slovní spojení (…, že se vyskytuje ve svém pokoji sám…), aby text lépe plynul;
    udělala bych také pár odstavců navíc, aby se text snáze četl, někde by si to vážně zasloužil… Sem tam ještě nějaká další stylistika, jak psala Temnářka. Přišla mi v tom (alespoň v té jedné větě) vložená (ne)nápadná morální výzva, která nabádá lidi zpět ke čtení. 🙂
    Jo a jméno skřítka mi přišlo jak z Alenky v Říši divů. 🙂
    Celkově bych dala pět bodů.

  2. Maijro

    termoregulacia, slusna znalost slovanskej mytologie, to je na viac ako 15 rokov… rozhodne, ked to porovnam s poviedkami, ktore nam prisli do workshopu a poviedkami, ktore som cital na nete od autorov vekovej kategorie do 15-16 rokov, je to obrovsky rozdiel… ale k dielu… mne sa to pacilo, taka vlastna verzia Nekonecneho pribehu, ale putava… gramatika aj stylistika na slusnej urovni, akurat co mi vadilo bola strasna linearnost a plytkost deja (vsetko islo na na linke pasovej vyroby, proste chybal tam moment prekvapenia, nieco necakane atd.)… celkovo pekna rozpravka na dobru noc pre deti, ale ako pisali uz predo mnou v tejto sutazi to nemalo sancu uspiet.. hodnotenie: 6 bodov

  3. Tereza Matoušková

    Podobná povídka by se skvěle vyjímala v nějakém školním sborníku. Autorce pravděpodobně nebude více než patnáct let, můj osobní tip je 12-13. Je to pochopitelně z textu cítit – skřítci, děti, naivní reálie. Okouzlila mě ale autorčina obrazotvornost, takže ode mě už jen za to palec nahoru. Jasně, kouzelné knížky nalezneme všude možně a příběh taky není nic extra, co si budeme povídat.

    Objevují se tu stylistické chyby a neobratnosti, takže bych narozdíl od většiny poroty dala dílku nižší hodnocení a to pět jako Sikar nebo maximálně šest. (Samozřejmě nemám přehled o tom, jak kvalitní/nekvalitní povídky se umístily na nižších příčkách.)

    Potěšilo mě, že slečna Fáčková zakomponovala do povídky slovanské mýty. Těch není ve fantastice nikdy dost. Doufám, že autorka nepoleví v úsilí a příště si pro nás připraví něco dalšího. 🙂

    • Karel Doležal

      Jako reakci na tenhle komentář mohu podotknout, že pozorný hodnotitel postřehl, že autorce je podstatně víc než 12-13. Tak nějak to vyplynulo ze způsobu, jakým se podepsala.

      Osobně mohu dát snad jen názor, že příběh se mi sice líbil, ale v kontextu ostatních povídek jsem holt čekal něco pro dospělejší publikum. Povídku bych s klidným svědomím četl dětem před spaním, ovšem mně přišly jiné věci příběhově zajímavější.

      • Tereza Matoušková

        Na 12-13 by to byl úžasný výkon, takhle musím trochu ubrat plyn. Podobné práce jsem zvyklá číst na blozích pisálků mladších 15 let, proto mě to zmátlo. Což asi trochu o něčem vypovídá.

        V tomto případě by asi bylo na místě zvážit, jestli je ta povídka pro takovouhle soutěž vhodná. Na fantasy soutěž mi to přijde prostě příliš jednoduché a pohádkové. Vedle dospělejších fantasy to asi nemá šanci uspět, chybí tomu propracovaný příběh.

Leave a Reply